Typographie, grafika, čeština et cetera


Archiv pro ‘vyšší dívčí’ kategorii

Typografická značka pro Adama

21. 3. 2014 | jeden komentář

V pondělí se na mě obrátil Adam Schorcht, kolega z dýmkařského klubu a majitel nejkrásnějšího pěstěného kníru široko daleko, že jede v sobotu někam do zahraničí na soutěž nebo veletrh a chce tam prodávat pár dýmek, které vyrobil. Prý k tomu potřebuje nějaké logo se svým jménem, značku, raznici, potisk na pytlík a tak.

Adam 100 Bold

Adam 100 Bold

Adam 100 UltraBold

Adam 100 UltraBold

Adam 100 Black

Adam 100 Black

Já už v posledních letech prakticky žádná loga, značky ani vizuální styly nedělám. Zoufale mě nebaví vysvětlovat lidem, proč by měli zaplatit padesát nebo pět set tisíc za logo a vizuální styl, který často fakt nepotřebují, ale masáž markeťáků a grafiků je pořád přesvědčuje o opaku. Pro živnostníka jsou to obrovské náklady a po pravdě řečeno ani lecjaká menší firma není ochotná zaplatit za značku to, co bez mrknutí oka vysolí v obchodu s elektronikou za jeden nebo dva počítače. Stejně jim nakonec stačí dobré písmo, materiál, dobře zvolené barvy. Nepsal jsem to už někam? Nejspíš ano, ale některé věci je asi potřeba do zblbnutí opakovat.

Ale tohle je trochu jiný případ. Adam má pěkný koníček, vyrábí dýmky. Je to evidentně práce za fajfku, ne za peníze, ale o to zábavnější. Téma ideální, termín šibeniční, tak to máme rádi. Žádné velké sraní, všechno se musí udělat rychle a dobře. Původně chtěl Adam pracovat se svastikou, ale to jsme se nakonec shodli, že od druhé světové války jsou všechny svastiky úplně odepsané, bez ohledu na to, že se symbol svastiky používá v různých kulturách už tisíce let. A k tomu ještě Adam, Áda, svastika, ty nácky už vám nikdo neodpáře.

Od výčepního jsme vyptali jeden blok s účtenkami a já jsem hned nakreslil pár znaků a námětů, kudy bychom se mohli ubírat. Zásadní pro značku dýmek je skutečnost, že se ve většině případů objeví vyražená na fajfce v miniaturní velikosti. Mívá zpravidla od deseti do patnácti milimetrů, víc ne. To znamená jediné: žádné detaily, žádné okrasy, musí to být jednoduchá koncepce, která snese brutální zmenšení. Určitě by byla hloupost malovat tam nějaké dýmky nebo kořeny vřesovce — značka stejně bude fungovat výhradně v kontextu dýmky. Klidně tam může být želva nebo paraple… nebo nic, jen nápis. Hned jsem začal čmárat ty svoje bauhausovské trojúhelníky a později z nich vyplynuly další tvary: opracovaný diamant a podobné blbosti.

Skica!

Skica!

Myslím, že z mého hospodského výkonu Adam moc nadšený nebyl, ale papíry jsem si vzal domů a druhý den je překreslil v InDesignu do vektorů, pak už to začalo vypadat líp. Verzí jsem měl asi deset, ale čtyři varianty odvozené z toho prvního nápadu jsem dýmkaři poslal, aby si sám řekl, co mu nejvíc konvenuje. Nikdy to nedělám, protože si pak klienti začnou vymýšlet a kombiovat verzi šest s verzí čtyřicet pět, a to nedopadá dobře. Tentokrát mi to ale bylo vlastně jedno. Adam se přiklonil se k první (nejjednodušší) variantě, za což jsem ho samozřejmě musel pochválit, má vkus.

Vektorová skica

Vektorová skica

U tenkého lineárního loga (stejně jako u písma) vždycky narazíte na problém, že se nemůže moc zvětšovat a zmenšovat, protože v malých velikostech se na stránce úplně propadne. Od počátku mi proto bylo jasné, že budu muset udělat minimálně dvě verze pro různé velikosti. Tenkou značku pro tisk na pytlíky nebo krabičky a upravenou verzi se silnějšími tahy a zvětšeným prostrkáním pro ražbu a jiná miniaturní užití. Když už jsem nakreslil dvě optické velikosti, tak mě napadlo, že bych mezi nimi mohl intepolovat, zkrátka nechat udělat dvě prostřední verze počítač. V Illustratoru to fakt nešlo, takže jsem si otevřel FontLab, písmenka nakreslil tam a použil jeho interpolační nástroj, který pracuje docela dobře. A při té příležitosti mě napadlo nedělat vektorová loga, ale vyrobit rovnou čtyři písma, což má hned několik výhod: Stačí nainstalovat písmo, logo potom můžete kdykoliv okamžitě napsat. Dají se vymýšlet různé varianty, slitky, dají se písma šikovně pojmenovat, aby uživatel věděl, co s nimi má dělat. A tak jsem to taky udělal. Připravil jsem fonty pro velikost 100, 48, 24 a 10 typografických bodů. A pojmenoval je Adam 100, Adam 48, Adam 24 a Adam 10, aby se v tom každý hned vyznal. Funguje to pak dost jednoduše. V sázecím programu napíšete „adam“, „Adam“ nebo „ADAM“ a písmenka se nahradí logem/ligaturou, která má navíc elegantní podtržení.

Optické velikosti: minusky

Optické velikosti: minusky

V téhle fázi jsem dostal nápad nakreslit ještě nějaké varianty pro každý znak. Proto jsem na pozice verzálek udělal stínované verze, původně tedy variantu tři z mých návrhů logotypu.

Optické velikosti: verzálky

Optické velikosti: verzálky

A taky jsem dokreslil jeden nekonečný trojúhelník, takový ten klasický optický klam. K dýmkaření se hodí: nekonečno, koloběh, čas. Vyvolá se napsáním tří za sebou následujících minusek nebo verzálek „a“. Nu a pak mě to začalo dost bavit, proto jsem začal dělat i ornamenty. Na pozicích číslic 1—9 se tak objevily jednoduché obláčky, tvořené jedním až devíti kruhy. Nule jsem přiřadil zakouřený trojúhelník. A když už mám obláčky, mohl bych ještě nakreslit nějaké fajfky. Tady jsou.

Ligatury

Ligatury

V této fázi máme k dispozici čtyři písma pro různé velikosti. Každé obsahuje verzálky, minusky, logo, trojúhelník, obláčky a dýmky. Z těch se dá velice jednoduše, prostým psaním na klávesnici, tvořit nekonečně mnoho variant loga a spousta doprovodné grafiky. Hutnost dýmu se zvětší prostým zmenšením řádkového prokladu, anebo naopak provětrá jeho zvětšením. K dýmu můžete přidávat fajky, takže se z nich bude kouřit jako o život.

Doprovodná grafika mi od jisté chvíle začala připadat zajímavější než původní logo. Minimálně je zábavnější. Ale ukázalo se, že verze písma pro deset bodů při desetinásobném zvětšení vypadá blbě. Je to logické: má obrovské prostrkání znaků, aby se zlepšila čitelnost v nepatrných velikostech. Ale to tučné písmo přes celou stránku mě začalo dost vzrušovat, takže nakonec jsem vyrobil ještě tři další řezy s upravenou metrikou. Ve výsledku mám sedm písem. V prvé řadě čtyři optické řezy (Adam 100, 48, 24 a 10). A pak ještě tři tučnosti pro užití v akcidenci (kromě Adam 100 Regular jsou to řezy Bold, ExtraBold a Black).

Možná že časem ještě dokreslím další ornamenty a blbůstky, chtělo by to taky udělat pár finálních úprav v metrice. Optické kompenzace tahů jsem až na jeden moc zahlušený znak nikde nedělal, protože vlastně netvořím písmo, nýbrž slepenec geometrických tvarů. Tučné verze titulkového písma by měly být správně trochu zvětšené nad účaří. V tomhle případě zbytečná práce. Ale i tak se mi za dva večery povedlo připravit cosi jako úplně blbuvzdorný vizuální styl, který dokáže obstarat i malé dítě. Mimo to jsem si na něm bleskově ověřil pár věcí, které vím o písmu, a to maximálně zábavnou formou. Tady si to můžete prohlédnout v PDF. Kuřbě zdar.

Typografické tetování

28. 11. 2013 | 32 komentářů

Ještě než definitivně seknu s designem, chtěl jsem udělat poslední větší projekt — typografické tetování. Tady je. A abych nemusel odpovídat pořád dokola na stejné otázky, doplňuji pár informací.

První a poslední autoerotická fotka, kterou hodlám zveřejnit

První a poslední autoerotická fotka, kterou hodlám zveřejnit

Je to docela paradox, ale jediná velká kultura, u níž byla tradice dlouhodobě přetržená, je právě ta evropská. Křesťanství zdobení těla neuznávalo, ba dokonce odsuzovalo, takže poslední bezmála dva tisíce let jsme měli utrum. Výjimku tvořili námořníci, kteří si ze svých cest přiváželi kromě peněz a kořisti i různá tetování, a postupně tak tento vlastně už starodávný fenomén přivedli zpět k životu. Všude jinde na planetě se ale vydatně tetovalo: v Japonsku, Indonésii, Africe, Oceánii, na Tahiti, dokonce i mezi Eskymáky. Důvody byly spíš náboženské a rituální než dekorativní — tetování chránilo před zlými duchy, dodávalo odvahu, symbolizovalo odolnost vůči fyzické bolesti a udržovalo silnou lokální tradici.

To všechno se v západní kultuře už dávno vytratilo, dnes je bohužel normální na ruku si dát lebku, na záda čínského draka a na pytlík třeba Patricka Duffyho. Svým způsobem asi rozumím tomu, že pro řadu lidí je lákavé nechat si udělat nádherné tradiční japonské tetování. Otázkou zůstává, jaký smysl to má pro Středoevropana, který nikdy v Japonsku nebyl, ani nezná význam jednotlivých obrazů nebo symbolů. A on to skutečně je docela sofistikovaný systém s jasnou vnitřní logikou. Japonské tetování je dlouhodobě asociováno s kriminálními živly, s podsvětím, přesněji řečeno s jakuzou. Mezi mnoha lidmi stále vzbuzuje odpor anebo strach. Na některá veřejná místa, jako jsou sauny a koupaliště, je vstup s tetováním dodnes zakázán.

Mimochodem: kriminální tatuáž, toto stigma sociálně vyloučených a uzavřených klanů, se netýká jen Dálného východu. V podstatě všude na světě patří tetování vězňů k typickým projevům dané subkultury. To platí pro Spojené státy, Rusko a nakonec vlastně i Českou republiku. Vězeňská tetování opakují obdobná výtvarná schémata i symboly a řídí se jasnými pravidly. Každé tetování má svůj význam, funguje jako atribut svého nositele a vypovídá něco o jeho vlastnostech, schopnostech a minulosti. Existují pak typická tetování zlodějů i vrahů, obrazové motivy dohromady tvoří jakousi kroniku dané osoby. Pravidla jsou to velmi tvrdá a zneužití „posvátných“ symbolů se nemilosrdně trestá. Kdo se chlubí cizím peřím anebo neprokáže, že mu tetování po právu náleží, je přinucen obrázek odstranit. Třeba střepem…

Původní záměr, nakonec jenom začátek většího projektu

Původní záměr, nakonec jenom začátek většího projektu

Moje rámcová úvaha byla jednoduchá: vynechat růže, delfíny, motorky jména současných nebo bývalých holek, kluků, dětí nebo zvířat. Soustředit se na design vystihující moji profesi způsobem, který rychle nezastará. Zároveň jsem od začátku počítal s tím, že tetování se bude postupně rozšiřovat, a tak se do budoucí podoby promítl požadavek na jednoduchou a logickou návaznost v tvarosloví a barvách, aby tetování v každém stádiu tvořilo maximálně kompaktní celek. Současná tetování (minimálně většina těch, co člověk vidí u nás) jsou pouze dekorace, postrádají jakoukoliv reálnou vazbu na svého nositele. Na rozdíl od minulosti a v rozporu se zvyky kmenů nebo národů, u kterých mělo tetování staletí dlouhou tradici a kromě dekorativní funkce i funkce mystikou nebo mytologickou, současné tetování se v podstatě omezuje na nejprimitivnější popkulturní odkazy a nápodoby všeho a všech. Tomu jsem se chtěl obloukem vyhnout.

A co to má jako symbolizovat? Myslím, že to není těžké uhodnout. Protože se ze mě nakonec nestal potapěč ani učitel češtiny, nýbrž knižní grafik, mám neustále tendence všechno okolo sebe rovnat do elegantních kompozic, různě barevně ladit, zdobit, olepovat štítky a opatřovat nápisy. Většinu dostupných médií jsem už vyčerpal, takže vlastní tělo bylo logicky na řadě; je to jenom další zajímavý materiál, který se dá nějak typograficky zpracovat. Spousta nevyužitého místa pro ty z nás, které sužuje horror vacuii. Nabízely se dvě možnosti: buď zkusit pracovat s motivem knihy, nebo jen s písmem. No a protože ta druhá možnost mnohem lépe splňovala požadavek na postupnou rozšiřitelnost, zabýval jsem se už jenom písmem. Písmo je základní vyjadřovací prostředek, který v práci používám. A kdyby to záleželo jenom na mně, tak všechny knížky upravuji čistě typograficky, bez ozdob, ilustrací nebo nablblých fotek. Tak proč si neudělat aspoň čistě typrografickou tatuáž?

Takže: tetování je opravdické a nedá se umýt. Ani Solvinou. Zkoušel jsem to!

Bolí to? Ano i ne, záleží na konkrétní části těla. Nejméně bolestivé jsou paže, i když existují některá citlivější místa (pod loktem, na kloubech, žíly na zápěstí). Jestli jste se zkoušeli píchnout jehlou nebo špendlíkem, tak máte zhruba představu. Rozdíl je v tom, že tady dostanete sto vpichů za vteřinu. Plochy se dělají hráběmi, kde je těch jehel deset nebo víc, takže to máte tisíc vpichů za vteřinu. Plné plochy, jaké mám já, jsou nepříjemné v tom, že vyžadující mnohonásobné vracení na jedno místo, aby byla barva dostatečně plná a sytá. Hrudní kost nebo žebra bolí. Dost.

Výroba jednoho menšího písmenka trvá asi tak půl hodiny, větší zabere asi hodinu. Hodinové tetování nevadí, po třech hodinách chcete jít domů, pět a více hodin je pro šílence. Tetování většího rozsahu zabere několik sezení. U mě to bylo asi tak osm v průměru po třech až čtyřech hodinách. Většinu času jsme věnovali rozšiřování, pár hodin různých opravám na místech, kde plocha nebyla napoprvé perfektní.

Základní hojení probíhá týden až čtrnáct dní. Zpočátku se tetování chová jako velká odřenina, takže prvních pár dní si připadáte jako po hávarii na kole. Hojení do hloubky zabere tak pět týdnů, pak máte fajnovou novou kůži.

Drobná potíž je v tom, že písmo má pravidelné, exaktní tvary, a lidská kůže je měkký a tvárný materiál, který dokonalou přesnost neumožňuje. Proto jsem rovnou vyloučil možnost jakýchkoliv malých textů, a rozhodl se aplikovat jenom litery ve větším měřítku, u kterých se případná nepřesnost anebo nešikovnost tatéra pokud možno ztratí. Tím jsem v podstatě stanovil rámec pro svoji grafiku. Když jsem si dělal průzkum v knížkách a na webu, ukázalo se, že pole typografického tetování je skoro neorané. Jistěže, existují sice různé nápisy anebo litery na těle, ale netvoří zpravidla žádné smysluplnější celky, omezují se na různé krátké proklamace. Pak jsem si ale vzpomněl, že typografické tetování má americký písmař Dan Rhatigan, což mě zachránilo. U něj jsem si ověřil, že koncept bude fungovat dobře, jedná se totiž o skoro stejný přístup.

Zatímco Dan si na ruce postupně dokresluje písma svých kamarádů, já jsem si vybral titulková písma, která mám rád a z nichž většinu používám pravidelně ve svých knížkách. Původně jsem sice experimentoval s archivními nálezy, které jsou uvedeny ve dvojdílném albu Type: A Visual History of Typefaces & Graphic Styles, ale výsledek byl zbytečně archaický, moc retro, chyběl mu současnější výraz. Aktuální kompozici tak tvoří hlavně písma, která mám v oblibě a která rád a často používám při své každodenní práci.

Nemám úplně dokonalý přehled, ale použil jsem několik písem ze Suitcase Tomáše Brousila (Tabac Sans, Bistro, Metalista) či Stormtype Františka Štorma (Trivia Serif a Slab, Moyenage, Preissig, Týfa), pár věcí od Underware (Liza, Fakir, Bello) či Adobe a po jednom písmu ze slovenské URTD Ondreje Jóba (ION) a Just Another Foundry Tima Ahrense (Herb).

Později, jak jsem se posouval od předloktí k ramenům, se ukázalo, že je potřeba trochu zvětšit měřítko. A taky mě napadlo, že bych si mohl nakreslit nějaké grafémy vlastní. Takže jsem připravil dvě variace na deleatur a dva pokusy o řeckou deltu atd. Tím jsem ukončil první fázi: paže, ramena a hrudník, pokračování ještě bude, ale asi až na jaře příštího roku. Pak už fakt končím s typografií a jdu dělat něco užitečného.

Knihy a typografie podruhé

13. 12. 2012 | 2 komentářů

Je to malý krok pro člověka, ale obrovský skok pro lidstvo. Vlastně naopak. V prosinci vyšlo druhé vydání odborné publikace Knihy a typografie, kterou jsem napsal před rokem a půl. A jelikož cvalík právě dorazil z tiskárny, neuškodí napsat k němu několik slov, změn je totiž víc než dost.

Původní náklad se poměrně rychle vyprodal a kniha už od jara prakticky nebyla k dostání. Na léto byl naplánovaný dotisk, na kterém jsme chtěli vydělat nějaké další miliony. Nakonec mi ale přišlo mnohem smysluplnější vydání odložit, podívat se na téma s odstupem a dopsat nebo upravit věci, které jsem napoprvé nestihl nebo zcela neuzavřel. Původní plán byl doplnit dvě nebo tři desítky stran, nakonec však obsah narostl téměř o devadesát stránek, a to skoro ve všech směrech.

Knihy a typografie (2)

Je to paradox, ale prakticky beze změn zůstala celá dlouhá pasáž o digitálním čtení, která jako jediná hrozila, že bude rychle zastarávat. Ukázalo se ale, že přestože trh nabídl slušnou řadu nových zařízení (čteček, tabletů), jejich hlavní problémy se zobrazováním dlouhého textu přetrvávají. Díky tomu jsem se mohl soustředit na jiná témata, z mého pohledu vlastně mnohem zajímavější.

Knihy a typografie (2)

V původní podobě jsem ponechal i všechny úvodní eseje, v jejich neprospěch jsem ale přidal na obsahu oběma dalším oddílům. Konečně jsem doplnil kus textu o vyznačovacích řezech a především kapitálkách, rozšířil ukázky sazby speciálních mezer, kapitoly o formátech a struktuře knihy, přidal celou řadu nových ukázek reálné knižní sazby. Dříve oficiálně nepublikovaný je rozsáhlý text o tom, jak má vypadat kvalitní diakritika, doplnil jsem také typografy oblíbenou anatomii písem i základní typografické názvosloví, aby se člověk ve všech těch smyčkách, okách a picách (neplésti s pičema) vyznal.

Knihy a typografie (2)

Text se dočkal řady stylistických úprav i nápravy některých chyb, které jsme napoprvé přehlédli. Výsledkem je publikace, která o dost přesněji odpovídá mému původnímu záměru, má totiž celkem 312 stran nabitých obsahem. To vše včetně další nálože nejapných vtipů, na které si někteří stěžovali. Menší proměnou prošlo i technické zpracování a nastavení sazby. Blok je konečně šitý, ne lepený, místo ražby z fólie jsem použil slepotisk. Přibyla druhá doplňková barva (červená), objevuje se na předsádkách, kapitálku i stužce. Vyšperkoval jsem parametry sazby, takže text je celkově hustší a vyznačuje se téměř dokonalými mezerami.

Knihy a typografie (2)

Nejčastější otázka zní: Mám si kupovat druhé vydání, když už mám to první? Odpověď je prostá. Pakliže jste milovníci typografie a chcete mít doma komplexní „příručku“, druhé vydání vás pravděpodobně potěší. Pokud vás ale zajímají výhradně eseje, koupě vás zklame, rozšířeny byly výhradně praktické části knihy.

Knihy a typografie (2)

Další informace již tradičně na mém webu, pro zájemce jsem připravil ukázku v PDF. Knížku si můžete objednat všude možně, třeba u nakladatele nebo na Kosmasu. Ideální vánoční dárek.

Vyšší dívčí: poetika mřížoví aneb Knižní a časopisecký layout

25. 8. 2007 | 2 komentářů

Pohled na dostupnou typografickou literaturu, zvláště tu česky psanou, odkrývá, jak žalostně neprobádaná je zatím problematika typografie technické literatury a časopisecké grafiky. Přitom v posledních patnácti letech jsme zaznamenali enormní nárůst počtu periodik, a tak neustálé zdokonalování grafiků a typografů v oblasti úpravy nejnáročnější literatury je více než na místě. V tomto díle praktického seriálu se pokusím nastínit některé postupy užitečné zejména při tvorbě zrcadla odborných publikací.

Řád neřád

Upravujeme-li výpravnou obrazovou publikaci, ilustrovanou encyklopedii nebo internetový obchod, zjistíme záhy, že podobně nesourodý obsah vyžaduje krajně důkladnou přípravu pokud možno co nejdokonalejšího zrcadla sazby, jež nám následně umožní maximálně operativní a rychlé vkládání všech obrazových i textových částí na jednotlivé stránky. I jen letmé prozkoumání libovolného časopisu či encyklopedie okamžitě prozradí, zda se autorovi úpravy podařilo skloubit všechny elementy do jednotného a funkčního celku, dát změti obsahu jasný smysl, povýšit nutný prvotní chaos na dokonalý řád.

Odborný text se většinou skládá z poměrně složitě strukturovaných informací. Úkolem typografa je zejména vyjádřit úpravou co nejsrozumitelněji hierarchii těchto informací tak, aby čtenář na stránce nebloudil, pochopil okamžitě a bez namáhání, kde začíná, pokračuje a kde končí souvislý text, ke kterému obrázku se váží jednotlivé popisky a podobně. K tomu mu pomáhají nejen prostředky typografické, tedy typ písma, proklad, vyznačování a systém nadpisů; ale také formát, vzdálenost zrcadla od okrajů stránky a v neposlední řadě i vnitřní členění zrcadla sazby, na které se nyní cíleně zaměříme.

První skutečně seriozní snahy účelně členit plochu stránky přineslo s sebou dvacáté století spolu s novými tiskovými technologiemi. Rozmach firemního grafického designu přinesl akutní potřebu vytvořit jakýsi systém, který by usnadnil úpravu rozličných tiskovin, pomohl uchovat vnitřní grafickou jednotu i vícestránkovým brožurám a rozsáhlým publikacím. Jednalo se v podstatě o počátky moderního informačního designu (který se v poslední době razantně přenáší do oblasti webových stránek a elektronických dokumentů obecně) a byl založen na repetivnosti vnitřního geometrického členění, zjednodušeně řečeno na rozčlenění zrcadla na určitý počet obdélníkových či čtvercových segmentů ve svislém i vodorovném směru a oddělení těchto segmentů či modulů neměnnou mezerou.

Grid alébrž mřížka

V angloamerickém světě se pro toto rozčlenění používá termín grid, my budeme používat češtější název mřížka nebo třeba i modulární mřížka, jak ji nazývám já. Jedním z prvních teoretiků, kteří se problematice organizace tiskové plochy věnovali, byl německý typograf a pedagog Jan Tschichold, na jehož poznatky navázali v polovině dvacátého století Max Bill, Josef Müller-Brockmann, Paul Rand, Emil Ruder a další designéři, již byli zároveň zakladateli tzv. mezinárodního typografického stylu, u nás známějšího spíše jako styl švýcarský. Jednou z hlavních charakteristik švýcarského stylu byl takřka minimalistický přístup ke knižní i akcidenční grafice, založený na nenápadných bezserifových písmech a geometrické organizaci grafiky odvozené z pečlivě navržené mřížky dokumentu. O tom, že je objektivizující švýcarská úprava stále populární, svědčí nekonečné zástupy jejich pokračovatelů prakticky na celém světě.

Prakticky

Pro dnešní návod, realizovaný v InDesignu CS2, si zvolíme stránku hypotetické obrazové publikace formátu A4. Začněme hrubým rozvržením zrcadla, typu, velikosti písma a prokladu. Já jsem zvolil Adobe Garamond 12/14 a vyplnil rámeček zástupným textem. Nad hlavní textový blok jsem umístil záhlaví a paginaci, z textového bloku rovnou vytvořil základní odstavcový styl zarovnaný na mřížku účaří a přistoupil k definování této mřížky. V knižní grafice se vyplatí zapomenout na milimetry a definovat rozměry v typografických bodech. Nebudeme močit proti větru a vezmeme za svůj angloamerický systém pica. Pokud jsme při vytváření nového dokumentu nenastavili jako výchozí jednotku body, můžeme to udělat dvěma způsoby. Buď v menu zvolíme Edit/Preferences/Units & Increments/ a z rozbalovací nabídky vybereme požadovanou jednotku, nebo jako správní profesionálové klikneme pravým tlačítkem na pravítko dokumentu, (které jsme si prve vyvolali zkratkou Ctrl+R [Win]) a vybereme „points“. Je možné definovat jinou jednotku pro horizontální i vertikální směr, ale tentokrát se vyplatí zůstat u bodů. V Edit/Preferences/Grids/ nastavíme Baseline Grid, mřížku učaří, relativní k hornímu okraji stránky a s rozestupy 14 bodů a počátkem 14 bodů od horního okraje stránky.

Nu což — trocha malé násobilky také neuškodí

Nyní tedy máme vytvořený základ pro definování mřížky našeho layoutu a přijde patrně nejzajímavější část práce — násobilka. Řekněme, že naše obrazová publikace si žádá umístit do zrcadla řadu fotografií orientovaných na výšku i na šířku. Při stanovení modulu proto budeme vycházet zhruba z poměru stran kinofilmového políčka (3 : 2) a zrcadlo rozdělíme na 3 × 6 dílčích segmentů (šířka × výška). Protože striktně vyžadujeme, aby jednotlivé moduly byly zarovnány na mřížku účaří, je třeba při stanovení celkového počtu řádků najít číslo dělitelné šesti (počet modulů ve vertikálním směru) a připočíst k němu pět řádků navíc (mezery mezi moduly). Z toho nám vychází dvě možná řešení: 47 (6 × 7 + 5) nebo 53 (6 × 8 + 5) řádků textu. Já jsem v dokumentu zvolil poměrně malé okraje stránky, přikloním se proto ke třiapadesáti řádkům, 742 bodům. Upravíme rámeček na patřičnou výšku, vyladíme okraje stránky s ohledem na použitou vazbu a výtvarný záměr, a následně přistoupíme k definování samotných modulů. Na vzorové stránce přejděme do Layout/Margins and Columns a nastavme si horní/spodní/levý/pravý okraj na 56/44/28/28 bodů, abychom přesně kopírovali textový rámeček. Poté vytvoříme vodítka v Layout/Create Guides, zadáme hodnotu 6 do kolonky row, 3 do kolonky column a gutter nastavíme shodně 14. V tomto okamžiku máme vytvořenou univerzální mřížku, do které můžeme vkládat libovolný obsah, aniž bychom ztratili ze zřetele pečlivé rozvržení všech elementů našeho designu. Výslednou stránku včetně vodicích linek si můžete prohlédnout v PDF dokumentu, na druhé stránce souboru se nachází grafika vodicích linek prostá.

Alternativní řešení


Určitou nevýhodou dosaženého výsledku je, že horní dotažnice každého prvního textového řádku v modulu „nelícují“ s horním okrajem umisťovaného obrázku. V našem případě jsem to vyřešil snížením rámečku první obrazové reprodukce asi o čtyři body, což ale nemusí být za všech okolností vhodné. V alternativním řešení uděláme několik změn, abychom dosáhli odlišného, vyšperkovaného výsledku. Horní okraj zvětšíme na 62 bodů, tak aby kopíroval horní minuskovou dotažnici prvního řádku. V Layout/Create Guides ponecháme 6 a 3 jako hodnoty row a column, nicméně obě položky gutter zvětšíme až na hodnotu 20 bodů, kdy každý modul omezuje přesně 8 řádků a dotýká se horního dotahu minusek prvního řádku a základní dotažnice řádku osmého zároveň. Prohlédněte si druhé dvoustránkové
PDF s ještě zajímavějším výsledkem než prve.

Nastíněný design založený na modulární mřížce je vhodný všude tam, kde potřebujeme zorganizovat složitě hierarchická data — tedy nejen v odborných knihách a časopisech, ale i v oblasti web designu. Místo nahodilých řešení totiž přináší do výtvarného konceptu jasný a racionální řád. A to čtenář ocení.

Dostupná literatura

Vyšší dívčí: vícejazyčná trojsloupcová sazba

1. 7. 2007 | 3 komentářů

Při úpravě dvojjazyčných nebo trojjazyčných textů (některé knihy, výstavní katalogy, výroční zprávy) narážíme často na problém, který představuje rozdílný rozsah textů v tom kterém jazyce. Existuje prostý postup, který popsané vcelku elegantně řeší.

Vícejazyčná trojsloupcová sazba

Rozsah jednotlivých jazykových mutací se může na každé stránce nebo v každém sloupci lišit až o několik řádek, což působí řadu potíží zejména z hlediska jakési typo-estetiky. Sloupce musejí být buď nestejně vysoké, abychom dodrželi stejný počet vět na stránce, nebo jeden jazyk na konci kapitoly silně přebývá. U knižních titulů — typicky určených pro jazykovou výuku —, kde text plynule přetéká z jedné strany na druhou, znesnadňují rozdílně dlouhé texty splnit poslání takovéto knihy, a to umožnit okamžité srovnání obou verzí, v ideálním případě na jediné řádce.

Někteří překladatelé jsou schopni přizpůsobit vhodně rozsah textu překládanému originálu, je to však postup poměrně pracný a ne vždy možný, u některých exotických jazyků je to dokonce téměř vyloučeno. Musíme pak v předpisu sazby tento úkol zdárně vyřešit.

Pokud v daném případě není účelné upravit jeden jazyk jako prvotní a druhý upozadit, tedy jsou-li si oba (všechny) jazyky rovnocenné, odpadá možnost vyhradit sazbě sekundárního jazyka speciální prostor stránky, případně jej vysázet menším stupněm písma, zúženým řezem apod. V sazbě do úzkých sloupců a při zvýšené četnosti nadpisů, například u zmíněné výroční zprávy, se může často stát, že sazba „upovídaného“ jazyka nabude také v nadpisech, které oproti rozsahem ekonomičtější mutaci přetečou na dva nebo tři řádky pod sebou. Řešení je prosté a jmenuje se:

Nestejně široké sloupce

Celá technika spočívá v poměrně banální úpravě: sloupcům s individuálními jazyky nastavíme nestejnou šířku. Aby to nebylo až tak snadné, vezměme si jako modelový příklad rovnou trilingvální, česko-anglicko-německý článek převzatý z oficiálního webu České republiky — kapitolu Kroje. Pro ukázku bohatě postačí cca polovina textu. Prostým součtem zjistíme, že: česká verze čítá 6293 znaků, anglická 8110 a německý „otesánek“ 8824 znaků. Celkově je tedy němčina o celých 40 % delší než výchozí český text; nebo též jinak řečeno tvoří čeština 27 % rozsahu, angličtina 35 % a němčina 38 %. Nevyhovující sazbu upravenou do stejně širokých sloupců si můžete prohlédnout v prvním čtyřstránkovém PDF.

Racionální procentuální vyjádření by mohlo svádět k domněnce, že bude vhodné nastavit sloupcům relativní šířku podle vypočtených procent. Je to úvaha zajisté logická, ovšem v praxi nepříliš použitelná. Na konečném rozsahu textu u té které mutace se totiž v případě proporcionálních písem podílí také frekvence širokých/úzkých liter v daném jazyce, množství verzálek (němčina), délka slov a s ní související četnost dělení apod. Rozumný postup úprav se dá shrnout do pěti bodů.

1. Nastavení odstavcového stylu pro první jazyk

Veškeré výchozí parametry pro základní text: stupeň písma, proklad, mezislovní mezery, dělení, zarovnání k mřížce účaří, styl číslic apod.)

2. Vytvoření stylu pro ostatní mutace

Odstavcové styly přímo odvozené z výchozího nastavení, upravené přinejmenším v definici slovníku daného jazyka, případně změna parametrů dělení.

3. „Nalití“ textů

Přetažení připravených textů do tří rámečků, pokud možno o co největším rozsahu. Vyplatí se otevřít si nový dokument s dostatkem místa, například stránku A2 se stejnou mřížkou účaří jako má zdrojový dokument. Platí: čím delší text, tím přesnější výsledek.

4. Úprava šířek rámečků

Ruční úprava šířkové proporce daných rámečků tak, aby v každém z nich text tvořil shodný počet řádků. Seskupení rámečků, zkopírování do pracovního dokumentu, roztažení/stažení vzniklé skupiny do předem připraveného zrcadla sazby.

5. Úprava sazby

Finalizace textů ve smyslu úpravy nevhodného dělení, odstranění parchantů apod. Sousedící odstavce je možné eventuálně vzájemně sladit za pomoci velmi decentní úpravy mezislovních mezer, avšak je třeba důsledně dbát na to, aby měl každý ze sloupců pokud možno stejné zabarvení sazby (není to lehké). Pro co nejlepší shodu všech sousedních sloupců bývá vždy vhodnější než čarování s mezerami dohoda s autorem textu a nahrazení některých slov synonymy nebo decentní opis na místech, která k tomu přímo vybízejí.

Finální dokument si můžete prohlédnout v druhém PDF. Ignorujte prosím chyby v textech, popřípadě možné nedostatky v německém dělení, opravil jsem pouze hlavní přehmaty původních textů, nechce se mi s tím tolik piplat :). Přímé zásahy do textu jsem provedl jen na dvou místech, ale při troše snahy je možné unifikovat rámečky ještě ve větší míře.

Některým problémům je nejlepší rovnou předejít. Je proto účelné stanovit si už před zadáním textu k překladu určitá pravidla, která pozdější práci co nejvíce usnadní. Uvedený tip se hodí nejen pro demonstrovanou sazbu tiskovin, ale jistě najde uplatnění i v některých užitích na internetu, byť s jistým omezením.

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

Typo 365

Typo 365 je v pořadí druhá ročenka „nejlepších“ textů o typografii, do které jsem přispěl dvěma články. Najděte v ní ale i příspěvky od osob mnohem povolanějších (namátkou Reza Abedini, Erik van Blokland, Veronika Burian, Matthew Carter, Tobias Frere-Jones a další).

Doporučuji

Radkovi Sidunovi se povedlo zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milovníci typografie znají z knižní edice Gema z Odeonu. Alphapipe nabízí Briefcase Type Foundry.

Správa webu