Typographie, grafika, čeština et cetera


O stylu, o Niklovi a i o opakování v typografii

17. 2. 2009

Jelen je jelen je jelen je jelen je
je lenje je lenje je lenje je len
jeje len jeje len jeje len je…

Jělěňovití

O předchozí dětské knížce Petra Nikla, Zá hádkách, jsem psal téměř před rokem, nedlouho před Vánocemi se na trhu objevil jeho prozatím poslední kus se skotačivým názvem Jělěňovití. O oněch rozmnožených háčcích v titulu Nikl tvrdí, že Jelenům přidávají parohy, o grafické úpravě říkám pro změnu já, že začíná být krapet vyčpělá. O celou koňskou délku oběma posledními knihami designér Robert Novák bezpochyby překovává dřívější grafiku Petra Nikla (i jeho pozdější spolupráce s Vladimírem Vimrem), přesto se jen těžko bráním dojmu, že Novák v poslední době stále dokola recykluje jedno jediné pojetí knižní grafiky… ale už mne nemá čím překvapit a nadchnout, což je obrovská škoda.

Jělěňovití

Z potemnělého lesa knižních dvoustran k nám vystupují bělostní parohatí jeleni, mufloni i ostatní vysoká zvěř s oduševnělým výrazem a mimozemským (nadpozemským) zjevem, jemuž se odolává jen těžko.

O ražbě barvou anebo kovovou fólií jsem psal už ve svém sloupku v Hostu 7/2008, proto jen připomenu nepravidelným čtenářům, že na lepenkové knižní desky potažené papírem nebo plátnem se z tiskařského štočku vytlačí reliéf a natiskne barva nebo metalická fólie; v různých malých obměnách se toto zpracování vazby u Nováka opakuje snad na všech jeho svazcích v mé domácí knihovně: na aktuálních Jělěňovitých, na Zá hádkách z roku 2007, na katalogu výstavy Dekadence / V barvách chorobných z roku 2006, Knize v českém kubismu (2004) i knižním katalogu Umění je abstrakce (2003)… O posunu lze hovořit snad jen v tom smyslu, že s každým svazkem se střídá potahový materiál papír/plátno a mění se ražená barva, ale typografie titulu zůstává konstantně minimalistická, vysázená z jediného typu písma — maximem je užití dvou tučností.

Jělěňovití

O stále stejnou technologii nakonec ani nejde, koneckonců čtenáře jméno úpravce i vývoj jeho grafické úpravy pramálo zajímá; ale každé takové opakování bez přidané hodnoty je nezanedbatelným varovným signálem především pro autora: je projevem stagnace anebo také eufemistického označení pro stagnaci — stylu. O stylu víme vlastně jen to, že je smrťák grafického designu, že signalizuje ulpívání na jediném ozkoušeném řešení, bez touhy po zdravém experimentu. O kolik snazší a rychlejší je využít dříve vyzkoušené, to už ví dávno každý designér, který za svou práci požaduje peníze… v šikovně ušetřeném čase se může věnovat rodině nebo osobní zábavě: kouřit omamné látky, dloubat se v nose či drbat v krajině ohanbí a radostně se u toho smát.

O obsahu samotném, tedy o básních Petra Nikla a jeho doprovodných ilustracích, je třeba říci zejména to, že jsou toliko dalším korálkem na dlouhé šňůře autorovy výtvarně-literární tvorby, dalším vysokým tónem, tentokrát půlnočně modrým; a z potemnělého lesa knižních dvoustran k nám vystupují bělostní parohatí jeleni, mufloni i ostatní vysoká zvěř s oduševnělým výrazem a mimozemským (nadpozemským) zjevem, jemuž se odolává jen těžko. O „přidanou hodnotu“ však přece jen tak úplně nepřijdeme, poněvadž kromě textu kniha obsahuje vložený kompaktní disk se zhudebněnými jeleními texty — tato fantastická Niklova pěvecká performance, doplněná zvuky, fuky a pazvuky je už týden nejhranějším albem v mé diskotéce.

O tom, že si Jělěňovití odnesou nějakou cenu z Nejkrásnějších českých knih roku 2008, snad ani nepochybuji, výtvarně i technicky jsou totiž nepochybně na vysoké úrovni — tentokrát jsem ale osobně vlastně docela zklamaný a vtírá se dosti drzá a pokoryprostá otázka, zda autorům samotným ke štěstí postačí dělat každé Vánoce bramborový salát s loňskou majonézou, nebo už nastal čas vyzkoušet něco trochu jiného.

Oči lesklé, tiše funí
pa pa pa pa pa pa pa pakůň,
pa pa pa pa pa pa pa pakůň,
zrcadlí ho v noci tůň.

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 2/2009. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.

5 komentářů k článku „O stylu, o Niklovi a i o opakování v typografii“

  1. Lukas Veverka tvrdí:

    Ja bych v tom zas takový problém nevyděl. V tom stylu. Já ho osobně nejspíš nemám, ale koukám na to trochu jinak než ty. Myslím že je fajn, že existují studia, designéři, kteří mají styl, stagnující, obnovující, bublající, mrtvolně stojící, každopádně klient ví co si bude kupovat, jde k takovému designérovi ne pro experiment, ale protože chce JEHO. A k Robertovi Novákovi, mno, víš, kurňa, kdyby se kolem ve větším počtu tvořila minimálně stejná nebo nejlépe lepší produkce než co sériově produkuje on, možna by musel ty své výrobní linky oprášit a inovovat.

  2. Lukas Veverka tvrdí:

    Sakra, sorry za čestinu, proč tu Martine nemáš automatického korektora, který by to viděl jasněji než jsem to vyděl ja?? i/y

  3. Martin Pecina tvrdí:

    Lukáši, já s tebou v podstatě souhlasím, tak zareaguji jen zkráceně a zjednodušeně: na dobré designéry je třeba uplatňovat přísná měřítka, aby byli ještě lepší. :)

    S tím korektorem tě asi zklamu, ale stejně poradím: zkus si text po sobě přečíst dřív, než komentář odešleš. :D

  4. Lukas Veverka tvrdí:

    :) Ale to strašně bolí to kontrolování. Skoro víc než přemýšlení.

  5. Carl114 tvrdí:

    hh pěkný článek. Docela jsem se na začátku u toho zamotal …

Zanechte komentář

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

Typo 365

Typo 365 je v pořadí druhá ročenka „nejlepších“ textů o typografii, do které jsem přispěl dvěma články. Najděte v ní ale i příspěvky od osob mnohem povolanějších (namátkou Reza Abedini, Erik van Blokland, Veronika Burian, Matthew Carter, Tobias Frere-Jones a další).

Doporučuji

Radkovi Sidunovi se povedlo zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milovníci typografie znají z knižní edice Gema z Odeonu. Alphapipe nabízí Briefcase Type Foundry.

Správa webu