Dobrý den, jmenuji se Martin a jsem ten úchyl, který v šestatřiceti začal žít Modrým životem Jaroslava Foglara

Modrý život Jaroslava Foglara

Snažím se žít jako aristokrat. Praví a správní aristokraté byli lidé vzácných a krásných vlastností, pro které byli právě do šlechtického stavu povyšováni. Nu — a já chci být takovým aristokratem. Ne ovšem z nějakého zděděného šlechtického titulu, který by na mne přešel bez mé zásluhy, nýbrž který bych si zasloužil vším, co dělám. A tak jsem si utvořil tedy takový vzorný Modrý život a snažím se jím žít, abych byl pravým aristokratem. Ne titulem, ale svými činy, celým způsobem svého života. — Láďa Vilemín

Kdybyste náhodou požadovali racionální vysvětlení, proč jsem začal na stará kolena žít Modrým životem, můžeme si ušetřit trápení a konstatovat, že uspokojivé vysvětlení zkrátka neexistuje. V žádné zemi na světě a v žádném alternativním vesmíru není normální, aby si dospělý zdravý jedinec den po dni zapisoval, jestli udělal dobrý skutek a nepoužil neslušné slovo, aby se ráno dobrovolně sprchoval studenou vodou a večer si kladl palčivou otázku, zda se náhodou nedopustil něčeho nečestného.

Ale nemohu za to! Tím vším je vinna ta kočičí pracka prašivá vinen Menhart ze Spolku přátel Jaroslava Foglara, který mne (a se mnou několik dalších žalostně sentimentálních jedinců) vyzval, abychom na počest sto jedenáctých narozenin Jaroslava Foglara po celé prázdniny provozovali tento jedinečný soubor pravidel pro čestný a zdravý život.

Je o mně snad všeobecně známo, že jako muž do nepohody, opravář kohoutků, osobní terapeut a partner na dovolenou stojím takříkajíc za hovno starou bačkoru. Ale když jde o závody ve vyjímání ježka z klece, luštění rozstříhaných zpráv, rychlošípácké kvízy a další podobně esenciální aktivity, proměnuji se najednou z velmistra zahálky a krále prokrastinace v muže nezlomné vůle, píle a talentu. Takže Menhartovu výzvu jsem přijal přibližně po dvou vteřinách rozmýšlení; tím spíše, že cena pro vítěze byla litr pudinku! Naděje, že si dám po pětadvaceti letech zase pudink, mne vzrušila na nejvyšší možnou míru.

Jaroslav Foglar: Přístav volá
Přístav volá. Vydání u Kobesa s ilustracemi Bohumila „Bimby“ Konečného.

Modrý život vtělil Foglar do své první publikované knihy, která pod názvem Přístav volá vyšla v roce 1934 v nakladatelství Melantrich. Pro autora to byl první hmatatelný literární úspěch, stal se totiž vítězem soutěže, v níž Melantrich hledal titul, který by nabídl dětskému publiku. Ačkoli komise doporučila k vydání kromě Modrého života Jiřího Dražana (jak se měla kniha původně jmenovat) i dva další přihlášené tituly, byla soutěž potvrzením Foglarova zřejmého literárního talentu a začátkem jeho bohaté literární dráhy.

Stojí za zmínku, že v knize se žádný konkrétní návod pro Modrý život neuvádí, ten byl sestaven až o několik let později. V textu je soubor pravidel definován jen velmi vágně, jako snaha o čestné jednání (nebudu lhát!, nikdy neublížím slabšímu!, budu užitečný!, budu se snažit dokázat vždy více než ostatní hoši!) a tělesnou zdatnost (budu každý den ráno cvičit aspoň čtvrt hodiny). Ovšem jak už to tak u Foglara chodí, jeho metodický způsob uvažování nakonec vyústil ve velmi rigidní seznam toho, co by měl takový správný hoch každý den vykonat. Ráno cvičit, mýt se studenou vodou, dvakrát denně si čistit zuby, mluvit slušně, udělat dobrý skutek, jednat čestně a přivodit si radostný prožitek. Je to koncept velmi podobný jiné autorově knize, která pod názvem Hoši od Bobří řeky představila publiku systém třinácti bobříků. Jestli se vám zdá, že bobřík ušlechtilosti či bobřík dobrých činů jsou jen variací na ušlechtilý život Jiřího Dražana, máte pravdu.

Modrý život představuje pro geronta mého ražení interesantní výzvu. Kdo z vás už někdy zkoušel ranní rozcvičku v té nejsilnější kocovině, dovede si představit, kolik sebeovládání je potřeba, aby člověk neselhal, a mohl se tak večer co večer kochat utěšeně přibývajícími modrými okénky. Také slušná mluva je koncept většině z nás již nedostižně vzdálený, a tak se snad nebude nikdo hněvat, když se přiznám, že za celou dobu mého aristokratického bytí neuběhl den, abych si alespoň jednou pěkně od plic nezanadával. A naopak — radostný prožitek, jenž Foglar považoval za jednu z nejtěžších dispiclín, pro mne nepředstavuje nejmenší problém. Co jiného než radostný prožitek je láhev červeného, vypitá u lechtivého filmu? Znáte snad radostnější prožitek nežli nečekaný koitus? Může mi někdo zazlívat, že nacházím potěšení v podvečeru stráveném v oblacích dýmkového kouře? Vím, Jaroslav Foglar byl celoživotním odpůrcem kouření, ale nad tím, co by nedospělých chlapcům nemohl odpustit, by v mém případě jistě rád přivřel oko.

Něco vám povím, ale musíte slíbit, že se nebudete smát. Souhlasíte? Opravdu? Tak dobře: Když skončily prázdniny, nezanechal jsem Modrého života. Uplynul další měsíc a já i po čtvrt roce stále pokračuji v této slabomyslné výzvě, mám v plánu i měsíc čtvrtý a kdo ví…? Možná vydržím usilovat o foglarovský ideál dokonalého hocha po celý rok! A vás nabádám k tomu samému. Pojďte, budeme společně žít Modrým životem, abych si nepřipadal jako osamělý hňup a abych věděl, že jsou na světě i další pacienti, co se od skutečných starostí světa utíkají k úsměvným dětinským hrám na duševní aristokraty. Můžeme se vzájemně utěšovat vědomím, že Foglarův systém není nepodobný antickému konceptu krásného ducha a těla, známého pod označením kalokagathia. A to zní vlastně docela přijatelně.

Aby vás náhodou nenapadlo na něco se vymlouvat, formulář Modrého života si můžete stáhnout v PDF.

Modrý život Jaroslava Foglara

1 komentář

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archiv

Rubriky