Knižní Do-re-mi

Manuál japonského laku
Manuál japonského laku

Goodbye, Uriel…

Shodněme se nejprve na tom, že knižní grafika není běh na sto metrů, skok o tyči ani hod granátem. Není co měřit, stopovat nebo počítat a výtvarná komise hodnotící Nejkrásnější české knihy roku se víc než sudím na olympiádě podobá rozhodčím v legendárním nováckém ­Do-re-mi. Snad jen s tím rozdílem, že pro hodnocení se namísto známek a bodů využívá instrument diskuse. A většinou je u toho méně obecenstva před televizními obrazovkami, vlastně je to hodnocení veskrze privátní, povětšinou bez dohledu kamer, bez píplmetrů, koláčů sledovanosti a bez Sabiny Laurinové s Pavlem Trávníčkem. Leda že by snad soutěž znovu byla v režii umělkyně Kateřiny Šedé — jako Nejkrásnější knihy roku 2015, kdy se rozdávalo sto cen a všelidovou porotu tvořil panoptikální průřez českou společností, zahrnující krom sexuologa či bezdomovce i takové místní exoty, jakými jsou Jana Uriel Kratochvílová či Sámer Issa.

Na jaře 2017 se soutěž navrátila k tradici a skromnému normálu. Knihy už nehodnotil bůhvíodkud dorazivší mimoň v montérkách ani člen zahrádkářského svazu, důraz byl kladen víc na profesní kvality knižní produkce než na prosté (byť i zábavné) vox populi. Leckterý typošuk možná namítne, že soutěž se jmenuje nepřesně a nesmyslně, ale jako mediální zkratka funguje zaběhaná značka dobře, protože je dokonale srozumitelná i nejširším vrstvám. A těm je také v prvé řadě určena.

Mezinárodní výtvarná komise znovu a znovu formuluje parametry špičkové knihy, aby se nakonec ráda nechala překvapit tím, co všechno se do zdánlivě rigidních mantinelů tohoto mimořádně obstarožního konceptu dá vměstnat, kolik typů vazeb a formátů a variant typografických řešení lze najít. Porota vyzdvihuje neotřelé pohledy na médium, jež se v době charakteristické fragmentární povahou psané informace pokouší redefinovat sebe samo. Domnělá krása není objektivní kritérium a tištěná knížka není miss mokré tričko, u níž lze jakous takous shodu na estetice najít. Hlavním smyslem soutěže je představit lidu moderní knihu pro naše století, knihu poučenou nástupem digitálního čtení i viditelným odklonem od textu ve prospěch obrazu. Soutěž má odpovídat na stále platné otázky, co je kniha, jaký má smysl, jakých forem může nabývat a nakolik aktuálním jazykem má hovořit.

Zatímco v nedávné minulosti opakovaně vítězily nákladně vypravené monografie výtvarníků, dnes se berou jako samozřejmý standard a jenom málokdy dovedou překvapit natolik, aby si odnesly medaili a věnec vuřtů. Krásná kniha pro rok 2016 je pochopitelně bezvadně technicky vyvedená a bezchybně slouží obsahu. Ale má být i dostatečně sebevědomá, někdy dokonce může mít ambici znovu kolíkovat hřiště, na němž se permanentní zápas o podobu současné knihy odehrává.

Popularizační výstavu nejkrásnějších knih charakterizuje snaha postihnout důležité momenty a upozornit na realizace přesahující triviální líbivost. Finální výběr exponátů neslouží coby manifestace předem definovaného estetického kánonu několika vyvolených lidí, žijících ve slonovinových věžích uměleckých akademií a nadobro odtržených od reality českého trhu. Naopak: chce vyjevit rozmanitost, mnohost, souboj názorů i generačních pohledů namísto prezentace jediného správného stylu a správného pojetí knihy, výběr má negovat klouzání po povrchu, barokní přepjatost i všudypřítomné rutinérství. Díky tomu vedle sebe mohou ležet křehké miniatury i velkorozměrné knihy, xerox a pestrobarevné tendence, archy spojené drátem na stříšku i poctivé ruční vazby, ba i kreace různě ujeté, cáklé či střelené. A je to jen správně, když se kapesní průvodce může porovnávat s rozsáhlými pracemi velkých autorských kolektivů, komiks směle konkuruje básničkám a katalog včelích úlů soupeří s divokým intergalaktickým atlasem.

Čum na start!

Vděčným příkladem současné knihy může být třebas Manuál japonského laku v úpravě Honzy Čumlivského. Lehce senilní sazba z kontrastního klasicistního písma věcně doprovází zdánlivě uspávající technické postupy lakování. Pokud vás ke čtení knihy nevybudí hravý rytmus dvou barev ani módní vazba s obnaženým hřbetem, stoprocentně to bude parádní ořízka, expresivně nastříkaná černou barvou. Je to knížka čímsi stará i nová zároveň, umně balancující nad propastí ­archaismu, ale i aktuálních trendů, které jsme už v různých obměnách mnohokráte viděli. V kontextu pracovního manuálu či didaktické pomůcky však působí jaksi čerstvě — nejvíce asi tím, jak autor chytře narušuje omezující stereotypy přemýšlení o seriózních odborných textech.

StART. Sport jako symbol ve výtvarném umění
StART. Sport jako symbol ve výtvarném umění

Neméně vtahující je vyňuňaná publikace StART. Sport jako symbol ve výtvarném umění, jejíž grafické řešení mají na svědomí Tereza Hejmová a Štěpán Malovec. Kniha obsahuje předem přislíbené svaly i umčo, dokonce i Hitlera a pinďoury, výsledkem je však především pompézní oslava výtvarného umění, adrenalinu, kultu těla a latentní homosexuality. Vše zabaleno v blyštivé vazbě adorující plasty a národní dresy, citující běžecké dráhy, střelecké terče… Ten oranžový, modrý a zelený vixlajvant na potahu ocení všichni pamětníci spartakiádní estetiky, i bez toho však StART ční mezi většinou konkurence asi jako Rhodský kolossos.

Posledním příkladem budiž Zdeněk Ziegler, čtyřiaosmdesátiletý doyen české užité grafiky dobře znám svými plakáty a úpravami výtvarných publikací. Nevyhýbá se však ani jiným žánrům — rád se někdy tajně mazlím s jeho minimalistickými Skvosty poezie pro Odeon. V katalogu RGB3D/01/DATA/240X169,5MM/2015/16, vydaném u příležitosti výstavy Josefa Achrera v Galerii Zdeňka Sklenáře, jde Ziegler až na samotnou hranici abstrakce, když na obálce doslovně cituje jedno z Achrerových děl. Kniha-artefakt, jemná reminiscence na Malevičův Černý čtverec, reprezentuje perfektně vyčištěný a dokonale účelný design za použití přísně neproporcionálního písma a bytostně aktuálního grafického jazyka.

RGB3D/01/DATA/240X169‚5MM/2015/16
RGB3D/01/DATA/240X169‚5MM/2015/16

Nutno podotknout, že nejlíp udělá ten, kdo si své knižní favority objeví sám. Výstava v letohrádku Hvězda nabídla obecenstvu obraz tuzemské knižní grafiky, jak jej sestavilo dvanáct lidí různého zázemí i věku. Nakolik je ten obraz českého brčálníku přesný a platný, si netroufám posoudit.

Okomentovat

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archiv

Rubriky