Zvukový bonbónek pro vaše uši. Jestli mě paměť nešálí, byla těmito slovy nadepsaná recenze na desku October Rust od brooklynských Type O Negative, publikovaná někdy v roce 1996 v jakémsi rockovém časopise, nejspíš asi ve Sparku. Pak jsem viděl v televizi videoklip My girlfriend’s girlfriend, a to v nezapomenutelném hudebním pořadu Eso, moderovaném afektovanou Terezou „Čágobelo“ Pergnerovou. Muselo to být ještě v době, kdy brala jen piko, ještě chvíli před tím, než nafotila lechtivé fotky pro erotický magazín a těžce vydělané miliony pak rychle projela v heroinu. Vzpomínám si, že klip mě tehdy moc nebavil, přestože v něm byly psychedelické barvy a docela pěkné lesby, a muzika mi přišla primitivní a vcelku bezduchá. Kdybych jen tušil! Až teprve o rok nebo o dva později se ke mně dostalo celé album v iksté kopii na audiokazetě. A byl jsem lapen, téměř okamžitě a v podstatě navždy. Těžká...
Typografická značka pro Adama
V pondělí se na mě obrátil Adam Schorcht, kolega z dýmkařského klubu a majitel nejkrásnějšího pěstěného kníru široko daleko, že jede v sobotu někam do zahraničí na soutěž nebo veletrh a chce tam prodávat pár dýmek, které vyrobil. Prý k tomu potřebuje nějaké logo se svým jménem, značku, raznici, potisk na pytlík a tak. Já už v posledních letech prakticky žádná loga, značky ani vizuální styly nedělám. Zoufale mě nebaví vysvětlovat lidem, proč by měli zaplatit padesát nebo pět set tisíc za logo a vizuální styl, který často fakt nepotřebují, ale masáž markeťáků a grafiků je pořád přesvědčuje o opaku. Pro živnostníka jsou to obrovské náklady a po pravdě řečeno ani lecjaká menší firma není ochotná zaplatit za značku to, co bez mrknutí oka vysolí v obchodu s elektronikou za jeden nebo dva počítače. Stejně jim nakonec stačí dobré písmo, materiál, dobře zvolené barvy. Nepsal jsem to už někam? Nejspíš ano, ale některé věci je...
Typografické tetování
Ještě než definitivně seknu s designem, chtěl jsem udělat poslední větší projekt — typografické tetování. Tady je. A abych nemusel odpovídat pořád dokola na stejné otázky, doplňuji pár informací. Je to docela paradox, ale jediná velká kultura, u níž byla tradice dlouhodobě přetržená, je právě ta evropská. Křesťanství zdobení těla neuznávalo, ba dokonce odsuzovalo, takže poslední bezmála dva tisíce let jsme měli utrum. Výjimku tvořili námořníci, kteří si ze svých cest přiváželi kromě peněz a kořisti i různá tetování, a postupně tak tento vlastně už starodávný fenomén přivedli zpět k životu. Všude jinde na planetě se ale vydatně tetovalo: v Japonsku, Indonésii, Africe, Oceánii, na Tahiti, dokonce i mezi Eskymáky. Důvody byly spíš náboženské a rituální než dekorativní — tetování chránilo před zlými duchy, dodávalo odvahu, symbolizovalo odolnost vůči fyzické bolesti a udržovalo silnou lokální tradici. To všechno se v západní...
Nové písmo ze Suitcase: Ladislav
V roce 2003 došlo k významné události pro (nejen) český grafický design: široké veřejnosti bylo představeno dílo Ladislava Sutnara, jednoho z nejvlivnějších českých grafických designérů vůbec. Stalo se tak prostřednictvím velké retrospektivní výstavy v Jízdárně Pražského hradu a také díky rozsáhlé monografické publikaci, vydané v témže roce pod názvem Ladislav Sutnar — Praha — New York — Design in Action. Kromě toho, že editorka Iva Janáková uspořádala množství materiálu z mnoha oblastí, kterým se Sutnar věnoval (knihy, vizuální styl, hračky, malba), měli jsme možnost seznámit se i se Sutnarovými příspěvky k designu písma. Ty sice nikdy v jeho tvorbě nehrály hlavní roli, přesto se jednalo o důležitou součást jeho práce na vizuálních stylech a orientačních systémech. Mimo to odrážely základní principy jeho myšlení a specifickým způsobem rozvíjely odkaz avantgardní typografie, zejména geometricky konstruovaných grotesků...
El pé platně
Stihl jsem sice ještě oposlouchat pár nahrávek z kotoučového magnetofonu, ale celé moje dětství na přelomu osdesátek a devadesátek mě provázely staré audiokazety. Nejprve pochybné černé kopie dovezené z polské burzy za padesát ká čé, později regulérní nahrávky z českých obchodů za dvě sta padesát. Na děšivých kazeťácích za pár stovek bylo úplně jedno, co přehráváte, vždycky to nakonec hrálo strašlivě. Pokud jste ovšem neměli pátou nebo šestou kopii Guns N’ Roses, ta hrála ještě o pořádnej kus hůř. Ostatně přestávkové šmelení s kazetami, to byla vedle čáry a hokeje na lavici jedna z hlavních kratochvílí jinak trudných let na základní škole. Někdy tak kolem roku 1995 se u nás začaly hromadně nakupovat kompaktní disky, jenže při cenách kolem pěti set padesáti Kč za zahraniční album to byla absurdní investice, nahrávající pažravým producentům. Už po roce 2000 rozšiřovali své kolekce CD jen staří fotrové, my ostatní jsme kvapně přešli...