AutorMartin Pecina

Právě vyšly Perverše, sbírka mých básniček z posledních let. O vlastní poetické knížce jsem uvažoval už dlouho, ale teprve v listopadu loňského roku jsem se odhodlal udělat pořádek v archivu a oslovit při té příležitosti Martina Stöhra, jestli by o to v Hostu neměli zájem. Několik měsíců se nic nedělo, protože Martin se zalekl měkkých análních průduchů, a odmítal si ostatní básničky přečíst. Teprve po několika urgencích a pod pohrůžkou násilí se konečně odhodlal pustit do řádného čtení, a nakonec i souhlasil s vydáním, zvláště když jsem slíbil, že z toho nakonec určitě bude docela hezký knižní špalíček. Nesporná výhoda celé práce byla v tom, že jsem sbírku bral jako čistě autorskou záležitost a vymínil si, že do ní nikdo nebude zasahovat. Nebylo nutné ohlížet se na rozpočet, protože jsem se rozhodl, že na vlastní knížce nebudu šetřit a udělám ji tak, jak sám uznám za vhodné. Z toho důvodu...

Váha a důležitost národního dědictví je přímo odvislá od toho, zda je nebo není dostatečně zdokumentováno a publikováno. Celá výtvarná hnutí i celé zástupy českých výtvarníků se svého objevení anebo rehabilitace dočkaly až v posledních letech, zatímco jiní na to své objevení ještě čekají. Co je psáno, je dáno, a co se už jednou otisklo na papír, stává se provždy veřejným bohatstvím, ze kterého lze čerpat a vůči kterému se lze ohrazovat. Žijící autoři si své PR povětšinou zvládají obstarat sami, ale celé historické epochy výtvarné kultury si teprve musí počkat na svého badatele-nadšence, který se dobrovolně odsoudí k veřejné službě, o volných chvílích se přehrabuje v archivech a vtírá do společnosti galeristů a sběratelů, aby z nich vydoloval toužebný materiál pro svou práci. K takovým patří i Jindřich Toman, autor série Moderní česká kniha, která se po dlouhých pěti letech dočkala druhého dílu. V roce 2004...

Tu a tam slýchám stesky na neslavný úděl grafiků, ilustrátorů a typografů, jako by naše profese znamenaly přinejmenším spásu lidstva a automaticky i jednosměrný tiket do síně slávy. A i když ze své praxe vím, že kulturní rozhled většiny zadavatelů grafického designu je přinejmenším prachbídný, není to ještě bůhvíjaký důvod věšet hlavu nebo si kvůli tomu trhat žíly. Čím dřív si připustíme, že na komerčních zakázkách se obvykle umění neuplatní, tím spíš nám dojde, že přebytek energie lze namířit i jiným směrem — bez ohledu na to, jestli nám takové snažení vynese nějaké koruny navíc, nebo se nakonec projevím pouhým zaplesáním našeho citlivého srdéčka. Nejlepší věci vznikají z nadšení, zadarmo nebo z trucu. Zdaleka největší prostor pro demonstraci vlastních schopností a názorů skýtají veškeré autorské projekty, do kterých je komukoliv zvenčí zakázáno vstupovat. Théâtre à domicile a akce v přírodě a perversní básnění...

Mám kamaráda, který knihy nečte, ale kupuje si je jako povinnou bytovou dekoraci. Vedle řádky snobských časopisů Dolce Vita vyskládá levnou edici klasické světové literatury, přidá pár kusů dějin umění… a zaručeně mu stoupne sebevědomí. Také v prodejně nábytku a v kanceláři prezidenta republiky slouží knihy hlavně k tomu, aby spolu ladily asi jako salámy na háku a aby jejich hřbety tvořily vyváženou kompozici a barevnou harmonii nebo vhodně reprezentovaly majitelův majestát. Jsou tací, kteří nakupují v antikvariátu celé knižní edice podobně jako tapety do paneláku. Opakující se barevná textura nutností, pravidelný rytmus žádoucí, nízká cena výhodou. Knihovna tak plní nejen nezbytnou společenskou a reprezentativní funkci, ale navíc každý obývací pokoj kol dokola vytapetovaný zakulacenými hřbety zlepšuje karmu, léčí bércové vředy a hojí pocity méněcennosti. Nejpozději při stěhování z bytu do bytu je třeba vyjmout...