Nad Řípem sa blýská
Žijeme v době, kdy naše Ústava odolává permanentnímu náporu různých pochybných individuí. Miloš Zeman ji ohýbá, napíná, škrtí i znásilňuje, ústavní zvyklosti označuje za idiotské a ústavním právníkům vkládá do úst věty, které nikdy neřekli. Patrně krátce po svém zvolení získal — neznámo kde — dojem, že přímá volba jaksi automaticky posiluje jeho mandát a přiznává mu nějaké nové pravomoci. Ústava je v tomto směru nicméně pořád stejná, nezměnila se v ní tečka, čárka ani vykřičník, a i kdyby se prezident třeba na hlavu stavěl, je mu to platné jak piči dvířka.
Vyvolávat mylný dojem, že je silnější než ve skutečnosti, se vrchnímu veliteli každopádně daří výtečně. Davy na náměstích a návsích se bez ustání diví, proč Zeman před rokem o své vůli neodvolal premiéra Sobotku, který se zprotivil lidu, případně proč z Čechie přes víkend neudělá prezidentskou republiku anebo monarchii. Nechci spoluobčanům mluvit do života, ale mám pocit, že kdyby věnovali pár minut svého drahocenného času studiu základního zákona naší republiky, ve kterém jsou kompetence představitelů moci jednoznačně popsány, prokázali by tím víc vlastenectví nežli hajlováním na fotbale nebo hulákáním v Máte slovo na Čété.
Buďme ale spravedliví — s Ústavou si nepohrává zdaleka jen vládce náš, slunce naše jasné. Neuplyne týden, aby někdo nepřišel s neotřelým nápadem, jak zákon přepsat, změnit a dovylepšit. Namátkou poslankyně Černochová a jí podobní Chovanci tlačí do Ústavy právo zjednat v zemi pořádek vlastním koltem, česko‑japonský krajní nacionalista Pitomio chce do Ústavy vtělit zákaz druhého nejpočetnějšího náboženství světa a bývalý estébáček Bureš by pro změnu nejraději vyházel půlku poslanců a nádavkem zrušil Senát.
Krizi tradic a ústavnosti bohužel nezažívá jen náš stát — eroze základních hodnot je všeobecná a zpochybňování či napadání demokratických principů se v poslední době stalo silným tématem a velkou módou, která se valí z Evropy až do Spojených států kačera Donalda. A možná právě proto sílí v některých (nikým nevolených!) občanech přesvědčení, že je třeba více než kdy jindy připomínat pilíře, na nichž stojí liberální demokracie a středoevropský civilizační okruh. Cosi mi říká, že důvody, proč v těchto dnech na Slovensku vyšla Ilustrovaná Ústava Slovenskej republiky, budou právě tohoto druhu…
Nad Tatrou sa smeje
S nápadem vydat slovenskou Ústavu nově a jinak a hezky a knižně přišel vloni Adam Berka, architekt a provozovatel knihkupectví a nakladatelství 82 Bøok & Design Shõp. Zlákal ke spolupráci ilustrátora Andreje Kolenčíka a designéra Borise Meluše, aby společnými silami uvedli na trh publikaci v podobě vstřícné nejširší veřejnosti. Knížku, která bude moderním, přitažlivým, dokonale zpracovaným ústavním textem a také ozdobou knihovny každého řádného vlastence. Svazek, jenž bude vybízet ke čtení více než prostý výčet paragrafů ve Sbírce zákonů v knihovně či na webu. Jak řekli, tak i udělali; založili si projekt na StartLabu, vybrali od nadšenců v přepočtu více než dvě sta tisíc korun a knihu sestavili, pěkně omalovali a vlastním nákladem vydali.
Pánové jsou ještě relativně mladí a přiměřeně nesentimentální, mají smysl pro humor a nenechávají se příliš svazovat přehnaně konzervativním pohledem na stát a jeho zákony. Ačkoli do textu Ústavy z pochopitelných důvodů nijak nezasahují, neznamená to, že by museli v průběhu práce zachovávat smrtelnou vážnost. Kolenčíkovy ilustrace jsou všechno, jen ne suché, text zákona nekopírují, nýbrž autorsky komentují nebo i různě ironizují, protože láska k vlasti nevyžaduje nutně národovecký patos — ten má zůstat vyhrazen politikům a jiným populistům. Vzdělaný, sebevědomý člověk, který občas vycestuje do světa, se nepotřebuje po večerech dojímat nad článkem o územní samosprávě a schůzích Národnej rady. Je však dobré, když ví, kde tyto pasáže najde, podobně jako text o státních symbolech, Ústavním soudu nebo volbách.
Grafik Boris Meluš je známá firma a knihy takzvaně umí. V sazbě střídá tři původní písma primárně od slovenských rodáků (Peter Biľak, Ján Filípek), rytmizuje svazek třemi barvami a přehledně hierarchizuje samotný text, o který stále jde na prvním místě. Vazba V8 a materiálové řešení, ačkoli se nevyhýbá ani elegantní ražbě z barevné fólie, snese i nešetrnější zacházení a pár mastných skvrn od špeku, brynzy a korbáčiku, takže se slovenský patriot nemusí bát vzít si čtení s sebou na Lomnický štít či ke Štrbskému plesu nebo kam se dnes na Slovensku jezdí dobíjet baterky. Jisté je, že nikdy autoři nepřekračují míru dobrého vkusu, takže ani rozverné pojetí a veselé ilustrace Jánošíka, palcátů, šerifů nebo soudcovských zombií žádného příčetného Slováka asi neurazí. Osobně bych se klidně obešel bez metalického lesku potahového plátna a vystačil si třeba i se dvěma písmy. Ale já jsem již natrvalo postižen svým povoláním a hledám mouchy i tam, kde žádné nejsou — Ilustrovaná Ústava Slovenskej republiky je nade vší pochybnost mimořádný počin vysokých kvalit.
Při pohledu na knihu mne často přepadla lítost, že podobný projekt nevznikl i u nás. Ale dočkal jsem se, konečně je zásluhou Take Take Take venku. V zemi, která zrodila grafika Vojtěcha Preissiga, jehož talent opakovaně sloužil republice, si jistě zasloužíme cosi takového, jako mají sousedi. Snad aby se trochu zlepšilo povědomí o základních hodnotách tohoto státu a aby si s Ústavou každý nevytíral pozadí. Vytírat si půlky slovenskou ilustrovanou Ústavou byl velký hřích. A navíc by to asi bolelo, protože použitý papír má přinejmenším sto gramů na metr čtvereční.