Vážení gambusíni, Druhostraníci, milí Podkováci, Uctívači Ginga, Dabinelovci, ctěné Bratrstvo! Rychlým šípům je sice osmdesát, ale pořád ještě žijí někteří pamětníci jejich přeslavných začátků u Šmejkalovy ohrady, na strágule, v pískovcových skalách, na honbě za pašíkem i jinde. Víte… vy mně to snad ani nebudete věřit…, ale těmi pamětníky nemám na mysli nikoho jiného než právě členy onoho nedostižného klubu čestných a podnikavých chlapců, ve kterém se nelže, nepodvádí, nekouří, nesouloží a hlavně nepije na ovoce!
Na důkaz toho, že hoši skutečně existovali a existují, vám předkládám jejich vlastnoruční podpisy. Snad jim odpustíte, že jsou ty autogramy poněkud roztřesené, ale Jindra s Rychlonožkou už dnes vzhledem k pokročilému věku závody v běhu ani úniky vzdušnou cestou nepodnikají tak často jako dřív. A také podstatně hůř vidí, mají bolavá záda a klouby. Přiznávám rovněž, že nejdokonalejší chlapecký klub už nějaký čas není kompletní. Mirek (ano, ten Mirek, který nikdy neřekl neslušné slovo) ani Jarka s podkůvkou vlasů spadených do čela ani Červenáček s typickou červenou lodičkou už bohužel nejsou mezi námi. Pomalu se tak naplňuje Jindrova památná věta „devět tisíc plantážníků, tohle zavání hřbitovem!“.
Ublízané potěšení, dlouholetý trenér Rychlonožka a ostatní
Jaroslav Foglar byl mistrným mystifikátorem a o (ne)existenci rychlošípáků vydatně mlžil, případně sváděl celé generace hledačů na falešné stopy. Informace, které vypouštěl do éteru v průběhu šedesáti let, kdy měl na Šípy zasloužený monopol, si navíc vzájemně odporovaly, případně se mnohdy ukázaly jako liché. Byl to od něj ale geniální tah, že nikdy nevyzradil mnoho, protože tajemnost klubu a jeho permanentní nedostižnost mu propůjčovala zvláštní auru. Rychlé šípy i jejich Stínadla jste tak mohli hledat skoro v každém větším městě. A doufat, že na ně narazíte, podobně jako když Pískloun a Tlouštík šli za příhodami a skončilo to chlebovou polívkou.
Když se v osmdesátých letech ukázalo, že skutečně existuje Jindra Hojer z masa a kostí, člen předválečného Foglarova skautského oddílu, vyvolala ta informace senzaci. Jindřich Hojer, pozdější kandidát věd a úspěšný chemik, se narodil v roce 1924 v Praze a do skautské Dvojky začal chodit v roce 1936. Jednou za ním přišel Foglar s prosbou, zda by jeho jméno nemohl použít do chystaného obrázkového seriálu v Mladém hlasateli. Pro jméno Jindřich měl totiž Foglar slabost — jmenoval se tak jeho otec, předčasně zesnulý v roce 1911. Malý Jindra Hojerů, poslušný blonďatý chlapec a moje ublízané potěšení, šel nejprve za maminkou, aby se jí dovolil, a maminka souhlasila pod podmínkou, že se nebude jednat o nějakého vyvrhela. „Jindro, tahle postava ti nikdy ostudu dělat nebude,“ slíbil Foglar, a měl tak do zásoby prvního z pětice nejslavnějších českých kluků. Co vlastně bylo dříve? Vejce, nebo slepice? Jindra, nebo Mirek? Kdo ví? Dnes žije čtyřiadevadesátiletý Jindra v domově důchodců v Pardubicích, miluje pivo a stále ještě umí mistrovsky vyndávat ježka z klece. Byl to přece on, komu tak učarovala Tleskačova formule když natočíme nejdelší osten ježka tak, aby vyčníval z klece nejširším jejím otvorem…
Pozoruhodnou kapitolou šípáckých mystifikací je pětice fotografií chlapců, které čas od času Foglar ukazoval návštěvám a jež byly roku 1987 zveřejněny v časopise Tvorba. Ve druhém dílu vzpomínek Život v poklusu Foglar píše: „Pan dr. Fischer se nikdy osobně nesetkal s živými představiteli Rychlých šípů, ale já získal jejich fotografie a dle nich je kreslíř pak už vždy maloval.“ Záhy se ovšem ukázalo, že fotografie nepocházejí z roku 1938, kdy seriál vznikl. Miloš Dvorský v knize Mýtus zvaný Stínadla uvádí, že je Foglarovi v roce 1944 daroval skautský vedoucí Vladimír „Wabi“ Stárka a že jsou na nich zachyceni právě členového Wabiho oddílu. Dvorský na tomtéž místě také odtajňuje identitu oduševnělého, charismatického „Mirka Dušína“ ze Stárkova snímku. Jedná se o Františka Himla (skauským jménem Lord) narozeného roku 1929 a zastřeleného pak v roce 1945 za Pražského povstání. Další Himlova fotografie se po válce objevila na obálce 19. čísla prvního ročníku časopisu Vpřed — tu mám dnes i na jednom ze svých bloků vyrobených z papírů nalezených ve Foglarově bytě. Fotografie klubu však Stárka ve skutečnosti daroval Foglarovi už v prosinci 1941, jak prokazuje dochovaný průvodní dopis, a Mirka Dušína původně představoval úplně jiný chlapec než František Himl.
Dosti odlišnou verzi původu snímků propaguje Zdeněk Marek (v čase 7:00), jenž se sám označuje za Rychlonožku z fotografie. Obrázky prý pořídil roku 1940 sám kreslíř Fisher, jemuž Marek, ročník narození 1932, stál společně se svými kamarády modelem. Mirek Dušín se údajně jmenoval Jenda Parmů, Červenáčka představoval Sláva Halíř a Jarku Metelku jakýsi Jarda Hronek. Pro tuto verzi ovšem kromě ústního tvrzení neexistují žádné další důkazy. Je možné, že Zdeněk Marek s kamarády skutečně Fischerovi posloužil při kresbě různých komiksových situací, že ale hoši zároveň nebyli těmi pěti chlapci z inkriminovaných fotografií? Ať tak, či onak, pan Marek doposud žije příkladným foglarovským životem, jezdí na tematické akce do Sluneční zátoky a navštěvuje šípácké výstavy a besedy — na jedné takové jsem se s ním i setkal.
Záhada autogramu
Jaroslav Foglar měl na svou dobu nevšedně rozvinutý reklamní cit, vždyť také pracoval ve 30. letech v propagačním oddělení Melantrichu. Vymyslel koncepci dětského časopisu, který skutečně začal pod názvem Malý (následně „Mladý“) hlasatel v Melantrichu vycházet. Později se stal Foglar jeho kmenovým redaktorem a také autorem mnoha úspěšných rubrik a nápadů. Rychlé šípy, ve třicátých letech u nás zatím dosti netypický koncept barevného obrázkového seriálu s bublinami, byly právě takovým geniálním nápadem, do kterého autor vtělil a propašoval řadu nesmrtelných hlášek či sloganů. Dne 29. listopadu si Foglar do deníku postěžoval „večer doma marně přemýšlím o seriálu pro Hlasatel,“ ale už druhý den v kanceláři vytvořil koncept prvního dílu pod názvem Černí jezdci řádí. Rychlý, překvapivý a mimořádný ohlas komiksu jej navedl k tomu, aby roku 1940 začal v Hlasateli otiskovat na pokračování rovnou celý román. A znovu se tak projevil jeho zvlášť rozvinutý marketingový čich, schopnost zaujmout, aktivizovat. V té době už byl Foglar zavedeným a zkušeným autorem dětských knih, měl za sebou vydání románů Přístav volá, Boj o první místo, Hoši od Bobří řeky či Tábor smůly, a tak není divu, že i Záhada hlavolamu se stala mezi čtenáři okamžitě hitem, následovaným po čase dvěma dalšími pokračováními.
Úplně první knižní vydání Záhady, ještě před Kobesem, měl na svědomí Melantrich. Jednalo se o svázané sešity z hlasatelské přílohy, vlepené do oranžových desek. Právě toto nejstarší vydání z roku 1941 jsem si nechal opatřit autogramy „členů“ klubu. Foglarův podpis jsem už měl z dřívějška, autogram Zdeňka Marka (Rychlonožky) jsem získal na besedě ve Ville Pellé a podpis Jindry Hojera mi laskavě a ochotně přivezl Honza Hosnedl z cesty za Jindrou do Pardubic. Mám už ve sbírce různé foglarovské knihy a předměty nemalé hodnoty, ale toto je cosi jiného, jedinečného. Kontakt s pamětníky, kteří se tak či onak účastnili — aspoň trochu a aspoň zpovzdálí — vzniku nejvýznamnějšího českého komiksu.
Nádhera! Jsem dost rád, že si tu můžu tak skvěle počíst. díky.