To je nečestné a nesportovní!

Kdo si počká, ten se dočká. Já si počkal čtyři měsíce, ale nakonec mi ty Rychlé šípy v knihařství Rak opravdu svázali. A hezky — do poloplátěné vazby se slepou ražbou, pro kterou jsem si překreslil a trochu vyladil logo Rychlých šípů i jejich ikonickou vlajku. Jde o tři sešity, které vyšly jako první souborné vydání všech šípáckých příběhů v letech 69—71 v ostravském nakladatelství Puls. A je to myslím úplně stejné vydání, které jsem našel jako malý kluk svázané v dědově knihovně a nad kterým jsem pak trávíval prázdniny. Jistěže, taky mám to vydání z Olympie, co vyšlo po revoluci na křídovém papíře, ale už to prostě nebylo ono — starým sešitům na kyselém žlutém volumenu se vyrovnat nemohlo. V tom vydání z Pulsu jsou navíc některé později upravené kresby, které na přání Jaroslava Foglara nakreslil Fischer po válce. Krom toho, že jsou výtvarně vyspělejší, obsahují příběhy také některé menší zásahy do textů. Jen si to představte, že v původním vydání v Hlasateli ještě vůbec nebyla ikonická hláška „Protestuji! To je nečesné a nesportovní!“ Mimochodem, u těchhle projektů si člověk uvědomí, jak je hodnota věcí relativní. Ještě před pár lety jsem koupil první sešit RŠ za třicet korun, ten poslední mě stál bezmála tisíc.

Nevím, jestli se to sem může psát, ale jsem dodnes zavilý foglarovec, jak se možná přesvědčíte, až někdy zveřejním ostatní texty o různých foglarovkách, co jsem za ta léta nasbíral. Ještě pořád si totiž myslím, že je většina těch příběhů skvěle napsaná. Jistě, jsou někdy moc schematické a motivy jednotlivých knih se často opakují, ale i tak v rámci literatury pro mládež jen těžko hledají konkurenci. Obsahují ty univerzální principy přátelství a dobře vystihují různé (nám dospělým už směšné) strachy z rodičů a jiných autorit, tak dobře popsané v knížce Pod junáckou vlajkou. Když si odmyslíme dobový kontext, reálně zobrazují i často přehlíženou šikanu v dětském kolektivu, což je motiv, který se u Foglara objevuje často — namátkou v titulech Přístav volá, Chata v Jezerní kotlině a koneckonců i v tom zvláštním románu Když duben přichází.

Komiksové Rychlé šípy pro mě mají ve Foglarově díle výjimečné postavení. Je to obrázkový seriál, ke kterému se mnohokrát za rok vracím, abych si osvěžil všechny ty zásadní příběhy, které — nestydím se to přiznat — na mě měly v dětství naprosto zásadní formativní vliv. Dnes se už sice podobám mnohem víc Zeleným vestám než Rychlým šípům nebo Safírové hlavě, protože kouřím fajfku, mladým spisovatelkám dávám kosočtverce na vobálky knížek a říkám „hovno“ v každé druhé větě. Ale ty základní morální a etické principy, které mi Foglar vtloukal do hlavy, tam někde pořád ještě zasuté jsou. A humor, který mě rozesmíval, když mi bylo deset, funguje pořád skoro stejně. Protože vždycky když nalistuju příběh, jak Rychlé šípy chytají pašíka, zakuckám se u toho smíchy. A vůbec — nepiju na ovoce, neutíkám před bleskem a tak.