Meziměstská, mezinárodní ani meziplanetární řevnivost, dokonce ani jakákoliv jiná podoba nacionalismu a vyprseného patriotismu mě ani za mák nezajímají. Pro brněnské firmy ale pracuji docela rád, protože se mi zdá logické a správné podporovat lidi, kteří jsou součástí mého privátního prostředí k životu. Proto svou prací (nebo penězi) vyjadřuji podporu nejen místnímu nakladateli, ale i zelináři a uzenáři, hospodskému, holkám od tyče a pouličním prodejcům čehokoliv. Ani mimobrněnské peníze mi moc nesmrdí, takže spím docela klidně ani při fakturaci většinou nemívám špatné svědomí.
Funguje to i naopak, takže mi neušlo, že Moravská galerie se stala klidným přístavem mimobrněnských, především pražských designérů. Tvůrci vizuálního stylu Moravské galerie jsou už několik let pánové z pražského studia Side 2. Na rozdíl od starého a nepřehledného webu od (pražských) DGU, který nám tady dlouho ztrpčoval život, se jim povedlo poměrně vkusně a jednoduše, v duchu minimalistického švýcarského stylu, upravit web i tiskoviny tak, aby se netloukly s rozmanitým vizuálním obsahem, který galerie návštěvníkům nabízí. Rád si prohlížím výstavní programy, které mi chodí do schránky, rád nakupuji knihy v Místodržitelském paláci, kde mají polepené regály infantilními samolepkami. Fantastickou práci odvedlo studio Side 2 především na vizuálním stylu pro Jurkovičovu vilu, která shodou okolností stojí jen pár metrů od mého bytu a spadá pod křídla Moravské galerie. Pomocí — vlastně primitivních — pixelových ilustrací dokázali vtipně navázat na dekorační balast slovenského architekta, ale zároveň vytvořili originální a hlavně funkční orientační systém i kouzelné tištěné prospekty. Dokonalý balanc mezi starým a novým, gejzír nápadů a poctivá práce.
Nijak se netajím výrazně menším nadšením z propagace Bienále Brno, které Moravská galerie pořádá, a je mi jedno, jestli v soutěži o vizuální styl vítězí pražští designéři, nebo intergalaktická expedice. U vítězných prací mi zpravidla uniká jejich smysl, často jsou odtržené od reality a odmítají srozumitelně komunikovat podstatu neseného sdělení. Aktuální plakáty od Adély Svobodové (?) naštěstí patří k těm lepším z posledních let. Vystačí si jen s typografií odkazující na pestrost grafického designu, nesnaží se o komplikovaný a zdánlivě rafinovaný komunikační kód, který zpravidla víc otravuje než těší. Nemohu se dočkat ostatních realizací, snad nezklamou.
Úplně čerstvou zkušenost teď ale mám s katalogy krátkých výstav v atriu Pražákova paláce. Pro Moravskou galerii je upravuje Radim Peško, který žije v Amsterodamu a věnuje se kromě grafického designu i tvorbě nepříliš krásných, ale v jistém ohledu originálních autorských písem. Ačkoliv mě Peškova tvorba většinou zdaleka míjí, série katalogů Atrium mě baví tím, s jakou lehkostí se dovede vypořádat s nesourodými uměleckými projekty. Výsledkem je seriál subtilních sešitků, které svou střídmostí a rezignací na přehnanou „kreativitu“ dobře slouží zamýšlenému účelu ve zhuštěné podobě informovat o jednotlivých autorech. I přes velký záběr projektů si všechny katalogy drží pevnou koncepční linii, obálky citují nebo parafrázují umělecká díla či jejich fragmenty. Pomocí několika signálních barev a obrysových linií vytvářejí sérii decentních, neinvazivních a zpravidla i abstraktních kompozic. Pěkná realizace na minimálním prostoru několika stránek.
Moravská galerie nepochybně má určitou vizi. Ví, kam směřuje a jakým způsobem se chce prezentovat. Ačkoliv ne všechny výstupy mě dovedou oslovit, na výsledcích je s odstupem času vidět, že vedení má dlouhodobou ambici dát prostor současnému designu, který se často vymyká průměrnosti, líbivosti a někdy i zbytečně bojácným očekáváním, která jako veřejnost máme.
Tak konečně vím, kam se všechen ten pěkný grafický design z Prahy poděl. Pěkný článek Martine.