Knižní obálky Josefa Čapka dlouhodobě patří mezi nejstálejší držáky mezi bibliofily. Zdobí většinu výloh českých antikvariátů, čile se s nimi obchoduje v kamenných i elektronických obchodech a jsou populární mezi sběrateli, a dokonce i mezi tou částí veřejnosti, pro kterou třeba kniha zrovna není na úplném vrcholu jejich osobního zájmu.
Čapkův elementární grafismus, jeho rafinovaná stylizace skutečnosti, stručnost a úspornost výrazu odolávají nepřízni času více než dobře. Je až s podivem, že zrovna autor, který sám sebe vnímal spíše jako malíře a o své knižní tvorbě neměl přehnané mínění, se stal pro mnohé synonymem moderního knižního úpravce — třebaže jeho pojetí knižní úpravy bylo omezeno de facto jen na řešení obálky a ilustrací. Tam se však plně projevil jeho smysl pro pádnou výtvarnou zkratku, rafinovanou stylizaci a práci s elementárními grafickými tvary-znaky. Mnohdy ne nepodobnými estetice masek a primitivismu přírodních národů, o něž se Čapek velmi aktivně zajímal a které zůstaly kunsthistorií devatenáctého století (a pohříchu i kunsthistorií současnou) trestuhodně opomíjené. Picassovský údiv nad tvorbou civilizací nezatížených evropskou křesťanskou tradicí nakazil i Čapka, jenž v nich viděl únik mimo obvyklé mantinely grafické tvorby.
Primitivismus a kubistická fragmentace obrazu jsou jedněmi ze základních poznávacích znaků Čapkových linorytových ilustrací… ale zdaleka ne jediné. Při bližším prozkoumání zjistíme, že i poměrně pevně výtvarně semknutá Čapkova knižní grafika se větví do několika různých směrů. Že kromě expresivních námětů má v jeho tvorbě místo i jemná groteska, inspirace lidovým uměním nebo opojení jednoduchým ornamentálním rytmem. Jindy Čapkovy depresivní figury koketují se symbolismem Edvarda Muncha anebo pomocí jednoduchých grafických prostředků — například práci s diagonálním uspořádáním rytých linií — vytvářejí dynamické kompozice plné dramatického pohybu a napětí.
Přestože se Josef Čapek (zcela v duchu tehdejší moderny) ohrazoval proti přehnané estetizaci, vznešenosti a proti krásné knize s vycizelovanou ornamentální výzdobou, s dobovými tendencemi, reprezentovanými zejména chladným konstruktivismem nové typografie, byla jeho tvorba vlastně úplně mimoběžná. S postojem Tschicholdovým nebo Teigovým se sice shodoval v tom, že moderní kniha má být hlavně levná a praktická, ale prostředky, které k tomu volil, byly naprosto odlišné. Čapek zůstal netečný k suchopárné anonymitě moderní typografie; v opozici k industrializaci knižní grafiky prosazoval zejména ruční práci a individuální přístup ke každému svazku i autorovi. Z typografického hlediska už s grafickou avantgardou počátku dvacátého století neměl společné zhola nic, protože Čapkovo písmo, kopírující obvykle tvar objektů nebo figur, bylo naprosto organickou součástí kompozice, vyryté dokonce přímo do tiskové matrice stejnou linorytovou technikou. Písmo a obraz se u prolínají a dopňují, typografická skladba je velmi volně pojatá, spadá kamsi mimo tradici a mimo klasická hodnotová měřítka, která na ni obvykle uplatňujeme. I přesto, že Josefa Čapka lze za knižního grafika považovat vlastně jen částečně, jeho obálky a ilustrace se vyznačují jakousi nadčasovou kvalitou, pro které nás stále těší. Uchovaly si v sobě totiž velmi hmatatelný dotek jednoho konkrétního člověka — a snad to je na nich nejcennější.
Čapkova knižní tvorba vyšla souhrnně ve třetím svazku edice Moderní česká kniha, nazvaném trochu zvláštně (ale chytlavě) Vidět knihu. Vydalo nakladatelství Kant v milé úpravě Roberta V. Nováka.