A cožpak svobodu tisku, Tu už má přes deset let, O cenzůře ani vřísku, Kdo chce, může tisknout hned; Proto také já již čekám, Rád bych si co vystačil. Náklad svůj dám hnedky někam, Po svatbě bych nestačil. (Anton Panenka) Antologie Ivana Wernische „kvodlibet“, mixáž rozmanitých slovesných forem, muchláž naivního básnění i seriózních prozaických textů, vyšla letos tiskem v nakladatelství Druhé město Martina Reinera. Veletučný svazek o čtyřech stech sedmdesáti čtyřech nažloutlých stranách upravil brněnský designér Bedřich Vémola, spojený ponejvíce s již zaniklým Reinerovým nakladatelstvím Petrov, pro které v minulosti zpracoval celou řadu titulů, na jejichž tváři byl vždy vidět osobitý přístup: lapidární grafická zkratka a také zřetelná snaha vyhýbat se slaboduchým klišé. Jako u mnohých jiných knih mne nejprve upoutalo písmo na titulu, ve kterém jsem už zdálky poznal antikvu Josefa Týfy, jeden z mála báječných produktů složitých...
Záchvaty lidové tvořivosti
Při psaní o převážně vysokých projevech světové kultury bych málem pozapomněl na neskonale inspirativní literární, grafické i jinak umělecké projevy šílenců a pomatenců, kterých je v našem okolí stále dostatek. Tiše, nenápadně (ale o to vytrvaleji) nás zásobují svou tvorbou, přišedší z paralelních světů či minimálně ze sousedních planet. Vesmírní lidé zatím jen okupují zaplivané městské podchody, produkují své poblázněné časopisy a pokleslé náboženské písně, ostatní odvážlivci už však vydávají regulérní básnické sbírky a infiltrují s jejich pomocí mnohá jinak seriózní knihkupectví. Jako každý měsíc pátraje po knihkupeckých krámech v řadách nových, ještě neohmataných knížek, vybral jsem i tentokrát Mušketýrská vyznání čirou náhodou. Nelituji. První slovo, které vás napadne, bývá většinou nejtrefnější. Bizarre!, zvolal jsem při prvním listování, fantasque!, capricieux!, extravagant!, dralo se mi na jazyk...