Čestný a poctivý člověk, uctivý, galantní k ženám, neodolatelný lev salonů, zároveň však také skaut upřímného srdce, jenž nikdy nezalhal, nikdy vědomě neublížil, muž s ocelovým zdravím, který již po sedmnáct let dodržuje Modrý život a největší radost mu činí, když si večer vybarví modré okénko za dobrý skutek. Čistá košile, čistý štít. Dámy a pánové, mistr Martin Salajka.
Vzpomínám si na nesčíslné příklady, kdy prokázal svou chrabrost a přispěchal na obranu slabých a utlačovaných, kdy prokázal své upřímné rytířství. Už při prvním našem setkání z něj vyzařovala radostná životní energie, kterou bez nároku na odměnu rozdával všem lidem, nehledě na vyznání, rasu, pohlaví. Věčně usměvavý, věčně s rukou nataženou k pomoci těm, již ji nejvíce potřebují.
Život Martina Salajky, malíře tělem i duší, je plný podnětů, které s nezměrnou pílí a svědomitostí přetavuje ve výtvarné dílo vysokých obsahových i řemeslných kvalit. Milovník přírody a zvířat, vášnivý rybář, trpělivě vyčkávající na březích osamělých mokřin, ponurý mystik, okouzlený atmosférou nočních návratů mezi své blízké, příkladný student, čerpající inspiraci nejen v kouzelných jihomoravských scenériích, ale také v ruchu velkoměsta, jež se zavilostí sobě vlastní přenáší na malířské plátno, maje ještě v živé paměti atmosféru všech milých míst, stejnou atmosféru, kterou pak suverénně zprostředkovává milovníkům klasické malby.
Jen ty jeho kocoviny bych zažívat nechtěl.
P.S.: Přiznávám na rovinu, že sám bych tak blbý nadpis článku nevymyslel. Autorství patří Reflexu 28/2005, na jehož obálce se tehdy skvěl výkřik Veronika Drahotová, nejhezčí česká malířka.
Park se mi velmi líbí. Štír na stránkách je velmi nevycválaný.
Veronika Drahotová se mi na obálce vůbec, ale vůbec nelíbila. Uvnitř magasínu už to bylo lepčí.