O ženách se Schopenhauerem i bez něj

Žena usmrcuje muže. Láska zabíjí myšlenku. Tělesné ničí duševní. Pohlaví zabíjí genia. Láska je podrobení se cizí personalitě, otevření všech oken bytosti přívalu cizího vzduchu a cizích vůní, obětování vlastní osobnosti — na oltáři cizího božstva. Sebe dáti znamená zároveň sebe ztratiti. Kult cizí personality ničí vůli vlastní personality. Vůle jest muž a tedy láska je vraždou muže. Mění jej v podrobeného, potlačeného, nízkého tvora, v pouhého „muže“, v hliněnou nádobu, kde snad rozlita vůně citu, ale kde muž přestává býti tou „svítilnou“ v temnoty vyvěšenou, tak opálově bílou, tichou, diskrétně plající, kde hoří z nejvznešenějšího oleje duše — vítězná myšlenka… Peladan.

Téma „Žena“ je nevyčerpatelné, navěky inspirující, provokující. Kolik jen bylo popsáno papíru básněmi oslavujícími ženskou krásu, kolik divadelních her motivovala ženská lstivost či proradnost, kolik pohádek nahlíželo na ženství jako synonymum oddané lásky!

Ať už je ztvárnění ženy v uměleckém díle jakkoli mnohoznačné, přece jen poslušně zrcadlí bezmezný, neohraničený prostor pro naivní snahy o její interpretaci, předně odsouzené k neobjektivnímu, citově podbarvenému soudu, jenž si nemůže nárokovat právo na obecně platnou pravdu. Proto jakékoliv zachycení ženy ve volném umění, mluveném anebo psaném slovu, je jen dalším vesměs marným pokusem o přiblížení se dokonalosti a pravdivosti. Stejně tak toto mé drobné a skromné pojednání, jež si neklade za cíl býti bráno jako kanonizované či nezpochybnitelné smýšlení mužské populace a nebo alespoň jedné její generace, nýbrž představuje pouhé a bezvýznamné slovo, které může zaniknout (a pravděpodobně také zanikne) mezi ostatními hlasy, stane se součástí jednoho velikého nesrozumitelného ryku, jenž tak trefně charakterizuje dnešní dobu plnou protichůdných hlasů, názorů a nálad, rozmělní se v hluboký, jednotvárný tón, z něhož jen místy rozeznáme nějaký artikulovaný zvuk, osamocený výkřik narušující monotónnost, neuchopitelnost dravého proudu tisíce různých názorů. A třeba to tak nakonec má být.

Není patrně možné nezaregistrovat prapodivné směřování (post)moderní západní společnosti, podporované jakousi nezdravou a úmornou snahou ženského pokolení o silové dobývání pozic, na něž dříve ani nesměly pomýšlet. Začalo to již na přelomu 17. a 18. století, ale ženským hnutím zaslíbené se stalo až století dvacáté, kdy začala práce jeho aktivistek přinášet své první plody, první velká a viditelná vítězství. S jídlem roste chuť, a tak se problematika ženské otázky, jejího postavení ve společnosti, vracela v nepravidelných cyklech celých minulých sto let a zdá se, že neodeznívá ani nyní, ba naopak – katedry ženských studií a neustálé omílání genderové otázky (teď už dokonce i v populárních magazínech) jsou již obvyklou součástí našeho života.

Budu teď lehce hřešit na skutečnost, že mám minimum ženských čtenářek, proto si dovolím prokládat svůj text dosti kuriozními citáty z Schopenhauerovy knihy O ženách (konkrétně z vydání nakladatele Bohuslava Hendricha z roku 1941), ztělesněného to plamene sexismu, za který si by si jistě tento německý filosof vysloužil dlouhé a bolestné týrání od militantních feministek, kdyby byl ještě žil.

Již pohled na ženské tělo poučuje, že žena není určena ani k velkým duševním ani tělesným pracem. Nesplácí svůj dluh životu činěním, nýbrž trpěním, porodními bolestmi, péčí o dítě a poddanstvím muži, kterému má být družkou trpělivou a potěšující.

Odhlédněme nyní, prosím, od faktu, že máme co do činění s knihou, jež od svého prvního vydání notně zestárla, ostatně není to ani tak vina Schopenhauerova, protože hlavním důvodem, proč se nám nyní může zdát naivní nebo přežitá je fakt, že se od té doby dostalo ženám nevídané volnosti, jaká jim dříve byla upírána. Tím myslím možnost studovat a pracovat v oblasti, která se jim zlíbí, konkurovat mužům ve všech směrech lidského konání a otřásat jejich dříve tak jistými pozicemi. To je přece naprosto v pořádku a nevidím důvod, proč by tomu tak nemělo být, jsem totiž upřímně rád za to, že žiji v té části světa, která se snaží klást lidem jen minimální překážky v naplňování jejich představy o nakládání se životem, o způsobu, jakým se budou podílet na spoluutváření společného životního prostředí.

Ženy ženám

Co mě vždy zaráželo na těch nejhlasitějších projevech feminismu, byla v první řadě snaha stavět se mužům na roveň, za druhé nenávist ke všemu mužskému. Jestli se vám nyní zdá, že si protiřečím, pak to je zdání klamné, je to realita ženského myšlení (ano, vědomě paušalizuji!). Čeho si na ženách vážím nejvíce, je právě jejich odlišnost, fyzické i duševní dispozice, které mužům chybějí nebo jsou jimi obdařeni nestejnou měrou. Zejména v odlišnosti nalézám smysl dvou pohlaví, daleko přesahující jen rozmnožovací proceduru, protože nestejnost je jedním ze základních kamenů vývoje, střet dvou odlišných myšlenkových proudů obě strany nesmírně obohacuje. Nechci se stýkat s mužatkami, které mě oslovují vole, ani s dívkami, jež berou projev galantnosti jako osobní urážku. Schopenhauer to vidí jinak:

Ženy jsou pohlaví horší jakosti, sexus sequior, které v každé příčině stojí teprve na druhém místě; je tedy sice třeba dbáti jejich slabosti, prokazovat jim však nadměrnou úctu je směšné a nás muže jen ponižuje a připravuje o jejich vážnost k nám. Když příroda rozštípla lidstvo na dvě pohlaví, nevedla řez právě středem. Přes všecku polaritu není rozdíl mezi pólem kladným a zápornými jen v jakosti, nýbrž zároveň v mnohosti. Tak se právě také na ženy dívali staří a východní národové a podle toho jim přiřkli jejich přiměřené místo mnohem správněji než my s tou naší starofrancouzskou galantností a nechutným zbožňováním žen. Což je vrcholný květ křesťansko-germánské hlouposti, který posloužil jen k tomu, že se ženy staly domýšlivými a bezohlednými, někdy do té míry, že si bezděky vzpomínáme na posvátné opice v Benaresu, které, jsouce si vědomy své svatosti a nedotknutelnosti, domnívají se, že je jim vše dovoleno.

Zbožňování žen ovšem pociťuji také jako výrazný neduh současné doby. Reklama nás opakovaně přesvědčuje o dokonalosti ženské krásy, máme podléhat svůdným dívčím křivkám, bojovat o ně se svými soky, zároveň tolerovat, ochraňovat a chápat, podbízet se, nosit květiny a provádět všeliké podobné kmenové rituály, jež v nich jen posilují pocit vlastní výlučnosti. Dostáváme se do stádia, kdy slabší je nám nadřazen, svou nadvládu jsme vyměnili za pochlebování, namísto přirozené maskulinní síly a dominance, dříve tolik nutné k přežití, projevujeme dnes slabost a podřízenost.

Nemá proč nosit hlavu výše než muž ani mít s ním stejná práva. Účinky tohoto nesprávného postavení ženy vidíme docela zřejmě. Bylo by tedy velmi žádoucí, aby se též v Evropě tomuto číslu 2 lidského pokolení zase vykázalo jeho přirozené místo a aby se konečně udělala přítrž „dámské“ nepleše, které se nejen směje celá Asie, ale bylo by se rovněž smálo celé Řecko a Řím […] Pravá evropská „dáma“ je bytost, která by vůbec nemělo býti. Zato by měly býti hospodyně a dívky, které se jimi chtějí státi, a proto nejsou vychovávány k domýšlivosti, nýbrž aby byly domácké a pokorně se podřizovaly […] Praví dokonce sám lord Byron (v Listech a denících): „Myslete na postavení žen v starém Řecku — dost vhodné. Nynější stav — zbytek barbarství, rytířství a časů feudálních — umělý a nepřirozený. Musí se starat o domácnost, dobře se živit a šatit, ale nemíchat se do společnosti. Dobré vychování také v náboženství — ale nečíst ani básně ani nepěstovat politiku, nic než knihy náboženské a kuchařské. Hudba, malování a tanec, také trochu zahradničení — a někdy i orání. V Epiru jsem je viděl spravovat cesty s dobrým výsledkem. Proč by tedy neměly sušit seno a dojit?“

Dost nepochopitelné se mi zdá, když na jedné straně křičí ženy po rovnoprávném postavení, na druhé straně stále hledají nějaké úlevy a vyžadují přemíru tolerance k sobě samým, protože jsou prokazatelně fyzicky slabší, údajně více citlivé a všelijak podobně. Nedomnívám se totiž, že existuje něco jako úplná rovnoprávnost mezi pohlavími právě z výše zmíněných důvodů: odlišná fyzická stavba těla a odlišný způsob myšlení a vztahu k okolí, lidem a světu předurčuje ženy více k určitému typu prací. Neočekávám, že bude žena vozit maltu na stavbě, kopat kanály nebo uhlí, stejně tak jen málo mužů nalézá uspokojení v provozování depilačního salonu. Zároveň bych ale rád zdůraznil, že ani v nejmenším nechci nikomu upírat právo vozit maltu a nebo strhávat chlupy, skutečně věřím, že mezi ženami je spousta vynikajících právniček, ředitelek nebo automobilových závodnic, stejně tak jako mezi muži bude značné množství výborných módních návrhářů. Jen se snažím poukázat na prokazatelně odlišné dispozice obou pohlaví, zcela nezpochybnitelný fakt, od nějž by se veškerá diskuse měla odvíjet, což se pohříchu mnohdy neděje.

Příklady táhnou

Bavím-li se někdy na podobné téma se svými vrstevnicemi, kromě stereotypních předsudků ohledně platu a dělbě domácích prací (téma na samostatný článek) se řeč nakonec stočí k umění, technice a utváření viditelných a trvalých hodnot, které posouvají lidstvo někam kupředu. Nevím, zda je to jen můj problém, ale mám obrovské potíže najít téměř v jakékoliv umělecké nebo vědecké oblasti třeba tři nebo pět ženských jmen, která nesou srovnání s mužskými protějšky. Ano, je třeba uznat, že v minulosti byla úloha žen skutečně značně ztížená a měly reálné problémy se sebeprosazováním, ale troufám si tvrdit, že dvacáté století mohlo a mělo být zkouškou, nakolik výrazně se dokáží v mužské konkurenci prosadit. Vězměme si třeba malířství: kolik příslušnic něžného pohlaví bychom našli v éře Gauguina, van Gogha, Degase, Matisse, Bracqua? Nebo později, třeba mezi pop-artisty? Kolik známe výrazných ženských postav české grafiky? Alenu Kučerovou? A dále? Kolik dokážete vyjmenovat ženských vynálezkyň, vědkyň?

Od žen se také ani nelze nadíti ničeho jiného, uváží-li se, že se ani nejznamenitější hlavy celého jejich pokolení nikdy nezmohly ani na jediný skutečně veliký výkon, pravý a původní výkon krásných umění. Vůbec nikdy nestvořily světu žádné dílo hodnoty trvalé. Nejnápadnější je to v malířství, jehož technická stránka jej jim přece aspoň právě tak přiměřena jako nám; proto je též pilně pěstují, nemohou se však vykázat žádnou velikou malbou, právě poněvadž jim naprosto chybí objektivnosti ducha, kterou zrovna malířství vyžaduje přímo.

Když už jsem takhle v koncích a ani zapřísáhlá feministka mi nedokáže sdělit ani v jedné z vyjmenovaných oblastí jméno, které by mi bylo aspoň povědomé, vypálím poslední otázku: Tak dobře, můžeš mi říci aspoň jedno ženské jméno, které změnilo náš svět? Přísahám, že v devadesáti procentech je odpověď stejná: Marie Curie Sklodowská. A pak už jen mlčení. Bohužel.

Ženy nemají skutečného a pravého smyslu ani pochopení ani pro hudbu ani básnictví ani výtvarné umění, nýbrž je to jen opičení, podporující jejich touhu líbit se, když takové vlastnosti uměle předstírají a navenek horlivě projevují. To činí, že nejsou schopny čistě věcného účastenství vůbec v ničem. A důvod toho je, jak myslím, tento: Muž se snaží, ať jde o cokoli, ovládnout to přímo, buď tím, že to pochopí, nebo že si to podrobí. Ale žena je vždy a všude odkázána jen na panství nepřímé, totiž prostřednictvím muže, kterého jedině má ovládnout přímo.

Perte do mne, co je libo

Může se snad milému čtenáři zdát, že jsem zaujatý. Není to pravda — a jestliže tak mé předchozí řádky na někoho působí, omlouvám se za svou literární neohrabanost. Ale pokud se shodneme, že v záplavě mužských jmen se vždy jen osamoceně a v koutě krčí několik ženských, je asi vhodné ptát se, proč tomu tak je. Buď jsem zabedněný ignorant, učební osnovy jsou špatné, a nebo je to prostě skutečnost. A není třeba jen možné, že ženy nemají vždy stejné ambice jako my mužové, že pro většinu z nich není smyslem života bojovat o místo na politické scéně, vydávat odborné časopisy a zakládat grafická studia? Osobně se mi nezdá vůbec nic špatného na tom, když se žena věnuje ilustraci knih, práci v mateřské škole či ve zdravotnictví, zkrátka v oblastech, jež shodou okolností nejsou tak vidět, ale možná o to potřebnější ve skutečnosti jsou. Obdivuji lidi, kteří pracují pro neziskové organizace, pomáhají postiženým lidem, protože sám jsem na to příliš sobecký. A je to hlavně ženská obětavost a láska k bližnímu, jež je mnohdy nutí upozadit věci jako kariérní růst či vidinu osobního úspěchu, které jsou začasto tak důležité pro pánskou část populace.

Jsou nepochybně oblasti lidského konání, v nichž je žena nedostižná. Jak špatně by asi skončili všichni ti roztržití a nepraktičtí vědci, kdyby neexistovala tichá a trpělivá podpora jejich družek, jak asi by vypadal náš šatník bez pomoci zkušeného dívčího oka? Upřímně si už nedokáži představit světovou hudební scénu bez božských vokálů zpěvaček jako Sharon den Adel, Tarja Turunen, Mariza, Belle du Berry a dalších. V poslední době se konečně začíná dívčí element prosazovat velice silně i v umění výtvarném a je to dobře, osazenstvo vysokých škol a účast na výstavách mladých autorů je toho důkazem.

Nakonec mi z tohoto ukecaného textu vyplývá jeden hlavní motiv, který se jím jako červená nit vleče po celou dobu. Jestli mě na ženách něco přitahuje a zajímá, je to právě jejich odlišnost, to, že se vymykají mému racionálnímu uvažování a vzbuzují ve mně zvědavost. Taková žena, která více než na módní trendy v oblékání a myšlení hledí více na svou přirozenost, baží po vzdělání, rozvíjení své osobnosti, lidském uplatnění a naplnění vytyčených cílů, ať jsou jakékoliv, zaslouží si naši zvýšenou pozornost a úctu. Ty ostatní popisuje Arthur Schopenhauer v úryvcích výše.