Zákonitosti matematické a geometrické se v mnoha ohledech neslučují se zákonitostmi optickými. Ne vše, co jsme schopni vyjádřit čísly a poměry, je aplikovatelné i při návrhu písma, loga, letáku či webové stránky. Člověk je tvor učenlivý a do svého vnímání nevědomky promítá většinu zkušeností ze svého života. A lidské oko někdy dokáže až neskutečně lhát.
Jestliže je možné říci, že matematika nám (navzdory logice) v kompozici poslouží jen zřídkakdy, sluší se zároveň dodat, že mnohdy platnější jsou nám principy známé z fyziky — především gravitace, se kterou máme co do činění prakticky při jakémkoliv svém konání.
Gravitační síla působí na kterékoliv dva předměty v prostoru. Oba jsou k sobě vzájemně přitahovány a síla je tím větší, čím větší jsou ony předměty a čím blíže k sobě se nacházejí. Velký předmět (Země) přitahuje k sobě předmět malý (člověk) mnohem větší silou, než je tomu naopak. Tato skutečnost se stala natolik součástí našeho uvažování, že se projevuje při posuzování kompozice více, než bychom si byli ochotni bez tohoto vysvětlení připustit. Dokazuje to, jako jeden z mnoha příkladů, právě zákon optického středu, ale je velmi dobře možné vysledovat jej i při „náhodném“ umisťování bodu do pevně vymezené plochy, v mém příkladu obdélníka orientovaného na výšku
Bod umístěný do horní poloviny plochy (A) působí dojmem vznášení, je lehký, celá kompozice je vzdušná a klidová. Bod bude tento dojem vyvolávat až do takové výšky, kdy vytvoří u pozorovatele pocit, že je na něm plocha zavěšena. Umístíme-li jej výše, bude přitahován horní hranou obdélníka. Tím více, čím blíže k hraně se ocitne (B), a napětí se uvolní až při setkání bodu a hrany.
Každá strana našeho obdélníka působí na bod odlišnou silou. Levá strana přitahuje méně než pravá, protože odporuje způsobu našeho čtení — zleva doprava — který považujeme za přirozený a plynulý (C, D). Spodní strana reprezentuje zemi působící gravitační silou, proto je bod umístěný do spodní poloviny obdélníka přitahován nejsilněji. Zdá se, že padá, vytváří dokonce nepříjemný neklid (E). Bod umístěný na spodní hraně je zcela klidný, leží na ní (F).
Tím se tedy pomalu dostávám k osvětlení termínu optický střed. Protože je přitažlivost ke spodní hraně plochy větší než k hraně horní, opticky se nám jeví bod nebo tvar položený do přesného geometrického středu nikoliv vprostřed, ale až pod ním (G). Je proto nutné posunout jej o něco málo výše, aby se působení sil vyrovnalo a bod se ocitl ve středu optickém — z tohoto hlediska jediném správném (H).
Na optický střed, základní a léty praxe ověřený kompoziční poznatek, se sice relativně hodně zapomíná, ale zároveň je pravdou, že s ním mnohdy lidé pracují, aniž si to vlastně uvědomují — řídí se při komponování grafiky citem. Ne každý se však na svůj cit může spolehnout, proto umisťujeme-li do hlavičky webu logo, zkusme se na chvíli zamyslet a posoudit, zda nebude lepší posunout jej o několik pixelů výše.
A příkladů lze najít samozřejmě nespočet: představím-li si na webu zvýrazněný odstavec textu uprostřed ohraničené plochy, kdy vdálenost textu od okraje (padding) je 15 pixelů na každé straně, bude takový odstavec vždy působit umístěný blíže spodní hraně. Když však zmenším horní odsazení od okraje na 12 pixelů, působení sil se jako mávnutím kouzelného proutku vyrovná. Pět vteřin práce navíc v zájmu zlepšení grafického účinku. Maličkost, dá se namítnout … ale nejsou to právě maličkosti, které vždy odlišují amatéra od profesionála?
Přesně tak, celkový podvědomý dojem umocňují právě maličkosti. Pěkný článek ;).
Pěkný článek, ale chybí mi tu alespoň letmá zmínka o zlatém středu.
On totiž ten správný střed neleží ve středu :-) Více třeba na Google.
Jirko, asi máš na mysli spíše zlatý řez, že? A to je přece úplně jiné povídání, viz můj článek zlatý řez na Typomilu, něco málo taky v kapitole sazební obrazec.
Pardon, tak jsem se upnul na ten střed, že jsem to špatně napsal. Ano myslím, mám totiž dojem, že to hodně souvisí i s tínto článkem.
Moc pěkný článek s jasným vysvětlěním. Doufám že takových bude víc!
Jo, něco na tom bude ;)
Dobrý článek.
Jen k tomu zarovnání textu v bloku je podle mého názoru problém s odsazením i v tom, že text je zarovnaný, tedy většinou, ke spodní straně, čímž v podstatě vytváří vůči spodnímu odsazení jednodnou vzdálenost, narozdíl od horního. U horního okraje písmena různý prostor a tím ho zvětšují. Podobně jako u rozpalu u písma.
Jen má hnidopišská nátura mi nedá, abych se nevyjádřil k popisu „přitahování se“ dvou těles. Není pravda, že hmotnější těleso přitahuje těleso méně hmotné větší silou než je tomu naopak. Obě síly jsou stejně velké. Jen jejich efekt je rozdílný. Zrychlení, kterým tato síla působí na malý předmět (člověka), je velké, zatímco zrychlení, kterým stejně velká, ale opačná síla působí na velké tělěso (Zemi) bude téměř nulové. Je ovšem pravda, že tohle je v kontextu tohoto článku dost off topic. Tak se na mě nezlobte, prostě jsem si nemohl pomoct.
Ještě jednou díky za článek. :-)
Ad Poša: Děkuji za dovysvětlení, jsem za ně velmi rád. Trochu jsem se totiž obával, abych se svými chabými základy fyziky nebyl moc mimo, přece jen už jsem ze základní školy pár let venku :)
1) Píšete, že levá strana přitahuje méně než pravá. Když má být optický střed vzdálen od geometrického směrem od „větších sil“, neměl by analogicky být posunut nejen lehce nahoru, ale i doleva?
2) Existuje nějaká souvislost s lehce zvýšenou polohou optického středu a tím, že střední dotažnice většiny „normálních“ písem je o něco výše než středová čára mezi účařím a horní dotažnicí? A nebo to souvisí čistě jen s vnímáním písma jako takového?
Bochi:
1) Zní to logicky, ale v praxi nemá valného významu. Většinou totiž neumisťujeme bod, ale složitější objekt, u něhož není tvar pravidelný. Rovněž při větší vzdálenosti od okraje formátu se působení síly zmenšuje, kolem středu bude v podstatě nulové.
2) Ne. Záleží na záměru autora písma a na jeho účelu. V renesanci se navrhovala písma, kde byla střední výška relativně nízká, postupně ji někteří autoři zvyšovali. Zvětšená střední výška pomáhá dobré čitelnosti písma v malých velikostech (třeba noviny). Až na geometricky konstruovaná písma z poslední doby (20. století) nikdy nebylo záměrem, aby střední výška byla ve středu geometrickém. Z tohoto hlediska je termín „střední výška“ trochu zavádějící, znamená totiž spíše „prostě ta čára mezi účařím a horní dotažnicí“ :). Při návrhu písma se na geometrii nehledí skoro vůbec (až na ta zmíněná geometricky konstruovaná), optické hledisko má vždy přednost. Je sice pravda, že v renesanci se snažili autoři písem odvozovat jejich proporce z geometrických tvarů, ale z dnešního pohledu se to jeví jako samolibá zbytečnost a trochu krok vedle.
Bochi:
1) To je trefná úvaha a skvěle odhaluje jisté nepřesnosti článku. Ne že by působení síly kolem středu bylo skoro nulové (to by platilo i u horního a dolního okraje, ha?!). Zdá se, že lidské oko je mnohem citlivější k rozdílům vzdáleností v horizontálním směru a tak by se komposice převážila doleva. Takže kdybych to měl říci v termínech článku: přitahování pravého a levého okraje je slabší (tato věta opravdu neodporuje té předchozí i když tak na první pohled vypadá :). V praxi to význam má. Například u minusky ‚m‘ je levé oko* trochu menší než pravé.
Osobně se mi ale vůbec nelíbí teorie přitahování (např. jak může okraj přitahovat, když nemá žádnou hmotu?). Chápu, že je to dobrá berlička k zapamatování, ale omezuje použití stejných zákonitostí i v jiných situacích (např. tvarování objektů, písmen atd.). Gravitační vysvětlení se dá aplikovat pouze na umístění prvku v ploše.
2) Souvislost se střední dotažnicí není, ale použití v písmu lze přesto nalézt. Například příčka verzálek H, B, R je obvykle v optickém středu. Stejně tak i horní oko* písmene S je menší než spodní. Je to právě proto, že horní polovině čehokoliv přisuzujeme větší důležitost. Pokud chceme aby bylo písmeno „rovnoměrně“ rozdělené musíme horní polovinu zmenšit. To jen tak pro zajímavost.
*) teď tedy nevím jestli je „oko“ ten správný termín (anglicky „counter“).
To že optický střed leží jinde než geometrický přece neznamená, že nevyužijeme matematiku v komponování. To víte, že ji využíváme. Jen s tou „přesnou“ geometrií jsme na štíru.
Celkově se mi článek líbí a je prima, že někdo o takových věcech píše. Zvlášť pro webové designery se to hodí… věřte svým očím.
Zlatý střed existuje. Jmenují se tak body, které leží na průsečících přímek vedených ve zlatých řezech horní a boční strany obdelníka. V obdelníku jsou čtyři.
Všimněte si, že přestože je zlatý řez velmi odpozorovaným a přírodním jevem, existuje k němu i matematická definice. Tvrdit, že se při komposici se můžeme opřít o matematiku jen málo je scestné. No neřekl jste tak docela, že matematika je na nic, ale bacha na to! :-)
Ad David Březina:
1) Působení těchto sil v horizontálním směru je menší než ve vertikálním, protože tam nepůsobí zmíněná „gravitace“, ale návyk jiný — čtení zleva doprava.
Zlatý střed. Já mám za to, že tomuto průsečíku se říká „zlatý bod“, ale ruku do ohně za to nedám. Každopádně termín zlatý střed mi připadá značně zavádějící.
1) Teorie „gravitace“ se mi nelíbí obecně. To neplatilo jenom k bodu jedna.
Zlatý střed jsem googloval (Jestli tohle slovo ještě v češtině není, tak je to chyba. V angličtině už je.) a našel jsem jen jeden pochybný článek, který na základě zlatého řezu stanovuje zlatý střed lidského života na 26 let. (!)
Zlatý bod je asi správně. Nemůžu ale momentálně najít žádný zdroj, kde bych si to ověřil.
exellent
jasne, pocul som o tomto, ale nikde som nezohnal tolko info a v polovici clanku som si hovoril vsak toto vzdy aj robim! A potom si spomenul, ze to clovek robi nez by si to uvedomoval. Vzdy tukam do klavesnice a posuvam napr. nadpis a aby bol pekne zarovnany.