Dvouměsíčník Typo s podtitulem typografie, grafický design, vizuální komunikace svým osmnáctým číslem završil tři roky existence. Nabídka kvalitních odborných časopisů věnujících se grafickému designu je u nás bohužel velmi chudá, je proto třeba hýčkat každý kvalitní produkt, jakým Typo bezesporu je. V souvislosti s tříletým výročím jsem si tedy položil otázku, zda stihl a dokázal naplnit to, co si historicky prvním lednovém čísle z roku 2003 předsevzal:
Chceme vydávat časopis zabývající se typografií, grafickým designem a vizuální komunikací. Časopis ne příliš technicistní ani příliš elitní, spíš kriticko-informativní, s těžištěm v delších článcích uspořádaných do pravidelných rubrik a doplněných drobnějšími recenzemi a glosami. Chceme se zabývat typografií z nejrůznějších úhlů pohledu, neboť ji považujeme za nedílnou součást naší kultury. Do zorného úhlu časopisu se tedy dostanou obory zdánlivě s typografií nesouvisející: architektura, urbanismus, fotografie, sociologie, psychologie, fyziologie, estetika, politika, náboženství.
Srovnám-li kriticky doposud vydaná čísla s citovaným textem, dostáli autoři svým slovům jen zčásti. Jejich články jsou rozmanité a poutavé zároveň, nechybí přesah do většiny přidružených (nejen výtvarných) oborů, kde všude se písmo projevuje, jen stěží se však z pozice odborníků mohou odpoutat od trochu jednostranného pohledu na problematiku. Ne, že by byl v zásadě na škodu, ale neslučuje se zcela s představou, která byla prvním číslem deklarována.
Rozmanitost témat však naštěstí tento drobný hendikep bohatě vyvažuje. V pravidelných rubrikách jsou představována nejdůležitější česká a evropská písma předních typografů, precizně rozebírána je problematika a historie informačních systémů (pražské metro, dopravní značení) či informováno o softwarových novinkách v oblasti návrhu, správy písem a následné práce s nimi v grafických aplikacích. Až na výjimky si autoři udržují zdravý nadhled a píší srozumitelně — tu o principech čtení, tu doslova uchvátí nádhernou sbírkou zápalkových štítků nebo fotografiemi exotické typografie. Autor projeví svou vášeň, čtenář se vzdělá nebo pobaví … a tak to má být.
Typo bohužel trpí několika zjevnými neduhy, které přetrvávají, aniž by byla vidět jakákoli snaha o jejich nápravu. Ne všemi je vina redakce, ale nemohu si odpustit několik jednotlivostí vytknout:
Dvojjazyčný obsah
Idea jednoho česko-anglického časopisu se mi nijak nepříčí, hrubě se mi ovšem nelíbí její velmi nepraktické provedení. Magazín se tváří, že je primárně určen pro českého čtenáře. Je-li článek prací českého autora, je česká mutace uvedena jako první a anglická je upozaděná, vysázená menším stupněm písma, někdy (spíše výjimečně) i odlišným fontem. V opačném případě přesně naopak. Toto řešení ale pro pohodlné čtení zdaleka nestačí! U drtivé většiny článků se mezi jazykovými verzemi naprosto ztrácím, jejich návaznost na následujících stranách je nepřehledná a nelogická, a plynulému čtení bohužel zcela odporuje. Český a anglický text se na některých místech prolíná, někdy je čeština vlevo, jindy vpravo, popisky obrázků jsou zmatečné … zkrátka si myslím, že časopis, jehož základním tématem je písmo a jeho pěkná úprava, sám musí být po této stránce dokonalý.
Grafika
Obecně se mi grafická úprava (dílo Jany Vahalíkové ze studia Marvil) moc nelíbí. Jednak nesnáším Helveticu, druhak je úprava málo přehledná (viz bod 1). Užití písma Helvetica chápu, umožnilo autorce pracovat s širokou škálou dostupných řezů, na druhou stranu bohužel bez citu pro vyvážení písma a dalších prvků na stránce. Je sice hezké, že je čtenář obdařen půltučným i tučným řezem, řezem kondensovaným i nakloněným, co je to ale platné, když na některých místech tato rozmanitost spíše překáží, než aby pomáhala pohodlně číst? V této souvislosti mi vadí ještě jedna věc, totiž nejednota pomlček v sazbě anglické a české. Ač je sazba obou jazyků včetně jejich zvláštností jinak takřka bezchybná, v anglické verzi je užíváno pomlčky čtverčíkové (tzv. em-pomlčky), v české verzi pak pomlčky půlčtverčíkové (en-pomlčky). Historicky vzato do angličtiny dlouhá pomlčka patří, jen nechápu, proč jí v zájmu stylové jednoty není užito i ve verzi české, obzvláště když tomu nic technicky ani jinak nebrání. Co naopak vždy potěší, je sazba článku o Preissigovi jeho vlastním písmem (resp. modifikací Františka Štorma).
Fotografie
Pravidelná rubrika typo.foto má velmi kolísavou úroveň. Někdy je fotek málo nebo jsou nekvalitní, tak je úpravce bez rozmyslu plácne na stránku, aby se „zalepily“ čtyři stránky třemi fotografiemi a bylo to z krku.
Rozsah
Typo je bohužel svým rozsahem spíše chudé, jen občas přesáhne počet stran číslo 32. Vezmu-li v potaz, že polovinu časopisu tvoří druhá jazyková verze, která mne nezajímá, protože nepřináší nic nového, jedná se o magazín v podstatě velmi (kvantitativně) neobsáhlý. Důvodů bude jistě několik. Redakci tvoří pouze čtyři autoři (Filip Blažek, Pavel Kočička, Jakub Krč a Pavel Zelenka), kteří se kromě tvorby časopisu podílejí také na dalších projektech. Více stran by jistě znamenalo také mnohem vyšší náklady na výrobu nebo více prostoru pro inzerci. V tomto ohledu je Typo skutečně luxusní, protože inzerce obsahuje jen naprosté minimum. Jednoznačně by redakci prospělo zvýšení počtu členů. Je ale také potřeba si přiznat, že v typografii se toho až tolik neděje, takže je otázkou, o čem by všichni ti lidé vlastně psali. Jako nejschůdnější mi připadá nová rubrika o problematice písma na internetu, kde, ač je z hlediska technologie tento obor zatím pouze v plenkách, vidím jistý prostor pro osvětu i mezi grafiky a typografy. Spousta zaměstnanců reklamních agentur totiž má povědomí o vhodné úpravě textu na webu buď minimální, nebo dokonce nulové.
Předplatné
S předplatným mám jen špatné zkušenosti. Vydavatel (Svět tisku) vyřizuje objednávky tempem zpomaleného spaghetti westernu. Minimálně jeden kalendářní měsíc mu trvá, než je vůbec ochoten na objednávku předplatného reagovat. Nevím, jak na ostatní zájemce, ale na mě to dobrý dojem rozhodně nedělá. A vůbec mě nezajímá, jestli má Svět tisku nedostatečné kapacity, nebo je problém někde jinde. Služby České pošty jsou také k popukání, její zaměstnanci časopis zásadně minimálně na jednom místě přeloží (samozřejmě za použití brutálního násilí), aby se hezky celý vešel do evidentně poddimenzované poštovní schránky…
Přes vyjmenované chyby, jimiž Typo trpí, se jedná o výborný časopis. Je zdrojem velmi kvalitních textů a je na něm vidět, že je vydáván s láskou a nadšením. Jeho autorů si vážím jako odborníků a budu rád, pokud je práce na něm bude stále těšit. Že to není nic snadného dokazuje například již dříve zesnuvší Deleatur.
Časopis je možné objednat na stránce www.magtypo.cz. Web prodělal před několika měsící zásadní změny, v poslední době se na něm sporadicky objevují tematické články, ale diskuse se zatím nerozproudila. Zkusme to společně napravit, jen tak dodáme autorům potřebný elán do dalšího psaní…
Martine, díky za tvůj názor na Typo. V mnoha věcech s tebou souhlasím. Je pro nás důležité znát názory našich čtenářů. Máme snahu časopis zlepšovat, vyjít vstříc zájmům a požadavkům českých i zahraničních čtenářů, ale ti zřejmě nemají zájem komunikovat s námi. Jestli za celou dobu, co revue vychází, přišlo na naši adresu pět delších komenářů k naší práci, je to hodně. (Nepočítám takové ty větičky, že něm fandí a děkují, to se stává o něco častěji :-) Nám to chybí. Chvílemi máme pocit, že pracujeme v jakémsi vakuu, když nemáme zpětnou reakci.
A abych si taky rýpnul do tvého textu, slovo druhak v češtině neexistuje, používá se jednak – jednak.
Díky za recenzi, je fajn vědět, že aspoň 1 čtenář nad Typem přemýšlí. Věcná glosa: „Historicky vzato do angličtiny dlouhá pomlčka patří, jen nechápu, proč jí v zájmu stylové jednoty není užito i ve verzi české, obzvláště když tomu nic technicky ani jinak nebrání.“ – Dlouhá pomlčka je v češtině příznaková (= archaismus, bibliofilie ap.), je zcela nevhodná pro běžnou sazbu. kde je vyžadována bezpříznaková pomlčka.
Jakube, děkuji za vysvětlení. Aktualizace: Trochu jsem o tom přemýšel a zastávám názor, že není důvod se dlouhé pomlčce striktně vyhýbat. Máš pravdu, že se jedná o archaismus, ale kde jinde by se jí mělo užívat než v časopise o typografii? Sazba je pak sice malinko nezvyklá, ale o to krásnější, tím zajímavější. Podívám-li se do téměř kteréhokoliv čísla časopisu Typografia, ať už z let šedesátých, nebo třeba let osmdesátých, všude nacházím pomlčku dlouhou. A bylo to hezké, fungovalo to. Nehledě k faktu, že je potom v sazbě vidět mnohem znatelnější rozdíl mezi pomlčkou a spojovníkem. Nevím jak tobě, ale mně osobně to čtení zpříjemňuje.
ad dvojjazyčný obsah – opravdu se nesnažíme tvářit, že píšeme primárně pro české čtenáře. vzhledem k poměru čtenářů tuzemských k zahraničním je to spíše naopak. proto jsme začali uveřejňovat články primárně v originálním jazyce a překlad je sekundární. padni komu padni.
ad helvetica – apriorní zavržení jakéhokoliv kvalitního písma jen proto, že ho používá ferda od vedle, je po mém soudu trochu úzkoprsé. helvetica (tedy nimbus) slouží jako tzv. neutrální písmo pro překladové texty právě proto, aby vyniklo hlavní písmo, které se jana snaží vždy velmi pečlivě zvolit k tématu článku.
ad „Český a anglický text se na některých místech prolíná, někdy je čeština vlevo, jindy vpravo“ – ale ne… hlavní text tvoří osu článku a překlad se vždy umísťuje pouze na pravou stranu do jednoho širokého či dvou užších sloupců. čili systém v tom je, jen vás nejspíše zmátlo prohazování primárního jazyka. popisky se píší dvojjazyčně rovnou.
ad snadné čtení – já myslím, že to není úplně ta hlavní kvalita, o kterou bychom měli usilovat; pro snadné čtení by bylo optimální vysázet časopis v jednom jazyce na dva sloupce a pak v druhém jazyce totéž. jenže je to grafický časopis a tak se v něm s formou nakládá trochu volněji, což klade na čtenáře jisté nároky.
ad pomlčky – no, každý jazyk má svá typografická specifika a stejně jako pomlčky jsou odlišně sázeny i uvozovky.
ad fotky – upřímně by mne zajímalo, u které fotoeseje máte pocit, že se dvěma nekvalitními fotkami „zapláclo místo“ – čistě pro mé poučení, protože se tomuhle pocitu snažíme vyhnout a asi se to nepovedlo.
ad rozšíření redakce – jsme spolupráci zcela otevřeni a v několika úvodnících jsme opakovaně čtenáře ke spolupráci vyzývali – takže máte možnost :-) okruh přispívajících autorů je i tak poměrně široký, snažíme se vždy k danému tématu oslovit ty špičkové odborníky (v celé řadě čísel nenajdete text od nikoho z redakce, pouze od externích autorů). ani ve snu nás na začátku práce nenapadlo, že mezi přispěvateli po dvou letech lidé jako rick poynor, albert-jan pool, jan midendorp atd.
ale dost obhajování – je fajn, že je tu někdo s názorem, byť trochu nepečlivým (v typo skutečně kondensované či nakloněné řezy nimbusu nenajdete, to prostě není pravda), to je v česku jev takřka nadpřirozený. takže díky za postřehy, budeme se snažit.
PZ
Pavle, vyjádřím se k hlavním bodům. Dost mě zajímalo právě to, jaký je poměr českých a zahraničních čtenářů. Teď vím více, tím se některé věci vysvětlují.
Asi je to jen má fóbie, ale přesto se mi Helvetica (Nimbus, chcete-li), pro prestižní časopis o písmu prostě nehodí, za tím si stojím. Nepochybuji o tom, že jste schopni vybrat jiné písmo, dobře čitelné, nenápadně textové a zároveň méně okoukané. Třeba jen není vůle to udělat, ale to je ostatně čistě vaše věc.
Prohazování jazyků je opravdu velmi matoucí, já jako čtenář uvítám jeden jazyk jako primární. Je mi jedno, jestli to bude čeština, nebo angličtina, ale střídání mi vadí.
Snadné čtení. Asi se shodneme na tom, že ideální stav je ten, aby byla sazba na jednu stranu volně pojatá, nápaditá, na straně druhé zároveň dobře čitelná, nebo ne? To je ale samozřejmě ten nejtěžší úkol.
Pomlčky. Ano, s uvozovkami nemám problém, pomlčky mě zarazily.
Fotografie. Nemám teď jednotlivá čísla u sebe, večer to projdu a následně upřesním.
Jinak vaši polemiku s mým názorem shledávám jako podnětnou. Nepečlivost hodlám trochu svést na formu hodnocení časopisu, kterou jsem zvolil. Berte můj text prosím jako glosu, kde jsem zběžně (a trochu neobjektivně) vyjmenoval hlavní vady, nikoliv jako hloubkový rozbor. Ten by byl „pečlivější“, ale přesáhl by délku snesitelnou pro většinu řadových čtenářů.
Vzkaz pro redakci ve vakuu: nejste ve vakuu a znám řádku praktikujících a především studentů, kteří jsou velmi rádi že něco jako TYPO existuje. Je kam nahlédnout a kde hledat inspiraci. Časopis považuji za velmi pěkně upravený. Ve dvojjazyčných článcích se orientuji bez větších problémů (vážně). Vadí mi často barevný podklad u drobného písma (malý kontrast písma zhoršuje čitelnost… značně). Nevadí mi Helvetica (je jasné proč tam je a je dobře že tam je). Pošťačku jsem přesvědčil ať časopis raději položí vedle schránky, takže jsem dostal konečně jedno číslo nepřeložené (tedy dvojjazyčně ano, ale ne napůl). Na předplatném jsou pomalí. A vždycky mě štve, že Filip Blažek už na TYPO na typo.cz upozorňuje a já ho ještě nemám. :-)
Pochybuji, že bych někdy přispěl nečím rozumně souměřitelným (existuje tohle slovo?) s články Ricka Poinora či Adama Twardocha. A poslední číslo (Mathew Carter) je prostě skvělé. Ale až svůj grafomanský exhibicionismus neudržím na uzdě, slibuji, že se ozvu.
—
Napsal jsem tady těch komentářů něják moc. Omluv mne Krakonoši.
mě prohazování jazyků nevadí. naopak, líbí se mi, že se v typu vždycky upřednostňuje jazyk originální — text si vždy radši přečtu v původním jazyce. přece jen, překlad většinou obsažené myšlenky a informace trochu pozmění a zalmží. (tím nijak nekritizuju kvalitu překladů.)
Já jsem si Typo nikdy nepředplatila právě proto, že mi hrozně vadí číst polámaný časopis. Máme doma malou schránku :-)) Vážně. Proto si Typo kupuji jedině v Praze ve Fraktálech a jen vybraná čísla… Škoda, formát se mi moc líbí, ale je v tomto směru nepraktický.