Typographie, grafika, čeština et cetera


Archiv pro ‘typografie’ kategorii

Benda, Brousil, První republika a Národní styl

28. 10. 2017 | žádné komentáře

Rychlost a povrchnost současné komunikace zdánlivě vyžaduje unifikovaná písma. Malé, poslušné dělníky anebo dokonalé stroje, jež pokorně přenášejí informaci a není na nich nic zajímavého k vidění. Pokud v novinách informujete o aktuálních kurzech měn anebo sázíte výsledky krajského župního přeboru, je to tak správně. Připusťme ale, že existují i takové případy, kdy potřebuje designér hovořit o vážných věcech, nebo dokonce v národním zájmu. To potom někdy raději sáhne po typu silném a sebevědomém, po písmu s charakterem, co dá každému vytištěnému slovu patřičnou váhu.

Jaroslav (SuitcaseType)

Latinskou abecedu považujeme za danou a neměnnou. Z historie však víme, že to, co dnes chápeme jako definitivní a jednoznačně kodifikované, bylo mnohokrát zkoumáno a revidováno. Kromě vrcholné monumentální římské kapitály proto známe i poněkud neotesané nápisy řecké, ve starých unciálních rukopisech nalézáme bujné okrouhlé tvary a z vrcholného středověku se nám dochovala písma přísná, vertikální, lomená (a nečitelná). Ale ani typografická moderna nerezignovala na tvůrčí experiment — zatímco němečtí typografové zkoumali na počátku dvacátého století možnosti a hranice geometricky konstruovaných typů, čeští architekti a designéři usilovali o nalezení Národního stylu, unikátního výtvarného slohu pro nově vzniklý československý stát. Nejinak tomu bylo u Jaroslava Bendy, v jehož knižních obálkách a písmařské práci se nachází nespočet originálních prvků a konstrukčních naschválů.

Jaroslav (SuitcaseType)

Zdroj: Suitcase Type Foundry

Písmová rodina Jaroslav sice respektuje étos takzvané První republiky i snahu o nalézání nového výrazu ve stařičké a zdánlivě vyčerpané latince, na téma ale nazírá se znalostí všeho, co se v oboru za posledních sto let odehrálo. Jaroslav proto v prvé řadě reaguje na problém přehnané unifikovanosti bezserifových písem. Jeho novátorské pojetí minuskové i verzálkové abecedy osvěžuje značně vyvanulý koncept grotesků a znovu do něj vnáší tolik potřebný princip svobody a tvořivé hravosti.

Zažitá konstrukce verzálky A je narušena břevnem v horní partii, písmeno B těží z dramatického kontrastu oblé horní části a zlomeného spodního oblouku, diagonály K jsou ke dříku napojeny krátkou příčkou a ostruha Q se proměnila v přísně horizontální linku, protínající literu mírně pod polovinou její výšky. Neméně tvůrčím způsobem je aktualizována kresba minusek, zejména téměř uzavřené písmenko a, opatřené atypicky zalomeným spodním bříškem, nebo g s otevřenou smyčkou. Literám j, t, y schází obvyklý výběh ve tvaru chvostu, naopak r je opatřeno náznakem diagonálního levostranného serifu. Obdobnou zvláštností jsou silně asymetrické oblé tvary C, c, G, které společně se všemi šikmo zakončenými náběhy, výběhy a horizontálními tahy podporují zřetelně dynamické principy kresby monolineárního grotesku.

Jaroslav (SuitcaseType)

Zdroj: Suitcase Type Foundry

Výrazná je i konstrukce číslic, především verzálkových 3, 4 s předobrazy v řešení liter B, A, u minuskových číslic jsou to pak 2 a 3 s doširoka rozevřenými oblouky. Pravá kursiva se od základních řezů kromě sklonu odlišuje jednobříškovým řešením minusek a, g, ostře lomenými výběhy a, d, prohnutím první diagonály k, nebo i proměnou spodní horizontály z na šikmý tah směřující hluboko pod účaří. Písmová rodina je složena z pěti duktů od Light přes Regular, Medium a Semibold až po Bold. Samozřejmostí písem ze Suitcase jsou stylistické sady s alternativními minuskami (a, g, t), malé kapitálky, indexy, tabulkové číslice, šipky a ornamenty. Alternovaná kresba některých glyfů navíc umožňuje originálně tvarované kombinace ligatur, například fb, fh, fr, tr a další, čímž se možnosti výrazu a užití dále rozšiřují…

Jaroslav (SuitcaseType)

Zdroj: Suitcase Type Foundry

Nastává doba politických turbulencí a změny starých pořádků. Rozbouřené světové poměry si žádají nové typy, ze kterých je možno sázet všechny pamflety a vyhlášky, vyhlášení války a diplomy za účast v domobraně, krvepřísežné přísahy a patetické sliby. Vedle uměřené firemní grafiky je najednou prostor pro experimentální typy a původní typografická řešení nebývale široký. A pro každého grafika přejedeného Timesem je písmo inspirované etapou zrodu moderního umění balzámem na jeho artistní duši a romantické politické ideály. Ale přiznejme si, že Jaroslav je písmová rodina ideální i pro všechny líné designéry. Protože kontaminovat charismatickou abecedu nadbytečnou grafikou by byla zbytečná práce a možná i hřích.

Jaroslav je vpravdě státnický počin ze Suitcase Type Foundry Tomáše Brousila. Vzbudí ve Vás cosi jako národní hrdost, i kdybyste nechtěli. Přinejmenším v den výroční vzniku republiky.

Jazzová fantasmagorie roku 1975

26. 2. 2017 | žádné komentáře

Dnes kvapím z antikvariátu bohatší o unikátní příklad moderního grafického designu — odnesl jsem si totiž dvě desky z berlínského hudebního vydavatelství Amiga, proslulého především krásnou sérií Amiga Jazz. Ta byla ve svých nejslavnějších projevech v šedesátých až osmdesátých letech postavena na silné černobílé fotografii, neinvazivní typografii a také typickém oranžovém J umístěném do rohu desky. Řada nahrávek z Amigy je dostupná v nabídce našich antikvářů a patří mezi pěkné a dodnes velmi kultivované příklady grafické úpravy hudebních alb.

Duke Ellington

Méně známá (a o to vzrušivější) je nevelká série tuším osmi stereofonních jazzových desek vydaných v Amize roku 1975. Designér Christoph Ehbets se v ní utrhl ze řetězu a přišel s nebývale moderním a sebevědomým typografickým pojetím, jaké možná nemá v jazzové historii obdoby. Zvlášť když vezmeme v úvahu, že si vzal do parády takovou žánrovou klasiku, jakou je Duke Ellington, Count Basie nebo Dizzy Gillespie. Klasiku, jež se neotřelému a neuctivému přístupu zdánlivě usilovně vzpírá.

gillespie+ellington

Není progrese bez drzosti a odvahy, jako není současného designu bez odmítnutí patetického nánosu minulosti. Kryštof Ehbets se nebál jít do kontrastní černobílé grafiky, ani neměl obavy z popření purismu německé typografické tradice, když vyházel všechny nepodstatné informace, jež by jen zbytečně kontaminovaly jeho fantasmagorický a psychedelický výtvarný záměr. Edici postavil na manifestu expresivních nápisů. Své primitivní komposice bez ladu a skladu (a také bez zájmu o tradicionalistickou eleganci) vystříhal z papíru a nalepil na černý podklad, čímž dosáhl ryze punkové bezprostřednosti o nebývalé síle.

slim+basie

Čtyřicet let stará a dosud stále nevyčpělá úprava není o nic méně platná ani méně současná než aktuální trendy designérských přehlídek či předních universit. Je asi zbytečné klást si otázku, jestli je něco takového možné i dnes — v prostoru mimo klidný tvůrčí přístav soukromých projektů a malých, „nezávislých“ hudebních vydavatelství. Buďme rádi, že aspoň jednou za čas může dojít k chybě v Matrixu, která připustí obdobně subjektivní a i přiměřeně neuctivý design, odehrávající se mimo obvyklá hřiště a obvyklé žánrové mantinely.

teagarden+morton

Písmomalířskokaligrafickoaranžérská dílna s Petrou D.

23. 2. 2017 | 2 komentářů

Petra Dočekalová loni dostudovala atelier Tvorby písma a typografie na pražské Umprumce. Už v průběhu studií nakreslila a vydala vynikající digitální skript Monolina, a protože v tomto specifickém písmařském žánru našla zalíbení, zvolila si (tentokrát ovšem ručně) psaná písma a písmomalířství coby téma své diplomky. Nasbírala a proštudovala spoustu materiálu z Čechie, Slovenska i ze zahraniční, aby následně obhájila skvělou práci, která krom informací o oboru písmomalířském obsahuje též čtyři zbrusu nové autorské psací abecedy špičkové kvality, jež tímto ctěnému čtenářstvu vřele doporučuji.

Workshop Petra D.

Nu a protože se Petra věnuje kromě práce v písmolijně Briefcase i písmomalířství (píše krásně a moderně na zdi a tabule v různých kavárnách a obchodech, čímž záslužně oživuje téměř zaniklé řemeslo), rozhodla se předat svou zkušenost i dalším; pořádá workshopy pro typografy, amatérské kaligrafy a jiné podobné typošuky, kteří tak mají jedinečnou příležitost něco se přiučit. No a jelikož se mezi amatérské typošuky sám řadím, jednoho termínu ve Světě HUB jsem se zúčastnil.

Workshop Petra D.

Přiznejme si na rovinu, že nejsem žádný písmomalíř a ani tím směrem nehodlám stáčet svou úspěšnou kariéru nekompetentní podržtašky českých nakladatelů. Pero, fix, ba i štětec držím jak prase kost a naposled jsem kaligrafoval asi před šestnácti lety, takže si jistě dovedete aspoň nahrubo představit bídnou úroveň mého psaného projevu. Nicméně věnovali jsme se na workshopu (překvapivě) spíše rozvíjení vlastního rukopisu než jen tupému napodobování existujících vzorů, což mělo kupodivu téměř okamžitý positivní dopad na vzhled a funkčnost mého písma. Uvědomil jsem si při tom řadu nedostatků ve verzálkové abecedě a dostal mnohá doporučení, jaké stylové varianty můžu do svého rukopisu zařadit. Petra je vskutku osoba velmi povolaná, rychle a věcně dokáže rozpoznat silné a slabé stránky každého nového adepta cechu písmomalířského a dobře mu poradit. Skvěle strávené čtyři hodiny, mohu jen doporučit.

Celé album a větší fotky na Googlu.

Workshop Petra D.

Typo pivo: vařit pivo je skvělý ♥

29. 1. 2017 | jeden komentář

Touha chlemtat ve škole pivo je asi odvěká, společná všem generacím českého studentstva. A protože v typografickém atelieuru na pražském Umprumce dlí samí osvícení duchové, dostali vpravdě mimořádný nápad, že ze školy na půl roku udělají nefalšovaný pivovar!

Kdo si myslí, že pivovarnická klausura se skládá z výlepu plakátů fejkových pivních lahví na zeď, ať se vrátí zpátky na LŠU v Horních Počernicích, protože seriosní vysokoškolské studium žádá od čerstvých adeptů pivní kultury mnohem víc než nalepení ušmudlané linorytové etikety na špatně omytou lahev Ostravaru.

Typosemestr: Afterparty

Čeho si na současném vedení Atelieru 305 (pánové Haloun, Brousil, Sidun) cením úplně nejvíce, to je důslednost, s jakou ke každému semestrálnímu zadání přistupují. Bez ohledu na to, zda se jedná o nápad vytvořit bestsellerová písma a prodávat je po tisících na MyFonts, o napsání, navržení, vysázení a vytištění vlastní publikace o písmu nebo založení minipivovaru, jde vždy o projekty nebývale komplexní, náročné na výzkum, čas, samostatnost i tvůrčí invenci. Díky tomu jsou pak obhajoby svátkem, který pravidelně přiláká signifikantní množství publika z řad české grafické špičky od nejstarší po nejmladší generaci.

Katalog Pít pivo je skvělý!

Stejně je tomu v případě atelierového pivovaru, pro který každý študent navrhl logo, uvařil vlastní pivo (!) o výstavu minimálně třiceti lahví, pro své pivo pak zvolil originální název, nakreslil a vyrobil etiketu a zrealisoval opravdický neon. Součástí výsledku je potom (již tradičně bezvadně zpracovaný) katalog Pít pivo je skvělý! a závěrečná výstava lomeno párty, proměňující atelieur ve skutečnou hospodu se stoly a pulty z pivních beden, vlastním osvětlením a obsluhou baru. Koupě prezentovaných podomácku vyrobených piv je v daném kontextu samozřejmostí. Tento způsob studia zdá se mi poněkud bezvadným — zvlášť proto, že takto rozsáhlé projekty od všech lidí v ateliéru žádají mnohem víc než jen prázdný typografický estetismus školních cvičení.

Katalog Pít pivo je skvělý!

Kvalita jednotlivých prací, jak už to tak chodí, je notně rozkolísaná a může být předmětem vášnivých diskusí nad Vihonradskou dvanáctkou, Suchdolským Jeníkem, Klášterním speciálem sv. Jiljí nebo jiným lokálním pražským pivkem. Za sebe hodnotím velmi vysoko práci korejské studentky So-Hyun Bae, která se rozhodla propojit místní tradici pivovarnictví s vyhlášeným korejským rýžovým destilátem sodžu, přezdívaným „občan alkohol“. Její vysokovoltážní pivo Somek představuje krásné spojení svrchně kvašeného piva z českého chmele s korejským destilátem, podobně jako typografická značka Somek propojuje evropská a korejská kaligrafická východiska. Potisk zelené lahve bílou barvou na rotačním sítotisku představuje moderní pojetí obalového designu, neutápějícího se v ospalém sentimentu klasických českých etiket nevalné kvality.

typovar-08

Z jiného soudku je tmavý Half Matyáše Bartoně, ovlivněný nejstaršími německými tmavými pivy, jako je Braunschweiger Mumme (Brunšvická máma). Half je vařený ze dvou typů sladů, a tak i motiv půlení a řezání je přítomný ve výsledném pojetí. Současné lomené písmo, v tazích půlené negativní linkou, reflektuje odkaz starého pivovarnictví a nabízí jeden z možných návodů, jak lze aktualisovat provařené téma, aniž by okamžitě nastal zběsilý úprk ochmelků do bezpečí dvoulitrových PET lahví značky Braník.

Katalog Pít pivo je skvělý!

Osobitý přístup zvolil Jakub Spurný, koncipující šafránem kořeněné pšeničné pivo Stigma jako láhev s lékem, nebo i Jakub Hojgr, který své nízkoalkoholické pivo No comply určené pro sportovce zabalil do izometrické fólie, jež kromě tepelně a světelně izolačních vlastností dává jeho produktu i futuristický vzhled. Zvláštního kontrastu mezi klasickou papírovou etiketou a ryze současným typografickým chápáním značky dosáhl Matej Vojtuš. Jeho Simulant vlastně pracuje s několika kontrasty najednou: zářivě stříbrnou etiketu potiskuje sytě černou barvou, opile deformovanou tučnou typografii doplňuje jemnou lineární linkou, parodující „primitivní motorické chování po stimulaci alkoholem“.

Katalog Pít pivo je skvělý!

V představeném souboru se najdou i výrazně slabší kusy — jsou to především ty, které k tématu nepřinášejí nic nového nebo vlastního, rozvíjejí jen (více či méně zdařile) klasickou českou zápecnickou pivní grafiku a folklór. Příkladem neinvenčního řešení může být Kandidát Přemysla Zajíčka, Kominík Lukáše Bursíka, Senovážný ležák Martina Činčára či Vypravěč Jana Šindlera. Škoda, že se autoři víc nepoučili o tom, jak rozmanitá je současná světová pivní kultura a jak různorodě může být reflektována v obalovém designu.

Naštěstí se všechny méně zdařilé výkony bez potíží ztratily v hospodsky rozšafné instalaci. Fantastické neony pověšené na zdi dají brzy zapomenout na některé průměrné etikety a také příjemně se zvyšující hladina alkoholu na semestrálním večírku milosrdně zahladila všechny případné připomínky…

Mám pocit, že se u práce většina autorů výborně bavila — na výsledku to je, myslím, vidět. Nevěřte zkazkám, že úroveň tuzemského školství se snižuje — je to přesně naopak. Pít pivo je skvělý. Vařit pivo je lepší. Ale studovat typografii je úplně nejlepší.

(Závěrem děkuji Mateji Vojtušovi, který mi věnoval láhev svého piva Simulant, jehož popíjení mne stimulovalo celou dobu, co jsem psal výše uveřejněný text. ♥ Kompletní fotogalerii v lepším rozlišení si můžete prohlédnout v tomto albu.)

Simulant Pale Ale

Kniha je jako cédéčko

11. 5. 2016 | 5 komentářů

Soutěž o nejnádhernější české knihy roku sleduji už pěknou řádku let. Nejprve na výstavkách a v katalozích k přehlídce, později i na besídkách ve Strahovském klášteře či Letohrádku Hvězda, kde se předávají medaile vítězům. Letos navíc z pozice člena odborné poroty, do níž jsem byl Památníčkem národního písemnictví laskavě přizván. Díky tomu vím, že soutěž postupně prochází omlazovací kúrou a hledá svou novou podobu v době, která se vyznačuje všeobecným zkoumáním nových forem, jak prezentovat cosi tak děsně nemoderního a prehistorického, jako je médium tištěné knihy.

Nově a jinak (snad i zábavně)

Začalo to ohledáváním hranic tištěného katalogu vítězných prací, který má tradičně na starosti vítěz předchozího ročníku Nejkrásnější českých knih v kategorii Katalogy. Zuzana Lednická v roce 2006 obnažila vazbu knižního bloku, když jej nechala ve hřbetu prachsprostě přelepit knihařským gázem, uvnitř pak přetiskla strohé i květnaté texty z tiráží knih, čímž poskytla dostatek informací o povaze a autorech oceněných publikací zároveň. O rok později, ve 43. ročníku soutěže, přišli Štěpán Malovec s Martinem Odehnalem s ujetou vizí spočívající v tom, že z vítězných knih namísto obligátní obálky zveřejnili jen a pouze 43. stranu knižní bloku, třebaže ta stránka zrovna byla celá černá. Se stejnou podvratnou hravostí (a v duchu současných konceptuálních tendencí) na obálce zveřejnili rozhněvaný mail Kláry Kvízové, která se jim na takový střelený koncept chtěla vykašlat.

Nejkrásnější české knihy roku 2006, 2007

Nejkrásnější české knihy roku 2006, 2007

Dosud největší posun v chápání prezentace výsledků soutěže představili loni u příležitosti 50. ročníku Petr Babák s Lukášem Kijonkou, kteří katalog okleštili na laciný štůsek papírů, aby mohli svou energii nasměrovat k jiným — možná i důležitějším — věcem okolo soutěže. Rozhodli se zdigitalizovat (rozuměj nafilmovat) všechny oceněné knihy za padesát let historie. Proces digitalizace probíhal přímo v prostorách Letohrádku Hvězda coby performance a celý soubor se pak postupně zjevoval na webu bookreport.cz, kde je uchován pro příští generace typografických fanošuků. Aby to náhodou nebylo málo, autoři si naložili na svá bedra i podobu ceremoniálu včetně jeho moderování, jak to ostatně velí současný trend prolínání grafického designu s uměním, kurátorstvím a společenskou zodpovědností. Snad proto jsme loni namísto klasického vyhlašování výsledků byli svědky k nevydržení zdlouhavého a postupem času stále méně vtipného skeče, ve kterém Babák s Kijonkou nezúčastněným hlasem předčítali z tabletů scénář večera v duchu „čte Lukáš dvojtečka v kategorii Krásná literatura nebyla oceněna žádná kniha tečka děkujeme tečka konec tečka potlesk tečka“. Šlo o dobře míněný pokus novátorsky pojednat přehlídku oceněných publikací, výsledek ale působil křečovitě a nesetkal se s přílišným pochopením ani u grafických designérů, kteří z povahy své smutné profese ledacos snesou, ani u širší veřejnosti.

Bookreport — NČKR 2014

Bookreport — NČKR 2014

Sociální experiment (a sociální inteligence)

Grafici a typošuci rádi lkají, že design nikoho nezajímá a že na výstavky nikdo nechodí, protože je náš obor moc okrajový a jeho propagace příliš sebestředná. Políček všem škarohlídům se letos pokusila vytnout Kateřina Šedá s Adamem Macháčkem, vítězové loňské kategorie Katalogy. Přizvali k sobě fotografa Martina Hlavicu, publicistu a spisovatele Aleše Palána, ilustrátora Ondřeje Basjuka a děti z Bedřichovického zpravodajství, aby soutěž o nejlepčejší knihy převrátili vzhůru nohama, což se jim na každý pád povedlo.

Kdo zná tvorbu Kateřiny Šedé, ten už ví, že označení konceptuální umění je pro ni příliš svazující, ploché a nepřesné. Kateřina se důsledně vyhýbá tomu samozřejmému a snadnému, co z výstav konceptualistů známe, ať už to jsou různé podoby ready made, nebo jiné umělecké formy, u kterých je divák sice neodmyslitelným příjemcem výsledného díla, ale nijak do něj sám nevstupuje, nijak se jej neúčastní. Šedá pracuje přesně naopak — její metoda je vyloženě závislá na přímé interakci s lidmi, bez kterých by dílo nemohlo vzniknout. Sociálně laděné projekty, při kterých občané Bedřichovic reprodukují svůj každodenní život před Londýnskou Tate Modern, případně sousedé z kterési vesnice jedou do Berlína přelézat ploty, nebo jindy zas obyvatelé Ponětovic celý den dělají synchronně totožnou činnost (nákup, oběd, pivo, spánek), boří hranice mezi tzv. vysokým uměním a oním „obyčejným člověkem“, který se o postmoderní artistní kreace ze zásady nezajímá. Podobné sociální experimenty navíc od své autorky vyžadují jen obtížně představitelné organizační schopnosti, stejně jako ad absurdum hypertrofovanou sociální inteligenci.

Nejkrásnější komise (pro nejkrásnější knihy)

Nepřekvapí proto, že také soutěž o Nejkrásnější české knihy je letos doslova zalidněná humanoidy z ulice. Zatímco kostru předchozích ročníků soutěže tvořily oborové ceny, letos se staly jen jednou z mnoha vrstev oslavy krásné knížky, překrytou především takzvanou Nejkrásnější porotou. Kateřina Šedá doplnila dvě odborné komise o více než šedesát nevýtvarníků z řad herců (včetně Aťky Janouškové a Létajícího Čestmíra), zpěváků, Českého zahrádkářského svazu a Klubu českých turistů. Přidala jednoho svářeče, vrátného, bezdomovce, nečtenáře, Roma, filosofa, jednu modelku, amatérského fotbalistu, postaršího sexuologa, textaře a ještě mnohé další, na které jsem už zapomněl. Výsledkem je komická sestava lidí majících ke knize úplně jiný vztah a uplatňující zcela jiná hodnotová měřítka než přizvaní odborníci. Vezměte v potaz, že na ceremoniálu ve Hvězdě se rozdalo plných 99 cen a že to celé moderoval Alexander Hemala, a dostanete přibližnou představu o bizarnosti takové akce. Za podobné konstalace jen těžko překvapí, že Cenu vedoucího montéra tvoří svářečská kukla s podpisem, svářečské rukavice s podpisem, montérská blůza s logem a láhev alkoholu.

Letohrádek Hvězda

Letohrádek Hvězda

Nutnost dostat na pódium více než dvě stovky lidí sice zavání šílenstvím, naštěstí ale automaticky vylučuje děkovné proslovy, které by přítomné publikum unudily k smrti. Snad jenom miláček bulváru Sámer Issa byl jedním z mála těch, co dostali příležitost cosi krátkého říct. A je třeba nekriticky uznat, že svou životní šanci dokonale využil. Oduševnělým výrokem, že „kniha je něco jako cédéčko“ se nevědomky zařadil po bok astrální existence Jany Uriel Kratochvílové, jež svým mimózním hudebně-tanečním vystoupením definitivně negovala případnou nezamýšlenou vážnost celé společenské události.

Oslava normálnosti (místy skoro dojemná)

Kdo by si snad myslel, že celá taškařice vzbuzovala primárně posměch na účet nic netušících účastníků, je na omylu. Třebaže při Sámerově projevu bylo prakticky nemožné ubránit se pobavenému cukání koutků, celá akce, jakkoliv zábavná, jen zcela výjimečně ponoukala k výsměchu jednotlivým aktérům. Na to má Kateřina Šedá „své“ lidi přece jen příliš ráda. A tak se všemožně snaží, aby je uchránila od situací, ve kterých by se měli cítit trapně a nekomfortně. Díky tomu nakonec dosáhla toho, po čem stále dokola voláme: zapojení nejširší veřejnosti do oborového dění. Kdy jindy jste na podobné akci viděli sto mimoňů ze všech oborů lidské činnosti, kteří by do Letohrádku jinak jen těžko zabloudili? Kdy jindy si mohl dobrovolný hasič připadat důležitý, protože předával cenu za knížku, kterou si podle svého nejlepšího svědomí a vědomí vybral z více než dvou set přihlášených prací? Kdy naposledy byl pozván bezdomovec na výstavu grafického designu? Kdy to bylo naposled, co dostal ambiciosní třetiřadý grafik či jeho nakladatel ocenění za svou veskrze podprůměrnou práci?

Besídkou to nekončí (ani zdaleka)

Mohli bychom na tomto místě škodolibě konstatovat, že ceremoniál pro „pár stovek“ lidí je z hlediska věčnosti bezvýznamný. Že má stále ještě příliš malý rádius na to, aby způsobil významnější společenský zásah. Podobnou skepsi ovšem hravě rozptýlí katalog vydaný k výstavě, za nímž je vidět šílený kus práce, kterou celý tým odvedl. Po salátovém sešítku z loňska to je úplně opačný přístup: knížka totiž doslova přetéká obsahem. Má 424 (!) stránek textů i fotografií a jsem skálopevně přesvědčený, že listování a pročítání katalogu bude stejně dobře bavit jak ostřílené oborové matadory, tak i knihou nepolíbené laiky. Kromě dokumentace obligátních vítězů v tradičních kategoriích obsahuje knížka asi šest set padesát sedm dalších položek, tvořících různé významové a obsahové vrstvy, plasticky dokreslující lehce chaotickou atmosféru soutěže. Jsou to například svou civilností až odzbrojující fotky Martina Hlavici, na kterých pózuje Nejkrásnější komise s oceněnými knížkami i se svými bizarními cenami včetně vajíčka, mongolské vodky nebo flakonu od voňavky. Jiným příkladem jsou zápisky Aleše Palána z jednání technické a výtvarné komise, ve vší nahotě zobrazující, jak fundovaně odborná porota po většinu času rokuje. (Já myslím, že jsme se rozhodli. První bylo tohle, druhé tohle a třetí… Co bylo vůbec třetí? Tahle kniha už není první. Dřív byla, ale pak jsme se k tomu vrátili a změnili to. Udělili jsme vůbec podruhé první místo? Rychle to zapište, ať to zase neměníme!) Přijde Vám to pořád málo? Pak byste neměli propásnout dadaistické reportáže Bedřichovického zpravodajství (tadytady).

Katalog Nejkrásnější české knihy roku 2015

Katalog Nejkrásnější české knihy roku 2015

Jaderná puma (vcelku neškodná)

Jeden zvlášť vypečený vtípek si Šedá s kolegy přichystala pro výtvarnou jury soutěže. Palán stáhl odkudsi z webu pošahaný text o domácí výrobě jaderné bomby, Macháček to hezky upravil a Basjuk zlehka ilustroval. Hotové dílo se pak vytisklo, pojmenovalo Jaderná puma a její výroba v amatérských podmínkách a následně i podstrčilo do soutěže mezi ostatní učebnice a didaktické pomůcky, aby se vidělo, co se bude dít. Nedělo se nic zvláštního krom toho, že brožurka nakladatelství UTE (Ukradené TExty) získala třetí místo ve své kategorii, protože je na poměry didaktických textů opravdu docela dobře upravená. Kolektiv autorů chtěl patrně poukázat na to, že výtvarná komise soutěže není schopná posoudit dílo jako celek, jelikož není v jejích silách seznámit se s hodnotou samotného textu. Tím ale nic nového pod sluncem neřekla, to se už přinejmenším jednapadesát let dobře ví. Proto také soutěž o Nejkrásnější knihy nekonkuruje Magnesii Liteře. Opájí se především formou a nedělá si ambice hodnotit literární kvality přihlášených děl. Za sebe mohu konstatovat, že pavědecké ptydepe Jaderné pumy je mi bližší než valná většina ostatních titulů, které mi během dvou dnů, kdy probíhalo zasedání jury, prošly rukama. Karbonizujte koksohydráty! Termujte nukleáry! Akcelerujte moderáty! Ohřejte mi párek!

Jaderná puma a její výroba v amatérských podmínkách

Jaderná puma a její výroba v amatérských podmínkách

Umění masám (a maso umění)

Neodbytnou otázkou, jak zpřístupnit grafický design veřejnosti, se zabývá už přinejmenším celá jedna generace grafiků a typografů — prozatím bez viditelného úspěchu. Kateřině Šedé, která jako uragán vtrhla do Památníku národního písemnictví, se podařilo udělat z letošního ročníku Nejkrásnějších českých knih normalizační estrádu, dojemný večírek i oslavu normálnosti zároveň, aniž by se při tom uchýlila ke schválnostem a posměchu. Se svými kolegy doslova na koleně zorganizovala ojedinělou kulturní událost, jaká se v příštím půlstoletí patrně nebude opakovat. Těžko totiž najdeme někoho dalšího, kdo dovede nenásilně propojit na jednom místě a ve stejný čas tak nesourodou skupinu lidí, jaká se na konci dubna sešla v Letohrádku Hvězda, aby se víc než dvě hodiny zaobírala výhradně aktuální českou typografickou kultůrou.

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

Typo 365

Typo 365 je v pořadí druhá ročenka „nejlepších“ textů o typografii, do které jsem přispěl dvěma články. Najděte v ní ale i příspěvky od osob mnohem povolanějších (namátkou Reza Abedini, Erik van Blokland, Veronika Burian, Matthew Carter, Tobias Frere-Jones a další).

Doporučuji

Radkovi Sidunovi se povedlo zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milovníci typografie znají z knižní edice Gema z Odeonu. Alphapipe nabízí Briefcase Type Foundry.

Správa webu