Aldo van Eyck a jeho železobetonová hřišťata

V rámci symposia k Bienále Brno vystoupily v sobotu ve Scale Denisa Kollarová a Anna van Lingen, aby představily svůj projekt Seventeen Playgrounds, věnovaný tvorbě architekta Aldo van Eycka, přesněji řečeno jeho dětským hřišťatům pro město Amsterdam. Van Eyckova tvorba očividně představuje jeden z úplně nejkrásnějších a nejčistších příkladů moderní městské architektury, jež zásadně a okamžitě pozitivně mění vzhled, fungování i atmosféru města.

Vše začalo v roce 1947, kdy architekt navrhl své první amsterdamské hřiště, ale už brzy nato se jeho koncepce stala nesmírně populární mezi občany, kteří sami začali urgovat městskou reprezentaci, aby nechala zbudovat podobná hřiště i v jejich nejbližším okolí. Výsledkem pak bylo několik stovek unikátních míst určených pro děti (a jejich rodiče), výrazně promlouvající do života občanů a zároveň i ovlivňující jejich estetické vnímání.

Důvodů popularity van Eyckova přístupu bylo hned několik. V prvé řadě samozřejmě řešení ožehavého problému trávení volného času městských dětí. Před válkou si děti hrály přímo na ulici a na řece, ve vnitroblocích domů a dalších improvizovaných místech. V poválečné době, v souvislosti s nárůstem automobilové dopravy, se stalo městské prostředí méně bezpečné. Aldo van Eyck vytvořil místa s jasným účelem a poselstvím, přikročil k nim ale geniálně v tom, že je koncipoval jako naprosto přirozenou součást veřejného prostoru. Jeho hřiště nebyla nikdy oplocenými, izolovanými, uzavřenými klecemi, právě naopak — všechna logicky navazovala na existující zástavbu, přizpůsobovala se jí a nebo s ní byla v přímé interakci.

Nová hřiště vznikala primárně na místech různě zanedbaných, na nevyužitých dvorcích, úzkých parcelách po zbouraných domech, často ale i na místech, kde si je dnes už vůbec neumíme představit, uprostřed rušného bulváru a také mezi dvěma souběžnými silnicemi… zkrátka kdekoliv, kde se naskytlo jen trochu místa pro dětskou hru.

Druhým důležitým faktorem, který zapříčinil popularitu amsterdamských hřišťat, byl nesporný cit architekta reakci na konkrétní prostředí a prostorové dispozice. V rozporu s aktuálním stavem, kdy je hřiště více méně náhodným seskupením dřevěných a plastových katalogových objektů uvnitř obdélníkového oplocení, koncipoval van Eyck veškeré své realizace přímo na míru. Z toho vyplývá, že půdorys hřiště, jeho struktura i vzhled se mohly dramaticky lišit místo od místa, přestože byla každá realizace v zásadě tvořena obdobnými objekty. Univerzálnost, modularita a jednoduchost jednotlivých prvků připouštěla nekonečně mnoho smysluplných variant. Navíc byly veškeré prostorové konfigurace řešeny maximálně prakticky: tak, aby měli případní dohlížející rodičové dokonalý přehled o dění i bez toho, aby byli nuceni průběžně měnit svoji polohu.

Hovoříme-li o stavebních prvcích, které se v Amsterdamu používaly, je třeba zmínit dva zásadní momenty ústící v nadčasovost van Eyckovy práce: prvním z nich je kvalitní materiálové řešení (čistý hliník a beton), druhým z nich ryze abstraktní pojetí všech stavebních prvků. Jednoduché hliníkové hrazdy ve tvaru obdélníku, velké kulovité prolézačky, kruhové betonové stupínky a samozřejmě i různě velká a různě tvarovaná pískoviště: kruhová, čtvercová, trojúhelníková i šestiúhelníková, obyčejně opatřená sníženými vstupy dovnitř objektu.

Herní prostory bez křiklavých signálních barev a návodných, příliš konkretizujících motivů, utvářely nejen logické pokračování městské zástavby, ale především cenný prostor určený pro dětskou fantazii. Dítě není jen pasivním účastníkem mobilních atrakcí vyrobených z plastu a majících tvar draka, slepice nebo hradu. Samo se stává hybatelem dění, samo zdolává překážky pomocí vlastní síly, mrštnosti a představivosti.

My, kteří jsme vyrůstali ještě v komunismu, si dobře pamatujeme, že sídlištní hřiště aplikovala mnohé obdobné principy, kterých ve své práci využíval Aldo van Eyck. Lišila se ale především ve dvou oblastech: ve využívání křiklavých nátěrů (červená, žlutá) a v příliš mechanickém, katalogovém rozmisťování jednotlivých herních prvků. Dá se říci, že tím naše východoevropská hřišťata dokonale vystihovala „étos“ výstavby paneláků, nic to ale nemění na tom, že paneláková sídliště byla — na rozdíl od amsterdamského veřejného prostoru — poněkud bezútěšná.

Denisa Kollarová a Anna van Lingen již několik let mapují rychle mizející pozůstatky van Eyckových hřišť. A nejen to — jsou také v kontaktu s městským úřadem, jehož úředníky se snaží přesvědčit o univerzální kvalitě řešení vzniklého na konci čtyřicátých let. Představa, že by se jim podařilo některá z hřišť zachránit či revitalizovat, případně z nich utvořit jakýsi inspirační zdroj pro budoucí úvahy o místech se stejným účelem, však není příliš reálná. Hlavní překážkou jsou dnešní přísné bezpečnostní regule, které de facto znemožňují tvorbu hřišť bez oplocení, postavených přímo uprostřed městského života a provozu, hřišť sestavených jen z kovu a betonu. Přesto stojí za úvahu, jestli ta místa, která dnes už považujeme za málo bezpečná, nevychovávala děti k větší zodpovědnosti než všechny ty debilní skákací hrady a trampolíny.