Na křesty a autorská čtení moc nechodím, vlastně takřka vůbec. Výjimečně zajdu morálně podpořit některého autora, pro kterého jsem pracoval, ale jenom tehdy, když je kniha dobrá a když se za svou práci nestydím. Většinou někde v koutě vypiju litr nebo dva vína, abych nemusel s nikým mluvit, a jdu zas domů. Takhle jsem zašel nedávno na čtení Honzy Němce, který napsal príma knížku o Drtikolovi, no a teď pro změnu na křest Spouště Sáry Vybíralové — konal se dole v kavárně Veletržáku.
Sára napsala skvělé, literárně vyzrálé povídky, ke knížce mi ale moc neseděla anotace. Text jsem četl a vnímal jinak a z těch vícevrstevnatých povídek jsem si pro grafiku vybral jeden obraz, který mě při čtení praštil do očí — trochu lascivní Sára, která v psaní nejde pro nějakého toho šulínka nebo přisprostlé péčko daleko, své muže neustále dráždí rudou rtěnkou, jemnými náznaky i okatě vyzývavými pohledy. Tak proto kosočtverec, klasicistní ornament, ženské písmo, knížečka s hvězdičkou, jaká se dává do rohu obrazovky ve filmech pro dospělé diváky. Ne že by to byla jediná vstva a kvalita, ale grafický design je pro mě nakonec vždycky nejsilnější tam, kde dosahuje maximální zkratky a mistrné stylizace. Jiní grafici třeba postupují úplně jinak, stejně si ale myslím, že vměstnat 300 nebo kolik stránek textu na jeden obrázek 130×200 mm není v lidských silách. Ani když máte k dispozici osmnáct fotošopů a tisíc pět set sedmdesát grafických efektů.
Sára Vybíralová se se mnou na křtu seznámila vcelku originálně; přistoupila ke mně, podala mi ruku a řekla, že na mě je naštvaná, protože je moje úprava „genderově nevyvážená“. Úplně mě to polekalo, protože to bylo, přísahám, poprvé, co jsem se osobně a naživo setkal s genderovou tematikou. Zatím jsem ji vnímal jenom jako srandovní akademickou debatu na půdách humanistických škol. A měl jsem až do včerejška za to, že dokonce i samotné posluchačky gender studies se na přednáškách smíchy plácají do kolen. Proto mě ani ve snu nenapadlo, že když někam prdnete kosočtverec, je třeba přidat ještě bimbase, aby byl svět zase zpátky v rovnováze a aby se naplnily kvóty na rovnoměrné zastoupení pohlaví na předsádkách beletristických knih. Mrzí mne, že jsme si o tom nepopovídali trochu víc.
Ještě o stupeň zajímavější ale byla debata s Janou Beránkovou, pro kterou jsem před několika lety na dálku připravoval malý katalog ke studentské výstavě. Debata vlastně není přesný výraz, protože já jsem se ke slovu prakticky nedostal. Nikdy jsme se s Janou neviděli osobně, takže jsme si potřásli rukou, načež mne dáma doslova zjebala jako pětileté dítě. Jak jsem si, proboha, mohl dovolit dát kosočtverec na knížku ženské autorky, „která se o něco snaží“? Úplně jsem svou prací knížku Sáře zničil, protože stylizace dámského pohlavního ústrojí na obálce knihy je hnusná a sexistická urážka.
Škoda, že nebyla příležitost — chtěl jsem se s dámou pobavit o grafickém designu, o zkratce, o stylizaci, o hledání výrazu, třeba i o pochybách o vlastní práci. Namítl jsem na svou obranu jen to, že sebevědomý debut si zaslouží taky sebevědomou úpravu. A že bych dal směle kosočtverec na knížku i autorovi mužskému. Ale bylo to marné, marné, marné, nedostal jsem šanci a dáma odešla, aniž by mi věnovala jedinou vteřinu nebo jediný pohled navíc.
V takových rozpacích jsem nebyl minimálně since o mně Radka Denemarková napsala, že jsem prázdný, amúzický pozér s dýmkou v koutku úst — za to, že jsem odmítl dát do její knížky fotky ze staré Prahy, kterých mi „přivlekla plný kufr“. Ne že by svazek byl ve výsledku zvlášť podařený, ve finále jsme stejně uvařili klasický kompromisní segedín, ze kterého dnes s odstupem žádnou radost nemám. Přesto se jakýmsi záhadným způsobem probojoval mezi dvacet nejkrásnějších knih veletrhu ve Frankfurtu — v konkurenci 7400 vystavovatelů. Nedělám si iluze, že ty knihy vybírala kompetentní porota, jinak by totiž volila úplně jinak, ale i tak to je zajímavý paradox.
Boje o grafickou úpravu jsou únavné, ale nutné, pokud člověk nechce rezignovat na svoji práci a stát se jenom jakousi obsluhou počítače nebo pásu s knihami. Dobře si vzpomínám, jaké protesty u pozůstalých vyvolala úprava posmrtně vydaného Díla Jana Balabána, kterou jsem přinesl do nakladatelství circa před pěti lety. Bylo to trochu náročné, ale nakonec jsem si řešení víceméně obhájil, čtenáři mi úpravu občas pochválí, první svazek dostal cenu v Nejkrásnějších českých knihách a celá série později dostala zlato v European Design Awards.
Co je vlastně důležitější měřítko? Názor a vkus autora textu, nebo jakýsi obecný zájem o to, aby knížka plnila svůj účel, poutala na krámě a měla svoji vlastní nezpochybnitelnou kvalitu? Má vůbec mluvit autor knihy do její grafické úpravy, nebo už mu ve chvíli odevzdání rukopisu dílo nepatří? Kdo je vlastně kompetentní rozhodovat o tom, jak má výsledný produkt vypadat? Je to autor, který text napsal a zná ho nejlépe? Nebo nakladatel, který se o knížku stará a podstupuje jako jediný podnikatelské riziko? Nebo designér, který jako jediný má patřičnou odbornost a může k textu vytvořit paralelní doprovod v odlišném médiu? Neznám odpověď, ale ze zkušenosti vím, že tyto tři osoby se jenom málokdy dohodnou, aniž by to znamenalo rezignaci na jasný názor a výraz.
Sebevědomá úprava s názorem bude každopádně jitřit vášně. A je to tak správně. „Otevírání debaty“ o grafickém designu, byť to někdy trochu bolí, nás všechny nutí přemýšlet, artikulovat a někdy i revidovat svoje postoje. Na Facebooku se nedávno strhla jedna taková ostrá debata o mojí úpravě série Ernesta Hemingwaye pro Odeon. Nejčastější námitka krom prostého „nelíbí“ byla, že je design málo uctivý k autorovi, že je neadekvátní. Je to naprosto legitimní názor a těžko s ním mohu polemizovat. Stejně ale věřím, že knihy jednadvacátého století mají být upraveny současně, třebaže to někdo na socsíti bude vnímat jako málo uctivé.
A teď si představte ten úděs na tvářích militantních feministek, kdyby se náhodou dozvěděly, že Spoušť Sáry Vybíralové je vysázená písmem Kunda od Vojty Říhy.
Update: Ženy ◊ musí ◊ najít ◊ pozitivní ◊ vztah ◊ ke ◊ své ◊ vagině
Update 2: Vojtova Kunda oceněna na European Design Awards
Update 3: Manuál pro myšlenkového impotenta Martina Pecinu!
Já vidím draka. Takového, co se pouští na podzim, když fouká vítr.
Takže: Za mě dobrý a vkusný ;)
Stěžoval už si někdo, že je tu tak malé písmo, že bez nějaké pomůcky se nedá číst? Nebo je chyba na mém přijímači?
Richarde, design blogu vznikal ještě v době před obrovskými displeji s obrovským rozlišením. Dnes bych to písmo udělal větší. A ono na to jednou dojde, až se mi bude chtít a předělám grafiku.
Upřesnění: řekla jsem „nekorektní“, nikoli nevyvážená: samozřejmě souhlasím, že o vyvažování na dvouramenných vahách nejde. Ano, o těch zkrátkách jsme si měli promluvit, ale dřív než včera… Zdravím!
Balabána jsem četl jako ebook. Když teď vidím knihy vedle sebe, pořídím si je i jako opravdovou knihu.
Bertíka jsme vezli do Němec jako dárek pro synovce.
No, začnu si lépe pročítat tiráže, řekl bych.
Pane Pecina, ono to pohlaví není pouze na obálce. Předsádka je jím vlastně posetá – možná tam zvnikla ta genderová nevyváženost :)
Vaši práci však musí znova jedině pochválit. U jakého vydavatele bude kniha k zakoupení?
Sáro, omlouvám se za svoji děravou paměť nebo špatné uši. Tím genderově nekorektní myslíte, že je úprava urážlivá vůči ženám, či dokonce vůči Vám osobně, jak tvrdí Jana Beránková? Nic takového jsem samozřejmě neměl v úmyslu, ani by mě něco podobného vůbec nenapadlo. Pokud to tak vnímáte, tak tomu sice nerozumím (možná jsem málo citlivý), ale přesto se upřímně omlouvám.
Martine, vydává Host.
Mně se na obálce nelíbí to písmo. Já vůbec nemám ráda tady ty krucánkovité věci, raději něco „rovnějšího“. Jinak se mi kosočtverec ani nespojil s těmi souvislostmi, kvůli kterým se autorka rozčilovala. Prostě… kosočtverec. Asi jsem málo ovlivněna všemi těmi idejemi o genderové rovnosti, podle mě jsme si rovní dostatečně.
A Hemingway se mi hrozně líbí. Vždycky tu grafiku obdivuji, rozplývám se nad tím. A ten Balabán se mi taky vždycky líbil. Já jsem totiž hrozně povrchní, co se knížek týče. Mnohem raději sáhnu po úžasně graficky provedené obálce, nemluvě o tom, jak pak vypadá vevnitř. To se projevuje třeba v knihovně. Vaše úprava se mi ale vždycky líbí a všichni kolem šílí, že o knihách mluvím jako o lidech.
Kunda sem… Kunda tam.
Tahle graficka uprava pomaha prodeji, to je proste fakt. Vse moderne vypadajici je dobre na prodej. Grafik si muze pripadat trochu jako picus ve stroji marketingu, ale nakonec je v povaze jeho povolani slouzit produktu. Knihy jsou pak od toho, aby se prodavaly, ikdyby si je lide diky graficke uprave kupovali omylem. Uspechem graf designu tedy je vyjebat s co nejvice lidma tim, ze jim prodate knihu, kterou si koupi jen kvuli kunde na obalce. Takovou praci by mel nalezite ocenit jak nakladatel, tak autor. Autor se ovsem citi zneuzit, protoze by dal prednost mene marketingove obalce, ktera vsak jisto jiste snizi prodejnost knihy. Jiste je, ze jsem opily a ze papež uznal Palestinu.
Sára Vybíralová dle mne měla požadavek na (IMO zcestnou) genderovou vyváženost avizovat předem. A co jí brání nějakýho šulínka z kartonu vystřihnout a jako genderově vyrovnávací záložku použít?
Připadá mi přinejmenším zvláštní, když autor textu nemluví s autorem výtvarné podoby knihy – ať už přímo, nebo prostřednictvím redaktora. Sice mně taky leze na nervy, když nesoudný autor tlačí do grafiky své praštěné představy, na druhou stranu chápu, že je to především jeho dílo, na kterém nechal několik měsíců nebo let života, zatímco pro mě je to jen zakázka na pár dní, nejvýše týdnů. A taky samozřejmě chápu, že zatímco grafik dostane víceméně pevnou odměnu, nakladatel (případně i autor) mají v nákladu dost peněz a měli by mít poslední slovo.
Jak to bylo tady? Nakladatelství prosadilo grafiku proti vůli autorky, nebo byla autorka postavena před hotovou věc? Obě varianty jsou dost na houby.
Pane Pecino,
víte, ono nejde o to, jestli je kniha genderově nevyvážená nebo nekorektní. Umím si představit texty spisovatelek, ke kterým by se vámi vytvořená obálka výborně hodila, a dokonce by s ní i souhlasily. Kunda je zkrátka kunda a neschovával bych ji za klasicistní ornament nebo logo Renaultu.
Problémem je to, že jste text pořádně nečetl a neomylně jste si po způsobu puberťáka slintajícího s rudýma ušima nad prvním pornáčem vybral právě to, co se nabízelo jako první vašemu libidu.
Z vaší práce na této obálce čiší neschopnost věci promýšlet a místo maximální zkratky jste tak docílil pouze mentálního zkratu, na který je útrpný pohled.
Ano, 300 stránek textu jistě není možno vměstnat na jeden malý obrázek, ale je možné s textem aspoň malou chvíli žít, zamyslet se nad ním a zvolit výstižné řešení vzhledem k jeho povaze.
Takže jestli při údajném otvírání debaty o grafickém designu něco bolí, je to bohužel jen vaše myšlenková impotence a rychlokvašenost, která beznadějně zprasila jeden nadějný literární debut.
Petře Januši, děkuji za věcný a po všech stránkách erudovaný psychologický rozbor. Právě si ho tisknu v laseru na ruční papír. Dám si jej pak za rámeček, pověsím na zeď a budu si jím svou impotenci a rychlokvašenost každý den připomínat. Teď se omlouvám, musím končit; běží mi tady zrovna jedno obzvlášť pěkné pubertální porno.
Ony ty strašné hloupé a ošklivé feministiky nemají problém s kosočtverci ani s bimbasy, natož s tím krásným názvem písma… Ono se ale ženám často stává že něco vytvoří, je s tím práce, vyžaduje to tak říkajíc určitý intelektuální potenciál a intelektuální výkon, ne jen pěknou rtěnku, a pak přijde nějaký chlap a vidí jen tu p*ču.
A dá ji na obálku.
Připravuji rozsáhlou studii tohoto zapeklitého škandálu, když vše půjde dobře, zítra to tu za Vás všechny rozseknu.
Tak a je to vyřešený!
http://wiwontwor.com/2015/05/15/manual-pro-myslenkoveho-impotenta-a-rychlokvasku-martina-pecinu-jak-pripravit-genderove-vyvazenou-knihu/
Marie, dovolte, abych Vám oponoval ve stejném duchu.
Ono se designérům často stává, že něco vytvoří, je s tím práce, vyžaduje to takříkajíc určitý intelektuální potenciál a intelektuální výkon, vzdělání, praxi, zkušenost, uváženou volbu materiálů, písem, technologického zpracování, pečlivé vyladění sazby, třeba i vytvoření speciálních tabulkových číslic, které v písmu scházejí, někdy i osobní dohled v tiskárně ve tři ráno, protože tak zrovna vychází harmonogram a v tiskárně se jede na tři směny. A pak přijde nějaký laik a vidí jen tu píču. A začne rozvíjet chabé teorie o sexismu, vycucané z Chvilky pro tebe či Žena-in.
Nicméně Sára si může gratulovat, protože má impotentní grafika jí už teď dělá slušnou propagaci (byť to nebyl původní záměr, ale spíše vedlejší efekt); jen tento můj nablblý článek si dosud přišly přečíst na tři tisíce lidí. Třeba se z nich budou rekrutovat věrní čtenáři — nic by mi neudělalo větší radost.
Jdu si text po sobě ještě jednou přečíst, protože jsem ho psal velmi chvatně a nemůžu si vybavit, kde přesně jsem hovořil o „strašně hloupých a ošklivých feministkách“.
Palivo, děkuji za Váš příspěvek, způsobil jste mi několik mohutných sexistických záchvatů smíchu. Za šlem a prcinu palec hooodně nahoru!
No já Vás asi nerozsoudím. Spoušť jsem si koupil hned, jak jsem si tu o ní přečetl a myslím si, že je to znamenitá kniha s krásnou a účelnou knižní úpravou. Takže nejen, že se tu s nikým nepohádám, ale vedle odvěké úcty k panu Pecinovi si odtud odnesu ještě obdiv k psaní slečny Vybíralové a objev grafomaniakálního kutila pana Paliva.
A kdo má v knižní výpravě jaké kompetence? To taky nevím, ale práci s jogurtem a vystřiženými čůráky bych asi rovněž ponechal až na čtenáři.
Posledni slovo o vzhledu knizni obalky by melo patrit nakladateli, jako prostredniku mezi autorem-grafikem-ctenarem. Nakladatel ve sve praci balancuje mezi umeleckou tvorbou a komercnim zajmem a proto je v nejlepsi pozici zaroven fungovat jako filtr.
Vylivat si vztek na grafikovi je tim padem hloupost, duh!
Děkuji pane Pecina za uznání, někdo to za Vás prostě musel udělat. Teď je svět zase v rovnováze a já jsem se díky tomu mohl cítit deset minut jako Jindřich Štýrský.
http://i1169.photobucket.com/albums/r502/sheresky/pe/dekovacka%20jak%20hrom_zps0nytw0rh.jpg
Palivo rozmilé, poťapané, kdepak tvrdím, že kunda musí nutně degradovat autora či knihu? Přečti si začátek mého příspěvku, a pokud jsi aspoň z poloviny tak zdatný v porozumění psanému textu jako v ipsaci před zmáčknutím spouště, pochopíš, že tvrdím to, co následně i ty.
Opakuju, že problém nespočívá ve feministickém povyku ohledně údajně sexistické obálky, ale v povrchnosti a mentální lenosti knižního grafika, který, ač řemeslně na výši, povídky pořádně nepřečte, a aby si co nejvíc ulehčil práci, sáhne po prvním nápadnějším motivu zběžně prolétnutého textu.
Ale možná že je v tom nakonec nevinně, protože zadání patrně znělo jasně: vytvořit obálku, která by knihu prodávala. Bez ohledu na povahu textu, bez ohledu na autorku. A v Hostu docela nedávno a se značným zpožděním přišli na to, že nejlépe prodávají penisy (včetně toho papežova) a kundy. Lacinému trendu podléhající a prostituující se nakladatelství tak zcela přirozeně zaměstnává prostituujícího se grafikáře, který velmi ochotně zapomíná, že měl kdysi snad i ideály grafického tvůrce.
Kniha se bude (možná) o něco lépe prodávat, takže zavládne poměrná spokojenost. Pro někoho je to ale bohužel málo.
Milý Martine,
knihu Spoušť jsem si zakoupila čistě na základě tohoto vašeho textu a to jako podporu vám. Byla jsem zvědavá na tu „kontroverzní“ úpravu a podle mě je skvělá jakož i jiné vaše práce. Ostatní, kteří tu plkají jiné názory, jsou buď mimo, anebo jsou ještě víc mimo. Gratuluju! A knihu si samozřejmě i přečtu.
Článek od Palivo mě dooost pobavil :)
Takže od teď ve všech genderově nevyvážených knižních úpravách se budete v tiráži uvádět jako Martin Prcina?
K obvyklé nekonečné debatě autor vs. grafik vs. nakladatel jen tolik:
Proč vlastně profese knižního grafika/typografa tedy vůbec existuje a vzbuzuje tolik vášní, když jak podle autorů, tak podle obecného vkusu dělají práci špatně? Proč si autoři, potažmo někteří nakladatelé nědělají grafické ztvárnění a sazbu sami a k čemu tedy toho grafika potřebují? Že by alibismus?
Zdá se mi, že tu ani tak nejde o to, nakolik je úprava knížky sama o sobě skvělá, ale nakolik se obsah díla Sáry skutečně smysluplně a adekvátně propojil s formou, kterou zvolil Martin Pecina.
Celou dobu se tu debata točí okolo zvoleného motivu kosočtverce a vagíny, ale přijde mi, že v tom ten hlavní problém není.
Hlavní nedostatek vidím v absenci nějaké, alespoň počáteční, komunikace, kde by si Sára i Martin vyměnili pohledy na věc a tím pádem by k celému nedorozumění vůbec nemuselo dojít.
Chápu názor Martina, že ne vždycky lze uspokojit všechny strany, aniž by došlo k „rezignaci na jasný názor a výraz“, a souhlasím i s tím, že designér má přece jen jako jediný odbornost k tomu knížky upravovat, na druhou stranu postup, kdy k prvnímu kontaktu s autorkou textu dochází až na křtu knihy a její názor nemá v celém procesu vzniku obálky žádný prostor, mi také nepřijde ideální.
Nakonec by se třeba ukázalo, že Sára ve skutečnosti není tou „trochu lascivní Sárou, která v psaní nejde pro nějakého toho šulínka nebo přisprostlé péčko daleko, své muže neustále dráždí rudou rtěnkou, jemnými náznaky i okatě vyzývavými pohledy“, ale někým úplně jiným, což z krátkého úryvku z její knížky poznat samozřejmě nejde a ani nejde po grafikovi vyžadovat, aby vždy četl celé knihy, a nebo by možná nakonec Martin dokázal Sáru přesvědčit, že použití kosočtverce a jemných kreseb vagín nejsou ničím hnusným nebo sexistickým, ale fungují vlastně jen jako zástupný symbol pro provokativnost a suverénnost, kterou z textu cítil.
Výsledkem je tak jen zklamání na obou stranách – Sáry, která se s Martinovou interpretací její osoby a zpracováním obálky neztotožňuje a Martina, kterému se Sářiny skvělé, literárně vyzrálé povídky líbí a nechápe, proč nebyla z její strany doceněna i jeho sebevědomá úprava.
Zajímavá debata, chutná a nenudná. Zastávám se obálky od Martina Peciny od chvíle, kdy mi Sára (tajně) přeposlala první návrh a chtěla znát názor. Byl jsem nadšen. A to přesto, že znám všechny povídky v knize (a několik dalších), myslím, že vím, o čem Sára píše, a poznal jsem, že příběh Niny z menzy a její soukromé fantazie vstoupily do fantazií Pecinových. – Práci M. P. uznávám a mám ji za špičkovou. A hájím právo grafika a designéra na vlastní práci. – Ale snad (?) rozumím i Sáře. V knize má tolik dalších rovin a témat, a podle mě důležitějších, než je dočasná opuštěnost Niny a její nechuť masturbovat, že jí rozumím. Jednomu přijde škoda, že grafik vyhmátne zrovna tohle. Ale jak nakreslit ta další Velká Témata? Smutek, opuštěnost, samotu, vyhořelost, upínání se na partnerku/partnera (a další)? Nejsou některá tato témata tak trochu – nakonec vlastně – soustředěná v kosočtverci?
1) Překvapení a rozpor mezi osobou, tím krásným, sexy, moudrým /dobře, to zůstalo/, slušným a zdvořilým! chlapem z pořadu DVTV, kterej je tady takovej čuňák a vulgární provokatér.
2) Mě překvapilo, že autor do obálky nemluví, nemusí ji schvalovat. Co to je za prapodivnost? Kdyby někdo tvořil text na základě vašich obrázků a písma, jistě byste s ním chtěl být seznámem, ztotožněn a nebylo by vám jedno, jaká kosočtverčina se ve spojení s vaší prací objeví.
to by mě zajímalo od kdy jediné podnikatelské riziko nese nakladatel – už jste někdy pane pecino zkusil psát rok něco – nevíte jak to dopadne, jestli člověku za to někdo alespoň vynadá – případná finanční odměna za vynaložené úsilí a čas je kdesi ve sféře zbožných nadějí? Přelétavá to řekla přesně: až budete mít výstavu, patrně Vás bude zajímat doprovodný text – a mám za to, že do něj budete dokonce i mluvit…
Věro, něco málo o tom vím, napsal jsem totiž dvě knihy (s vědomím, že si na nich pravděpodobně nic nevydělám). Mohu Vás ale uklidnit — spisovatelské řemeslo nikdy nebylo příliš ceněno. První honoráře za tištěné knihy se objevily až v šestnáctém století. Za skutečně úspěšné se tehdy považovalo dílo, které bylo „hojně patištěno“.
Názor autorky knihy chápu. Jednoduché znaky jsou jednoduše srozumitelné. Někdy až natolik, že se ztrácí nuance. Po spatření předsádky a pochlubení se názvem použitého písma, jsem přesvědčena, že grafikovi ani o žádné velké nuance nešlo. No a že grafik se dosud nesetkal osobně s diskuzí o gendru? To si nedokážu nijak rozumně vysvětlit v dnešní době uprostřed Evropy?