Typografické tetování

Ještě než definitivně seknu s designem, chtěl jsem udělat poslední větší projekt — typografické tetování. Tady je. A abych nemusel odpovídat pořád dokola na stejné otázky, doplňuji pár informací.

Je to docela paradox, ale jediná velká kultura, u níž byla tradice dlouhodobě přetržená, je právě ta evropská. Křesťanství zdobení těla neuznávalo, ba dokonce odsuzovalo, takže poslední bezmála dva tisíce let jsme měli utrum. Výjimku tvořili námořníci, kteří si ze svých cest přiváželi kromě peněz a kořisti i různá tetování, a postupně tak tento vlastně už starodávný fenomén přivedli zpět k životu. Všude jinde na planetě se ale vydatně tetovalo: v Japonsku, Indonésii, Africe, Oceánii, na Tahiti, dokonce i mezi Eskymáky. Důvody byly spíš náboženské a rituální než dekorativní — tetování chránilo před zlými duchy, dodávalo odvahu, symbolizovalo odolnost vůči fyzické bolesti a udržovalo silnou lokální tradici.

To všechno se v západní kultuře už dávno vytratilo, dnes je bohužel normální na ruku si dát lebku, na záda čínského draka a na pytlík třeba Patricka Duffyho. Svým způsobem asi rozumím tomu, že pro řadu lidí je lákavé nechat si udělat nádherné tradiční japonské tetování. Otázkou zůstává, jaký smysl to má pro Středoevropana, který nikdy v Japonsku nebyl, ani nezná význam jednotlivých obrazů nebo symbolů. A on to skutečně je docela sofistikovaný systém s jasnou vnitřní logikou. Japonské tetování je dlouhodobě asociováno s kriminálními živly, s podsvětím, přesněji řečeno s jakuzou. Mezi mnoha lidmi stále vzbuzuje odpor anebo strach. Na některá veřejná místa, jako jsou sauny a koupaliště, je vstup s tetováním dodnes zakázán.

Mimochodem: kriminální tatuáž, toto stigma sociálně vyloučených a uzavřených klanů, se netýká jen Dálného východu. V podstatě všude na světě patří tetování vězňů k typickým projevům dané subkultury. To platí pro Spojené státy, Rusko a nakonec vlastně i Českou republiku. Vězeňská tetování opakují obdobná výtvarná schémata i symboly a řídí se jasnými pravidly. Každé tetování má svůj význam, funguje jako atribut svého nositele a vypovídá něco o jeho vlastnostech, schopnostech a minulosti. Existují pak typická tetování zlodějů i vrahů, obrazové motivy dohromady tvoří jakousi kroniku dané osoby. Pravidla jsou to velmi tvrdá a zneužití „posvátných“ symbolů se nemilosrdně trestá. Kdo se chlubí cizím peřím anebo neprokáže, že mu tetování po právu náleží, je přinucen obrázek odstranit. Třeba střepem…

Moje rámcová úvaha byla jednoduchá: vynechat růže, delfíny, motorky jména současných nebo bývalých holek, kluků, dětí nebo zvířat. Soustředit se na design vystihující moji profesi způsobem, který rychle nezastará. Zároveň jsem od začátku počítal s tím, že tetování se bude postupně rozšiřovat, a tak se do budoucí podoby promítl požadavek na jednoduchou a logickou návaznost v tvarosloví a barvách, aby tetování v každém stádiu tvořilo maximálně kompaktní celek. Současná tetování (minimálně většina těch, co člověk vidí u nás) jsou pouze dekorace, postrádají jakoukoliv reálnou vazbu na svého nositele. Na rozdíl od minulosti a v rozporu se zvyky kmenů nebo národů, u kterých mělo tetování staletí dlouhou tradici a kromě dekorativní funkce i funkce mystikou nebo mytologickou, současné tetování se v podstatě omezuje na nejprimitivnější popkulturní odkazy a nápodoby všeho a všech. Tomu jsem se chtěl obloukem vyhnout.

A co to má jako symbolizovat? Myslím, že to není těžké uhodnout. Protože se ze mě nakonec nestal potapěč ani učitel češtiny, nýbrž knižní grafik, mám neustále tendence všechno okolo sebe rovnat do elegantních kompozic, různě barevně ladit, zdobit, olepovat štítky a opatřovat nápisy. Většinu dostupných médií jsem už vyčerpal, takže vlastní tělo bylo logicky na řadě; je to jenom další zajímavý materiál, který se dá nějak typograficky zpracovat. Spousta nevyužitého místa pro ty z nás, které sužuje horror vacuii. Nabízely se dvě možnosti: buď zkusit pracovat s motivem knihy, nebo jen s písmem. No a protože ta druhá možnost mnohem lépe splňovala požadavek na postupnou rozšiřitelnost, zabýval jsem se už jenom písmem. Písmo je základní vyjadřovací prostředek, který v práci používám. A kdyby to záleželo jenom na mně, tak všechny knížky upravuji čistě typograficky, bez ozdob, ilustrací nebo nablblých fotek. Tak proč si neudělat aspoň čistě typrografickou tatuáž?

Takže: tetování je opravdické a nedá se umýt. Ani Solvinou. Zkoušel jsem to!

Bolí to? Ano i ne, záleží na konkrétní části těla. Nejméně bolestivé jsou paže, i když existují některá citlivější místa (pod loktem, na kloubech, žíly na zápěstí). Jestli jste se zkoušeli píchnout jehlou nebo špendlíkem, tak máte zhruba představu. Rozdíl je v tom, že tady dostanete sto vpichů za vteřinu. Plochy se dělají hráběmi, kde je těch jehel deset nebo víc, takže to máte tisíc vpichů za vteřinu. Plné plochy, jaké mám já, jsou nepříjemné v tom, že vyžadující mnohonásobné vracení na jedno místo, aby byla barva dostatečně plná a sytá. Hrudní kost nebo žebra bolí. Dost.

Výroba jednoho menšího písmenka trvá asi tak půl hodiny, větší zabere asi hodinu. Hodinové tetování nevadí, po třech hodinách chcete jít domů, pět a více hodin je pro šílence. Tetování většího rozsahu zabere několik sezení. U mě to bylo asi tak osm v průměru po třech až čtyřech hodinách. Většinu času jsme věnovali rozšiřování, pár hodin různých opravám na místech, kde plocha nebyla napoprvé perfektní.

Základní hojení probíhá týden až čtrnáct dní. Zpočátku se tetování chová jako velká odřenina, takže prvních pár dní si připadáte jako po hávarii na kole. Hojení do hloubky zabere tak pět týdnů, pak máte fajnovou novou kůži.

Drobná potíž je v tom, že písmo má pravidelné, exaktní tvary, a lidská kůže je měkký a tvárný materiál, který dokonalou přesnost neumožňuje. Proto jsem rovnou vyloučil možnost jakýchkoliv malých textů, a rozhodl se aplikovat jenom litery ve větším měřítku, u kterých se případná nepřesnost anebo nešikovnost tatéra pokud možno ztratí. Tím jsem v podstatě stanovil rámec pro svoji grafiku. Když jsem si dělal průzkum v knížkách a na webu, ukázalo se, že pole typografického tetování je skoro neorané. Jistěže, existují sice různé nápisy anebo litery na těle, ale netvoří zpravidla žádné smysluplnější celky, omezují se na různé krátké proklamace. Pak jsem si ale vzpomněl, že typografické tetování má americký písmař Dan Rhatigan, což mě zachránilo. U něj jsem si ověřil, že koncept bude fungovat dobře, jedná se totiž o skoro stejný přístup.

Zatímco Dan si na ruce postupně dokresluje písma svých kamarádů, já jsem si vybral titulková písma, která mám rád a z nichž většinu používám pravidelně ve svých knížkách. Původně jsem sice experimentoval s archivními nálezy, které jsou uvedeny ve dvojdílném albu Type: A Visual History of Typefaces & Graphic Styles, ale výsledek byl zbytečně archaický, moc retro, chyběl mu současnější výraz. Aktuální kompozici tak tvoří hlavně písma, která mám v oblibě a která rád a často používám při své každodenní práci.

Nemám úplně dokonalý přehled, ale použil jsem několik písem ze Suitcase Tomáše Brousila (Tabac Sans, Bistro, Metalista) či Stormtype Františka Štorma (Trivia Serif a Slab, Moyenage, Preissig, Týfa), pár věcí od Underware (Liza, Fakir, Bello) či Adobe a po jednom písmu ze slovenské URTD Ondreje Jóba (ION) a Just Another Foundry Tima Ahrense (Herb).

Později, jak jsem se posouval od předloktí k ramenům, se ukázalo, že je potřeba trochu zvětšit měřítko. A taky mě napadlo, že bych si mohl nakreslit nějaké grafémy vlastní. Takže jsem připravil dvě variace na deleatur a dva pokusy o řeckou deltu atd. Tím jsem ukončil první fázi: paže, ramena a hrudník, pokračování ještě bude, ale asi až na jaře příštího roku. Pak už fakt končím s typografií a jdu dělat něco užitečného.