Na kuchařku Martina Škody jsem narazil na kterémsi informačním portálu. Sedmnáctiletý student, který napíše knížku o vaření — „český Jamie Oliver“ — to je zpravodajský šlágr par excellence, toť se ví. Kvalita je vždycky až druhořadá, podstatný je především mediální obraz celé události.
Já osobně se raději poučím u trošku starších a zkušenějších kuchařů, ostatně mám pocit, že Martin jejich pořady zná líp než já. Jeho míchaná vajíčka totiž důsledně kopírují ta Gordona Ramsayho, stejně tak vajíčkovou omeletu odkoukal od Jamieho, svého vzoru. Původní recept na focacciu, pizzu nebo risotto si najdu raději u Emanuela Ridiho, má to v krvi (a já v knihovně).
Asi bych mohl pokračovat dále, ale není to smyslem mého textu. Těžko říct, jestli se na základních receptech dá něco nového vymyslet. Vlastně ani ta kuchařka není určena pro mě, je evidentně cílená především na autorovy vrstevníky, kterým nabízí docela pestrou světovou kuchyni. A kuchařské knihy jsou ze své podstaty vždycky kompilační literatura. Fakt.
Škodovu knihu jsem si koupil z úplně jiného důvodu než kvůli vaření. Má totiž famózní grafickou úpravu od Petra Bosáka a Roberta Jansy (2011 Designers). Ale to není moc přesný výrok, protože kromě grafiky jsou to také ilustrace, fotografie, materiály a vazba, které spolu dobře hrají a podílejí se na výjimečném výsledku.
Na první pohled mě samosebou zaujaly originální autorovy portréty Johany Pošové s divokou explozí kuchařských surovin — originální a vtipný nápad, co funguje. Stejně dobře působí předělové ilustrace (Alexey Klyuykov) nebo módní měkká šitá vazba s odkrytým hřbetem, kterou známe už z loňské knížky Zde jsou psi od stejných autorů. Pro kuchařku dost nezvyklé řešení, ale průhledný plastový obal na způsob školních sešitů svazek chrání před upatlanýma rukama a různými povětrnostními vlivy, na něž člověk ve vlastní kuchyni narazí. Miluji přírodní savé papíry, natáhnou do sebe tiskařskou barvu a umí hezky stárnout, takže i tady jsem si doslova zachrochtal blahem.
Grafická úprava je založená na jednoduché mřížce a pestrých barvách, navigace naviguje a geometricky konstruovaný grotesk se pro sazbu tohoto druhu literatury hodí skvěle. Má navíc ten romanticky progresivní charakter typografické moderny, který ještě pořád nevychází z módy. Kniha jako celek je dokonalým příkladem současné, velmi hravé, v dobrém slova smyslu módní, ale pořád ještě naprosto účelné grafiky, co vydrží stejně tak dlouho jako klasické recepty na steak, zelňačku, karlovarský knedlík i ostatní šmakulády z obsahu.
Některá přiznání bolí, třeba právě to dnešní: nemohl jsem kvůli té kuchařce spát, tak moc mě dráždila celistvost a promyšlenost její úpravy. Obávám se, že průměrný čtenář si nikdy neuvědomí, kolik práce a zkušenosti za takovým produktem je. Ale my od fochu bychom měli občas smeknout před frajery, co umí líp než my.
Martin Škoda: Škoda nevařit. Kuchařka plná hudby
Smart Press, 2012
hmm, vypadá to celkem hrubě! ale komuz rodiny to teda koupit, když tam jsou staré známé recepty, které už mají jinde? leda fakt jedině sám sobě. pro to zpracování … :)
mě, jako začátečnickému kulináři – jehož knihovna neobsahuje žádné kuchařky od starých mistrů – by se taková kompilace k začátku hodila a zvláště, když je tak pěkná…
Držela jsem ji v ruce a koukám, že na vás zapůsobila víc než na mně ;-)
na mě ta vazba působí jako „moc měkká“, což zorvna u kuchařky, kterou bych měla používat často, je na škodu :-D
Nicméně sazba je skvělá.
podobným „zklamáním“ je i kuchařka Dity P., o které se mluvilo v superlativech, ale je spíše do knihovny než do kuchyně.