Kupé 5

V průběhu pátku 27. 11. a soboty 28. 11. se v prostoru žilinské Stanice konal pátý ročník mezinárodní designérské konference Kupé. Tématem byla soutěž, soutěživost (konkurenceschopnost) a s přednáškami vystoupilo deset spíkrů z České a Slovenské republiky, Rakouska a Velké Británie.

Kupé dlouhodobě předchází dobrá pověst neformálního setkání designérů především ze zemí Visegrádské čtyřky, a tak se těší dobrému zdraví a dobré návštěvnosti. V pátek se ale ukázalo, že přechod na angličtinu, ke kterému došlo minulý rok, je větší problém, než by se mohlo zdát a než by si asi návštěvníci mohli přát. Nikdo z přednášejících na celé konferenci nebyl rodilý mluvčí a někteří z nich si na cizí řeči vylámali zuby a zlámali jazyk.

Niko Manikas se rozhodl spolehnout na svou výřečnost, ale asi zapomněl připravit si ke svému programu i prezentaci, protože jediné obrázky, které ukázal, měl na hromadě triček, která ze sebe v průběhu přednášky svlékal. To bylo sice originální, bohužel ta trička neobsahovala nic přínosného a ani Niko neřekl nic víc než to, že s některými klienty se spolupracuje špatně a s některými dobře.

Prvním z vrcholů Kupé bylo vystoupení Tomasze Budzyna, který se zaměřil především na polské veřejné soutěže a jejich výsledky. Přednáška byla na mnoha místech nesmírně vtipná a situace kolem vizuálních stylů polských úřadů byla jistě povědomá i Čechům a Slovákům, kteří dlouhodobě narážejí na prakticky totožné problémy.

Andrea Kessler a Bernhard Faiss se rozhodli tématu co možná nejvíce vzdálit, a tak představili hlavně svou práci, ve které pro téma soutěž ani soutěživost nebylo místo. Z jejich prezentace, založené na různých nadšeneckých a neziskových projektech, navíc vznikl dojem, že ke svému životu nepotřebují peníze a že žijí ze vzduchu. Ačkoliv jejich realizace měly svou nespornou váhu, neschopnost mluvit k věci jejich přednášku trochu degradovala.

Na podobnou notu jako Tomek Budzyn zahráli Lukáš Veverka a Jirka Toman, kteří se věnovali veřejným soutěžím a výběrovým řízením v České republice. Zatímco Lukáš udělal výzkum mezi letošními soutěžemi na logotypy, Jirka vybral především velké vizuální styly (Zlín, Praha, logo ČR, Zoo Praha), na kterých popsal českou situaci v této oblasti. Hlavně díky časopisu Font je tato problematika u české odborné veřejnosti docela dobře známa, ale pro účastníky z ostatních zemí byl představený obrazový materiál určitě přínosem.

Zuzana Wienk byla nejlepší volbou pro zakončení formálního programu prvního dne. Svou brilantní angličtinou a srozumitelnou a věcnou přednáškou si získala celý sál. Pozitivní na jejím vystoupení bylo také to, že jako jediná nepracuje jako designér, je novinářka a ředitelka Aliance Fair-Play. V přednášce se věnovala zejména transparentnosti výběrových řízení a databázi slovenských politiků, ve které je možné ověřovat si jejich majetkové poměry a angažovanost v různých podnicích a radách. K jednomu výroku však mám osobní výtku — Zuzana tvrdila, že designéři mají zahodit své ego a pracovat v první řadě pro veřejné blaho. Ačkoliv nadšení pro veřejné blaho sdílím i já, do procesu vzniku grafického designu vstupuje tolik limitujících faktorů (klient, peníze, čas, poroty), že není v silách designéra některé věci ovlivnit. Moc formovat veřejný prostor a také hlavní zodpovědnost za prostředí, ve kterém žijeme, je zejména na straně zadavatelů — státu, měst i soukromých podniků.

Sobotní program zahájil Alan Záruba, který si „koupil“ nevyužitých sedm minut od Niko Manikase, aby mohl hovořit déle. Popsal velmi důkladně výběrové řízení na logotyp České televize a následnou tříletou práci na implementaci nového vizuálního stylu, boj s odbojem v ČT, dílčí úspěchy i některé prohry. Z přednášky vyplynulo, že oproti původnímu plánu se v současné chvíli nepočítá s nasazením vítězného loga. To celou soutěž a snažení celého týmu, který na proměně vizuálu ČT pracoval, sráží k zemi, je to typické plivnutí mocných do tváře odborné i neodborné veřejnosti. Alanova přednáška právem patřila k těm nejlépe hodnoceným.

Joana Niemeyer mluvila spíše o spolupráci než o soutěžení, jako jediná se však dotkla trestuhodně opomíjeného fenoménu soutěživosti mezi designéry, poměřování sil a také vzájemné kritiky. Zaráží mě jen, že ačkoliv do Žiliny cestovala třináct hodin, přednášku stihla za osm a půl minuty. Pokud je limit stanoven na dvacet minut, je v zájmu každého aktéra připravit si pro jistotu přednášku o něco delší, aby nedošlo k trapným okamžikům, kdy překvapený spíkr omluvně konstatuje, že je rychlý, a s pokrčením ramen odejde z pódia…

Na závěr vystoupil Pavel Zelenka, který hovořil o účasti ve výběrovém řízení na vizuální styl mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, kde jeden dream team tvořila porota a druhý vyzvaní účastníci. Část prostoru přenechal Alanu Zárubovi, jenž byl členem odborné poroty a představil ostatní soutěžní koncepty — byly mezi nimi skutečné perly, zvláště práce od Redesignu a studia Najbrt.

Není jednoduché Kupé 5 zhodnotit. Pod neformálním pojetím konference si nepředstavuji organizační chaos, kdy do poslední chvíle nevíte, kolik nocí a kde vlastně budete spát. Úspěch podobné akce je vždy závislý na výběru dobrých spíkrů, což se organizátorům podařilo splnit jen na padesát procent. Technika fungovala bezchybně, projekce mezi přednáškami byly perfektní a pro tělem i duchem mladé byla připravena taneční (tuc-tuc) párty. Záleží asi na tom, co si člověk od takové akce slibuje. Pokud se spoléhá na připravený program, může se dostavit zklamání. Pokud jede hlavně z relaxačních důvodů a jeho cílem je především setkat se s přáteli a poznat nové lidi, bude spokojený — v páteční večer se jedlo, pilo a diskutovalo do pozdních nočních hodin. A protože se řadím do druhé skupiny, sám za sebe můžu být spokojený.

Ostatní fotky najdete na Flickru.