Rychlé šípy v redakci (feat. Velký plantážník!)

Příběh tohoto názvu vyšel na poslední stránce 12. čísla V. ročníku Mladého hlasatele. A třebaže to asi Foglar nezamýšlel, mimoděk tou příhodou prozradil bydliště Rychlých šípů — hlavní město Prahu. Rychlonožka, zasažen nenadálým záchvatem tvořivého ducha, dostane vynikající nápad — nabídnout své kresby redakci Hlasatele k otištění. A ostatní členové klubu ochotně souhlasí, že ho doprovodí („zůstaneme dole a budeme tě chytat“), aby už o dvě okénka později sebevědomě kráčeli budovou koncernu Melantrich, kam časopis spadal. Nejedou vlakem ani neletí vrtulníkem, zkrátka pěšky přejdou několik ulic anebo si vezmou tramvaj, kterou je v jednom záběru vidět.

Ovšemže — ten objev nemám ze své hlavy, tak chytrý nejsem. Miloš Dvorský na tento podstatný detail upozorňuje ve své knížce Mýtus zvaný Stínadla (zrovna je venku třetí vydání). Zmiňuji to tady ale především z toho důvodu, že se k onomu příběhu váže několik roztomilých drobností, podrobně popsaných zejména v Burešově vzpomínkové knize V týmu s Foglarem (Toužimský & Moravec, 2009).

Budova Melantrichu byla postavena na začátku 20. století pro rozpínající se impérium stejného názvu. Dodnes stojí na Václavském náměstí a v historii našeho státu zaujímá interesantní místo, poněvadž to byla právě budova Melantrichu, z jejíhož balkónu promlouval k lidu v Listopadu 89 Václav Havel a ze kterého zazněla Modlitba pro Martu z úst Marty Kubišové. Redakce Mladého hlasatele sídlila ve třetím patře zadního traktu. Měl tam kancelář odpovědný redaktor Karel Bureš a také jeho kolega, skautský vedoucí a spisovatel Jaroslav Foglar, jediní dva kmenoví redaktoři týdeníku. Šlo se do ní přes místnost písařek (Stáňa, Květa, Jitka!), Bureš s Foglarem měli z kanceláře okny po levé ruce výhled na palác Lucerna a na střechu melantrišské tiskárny. Později dostali ještě místnost třetí, spíše tedy komoru bez oken, jež snad byla původně archivem nebo šatnou pro uklízečky. Tam byla zřízena jakási klubovna pro čtenáře Hlasatele (dobová fotografie), vybavená lavicemi a stoly. Na stěnách byly vylepené obrázky se seriálu Rychlé šípy a v odpoledních hodinách se klubovna plnila mladými návštěvníky, jejich halasem a smíchem. A v tom to právě vězí. Z četných dětských návštěv měl hluboké vrásky na čele i na duši vrátný Válek, který v Melantrichu léta pracoval. Co o tom píše Bureš?

Vedle výtahu a proti schodišti měl svůj zasklený stan vrátný pan Válek. Nosil ve službě modrou melantrišskou čepici a byl to vážný, až zasmušilý člověk. S nedůvěrou v očích sledoval návštěvníky, kteří přicházeli do početných redakcí v podniku od rána do večera, výtah byl neustále naplněn, schody také. A do tohoto mraveniště přisypal Mladý hlasatel školáky, kteří po vyučování sem spěchali rovnou ze tříd. Chtěli do klubovny, chtěli vidět Foglara a snad zahlédnout, kdyby se ten zázrak stal, pravé Rychlé šípy — Mirka Dušína, Jarku Metelku, Jindru Hojera, Červenáčka a Rychlonožku… Vždyť tady musí někde být, jen trpělivost, nestačí přijít jednou, dvakrát, však my se dočkáme.

Pět, šest, sedm se jich namačkalo do každé z otevřených kabin starého páternosteru, který se rachotivě a pomalu, ale bez zastavení posunoval mezi pěti patry ústředního domu Melantrichu.

Starý pan Válek byl nešťastný, zoufalý. Vstup do kabin výtahu […] nebyl sice dětem dovolen, ale chlapci zákazu nedbali, páternoster byl pro ně atrakce. Přišli na to, že nemusí v nejvyšším patře uposlechnout výzvy na tabulce, přikazující opuštění kabiny, ale že v ní mohou zůstat a přesunout se s kabinou po krátkém oblouku do druhé šachty a jet dolů do přízemí — ale ani tam že nemusí vystoupit, pojednou nikým neohrožení do suterénu, zmizí tak pomalu v tmavé jámě a kóje se s nimi přemístí zpět do vzestupné šachty.

Portýr Válek to nervově nevydržel. Vyžádal si slyšení na nejvyšším místě a vylil svou hořkost na ředitelský stůl: „Pane řediteli, rozjívenci proměnili naši budovu v džungli opic, které vřeštíce běhají po schodišti, cpou se do kabiny výtahu a strkají se jeden za druhým, a když jim kabina ujede, předhánějí se po schodech, na mne nedají […]

Celou tuhle rozvernou anabázi vtělil Foglar geniálně — za vydatného přispění kreslíře Fischera — do jednoho dílu Rychlých šípů. Vrátný Válek hubuje Rychlé šípy za to, že chtějí jet páternosterem, a vyžene je na schody, které ovšem vlastním tělem srdnatě brání nerudná uklízečka, naštvaná na celý svět nejspíš proto, že je teď z její šatny nějaká blbá klubovna. To, že jde o vrátného Válka, poznáme velmi snadno, odpovídá totiž přesně Burešovu popisu. Na hlavě má výše zmíněnou modrou melantrišskou čepici a pozornému foglarovci neunikne ani skutečnost, že v tom úplně prvním vydání z roku 1939 má portýrova čepice nápis Melantrich na čele, jak je pěkně hned vidět v záhlaví příběhu. V Pozdějších vydáních v Pulsu nebo v Olympii už je text Melantrich důsledně začerněn.

Sluší se ještě dodat, že v komiksu je zvěčněn i sám Bureš, který v předposledním panelu k Rychlonožkovi směřuje svou legendární promluvu: „A tomuhle, ty plantážníku, říkáš obrázek? […] Příště přines něco lepšího!“ Není to ale poprvé, kdy se redaktor v komiksu objeví, protože už v desátém, málo známém díle komiksu Černí jezdci se smiřují, je nakreslen Karel Bureš v tandemu s Jaroslavem Foglarem. „Černí jezdci se smířili s Rychlými šípy — konečně!“ praví Foglar a Bureš odvětí: „Budou z nich dva nové dobré kluby Mladého hlasatele, čestně spolu závodící.“

A kde že se vzal ten slíbený plantážník, okřídlené označení z rychlošípáckých komiksů? „Velký plantážník“ má kupodivu také svůj původ v atmosféře Melantrichu 30. let, jak se dozvídáme z Burešovy knihy. Označoval totiž generálního ředitele koncernu a tiskového magnáta Jaroslava Šaldu:

Redaktoři, stěsnaní v nesčetných kójích v horních etážích pětipatrového domu na Václavském náměstí, mu s úlevným humorem říkali plantážník, když byli jen mezi sebou, napodobujíce jeho časté áno, áno, áno. A plantáže se říkalo desítkám redakcí novin a časopisů, ale také rozsáhlým administrativním kancelářím s nepřehlednými řadami úředníků a písařek v nižších poschodích a sazárně a strojovně s rotačkami v zadním traktu budovy. K „plantážím“ patřila dále velká, tehdy moderní tiskárna na levém břehu Vltavy, kde se tiskly týdeníky a knihy, nakladatelství, které vydávalo desítky knižních děl s poutavým znakem na frontispicích, oslavujícím knihu jako artefakt, který nepodléhá „ani ohni ani meči“, filiální vydavatelské podniky ve velkých českých a moravských městech, nemovitosti v Praze a na venkově, gramofonový závod Esta a bankovní dům Hašek a spol. ve spolumajitelství.