S velkým zájmem jsem dnes rozečetl článek Michala Rydvala v A2 číslo 36, věnovaný mimo jiné problematice probíhajícího bienále grafického designu, ale čím déle jsem se mu věnoval, tím více mne nadzvedával ze židle. Nic proti tomu, že autor volí silně konfrontační tón, dopouští se ale řady dezinterpretačních výroků, polopravd a vágních tvrzení, která vydává za objektivní stanoviska.
Podezírám jej, že letošní bienále vůbec nenavštívil, protože výstavám grafického designu vytýká věci, které právě na letošním Bienále Brno výtky nezaslouží. Pro účast na přehlídce totiž není potřeba určit obecné téma, na které se grafici snaží našroubovat své práce, protože ona přehlídka je letos vymezena jen okruhem designérských disciplín: grafický design, písmo a ilustrace v knihách, časopisech, novinách a digitálních médiích. Bez jakéhokoliv dalšího omezení. Stejně tak se až na několik výjimek nevyskytují publikace, kterými nelze listovat, ba právě naopak. Stovky knih a časopisů jsou rozprostřeny ve výstavním prostoru, bezvýhradně přístupné všem zájemcům o důkladné prozkoumání.
Vážněji než věcné nedostatky Rydvalova textu však vnímám jeho naříkání nad úrovní českého designu obecně. Vždyť přece nejen ten náš zlatý český design je pragmatický, efektní, přizpůsobivý — toto všechno jsou symptomy doby, nezbytné průvodní jevy současného světa, v němž vládne blahobyt a ve kterém pro hlubší sdělení nezbývá místo zkrátka proto, že naše životy jsou o mnoho snadnější a pohodlnější než kdykoliv předtím. Rydvala vnímá negativně vytrácení textu z designu, absenci interpretace. Jenže užitá grafika není a nikdy nebyla volné umělecké dílo, neživotný výstavní exponát z muzea, opatřený názvem, vročením a vysvětlujícím komentářem či dokonce katalogem. Veškerý současný design je (měl by být) podmíněn svým účelem; a bez účelu přirozeně ztrácí veškerý smysl. Každý jeden plakát, kniha nebo obal musí obstát sám o sobě, protože ten, komu je produkt grafického designéra určen, jej bude prohlížet, číst, používat. Musí to být smutné zjištění, narušující romantické ideály o uspořádání světa, ale užitá grafika je a i nadále bude závislá na zadavatelích a jejich osobních cílech. Umělecké pojetí grafiky tak má předem vymezeno jen úzký manévrovací prostor, přesah do konceptuálního umění je spíše kratochvílí, nikoliv nezbytností. Výstava Práce z Marsu na minulém brněnském bienále představila experimentů a prací nezávislých na osobě zadavatele zvenčí víc než dost.
Autor si v textu klade spoustu řečnických otázek, ale s odpověďmi si evidentně neví rady, sám ani žádná řešení nenabízí. Vzniká u nás opravdu tak málo autorských a odvážných realizací?, ptá se naoko dětinsky. Vzniká u nás přesně tolik odvážných realizací, kolik jich naši klienti unesou, na které oni sami mají odvahu. Stejně jako autor se domnívám, že grafický design u nás je nedospělý. Důvodem ale nejsou nedospělí designéři — ti mají výborných nápadů nepřeberné množství —, nýbrž české klientské prostředí, které ještě neuzrálo k tomu, aby tvůrčí experiment považovalo za nutnou součást svého fungování. Protože je to především odvaha klientů a jejich osobní a finanční risk, který alespoň čas od času umožňuje realizovat neotřelé myšlenky.
Otištěno v A2 č. 37/2008.
Myslím, že designeři nedospělí jsou. Konkrétně jich znám několik, kteří ještě studují.
Myslím si, že za nerealizovanými inovativními nápady stojí neschopnost českých designérů obhájit si před klientem svůj nápad (respektive přínos svého počinu pro klienta). A nedospělost se mi zdá jako milá výmluva před velkým světem.
Anonyme, Vaše tvrzení má sice zdánlivou logiku, ale moje osobní zkušenost hovoří o tom, že existuje nepříjemně vysoké procento klientů neoblomných, neprůstřelných, nepřesvědčitelných. Takových, na nichž si už nejeden skvělý designér a obchodník zároveň vylámal zuby a s nimiž většinou smysluplná spolupráce není možná.
Domnívám se, že vysoká míra klientů, kteří si sice objednávají služby odborníka, ale zároveň mu vlastně nedůvěřují a nenechají jej dělat jeho práci, svědčí především o nekulturnosti dané společnosti. A naopak — vysoké procento otevřených a vzdělaných lidí, kteří již pochopili, že odbornost v jednom segmentu lidské činnosti ještě není předpokladem pro porozumění celému světu, dává tušit, že máme co do činění s národem (skupinou, společenstvím) nanejvýš kulturním.
> … vysoká míra klientů, kteří si sice objednávají služby odborníka, ale zároveň mu vlastně nedůvěřují a nenechají jej dělat jeho práci…
Lze to říci jinak: mnoha designérům spíše nedochází, že vysvětlení nápadu a přesvědčení klienta o jeho hodnotě je *součást práce*, nikoliv jakási otravná povinnost nebo zbytečnost.
Je to vidět i na poměrně „elitních“ prezentacích nápadů, jako např. onehdy při prezentaci nového návrhu knihovny. Úroveň vizualizací, úroveň veřejné argumentace architekta, to všechno může sloužit jako pomník neschopnosti designérů spolupracovat s klientem a vysvětlovat svoje záměry. Není divu, že se jich pak musí „bát“.
„Tvůrčí experiment“ není navíc žádnou nutnou součástí fungování světa obchodu. „Řečnické otázky“ autora původního textu jsou opravdu dost naivní, ale je škoda, když kritika pak vyznívá dost podobně. To se toho pak člověk moc nedozví. Klienti jsou blbci. To je nadělení.
První tři odstavce kvituji! Poslední, z diplomatických duvodů, ponechávám bez komentáře. ;)
Karmi, já jsem nikdy nezpochybňoval fakt, že každou práci je třeba před klientem obhájit, spíš naopak. Obvykle je nutné vysvětlit mu, proč volím(e) takové nebo makové řešení, že naše práce má nějaký konkrétní smysl a výhody. To vše zkrátka proto, že klient obyčejně nemá takový rozhled nebo zkušenost, aby dokázal navržené řešení plně docenit. Tvrdím ale, že grafický design se nemá obhajovat před jeho uživatelem.
Nejsem si jistý, zda příklad Národní knihovny je vhodně zvolený. V případě dané kauzy je totiž evidentní, že klient (stát, resp. různí jeho [samo]zvaní zástupci) postupují spekulativně, manipulují s fakty a olizují některé vysoce postavené anály. Jsem přesvědčen, že nezdar této zakázky není zaviněn architektem a jeho postupem.
martine omlouvám se, asi jsem to špatně četl, ale s čím se tu polemizuje; že michal v brně nebyl? že se v A2 ptá a „neví si rady“, to přece není „řečnická otázka“. že nemluví o penězích, zakázkách, klientech – a proč o nich nemluví? (dětinský otázky, co…) je naivní, když se ptá, zda je to neprofesionální se právě takhle ptát; to je nějak divný shazovat, ne?
chápu dobře, že vše je ok, dozvíš se, co tě zajímá a určitej problém je s klientama, to sou ty lidi na který „čekáš“ a co to všechno platěj, zadávaj „obsah“ a nechtěj nějak furt „experimentovat“, jo? a proč by chtěli?
si myslím, že grafickej a vůbec design je už někde jinde; net, DIY, komunitní weby, sdílení, malý studia propojený s lokálníma akcema, nebo obchodama, mixování, vypalovaní dat atd, netřeba čekat na lesy ČR s logem stromů… vážně, dá se „přemýšlet“ o logu, např. ČR, JAK? není „řešením“ recyklovanej papír, chemicky neagresivní barvy, nebo co já vím, tohle mi přijde jako „grafickej design“, ale honit bubliny kolem selebrit a „small“ objevů?
fakt by mě zajímal tvůj názor na babákuv ateliér, digi-typografii, nebo něco, čemu se i v design studies říká „negativní vliv dokonalého designu“… a nebo to víc rozebrat.
díky, k.
Klee, já ti odpovím jen na to, čemu rozumím, protože to, co mi tady píšeš, není srozumitelně strukturovaný komentář ani dotaz, ale spíše hnůj, co se musí přehazovat vidlema.
Rydval říká, že koncept přehlídek grafického designu je archaický, a generalizuje přitom jejich nedostatky.
Řečnické otázky jsou ty, na které nechceš znát odpověď. Vzniká u nás opravdu tak málo autorských a odvážných realizací? To není otázka, ale kamuflované konstatování.
Dále: určitá skupina lidí se domnívá, že tvůrčí experiment je jakýkoliv grafický design, který v mých očích vypadá jako samolibý artistní přelud. Pro mě ale design, který je nesrozumitelný a neplní svou funkci, už není design, nýbrž volné umění. Umění mám moc rád, ale netahám ho většinou do práce. Experiment je mnohdy přece jen trochu silné slovo, možná je příhodnější evoluce namísto revoluce. Dobrý designér se má snažit posouvat hranice své tvorby, zlepšovat (zkvalitňovat) ji, hledat nové vyjadřovací prostředky. Zároveň ale vždy tak, aby se klient nestal rukojmím jeho tvůrčích explozí a nedoplácel na ně. Pro někoho je experiment třeba to, co se objevuje na http://www.typeneu.com/, pro mě je to vesměs laciná móda, derivát a plochá nápodoba švýcarského stylu. Švýcarský styl mám též rád, ale čeho je moc, toho je příliš. Plísňáky z osmdesátek byly velmi cool, ale dneska už je moc nenosím.
Babák je žlutá ponorka.
Co se týče knihovny: těžko svádět nezdar samotné zakázky na architekta, to jistě ne, na to je tam moc různých cizích zájmů. Ale rozhodně lze na architekta, práci jeho týmu na prezentaci, příšerné vizualizace „z balónu“ poskytnuté médiím, atd. svádět vyhrocené reakce veřejnosti na návrh knihovny a de facto nepochopení smyslu toho projektu veřejností.
Martine, původně jsem ti tu chtěl pověsit svou odpověď, po zalistování texty a komentáři na tvém blogu mi to přijde legrační a nepatřičný, text nachávám na http://designreader.org/18090802.html. Měj se, Michal
Michale, sice se zatím neznáme, ale klidně si tykejme, když je libo.
Nejsem si úplně jistý, má-li to být urážka, nebo kompliment. Hádám to druhé.
Mám k tvému textu asi dvacet nových připomínek a upřesnění, ale Design Reader mi zřejmě nedovoluje na článek reagovat, čili budu si je asi muset nechat pro sebe a nejitřit dále ožehavé téma. :) Škoda přeškoda.
Mily Martine,
Ja si docela cenim tveho popsavani, recenzi a komentaru. Pokud nic vic tak alespon ukazuji odvahu a urcity nazor, ktery dokazes srozumitelne vyjadrit — coz je myslim dar, kterym se nam mnoha nedostava. Nemyslis si ze napadat nekoho za slohovou uroven komentare je od tebe tak blbe?
Funkci designu muze byt proste jen poteseni (pleasure). Meritka jsou jedina a stejna: bud veci maji kvalitu a jsou nove, originalni, smysluplne a nebo nejsou. Michalovi dekuju za clanek. V Brne jsem letos nebyl. Prehlidku Bienale v tomto formatu povazuji za zastaralou a nakladne rozvleklou.
Radim
Milý Radime, děkuji za uznání. Rozhodně si nemyslím, že rýpnout si do někoho, kdo napíše naprosto nesrozumitelný komentář, je jakkoliv blbé. Patří k základnímu vzdělání každého z nás vědět, že věta někde začíná, končí a že má nějaká gramatická pravidla. Dost to usnadňuje komunikaci a zabraňuje různým nedorozuměním.
„co mi tady píšeš, není srozumitelně strukturovaný komentář ani dotaz, ale spíše hnůj, co se musí přehazovat vidlema.“
po nějakém čase jsem zavítal na Váš web a koukám, že jsem napsal v komentu hnůj, ano? jéžišmajrá, to je mi líto a můžete mi prosím dát nějaký příklad? a můžete mi třeba i stručně popsat, jak si vlastně představujete „srozumitelně strukturovaný komentář“? věty to asi nebudou, nějaký kód?
ale vážně: vy jste mi neodpověděl ani na jednu věc, je to tak? to je až fascinující… rozuměl bych tomu, kdybyste psal jako šalda a z „estetických“ důvodů byste už nebyl schopen komunikace s lidmi, jako jsem já, ale vždyť vy šalda nejste. kluku ušatá, zkuste na chvíli vyhlédnou z těch vašich samozřejmých banalit a reagovat na něco věcného, skutečného kolem vás, umíte to? no, hurá do toho!
zdravím radima a michala, vy kuci pitomý…
Milý pane klee, srozumitelně strukturovaný komentář je pro mě takový, který jasně, rychle a výstižně komentuje mé názory (nebo názory ostatních účastníků diskuse), polemizuje s nimi, nebo se vůči nim nějak smysluplně vymezuje. Obvykle to bývají — světe div se! — opravdu věty, a to věty latinkovou abecedou, věty v jazyce českém, ale především věty, které respektují gramatiku daného jazyka, jazykový kód.
Musí asi pro Vás být hodně náročné podřídit se této konvenci, konformnímu způsobu mezilidské komunikace, protože evidentně jste od nátury post-postmodernista, který podobné věci neuznává, pak se ale nemůžete divit, že mám problém Vám odpovědět. Já jsem totiž z té chaotické skrumáže vět poněkud zmatený.
Pro začátek by mohlo pomoci začínat novou větu velkým písmenem — toho se snadno docílí psaním s podrženým shiftem — a větší logické celky (pokud tam ovšem nějaké jsou) dělit do odstavců. Jasné?