O ženách se Schopenhauerem i bez něj

Žena usmrcuje muže. Láska zabíjí myšlenku. Tělesné ničí duševní. Pohlaví zabíjí genia. Láska je podrobení se cizí personalitě, otevření všech oken bytosti přívalu cizího vzduchu a cizích vůní, obětování vlastní osobnosti — na oltáři cizího božstva. Sebe dáti znamená zároveň sebe ztratiti. Kult cizí personality ničí vůli vlastní personality. Vůle jest muž a tedy láska je vraždou muže. Mění jej v podrobeného, potlačeného, nízkého tvora, v pouhého „muže“, v hliněnou nádobu, kde snad rozlita vůně citu, ale kde muž přestává býti tou „svítilnou“ v temnoty vyvěšenou, tak opálově bílou, tichou, diskrétně plající, kde hoří z nejvznešenějšího oleje duše — vítězná myšlenka… Peladan.

Willem de Kooning

Téma „Žena“ je nevyčerpatelné, navěky inspirující, provokující. Kolik jen bylo popsáno papíru básněmi oslavujícími ženskou krásu, kolik divadelních her motivovala ženská lstivost či proradnost, kolik pohádek nahlíželo na ženství jako synonymum oddané lásky!

Ať už je ztvárnění ženy v uměleckém díle jakkoli mnohoznačné, přece jen poslušně zrcadlí bezmezný, neohraničený prostor pro naivní snahy o její interpretaci, předně odsouzené k neobjektivnímu, citově podbarvenému soudu, jenž si nemůže nárokovat právo na obecně platnou pravdu. Proto jakékoliv zachycení ženy ve volném umění, mluveném anebo psaném slovu, je jen dalším vesměs marným pokusem o přiblížení se dokonalosti a pravdivosti. Stejně tak toto mé drobné a skromné pojednání, jež si neklade za cíl býti bráno jako kanonizované či nezpochybnitelné smýšlení mužské populace a nebo alespoň jedné její generace, nýbrž představuje pouhé a bezvýznamné slovo, které může zaniknout (a pravděpodobně také zanikne) mezi ostatními hlasy, stane se součástí jednoho velikého nesrozumitelného ryku, jenž tak trefně charakterizuje dnešní dobu plnou protichůdných hlasů, názorů a nálad, rozmělní se v hluboký, jednotvárný tón, z něhož jen místy rozeznáme nějaký artikulovaný zvuk, osamocený výkřik narušující monotónnost, neuchopitelnost dravého proudu tisíce různých názorů. A třeba to tak nakonec má být.

Není patrně možné nezaregistrovat prapodivné směřování (post)moderní západní společnosti, podporované jakousi nezdravou a úmornou snahou ženského pokolení o silové dobývání pozic, na něž dříve ani nesměly pomýšlet. Začalo to již na přelomu 17. a 18. století, ale ženským hnutím zaslíbené se stalo až století dvacáté, kdy začala práce jeho aktivistek přinášet své první plody, první velká a viditelná vítězství. S jídlem roste chuť, a tak se problematika ženské otázky, jejího postavení ve společnosti, vracela v nepravidelných cyklech celých minulých sto let a zdá se, že neodeznívá ani nyní, ba naopak – katedry ženských studií a neustálé omílání genderové otázky (teď už dokonce i v populárních magazínech) jsou již obvyklou součástí našeho života.

František Drtikol

Budu teď lehce hřešit na skutečnost, že mám minimum ženských čtenářek, proto si dovolím prokládat svůj text dosti kuriozními citáty z Schopenhauerovy knihy O ženách (konkrétně z vydání nakladatele Bohuslava Hendricha z roku 1941), ztělesněného to plamene sexismu, za který si by si jistě tento německý filosof vysloužil dlouhé a bolestné týrání od militantních feministek, kdyby byl ještě žil.

Již pohled na ženské tělo poučuje, že žena není určena ani k velkým duševním ani tělesným pracem. Nesplácí svůj dluh životu činěním, nýbrž trpěním, porodními bolestmi, péčí o dítě a poddanstvím muži, kterému má být družkou trpělivou a potěšující.

Odhlédněme nyní, prosím, od faktu, že máme co do činění s knihou, jež od svého prvního vydání notně zestárla, ostatně není to ani tak vina Schopenhauerova, protože hlavním důvodem, proč se nám nyní může zdát naivní nebo přežitá je fakt, že se od té doby dostalo ženám nevídané volnosti, jaká jim dříve byla upírána. Tím myslím možnost studovat a pracovat v oblasti, která se jim zlíbí, konkurovat mužům ve všech směrech lidského konání a otřásat jejich dříve tak jistými pozicemi. To je přece naprosto v pořádku a nevidím důvod, proč by tomu tak nemělo být, jsem totiž upřímně rád za to, že žiji v té části světa, která se snaží klást lidem jen minimální překážky v naplňování jejich představy o nakládání se životem, o způsobu, jakým se budou podílet na spoluutváření společného životního prostředí.

Ženy ženám

Ženy ženám

Co mě vždy zaráželo na těch nejhlasitějších projevech feminismu, byla v první řadě snaha stavět se mužům na roveň, za druhé nenávist ke všemu mužskému. Jestli se vám nyní zdá, že si protiřečím, pak to je zdání klamné, je to realita ženského myšlení (ano, vědomě paušalizuji!). Čeho si na ženách vážím nejvíce, je právě jejich odlišnost, fyzické i duševní dispozice, které mužům chybějí nebo jsou jimi obdařeni nestejnou měrou. Zejména v odlišnosti nalézám smysl dvou pohlaví, daleko přesahující jen rozmnožovací proceduru, protože nestejnost je jedním ze základních kamenů vývoje, střet dvou odlišných myšlenkových proudů obě strany nesmírně obohacuje. Nechci se stýkat s mužatkami, které mě oslovují vole, ani s dívkami, jež berou projev galantnosti jako osobní urážku. Schopenhauer to vidí jinak:

Ženy jsou pohlaví horší jakosti, sexus sequior, které v každé příčině stojí teprve na druhém místě; je tedy sice třeba dbáti jejich slabosti, prokazovat jim však nadměrnou úctu je směšné a nás muže jen ponižuje a připravuje o jejich vážnost k nám. Když příroda rozštípla lidstvo na dvě pohlaví, nevedla řez právě středem. Přes všecku polaritu není rozdíl mezi pólem kladným a zápornými jen v jakosti, nýbrž zároveň v mnohosti. Tak se právě také na ženy dívali staří a východní národové a podle toho jim přiřkli jejich přiměřené místo mnohem správněji než my s tou naší starofrancouzskou galantností a nechutným zbožňováním žen. Což je vrcholný květ křesťansko-germánské hlouposti, který posloužil jen k tomu, že se ženy staly domýšlivými a bezohlednými, někdy do té míry, že si bezděky vzpomínáme na posvátné opice v Benaresu, které, jsouce si vědomy své svatosti a nedotknutelnosti, domnívají se, že je jim vše dovoleno.

Zbožňování žen ovšem pociťuji také jako výrazný neduh současné doby. Reklama nás opakovaně přesvědčuje o dokonalosti ženské krásy, máme podléhat svůdným dívčím křivkám, bojovat o ně se svými soky, zároveň tolerovat, ochraňovat a chápat, podbízet se, nosit květiny a provádět všeliké podobné kmenové rituály, jež v nich jen posilují pocit vlastní výlučnosti. Dostáváme se do stádia, kdy slabší je nám nadřazen, svou nadvládu jsme vyměnili za pochlebování, namísto přirozené maskulinní síly a dominance, dříve tolik nutné k přežití, projevujeme dnes slabost a podřízenost.

Nemá proč nosit hlavu výše než muž ani mít s ním stejná práva. Účinky tohoto nesprávného postavení ženy vidíme docela zřejmě. Bylo by tedy velmi žádoucí, aby se též v Evropě tomuto číslu 2 lidského pokolení zase vykázalo jeho přirozené místo a aby se konečně udělala přítrž „dámské“ nepleše, které se nejen směje celá Asie, ale bylo by se rovněž smálo celé Řecko a Řím […] Pravá evropská „dáma“ je bytost, která by vůbec nemělo býti. Zato by měly býti hospodyně a dívky, které se jimi chtějí státi, a proto nejsou vychovávány k domýšlivosti, nýbrž aby byly domácké a pokorně se podřizovaly […] Praví dokonce sám lord Byron (v Listech a denících): „Myslete na postavení žen v starém Řecku — dost vhodné. Nynější stav — zbytek barbarství, rytířství a časů feudálních — umělý a nepřirozený. Musí se starat o domácnost, dobře se živit a šatit, ale nemíchat se do společnosti. Dobré vychování také v náboženství — ale nečíst ani básně ani nepěstovat politiku, nic než knihy náboženské a kuchařské. Hudba, malování a tanec, také trochu zahradničení — a někdy i orání. V Epiru jsem je viděl spravovat cesty s dobrým výsledkem. Proč by tedy neměly sušit seno a dojit?“

Dost nepochopitelné se mi zdá, když na jedné straně křičí ženy po rovnoprávném postavení, na druhé straně stále hledají nějaké úlevy a vyžadují přemíru tolerance k sobě samým, protože jsou prokazatelně fyzicky slabší, údajně více citlivé a všelijak podobně. Nedomnívám se totiž, že existuje něco jako úplná rovnoprávnost mezi pohlavími právě z výše zmíněných důvodů: odlišná fyzická stavba těla a odlišný způsob myšlení a vztahu k okolí, lidem a světu předurčuje ženy více k určitému typu prací. Neočekávám, že bude žena vozit maltu na stavbě, kopat kanály nebo uhlí, stejně tak jen málo mužů nalézá uspokojení v provozování depilačního salonu. Zároveň bych ale rád zdůraznil, že ani v nejmenším nechci nikomu upírat právo vozit maltu a nebo strhávat chlupy, skutečně věřím, že mezi ženami je spousta vynikajících právniček, ředitelek nebo automobilových závodnic, stejně tak jako mezi muži bude značné množství výborných módních návrhářů. Jen se snažím poukázat na prokazatelně odlišné dispozice obou pohlaví, zcela nezpochybnitelný fakt, od nějž by se veškerá diskuse měla odvíjet, což se pohříchu mnohdy neděje.

Příklady táhnou

Bavím-li se někdy na podobné téma se svými vrstevnicemi, kromě stereotypních předsudků ohledně platu a dělbě domácích prací (téma na samostatný článek) se řeč nakonec stočí k umění, technice a utváření viditelných a trvalých hodnot, které posouvají lidstvo někam kupředu. Nevím, zda je to jen můj problém, ale mám obrovské potíže najít téměř v jakékoliv umělecké nebo vědecké oblasti třeba tři nebo pět ženských jmen, která nesou srovnání s mužskými protějšky. Ano, je třeba uznat, že v minulosti byla úloha žen skutečně značně ztížená a měly reálné problémy se sebeprosazováním, ale troufám si tvrdit, že dvacáté století mohlo a mělo být zkouškou, nakolik výrazně se dokáží v mužské konkurenci prosadit. Vězměme si třeba malířství: kolik příslušnic něžného pohlaví bychom našli v éře Gauguina, van Gogha, Degase, Matisse, Bracqua? Nebo později, třeba mezi pop-artisty? Kolik známe výrazných ženských postav české grafiky? Alenu Kučerovou? A dále? Kolik dokážete vyjmenovat ženských vynálezkyň, vědkyň?

Od žen se také ani nelze nadíti ničeho jiného, uváží-li se, že se ani nejznamenitější hlavy celého jejich pokolení nikdy nezmohly ani na jediný skutečně veliký výkon, pravý a původní výkon krásných umění. Vůbec nikdy nestvořily světu žádné dílo hodnoty trvalé. Nejnápadnější je to v malířství, jehož technická stránka jej jim přece aspoň právě tak přiměřena jako nám; proto je též pilně pěstují, nemohou se však vykázat žádnou velikou malbou, právě poněvadž jim naprosto chybí objektivnosti ducha, kterou zrovna malířství vyžaduje přímo.

Když už jsem takhle v koncích a ani zapřísáhlá feministka mi nedokáže sdělit ani v jedné z vyjmenovaných oblastí jméno, které by mi bylo aspoň povědomé, vypálím poslední otázku: Tak dobře, můžeš mi říci aspoň jedno ženské jméno, které změnilo náš svět? Přísahám, že v devadesáti procentech je odpověď stejná: Marie Curie Sklodowská. A pak už jen mlčení. Bohužel.

Ženy nemají skutečného a pravého smyslu ani pochopení ani pro hudbu ani básnictví ani výtvarné umění, nýbrž je to jen opičení, podporující jejich touhu líbit se, když takové vlastnosti uměle předstírají a navenek horlivě projevují. To činí, že nejsou schopny čistě věcného účastenství vůbec v ničem. A důvod toho je, jak myslím, tento: Muž se snaží, ať jde o cokoli, ovládnout to přímo, buď tím, že to pochopí, nebo že si to podrobí. Ale žena je vždy a všude odkázána jen na panství nepřímé, totiž prostřednictvím muže, kterého jedině má ovládnout přímo.

Perte do mne, co je libo

Může se snad milému čtenáři zdát, že jsem zaujatý. Není to pravda — a jestliže tak mé předchozí řádky na někoho působí, omlouvám se za svou literární neohrabanost. Ale pokud se shodneme, že v záplavě mužských jmen se vždy jen osamoceně a v koutě krčí několik ženských, je asi vhodné ptát se, proč tomu tak je. Buď jsem zabedněný ignorant, učební osnovy jsou špatné, a nebo je to prostě skutečnost. A není třeba jen možné, že ženy nemají vždy stejné ambice jako my mužové, že pro většinu z nich není smyslem života bojovat o místo na politické scéně, vydávat odborné časopisy a zakládat grafická studia? Osobně se mi nezdá vůbec nic špatného na tom, když se žena věnuje ilustraci knih, práci v mateřské škole či ve zdravotnictví, zkrátka v oblastech, jež shodou okolností nejsou tak vidět, ale možná o to potřebnější ve skutečnosti jsou. Obdivuji lidi, kteří pracují pro neziskové organizace, pomáhají postiženým lidem, protože sám jsem na to příliš sobecký. A je to hlavně ženská obětavost a láska k bližnímu, jež je mnohdy nutí upozadit věci jako kariérní růst či vidinu osobního úspěchu, které jsou začasto tak důležité pro pánskou část populace.

Jsou nepochybně oblasti lidského konání, v nichž je žena nedostižná. Jak špatně by asi skončili všichni ti roztržití a nepraktičtí vědci, kdyby neexistovala tichá a trpělivá podpora jejich družek, jak asi by vypadal náš šatník bez pomoci zkušeného dívčího oka? Upřímně si už nedokáži představit světovou hudební scénu bez božských vokálů zpěvaček jako Sharon den Adel, Tarja Turunen, Mariza, Belle du Berry a dalších. V poslední době se konečně začíná dívčí element prosazovat velice silně i v umění výtvarném a je to dobře, osazenstvo vysokých škol a účast na výstavách mladých autorů je toho důkazem.

Nakonec mi z tohoto ukecaného textu vyplývá jeden hlavní motiv, který se jím jako červená nit vleče po celou dobu. Jestli mě na ženách něco přitahuje a zajímá, je to právě jejich odlišnost, to, že se vymykají mému racionálnímu uvažování a vzbuzují ve mně zvědavost. Taková žena, která více než na módní trendy v oblékání a myšlení hledí více na svou přirozenost, baží po vzdělání, rozvíjení své osobnosti, lidském uplatnění a naplnění vytyčených cílů, ať jsou jakékoliv, zaslouží si naši zvýšenou pozornost a úctu. Ty ostatní popisuje Arthur Schopenhauer v úryvcích výše.

26 komentářů

  • Souhlasím. Ženy by měly mít stejné možnosti jako muži. Nevidím nic špatného na tom, když bude žena dělat manažerku, političku, umělkyni, … Jenže pravda je taková, že většina jich na to skutečně nemá předpoklady. A to by si měly radikální feministky uvědomit.

  • Dostáváme se do stádia, kdy slabší je nám nadřazen, svou nadvládu jsme vyměnili za pochlebování, namísto přirozené maskulinní síly a dominance, dříve tolik nutné k přežití, projevujeme dnes slabost a podřízenost.

    Zaujalo mě, že slabší je nadřazen silnějšímu. Náš svět je maskuliní. Od chlapečku se očekává, že se někým stanou, od žen, že se dobře vdají a zmizí.

    Leč to neznamená, že žena nemá v mnohých oblastech navrch. Ano – jména významných žen nikdo nezná. Pamatuješ si jméno člověka, který vynalezl kolo? Objev tisíciletí.. a nikdo si nepamatuje JEHO jméno. Nebo JEJÍ..

    Sklonit hlavu a slézt ze svého ubohého maskuliního trůnu by asi bylo moc silné kafe, takže nevesele dál seď a čekej. Všichni jsme si rovni (všechny živé bytosti – nejen muži a ženy), protože na zemi NIKDO NEPŘEŽIJE. Ani ty ne. A většina lidí nežije ani tak dlouho, aby si to uvědomila. Natožpak aby s tím začala něco dělat.

    Btw. potřeboval bych vysvětlit kdo je v kontextu života ten silnější.. ten co vidělá miliony, popř. objeví lék na AIDS, leč jinak je jak prázdná skořápka, nebo ten co stojí denně u plotny a pracuje u ní rád? ;-)

  • → Filosofe:

    > potřeboval bych vysvětlit kdo je v kontextu života ten silnější.. ten co vidělá miliony, popř. objeví lék na AIDS, leč jinak je jak prázdná skořápka, nebo ten co stojí denně u plotny a pracuje u ní rád?

    Netvrdím snad náhodou totéž, a hned na několika místech?

    > A je to hlavně ženská obětavost a láska k bližnímu, jež je mnohdy nutí upozadit věci jako kariérní růst či vidinu osobního úspěchu, které jsou začasto tak důležité pro pánskou část populace.

    > A není třeba jen prostě možné, že ženy nemají vždy stejné ambice jako my mužové, že pro většinu z nich není smyslem života bojovat o místo na politické scéně, vydávat …?
    Opravdu nevím, kdo vynalezl kolo, ale v té své maskulinní nadřazenosti si dovolím předpokládat, že to byl muž. ;)

  • Ježiš to je dlouhej článek a jenom tři obrázky. A vůbec není typo. Nevím jestli to zvládnu dočíst. Ale jak jsem to tak prolítl, uvědomil jsem si, že jsme zrovna před pár dny se spolužáky řešili velmi příbuznou věc a vyústilo to v tento článek: http://blog.typo.fi/2006/77. Myšlenky se, jak se zdá, šíří jako vlny tsunami.

  • → Davide, musím tě tentokrát zklamat, jediná vazba na typo je v té super obálce knihy Betty Friedan s prima egyptienkou, jinak ani ťuk. Musel jsem si na to dokonce založit novou rubriku, asi jsem se už úplně zbláznil. :)

  • No velmi zajímavé názory. Právě problém je v tom, že o ženách se toho moc nevi.. a jek je to s tim shakespearem, nebyla to nahodou shakespearova? :)

  • Bohužel je škoda onoho minima (0) ženských čtenářek. Právě jejich reakce by byly tím pravým olejem do ohně diskuse. Bez nich však není toto tlachání ničím jiným než vzájemným ujišťováním se o pokrokovosti a schovívavosti našeho přístupu k ženám. Nejeden klasik prohlásil: „Kam čert nemůže, nastrčí ženu“. Takže pozor na onu průbojnou část ženského plemene deroucí se k moci! Jinak ten bicykl je samozřejmě záležitost mužů. http://cs.wikipedia.org/wiki/Bicykl :o)

  • → Čmuďo, tady ale přece nejde o jízdní kolo, nýbrž o využití mechanismu valeného předmětu či jak to nazvat. :)))

  • Tak trochu přemýšlím o významu Tvého bádání. O roli muže a ženy byly napsány tisíce knih a vlastně zbytečně, protože Ti dva jsou nedělitelní. Jeden nemůže existovat bez druhého, nebo ano, ale právě jednu generaci lidského pokolení, jednoduché dogma. Nebouřím se proti roli ženy a jejím papírovým povinnostem, ale bouřím se proti upírání možnosti vžití se do role muže. Každému co jeho jest.

  • → Ženo, já jsem sice asi žádnou z těch tisíců knih nečetl, přesto si nemyslím, že by byly napsány marně. To, že třeba nejsou s to nic konkrétního vyřešit, ještě nemusí nutně degradovat jejich existenci. To je jako s filosofií — spoustě lidí ta disciplína připadá marná, ovšem její hlavní smysl spočívá přece v tom, že nám umožňuje vnímat svět z různých úhlů pohledu.

    Jestliže se žena touží vžít do role muže, je to samozřejmě jeho volba. Mě to třeba může odpuzovat, ale nehodlám proti tomu nijak zakročit, poslední zbytky tolerance ve mně stále zůstávají. :)

  • Mě příjde nadmíru zajímavé tohle pojednání. Vážně. Například na střední škole nás bylo ve třídě 7 kluků a 23 holek, v mé výtvarné skupině 2kluci a 9 holek. Šlo o střední uměleckou školu, propagační grafika, soukromá škola, tudíž právo na přijetí měli téměř všichni. S přihlédnutím na to kolik se narodí kluků a kolik holek, je poměr v mé třídě na střední škole v pořádku. Holek je prostě víc. Na vysoké školy výtvarného zaměření se z mého ročníku dostala 1 dívka a 1 kluk. Jak je to možné? Kde se ten poměr změnil?

    Buď jsou ženy v mužském světě znevýhodněny jak se nás o tom snaží sami přesvědčit a nebo ačkoliv jich je mnohem více, nejsou tak dobré jako my.

    Ještě štěstí že u designu se nedaji použít nějaké designsteroidy, tak jak se to s úspěchem praktikuje ve sportu, kde jsou hranice mezi mužem a ženou už téměř setřeny.

  • → Parasite, s těmi školami je to vždycky trochu ošemetné. Obecně vzato najdeme více holek na humanitních oborech, méně na technických. Dostat se na střední školu výtvarného zaměření není takový problém, protože přijímají relativně hodně studentů. Nicméně na vysokých školách (AVU, FaVU) se přijímá do ročníku třeba jen jeden nebo dva studenti, takže ačkoliv objektivně by si to místo zasloužilo třeba šest lidí, vstupuje do rozhodování také subjektivní hledisko vedoucího ateliéru, který si vybírá podle nějakých svých kritérií. Tam je pak veškeré srovnávání když ne nemožné, tak minimálně dost ztížené.

  • Já ti nevím, mně je v téhle době dobře. A feministky mě neoslovují, protože k absolutní rovnosti dojít nemůže, a ani to snad většinou nechceme. Já moc domácí práce nemusím, není to moje hobby, ale někdo to udělat musí a nemá smysl dělat kolem toho nějaké dusno. Trochu se to rozdělit dá ale vždycky musí být někdo, kdo má tu zodpovědnost za domácnost na triku.
    Určitě měl boj za práva žen měl smysl tak do poloviny minulého století (v západní civilizaci) ale tady někde bych se zastavila. Nějaká pozitivní diskriminace co se funkcí a práce týká, je cesta do pekel obecně.

    A vážně bych neměla říkat vole? Hele vole, naše generace na tom vyrostla :-)

  • → SuE, kdyby to takhle s nadhledem braly všechny ženské, líbali bychom jim od rána do večera ruce, nohy a já nevím co ještě, přísahám. Dusno dnes dělají hlavně ty pologramotné salonní intelektuálky v ženských magazínech.

    Vole je ještě celkem akceptovatelný slovní tik, ale jakmile mi sličná slečna chce něco duchaplného sdělit a oslovuje mě v každé větě cca sedmkrát píčo, nahání mi to trochu strach. To bude možná ta rovnost pohlaví. :)

  • SuE, jseš sqělá! Hned bych ti zaběh‘ pomoct s nádobím nebo praním ;-) Nebo aspoň namalovat písmenko na tričko nebo tak něco, aby se tahle diskuse alespoň nějak podržela typografie…

  • Dostala jsem na tento článek link. Nejsem radikální feministka (znáte ještě vůbec nějaké jiné spojení než pouze „radikální feministka“ ??? nebo to nezapadá do vašeho obrazu každodennosti a toho, jak se věci -podle vás- mají?), ale jsem feministka. článek jsem nečetla celý, jen jsem prolétla některé pasáže a řekla jsem si: „Ach jo. Další mudrlant(i).“ Musím ale ocenit, že na první pohled spojení se Schopenhaurem zaznívá dobře. Ovšem když přihlédneme k vytržení textů a také době, kdy S. psal, pak musíme nutně dojít k tomu, že jsi myšlením zřejmě taky pár stovek let zpátky. Možná by zabralo použít nějakého současnějšího autora. Nemyslíš? Nebudu to více rozebírat, ale zamysli se nad tím, jak používáš slova „přirozený“, „slabší pohlaví“ apod. Co vlastně znamená „žena“ a „muž“. Nemyslím pojmově, ale diskursivně. Jestli čteš filosofické texty, určitě k těmto (a jiným) definicím dojdeš. Také zkus být objektivní. Problematizace není na úrovni: „Potkal jsem ženu a ona řekla… a tak jsou všechny..!“ Také si přečti současnějšího Michela Foucaulta, například. A nepřehlédni Luckmanna, Bergera: Sociální konstrukce reality! Musím jen říct, že tento článek není vyjímečný, ale naprosto stereotypní a už a priori zaujatý. Snažíš se prosadit svoji „pravdu“ a sdělit „jaké by ženy měly být“ a upozornit na jejich slabosti. Tvůj styl psaní je, že ženám něco přiznáš, ale pak následuje takové velké ALE. Tvé myšlení je paradigmatické, nepřekvapivé. Snad příště.

  • → Milá ach jo. Na jednu stranu mi vyčítáš povrchnost, na druhé straně přiznáváš, že jsi text nečetla celý. Děláš si srandu? Jak jej tedy můžeš hodnotit?

    A mimochodem: jestli žiješ v přesvědčení, že Arthur Schopenhauer žil „pár stovek let zpátky“, tak je to přesvědčení přinejmenším hodně pochybené. Snad příště. ;)

  • Podobných textů je právě že spousta. tomuto tématu se věnuji celkem dlouhodobě, takže si můžu dovolit tvrdit, že na to „mám oko“. není to o povrchnosti. je to stejný, jako když kovář dokáže odlišit špatně ukovanou práci od dobré.
    Mluvíme-li o stejném A.S., tak ten žil v letech 1788-1860. Řekla bych, že to bylo pár stovek let zpátky. Nebo nežiješ v roce 2006? Tak snad příště.. :-))

  • → ach jo: Arthur Schopenhauer aktivně psal v době, která se SOTVA blíží dvěma stům letům. A jestliže znáš význam slova „pár“, tedy buď dvě (v tomto případě stovky) nebo několik, pak opravdu nelze říci, že žil pár stovek let zpátky. Tak to si nerozumíme. Doporučuji přečíst si celý text, a to včetně komentáře k citovaným Schopenhauerovým citátům. Snad příště!

  • Drahý Mistře,
    nejprve jsem myslela, že „PIVNÍ FILOSOFIE“ ve Vašem portfoliu značí – filosofování na téma zlatavého moku… mno, ale co vidím = „PIVNÍ FILOSOFII“ tedy výplody, které se rodí po moku požití – v případě Vašem zřejmě o napájení se notnými doušky = z čehož, není divu, přichází na svět věty prapodivné, na jinak vskutku umě uhnětených, inspirací a informacemi oplývajících, veskrze sympatických a duši hladících stránkách jako lejno se vyjímající…

  • Inu naběhl jsem si, když jsem si myslel, že dívky a ženy má traktátosloví nečtou. Co se stalo, nejde již odestát, tak alespoň pevně věřím, že se od onoho vyjímajícího se lejna příliš neumažete a někdy mi třeba i odpustíte.

  • Nazdar,
    jen taková malá poznámečka k tvému rozhořčování se nad „uctíváním“ ženské krásy a pod. – všechny lifestylové časopisy (a i některé knihy věnované tomuto tématu) nás ženy přesvědčují, že je to to, co vy muži právě chcete – dobývat nás:-) Že prý to zvyšuje vaše sebevědomí a my vás máme trochu napínat, abyste si o nás nemysleli, že jsme lehko k mání. Já si teda taky myslím, že je to pěkná otrava…

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archiv

Rubriky