Polpo vulgo bingo

1

Přesčasto se umění kuchařské béře na váhu příliš lehkou. Nezřídka možno zvlášť na venkově slyšeti: „Vaření nejsou žádné kunsty!“ Kdož vaření jak náleží rozumějí, nikdy nebudou něco takového tvrditi. Těm pak, kdož přece myslí, že to nejsou žádné kunsty, dlužno odpověděti, že pro ty, kdož potom od nich ustrojené jídlo mají jísti, nastávají pravé kunsty, aby si jím ani chuť, ani zdraví nepokazili.

Polpo

2

Tak pravila Marie B. Svobodová ve své Kuchařské škole vydané roku 1894 v tiskárně Františka Popelky v Jaroměři. Její devítisetstránkový opus, shrnující celoživotní poznatky o domácnosti a stravování, nebyl pouhým souborem receptů, ale v prvé řadě návodem pro šťastný život manželský, vycházejícím z fousatého poznání, že láska prochází žaludkem. A snad mne nebudete podezřívat z přehnaného sentimentu, když prohlásím, že je ta knížka v mnoha ohledech stále nepřekonaná, byť v ní nejsou žádné slinotvorné obrázky, a už vůbec ne fotografie nařasených draperií a věnečků s lascivně stékajícím žloutkovým krémem.

Kuchařská škola staví českou gastronomii zcela přirozeně hnedle vedle gastronomie světové. Maruška Svobodová zná všechny základní mateřské omáčky žabožroutí kuchyně, jak je v devatenáctém století definoval Marie-Antoine Carême a později vypiloval Auguste Escoffier, nadto však dovede bez remcání vystřihnout i natolik elegantní tuzemské delikatesy, jako jsou knedlíčky z raků, dušené žáby a nakládané lanýže. Jaký kontrast tohoto zapomenutého bohatství tradiční české kuchyně v porovnání s chudobou českého socialistického stravování!

To současné kuchařky jsou zvlášť kuriosním knižním žánrem. Vynález čtyřbarvotisku je nevratně proměnil z prostých metodologických postupů na žvatlavá pestrobarevná leporela pro odrostlé. A vynález Instagramu s sebou přinesl úplně nový gastro obor — plating design neboli aranžování jídla na talíři. Této změně úhlu pohledu odpovídá i grafická úprava kuchařských knih, namnoze podbízivá a nevkusná, v případě knih z pera a z mikrovlnky kuchařských celebrit dokonce dosahující až mimořádné úrovně nechutnosti. A tak publikace Jiřiny Bohdalové anebo Ireny „Čiriny“ Košíčkové představují pomyslný Olymp české knižní zvrácenosti. Dlužno podotknout, že ani celebrity v zahraničí na tom nejsou nějak zásadně lépe…

3

Jsa letitým gastroonanistou, pořídil jsem si teď asi sto padesátou sedmou italskou kuchařku. Ne proto, že bych ji zvlášť nutně potřeboval, ono totiž v těch předchozích sto padesáti šesti je skoro všechno, co člověk potřebuje k požehnanému životu v obžerství, k životu naplněnému vínem, olivami a sušeným vepřovým lalokem. Leč na rozdíl od většiny ostatních kuchařských knih se Polpo vyznačuje designem o dvě třídy lepším. A přitom nedělá nic víc, než že důmyslně kombinuje tradici s módními prvky a rozličná klišé s autonomním výtvarným názorem.

Nenapadá mě lepší výraz než klišé pro to, když celou benátskou kuchařku vysázíte raně renesančním písmem, označovaným obyčejně za antikvu benátskou. Je to řešení napohled prvoplánové až banální, ale nezapomínejme, že má očividnou logiku: byla to právě Itálie, kde se zrodila latinka v podobě, jak ji dodnes známe a používáme. A ani verzálky pozdějších renesančních písem nejsou nic jiného než adaptace vrcholné antické nápisové majuskuly, oné capitalis monumentalis známé už z římské architektury staré dva tisíce let. Renesanční tisková písma (i jejich současné adaptace) kupodivu pořád ještě patří mezi nejpůvabnější a nejčitelnější typy určené pro sazbu knih.

Polpo

Jenže Polpo s těmito historickými aluzemi nakládá dosti svobodně — z antiky a středověku skáče rovnýma nohama do přítomnosti. Využívá třebas populární šitou vazbu s otevřeným hřbetem, ale nečiní tak z důvodů efektních, nýbrž ryze praktických. Jsou to totiž právě kuchařské knihy, u kterých víc než kde jinde vyžadujeme, aby ležely perfektně rozevřené na stole, aby se nám její zlomyslné stránky neotáčely zrovna ve chvíli, kdy máme obě ruce zabořené plechovky soudkovitých rajčat nebo do koule vaječného těsta.

Typografické řešení, jakkoliv postavené na prehistorickém typu, je moderní právě v tom, jak málo potřebuje k strukturování obsahu na stránce. Jeden základní řez, k němu kursiva a kapitálky, navrch změna velikosti pro sazbu titulků — víc už nic. V tom právě tkví největší líbeznost úpravy, když její autor nepotřebuje linek ani ornamentů ani tučných řezů ani titulkových písem ani barev, aby od sebe dokázal oddělit různé úrovně textu. V tom se pozná zkušenost a dobré vzdělání.

Polpo

4

Přesčasto se umění typografické béře na váhu příliš lehkou. Nezřídka možno zvlášť v Čechii slyšeti: „Grafika nejsou žádné kunsty!“ Kdož designu jak náleží rozumějí, nikdy nebudou něco takového tvrditi. Těm pak, kdož přece myslí, že to nejsou žádné kunsty, dlužno odpověděti, že pro ty, kdož potom od nich upravenou knihu mají čísti, nastávají pravé kunsty, aby si jí ani vkus, ani zrak nepokazili.

Okomentovat

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archivy

Rubriky