Typographie, grafika, čeština et cetera


Příspěvky s tagem ‘typografie’

Záhádky rozkoší

20. 3. 2008 | 5 komentářů

V každé odnoži lidského konání narazíte na lidi, jimž záleží na tom, aby si právě jejich obor vydobyl uznání i u širší veřejnosti a dostalo se mu vážnosti, která jemu samojedinému náleží. A protože ona neuchopitelná veřejnost je, jak známo, instituce nevděčná, pasivní, těžkopádná, nevzdělaná a veskrze líná, je potřeba všemi dostupnými prostředky v ní vzbudit zájem, rozdmýchat oheň zdravé zvědavosti, přinést jí výsledek našeho snažení takříkajíc na stříbrném podnose, asi jako když pečení holubi sami létají do patřičných tělesných otvorů.

Záhádky, vazba

Hravost, která je pro Nikla příznačná, prostupuje i grafickou úpravou jeho knihy.

Pakliže toužíte vydobýt si pozornost, opakovaně se osvědčilo uspořádat soutěž spojenou s vyhlášením výsledků a následnou opulentní hostinou, kde se v přátelském duchu všichni zúčastnění pouštějí do dlouhých disputací, bodře se plácají po ramenou a lahodné chlebíčky zalévají ještě lahodnějšími víny. Zatímco filmaři mají své Oscary, Palmy či Lvy, televize Emmy a Elsy, to nakladatelé, knižní úpravci, ilustrátoři a tiskaři mají soutěž o Nejkrásnější české knihy, vyhlašovanou každoročně Památníkem národního písemnictví. Její ctižádostí je vybrat knihy, u nichž jsou grafická a typografická úprava i polygrafické zpracování v dokonalém souladu. Vyhlášení jsem se sice nikdy nezúčastnil, ale něco mi říká, že opulentní hostiny budou (pokud vůbec budou) o trochu méně opulentní a plácání po ramenou bude méně bodré zkrátka proto, že vydání knihy se jen málokdy stane vysoce prestižní společenskou
událostí.

Záhádky, vnitřní úprava

Evoluci nezastavíte. Zběsilá zvířena odkudsi z hlubin autorovy imaginace…

Poměrně pravidelně získávají ocenění bohatě ilustrované dětské knihy Petra Nikla. Nikl, který je ponejvíce znám působením v někdejším výtvarném uskupení Tvrdohlaví, odkazuje svou tvorbou k významu slova multimediální umělec, a to v prapůvodním, ještě nezkaleném slova smyslu. Každá z jeho
aktivit se proměňuje „v umění“ jaksi přirozeně, jakkoliv to může působit na dospělého člověka infantilně či snad dokonce bizarně. Ale ono bývá nadmíru užitečné občas si připomenout, co je „hrát si“, a nezávaznou hrou objevovat staronové světy překypující fantazií; světy, v nichž vše je dovoleno, máte-li dostatek chuti radovat se ze znovunabytésvobody, jež nezná hranic. Veškeré vlivy autorovy vícevrstevnaté malířské, kreslířské, divadelní i hudební praxe se originálně spájejí i v jeho v imaginativní knižní tvorbě, orientované prvotně na dětského čtenáře. Podezřívám však mnohé rodiče, že Niklovy knihy kupují ratolestem hlavně proto, aby se z nich sami mohli těšit, až děti usnou.

Záhádky, vnitřní úprava

…se přímo před očima čtenáře proměňuje do zcela nových zvířecích druhů.

Po předchozích knihách Pohádka o Rybitince, O Rybabě a Mořské dušiLingvistické pohádky dorazila na knihkupecké pulty zatím poslední Niklova kniha Záhádky. V edici Modrý slon ji vydalo pražské nakladatelství Meander, graficky upravil Robert V. Novák ve spolupráci s autorem. V Záhádkách otevírá Nikl na ploše nadstandardního formátu 230 × 280 mm fantaskní svět plný roztodivných říkanek, složených ze zdánlivě nonsensových (či snad jen neumětelských) veršů, které jsou doplněny kresbami pohádkových zvířat-tvorů-živočichů, vyhlížejících stejně naivně jako básně, jež uvozují. Kniha je doslova a do poslední pastelkové linie výtvarným artefaktem. Každá její část má svébytné místo v kompaktní struktuře hravého vyprávění. Na luxusním papíře sametové barvy se vyjímají subtilní kresby v pastelových odstínech, vyvedené ještě o stupeň pečlivěji než druhdy dívčí malůvky v památnících mého dětství. Zdatně jim sekunduje dvojice sesterských písem delikátní kresby Dederon Sans a Dederon Serif od mladého písmaře Tomáše Brousila. To, co však knihu definitivně vytrhává z roviny obvyklosti, je její prostřední část, v níž celý jeden šestnáctistránkový tiskový arch je vertikálně rozřezán na třetiny. To umožňuje poskládat si z útržků textů takřka dadaistickou pohádkovou kompozici, z obrázků pak nesčetné varianty pitoreskního zvěrstva, jaké možná neznáte ani ze svých nejdivočejších snů…

S nadšením listuji v knize už několikátý den a stále ještě mě neopouští radost z toho, že kromě unylé spotřební produkce vycházejí čas od času také knihy, jež svého kupce nevtíravě kultivují a mají potenciál oslovit hnedle několik generací malých i velkých čtenářů. Stejně tak tomu bylo u několika výjimečných děl minulých desetiletí, mezi něž jsem do své knihovny Záhádky zařadil.

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 3/2008. Publikováno s laskavým souhlasem redakce. Upraveno.

Nejlepší typographické studio v Žabinách a přilehlé Evropě

10. 3. 2008 | žádné komentáře

Ve snaze decentralizovat Českou republiku a vytvořit pod Špilasem jakýsi protipól pražským pepíkům, utvořili jsme před několika měsíci s podobně naladěnými kolegy uskupení nazvané Fleuron, k němuž dodáváme podtitul typografické studio.

Fleuron, typografické studio

Ano. Je to podivný název. Je staromilsky typographický a nikdo ze studia pořádně neví, jak se vyslovuje. Ale zároveň poměrně dobře ilustruje snahu být sví i za cenu toho, že určité procento potenciálních klientů tím odradíme, protože nebudeme spadat do jejich představy o dodavateli (typo)grafických služeb.

Mám-li hovořit za sebe, hlavní důvod, proč jsem se před časem postavil na vlastní nohy, byl ten, že jsem se chtěl pokusit pracovat co možná nejvíce na zakázkách, kde já sám budu řídit jejich průběh, kde veškeré nezdary v komunikaci s klientem budou padat na mou hlavu a kde každého vítězství si budu vážit o to více, že jsem si je sám vybojoval. Na web jsme napsali, že velmi rádi spolupracujeme s lidmi, kteří znají naši dosavadní práci, a proto se obracejí na odborníka, kterému důvěřují. Myslím, že to je jeho nejpodstatnější myšlenka. Nehodlám se honit za mlhavým vítězstvím v pochybných výběrových řízeních, do kterých jsem byl přizván jen proto, aby vykuk zadavatel, který o mně nic neví, měl co nejvíce grafických návrhů zdarma. Nemíním se (lo)potit v závodech o rychlost zpracování nebo nejlevnější služby. A nechci se ani prezentovat pracemi, které jsem dokončil nerad, s nechutí, byť by třeba byly pro velkého klienta.

V těchto dnech zrovna spouštíme první verzi webového portfolia. Víc než ukřičený web, na němž se lidé neohrabaně snaží vnucovat lidem svou práci, se jedná o jednoduchou prezentaci zakázek, které nás těšily, protože jsme v nich neměli svázané ruce. Ačkoliv se někdy jedná o menší projekty nebo o práce pro neziskové organizace, které nedisponují neomezenými finančními prostředky, nebereme ztížené podmínky jako vážný hendikep, nýbrž především jako stimul k efektivnímu překonání zdánlivě nezdolatelných limitů.

Web se v současné chvíli nachází v betaverzi. Pracujeme na anglickém překladu a připravujeme několik drobných technologických perliček, které mají jeho funkčnost co do interaktivity obohatit. Přesto už však v tuto chvíli respektuje (na web až nebývale striktně) navrženou mřížku dokumentu, ve které do sebe všechno tak nějak zapadá a za niž jsem si vysloužil vulgární proklínání ze strany ostatních členů studia. Velký dík za skvělou technickou část patří Tomáši „Zoulu“ Znamenáčkovi, za pečlivé ostylování Pavlu „Kosárku“ Kozárkovi a za komentáře producentu všetečných otázek Davidu „Velkému Dé“ Březinovi.

A několik čísel na závěr. Práce na webu jsme spustili v září a na současné podobě tak pracovali téměř šest měsíců. V interní konferenci jsme si za tu dobu vyměnili 1613 emailů. Uskutečnili jsme jen dvě osobní schůzky, přičemž každou z nich pouze ve třech členech. Ve verzovacím systému máme v tuto chvíli uloženo 150 (sub)verzí projektu. Zprovoznit favicon.ico se podařilo po 42 komentářích. Počet vypitých povzbuzovacích nápojů už vyčíslit nelze.

Slůvko o tiráži a Skvostech poezie

20. 2. 2008 | 2 komentářů

Někdy — a stává se mi to zvláště u výtvarných publikací — hraji sám se sebou malou vědomostní hru: snažím se uhodnout úpravce té či oné knihy. Chtě nechtě má téměř každý autor svůj charakteristický rukopis, oblíbená písma, s nimiž zachází, či typografickou skladbu, jíž s oblibou užívá.

Skvosty poezie

Ryze abstraktní geometrické motivy na papírových přebalech jsou křehkým, ale zároveň také nezaměnitelným identifikačním prvkem edice.

Prohlížím tak nejprve hřbety knih, a tu podle výtvarníka, jemuž monografie vyšla, tu podle písma, které důvěrně znám, tu jen tak ze zájmu vytáhnu některou knížku z knihkupecké police. Obhlédnu její přebal, vazbu a předsádky, kombinaci písem a třebas i poznámkový aparát, a správnost či pochybení v úsudku porovnám se jménem uvedeným v tiráži.

Navykli jsme nazývat technickou tiráží poslední stránku textu, pokračování středověkých kolofonů čili explicitů (z latinského liber explicitus est, kniha je rozvinuta [u konce]). Stránku, jež k nám promlouvá jmény autora, ilustrátora, úpravce, tiskaře či dalších osob, které se na tvorbě knihy podílely, popřípadě také písmem, jehož bylo v tisku užito. V dobách před digitalizací sazby, kdy kompletace knihy a její následné vytištění zabraly celé měsíce až roky, musel tiskař vzít každé jednotlivé písmeno do ruky, každý kovový typ vybrat z těžké tiskárenské kasy a vložit jej k ostatním do sázítka, vytvořit z něj pak celý řádek, celou stránku a celý tiskový arch. Bývalo tehdy obvyklé, zejména u bibliofilských tisků, věnovat této poslední stránce, jež pro mnohé čtenáře nic neznamená, příkladnou péči. Neznám mnoho oborů, kde produkt lidského úsilí je podobně neanonymní, nese jména všech svých tvůrců. Zatímco ve spodním prádle se jménem módního návrháře si nelibuji, do knižní tiráže se podívám vždy, když si novou knihu kupuji, a také vždycky, než ji po přečtení zavřu a vrátím zpět do knihovny…

Skvosty poezie

Asi jen zavilý typomil objeví několik nedostatků a odchylek od původně navrženého rozkresu sazby; čtenář toho zůstane ušetřen.

Tiráž malých sbírek z edice Skvosty poezie od nakladatelství Odeon je strohá až minimalistická, shrnuje základní vydavatelské údaje. Je prostá stejně jako grafická úprava celé edice od Zdeňka Zieglera, ovšem ona úprava je ve svém minimalismu zároveň výtečná. Každá jednotlivá sbírka je malým výtvarným dílem, už od papírového, na omak příjemného přebalu, na němž vertikály žebrování od papírenské plsti protínají decentní tvaroslovné variace na lineární motivy. Úprava vnitřních stran je neokázalá, asymetrická podle středové osy, vévodí jí krásné bezserifové písmo Gill Sans z konce dvacátých let dvacátého století, neslavnější realizace britského písmaře Erica Gilla. Úpravu podtrhuje ilustrační doprovod českých grafiků a ilustrátorů, kterého je vždy právě tolik, aby nerušil, jen tu a tam dokresloval atmosféru básnického díla. Typografie kresbám nekonkuruje, nesnaží se ilustrovat ilustrace, doslovovat nevyslovitelné, je pokorným průvodcem čtenářskému zážitku, ponechává jen na milovníku poezie, aby si verše interpretoval po svém.

Jste-li pravidelným a pozorným čtenářem Skvostů poezie, neuniknou vám však drobné nedostatky, či spíše nekonzistence mezi jednotlivými svazky. Některé z nich trochu obtěžují. To například nestejné umístění edičního názvu na patitulu nebo názvu nakladatelství na knižním hřbetu. Jiné změny jsou naopak ku prospěchu. Ve starších číslech byly názvy básní vysázené s prostrkáním, asi o tři body menším stupněm než text, aby tak simulovaly malé kapitálky — velká písmena nakreslená písmařem na výšku liter malé abecedy. Protože však úpravce nepoužil speciálně nakreslený řez, působil název básně v porovnání s jejím textem příliš křehce, zakřiknutě, diakritická znaménka byla špatně čitelná. V pozdějších svazcích je už titul sázený verzálkami textového stupně, proto má výtka není namístě.

Skvosty poezie

Nenápadná typografická úprava příjemně doplňuje výrazné ilustrace širokého spektra výtvarníků.

Přestože Odeon vsadil na české klasiky, kteří jsou bez rizika dlouhodobě dobře prodejní, celková úprava sbírek je na česká poměry až nebývale čistá, nepodbízivá, sází na inteligentního kupce. Věřím, že každý
svazek budou čtenáři se zálibou vytahovat ze své knihovny a i po letech budou mít z nadčasových veršů i jejich úpravy trvalou potěchu. Za to nakladateli patří můj upřímný obdiv a dík.

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 2/2008. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.

Konečné řešení aneb Patky a zmatky

29. 1. 2008 | 16 komentářů

Narazil jsem v poslední době s různými kolegy dvakrát na stejnou terminologickou nejasnost, která se táhne českým typografickým názvoslovím už celá desetiletí. Jedná se o nedostatečně srozumitelný význam slov patka a pata a s nimi související (přiznejme hned, že dosti nešťastné) rozdělení písem na patková a bezpatková.

Pata, hlava, serif
Jednoznačné pojmenování částí liter

Kde jinde začít v hledání pravdy než v odborné typografické literatuře… Vzal jsem si na pomoc několik svazků ze své knihovny. Jako referenční příručky mi posloužily zejména Tvorba typografického písma autora Oldřicha Menharta [1], Typografická písma latinková Oldřicha Hlavsy [2], Krásné písmo ve vývoji latinky Františka Muziky [3], Typografický manuál Vladimíra Berana a kolektivu [4] a text bývalé oborové normy 88 0111 Písmo, písmařství, písmolijectví [5]. Ve výběru bohužel převažují knihy z přelomu padesátých a šedesátých let, je to však dáno tím, že většina novějších publikací se definici odborných termínů nevěnuje dostatečně důkladně, nebo dokonce vůbec.

Rozdělení na patková a bezpatková písma se prosadilo převážně mezi laickou veřejností, ale výjimkou není ani dostupná odborná literatura. Vžil se v češtině termín patka pro příčná zakončení tahu písmena, která mají svůj předobraz v římských monumentálních nápisech (Scriptura Monumentalis), kde rozšíření konců tahů bylo důsledkem tehdejší kamenické techniky, jak udává ve svém veledíle František Muzika.

Literatura

Souběžně se však ujalo užívání anglického slůvka serif pro tentýž prvek písmové anatomie, označení serifová písma pak jako synonymum pro takzvané antikvy, které se přímým zakončením tahů vyznačují. Knižní úpravce Oldřich Hlavsa v Typografických písmech klade rovnítko mezi serif a patku, když kupříkladu na straně 131 píše, že „z verzálek jsou typické […] kolmé patky C, S“ a hned na straně 137, že „verzálky mají již tenké ploché serify“.

Problém nastává hned při srovnání s  učebnicí Oldřicha Menharta, který v kapitole Anatomie typografického knižního písma píše, že „jsou to především serify, hlavy a patky písmen, které mají podstatný vliv na utváření celkového rázu písma a jeho plynulosti“. Přičemž patkami nazývá spodní, horizontálně vybíhající zakončení minusek a, b, d, u. Na straně 105 dokonce označuje patkou dolní svislý serif C, když tvrdí, že „hlava a patka pomáhají jen nedostatečně k vyvážení pravé poloviny písmena“.

To František Muzika je v užívání terminologie mnohem důslednější, v rejstříku prvního dílu odkazuje čtenáře „patka viz serify“. Serify dále dělí na jednostranné, oboustranné, ostré, skryté, štěpené, trojhranné, tupé a vyvinuté s příslušnými odkazy. Dolní zakončení dříků nazývá pata, ale zároveň jim tím neupírá možnost mít charakter serifu, popisuje například „horizontální serify na patách dříků malých liter b, d, u“.

Vladimír Beran se nemůže rozhodnout. Příčným zakončením tahů sice říká serify, ale pravostranný výběh minusky a označuje v nákresu na straně 13 žluté části patka, zatímco na předchozí straně udává, že pata písmena je dolní zakončení dříku minusek a, b, d, u.

Oborová norma

Domnívám se, že tvůrci oborové normy si byli velmi dobře vědomi zmatků, které i mezi odborníky zbytečně vznikají, a tak jim ve svém textu učinili jednou provždy přítrž. Ponechali pouze dva termíny, z ryze praktických důvodů je označení patka z hesel vypuštěno:

Serif: příčné zakončení tahu písmena (dříve nepřesně „patka“), rozlišuje se svislý serif — svislé zakončení oblých tahů, např. u písmen „C“, „S“; syn. Zásečka.

Pata: kresebné zakončení dříků písmen „a“, „b“, „d“, „u“, někdy také „U“.

Považuji za důležité upozornit na fakt, že patu coby stylotvorný prvek mohou obsahovat také písma bezserifová, například Helvetica či Akzidenz-Grotesk u minusky a (viz obrázek). Je nežádoucí nazývat tato zakončení svislého dříku slovem patka, stejně tak není vhodné označovat lineární bezserifová písma jako bezpatková. Hlava a pata litery, jednoznačné termíny, pak tvoří kompaktní, analogickou dvojici.

Je s podivem, že současná odborná literatura tuto problematiku dostatečně nereflektuje. Pavel Kočička a Filip Blažek v Praktické typografii [6] ještě považují bezserifový a bezpatkový za synonyma — na straně 245 své knihy píší hned pod nadpisem Bezserifová písma „grotesk navrhl Alois Studnička jako ukázku bezpatkového písma pro výuku výtvarné výchovy“. Ještě víc zabolí soustavné a neodborné dělení na patková a bezpatková v odborném časopise Typo [7], kde ani písmotvůrci v tomto nejsou výjimkou (František Štorm).

Řešení

Můj návrh je tedy prostý — ponechat písmové anatomii pouze patu, důsledně používat serify namísto patek a také jednoznačné rozdělení na serifová a bezserifová písma. To vše přinejmenším v odborné literatuře, kde je nutné užívat terminologii co nejsprávnější.

Shrnutí

Pata a patka, ačkoliv označují dvě odlišné věci, jsou matoucí, protože v odborné literatuře (starší i současné) jsou často používány nesprávně. Bývalá oborová norma na problém reagovala tím, že termín patka vypustila úplně a upřednostnila dostatečně zažité synonymum serif, což je jednoznačně funkční řešení. V okamžiku, kdy příčným zakončením písmových tahů neříkáme patka, je rozdělení písem na patková a bezpatková bezpředmětné.

(Aktualizováno a doplněno 12. 3. 2008.)

Literatura k prostudování

  1. Tvorba typografického písma | Oldřich Menhart (první vydání, 1957)
  2. Typografická písma latinková | Oldřich Hlavsa (druhé vydání, 1960)
  3. Krásné písmo ve vývoji latinky | František Muzika (druhé vydání, 1963)
  4. Typografický manuál | Vladimír Beran a kolektiv (třetí vydání, 2003)
  5. 88 0111 Písmo, písmařství, písmolijectví; přepis na www.typo.cz
  6. Praktická typografie | Pavel Kočička, Filip Blažek (druhé vydání, 2004)
  7. Magazín Typo | www.magtypo.cz

Aktuálně ze Zlína, Brna a Prahy o písmu, multimédiích, knihách, grafickém designu, vágusech a filosofii

10. 11. 2007 | 20 komentářů

Všechno souvisí se vším. Někdy se člověk nacestuje ažaž, ale třeba nakonec uvidí nevídané a pozná nepoznané.

Zastavení první: písmo

Prototype

Ve čtvrtek 8. listopadu byla v Bezejmenné galerii Fakulty informatiky Masarykovy univerzity v Brně zahájena výstava Prototype studentů grafického designu ze zlínské Baťovy univerzity, která představuje výběr studentských typografických prací z loňského akademického roku. Soudě podle pozvánky se jedná o mix iniciál, nalézaných písem, kaligrafických prací i prvních pokusů o autorskou abecedu pod vedením Lenky Baroňové.

Vernisáž jsem samozřejmě nestihl, protože v tak (s prominutím) blbý čas jsem se dopravit zkrátka nemohl. Ale nemusím zoufat já ani vy, co jste na tom obdobně, protože výstava trvá do poloviny ledna. A navíc — jak jsem se dozvěděl během páteční návštěvy Zlína — bude výstava ve zhruba dvojnásobném rozsahu prací pokračovat v únoru v prostorách tamní univerzity. Pokud už budete mít do Zlína cestu, naplánujte si ji nejlépe na 19.—23. 11., kdy se v Alternativě a „Dvanáctce“ koná multimediální festival Mixer s řadou přednášek o grafice (Aleš Najbrt a Zuzana Lednická, o které bude řeč později), grafitti, speciálních efektech, designu, motion grafice (Alan Záruba a Lukáš Veverka), hudbě a podobně. Program je docela nabitý, chystá se množství doprovodných akcí… podívejte se raději rovnou na www.mixer.utb.cz.

Intermezzo: René

Po návratu do Brna jsem cestou z autobusového nádraží pojal myšlenku, že musím učinit něco pro své kulturní vyžití, a tak jsem zašel do Místodržitelského paláce Moravské galerie na výstavu vítězných prací soutěže Nejkrásnější české knihy roku 2006, která probíhá od 11. 10. 2007 do 6. 1. 2008. Ale ještě než jsem dosáhl svého cíle, vlastně jen pouhých pár desítek metrů od výstavní budovy mne popatřil uslintaný vágus s obrovským barevným monoklem na pravém oku, drze mi zkřížil cestu a pravil: „Dobrý den, mé jméno je René Urbánek, bytem Údolní 21, a jsem filosof-buddhista, učitel učitelů, taoista, ale také katolík. Dříve jsem se věnoval výuce religionistiky, ale nyní, v této kapitalistické době, kdy již titulu neužívám, živořím na dně společnosti, ač nejsem komunista ani homosexuál, neholduji alkoholu ani drogám — vyjma celkem dvou cigaret vždy ráno a v poledne, pomáhají mi meditovat.“ Nejsem si jistý, co mě na Reném, tak fascinovalo, že jsem se zastavil, abych si poslechl celý příběh až do vyústění, kdy mě samozřejmě požádá o peníze; snad to byla ta květnatá mluva nebo dojemná nehybná nudle pod nosem, která mě tak přitahovala… vážně nevím. Dobře jsem udělal! Jinak bych si totiž nikdy nevyslechl asi dvacet citátů od Lao-c’ a nikdy se nedozvěděl, že:

  • Reného maminka měří sto padesát centimetrů
  • monokl pod okem mu způsobili zlí lidé za to, že somroval
  • žije v holobytu
  • je schizofrenik a jestli bude zlobit, půjde na operaci mozku
  • je vědecky dokázáno, že zubní kartáček stojí patnáct korun, zubní pasta osmnáct a paštika dvanáct
  • brzy mě požádá o horentní sumu, aby přežil týden do důchodu
  • věnuje se východní kaligrafii
  • za sto korun pro mě vytvoří kaligrafické dílo 83 metrů dlouhé a 35 metrů, 22 centimetrů a 16 milimetrů široké

Krom toho se mi také zalíbila přímočarost, s jakou mi nakázal, abych si vzal tužku a papír a napsal si, že mu mám na adresu René Urbánek, Údolní 21 co nejdříve zaslat:

  • jeden pár sportovní obuvi č. 46
  • Hrabala a Kafku
  • rádio + kazety Pink Floyd a Beethovena
  • den a hodinu, kdy se spolu setkáme před červeným kostelem, aby mi během pěti hodin vylíčil svůj život a já o něm mohl napsat knihu

Zkrátka: dal jsem nakonec učiteli učitelů padesát korun za krásný výkon, slíbil mu Kafku a Hrabala a vyloudil tím na jeho tváři až dětsky krásný úsměv. Pozvat ho na čaj a vyslechnout si rozpravu o globálním úpadku hodnot jsem už sice odmítl, ale i tak se se mnou René rozloučil jako s nejlepším přítelem, a to slovy: „Do pěti let mi vybavíš celý byt!“

Zastavení druhé: knihy

Nejkrásnější knihy roku 2006

Výstava nejkrásnějších českých knih není rozsáhlá, a tak je tradičně umístěna do několika vitrín v úzké chodbě vedle hajzlíků. Ke knihám, které nevidíte, se vyjadřovat nebudu, nejlepší bude, když si názor uděláte sami. Musím ale zmínit vizuální styl výstavy, který má na svědomí Zuzana Lednická ze studia Najbrt — nemůžu se zbavit pocitu, že právě Zuzana je hlavním tahounem studia, její realizace mi až na výjimky připadají nadmíru nápadité a výtvarně zdařilé zároveň. Celý jednoduše geniální nápad je letos postavený na vystřižených literách z Muzikova Krásného písma, nalepených na čistý bílý papír, dohromady tvoří text Nejkrásnější české knihy roku 2006. Litery jsou vybrané vesměs z přezdobených a patřičně bizarních titulkových písem 19. století, ale výsledek překvapivě nepůsobí příliš archaicky. Motiv se pak opakuje na katalogu, který nemá klasickou obálku, ale je ve hřbetu oblepený knihařským gázem, tvoří polotovar, knižní blok před zavěšenými do desek. Vítězné knížky jsou vevnitř doplněny informativními texty umístěnými na středovou osu a jsou tak samostatnými tirážemi. Vše originální, efektní, avšak nikoliv samoúčelné.

Jak je už zvykem, nejvíce cen (tři) získal Zdeněk Ziegler, který je zároveň členem poroty. Nevím, jestli je to nějaké české specifikum, ale nechápu, jak může v porotě zasedat člověk, který se zároveň svými pracemi v soutěži účastní. Tohle není diskuse o pravidlech nebo o tom, zda pro sebe pan Ziegler hlasuje, ale především otázka osobní profesionální etiky, která podobný střet zájmů zkrátka nepřipouští. Já si práce pana Zieglera vážím, jeho knihy opravdu patří k těm nejlépe upraveným, ale podobné jednání připadá nejen mně jako hrubě neprofesionální.

Instalace knih do vitrín je samozřejmě problematická proto, že z drtivé většiny výstavních exponátů uvidí návštěvník pouze obálku, a tak nemá možnost díla komplexně posoudit, což právě u knih je maximálně důležité. Naštěstí jsou aspoň některé vítězné knihy k zakoupení nebo nezávaznému prolistování u pokladny, kde jsem si velice hezky popovídal s milou starší paní, která mě upozornila na zlevněnou publikaci Český filmový plakát 20. století (upravenou Petrem Babákem, bude o něm řeč) a také na to, že od nového roku přecházejí knihy do vyšší sazby DPH. Ach jo.

Zastavení třetí: grafický design

KodexDesign

Kromě plakátu jsem v jednom regále objevil pro mě dosud neznámé nulté číslo sborníku nejen o vizuální komunikaci s názvem Kód, který byl výsledkem diplomové práce Markéty Hanzalové a vyšel v červnu 2004. Má pěkný novinový formát a příjemný papír, ale hlavně je nabitý čtivým obsahem. Velmi mě zaujal rozhovor s Danielem Bartekem z agentury Ogilvy & Mather (v obsahu nechtěně vtipně překřtěné na Ogilvy & mother, v samotném článku potom na Ogilvy & Mother). Bartek se velmi otevřeně a zasvěceně vyjadřuje o situaci zejména v české reklamě, vztahu s klienty, fluktuaci zaměstnanců, jejich (ne)schopnosti plnit zadání nebo vzdorovat nekoncepčním a nekompetentním požadavkům zadavatelů a podobně. Přestože ve firmě tohoto typu jsem nikdy nepracoval (a nikdy nebudu), stejné problémy, jen snad z trochu jiného úhlu, jsem často řešil nebo se s nimi aspoň v různých obdobách setkával. Ale i ostatní články stojí za to. František Štorm hovoří o etice typografů, Tomáš Brousil představuje své tehdy čerstvé písmo RePublic, zmiňuje se manifest First Things First 2000 a dostává se i na fotografie z vizuálně-reklamně-městského prostoru Prahy a Brna… a bohužel i na názor Petra Babáka na budoucnost grafického designu a potenciál manifestu FFF 2000, z něhož pro představu vybírám kuriosní „Rád bych, aby bylo daleko víc mladých, kteří skáčou starým po hlavách a dávají jim pěkně pokouřit“. Ach jo na druhou nebo možná stylověji tak to mi ho teda vyndej.

Obávám se, že žádné další číslo Kódu nevyšlo, web kodexdesign.net už nefunguje, což je škoda, protože obsah časopisu je opravdu zajímavý, bylo by hezké kdyby vedle reklamního Fontu a typografického Typa existovalo další komunikační médium. Celý projekt KodexDesign se v současnosti vlastně dostává do zajímavých souvislostí. V úvodu totiž slečna Hanzalová píše:

Projekt KodexDesign se snaží poukázat na nutnost udržení životních ideálů a předsevzetí i v práci grafického designéra, na nutnost přijmout odpovědnost za svou práci, na povinnost neustále se vzdělávat a komunikovat nejen s kolegy, ale i se zadavateli, budovat povědomí o našem oboru a jeho přínosu. Bohužel v České republice neexistuje organizace, která by zásadnějším způsobem přispěla k emancipaci profese a podpořila grafické designéry v jejich práci. (…) Pociťuji potřebu formulace určitých zásad, morálních přístupů a pomoci při jejich udržení.

Jak jsem nedávno psal, organizace s podobnými cíli právě vznikla. Pokud se chcete na utváření budoucnosti grafického designu podílet, můžete se k Unii připojit. Setkání členů se koná už v pondělí 12. 11. 2007 v 11.00 v prostorách Designcentra v Mozarteu a zváni jsou všichni zájemci o členství. Více na webu unie-grafickeho-designu.cz.

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

Typo 365

Typo 365 je v pořadí druhá ročenka „nejlepších“ textů o typografii, do které jsem přispěl dvěma články. Najděte v ní ale i příspěvky od osob mnohem povolanějších (namátkou Reza Abedini, Erik van Blokland, Veronika Burian, Matthew Carter, Tobias Frere-Jones a další).

Doporučuji

Radkovi Sidunovi se povedlo zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milovníci typografie znají z knižní edice Gema z Odeonu. Alphapipe nabízí Briefcase Type Foundry.

Správa webu