Typographie, grafika, čeština et cetera


Příspěvky s tagem ‘typografie’

Jděte na bienále

29. 7. 2008 | jeden komentář

Mezinárodní bienále grafického designu v Brně je klasická přehlídka aktuálních prací z celého světa. Kdo nestihl zhlédnout hlavní expozici ještě před prázdninami, má možnost učinit tak až do 19. října 2008, třebaže celá Husova ulice i přilehlé okolí se — vinou rekonstrukce — po celých čtrnáct měsíců bude více než cestě do Mekky grafického designu podobat tankodromu. Avšak ten, kdo překoná mírné nepohodlí s tím spojené, může se těšit nejen na tradiční (soutěžní) přehlídku, ale i na řadu dalších doprovodných výstav, mj. vynikající Slovak Rep., design ze Slovinska, typohrátky Stefana Sagmeistera nebo knižní obálky Jiřího Rathouského. Jděte na bienále.

Pohled do hlavní expozice

Pohled do hlavní expozice

Česká písma. V popředí Tomáš Brousil, v pozadí František Štorm.

Česká písma. V popředí Tomáš Brousil, v pozadí František Štorm.

Slovak Rep.

Slovak Rep.

Sagmeisterova výstava Co jsem se zatím v životě naučil

Sagmeisterova výstava Co jsem se zatím v životě naučil

Desítky dalších fotek jsou k vidění na Flickru, více informací o Bienále Brno na webu Moravské galerie. Podrobné reportáže z výstav i odborného sympozia se objeví v říjnovém Typu 33.

Czech Crap Design

20. 6. 2008 | 14 komentářů

Často se přistihnu, kterak při různých každodenních činnostech přemýšlím o motivaci pro vlastní práci a o cílích, které si při ní kladu. Nepatrný krůček od toho je touha zkoumat také práce ostatních lidí z oboru a hledat v nich jejich osobní motivy, inspirovat se odlišným nazíráním na svět a odlišnou životní i profesní zkušeností. Ačkoliv mi celá řada z neohraničeného množství autorských přístupů není vlastní, mívám z té rozmanitosti potěchu a jsem za ni upřímně rád.

Czech Crap Design

Podtrhávání začíná už na obálce a nezbavíme se jej, dokud katalog nezavřeme.

Není v oblasti užité grafiky mnoho příjemnějších prací než vytvářet vizuální styl oborové soutěže, maje při tom volné ruce, k dispozici kvalitní portréty designérů a fotografů a snímky jejich produktů. S nabytou svobodou se dá naložit různě a je nadmíru zajímavé pozorovat, kdo a jak se s ní vypořádá, zda při akcentování vlastního tvůrčího pnutí neztratí ze zřetele dosah a působení své práce, přistoupí k ní zodpovědně a pokorně. V katalogu cen Czech Grand Design 2007 jsem tiráž se jmény lidí, kteří za jeho vznikem stojí, hledal (ne)skutečně dlouho. Za to, že jsem ji přece jen nakonec našel, bych rád poděkoval autorce úpravy Martině Černé, možná s tiše vysloveným dovětkem, že mě to stálo nemalé úsilí i nervové vypětí.

Czech Crap Design

Na věku ani počtu dioptrií nesejde, tady si zkrátka nepočtete.

Martina Černá mi na každé stránce dokazuje, že chápání grafického designu jako zprostředkovatele informace je bohapustý přežitek. Jistě se při navrhování brožury vesele smála tomu, kolik ještě vynajde způsobů, jak kupci nebo náhodnému „čtenáři“ znepříjemnit život. Začíná to už její obsesí z ohyzdného podtrhávání všeho možného. Nejen že přeškrtává spodní dotahy liter, zároveň tím (asi záměrně) asociuje amatérskou kancelářskou úpravu, která je k vidění téměř na každém rohu. Umění masám, breptá si pod fousy a popisky obrázků sází neproporcionálním písmem, aby učinila postmoderně zadost. Opravdový teror začíná v okamžiku, kdy si nebohý milovník designu hodlá přečíst, za co vlastně byli vítězové nominování. V řadě případů to není možné, protože text sázený přes fotografii je nečitelný. Fakt, že dva členové studia Najbrt, absolutního vítěze CGD, mají více než polovinu hlavy ukrytou ve vazbě, nepovažuji za inteligentní humor, ale za zlomyslný výsměch.

Czech Crap Design

Petr Štěpán a Mikuláš Macháček prominou, do koncepce úpravy se zřejmě nehodili.

Před měsícem jsem na stejném místě psal, že Typographie Emila Rudera je totálním manifestem švýcarského stylu, dnes si nemohu odpustit poznámku, že ročenka Czech Grand Design je totálním manifestem arogance přizvaného výtvarníka. Při listování brožurou začínám chápat, jak to asi vypadá v typografickém pekle, protože číst se při nejlepší vůli nedá. Čím déle o úpravě knížky přemýšlím, tím více nabývám přesvědčení, že její autorka by mohla udělat skvělou kariéru v oblasti op-artu a také že by prokázala největší službu českému designu, kdyby se pro takovou kariéru někdy v budoucnu rozhodla.

Leckterý čtenář může namítnout, že je mi vlastní vkus měřítkem uplatňovaným na práce ostatních. Že nejsem schopen akceptovat jiné tvůrčí myšlení, k jehož pochopení jsem zatím nedospěl. Ve skutečnosti však podstata problému nespočívá v mé neschopnosti přijmout odlišný (výtvarný, koncepční) názor, nýbrž v ostrém nesouhlasu s každým názorem, který popírá elementární zásady prostředí, ve kterém zaznívá a na kterém je závislý. Domnívám se, že je velká ostuda grafického designu jako oboru, když zbytečně a dlouhodobě marní šanci oslovit kromě několika zasvěcenců i širší veřejnost (propagace Bienále Brno v posledních letech apod.).

Není dokonce pravda ani to, že problém je v lidech, kteří mají problém adaptovat se na novou estetiku (anti-estetiku). Tyto tendence se v daném oboru objevují, mizí a vracejí již po celá desetiletí a jejich aktuálnost je pouze zdánlivá, protože jen těžko zevšední vizuální sdělení z rukou takzvaných profesionálů, je-li nevzhledné, afektované, obtěžující. Ani katalog CGD 2007 není ničím zajímavý, či dokonce převratný, ačkoliv se o to urputně snaží. Při vší té snaze není více než derivátem tendenčních grafických elementů, vyskytujících se bez ladu a skladu v jedné knize.

Že lze ročenku nebo katalog upravit novátorsky, a přesto funkčně, dokazuje Družstevní práce: Sutnar—Sudek upravená Štěpánem Malovcem a Martinem Odehnalem, Český design 01 či Czech 100 Design Icons v úpravě Zuzany Lednické. Ostatně každá z nich již dostala některou oborovou cenu.

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 6/2008. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.

Někdo to rád vlhké

16. 4. 2008 | žádné komentáře

Na knižním trhu se mi nejvíce líbí různost vydávaných titulů, šíře záběru nakladatelů, kteří dychtivému spotřebiteli nabízejí lákavou, přepestrou směs čtiva, z kterého si vybere snad každý. Počínaje literaturou, kterou nazývám provozní a řadí se mezi ni různé slovníky a turistické průvodce, třebas až po poezii, nacházející se kdesi na opačném pólu. Nebo ta škála od největšího škváru až po díla, která se s jistou obavou v hlase odvažujeme označit za pilíře civilizací!

Červená knihovna od Levné knihy KMa

Při lákání potenciálního kupce jsou povoleny veškeré nekalé praktiky. Květy, nahotu a zlaté písmo nevyjímaje.

Naprosto zásadním místem, kde dochází ke střetu generací i kultur, jsou Levné knihy, odkud si nejeden návštěvník odnáší náruč knih, celé pestrobarevné kytice úhledných bloků rozvoněných novým papírem. Ošuntělý pán přede mnou bere něco o Hitlerovi, mladší paní jedno leporelo a dvě plastová letadla, ošklivá studentka jakousi filozofi i a já… já neodolám a kupuji si celkem čtyři obsáhlé ženské romány v celkovém úhrnu cirka dvou set osmdesáti korun.

Červená knihovna od Levné knihy KMa

Vyholená mužská hruď jako by vypadla z prostředí aristokracie devatenáctého století.

Dlužno podotknout, že do prodejny jsem šel za zcela jiným účelem (žánrem), ale ženská literatura ležela na tak exponovaném místě a v takové čtvereční rozloze, že jsem ji zkrátka nemohl minout. Při pohledu na bizarní obálky, kde ztepilé milenecké páry se kolem sebe popínavě ovíjejí a zářivá luna ostentativně vychází zpoza hradního sídla na vrcholu skaliska nad rozbouřeným mořem, jsem nekontrolovaně vyprskl smíchy a vysloužil si za toto faux pas zdrcující pohledy okolo hlídkujícího personálu. Po Tajemném snoubenci dám šanci Šarlatové vdově, pak asi otevřu Srdce plamene a na závěr si šetřím favorita, Blankytné snění, říkám si, zatímco odcházím obtěžkán tolikým čtivem.

Červená knihovna od Levné knihy KMa

Pokud jste si doposud mysleli, že červená knihovna je pro kočku, vězte, že ji milují především psi. Srdce plamene k obědu a tajemného snoubence ke svačině.

V případě milostné série od Levných knih KMa se jedná o pozoruhodný počin, ve kterém se mísí různě protichůdné vlivy. Ponechám-li stranou literární kvality děl, fascinuje mě zejména technická stránka věci. Typografická úprava novel je standardně nudná a nestojí za bližší zkoumání, ale sazba stránek od Bohumila Bednáře je na dobré úrovni, bez chyb znesnadňujících čtení. Jiným případem jsou ovšem zoufale amatérské překlady z angličtiny, doslova přemnožené přivlastňovacími zájmeny a špatným skloňováním, které neodstranila ani redaktorka Slávka Járová.

Ještě pořád držel její ruku. Haven ji pomalu stáhla zpět, svírajíc prsty kolem jeho prstů, a vedla ho k sobě. Sedl si vedle ní na matraci, nádherný ve své nahotě, jeho penis se mezi jeho stehny tyčil vysoko a chtivě.

V přímém rozporu s neokázalou sazbou jsou vyvedeny obálky brožovaných knih od autora Milana Jaroše, na nichž se objevuje tisíc a jedna kýčovitá variance na zamilovaný (heterosexuální) pár. ON, ryze současný univerzální krasavec kolem třiceti let, bujná kštice, vystavuje na odiv vypracované tělo, ať už je odvážně svlečený do půli těla, vyčuhuje mu z košile rameno či má jen decentní rozhalenku à la Tofi (avšak vždy oholen, vyholen). ONA, pětadvacet, výrazné poprsí, lehký historický kostým, sdostatek tajnosnubný a vyzývavý zároveň. Okolí tvoří v lepším případě malba rozkvetlých luk, v horším případě romanticky rozostřená fotografie zámeckého parku, v nejhorším případě nekvalitní foto mořského vlnobití v nízkém rozlišení. Kol spiklenců lásky se doporučuje vytvořit mlhavý opar či zlatavou záři a platí, že čím víc barev, tím lépe. Korunu celému veledílu nasazuje titul knihy, který je kromě tisku zlatou barvou vyražen do obálky slepotiskem, a tak má navíc plastický efekt. V případě, že je titul příliš dlouhý a nevešel by se na obálku dostatečně velký, nerozpakuje se autor písmo zdeformovat — vždyť on to čtenář skrze dojetím zvlhlé oči stejně nezaregistruje…

Chtělo by se říci, že kupec si takový kýč žádá. Že kýčovitá historická próza vyžaduje stejně obskurní grafickou úpravu. A bývá to i argument nakladatelů, majících pocit, že nejlépe vědí, co je a co není pro jejich čtenáře stravitelné, že pokud by udělali krok stranou od zavedeného schématu daného žánru, nastal by okamžitý úprk čtenářstva. Při soukromě zájmovém zjišťování, kdo vlastně vydává a čte romantickou prózu, jsem objevil blog Renčina červená knihovna, kde funguje slibná komunita návštěvníků. Roku 2007 uspořádala autorka anketu o nejhezčí obálky, ze které vychází najevo, že ani čtenáři, kterým jsou novely určeny, nejsou se současnou tristní úrovní grafiky spokojeni. Což je minimálně důvod k zamyšlení.

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 4/2008. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.

Příspěvek k písmové anatomii

31. 3. 2008 | žádné komentáře

Při recenzování nových písem jsme si s Davidem uvědomili akutní potřebu co nejpřesnější a nejsrozumitelnější písmové terminologie. Dobré názvosloví pojmenovává jednoznačně veškeré části liter. Umožňuje tak udržet terminologickou konzistenci mezi texty dvou nebo více autorů a činí snazším následný překlad textů do cizího jazyka.

Písmová anatomie

Připravili jsme proto v průběhu posledních týdnů dokument Písmová anatomie, který je (soudě dle mého chabého přehledu o zahraniční literatuře) pravděpodobně nejpodrobnějším anatomickým přehledem, jaký existuje.

Česká literatura se nám jeví nedostatečná a nedůsledná, navíc v ní existuje několik nejasných či kolizních termínů, které se snažíme vyřešit, odstranit nebo obejít. Pokoušíme se také najít co nejvíce pojítek mezi českým a anglickým názvoslovím. Nejdůležitějším zdrojem, ze kterého v české terminologii vycházíme, je text bývalé oborové normy 88 0111 Písmo, písmařství, písmolijectví (přepis na Typo.cz). Text normy je dodnes zřejmě to nejpodrobnější nejpřesnější, co v českém jazyce k problematice vyšlo. Přihlížíme také k druhému vydání Krásného písma ve vývoji latinky od Františka Muziky, který s názvoslovím nakládá pečlivé a dosti přesně. Ke studiu názvosloví s lítostí nedoporučujeme jinak užitečnou Tvorbu typografického písma od Oldřicha Menharta, v níž některé termíny jsou ještě neujasněné, a spíše nedoporučujeme Typografický manuál Vladimíra Berana a kol., který obsahuje nepřesnosti. Z dostupných anglických textů jsme vyhodnotili jako nejvhodnější anatomii Philipa Gaskella, kterou dále doplňujeme s ohledem na další zdroje a vlastní invenci. Protože se však s ostatní literaturou zčástí rozcházíme, v přehledu literatury ji nezmiňujeme.

Asi největším zásahem do konvenčního přístupu k terminologii je důsledné rozdělení na dvě skupiny: tahy vesrus detaily (+ zakončení). Tím v podstatě eliminujeme problematické nákresy v odborné literatuře, kde jedna část litery může mít v češtině až tři různé názvy, což studenty typografie zbytečně mate.

Vůči textu Normy se vymezujeme především při definování náběhu, kde se přidržujeme anglického významu. Náběhem (instroke) ozačujeme otevřený počáteční tah písmene, který se zpravidla napojuje do dříku (horní partie minusky a) či přechází do oblouku (horní partie c, S anebo kursivních minusek b, d, f apod.). Výběh (outstroke) je pak otevřený výběhový tah (pata a, d, výběh e, chvost j, y atd.).

Oproti obvyklé změti čar a popisek (k vidění i u P. Gaskella) volíme — dle našeho soudu mnohem přehlednější — způsob číslování a následné pojmenování v přiložené legendě. Krom zvýšení estetična je nabíledni, že jakékoliv změny to maximálně usnadňuje.

V současné době neexistuje závazný normativní dokument, který by komukoliv předepisoval, jak má s písmovou terminologií nakládat. Náš příspěvek k dané problematice je především souborem doporučení, ke kterým jsme po pečlivém studiu dospěli. Zda se ho přidrží i ostatní autoři, záleží jen a pouze na jejich libovůli. Jsme samozřejmě otevřeni diskusi, která nám může pomoci anatomický přehled dále zdokonalit. Zásadní výhodou elektronické publikace je otevřenost změnám, čili faktické a fundované připomínky jsou víc než vítány. Česká část se nachází ve verzi 1.0, anglická ještě čeká na konzultaci s angloamerickými typografy.

Ozvěny brněnského TypoSrazu (tisková zpráva)

24. 3. 2008 | žádné komentáře

V poslední páteční podvěčer se v šermířském klubu LAG uspořádal historicky první moravský TypoSraz. Zatímco křesťanští vydavatelé pokleslé brněnské poezie účast na poslední chvíli odřekli s tím, že víra jim zakazuje na Velký pátek se zmastit z piva a vepřových kolen, slovenské dizajnéry zčistajasna začalo loupat v kříži, a tak jsme celé setkání nakonec pojali o něco komorněji, než bylo zprvu zamýšleno.

Typosraz

Pecina, Kozárek, Veverka, Skákala…

Ale hned v úvodu jsme nasadili laťku vysoko a v rámci seznamování sehráli tradiční scénku s vizitkami (OMG! It even has a watermark!). Ti, kteří vizitek neměli, opíjeli nás báchorkami o tom, jak poslední dali Johnu Hudsonovi, kterýžto k jejich štěstí nepřišel, aby tato legrační tvrzení vyvrátil.

To od Alberta-Jan Poola, který se předem písemně omluvil, dorazila poštou rozstříhaná písmenka, a tak na dobrou půlhodinu nás zabavil roztomilou typographickou hrou Type Matching. Ačkoliv se mi vychloubání ze srdce protiví, nemohu nezaujatě neprozradit, že v prvním kole jsem prokázal důkladnou znalost serifových písem a s přehledem zvítězil. Ve druhém kole (bezserifovém) jsem tajně dal šanci Filipu Blažkovi, který coby český delegát ATypI se zpoceným čelem a rozklepanýma rukama zachraňoval, co se dalo. Holt typocelebrity stárnou a nová krev se již dere na jejich notně zvětralá místa. Velkým zklamáním pro všechny přítomné ovšem byl výkon dua Lukáš Veverka + Skákala z brněnské Fakulty výtvarných umění VUT. Nejenže od sebe oba pánové okatě opisovali, ale všem písmům říkali zásadně Tajms. Ostuda.

Postupem času, s spolu se zvyšujícím se počtem zkonzumovaných nápojů a tataráků, se formální soudržnost večera pomalu vytrácela. A tak — abych mu navrátil punc serioznosti — namazal jsem si poslední topinku důkladně česnekem a s poněkud již zauzleným jazykem přednesl zčásti improvizovaný referát o úrovni současné romantické literatury, který dík mé žertovné opilosti nebyl až tolik trapný, jak jsme všichni čekali. Přesto však po něm zůstala pachuť na patře, bylo proto přímo vysvobozením, když úderem půlnoci zavolal Štefan Sagmajstr, že už na nás čeká v gay klubu za rohem a máme co nejrychleji přijít, protože začínají hrát ploužáky. No a poněvadž jsme byli právě na odchodu, slovo dalo slovo, i vyrazili jsme do víru skutečného nočního dění, objednali si pivní koktejly s pruhovanými růžovými brčky a oprášili své legendární taneční umění.

Nedlouho po tom se stal zvláštní úkaz. Před očima se mi vytvořil mlžný opar, který zakryl doslova vše (včetně ztráty fotoaparátu), co se dále odehrálo až do chvíle, než jsem se přede dveřmi bytu vypotácel z vozu taxislužby. Probuzení bylo vysušené, bolestné, a v poště čekal na přečtení jediný e-mail. Ale stál za to. Bylo v něm: Si hovado. Uz s Tebou nikam nepudu.

A tak to má být.

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

Typo 365

Typo 365 je v pořadí druhá ročenka „nejlepších“ textů o typografii, do které jsem přispěl dvěma články. Najděte v ní ale i příspěvky od osob mnohem povolanějších (namátkou Reza Abedini, Erik van Blokland, Veronika Burian, Matthew Carter, Tobias Frere-Jones a další).

Doporučuji

Radkovi Sidunovi se povedlo zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milovníci typografie znají z knižní edice Gema z Odeonu. Alphapipe nabízí Briefcase Type Foundry.

Správa webu