Praha vyhazuje peníze oknem. Běžte si taky nasbírat do své městské části

Je všeobecně známo, že v národě expertů na hokej a grafický design jitří každý mistrák nebo soutěž o logo velké vášně. Nejinak je tomu i u visuálního stylu pro Prahu 3, který se stal hned po svém zveřejnění zdrojem vyostřených debat a předmětem lidové tvořivosti. Jen málokdo si ovšem klade otázku, k čemu je takové logo vůbec dobré.

Když přijde na obcování s občany, připomíná český úřední šiml ze všeho nejvíc kandidáta na nucený výsek. Ale známe i situace, kdy se tento zasloužilý geriatrický pacient nechá vybičovat k obdivuhodnému výkonu. Hádáte správně — jedná se o tolik oblíbené zakázky na logo města nebo městské části, známou to kratochvíli úředníků, pašů a císařpánů kralujících všem možným městysům a vískám, co jich jen po naší krásné zemi je.

Abychom si rozuměli: Je v pořádku, když se obec snaží o moderní, srozumitelnou a příjemnou komunikaci s lidmi. K tomu má právě sloužit komunikační kód ve formě visuálního stylu. A jedná-li se o dobře vypsanou zakázku nebo soutěž, může výsledek dané obci jednoznačně prospět. Problém však nastává buď ve chvíli, kdy se vypisují soutěže od amatérů pro amatéry, nebo se visuální komunikace stává zástěrkou pro předvolební kampaň obecních místodržících.

Ověšeni pozlacenými primátorskými řetězy s ražbou obecního erbu a textem Hic sunt magistratus, procházejí se pak byrokrati pyšně po své umakartové kanceláři a prohlížejí tři sta padesát sedm návrhů z per a tužek místních dobrovolných hasičů a žáků mateřské školy, aby vítězi demokratické veřejné soutěže o logo Hnojníku či Řitky odevzdali diplom s delfínem a láhev slivovice nebo pastelkovné na příští rok. Čest výjimkám.

Praha sta věží a log

Obdobné scény, jen v honosnějších kulisách a s lepším rautem, se odehrávají také v hlavním městě. Nedlouho po Praze 1, 2, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 11, 12, 14 a 20 se totiž ze zimního spánku probudili i ouřadové na Žižkově. A protože si všimli, že nemají co natisknout na trička a hrnky, vyhlásili výběrové řízení na visuální styl své městské části.

Hned na začátku je nutno přiznat, že žižkovská soutěž byla vypsána dobře, měla kompetentní odbornou porotu a návrhy ve druhém kole byly velmi kvalitní. Odměna tři sta padesát tisíc korun pro vítěze není přemrštěná (spíše naopak), protože se nejedná o částku za logo, jak se v médiích zkratkovitě uvádí, nýbrž za kompletní visuální styl včetně licence, manuálu a budoucích aplikací, kam spadají třeba radniční noviny, orientační systém, tiskoviny nebo reklamní předměty. Pro porovnání připomínám, že jedenáct let starý a mimořádně úspěšný visuál Ostravy stál milion osm set tisíc korun (a byla to částka zcela adekvátní rozsahu a významu práce).

Problém však leží úplně jinde a otřepaná hamletovská otázka zní: vypisovat, či nevypisovat? Označkovat, či neoznačkovat? Má mít každá městská část vlastní značku, když má hlavní město Praha velmi zdařilé, známé, funkční a mezinárodně srozumitelné logo už od roku 2002? K čemu potřebuje Praha 3, 5, 20 nebo 57 vlastní identitu? Je snad počet farmářských trhů, varen pervitinu nebo psích exkrementů v té které čtvrti natolik zásadní, aby musel úřad s občany komunikovat jinak, než je běžné o ulici nebo kilometr dál?

Na řečnické otázky se neodpovídá, ale každé pravidlo je třeba občas porušit. Městská část nemá mít visuální styl, nemá mít svoji značku, nemá mít zvláštní identitu, stejně jako nemá mít vlastní logo žádné české ministerstvo. Jedná se o územní celek jednoho města, podobně jako ministerstvo je jedním úřadem českého státu. Žižkov ani Řeporyje, dokonce ani Bohnice nepotřebují vlastní logo (jaké by asi bylo?), protože jsou součástí hlavního města Prahy. Úředníci nejsou faraony, nejsou ztělesněním Boha na zemi, nevládnou neomezeně a nebudeme jim stavět pyramidy, až odejdou z úřadu nebo na pravdu Boží. Snahy o rozparcelování města na chlívečky a chlévy, snahy označkovat si dočasně svěřené teritorium nejsou než ukázkou obyčejné lidské malosti a zbytnělých eg.

Nekompetentní a nekoncepční zadávání zbytečných zakázek na loga městských částí ústí jen a pouze ve zbytečné vyhazování peněz oknem. Praha totiž nepotřebuje padesát sedm logotypů pro každý z padesáti sedmi úřadů, nýbrž ucelené řešení pro celé město a všechny jeho části. Ty pak mají být odlišeny slovně nebo číslicí a mohou v rámci své působnosti komunikovat jiná lokální témata. A to je tak asi vše.

S velkým napětím očekávám, kdy se vlastního brandingu dočká i naše ulice, parčík za domem nebo křižovatka na Kulaťáku. Ale nejsem kupodivu první, koho tato převratná myšlenka napadla. Znalci totiž vědí, že tento problém již dávno vyřešili inženýři v Šalingradu, seskupení pod značkou Žít Brno, když vyhlásili soutěž na loga městských ulic. A výsledky byly (jako vše v Brně) brilantní.