Typographie, grafika, čeština et cetera


Příspěvky s tagem ‘anatomie’

Příspěvek k písmové anatomii

31. 3. 2008 | žádné komentáře

Při recenzování nových písem jsme si s Davidem uvědomili akutní potřebu co nejpřesnější a nejsrozumitelnější písmové terminologie. Dobré názvosloví pojmenovává jednoznačně veškeré části liter. Umožňuje tak udržet terminologickou konzistenci mezi texty dvou nebo více autorů a činí snazším následný překlad textů do cizího jazyka.

Písmová anatomie

Připravili jsme proto v průběhu posledních týdnů dokument Písmová anatomie, který je (soudě dle mého chabého přehledu o zahraniční literatuře) pravděpodobně nejpodrobnějším anatomickým přehledem, jaký existuje.

Česká literatura se nám jeví nedostatečná a nedůsledná, navíc v ní existuje několik nejasných či kolizních termínů, které se snažíme vyřešit, odstranit nebo obejít. Pokoušíme se také najít co nejvíce pojítek mezi českým a anglickým názvoslovím. Nejdůležitějším zdrojem, ze kterého v české terminologii vycházíme, je text bývalé oborové normy 88 0111 Písmo, písmařství, písmolijectví (přepis na Typo.cz). Text normy je dodnes zřejmě to nejpodrobnější nejpřesnější, co v českém jazyce k problematice vyšlo. Přihlížíme také k druhému vydání Krásného písma ve vývoji latinky od Františka Muziky, který s názvoslovím nakládá pečlivé a dosti přesně. Ke studiu názvosloví s lítostí nedoporučujeme jinak užitečnou Tvorbu typografického písma od Oldřicha Menharta, v níž některé termíny jsou ještě neujasněné, a spíše nedoporučujeme Typografický manuál Vladimíra Berana a kol., který obsahuje nepřesnosti. Z dostupných anglických textů jsme vyhodnotili jako nejvhodnější anatomii Philipa Gaskella, kterou dále doplňujeme s ohledem na další zdroje a vlastní invenci. Protože se však s ostatní literaturou zčástí rozcházíme, v přehledu literatury ji nezmiňujeme.

Asi největším zásahem do konvenčního přístupu k terminologii je důsledné rozdělení na dvě skupiny: tahy vesrus detaily (+ zakončení). Tím v podstatě eliminujeme problematické nákresy v odborné literatuře, kde jedna část litery může mít v češtině až tři různé názvy, což studenty typografie zbytečně mate.

Vůči textu Normy se vymezujeme především při definování náběhu, kde se přidržujeme anglického významu. Náběhem (instroke) ozačujeme otevřený počáteční tah písmene, který se zpravidla napojuje do dříku (horní partie minusky a) či přechází do oblouku (horní partie c, S anebo kursivních minusek b, d, f apod.). Výběh (outstroke) je pak otevřený výběhový tah (pata a, d, výběh e, chvost j, y atd.).

Oproti obvyklé změti čar a popisek (k vidění i u P. Gaskella) volíme — dle našeho soudu mnohem přehlednější — způsob číslování a následné pojmenování v přiložené legendě. Krom zvýšení estetična je nabíledni, že jakékoliv změny to maximálně usnadňuje.

V současné době neexistuje závazný normativní dokument, který by komukoliv předepisoval, jak má s písmovou terminologií nakládat. Náš příspěvek k dané problematice je především souborem doporučení, ke kterým jsme po pečlivém studiu dospěli. Zda se ho přidrží i ostatní autoři, záleží jen a pouze na jejich libovůli. Jsme samozřejmě otevřeni diskusi, která nám může pomoci anatomický přehled dále zdokonalit. Zásadní výhodou elektronické publikace je otevřenost změnám, čili faktické a fundované připomínky jsou víc než vítány. Česká část se nachází ve verzi 1.0, anglická ještě čeká na konzultaci s angloamerickými typografy.

Konečné řešení aneb Patky a zmatky

29. 1. 2008 | 16 komentářů

Narazil jsem v poslední době s různými kolegy dvakrát na stejnou terminologickou nejasnost, která se táhne českým typografickým názvoslovím už celá desetiletí. Jedná se o nedostatečně srozumitelný význam slov patka a pata a s nimi související (přiznejme hned, že dosti nešťastné) rozdělení písem na patková a bezpatková.

Pata, hlava, serif
Jednoznačné pojmenování částí liter

Kde jinde začít v hledání pravdy než v odborné typografické literatuře… Vzal jsem si na pomoc několik svazků ze své knihovny. Jako referenční příručky mi posloužily zejména Tvorba typografického písma autora Oldřicha Menharta [1], Typografická písma latinková Oldřicha Hlavsy [2], Krásné písmo ve vývoji latinky Františka Muziky [3], Typografický manuál Vladimíra Berana a kolektivu [4] a text bývalé oborové normy 88 0111 Písmo, písmařství, písmolijectví [5]. Ve výběru bohužel převažují knihy z přelomu padesátých a šedesátých let, je to však dáno tím, že většina novějších publikací se definici odborných termínů nevěnuje dostatečně důkladně, nebo dokonce vůbec.

Rozdělení na patková a bezpatková písma se prosadilo převážně mezi laickou veřejností, ale výjimkou není ani dostupná odborná literatura. Vžil se v češtině termín patka pro příčná zakončení tahu písmena, která mají svůj předobraz v římských monumentálních nápisech (Scriptura Monumentalis), kde rozšíření konců tahů bylo důsledkem tehdejší kamenické techniky, jak udává ve svém veledíle František Muzika.

Literatura

Souběžně se však ujalo užívání anglického slůvka serif pro tentýž prvek písmové anatomie, označení serifová písma pak jako synonymum pro takzvané antikvy, které se přímým zakončením tahů vyznačují. Knižní úpravce Oldřich Hlavsa v Typografických písmech klade rovnítko mezi serif a patku, když kupříkladu na straně 131 píše, že „z verzálek jsou typické […] kolmé patky C, S“ a hned na straně 137, že „verzálky mají již tenké ploché serify“.

Problém nastává hned při srovnání s  učebnicí Oldřicha Menharta, který v kapitole Anatomie typografického knižního písma píše, že „jsou to především serify, hlavy a patky písmen, které mají podstatný vliv na utváření celkového rázu písma a jeho plynulosti“. Přičemž patkami nazývá spodní, horizontálně vybíhající zakončení minusek a, b, d, u. Na straně 105 dokonce označuje patkou dolní svislý serif C, když tvrdí, že „hlava a patka pomáhají jen nedostatečně k vyvážení pravé poloviny písmena“.

To František Muzika je v užívání terminologie mnohem důslednější, v rejstříku prvního dílu odkazuje čtenáře „patka viz serify“. Serify dále dělí na jednostranné, oboustranné, ostré, skryté, štěpené, trojhranné, tupé a vyvinuté s příslušnými odkazy. Dolní zakončení dříků nazývá pata, ale zároveň jim tím neupírá možnost mít charakter serifu, popisuje například „horizontální serify na patách dříků malých liter b, d, u“.

Vladimír Beran se nemůže rozhodnout. Příčným zakončením tahů sice říká serify, ale pravostranný výběh minusky a označuje v nákresu na straně 13 žluté části patka, zatímco na předchozí straně udává, že pata písmena je dolní zakončení dříku minusek a, b, d, u.

Oborová norma

Domnívám se, že tvůrci oborové normy si byli velmi dobře vědomi zmatků, které i mezi odborníky zbytečně vznikají, a tak jim ve svém textu učinili jednou provždy přítrž. Ponechali pouze dva termíny, z ryze praktických důvodů je označení patka z hesel vypuštěno:

Serif: příčné zakončení tahu písmena (dříve nepřesně „patka“), rozlišuje se svislý serif — svislé zakončení oblých tahů, např. u písmen „C“, „S“; syn. Zásečka.

Pata: kresebné zakončení dříků písmen „a“, „b“, „d“, „u“, někdy také „U“.

Považuji za důležité upozornit na fakt, že patu coby stylotvorný prvek mohou obsahovat také písma bezserifová, například Helvetica či Akzidenz-Grotesk u minusky a (viz obrázek). Je nežádoucí nazývat tato zakončení svislého dříku slovem patka, stejně tak není vhodné označovat lineární bezserifová písma jako bezpatková. Hlava a pata litery, jednoznačné termíny, pak tvoří kompaktní, analogickou dvojici.

Je s podivem, že současná odborná literatura tuto problematiku dostatečně nereflektuje. Pavel Kočička a Filip Blažek v Praktické typografii [6] ještě považují bezserifový a bezpatkový za synonyma — na straně 245 své knihy píší hned pod nadpisem Bezserifová písma „grotesk navrhl Alois Studnička jako ukázku bezpatkového písma pro výuku výtvarné výchovy“. Ještě víc zabolí soustavné a neodborné dělení na patková a bezpatková v odborném časopise Typo [7], kde ani písmotvůrci v tomto nejsou výjimkou (František Štorm).

Řešení

Můj návrh je tedy prostý — ponechat písmové anatomii pouze patu, důsledně používat serify namísto patek a také jednoznačné rozdělení na serifová a bezserifová písma. To vše přinejmenším v odborné literatuře, kde je nutné užívat terminologii co nejsprávnější.

Shrnutí

Pata a patka, ačkoliv označují dvě odlišné věci, jsou matoucí, protože v odborné literatuře (starší i současné) jsou často používány nesprávně. Bývalá oborová norma na problém reagovala tím, že termín patka vypustila úplně a upřednostnila dostatečně zažité synonymum serif, což je jednoznačně funkční řešení. V okamžiku, kdy příčným zakončením písmových tahů neříkáme patka, je rozdělení písem na patková a bezpatková bezpředmětné.

(Aktualizováno a doplněno 12. 3. 2008.)

Literatura k prostudování

  1. Tvorba typografického písma | Oldřich Menhart (první vydání, 1957)
  2. Typografická písma latinková | Oldřich Hlavsa (druhé vydání, 1960)
  3. Krásné písmo ve vývoji latinky | František Muzika (druhé vydání, 1963)
  4. Typografický manuál | Vladimír Beran a kolektiv (třetí vydání, 2003)
  5. 88 0111 Písmo, písmařství, písmolijectví; přepis na www.typo.cz
  6. Praktická typografie | Pavel Kočička, Filip Blažek (druhé vydání, 2004)
  7. Magazín Typo | www.magtypo.cz

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

Typo 365

Typo 365 je v pořadí druhá ročenka „nejlepších“ textů o typografii, do které jsem přispěl dvěma články. Najděte v ní ale i příspěvky od osob mnohem povolanějších (namátkou Reza Abedini, Erik van Blokland, Veronika Burian, Matthew Carter, Tobias Frere-Jones a další).

Doporučuji

Radkovi Sidunovi se povedlo zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milovníci typografie znají z knižní edice Gema z Odeonu. Alphapipe nabízí Briefcase Type Foundry.

Správa webu