Typofilos

Knižní nakladatel je bytost bezelstná, nadmíru křehká, při neopatrném zacházení hrozí roztříštit se až na samotnou molekulární podstatu. Upřímně se vyděsí při pohledu na čistě typografickou obálku. Na čele mu vyvstávají krůpěje ledového potu už jen při zmínce o netradičním technickém řešení. Tři Otčenáše odříká pokaždé, když se paginace přesune ze spodního okraje sazby na kterékoliv jiné místo dvojstránky. Z každé nepotištěné stránky dostává černý kašel, psotník či svědivou vyrážku.

Vlevo typický titul nakladatelství Fra, vpravo zatím poslední přírůstek do svěží edice Fresh

Čistým protikladem je mu typograf — rebel, podvratný živel a liška podšitá. Za svou práci bere nehorázné peníze, proto má neomezené množství času vymýšlet nespočet anarchistických aktivit, kterými nebohého nakladatele vytrvale a se zvrácenou rozkoší deprimuje. Donekonečna navrhuje nudné knižní obálky, které ani zdaleka nenaplňují spotřební podstatu upravovaného zboží, plýtvá místem, po nocích spisuje výhružné e-maily a odmítá přijmout dobře míněné designérské rady od překladatelů, sekretářek a zaměstnanců účetního oddělení. K nejrafinovanějším metodám týrání celého širokého okolí patří zejména poučování v oblasti názvosloví, jak si nyní názorně předvedeme.

Představme si běžnou situaci. Zadání pro vytvoření nové knihy zní použít moderní písmo a také knihu upravit moderně. Zkušený typograf proto bez váhání sáhne do své virtuální fontotéky pro klasicistní antikvu z počátku 18. století, bezmála tři sta let staré písmo označované anglickým adjektivem modern. Písmo na obálku umístí diagonálně, veškeré verzálky nahradí literami malé abecedy, a grafiku následně doplní základními geometrickými tvary přesně v duchu meziválečné avantgardy. Načež nakladatel zažije náhlou srdeční příhodu a rozváže s milým typografem pracovní dohodu…

Zásadní rozpor spočívá v tom, že slovo moderní je velmi nejednoznačné. Může totiž označovat celou řadu zcela protikladných věcí z různých období naší minulosti. V devatenáctém století byla moderní písma bezpatková a také rozličné okrasné typy. Českou moderní architekturu počátku dvacátého století představují nudné bílé krabice a rondokubistické fasádní kreace. Moderní výtvarné umění definitivně končí v šedesátých letech, konec moderní typografie určit pravděpodobně nelze. Magické slůvko současný je o mnoho přesnější termín pro označení aktuálních tendencí v libovolném oboru. Termín se váže velmi těsně k době a kontextu, ve kterém zaznívá. Může kromě aktuálnosti zároveň označovat i jistou dočasnost nebo módnost daného řešení.

Je zde ovšem i jiná potíž: v audiovizuálním umění už celá desetiletí neexistuje žádná obecně přijímaná norma či tendence, a tak dosazování konkrétních významů jednotlivým slovům je v podstatě ryze subjektivní záležitostí. V mém případě představuje současná grafická úprava knih především příklon k určité formě minimalismu. Jasně srozumitelné sdělení bez nadbytečných příkras a bez podlézání obecnému vkusu. Design, který obsah nepopírá, nezvyšuje jeho hodnotu a zároveň není jen prázdnou, samoúčelnou křečí svého autora.

Při toulkách knihkupeckými krámy postupně narážím na několik edic, které mé chápání současného designu do značné míry naplňují. Ideálním příkladem jsou knihy z nakladatelství Fra — jednoduché, přímočaré, s formátem i úpravou prakticky shodnou u všech titulů. Konceptuální tendence v grafickém designu rozvíjejí spisy Josefa Škvoreckého navržené Petrem Babákem, vydávané od roku 2006 v Literární akademii: knížka s obsahem na obálce je příkladem sice extrémního, ale stále ještě funkčního purismu. Rád mám i edici Fresh nakladatelství Labyrint, upravenou studiem ReDesign. Dokazuje, že čisťounký knižní design může být svěží a hravý v celé sérii deseti i více titulů. Oceňuji užití jediného písma a jediného řezu v rámci celé knihy, zvláště když i písmový typ je vlastně současný, v kresbě lapidární a v sazbě klidný.

Vážně míněné uznání si ale zaslouží každý, kdo dokáže přesvědčit nakladatele, že knihu lze upravit i bez doslovnosti. Každý, kdo svou prací soustavně propaguje současný, kvalitní design, dobrá a čitelná písma. Každý, kdo má sílu a energii donekonečna prosazovat svou vizi bez ohledu na to, kolikrát si při tom nabije čumák.

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 8/2009. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.

„Nová“ Bible je titulem, na jakém se poštěstí pracovat jen jednou za život. Pokud hlavním smyslem nového překladu bylo přiblížit staré náboženské texty současnému čtenáři, lze předpokládat, že ani ve věci úpravy nebudou autoři lpět na historizujícím přístupu a odhodlají se k volnějšímu typografickému pojetí. Tato veskrze logická úvaha ovšem naráží na jeden zásadní paradox: nejlépe upravené knihy jsou totiž ty z úsvitu tištěné typografie — první Gutenbergovy bible z patnáctého století. Všechny pozdější knihy už nenávratně slevují z dřívějších nároků — velkých knižních formátů, luxusní výpravy i pečlivosti technického zpracování.

Přijmeme-li tuto skutečnost jako užitečné varování, že na starého dobrého Gutenberga se nesahá, docházíme nutně k osvobozujícímu poznání, že kniha v jednadvacátém století není o mnoho víc než kromobyčejným produktem denní potřeby. Jako časopis, telefon nebo počítač připojený k internetu. A výtvarné prostředky užité ke zprostředkování čtenářského zážitku mají být pokud možno neokázalé, civilní, ba asketické… Pokud podobně uvažovali i autoři úpravy, smekám pomyslný klobouk, protože cíle dosáhli beze zbytku. Bible vyšla ve třech typech vazby a několika barevných verzích. Levná varianta v pevných deskách, dražší v měkké imitaci kůže a luxusní v kůži a se zlatou ořízkou. Všechny tři jsou poměrně uměřené a zachovávají si svou vážnost i bez užití zbytečně křiklavých prostředků. Aniž by při tom rezignovaly na pěknou, citlivou úpravu.

Bible má svůj logotyp. Moderní značku Petra Stieglera tvoří Helvetica s téměř nulovým prokladem mezi znaky. Svislé dříky znaků jsou seříznuty do obloučku a připomínají tak vzdáleně způsob, jakým píše seříznuté pero — nástroj gotických manuskriptů. Provedení je však trochu amatérské a bezradné, pokusy upravit písmena B a e v podobném duchu jako i, b, l vyznívají násilně a nepřesvědčivě. Vyražené na vazbě se ještě nedokonalosti ztrácí, v tisku na titulní stránce uvnitř svazku jsou už docela rušivé.

Typografy-nihilisty se smyslem pro ironii jistě pobaví zjištění, že Bible je vysázena písmem Utopia (Robert Slimbach, 1989). Nebudu autora Luboše Kendru vinit ze záměrné zlomyslnosti — ostatně písmo v textu funguje velmi dobře. Má zkrácené dotahy i dostatečnou tmavost na to, aby bylo skvěle čitelné i v malých stupních a umožnilo kompresní sazbu s malým řádkovým prokladem, což je pro daný účel vpravdě kruciální vlastnost. Ovšem vzhledem k tomu, že je tiskový typ již poněkud staršího data, postrádá důležité typografické vymoženosti posledních let, které každé složitěji strukturované knize pomohou vyřešit některé drobné detaily. Mám na mysli zejména sazbu indexů a poznámkového aparátu. Zatímco v knize je pro indexy užito číslic vzniklých zmenšením obyčejných textových numer, moderní fonty už mnohdy obsahují sadu speciálně nakreslených číslic, které se do textu hodí lépe — jsou obvykle větší, širší, tmavší a v malých stupních lépe čitelné. V poznámkách pod čarou jsou číslice odkazující na verše nesmyslně vyznačeny kursivou, vazba mezi textem a poznámkou je tak nelogicky přetržena.

Vnitřní úprava je solidní, má však menší nedostatky. Neproložené řádky jsou až příliš dlouhé, přechod z jednoho řádku na druhý vyžaduje od čtenáře značné soustředění. Černou barvu textu doplňuje v záhlaví, paginaci a nadpisech doplňková červená. Nadpisy v textu jsou ale vyznačeny příliš okatě — větším stupněm, tmavším řezem, kursivou i barvou. Bohatě by postačilo střídmější vyznačení pouze doplňkovou barvou, případně v kombinaci s kursivou. Totéž platí pro živá záhlaví; proložené kapitálky se nehodí kombinovat s tučným řezem.

Výtečné je však technické zpracování. Knížky vytiskla nizozemská tiskárna Jongbloed, která se na podobné publikace specializuje. Chválím zvolené materiály. Jemný biblový papír sice prosvítá, ale to lze u tak nízké gramáže těžko brát jako chybu. Má krásnou žlutou barvu a je velmi příjemný na dotek, stejně jako potahový materiál knižního bloku. Hřbet svazku je jemně zaoblený, rožky stránek zakulacené, kniha se pohodlně rozvírá a hezky voní.

Mám takové tušení, že knihu zakoupí nejeden ateista jen proto, že je pěkná. Ale možná do ní občas nahlédne a něco si z ní přečte. A to není úplně špatný výsledek.

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 7/2009. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.

K účasti na typografickém workshopu zaměřeném na tvorbu digitálních písem mě coby lektora-asistenta laskavě přizval Filip Blažek (Typo.cz, Designiq), za což mu patří velký dík. Akce zorganizovaná paní Ewou Sataleckou se konala ve dnech 20.—31. 7. 2009 na zámku v polském Cieszyně. Workshop v anglickém jazyce byl rozdělen na dva pětidenní cykly: v první části se adepti typografie pod vedením českých lektorů seznámili s většinou podstatných principů tvorby a digitalizace latinské abecedy, druhá část, kterou vedl Gerry Leonidas (vedoucí programu MA Typeface Design v britském Readingu), byla zaměřena na zdokonalení autorských abeced zúčastněných „studentů“. Protože druhé části workshopu jsem se osobně nezúčastnil, podám stručný informativní referát alespoň z té první.

Jako nejvhodnější místo společného setkávání jsme zvolili zámeckou galerii, moderní stavbu s klimatizovanou, dostatečně velkou a dostatečně vybavenou přednáškovou místností. Bohatou teoretickou část prvního cyklu tvořily přednášky týkající se kresebných principů latinské abecedy, problematiky funkce a tvorby diakritických znamének a ovládání písmového programu FontLab Studio. Získané znalosti a dovednosti studenti okamžitě rozvíjeli v několika samostatných úkolech na papíře i na počítači, o výsledcích práce se následně až do pozdních odpoledních hodin vedly dlouhé a (troufám si tvrdit) poměrně plodné diskuse. Navrhovali jsme diakritiku k existujícím písmům, digitalizovali abecedy, nastavovali korektní metriku znaků i kerningové páry, generovali fonty, tiskli vzorové stránky, …

Snad proto, že cena za dvoutýdenní kurz nebyla nijak zvlášť nízká (440 Euro), sešla se zajímavá skupina deseti dostatečně motivovaných lidí, které skutečně bavilo pracovat. Dnes, po několika workshopech, kterých jsem se zúčastnil jako student i lektor, mám možnost srovnávat. Znovu se ukázalo, že nejdůležitější ze všeho je osobní nadšení všech aktérů. Sebelepší lektor nic nezmůže tam, kde není dostatek zájmu a zdravého zanícení. Setkal jsem se už s lidmi, kteří přišli dobrovolně, jen proto, aby účelně trávili svůj volný čas, i se studenty vysoké školy, kteří přišli jen z povinnosti a při první příležitosti se vytratili inhalovat omamné kuřivo či provozovat jiné podobně užitečné a zdraví prospěšné aktivity.

Proto mě velmi těší, že se v Cieszyně sešli příjemní a pracovití lidé, se kterými bylo potěšení tvořit a diskutovat, a to nejen o typografii. Věkový rozptyl od třiadvaceti do čtyřiapadesáti let je jistou zárukou různých pohledů na problematiku, zvláště připočteme-li k tomu skutečnost, že lidé měli dosti rozdílnou (či nulovou) zkušenost s tvorbou písma. A tak jsme společně pracovali ve skupině se studenty akademie, čerstvými absolventy i zkušenými pedagogy. Atmosféra byla přátelská, studentky podezřele krásné a vzájemné vztahy se utužovaly pravidelnými návštěvami rozličných restauračních zařízení na obou stranách státní hranice, popíjením v zámecké čajovně, grilováním lokálních specialit (jelito białe!), divokým tancem v non-stopech a pozdními návraty na ubikace.

Kladná odezva účastníků workshopu naštěstí rozptýlila mé počáteční obavy z případného mezinárodního fiaska, takže výsledkem je vlastně jen pozitivní zkušenost. Získal jsem nové přátele, cenné kontakty a vlastně jsem se i ledasčemu užitečnému přiučil. A navíc si odnáším jedno staronové předsevzetí: učit se, učit se, učit se.

Ostatní fotografie si můžete prohlédnout na Flickru, další várku na webu Slezského zámku.

FontStruct je nadmíru užitečný projekt od FontShopu. Umožňuje každému zájemci zdarma a během pár minut či hodin vytvořit funkční titulkové písmo i bez znalosti složitého softwaru. Slouží k tomu flashová aplikace FontStructor, obsahující několik jednoduchých kreslicích nástrojů a sadu přednastavených „cihel“. Ideální kratochvilný nástroj pro amatérské milovníky typografie, veškeré studentstvo a začínající písmaře. A hlavně je to zábava!

Systém je přirozeně značně omezený. Veškerá písma jsou definována modulární mřížkou a míra detailů se odvíjí od hustoty mřížky, takže výsledkem bude vždy spíše jednoduchý titulkový typ. Pohledem do galerie zveřejněných výtvorů zjistíme, že snahy o složitější koncepty veskrze selhávají, dobře ale fungují některé variace na lomená písma, různé ikonky a také písma pixelová, pro která je program jako stvořený.

Abych nekázal vodu a nepil víno (nic chytřejšího mě teď nenapadlo), vyrobil jsem během včerejšího odpoledne úderný akcidenční font RoundStruct. Stavba znaků je velice prostá, oblouky nahrazují zaoblené rohy ve styku horizontální a vertikální linie. Kresba verzálek je poměrně tradiční, hlavní devízou písma je ale sazba ze znaků na pozicích písmen malé abecedy, kde se nacházejí některé alternativní formy liter — konkrétně a, e, g, y. Písmo existuje ve třech řezech jako RoundStruct A, RoundStruct B a RoundStruct C, jednotlivé řezy se liší mírou dekorace či přímo její absencí. Zatímco první typ obsahuje drobné čtvercové body ve třech řadách, druhý typ je dekorován výrazněji a třetí je teček zcela prostý. Výjimku tvoří číslice, které (v případě stylu A a B) mají dekor na jiných pozicích než litery, což poněkud zlepšuje čitelnost v delších slovech a textech. Zcela bez ozdob je veškerá interpunkce a také matematické a speciální symboly. Znaková sada momentálně obsahuje asi 140 znaků, přítomna je diakritika pro sazbu češtiny a slovenštiny, jeden slitek a také několik ornamentů.

Prvotní inspirací pro vyrobený font bylo za prvé vydařené logo projektu FontStruct, za druhé oblíbené písmo Teuton Františka Štorma, jehož koncept hybridních kapitálek přímo ovlivnil kresbu některých znaků. Oběma zdrojům patří srdečný dík. Písmo bude v dohledné době době dostupné ke stažení zdarma pro nekomerční účely přímo z webu FontStructu. Nedostatky, kterým není možné v on-line aplikaci zamezit, odstraním některého deštivého večera v programu FontLab Studio. Vylepšená verze s drobnou optickou kompenzací, upravenou metrikou, funkčním kerningem, rozšířenou znakovou sadou a více použitelnou diakritikou zřejmě nebude nabízena ke stažení nikdy. Uvidíme. :)

Větší reprodukce písma, použitelné třeba na plochu obrazovky, jsou ke stažení na Flickru a označené tagem RoundStruct.

Osobně v aplikaci FontShopu postrádám možnost přidávat nebo editovat dostupné cihličky. Schází mi také větší variabilita v nastavování metriky znaků, podpora kerningu (alespoň na základní úrovni) a také možnost používat komponenty, což by značně usnadnilo tvorbu diakritizovaných znaků. Chápu ale, že se jedná o pokročilé funkce, které nebude snadné naprogramovat. A možná je záměr, že má aplikace takto striktní omezení, přece jen jde spíše o legrácku, která si neklade za cíl konkurovat profesionálním aplikacím na tvorbu písma.

S čítankovými autory je potíž. Čtenář doživotně zmátořený povinnou školní docházkou je k nim skoro ze zásady shovívavý, protože tomu, co je prověřeno léty a posvěceno hlavami pomazanými, se povětšinou neodvažuje vzdorovat. Neboť člověk je tvor veskrze mdlého rozumu, dobře přizpůsobivý, kritického smýšlení se mu dostává jen zřídka a pomálu. A proto kolikrát čte i v dospělosti opakovaně to, co mu bylo v mládí hezky naordinováno, a vydavatelé klasiky si spokojeně mnou paže, jak jim ti Remarqueové, Hemingwayové, Škvorečtí a Hrabalové, Nerudové, Seifertové a jim podobní mizí pod rukama. Našinec by si mohl myslet, že si nakladatelé dobře prodejné autory budou hýčkat a jejich knihám dopřejí patřičnou redakční péči, kvalitní materiály a nejlepší možné úpravce za to, že jim tyto takzvané držáky vytrvale přinášejí zisk. Chyba!

Náhodné (tím osudovější) setkání s hromádkou aktuálních vydání děl Karla Čapka ve mně vzbudilo upřímný děs a zlou předtuchu, že tuzemští nakladatelé v některém ze svých četných záchvatů zvrhlosti soutěží o to, kdo se Čapkovi in memoriam nejvíce pomstí za to, že se nedožil deportace do koncentračního tábora. Válka s mloky, vydaná letos v nakladatelství Leda, je ukázkovým příkladem toho, jak knížka v roce 2009 nemá vypadat. Pánové Robin Brichta a Jiří Hladký tvoří designérské duo, jemuž se máloco vyrovná. Obálka s odrazivostí čerstvě přeleštěného psího šourku obsahuje v jediné computerové koláži efektní prolnutí novinových výstřižků, sakrální architektury, dívčího obličeje, robotické masky, spartakiádně vyrovnaného zástupu fantomasů… a pro jistotu i několika nezbytných mloků, aby ani případný zbloudilý analfabet neměl důvod ke zbytečným pochybnostem. Korunovat tučnou typografií — úspěch zaručen. Mít zánět spojivek, vnitřní typografickou úpravu označím jen za nenápaditou. Víc ale zaráží zřejmý fakt, že autoři svůj díl práce dělali odděleně, bez jakékoliv vzájemné vazby, takže kromě názvu knihy na patitulu a titulní stránce nemají vnitřní a vnější úprava svazku společné zhola nic.

Výbušná směs tandemu Brichta + Hladký nejspíš inspirovala Krakatit vydaný v podivném nakladatelství Millennium Publishing jako první svazek Edice dobrodružství. Obálku nakreslil Milan Fibinger, graficky upravil a knihu vysázel Petr Táborský. Přestože sazba je vyvedena pěkným renesančním písmem a tentýž typ se opakuje i na záložkách přebalu, výsledek je zejména vinou ohyzdné typografické úpravy titulu stejně tristní jako vydání u dříve zmíněných kolegů. Těžko uvěřit, že tendenční titulkové písmo jako z dvacátých let lze ještě více pokazit. A přitom stačí přidat v počítači plastický efekt, aby z přebalu pěkně trojrozměrně vystupovalo! Inu každý den nové poznatky.

Nejde mi do hlavy, kde autoři přišli na to, že Čapkovým nejčtenějším knihám bude slušet úprava na způsob nejbídnější překladové sci-fi. Ačkoliv ve dvou zmíněných dílech (ale také v R.U.R., Věci Makropulos a dalších) je prvek vědecké fikce přítomen jako hlavní hybatel dějů, nejedná se o typické vědeckofantastické romány ani náhodou. Na rozdíl od nestora žánru Julese Verna a mnohých jeho pozdějších následovníků se Čapek nezaobírá technickými aspekty robotismu, výbušnin či nesmrtelnosti, ani nijak neusiluje o jejich faktickou uvěřitelnost. Vědeckofantastický rámec románů je pouhým prostředkem k vytvoření metafory o stavu společnosti a možných dopadech lidského konání. Knihy jsou i přes zřejmou schematičnost, která z nich po letech čiší, více dobovými sociálními dramaty než zábavnou odpočinkovou fikcí.

Když se takto zvrácené grafické úpravy dopustí jediné nakladatelství, lze to chápat jako selhání jednotlivce. Pokud ale většina Čapkových děl vypadá jako brak, který nosí do firem podomní prodejci, jedná se o cílenou sabotáž vkusu a dehonestaci ikonického českého autora. Příčiny mohou být dvě: bezbranný amatérismus nadšených vydavatelů, nebo jen věcná snaha vydělat svých pár grošů bez ohledu na to, zda prostřednictvím literatury či párků v rohlíku. Hádám to druhé a je mi líto našeho žactva a studenstva konfrontovaného s takovou grafickou šmírou. A je mi líto i cizinců, když pomyslím, že mnozí z nich se s kultivovanou češtinou seznámí právě prostřednictvím podobně nekultivovaných knih.

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 6/2009. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.