Typographie, grafika, čeština et cetera


Bienále Brno 2012 — poslední možnost podat přihlášku

20. 12. 2011 | Žádné komentáře

V létě 2012 začíná další ročník Bienále Brno, tradiční přehlídky grafického designu světové kvality. Všichni zájemci o účast na bienále se mohou přihlásit do 31. 12. 2011. Přihlášku i podmínky účasti najdete na www.bienalebrno.org. Účast v soutěži je zdarma, každý účastník může zaslat až sedm exponátů. Zásadní změnou je zrušení kategorií, takže padá dřívější rozdělení na Knihy, typografii, písmo a ilustraci vs. plakáty, reklamní grafiku a vizuální styly.

Jádrem nadcházejícího jubilejního 25. Bienále Brno je, mimo výstavy hostujícího kurátora, řady doprovodných výstav a úvodního třídenního cyklu přednášek a prezentací, již tradičně mezinárodní soutěž, která si klade za cíl představit široké spektrum současného grafického designu a jeho proměny napříč médii a formami. Soutěž je nově otevřena všem formám grafického designu, přihlásit lze práce, které vznikly v období posledních dvou let. V rámci mezinárodní soutěže 25. mezinárodního bienále grafického designu Brno 2012 bude udělena Grand Prix – Cena ministra kultury ČR a další ceny, o nichž rozhodne mezinárodní porota, složená z významných světových osobností grafického designu: Andrew Blauvelt (designér USA), Zak Kyes (designér a teoretik UK), Robert V. Novák (designér CZ) , Sulki & Min (designéři KR), Jan van Toorn (designér NL)

Bienále Brno

Bienále Brno

Bienále Brno

Převážně pražská invaze do brněnské galerie

16. 11. 2011 | Jeden komentář

Meziměstská, mezinárodní ani meziplanetární řevnivost, dokonce ani jakákoliv jiná podoba nacionalismu a vyprseného patriotismu mě ani za mák nezajímají. Pro brněnské firmy ale pracuji docela rád, protože se mi zdá logické a správné podporovat lidi, kteří jsou součástí mého privátního prostředí k životu. Proto svou prací (nebo penězi) vyjadřuji podporu nejen místnímu nakladateli, ale i zelináři a uzenáři, hospodskému, holkám od tyče a pouličním prodejcům čehokoliv. Ani mimobrněnské peníze mi moc nesmrdí, takže spím docela klidně ani při fakturaci většinou nemívám špatné svědomí.

Atrium — katalogy výstav v Pražákově paláci Moravské galerie

Atrium — katalogy výstav v Pražákově paláci Moravské galerie

Funguje to i naopak, takže mi neušlo, že Moravská galerie se stala klidným přístavem mimobrněnských, především pražských designérů. Tvůrci vizuálního stylu Moravské galerie jsou už několik let pánové z pražského studia Side 2. Na rozdíl od starého a nepřehledného webu od (pražských) DGU, který nám tady dlouho ztrpčoval život, se jim povedlo poměrně vkusně a jednoduše, v duchu minimalistického švýcarského stylu, upravit web i tiskoviny tak, aby se netloukly s rozmanitým vizuálním obsahem, který galerie návštěvníkům nabízí. Rád si prohlížím výstavní programy, které mi chodí do schránky, rád nakupuji knihy v Místodržitelském paláci, kde mají polepené regály infantilními samolepkami. Fantastickou práci odvedlo studio Side 2 především na vizuálním stylu pro Jurkovičovu vilu, která shodou okolností stojí jen pár metrů od mého bytu a spadá pod křídla Moravské galerie. Pomocí — vlastně primitivních — pixelových ilustrací dokázali vtipně navázat na dekorační balast slovenského architekta, ale zároveň vytvořili originální a hlavně funkční orientační systém i kouzelné tištěné prospekty. Dokonalý balanc mezi starým a novým, gejzír nápadů a poctivá práce.

Nijak se netajím výrazně menším nadšením z propagace Bienále Brno, které Moravská galerie pořádá, a je mi jedno, jestli v soutěži o vizuální styl vítězí pražští designéři, nebo intergalaktická expedice. U vítězných prací mi zpravidla uniká jejich smysl, často jsou odtržené od reality a odmítají srozumitelně komunikovat podstatu neseného sdělení. Aktuální plakáty od Adély Svobodové (?) naštěstí patří k těm lepším z posledních let. Vystačí si jen s typografií odkazující na pestrost grafického designu, nesnaží se o komplikovaný a zdánlivě rafinovaný komunikační kód, který zpravidla víc otravuje než těší. Nemohu se dočkat ostatních realizací, snad nezklamou.

Úplně čerstvou zkušenost teď ale mám s katalogy krátkých výstav v atriu Pražákova paláce. Pro Moravskou galerii je upravuje Radim Peško, který žije v Amsterodamu a věnuje se kromě grafického designu i tvorbě nepříliš krásných, ale v jistém ohledu originálních autorských písem. Ačkoliv mě Peškova tvorba většinou zdaleka míjí, série katalogů Atrium mě baví tím, s jakou lehkostí se dovede vypořádat s nesourodými uměleckými projekty. Výsledkem je seriál subtilních sešitků, které svou střídmostí a rezignací na přehnanou „kreativitu“ dobře slouží zamýšlenému účelu ve zhuštěné podobě informovat o jednotlivých autorech. I přes velký záběr projektů si všechny katalogy drží pevnou koncepční linii, obálky citují nebo parafrázují umělecká díla či jejich fragmenty. Pomocí několika signálních barev a obrysových linií vytvářejí sérii decentních, neinvazivních a zpravidla i abstraktních kompozic. Pěkná realizace na minimálním prostoru několika stránek.

Moravská galerie nepochybně má určitou vizi. Ví, kam směřuje a jakým způsobem se chce prezentovat. Ačkoliv ne všechny výstupy mě dovedou oslovit, na výsledcích je s odstupem času vidět, že vedení má dlouhodobou ambici dát prostor současnému designu, který se často vymyká průměrnosti, líbivosti a někdy i zbytečně bojácným očekáváním, která jako veřejnost máme.

Jíst, meditovat, milovat, dyzajnovat

31. 10. 2011 | 9 komentářů

Jestli se zas někdy budou psát dějiny českého národa, mělo by tam být hlavně uvedeno, že je líhní fotbalových trenérů, politologů a kritiků umění. Ale nejen těch — také grafickému designu u nás každý rozumí, patří to už k základnímu vzdělání našeho občana, odkojeného výtvarnou výchovou na ZŠ. Nebo výstavami v krněnské galerii Vaňkovka, kde návštěvníci v průběhu nightshoppingu při cestě z asijského bistra do módního butiku stihnou autogramiádu kapely Lunetic, exposici zahradní architektury a vánoční instalaci z polystyrenu a chomáčů vaty.

Nemyslím si, že mám oko z kašparovy krávy, píše mi překladatel, aby tím dal váhu svým připomínkám ke grafické úpravě. S redaktorkou se dojemně shodují, že můj grafický návrh je kýčovitý, že titulní stránka je prázdná nebo že obrázek je nesmyslný. Když mají dobrý den, vybičují se i ke složitější češtinské komposici skoro až mantrického charakteru, která naznačuje, že za sebou mají několik buddhistických seminářů: Prázdným prostorem nemíním místo, kde nic není, ale jistou nesamonosnost určité plochy. Zapamatovat, uvařit čaj, koupit bubny a opakovat až do zblbnutí.

White space

Koneckonců žijeme v demokratickém zřízení a každý má právo vyjádřit svůj názor. A tak se i já postupně zbavuji vrozeného ostychu a začínám hodnotit polské překlady, protože jsem byl v Polsku a umím si tam koupit párek v rohlíku a jízdenku na vlak. Ale nejde to úplně samo a hned, poněvadž ve mně zůstává zakořeněná úcta k práci ostatních lidí.

Nabízet služby je odjakživa trochu nevděčná a marná činnost, protože služby se berou jako samozřejmé a bezplatné, jako by neměly žádnou hodnotu. Zaplatit za tisk, tvárnice, kožich nebo počítač je normální, ale platit nebo ocenit duševní práci bývá velký problém. Pravidelně mi chodí výzvy k účasti na výběrových řízeních, postrádající jakoukoliv zmínku o úhradě za předložené návrhy. Bere se u nás za samozřejmé, že parta grafiků nemá na práci nic zajímavějšího než týden o hladu a žízni mlátit do myši a klávesnice s vidinou, že možná — jestli bude správná konstelace a jestli budou mít dost štěstí — dostanou někdy za svůj výkon zaplaceno, neznámo kolik. Návrhy vybere pan ředitel, ale jestli se mu nebudou líbit, hradit je nebude. Vždyť je přece nepoužil. Hodnotit cizí práci systémem líbí/nelíbí je vždycky jednoduché, jenže umět objektivně zhodnotit její kvality, to už vyžaduje trochu vzdělání a rozhledu.

Vážení a milí — možná si dovedu zavázat tkaničky, ostříhat nehty, zvládnu přidávat na stavbě, uvařit čaj a namazat chleba s marmeládou. Možná jsem už jel tramvají, byl s maminkou u zubaře, možná jsem viděl hada s kolikou i partu gaymanů, jak jdou ruku v ruce do temného pokojíčku v suterénu pánské diskotéky. Ale zatím nemám pocit, že jsem dobrý kuchař, řidič MHD ani specialista na dentální anorexii, vyměšování plazů a choroby pohlavního ústrojí.

Stojí to hodně úsilí a sebekontroly, ale někdy je vážně dobré zatnout zuby a mlčet. Myslím, že nejlépe uděláme, když se pokusíme dát ostatním kolegům-odborníkům prostor k tomu, aby mohli dělat svou práci. Vyjádříme tím respekt k jejich profesi a uděláme krok na cestě ke šťastné planetě i k vlastnímu osvícení. Protože aby zůstala zachována už tak dost křehká rovnováha světa, měli by spisovatelé v prvé řadě psát, překladatelé překládat, dyzajnéři dyzajnovat, kojné kojit, dojnice dojit a provazochodci provazochodit.

Svoboda, knížky a intelektuálničení

17. 9. 2011 | 9 komentářů

O Americe se vždycky mluvilo jako o zemi neomezených možností. Ale neomezené možnosti už stihly dorazit i do Evropy. Zatímco dříve existovala určitá institucionalizace vzdělávání, literatury nebo designu, internet maže veškeré podobné bariéry. Poznání dnes není koncentrováno v knihovně a jeho dostupnost není omezena otevírací dobou. To jen školy se evidentně nestihly (a snad ani nesnaží) na změnu adaptovat. Místo toho, aby učily pracovat s informacemi a rozpoznávat jejich hodnotu, stále svou energii plýtvají na memorování snadno dostupných dat, jejichž znalost pak testují prostřednictvím přežitých a úplně nesmyslných maturitních nebo státních zkoušek. Přestože všichni študáci i kantoři vědí, že nic se z hlavy nevykouří tak rychle jako ve stresu získané vědomosti. V době, kdy vyhledání odpovědi na většinu otázek trvá několik vteřin, ztrácí veškeré biflování jakýkoliv význam.

Čím méně memorování je potřeba, tím větší smysl má jedinečná intelektuální nebo umělecká činnost, schopnost spontánně vytvářet novou hodnotu. Stejně tak znalost jazyka a orientace ve společenských a kulturních vědách je mnohem zásadnější pro pochopení světa, ve kterém žijeme. Absolventem školy má být samostatně kriticky smýšlející člověk, jeho vzdělání potom není definováno souborem již existujících dat, ale primárně intelektuálním výkonem, který prověří jeho připravenost pro budoucí život. V grafickém nebo průmyslovém designu je česká škola užitečná skoro výhradně jako místo navazování profesních kontaktů. Má-li si získat statut vzdělávací instituce nezbytné k vykonávání specifické profese, musí si klást úplně jiné cíle, než je tolik oblíbená výchova ovcí, které dovedou správně citovat literaturu.

Raffael Santi — Athénská škola

Svoboda informací stírá hranici mezi profesionálem a laikem, protože odborníkem se může stát každý, kdo má ambice a vytrvalost. Třebaže se to neobejde bez různých třenic a kolizí. Samozvaní teoretici designu po dvou letech praxe v zaplivaném DTP studiu radí mnohonásobně zkušenějším a vzdělanějším „kolegům“, jak mají dělat svou práci. Mámy od plotny sází časopisy, veršotepci upravují knihy a designéři dělají redaktory. Ale je to zároveň v pořádku, že místo glejtu potřebujete spíš dravost, zkušenost a touhu prosadit se, protože konkurence je zdravá. Jediná potíž spočívá v tom, že absence institucí a garancí vytváří prostředí, kterému bude veřejnost nesnadno rozumět.

Svoboda člověka je tak vykoupena úsilím většiny zorientovat se v džungli, ve které chybějí garance některých dříve samozřejmých hodnot. Hlavní riziko dnes představuje možnost, že rezignujeme na kvalitu, protože ji nedokážeme rozpoznat. Nebezpečí informačních portálů nebo elektronických knih není v tom, že ohrožují vydávání novin a některých tištěných publikací. Největší hrozbou je fakt, že nekvalita jejich úpravy a často i absence korektury či redakce publikovaných textů snižuje zdánlivě neotřesitelné standardy. Texty s pravopisnými chybami degradují sdělení v podobné míře jako neadekvátní úprava. Pokud dovolíme, aby se z lajdáctví stala samozřejmost, potom automaticky přichází i brutální degradace kvality.

Ošklivé učebnice, neprofesionální sazba ani nepřehledné časopisy určitě nezničí svět. Dokonce si myslím, že vydavatel tisku se bez dobrého designéra dost často a docela dobře obejde. Naštěstí ale nemalá část literatury spadá do oblasti kultury. A lidé od kultury svého čtenáře nechtějí jen bavit. Občas se jej snaží také kultivovat a vzdělávat.

Čím se dopoval Ladislav Sutnar

18. 8. 2011 | 2 komentářů

Je taková zvláštní kategorie knih o designu, ve kterých nejsou skoro žádné obrázky. Jedná se zpravidla o teoretické stati reflektující myšlenkové zázemí jejich autora. Většina lidí nad takovými knihami ohrnuje nos, protože je nebaví číst a protože veškeré své povědomí o designu získávají z instantních designérských blogů-katalogů. Není pak divu, že většina adeptů grafického designu nahrazuje studium a poznání intuicí. Jako by texty lidí, kteří zemřeli před pětatřiceti lety (a většinu toho napsali ještě o několik desetiletí dříve) byly zbytečnou přítěží, jež omezuje tvořivost.

Ladislav Sutnar v textech

Do skupiny knížek spíše spoře vypravených obrázky spadají i Mental Vitamins Ladislava Sutnara, předního česko-amerického designéra (1897 Plzeň až 1976 New York). Publikace vyšla v roce 2011 péčí Uměleckoprůmyslového muzea v Praze a nakladatelství Kant. Jedná se o trochu nesourodý soubor autorových časopiseckých článků, příručkových textů a korespondence… v podstatě o texty, které se už nevešly do sutnarovské publikace vydané roku 2003 u příležitosti jeho velké monografické výstavy. Při studiu textů se do jisté míry vnucuje srovnání se Sutnarovým vrstevníkem Karlem Teigem, který měl na poli propagace moderní typografie nemalé zásluhy. Ale zatímco Teigeho články zůstávaly většinou v ideové rovině, Sutnarovy texty jsou o dost víc prakticky, didakticky a skoro až věděcky orientované. Ne že by se omezovaly jen na funkční aspekty designu, spíše poukazují na provázanost teoretického základu s konkrétním grafickým výstupem. Možná až zbytečný prostor — celých padesát stránek knihy — je věnován korespondenci dokumentující peripetie spojené s typicky sutnarovskou dětskou stavebnicí Build the Town, jež se vinou válečných a organizačních těžkostí nikdy nedočkala masové produkce.

Ladislav Sutnar v textech

Na publikaci Mental Vitamins se mi zdaleka nejméně líbí její úprava Radima Peška. Měl bych ale správně napsat, že mě na první pohled zaujal formát knihy i střídmost v grafice a materiálu. A že teprve postupem času, až při čtení, mě začala provokovat absence smysluplné navigace, která by odpovídala duchu Sutnarových představ o inteligentně organizovaném vizuálním toku. Snaha kopírovat (či parafrázovat) sutnarovskou úpravu se v kontextu jiného formátu a pozměněného obsahu úplně míjí účinkem. Na stránkách, kde se citují pasáže z přelomové publikace Visual Design in Action, je to nejmarkantnější. Zatímco v originále se autor pomocí jednoduchých značek (trojúhelníky, čtverce a puntíky) odkazoval k jednoznačně rozmístěným částem knihy (kapitolám, barevným přílohám a poznámkám pod čarou), v Peškově úpravě se všechny grafické symboly na stránce slily v jakýsi tekutý maglajz, v němž se čtenář vyzná až po pečlivém prostudování původní úpravy.

Ladislav Sutnar v textech

Při čtení v duchu přemýšlím, kolik kusů takové knížky se vlastně může prodat. Mám obavy, že — stejně jako většina ostatních podobně úzce zaměřených publikací — je zajímavá skoro výhradně pro sběratele, pedagogy a typofily; širší veřejnost osloví jen stěží. Je mi to docela líto, protože všem svým čtenářům, kteří se nenechají odradit trochu nepřehledným obsahem, nabídne užitečný pohled do myšlení asi nejprogresivnějšího českého designéra naší historie.

Ladislav Sutnar v textech (Mental Vitamins)

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

Typo 365

Typo 365 je v pořadí druhá ročenka „nejlepších“ textů o typografii, do které jsem přispěl dvěma články. Najděte v ní ale i příspěvky od osob mnohem povolanějších (namátkou Reza Abedini, Erik van Blokland, Veronika Burian, Matthew Carter, Tobias Frere-Jones a další).

Doporučuji

Radkovi Sidunovi se povedlo zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milovníci typografie znají z knižní edice Gema z Odeonu. Alphapipe nabízí Briefcase Type Foundry.

Správa webu