Typofilos

Za bohatou společnost považujeme tu, která se šplhá na pomyslný vrchol Maslowovy pyramidy. Kdo již nasytil fyziologické potřeby jídla, bezpečí a sounáležitosti se smečkou, může pomýšlet také na nejvyšší mety, stupně vítězů: naplnění potřeby uznání, úcty a seberealizace. Šťastné národy, zbavené starostí existenčních, pěstují v hojné míře literaturu a filmová umění, společenské tance, píší články do odborných periodik a připouštějí si téměř výhradně starosti existenciální, metafyzické, nadstandardní. Třeba jen proto, že mohou, třeba jen z dobrého rozmaru. Pro dnešek se k příslušníkům šťastných národů přidávám i já.

Úvahy z Ekologických dnů Olomouc jedině na recyklovaný papír. Surová vazba bez hřbetu i potahového materiálu, bez pestré čtyřbarevné obálky i laku. Písmo vyrobené nejlépe pomocí šetrné elektřiny. Distribuovat pěšmo nebo na kole!

Člověk si na své pouti za pohodlným životem vymyslel celou řadu předmětů i kratochvilných aktivit, které mu mají dlouhé čekání na smrt zpříjemnit. Naneštěstí je většina produktů lidského úsilí v konečném důsledku spíše přítěží, navíc se z nich zpravidla stává přebytečný odpad. Přesto je člověk nenasytný po výdobytcích tvořivého ducha a rád se obklopuje věcmi zhusta neužitečnými, ale přesto krásnými. Dochází k interesantnímu jevu — laciné spotřební zboží má výlučný obal, protože se pak lépe prodává. Jsem přesvědčen, že jedině jsou-li vnitřní a vnější formy v souladu, můžeme produkt považovat za smysluplný. Lenka Lanczová na pergamenu je stejně nepatřičná jako reprezentativní publikace v kapesním formátu, přesto se podobné věci pravidelně dějí. Konzumní literatuře sluší paperback. Jsou knihy, které by měly být tištěny jedině na novinový papír, aby se šetřila příroda, jiné na papír toaletní — ty by se daly použít rovnou dvakrát. Mnohé knihy by raději neměly vycházet vůbec, protože jsou bez užitku, tedy zbytečné. Dobrá úprava je pouze ta, která je jaksi adekvátní danému produktu — v případě knížky adekvátní kvalitám jejího obsahu a zručnosti literátova pera. S lítostí registruji sazbu z písem renomovaných typografů v televizních kuchařkách i na úlisných plakátech zdiskreditovaných politických stran. A proto se přimlouvám za design účelný, svému obsahu i spotřebitelům adekvátní.

Pokleslá literatura má mít zásadně pokleslou grafickou úroveň a mizerné knihařské zpracování. Není nic horšího, než když nekvalitní literaturu upravují vzdělaní a kultivovaní lidé a když vychází na drahých papírech a v luxusních edicích. Čtenář si koupí pěknou knihu, odchází z knihkupectví v radostném očekávání, načež doma se zcela přirozeně dostaví velké rozčarování. Rozpadá-li se románový příběh už po deseti stránkách, je také nutné předem domluvit s tiskárnou lepení svazku klovatinami s prošlou záruční lhůtou, aby se po půlhodině čtení rozpadal také knižní blok ve čtenářových rukou. Povinnou četbu tiskněme na vlhké a zatuchlé archy s bohatě rozbujelými plísněmi. Slizké knihy, lifestylové časopisy a reprodukce děl Kristiána Kodeta nechť jsou tištěny na zrcadlově lesklý křídový papír, bohatě laminovány i lakovány. Každý jiný přístup je vypočítavý, lživý a falešný. Na falši je ostatně založen celý reklamní průmysl, jenž ke svému fungování prostředky grafického designu užívá. Lidé v agenturách vytvářejí propagaci produktům, jež jsou jim většinou dokonale cizí — urputně se snaží nadhodnocovat produkty a služby svých klientů. Pracovat na zakázce, s jejímž obsahem se nemohu ztotožnit, je obyčejně důsledkem rezignace na vlastní cíle a na zodpovědnost za svět, který mne obklopuje. Proto znovu oroduji za design smysluplný a také za design pravdivý.

Mnohým by se ulevilo, kdyby byl princip adekvátního designu doveden k dokonalosti. Mám už před očima inzerát nabízející místo v bankovním sektoru: Místo vitálního, úspěšného manažera by z něj hleděl znuděný chlapík v pomačkané košili s propoceným límcem. Namísto proklamací typu „mladý a dynamický kolektiv“ nebo „nadstandardní platové ohodnocení“ dokonale postačí výčet požadavků na uchazeče a výmluvná cifra. Případným zájemcům je hned jasné, že je čeká frustrující práce mezi podobně frustrovanými jedinci. Na oplátku by nemuseli věnovat energii psaní vyprázdněných formulací do profesního životopisu, aby se v očích korporace učinili lepšími, než ve skutečnosti jsou. Stačí udat co nejpřesněji počet hodin, které hodlají denně strávit soukromou korespondencí a přispíváním v diskusích na zpravodajských serverech. Tomu říkám férová spolupráce.

Telefonní operátoři, banky, sázkové kanceláře ani úřady si hezký vizuální styl ani pěkně upravené výroční zprávy nezaslouží, protože jejich hlavní pracovní náplní je dlouhodobě okrádat lidi o peníze a čas. Dobří designéři nechť pracují především pro kulturní a vzdělávací instituce všech stupňů a dostávají za to daňové úlevy, protože z prospívají svému okolí. Společnost je totiž zdravá pouze tehdy, dbá-li na bohaté kulturní vyžití a celoživotní vzdělávání všech, kteří o to projevují zájem. Dokud budeme místo knihoven stavět obchodní centra a sportovní areály a dokud místo humanistů budou stát v čelech republik neúspěšní ekonomové, se zlou se potážeme.

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 3/2009. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.

Jelen je jelen je jelen je jelen je
je lenje je lenje je lenje je len
jeje len jeje len jeje len je…

O předchozí dětské knížce Petra Nikla, Zá hádkách, jsem psal téměř před rokem, nedlouho před Vánocemi se na trhu objevil jeho prozatím poslední kus se skotačivým názvem Jělěňovití. O oněch rozmnožených háčcích v titulu Nikl tvrdí, že Jelenům přidávají parohy, o grafické úpravě říkám pro změnu já, že začíná být krapet vyčpělá. O celou koňskou délku oběma posledními knihami designér Robert Novák bezpochyby překovává dřívější grafiku Petra Nikla (i jeho pozdější spolupráce s Vladimírem Vimrem), přesto se jen těžko bráním dojmu, že Novák v poslední době stále dokola recykluje jedno jediné pojetí knižní grafiky… ale už mne nemá čím překvapit a nadchnout, což je obrovská škoda.

Z potemnělého lesa knižních dvoustran k nám vystupují bělostní parohatí jeleni, mufloni i ostatní vysoká zvěř s oduševnělým výrazem a mimozemským (nadpozemským) zjevem, jemuž se odolává jen těžko.

O ražbě barvou anebo kovovou fólií jsem psal už ve svém sloupku v Hostu 7/2008, proto jen připomenu nepravidelným čtenářům, že na lepenkové knižní desky potažené papírem nebo plátnem se z tiskařského štočku vytlačí reliéf a natiskne barva nebo metalická fólie; v různých malých obměnách se toto zpracování vazby u Nováka opakuje snad na všech jeho svazcích v mé domácí knihovně: na aktuálních Jělěňovitých, na Zá hádkách z roku 2007, na katalogu výstavy Dekadence / V barvách chorobných z roku 2006, Knize v českém kubismu (2004) i knižním katalogu Umění je abstrakce (2003)… O posunu lze hovořit snad jen v tom smyslu, že s každým svazkem se střídá potahový materiál papír/plátno a mění se ražená barva, ale typografie titulu zůstává konstantně minimalistická, vysázená z jediného typu písma — maximem je užití dvou tučností.

O stále stejnou technologii nakonec ani nejde, koneckonců čtenáře jméno úpravce i vývoj jeho grafické úpravy pramálo zajímá; ale každé takové opakování bez přidané hodnoty je nezanedbatelným varovným signálem především pro autora: je projevem stagnace anebo také eufemistického označení pro stagnaci — stylu. O stylu víme vlastně jen to, že je smrťák grafického designu, že signalizuje ulpívání na jediném ozkoušeném řešení, bez touhy po zdravém experimentu. O kolik snazší a rychlejší je využít dříve vyzkoušené, to už ví dávno každý designér, který za svou práci požaduje peníze… v šikovně ušetřeném čase se může věnovat rodině nebo osobní zábavě: kouřit omamné látky, dloubat se v nose či drbat v krajině ohanbí a radostně se u toho smát.

O obsahu samotném, tedy o básních Petra Nikla a jeho doprovodných ilustracích, je třeba říci zejména to, že jsou toliko dalším korálkem na dlouhé šňůře autorovy výtvarně-literární tvorby, dalším vysokým tónem, tentokrát půlnočně modrým; a z potemnělého lesa knižních dvoustran k nám vystupují bělostní parohatí jeleni, mufloni i ostatní vysoká zvěř s oduševnělým výrazem a mimozemským (nadpozemským) zjevem, jemuž se odolává jen těžko. O „přidanou hodnotu“ však přece jen tak úplně nepřijdeme, poněvadž kromě textu kniha obsahuje vložený kompaktní disk se zhudebněnými jeleními texty — tato fantastická Niklova pěvecká performance, doplněná zvuky, fuky a pazvuky je už týden nejhranějším albem v mé diskotéce.

O tom, že si Jělěňovití odnesou nějakou cenu z Nejkrásnějších českých knih roku 2008, snad ani nepochybuji, výtvarně i technicky jsou totiž nepochybně na vysoké úrovni — tentokrát jsem ale osobně vlastně docela zklamaný a vtírá se dosti drzá a pokoryprostá otázka, zda autorům samotným ke štěstí postačí dělat každé Vánoce bramborový salát s loňskou majonézou, nebo už nastal čas vyzkoušet něco trochu jiného.

Oči lesklé, tiše funí
pa pa pa pa pa pa pa pakůň,
pa pa pa pa pa pa pa pakůň,
zrcadlí ho v noci tůň.

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 2/2009. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.

„Poď, vole, budeme to dělat spolu…,“ pravil jednoho pozdního odpoledne básník Stöhr a udělal na mne prosebný pohled, který mohl znamenat cokoliv včetně nabídky ke společnému provozování erotiky. Ale jen těžko by mohl být známým autorem křesťanské lyriky, kdyby se mnou měl nečisté úmysly. Odstoupiv od monitoru, který do té doby zakrýval tělem, umožnil mi pohled na rozpracovanou úpravu literárního časopisu. „Tak — a už je to tady,“ pomyslel jsem si a nasucho polkl…

Literární periodika

Venku se zrovna čerti ženili, bolelo mě v zádech a v odborných kruzích se mluvilo o tom, že Respekt dlouhodobě prodělává a že jej spasí zřejmě jen změna formátu na obrázkový časopis s barevnými reklamami. A lidé z oboru věděli, že to bude pro grafické studio příjemná zakázka za pěkné peníze. A mně tedy spadla do klína tato báječná nabídka spolupodílet se na úpravě literárního časopisu vydávaného spolkem milovníků literatury, listu závislého na dotacích z Ministerstva kultury. Vyhlídka dlouhých bezesných nocí strávených nad sponzorskou prací, zjevně bez možnosti rozhodovat o výsledné podobě média, mi nepřišla dvakrát vhod. Odmítl jsem. Ale přece jen ta zdánlivě bezvýznamná příhoda k něčemu byla dobrá. Rozvinula totiž dlouhou spirálu mých soukromých úvah nad pozicí literárních časopisů (a kulturních periodik vůbec) v naší společnosti a nad ekonomickými kritérii, která jejich chod i jejich grafickou úpravu přímo a zcela zásadně ovlivňují.

Na rozdíl od velkých komerčních časopisů vycházejících v několikatisícových nákladech jsou literární periodika stále artiklem minoritním, a tedy z povahy nevýdělečným. Autorské honoráře za solidní literárně-věděckou práci beztak adekvátně nezaplatí, peněz nazbyt tak logicky není ani na záležitosti týkající se jejich úpravy. Vydavatelé šetří a často si upravují médium sami nebo ve spolupráci se sazečem. V devadesátých letech byla podoba většiny časopisů právě z těchto důvodů tristní v každém významu onoho slova. Typicky smutným dokladem doby temna je například úprava Hosta z konce devadesátých let, která absenci invence a vkusu chabě zakrývala vysokým počtem zcela nevhodně použitých a kombinovaných písem.

Ohyzdné a především nepřehledné plátky plné chyb v sazbě se začaly zajídat nejen čtenářům (vydrží hodně), ale postupně i lidem v redakcích, kteří mívají možnost konfrontovat své dílo se západní konkurencí. A také — což je podstatné — mají přístup k množství knih, u nichž jsou rozdíly mezi prací amatérskou a prací skutečného grafického designéra dokonale markantní. Příklady táhnou a zároveň dokazují, že kvalitní design není zbytečný luxus, který si redaktor vytvoří sám, bude-li mít náhodou čas, ale že design mimo estetických kritérií řeší především nároky funkční. Vždy když v libovolném časopise tápu, nemohu najít paginaci, název rubriky nebo (chraň bůh!) její dokončení na další stránce, hledám v tiráži jméno autora úpravy, abych mu poslal výhružný dopis. Mám ale dojem, že poslední dobou už je grafická úroveň tištěných literárních periodik o poznání lepší a že to asi nějak souvisí s rostoucí péči věnovanou úpravě knih a také s rostoucím povědomím o tom, co to vlastně dobrý grafický design je.

Na konci roku 2008 zde na jedné straně stojí nenápadné, knižně a kultivovaně pojaté Souvislosti (studio Lacerta), na opačném pólu pak „obrázkový“ Host (pod úpravou je podepsán redaktor Martin Stöhr) s prudce dekadentními kolážemi Miroslava Huptycha na obálkách. Literární noviny (autor neznámý) jsou šedivé a výrazem nesoučasné. Oproti tomu kulturní týdeník A2 (design Helena Šantavá, sazba Marek Naglmüller) je příjemný, moderní a přehledný, prozrazuje jasnou koncepci i zručnost v úpravě. Grafiku brněnského, převážně divadelního časopisu Rozrazil navrhl jeho editor Pavel Řehořík a ladně zkombinovat písma se mu ani přes velké nasazení nepodařilo. Revolver Revue (výtvarník a redaktor Viktor Karlík) se svou typickou obálkou je vděčná vlastní tradici, ale ve vnitřní úpravě tápe kdesi mezi solidním konzervatismem a pokleslým plakátovým kýčem. Literární obtýdeník Tvar (Lukáš Pertl) pracuje docela příjemně s osobitými detaily a zachovává si tvář. Výrazně vyčnívá asi jen starosvětsky pojatá literární revue Weles (Leoš Knotek), která velmi dobře a adekvátně sborníkovému mediu pracuje s papírem i použitými písmy…

Zdá se tedy, že redaktoři si pořídili ještě blbuvzdornější grafické programy, než měli k dispozici v minulosti, z největších chyb se poučili a zcela evidentně si oblíbili písma českých autorů, kterých je v jejich časopisech přehršel. Přesto je však u většiny periodik stále zjevné, zda je upravoval poučený amatér, nebo skutečný odborník. A také jejich podoba mimoděk prozrazuje mnohé o tom, kým se cítí vydavatel být, jak vnímá sám sebe a jak vlastně vnímá svého čtenáře.

Vyšlo v (absolutně nejčastěji redesignovaném) literárním měsíčníku Host 1/2009. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.

Vypadá to, že poslední dobou se konečně začala zvyšovat frekvence vydávání titulů mimo zavedené ediční řady a mimo obvyklá výrobní schémata. Čeští nakladatelé si zřejmě pomalu začínají uvědomovat, že v prostředí doslova přetékajícím knihami dělá „kšeft“ nejen ten, kdo vydává svazky kvalitní obsahem, ale také ten, kdo se nebojí vydávat díla s netypickou nebo experimentální grafickou úpravou či neotřelým technickým řešením. Takový produkt je potom mezi ostatními nejen více vidět, ale je-li naplněn primární smysl novátorského řešení — účelnost, totiž onen okřídlený vztah obsahu a formy —, hovoříme o něm obvykle jako o produktu výjimečném, vynikajícím.

Takzvaná vazba na čtyři díry je tradiční východoasijský způsob adjustace tištěné nebo kaligrafované knihy

Už při letmém porovnání západní knižní tvorby a knihtisku s vývojem ve východních kulturách dojdeme nutně ke zjištění, že západní svět by bez světa východního a mnohých jeho technických vymožeností nebyl tak plný a celistvý, jak jej známe. Ačkoliv výroba papíru začala v Číně již ve druhém století našeho letopočtu, trvalo ještě tisíc let, než se první papírny objevily v Itálii. Gutenberg odlil první písmové matrice před polovinou patnáctého století, ale Číňané měli své první pohyblivé litery již o celá čtyři staletí dříve. V Japonsku dodnes vyrábějí vysoce kvalitní ruční papír, hedvábný materiál o plošné hmotnosti kolem osmi gramů na metr čtvereční, zatímco losinští papírníci vám nabídnou papír minimálně desetkrát těžší — v přímém srovnání hrubý a neforemný. A tak novověký Evropan soustavně nevycházel z údivu nad přínosem východních národů, které kdesi v krajině rýžových polí, odděleně od civilizace Starého světa, vytvořily naprosto specifickou, homogenní knižní kulturu, fascinující dodnes svou originalitou a výtvarnou i technickou precizností.

Příjemně působí kombinace štětcové ilustrace a decentního textu

V minulosti u nás vyšla řada knih tak či onak spojených s Dálným východem. Objevovaly se v nich náznaky úpravy anebo vazby na východě obvyklé, většinou však šlo o pokusy chabé a nedůsledné, o ploché žánrové nápodoby, nikoliv o seriózní představení typicky východní knižní kultury. Neskrývám proto značné potěšení nad tím, že v roce 2007 vyšel péčí pražského nakladatelství Vltavín soubor asijské dětské literatury, převyprávěný Lucií Olivovou a nazvaný prozaicky Čínské pohádky. Formální pojetí pohádek se k formátu čínské knihy bez rozpaků hlásí. Na šířku orientovaná knížka, bohatě ilustrovaná Janem Chaloupkem a upravená v jeho studiu, je ve hřbetu spojena klasickou vazbou na čtyři díry, důmyslným systémem založeným na šněrování bloku kusem pevného motouzu. Rožky knihy jsou ve hřbetu přelepeny proužkem plátna, titul obsahuje kromě slepotisku jednoduchý bílý proužek papíru s černým textem.

Malířská výzdoba nekopíruje žádný konkrétní čínský předobraz — kaligrafii volně rozvíjí a parafrázuje

Východoasijské se z pohledu evropského čtenáře otevírají odzadu a nejinak je tomu u Čínských pohádek. Dětem, potažmo jejich rodičům, se tak otevírá možnost prožít úplně novou zkušenost se čtením, která doslova převrací mnohé z toho, na co jsou při čtení zvyklí. V úpravě se rytmicky střídá chlebový text v horizontálních řádcích s názvy kapitol otočenými o devadesát stupňů doprava a drobné rudé pečetě s celostránkovými i dvojstránkovými ilustracemi založenými na expresivní štětcové malbě. Po vzoru východních knih je každý list na straně naproti hřbetu přeložený, a tak uvnitř zároveň tvoří jakousi kapsu. Zatímco v originálech, tištěných na tenoučký papír, usnadňuje toto řešení otáčení listů a zároveň zabraňuje prosvítání tisku na druhou stranu, v případě Čínských pohádek vytištěných na cca stogramový papír to manipulaci se svazkem spíše ztěžuje, nemluvě o tom, že na výrobu se tak spotřebuje dvojnásobné množství materiálu.

Škoda, že stejné péči jako vazbě a úpravě se nedostalo sazbě textu, jež obsahuje několik rušivých chyb. V některých případech sazeč Michal Cetkovský používá špatné horní uzavírací uvozovky, místo apostrofu u jmen typu Lao-c’ sází diakritickou čárku a podobně. Jsou to menší chyby, které ve výsledku poněkud kazí dobrý dojem z knihy, která se nebojí jít vlastní cestou a vyšlapává ji obětavě pro případné následovníky. V každém případě jsou Čínské pohádky svazkem, jaký bude ozdobou
leckteré — nejen dětské — knihovny.

Pod názvem Špetka knižního orientu vyšlo v literárním měsíčníku Host 10/2008. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.

A cožpak svobodu tisku,
Tu už má přes deset let,
O cenzůře ani vřísku,
Kdo chce, může tisknout hned;
Proto také já již čekám,
Rád bych si co vystačil.
Náklad svůj dám hnedky někam,
Po svatbě bych nestačil.
(Anton Panenka)

Antologie Ivana Wernische „kvodlibet“, mixáž rozmanitých slovesných forem, muchláž naivního básnění i seriózních prozaických textů, vyšla letos tiskem v nakladatelství Druhé město Martina Reinera. Veletučný svazek o čtyřech stech sedmdesáti čtyřech nažloutlých stranách upravil brněnský designér Bedřich Vémola, spojený ponejvíce s již zaniklým Reinerovým nakladatelstvím Petrov, pro které v minulosti zpracoval celou řadu titulů, na jejichž tváři byl vždy vidět osobitý přístup: lapidární grafická zkratka a také zřetelná snaha vyhýbat se slaboduchým klišé.

Jako u mnohých jiných knih mne nejprve upoutalo písmo na titulu, ve kterém jsem už zdálky poznal antikvu Josefa Týfy, jeden z mála báječných produktů složitých padesátých let. Týfova antikva je tedy písmo staré již osmačtyřicet let, ale ještě stále patří mezi proslulé české realizace s širokým ohlasem a nejvyšší mírou originality výrazu zároveň. Na rozdíl od rozličných výstřelků své doby není svébytný výraz písma ani jeho charakteristické detaily na obtíž čitelnosti a užití v knižní sazbě. Ostatně jeho vznik přímo podnítila soutěž na vytvoření původního československého písma pro krásnou literaturu, vypsaná na jaře roku 1959. Písmo je plné zvláštního napětí a kontrastů; na důsledně rovné, monumentální dříky liter (jakoby odvozené z majestátní architektury) jsou napojeny expresivní oblouky a velká kulovitá zrna, jemně barokizující příkrasy, jež vytištěnému textu dávají nezaměnitelný ráz. Snad ještě výrazněji než v základním řezu se virtuozita Josefa Týfy projevuje v omamně životné kurzivě — štíhlé, jiskřivé, rozverné, přesto dobře čitelné a se stojatým řezem dokonale sladěné.

Kladně hodnotím prostou skutečnost, že pro sazbu Vémola vybral právě produkt českého písmaře, který pak s obsahem — vlastně také ryze českým — tvoří ideální soulad. Vždyť u zrodu několika typografických soutěží, které se na začátku druhé půli dvacátého století konaly, stála právě snaha obohatit nuznou výbavu státních tiskáren o nové písmové typy, které by rozšířily paletu vyjadřovacích prostředků tehdejších úpravců o kvalitní soudobé písmo, jež by snad i nahradilo mnohdy opotřebovaný písmový materiál. Dnes je situace pochopitelně jiná — z nebývale široké produkce světových písmolijen může těžit každý, kdo si zaplatí licenci k užití písmového softwaru. Přesto však patří k projevu jakési „národní hrdosti“ a nesnadno popsatelnému pocitu sounáležitosti s důvěrně známým kulturním prostředím, když literaturu českých autorů zprostředkovávají čtenáři litery tak typicky české.

Vydařená Vémolova grafická úprava dokazuje, že Týfova abeceda je vhodná i pro složitěji členěný knižní svazek. V našem případě se jedná o důslednou dvojsloupcovou sazbu, dělenou robustními horizontálními linkami, hvězdičkami, číslicemi, prázdnými řádky i poznámkami pod čarou. Přesto každá dvojstránka přehledně plyne a vyznačuje se příkladnou čitelností. Pouťovou rozmanitost básní, básniček, říkanek, popěvků, kázání i modliteb se podařilo usměrnit do soustavného toku znaků, svislým korytem půlstrany vedenou až k technické části knihy: soupisu literatury a poznámkám. Naneštěstí u nich autor úpravy dvojsloupcový princip opouští, a proto jsou řádky až přespříliš dlouhé na to, aby se četly bez pomocného prstu, vedoucího oko po široké stránce.

Pozornému čtenáři a milovníku rodného jazyka a typografie neuniknou ani některé nedbalostní chyby v sazbě (zejména v úpravě pomlček), jež také poněkud ruší. Výtvarná reprodukce na obálce je dostatečně univerzální, jak to u takto neohraničeného obsahu má být, jen text zarovnaný na střed je na titulu rozmístěn poněkud ledabyle, bez jasného záměru, a pravděpodobně by zarovnání na levý praporek prokázalo dílu lepší službu. Přesto jsem rád, že v Druhém městě vznikají knihy, na kterých je vidět, že se nad nimi někdo zamýšlel, že na nich pracoval rád. A to ve všech fázích díla, nejen při ediční přípravě.

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 9/2008. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.