Typographie, grafika, čeština et cetera


Knihy a typografie podruhé

13. 12. 2012 | 2 komentářů

Je to malý krok pro člověka, ale obrovský skok pro lidstvo. Vlastně naopak. V prosinci vyšlo druhé vydání odborné publikace Knihy a typografie, kterou jsem napsal před rokem a půl. A jelikož cvalík právě dorazil z tiskárny, neuškodí napsat k němu několik slov, změn je totiž víc než dost.

Původní náklad se poměrně rychle vyprodal a kniha už od jara prakticky nebyla k dostání. Na léto byl naplánovaný dotisk, na kterém jsme chtěli vydělat nějaké další miliony. Nakonec mi ale přišlo mnohem smysluplnější vydání odložit, podívat se na téma s odstupem a dopsat nebo upravit věci, které jsem napoprvé nestihl nebo zcela neuzavřel. Původní plán byl doplnit dvě nebo tři desítky stran, nakonec však obsah narostl téměř o devadesát stránek, a to skoro ve všech směrech.

Knihy a typografie (2)

Je to paradox, ale prakticky beze změn zůstala celá dlouhá pasáž o digitálním čtení, která jako jediná hrozila, že bude rychle zastarávat. Ukázalo se ale, že přestože trh nabídl slušnou řadu nových zařízení (čteček, tabletů), jejich hlavní problémy se zobrazováním dlouhého textu přetrvávají. Díky tomu jsem se mohl soustředit na jiná témata, z mého pohledu vlastně mnohem zajímavější.

Knihy a typografie (2)

V původní podobě jsem ponechal i všechny úvodní eseje, v jejich neprospěch jsem ale přidal na obsahu oběma dalším oddílům. Konečně jsem doplnil kus textu o vyznačovacích řezech a především kapitálkách, rozšířil ukázky sazby speciálních mezer, kapitoly o formátech a struktuře knihy, přidal celou řadu nových ukázek reálné knižní sazby. Dříve oficiálně nepublikovaný je rozsáhlý text o tom, jak má vypadat kvalitní diakritika, doplnil jsem také typografy oblíbenou anatomii písem i základní typografické názvosloví, aby se člověk ve všech těch smyčkách, okách a picách (neplésti s pičema) vyznal.

Knihy a typografie (2)

Text se dočkal řady stylistických úprav i nápravy některých chyb, které jsme napoprvé přehlédli. Výsledkem je publikace, která o dost přesněji odpovídá mému původnímu záměru, má totiž celkem 312 stran nabitých obsahem. To vše včetně další nálože nejapných vtipů, na které si někteří stěžovali. Menší proměnou prošlo i technické zpracování a nastavení sazby. Blok je konečně šitý, ne lepený, místo ražby z fólie jsem použil slepotisk. Přibyla druhá doplňková barva (červená), objevuje se na předsádkách, kapitálku i stužce. Vyšperkoval jsem parametry sazby, takže text je celkově hustší a vyznačuje se téměř dokonalými mezerami.

Knihy a typografie (2)

Nejčastější otázka zní: Mám si kupovat druhé vydání, když už mám to první? Odpověď je prostá. Pakliže jste milovníci typografie a chcete mít doma komplexní „příručku“, druhé vydání vás pravděpodobně potěší. Pokud vás ale zajímají výhradně eseje, koupě vás zklame, rozšířeny byly výhradně praktické části knihy.

Knihy a typografie (2)

Další informace již tradičně na mém webu, pro zájemce jsem připravil ukázku v PDF. Knížku si můžete objednat všude možně, třeba u nakladatele nebo na Kosmasu. Ideální vánoční dárek.

Škoda nevařit, škoda nechválit

28. 5. 2012 | 3 komentářů

Na kuchařku Martina Škody jsem narazil na kterémsi informačním portálu. Sedmnáctiletý student, který napíše knížku o vaření — „český Jamie Oliver“ — to je zpravodajský šlágr par excellence, toť se ví. Kvalita je vždycky až druhořadá, podstatný je především mediální obraz celé události.

Škoda nevařit

Já osobně se raději poučím u trošku starších a zkušenějších kuchařů, ostatně mám pocit, že Martin jejich pořady zná líp než já. Jeho míchaná vajíčka totiž důsledně kopírují ta Gordona Ramsayho, stejně tak vajíčkovou omeletu odkoukal od Jamieho, svého vzoru. Původní recept na focacciu, pizzu nebo risotto si najdu raději u Emanuela Ridiho, má to v krvi (a já v knihovně).

Asi bych mohl pokračovat dále, ale není to smyslem mého textu. Těžko říct, jestli se na základních receptech dá něco nového vymyslet. Vlastně ani ta kuchařka není určena pro mě, je evidentně cílená především na autorovy vrstevníky, kterým nabízí docela pestrou světovou kuchyni. A kuchařské knihy jsou ze své podstaty vždycky kompilační literatura. Fakt.

Škodovu knihu jsem si koupil z úplně jiného důvodu než kvůli vaření. Má totiž famózní grafickou úpravu od Petra Bosáka a Roberta Jansy (2011 Designers). Ale to není moc přesný výrok, protože kromě grafiky jsou to také ilustrace, fotografie, materiály a vazba, které spolu dobře hrají a podílejí se na výjimečném výsledku.

Na první pohled mě samosebou zaujaly originální autorovy portréty Johany Pošové s divokou explozí kuchařských surovin — originální a vtipný nápad, co funguje. Stejně dobře působí předělové ilustrace (Alexey Klyuykov) nebo módní měkká šitá vazba s odkrytým hřbetem, kterou známe už z loňské knížky Zde jsou psi od stejných autorů. Pro kuchařku dost nezvyklé řešení, ale průhledný plastový obal na způsob školních sešitů svazek chrání před upatlanýma rukama a různými povětrnostními vlivy, na něž člověk ve vlastní kuchyni narazí. Miluji přírodní savé papíry, natáhnou do sebe tiskařskou barvu a umí hezky stárnout, takže i tady jsem si doslova zachrochtal blahem.

Grafická úprava je založená na jednoduché mřížce a pestrých barvách, navigace naviguje a geometricky konstruovaný grotesk se pro sazbu tohoto druhu literatury hodí skvěle. Má navíc ten romanticky progresivní charakter typografické moderny, který ještě pořád nevychází z módy. Kniha jako celek je dokonalým příkladem současné, velmi hravé, v dobrém slova smyslu módní, ale pořád ještě naprosto účelné grafiky, co vydrží stejně tak dlouho jako klasické recepty na steak, zelňačku, karlovarský knedlík i ostatní šmakulády z obsahu.

Některá přiznání bolí, třeba právě to dnešní: nemohl jsem kvůli té kuchařce spát, tak moc mě dráždila celistvost a promyšlenost její úpravy. Obávám se, že průměrný čtenář si nikdy neuvědomí, kolik práce a zkušenosti za takovým produktem je. Ale my od fochu bychom měli občas smeknout před frajery, co umí líp než my.

Martin Škoda: Škoda nevařit. Kuchařka plná hudby
Smart Press, 2012

Škoda nevařit

Škoda nevařit

Škoda nevařit

Škoda nevařit

Škoda nevařit

Česká televize: minimalismus versus vyprázdněnost aneb Najbrt versus Dvořák

21. 4. 2012 | 25 komentářů

Redesigny, zvláště ty velké, vždycky jitří vášně. Lidé jsou konzervativní a nesnášejí změny. Grafický design se hodnotí způsobem líbí/nelíbí, protože jen málokdo má povědomí o tom, co je to jednotný vizuální styl a proč je důležitý. Tady, v informování veřejnosti, jako desginéři zatím naprosto selháváme.

Vzpomínám si, jak po vyhlášení výsledků veřejné soutěže na redesign České televize v roce 2007 přetékaly diskusní portály sprosťárnami a hnusem. A také na to, že odborná veřejnost přijala vítězný návrh Štěpána Malovce smířlivě, často dokonce s nadšením. Myslím, že po právu. Po pěti letech se z fragmentů jeho práce stala nedílná součást vizuálního stylu televize, třebaže to hlavní, samotné logo, se nikdy neimplementovalo. Obrovská škoda. I díky tomu řada lidí včetně ředitele Dvořáka evidentně nepochopila sílu koncepce oné minulé změny, spočívající v jednoduchém nadtržítku a střídání loga televize s čísly jednotlivých kanálů.

Základ vizuálního stylu od Štěpána Malovce

Základ vizuálního stylu od Štěpána Malovce

Nové koště ředitel Dvořák avizoval, že se chce vrátit k „tradici“, prakticky vzato ke značce z roku 1963. Ta odpovídala duchu doby a také faktu, že Česká televize tehdy měla jediný kanál. Dnes má kanály čtyři, navíc ředitel plánoval další (dětský) program, změnila se forma komunikace televize a razantně i počet a forma vizuálních výstupů, které takový podnik má. I v té soutěži z roku 2007 se objevily pokusy o modernizaci starého loga ČT (galerie tady), nejblíže se dostalo studio Typo+, ale Malovcova razantní proměna vizuálu byla prostě nejsilnější a nejpromyšlenější.

Ve čtvrtek se odnikud vynořily zprávy, že studio Najbrt pro televizi vytvořilo nový vizuální styl. Proč právě Najbrt? Ať se to lidem líbí nebo ne, je to jediné studio v České republice, které se dostalo do širšího povědomí, a Aleš Najbrt je jediná celebrita českého grafického designu. Především díky tomu, že s kolegy vytvořil desítky zásadních realizací posledních dvaceti let, mimo jiné i na poli vizuálního stylu. Poslední dobou se zdá, že má monopol na všechny velké zakázky, ale to jen sklízí, co postupně zasel. Když někdo hledá spolehlivé studio pro realizaci rozsáhlé a náročné zakázky, je přece logické, že se obrátí právě na Najbrta, má s tím nejvíce zkušeností. Každý má možnost dostat se k velkým zakázkám, ale jen málokdo to dokáže.

Logo ČT od Studia Najbrt

Logo ČT od Studia Najbrt

Objevují se výtky, proč do takové zakázky studio Najbrt vlastně šlo, když Malovcova práce byla dobrá, ale jsou zoufale naivní. Kdyby zakázku Najbrt odmítl, vezme ji někdo jiný a ke změně dojde tak jako tak. Grafický design je byznys jako každý jiný a studio, které má deset a více zaměstnanců, má i obrovské provozní náklady. Chod studia bude dělat určitě pět set tisíc měsíčně, takže odmítat zákazníky velikosti České televize nebo Českých drah si nemohou dovolit, bylo by to prostě sebevražedné. Každý manažer studia se na to musí dívat pragmaticky a dotahovat i zakázky, které se dostanou na scestí. Jsem si jistý, že přesně takovým případem je i ČT. Od určitého okamžiku muselo všem být jasné, že tahle práce jde do kopru a že z toho plyne maximálně ostuda. Ale zastavit zakázku, na které se udělal kus práce, už často nejde. Těžko se pak vysvětluje zaměstnancům, proč příští měsíc nedostanou výplatu. Smůla je, že na rozdíl od většiny jiných prací se televizní grafika nedá nijak ututlat, miliony lidí se s ní budou setkávat každý den.

Tohle je přesně ten důvod, proč nikdy nechci mít klasické studio se zaměstnanci. Náklady na provoz a lidi vás nutí do nekončící série dohadů a kompromisů. A musí být nesmírně psychicky náročné tomu čelit. Solitér, člověk na volné noze, si vystačí s pár korunami měsíčně, když je to nutné, prostě se dokáže uskromnit. Náklady na vybavení jsou relativně malé, moc toho k práci nepotřebujete. Ale o hodně horší už je přesvědčovat zaměstnance, aby se uskromnili oni. Takže ano, nikdy nebudu dělat vizuální styl pro České dráhy (vlastně ani nechci), ale nemusím nést zodpovědnost za dalších deset lidí, kteří jsou na mě závislí.

Zadání od České televize tentokrát bylo jiné — navázat na starou značku, tu pokroucenou typografii ve tvaru obrazovky. A to se evidetnně ukázalo jako velký problém, protože kdyby takovou proměnu Najbrti provedli důsledně, dostali by se buď nebezpečně blízko k logu Václava Kučery (Typo+), nebo ke své vlastní práci z nedávné doby, logu pro nákladní dopravu ČD Cargo. Obě značky jsou totiž založeny na stejném principu složení dvou liter, rozdělených uprostřed. Obě značky vycházejí ze tvaru obdélníku, tedy moderní obrazovky. Aby se Najbrti srovnávání vyhnuli (což se nepodařilo, já sám jsem byl jeden z prvních, co si z toho dělal kozy), nepřistoupili k moderní, hranaté verzi, která je a i nadále bude pro televizi charakteristická. Místo toho se přidrželi archaického oblého tvaru, který jsme všichni naposled viděli na staré televizi z devadesátých let. A mám takové tušení, že za pár let se dočkáme faceliftu nového loga, jeho hranaté verze, protože „nová“ značka je už dnes zoufale zastaralá. Čirý alibismus je pak tvrzení Aleše Najbrta, že „symbol není třeba číst, protože jej každý identifikuje“. Pokud mělo smysl navazovat nějakým způsobem na staré logo, tak jedině proto, že neslo kromě tvaru obrazovky i nějaké sdělení, obsahovalo litery ČT. V aktuální verzi už nic takového nemá. Místo minimalismu jsme se dočkali obsahové vyprázdněnosti.

ČT — ČD — ČT nebo také  Kučera — Najbrt — Najbrt

ČT — ČD — ČT nebo také Kučera — Najbrt — Najbrt

Co je pro mě absolutně nepochopitelné, to jsou šílené odlesky a efekty, za které by se nemusel stydět žádný třetiřadý webový grafik. Je mi líto, ale něco tak upoceného se každý den nevidí. Nedovedu si představit, že to Najbrt a Štěpán mysleli vážně, spíše se kloním k názoru, že byli do odlesků dotlačeni vedením televize. Protože nikdo příčetný už snad v dnešní době podobou banalitu, klišé a zhůvěřilost neudělá dobrovolně.

Loga jednotlivých kanálů s bizarními efekty

Loga jednotlivých kanálů s bizarními efekty

Zmínku si zaslouží písmo TV Sans Marka Pistory. Když pominu fakt, že mi nepřijde nijak zvlášť moderní (nebo spíš současné), zdá se mi evidentní, že ČT žádné nové písmo nepotřebuje. Na trhu je řada dobrých textových typů, které obstojí na televizní obrazovce. Jejich pořízení by vyšlo levněji (maximálně desítky tisíc) než tvorba koporátního písma na zakázku (stovky tisíc). Pokud by studio Najbrt trvalo na doplnění sady piktogramů, rozšíření znakové sady je práce na tři až čtyři odpoledne. Ale plně rozumím tomu, že nabídnout firmě korporátní písmo je vždycky dobrý přesvědčovací trik. Nemám samozřejmě zhola nic proti písmům na míru, ale je myslím třeba prosazovat je tam, kde písmo hraje dominantní roli v celém vizuálním stylu. Jinak je to zbytečnost.

Říkám to opravdu nerad, ale dočkali jsme se zase jednoho plochého vizuálu bez jakéhokoliv nosného obsahu. Plochosti totiž někdy nezabrání ani všechny plastické efekty světa. Přesto si myslím, že hlavní vina je na straně zadavatele. Nepřipustil totiž žádné jiné řešení než naleštěné, roztažené řitní půlky, které naznačují směr, kterým se Česká televize hodlá ubírat. Hodně štěstí.

Greta Sans od Typotheque: spíš zklamání

12. 4. 2012 | Jeden komentář

Peter Biľak zvládá marketing dobře. Má pod kontrolou sociální sítě (Facebook, Twitter), zveřejnil hezké propagační video a napsal velký článek na odborný typografický server I love typography. Takže zprávy o nové Gretě Sans jsem prostě nemohl minout — začaly na mě vyskakovat prakticky odevšad. Jelikož jsem ale člověk málo důvěřivý a nenechám se ošálit perfektním technickým zpracováním ani chytrým dávkováním informací, neodpustím si několik odstavců, ve kterých nabídnu svůj pohled, nezatížený prodejními ambicemi.

O serifové Gretě jsem psal před více než čtyřmi lety. A písmo autorů Biľak a Djurek jsem veskrze chválil, i když nějaké výhrady koncepčního rázu jsem přece jen měl. A podobné je to i dnes, i když tentokrát budu kritizovat o trochu víc. Ještě než se pustím do toho kverulantství, chci poznamenat, že umím ocenit práci, která za Gretou je. Jedná se bezpochyby o velmi dobré písmo, profesionálně zpracované, s širokou nabídkou znaků a obrovskými možnostmi užití. Výhrady bych měl snad jen ke kursivám, které mi přijdou už tradičně trochu polámané a nevzhledné, ale vyznačují dobře, to je hlavní.

Greta Sans

Greta Sans (zdroj: Typotheque)

Kvalita, nebo spíš kvantita?

Víc mě zajímá fakt, že písmo je nabízeno — jestli to dobře počítám — v desíti duktech a čtyřech šířkách s kursivami, celkem tedy osmdesáti řezech. Číslo je to úctyhodné a určitě teď řadě lidí spadla čelist, protože kromě základních řezů ve škále od vlasového po supertučný máme i varianty zúžené, kompresní a rozšířené skoro až ad absurdum. A tady je podle mě hlavní problém celého systému: extrémní polohy prostě nefungují.

Předně jsem přesvědčený, že důvody pro vznik maximálně zúžených nebo rozšířených duktů jsou většinou obchodní, nikoliv praktické. Vždycky dobře vypadá, když napíšete, že písmová rodina má sto šedesát nebo tisíc pět set devadesát šest řezů, dobře se to pak prodává a v novinách nebo časopisech vám za takové písmo rádi utrhnou ruce. V extrémech už ale textový typ zpravidla ztrácí většinu svých původních charakteristik. Greta Sans to potvrzuje dokonale. V supertučných polohách se totiž nebezpečně přibližuje bizarnímu zprznění Gillova grotesku pod názvem Gill Sans Ultra Bold. I u Grety dochází k nehezké deformaci původního (krásného!) písma a celkové disproporci veškerého tvarosloví. Litery sice nejsou mechanicky zdeformované, ale schází jim přiměřené vyvážení šířky a výšky, ztrácí téměř veškerou svou eleganci. Co je přípustné u výrazných titulkových abeced, textové typy zpravidla nesnesou. Jakkoliv o nich můžeme tvrdit, že balancují na hranici titulkového písma.

Greta System

Myslím, že by v Typotheque udělali nejlépe, kdyby půlku řezů nemilosrdně vyhodili, bylo by z toho nakonec asi lepší písmo. (zdroj: Typotheque)

Velká síť řezů v rámci jedné rodiny samozřejmě není žádná novinka — opírá se o první (a možná i nejlepší) realizaci tohoto druhu, Frutigerův Univers. Adrian Frutiger přišel v padesátých letech minulého století s novátorskou myšlenkou, že písmová rodina nemusí být jen lineární systém o několika duktech, ale může se jednat o velmi komplexní, prostorový systém řezů od zúžených po rozšířené a od vlasových po tučné. Na rozdíl od většiny epigonů ale Frutiger záměrně (!) na začátku nakreslil velmi uměřené statické písmo, moderní neogrotesk s vertikálním a horizontálním zakončením tahů, písmo prosté jemných detailů a všech nadbytečných nesmyslů. To mu umožnilo rozšiřovat a zužovat písmo tak, aby si ve všech polohách zachovalo čitelnost, jednotu výrazu a maximální možnou konzistenci. A především díky tomu, že si na začátku zvolil adekvátní písmařský princip, podařilo se mu obhájit vytvořený systém a vytvořit jednu z nejvýznamnějších a po právu nejoblíbenějších rodin za posledních let.

Eurostile (zdroj: MyFonts)

Eurostile (zdroj: MyFonts)

Velké využití pro nové schéma skýtají především písma geometricky konstruovaná, odvozená ze čtverce, jako je Eurostile Alda Novarese. Ve většině ostatních případů, zvláště tam, kde autor znásilňuje typy svou povahou spíše dynamické, dochází k narušení přirozených proporcí a devastaci původního písma. Zdá se mi čím dál víc, že interpolace je dobrý pomocník, ale začíná být svým uživatelům trochu nebezpečná. V módní honbě za stovkami řezů někdy zapomínají na původní určení svého písma a natahují je do extrémů, které jsou ve výsledku spíše kontraproduktivní. Jistěže, bezserifové písmo snese mnohem větší napínání duktu i proporcí než antikva, ale také má své limity. Autoři si jich byli evidentně vědomi, protože udělali maximum pro to, aby i v nejtenčích řezech udrželi slušnou čitelnost: přistoupili k několika změnám v kresbě některých interpunčních znamének a transformovali smyčku g i minusku a do jednobříškových (obvykle kursivních) variant. Možná jim tato nutnost mohla naznačit, že onu pomyslnou hranici už překročili.

Ani sto řezů nepomůže tam, kde chybí vzdělání

Druhý problém podobných širokých písmových systémů je ten, že jenom málokdo s nimi umí pracovat. Je to pořád ještě kategorie písem, která ke svému účelnému využití vyžaduje studium, rozhled a zkušenost. Kdybych chtěl být jízlivý, tak napíšu, že s nimi často neumí zacházet ani jejich autoři. Podívám-li se na ukázky novinové sazby na blogu Typotheque, nevidím nic jiného než ledabyle vyskládanou paletu duktů a řezů. Jestli to má být návod pro budoucí uživatele, přijde mi docela slabý, protože tam, kde schází přehledná vizuální hierarchie, střídání písem je spíše na obtíž. Pokud jde pouze o vzorník řezů, který připomíná novinovou úpravu, pak nemám výhrady.

Greta Sans v praxi

Greta Sans v praxi (zdroj: Typotheque)

Obávám se, že designérům nepomůže ani návod pro kombinování vyznačovacích řezů a pro vytváření optických kompenzací. Celé schéma má funkci spíše dekorační než praktickou, protože kombinace řezů předpokládají cit a zkušenost. Podobné návodné tabulky více zmatou než pomohou. Ale možná se mýlím.

Shodou okolností jsem se s problémem superrodin a kombinování mnoha řezů na ploše jediné stránky potýkal několik měsíců nazpět. A ověřil jsem si, že zdrženlivost v kombinování písem a řezů má někdy větší hodnotu než obrovská fontotéka. Přestože jsem měl k dispozici několik desítek řezů, použil jsem dohromady jen osm včetně kursiv. Navíc jsem místo kombinace serifového a bezserifového písma ze stejné rodiny sáhl po grotesku odjinud, protože jsem měl pocit, že za daných okolností funguje lépe. Ale o tom raději až příště, bude to ještě na delší povídání a hodně obrázků.

Co žádá nakladatel od knižní obálky

26. 2. 2012 | 17 komentářů

Furt dokola to lidem vtloukám do hlavy, vedla se o tom řeč na knižním semináři v Hubu a určitě jsem skoro totéž psal i do té svojí knížky: Pořád ještě spousta nakladatelů u nás i v zahraničí nechápe, že obálka a vnitřní úprava knihy jsou nedílnými součástmi jednoho celku. Že nelze svěřit jednu půlku práce designérovi, a druhou půlku neřešit vůbec, nebo ji splácat podle nějakého umaštěného mustru, který se v redakci vynořil neznámo odkud a neznámo kdy. Výsledek bývá strašný. A knihu to degraduje na (více či méně zdařilou sazbu) zabalenou do barevného plakátu, který vypadá, jako by právě přiletěl z jiného světa. Skoro se ani nedivím těm, co mají představu, že knižní grafik je toliko malíř (fotograf, vizuální umělec či jiný artista), a nezamýšlejí se ani vteřinu nad tím, že i vnitřní uspořádání knížky má svého autora. Že vybrat písmo, proklad, umístit paginaci a vyřešit všechny ostatní navigační prvky knihy je úkol pro zkušeného odborníka. Zvlášť tehdy, má-li vnitřní úprava dokonale harmonovat s vazbou a obálkou.

Nejsem ale zdaleka první, kdo pravidelně apeluje na „své“ nakladatele i neodbornou veřejnost. Stejným problémem se zabývali designéři už na začátku dvacátého století, jak to dokládá anketa na téma Knižní obálka, uspořádaná časopisem Typografia v roce 1935. Redakce oslovila několik významných osobností, například Stanislava Maršo, Josefa Čapka nebo Ladislava Sutnara. A právě Sutnar v několika odstavcích geniálně shrnul podstatu celého problému:

Rád bych zde proto především zdůraznil, že považuji knihu a její dočasnou ochranu obálku, nebo trvalejší ochranu vazbu i s ochranným obalem, za jediný celek. Jednotlivé části, aniž došly újmy na své funkci, musí být v přímé souvislosti a bezprostřední závislosti jedna na druhé. Vnitřní grafická výstavba knihy, tj. v souhlasu s obsahem knihy vhodně volený typ a stupeň písma, posazení sloupce na stránkách, způsob vnitřní úpravy, rozdělení a rozčlenění na díly a kapitoly, jejich skloubení s titulním listem, jenž je návěštím knihy, to vše má své logické pokračování v obálce.

Jako v nové architektuře je fasáda domu odrazem účelného uspořádání půdorysu, tak knižní obálka má být důsledkem a stejnorodým výrazem vnitřního typografického řešení knihy, jeho vyvrcholením a uzavřením. […]

Co žádá nakladatel od knižní obálky? Jsou různé způsoby, jak se kniha uvádí na knihkupeckém trhu a jak se doporučuje čtenářům. Důležitým bývá knihkupcův výklad, a na venkově obchodní cestující prodává často jen na podkladě líbivé obálky. Ustálilo se proto rčení: knižní obálka má knihu snadno a dobře prodat. Kniha má se vemlouvat kupci svým obalem. Tím se také stává, že výtvarník bývá pověřen často jen vyřešením obálky, a kritériem pro hodnotu obálky je pak to, jak který nakladatel své reklamě rozumí, co obálka chce dosáhnout, v jakém okruhu čtenářů chce najít své odběratele. Podle toho zvolí si svého kreslíře nebo navrhovatele, a protože každý chce svou knihu výhodně zpeněžit, činívá se u obálek tak často tolik ústupků nasládlé líbivosti, pestré všehochuti a zálibám ve vulgárním barvotisku.

Ke konci ještě poznamenávám: aniž podceňují reklamní stránku obálky a také aniž bych chtěl generalizovat, domnívám se, že by si každé hodnotné literární dílo plně zasloužilo, aby nakladatel věnoval nejméně týž zájem, se kterým se snažívá vyvolit vhodnou obálku, také i vnitřní odborné a  pečlivě úpravě knihy a jejímu dobrému tisku, jež přece jen obálku většinou přetrvají.

Typografia 42, 1935, strana 70. Kráceno.

Komu čest, tomu čest. Podepisuji.

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

Typo 365

Typo 365 je v pořadí druhá ročenka „nejlepších“ textů o typografii, do které jsem přispěl dvěma články. Najděte v ní ale i příspěvky od osob mnohem povolanějších (namátkou Reza Abedini, Erik van Blokland, Veronika Burian, Matthew Carter, Tobias Frere-Jones a další).

Doporučuji

Radkovi Sidunovi se povedlo zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milovníci typografie znají z knižní edice Gema z Odeonu. Alphapipe nabízí Briefcase Type Foundry.

Správa webu