Typofilos

S čítankovými autory je potíž. Čtenář doživotně zmátořený povinnou školní docházkou je k nim skoro ze zásady shovívavý, protože tomu, co je prověřeno léty a posvěceno hlavami pomazanými, se povětšinou neodvažuje vzdorovat. Neboť člověk je tvor veskrze mdlého rozumu, dobře přizpůsobivý, kritického smýšlení se mu dostává jen zřídka a pomálu. A proto kolikrát čte i v dospělosti opakovaně to, co mu bylo v mládí hezky naordinováno, a vydavatelé klasiky si spokojeně mnou paže, jak jim ti Remarqueové, Hemingwayové, Škvorečtí a Hrabalové, Nerudové, Seifertové a jim podobní mizí pod rukama. Našinec by si mohl myslet, že si nakladatelé dobře prodejné autory budou hýčkat a jejich knihám dopřejí patřičnou redakční péči, kvalitní materiály a nejlepší možné úpravce za to, že jim tyto takzvané držáky vytrvale přinášejí zisk. Chyba!

Náhodné (tím osudovější) setkání s hromádkou aktuálních vydání děl Karla Čapka ve mně vzbudilo upřímný děs a zlou předtuchu, že tuzemští nakladatelé v některém ze svých četných záchvatů zvrhlosti soutěží o to, kdo se Čapkovi in memoriam nejvíce pomstí za to, že se nedožil deportace do koncentračního tábora. Válka s mloky, vydaná letos v nakladatelství Leda, je ukázkovým příkladem toho, jak knížka v roce 2009 nemá vypadat. Pánové Robin Brichta a Jiří Hladký tvoří designérské duo, jemuž se máloco vyrovná. Obálka s odrazivostí čerstvě přeleštěného psího šourku obsahuje v jediné computerové koláži efektní prolnutí novinových výstřižků, sakrální architektury, dívčího obličeje, robotické masky, spartakiádně vyrovnaného zástupu fantomasů… a pro jistotu i několika nezbytných mloků, aby ani případný zbloudilý analfabet neměl důvod ke zbytečným pochybnostem. Korunovat tučnou typografií — úspěch zaručen. Mít zánět spojivek, vnitřní typografickou úpravu označím jen za nenápaditou. Víc ale zaráží zřejmý fakt, že autoři svůj díl práce dělali odděleně, bez jakékoliv vzájemné vazby, takže kromě názvu knihy na patitulu a titulní stránce nemají vnitřní a vnější úprava svazku společné zhola nic.

Výbušná směs tandemu Brichta + Hladký nejspíš inspirovala Krakatit vydaný v podivném nakladatelství Millennium Publishing jako první svazek Edice dobrodružství. Obálku nakreslil Milan Fibinger, graficky upravil a knihu vysázel Petr Táborský. Přestože sazba je vyvedena pěkným renesančním písmem a tentýž typ se opakuje i na záložkách přebalu, výsledek je zejména vinou ohyzdné typografické úpravy titulu stejně tristní jako vydání u dříve zmíněných kolegů. Těžko uvěřit, že tendenční titulkové písmo jako z dvacátých let lze ještě více pokazit. A přitom stačí přidat v počítači plastický efekt, aby z přebalu pěkně trojrozměrně vystupovalo! Inu každý den nové poznatky.

Nejde mi do hlavy, kde autoři přišli na to, že Čapkovým nejčtenějším knihám bude slušet úprava na způsob nejbídnější překladové sci-fi. Ačkoliv ve dvou zmíněných dílech (ale také v R.U.R., Věci Makropulos a dalších) je prvek vědecké fikce přítomen jako hlavní hybatel dějů, nejedná se o typické vědeckofantastické romány ani náhodou. Na rozdíl od nestora žánru Julese Verna a mnohých jeho pozdějších následovníků se Čapek nezaobírá technickými aspekty robotismu, výbušnin či nesmrtelnosti, ani nijak neusiluje o jejich faktickou uvěřitelnost. Vědeckofantastický rámec románů je pouhým prostředkem k vytvoření metafory o stavu společnosti a možných dopadech lidského konání. Knihy jsou i přes zřejmou schematičnost, která z nich po letech čiší, více dobovými sociálními dramaty než zábavnou odpočinkovou fikcí.

Když se takto zvrácené grafické úpravy dopustí jediné nakladatelství, lze to chápat jako selhání jednotlivce. Pokud ale většina Čapkových děl vypadá jako brak, který nosí do firem podomní prodejci, jedná se o cílenou sabotáž vkusu a dehonestaci ikonického českého autora. Příčiny mohou být dvě: bezbranný amatérismus nadšených vydavatelů, nebo jen věcná snaha vydělat svých pár grošů bez ohledu na to, zda prostřednictvím literatury či párků v rohlíku. Hádám to druhé a je mi líto našeho žactva a studenstva konfrontovaného s takovou grafickou šmírou. A je mi líto i cizinců, když pomyslím, že mnozí z nich se s kultivovanou češtinou seznámí právě prostřednictvím podobně nekultivovaných knih.

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 6/2009. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.

Pokud jde o šibalské knižní nakladatele i knihkupce, k nezpochybnitelným sázkám na jisotu patří cyklické vydávání svazků, které již prověřil čas, a patří tedy do nepříliš pružné množiny knih tvořící „povinnou četbu“ — bez ohledu na to, zda ona povinnost je vynucena školními osnovami, nebo jen prostým společenským tlakem. Mechanismus, podle kterého se z některých literárních děl stanou stálice čtenářského a teoretického zájmu, zatímco jiné, mnohdy stejně kvalitní, zapadnou, mi znám není. Goetheho Faust se každopádně řadí mezi největší hvězdy knižního nebe a jeho grafická úprava jistě patří k zakázkám, kterých si každý typograf považuje a podvědomě je řadí do profesní kolonky nadepsané štítkem „prestižní“.

Expresivní pojetí vazby příjemně koresponduje s obsahem

Péčí nakladatelství Academia vyšel na konci minulého roku Faust bohatě vypravený. Grafickou úpravu, sazbu i četné ilustrace zhotovil Pavel Rút a je nade všechnu pochybnost, že se úkolu zhostil s absolutním nasazením. Svazek již na první pohled vzbuzuje zasloužený respekt, nadstandardní je i technické zpracování. Kniha čítající téměř šest set stran je dobře a pevně svázaná a vydrží i méně šetrné zacházení; také díky tomu, že neobsahuje navlékanou papírovou obálku, expresivní ilustrace je totiž společně s textem natištěna přímo na papírovém potahu vazby. On ten papírový přebal bývá obvykle spíše k zlosti než k užitku. Má býti jakýmsi reklamním plakátkem knihy, při první příležitosti se ale pomačká, potrhá, poničí, a ztratí veškeré kouzlo i zamýšlenou (ochrannou, reprezentativní) funkci. Volba surové vazby má vždy nesporný praktický efekt, zvláště v případě svazků, u kterých lze předpokládat, že budou svými majiteli často a rády vytahovány z přeplněné knihovny.

Poněkud přezdobená dvojstránka

Typický čtenář bude s úpravou právem spokojen. Ale pro nekonečné diskuse knižních zasvěcenců z tábora teoretiků literatury i grafických úpravců se může stát naprosto zásadním problémem zdánlivě prostá otázka, zda moderní vydání knižní klasiky má užitými výtvarnými prostředky odkazovat na dobu a vizualitu, ve které dílo vzniklo, nebo se má svým výrazem raději přiblížit současné době a současnému čtenáři. Má být titul knihy antické filosofie vysázen digitální replikou písma z Trajánova sloupu, nebo raději některým novým písmem přiměřeně atuálního výrazu? Je vhodné sázet na osu název knihy klasické litarury jen proto, že to tak v klasické typografii bylo obvyklé? Neodporuje takový přístup zdravému rozumu a kritickému smýšlení? Stavíme snad ještě domy v historizujících slozích? Tak proč navrhovat historizující knihy?

Typografická úprava by zasloužila zdrženlivější vyznačování

Ve dvacátém století proběhlo několik reformních pokusů o svržení nadvlády historismů v grafickém designu. A i když lze dnes některé buřičské teze považovat za mylné, veškeré snahy o modernismus v užité grafice byly adorovanou touhou neustrnout na místě, nalézt nové výtvarné formy přiměřené tehdejší době. Je zbytečné urputně se snažit napodobovat knižní grafiku šestnáctého století a snad ani nemá valného smyslu opakovat postupy avantgradní nebo takzvané švýcarské grafiky. Avšak snaha o současný výraz v typografii by měla být mezi kvalitní knižní produkcí dominující.

Úpravu Pavla Rúta jsem porovnal s několika návrhy Fausta od Oldřicha Hlavsy, prezentovanými ve třetím díle Hlavsova opusu Typographia, vydaném v roce 1986 v Praze. Kde Rút volí výrazné písmo s kaligrafickým základem, Hlavsa si vystačí s uměřenou, nenápadnou barokní antikvou. Cizí jsou mu nadbytečné ozdůbky nového vydání, užití dvou barev textu, několika velikostí písma, různé míry prostrkání a také otočení paginace o devadesát stupňů. Ačkoliv Oldřich Hlavsa byl klasikem v tom nejlepším slova smyslu, většina ve staré Typographii vyobrazených typografických návrhů na mne působí čistěji, moderněji, současněji než nové vydání v Academii…

O tom, jak má hotová kniha nakonec vypadat a působit, však nerozhodují plané články v časopisech nebo na webu, nýbrž nakladatel společně s knižním úpravcem. Však nakonec i ty lehce archaizující knihy mají na trhu své místo, vždyť rozšiřují pestrost grafického designu.
Ale příští Faust, kterého si koupím, už bude — pevně doufám — dokonale moderní.

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 5/2009. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.

Poslední měsíce při práci nejraději poslouchám rozhlasové hry a čtené knihy. Metodou pokus-omyl jsem postupně zjistlil, že zdaleka nejstravitelnější je nenáročná, dějová literatura. Že napínavý Jules Verne obstojí při práci na grafické úpravě lépe než Milan Kundera a že navrhování plakátů je sice možné zpříjemnit si některým Kafkovým románem, ale ještě lépe jde od ruky s chlapeckými knihami Jaroslava Foglara. Díky tomuto zjištění jsem nejenže překonal některé náročné zakázky, ale také si tím hezky osvěžil dobu před patnácti lety, kdy jsem trávíval takřka celé prázdniny s nosem zabořeným ve všem, co Jestřáb napsal.

Vlevo netradiční vydání Pokladu Černého delfína v úpravě Viktora Šafáře a s ilustracemi Milana Zezuly (1966), uprostřed nehynoucí klasika mého dětství ilustrovaná Bohumilem Konečným (1969), vpravo úpadek nové éry — Marko Čermák na prahu nového tisíciletí.

Když na začátku devadesátých let začala vycházet nová vydání Foglarových knih, nechávala mě úplně chladným — opakovaně jsem se vracel k vydáním o třicet let starším. V šedesátých letech vyšla v Olympii pěkná vázaná knížka Pod junáckou vlajkou i sequel Devadesátka pokračuje, obě s báječnými ilustracemi Bohumila Konečného. Nová vydání sebraných spisů v Olympii ilustroval zčásti Marko Čermák, který mě aktivně štval už jako ilustrátor, který nahradil Dr. Fischera v rychlošípáckých komixech. Dnes mi Čermákovy Šípy nejvíce připomínají mladé svazáky na chmelové brigádě, někdy mám chuť domalovat jim pionýrské šátky svázané krabičkou od zápalek. Zatímco Fischer dosáhl v posledních příbězích Rychlých šípů maximálně rozvolněného výrazu, od začátku toporné Čermákovy figury se v devadesátých letech rozmělnily do stále stejných typů s bujarými kšticemi. Helena Zmatlíková pro dospívající chlapce. Podobný osud potkal i jiné (kultovní) dětské autory. Nespočetněkrát jsem četl trojdílné vydání Vinnetoua z roku 1967, ilustrované Zdeňkem Burianem. Přestože brožované svazky už se mi dávno rozpadaly v rukou, a bylo třeba s nimi nakládat s maximální opatrností. Dvojdílné vydání v Kentauru (1990), opatřené anatomicky zoufale nepodařenými ilustracemi Pavla Žiláka jsem nepřečetl ani jednou. Burianova Tarzana v laciných sešitových vydáních jsem upřímně miloval, pozdější vázaná vydání v Pasece už kouzlo neměla.

Dnes mě na Rychlých šípech baví nejvíce lidová tvořivost.

Proč vlastně jsem nová vydání svých oblíbených knih zavrhl? Byla to jen nostalgie? Šlo jen o lepší ilustrace, nebo se na výsledku podílelo více aspektů? Dnes si myslím, že mnohé z oněch starších vydání měly především těžko definovatelnou atmosféru, která konvenovala mladé duši toužící po čteném dobrodružství. Ilustrování knih pro mládež se věnovala řada lidí, v současnosti už malíři tehdejšího typu nejsou — není poptávka. Máme několik dobrých autorů pro nejmenší děti, ale v oblasti ilustrace pro mládež zůstává, zdá se, vakuum.

V dětství jsem přirozeně žádné konkrétní odborné ponětí o typografii ani grafickém designu neměl, ale každý svazek jsem vnímal, cítil a prožíval, nasával. Kresby v Batličkových knihách jsem dříve chápal jako prvořadý prvek, dnes už knihu registruji na mnohých dalších rovinách. Foglarova Devadesátka pokračuje z roku 1969 je vysázená pěkným, širokým Baskervillem na poctivém smetanovém papíře, který neprosvítá. Historie Svorné sedmy (2000) je vyvedena nepodařenou verzí starého novinového písma a vytištěná na zašedlém papíru. Ta stará kniha má celoplátěnou nakladatelskou vazbu a pěknou barevnou obálku, třebaže již trochu poničenou. Nový Foglar ze sebraných spisů má lesklou laminovanou vazbu, která se dá umýt, když jste prase a knihu si pobryndáte; opravdová pozitiva hledám marně. Člověk by čekal, že každé další vydání starého bestselleru (zvláště u stejného nakladatele) bude zákonitě lepší po výtvarné i technické stránce, že se z minulých chyb vydavatel poučí, případně že naváže na to, co se minule podařilo. Často je tomu přesně naopak.

Toť se ví, že celá řada foglarovek a mayovek vyšla ještě před rokem 1989 i v mnoha nekvalitních edicích. Nepodařená vydání však byla bohatě kompenzována několika luxusními svazky, na kterých si nakladatel dal záležet. Avšak nová vydání mládežnické klasiky mezi sebou žádné podařené kousky nemají. Jsou jako Mirek Daneš, zlý stínadelský dvojník Mirka Dušína, nebo jako Haha Bimbi alias Baba Himhi neboli Alžbětina Prknářová, parodie na milou a hodnou dívku. Marko Čermák je možná ona tajemná Zelená příšera a v Olympii dnes sedí Bohouš, Štětináč a na ředitelské židli — himbajs šůviks — Dlouhé bidlo.

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 4/2009. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.

Za bohatou společnost považujeme tu, která se šplhá na pomyslný vrchol Maslowovy pyramidy. Kdo již nasytil fyziologické potřeby jídla, bezpečí a sounáležitosti se smečkou, může pomýšlet také na nejvyšší mety, stupně vítězů: naplnění potřeby uznání, úcty a seberealizace. Šťastné národy, zbavené starostí existenčních, pěstují v hojné míře literaturu a filmová umění, společenské tance, píší články do odborných periodik a připouštějí si téměř výhradně starosti existenciální, metafyzické, nadstandardní. Třeba jen proto, že mohou, třeba jen z dobrého rozmaru. Pro dnešek se k příslušníkům šťastných národů přidávám i já.

Úvahy z Ekologických dnů Olomouc jedině na recyklovaný papír. Surová vazba bez hřbetu i potahového materiálu, bez pestré čtyřbarevné obálky i laku. Písmo vyrobené nejlépe pomocí šetrné elektřiny. Distribuovat pěšmo nebo na kole!

Člověk si na své pouti za pohodlným životem vymyslel celou řadu předmětů i kratochvilných aktivit, které mu mají dlouhé čekání na smrt zpříjemnit. Naneštěstí je většina produktů lidského úsilí v konečném důsledku spíše přítěží, navíc se z nich zpravidla stává přebytečný odpad. Přesto je člověk nenasytný po výdobytcích tvořivého ducha a rád se obklopuje věcmi zhusta neužitečnými, ale přesto krásnými. Dochází k interesantnímu jevu — laciné spotřební zboží má výlučný obal, protože se pak lépe prodává. Jsem přesvědčen, že jedině jsou-li vnitřní a vnější formy v souladu, můžeme produkt považovat za smysluplný. Lenka Lanczová na pergamenu je stejně nepatřičná jako reprezentativní publikace v kapesním formátu, přesto se podobné věci pravidelně dějí. Konzumní literatuře sluší paperback. Jsou knihy, které by měly být tištěny jedině na novinový papír, aby se šetřila příroda, jiné na papír toaletní — ty by se daly použít rovnou dvakrát. Mnohé knihy by raději neměly vycházet vůbec, protože jsou bez užitku, tedy zbytečné. Dobrá úprava je pouze ta, která je jaksi adekvátní danému produktu — v případě knížky adekvátní kvalitám jejího obsahu a zručnosti literátova pera. S lítostí registruji sazbu z písem renomovaných typografů v televizních kuchařkách i na úlisných plakátech zdiskreditovaných politických stran. A proto se přimlouvám za design účelný, svému obsahu i spotřebitelům adekvátní.

Pokleslá literatura má mít zásadně pokleslou grafickou úroveň a mizerné knihařské zpracování. Není nic horšího, než když nekvalitní literaturu upravují vzdělaní a kultivovaní lidé a když vychází na drahých papírech a v luxusních edicích. Čtenář si koupí pěknou knihu, odchází z knihkupectví v radostném očekávání, načež doma se zcela přirozeně dostaví velké rozčarování. Rozpadá-li se románový příběh už po deseti stránkách, je také nutné předem domluvit s tiskárnou lepení svazku klovatinami s prošlou záruční lhůtou, aby se po půlhodině čtení rozpadal také knižní blok ve čtenářových rukou. Povinnou četbu tiskněme na vlhké a zatuchlé archy s bohatě rozbujelými plísněmi. Slizké knihy, lifestylové časopisy a reprodukce děl Kristiána Kodeta nechť jsou tištěny na zrcadlově lesklý křídový papír, bohatě laminovány i lakovány. Každý jiný přístup je vypočítavý, lživý a falešný. Na falši je ostatně založen celý reklamní průmysl, jenž ke svému fungování prostředky grafického designu užívá. Lidé v agenturách vytvářejí propagaci produktům, jež jsou jim většinou dokonale cizí — urputně se snaží nadhodnocovat produkty a služby svých klientů. Pracovat na zakázce, s jejímž obsahem se nemohu ztotožnit, je obyčejně důsledkem rezignace na vlastní cíle a na zodpovědnost za svět, který mne obklopuje. Proto znovu oroduji za design smysluplný a také za design pravdivý.

Mnohým by se ulevilo, kdyby byl princip adekvátního designu doveden k dokonalosti. Mám už před očima inzerát nabízející místo v bankovním sektoru: Místo vitálního, úspěšného manažera by z něj hleděl znuděný chlapík v pomačkané košili s propoceným límcem. Namísto proklamací typu „mladý a dynamický kolektiv“ nebo „nadstandardní platové ohodnocení“ dokonale postačí výčet požadavků na uchazeče a výmluvná cifra. Případným zájemcům je hned jasné, že je čeká frustrující práce mezi podobně frustrovanými jedinci. Na oplátku by nemuseli věnovat energii psaní vyprázdněných formulací do profesního životopisu, aby se v očích korporace učinili lepšími, než ve skutečnosti jsou. Stačí udat co nejpřesněji počet hodin, které hodlají denně strávit soukromou korespondencí a přispíváním v diskusích na zpravodajských serverech. Tomu říkám férová spolupráce.

Telefonní operátoři, banky, sázkové kanceláře ani úřady si hezký vizuální styl ani pěkně upravené výroční zprávy nezaslouží, protože jejich hlavní pracovní náplní je dlouhodobě okrádat lidi o peníze a čas. Dobří designéři nechť pracují především pro kulturní a vzdělávací instituce všech stupňů a dostávají za to daňové úlevy, protože z prospívají svému okolí. Společnost je totiž zdravá pouze tehdy, dbá-li na bohaté kulturní vyžití a celoživotní vzdělávání všech, kteří o to projevují zájem. Dokud budeme místo knihoven stavět obchodní centra a sportovní areály a dokud místo humanistů budou stát v čelech republik neúspěšní ekonomové, se zlou se potážeme.

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 3/2009. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.

Jelen je jelen je jelen je jelen je
je lenje je lenje je lenje je len
jeje len jeje len jeje len je…

O předchozí dětské knížce Petra Nikla, Zá hádkách, jsem psal téměř před rokem, nedlouho před Vánocemi se na trhu objevil jeho prozatím poslední kus se skotačivým názvem Jělěňovití. O oněch rozmnožených háčcích v titulu Nikl tvrdí, že Jelenům přidávají parohy, o grafické úpravě říkám pro změnu já, že začíná být krapet vyčpělá. O celou koňskou délku oběma posledními knihami designér Robert Novák bezpochyby překovává dřívější grafiku Petra Nikla (i jeho pozdější spolupráce s Vladimírem Vimrem), přesto se jen těžko bráním dojmu, že Novák v poslední době stále dokola recykluje jedno jediné pojetí knižní grafiky… ale už mne nemá čím překvapit a nadchnout, což je obrovská škoda.

Z potemnělého lesa knižních dvoustran k nám vystupují bělostní parohatí jeleni, mufloni i ostatní vysoká zvěř s oduševnělým výrazem a mimozemským (nadpozemským) zjevem, jemuž se odolává jen těžko.

O ražbě barvou anebo kovovou fólií jsem psal už ve svém sloupku v Hostu 7/2008, proto jen připomenu nepravidelným čtenářům, že na lepenkové knižní desky potažené papírem nebo plátnem se z tiskařského štočku vytlačí reliéf a natiskne barva nebo metalická fólie; v různých malých obměnách se toto zpracování vazby u Nováka opakuje snad na všech jeho svazcích v mé domácí knihovně: na aktuálních Jělěňovitých, na Zá hádkách z roku 2007, na katalogu výstavy Dekadence / V barvách chorobných z roku 2006, Knize v českém kubismu (2004) i knižním katalogu Umění je abstrakce (2003)… O posunu lze hovořit snad jen v tom smyslu, že s každým svazkem se střídá potahový materiál papír/plátno a mění se ražená barva, ale typografie titulu zůstává konstantně minimalistická, vysázená z jediného typu písma — maximem je užití dvou tučností.

O stále stejnou technologii nakonec ani nejde, koneckonců čtenáře jméno úpravce i vývoj jeho grafické úpravy pramálo zajímá; ale každé takové opakování bez přidané hodnoty je nezanedbatelným varovným signálem především pro autora: je projevem stagnace anebo také eufemistického označení pro stagnaci — stylu. O stylu víme vlastně jen to, že je smrťák grafického designu, že signalizuje ulpívání na jediném ozkoušeném řešení, bez touhy po zdravém experimentu. O kolik snazší a rychlejší je využít dříve vyzkoušené, to už ví dávno každý designér, který za svou práci požaduje peníze… v šikovně ušetřeném čase se může věnovat rodině nebo osobní zábavě: kouřit omamné látky, dloubat se v nose či drbat v krajině ohanbí a radostně se u toho smát.

O obsahu samotném, tedy o básních Petra Nikla a jeho doprovodných ilustracích, je třeba říci zejména to, že jsou toliko dalším korálkem na dlouhé šňůře autorovy výtvarně-literární tvorby, dalším vysokým tónem, tentokrát půlnočně modrým; a z potemnělého lesa knižních dvoustran k nám vystupují bělostní parohatí jeleni, mufloni i ostatní vysoká zvěř s oduševnělým výrazem a mimozemským (nadpozemským) zjevem, jemuž se odolává jen těžko. O „přidanou hodnotu“ však přece jen tak úplně nepřijdeme, poněvadž kromě textu kniha obsahuje vložený kompaktní disk se zhudebněnými jeleními texty — tato fantastická Niklova pěvecká performance, doplněná zvuky, fuky a pazvuky je už týden nejhranějším albem v mé diskotéce.

O tom, že si Jělěňovití odnesou nějakou cenu z Nejkrásnějších českých knih roku 2008, snad ani nepochybuji, výtvarně i technicky jsou totiž nepochybně na vysoké úrovni — tentokrát jsem ale osobně vlastně docela zklamaný a vtírá se dosti drzá a pokoryprostá otázka, zda autorům samotným ke štěstí postačí dělat každé Vánoce bramborový salát s loňskou majonézou, nebo už nastal čas vyzkoušet něco trochu jiného.

Oči lesklé, tiše funí
pa pa pa pa pa pa pa pakůň,
pa pa pa pa pa pa pa pakůň,
zrcadlí ho v noci tůň.

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 2/2009. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.