Typofilos

Aktuální přetlak písemných a obrazových informací možná zrychluje reakční schopnosti a tříbí smysly. Zároveň ale tříští pozornost. Může se stát, že časem už z přemíry zbytečných informací nebudeme schopni vybírat ty důležité a rozumně je třídit. Tomuto zamoření životního prostoru, této nekontrolované přemíře vizuálních podnětů říkáme romantickým opisem vizuální smog. A podobně jako chemické znečištění atmosféry nás vážně ohrožuje na zdraví, stejně jako oxidační smog dráždí oči a sliznici. Přinejmenším. U některých jedinců dokonce způsobuje nekontrolovatelné záchvaty agrese či smutku, deprese. Zvláště pak u těch osob, které se v temných dobách svého života samy na výrobě různých reklam, vývěsních štítů a barevných tabulí podílely, obyčejně jako námezdní síla v kterési reklamní agentuře.

Antoine de Saint-Exupéry v úpravě Zdeňka Zieglera

Nejinak je tomu s knihami. Moderní obchod s literaturou přetéká barvami a je nasycen vůni potištěných archů i všudypřítomným kýčem. Nejeden návštěvník je z té pastvy pro oči postižen skličující plynatostí. Reklamní láce a dotěrnost mnohých knih je přímo do očí bijící. Není pak divu, že zejména milovníci krásna, umění (tichých žen, vážné hudby a klasické filologie, …) sdílejí také lásku ke klasické knižní úpravě. Uchylují se ke svazkům, které představují trvalejší grafickou úpravu bez módních výstředností. Takové jsou i knihy od Zdeňka Zieglera.

Zřejmá pokora pana Zieglera se projevuje v úpravě, která je vždy promyšlená, decentní, někdy až meditativní. V posledních letech se Ziegler v knižní grafice odklonil od vícevrstevnatého grafického pojetí, které charakterizovalo mnohé jeho filmové plakáty z 60. a 70. let, a znovuobjevuje uhrančivou krásu čistého typografického řešení, někdy doplněného pěknou grafikou nebo ilustrací. U luxusně vypravených bibliofilií pro nakladatelství a galerii Aulos je výtvarné dílo v popředí a typografie je mu jen nenápadným, pokorným služebníkem. U jiných knih, třeba u edic pro nakladatelství Vyšehrad, už tomu tak docela není — typografická úprava, i když knize nedominuje, je obrazové části minimálně rovnocenným partnerem. Ostatně to je dobře vidět také u vyšehradské edice Harmonie, série drobných knih doprovázených reprodukcemi děl renomovaných českých výtvarníků (Róna, Kulhánek, Rittstein, Šalamoun aj.) na obálce i uvnitř jednotlivých svazků.

Barevné řešení hřbetů

Že ani ta nejčistší forma typografie nemusí být nudná, to dokazuje set čtyř brožovaných knížek Antoine de Saint-Exupéryho v Zieglerově úpravě. Čtyři svazky úzkého formátu jsou zasunuty v otevřené kartonové krabičce. Tituly obsahují pouze jméno autora a název knihy, jediným dalším grafickým prvkem je řada pravidelných vodorovných linií, nevzrušeně dělících prostor obálky. Pouze dvě barvy, naprostá absence vyznačování — typografické nebe! Na hřbetech se postupně střídají čtyři plné barvy, dohromady tvořící část barevného spektra: červená, růžová, fialová a modrá. Pro Zdeňka Zieglera jsou charakteristické i užité materiály; libuje si v klasických přírodních papírech tónovaných do slonoviny, někdy i v těch s přiznanou strukturou. Ze zažloutlého papíru se dobře čte, struktura je příjemná na dotek, dává výrobku nový, smyslový rozměr. Přírodní papíry navíc hezky stárnou; letitá patina, ohnuté rožky ani změna barevnosti jim neškodí tolik, co přešlechtěným, vyběleným krasavcům, jejichž krása je ze zásady dočasná.

Méně nadšený jsem z úpravy vnitřní. Bodoni, kontrastní antikva, se ke čtení nehodí, na stránce jiskří a čtenáře píchá do očí. John Sans užitý v poznámkách s Bodonim neharmonuje, má úplně odlišnou „barvu“, styl kresby i proporce. Sám bych volil některé monolineární bezserifové písmo s podobnou délkou dotahů jako má textový typ. Autor rezignuje také na malé detaily na úrovni jednotlivých slov a liter, takzvanou mikrotypografii. Ve verzákové sazbě je nutné posunout účaří spojovníků a pomlček doprostřed výšky znaků (SAINT-EXUPÉRY), pro indexy zvolit speciální číslice, jsou-li v písmu obsaženy. Anebo změnit výchozí hodnoty pro výrobu nepravých indexů v nastavení sázecího programu. Nechápu ani, proč jsou v textu použity číslice verzálkové a v poznámkách tradiční minuskové, to je nonsens dosti těžkého kalibru… Ale podobné nedostatky mě vůbec netěší. Jdu se opít. A nebo vybrečet.

Je známo, že nejsem velkým přítelem publikování rozličných novinek a odkazů, tentokrát ale velice rád udělám výjimku. Po několika letech totiž došlo ke zcela zásadní změně formátu serveru Typo.cz, který byl po dlouhou dobu zřejmě nejrozsáhlejším českým zdrojem informací o písmu a typografii. Teprve dnes se ovšem proměnil v moderní typografický portál se vším všudy. Největší změnou je sloučení s webem česko-anglické revue TYPO, takže na jednom místě teď můžete načerpat veškeré dostupné informace o časopisu a jeho předplatném, stejně jako rozličné aktuality z typografického dění. Tak šup! Nejkratší cestou — Typo.cz. A nezapomeňte se k Typu připojit na Twitteru a Facebooku.

Knižní nakladatel je bytost bezelstná, nadmíru křehká, při neopatrném zacházení hrozí roztříštit se až na samotnou molekulární podstatu. Upřímně se vyděsí při pohledu na čistě typografickou obálku. Na čele mu vyvstávají krůpěje ledového potu už jen při zmínce o netradičním technickém řešení. Tři Otčenáše odříká pokaždé, když se paginace přesune ze spodního okraje sazby na kterékoliv jiné místo dvojstránky. Z každé nepotištěné stránky dostává černý kašel, psotník či svědivou vyrážku.

Vlevo typický titul nakladatelství Fra, vpravo zatím poslední přírůstek do svěží edice Fresh

Čistým protikladem je mu typograf — rebel, podvratný živel a liška podšitá. Za svou práci bere nehorázné peníze, proto má neomezené množství času vymýšlet nespočet anarchistických aktivit, kterými nebohého nakladatele vytrvale a se zvrácenou rozkoší deprimuje. Donekonečna navrhuje nudné knižní obálky, které ani zdaleka nenaplňují spotřební podstatu upravovaného zboží, plýtvá místem, po nocích spisuje výhružné e-maily a odmítá přijmout dobře míněné designérské rady od překladatelů, sekretářek a zaměstnanců účetního oddělení. K nejrafinovanějším metodám týrání celého širokého okolí patří zejména poučování v oblasti názvosloví, jak si nyní názorně předvedeme.

Představme si běžnou situaci. Zadání pro vytvoření nové knihy zní použít moderní písmo a také knihu upravit moderně. Zkušený typograf proto bez váhání sáhne do své virtuální fontotéky pro klasicistní antikvu z počátku 18. století, bezmála tři sta let staré písmo označované anglickým adjektivem modern. Písmo na obálku umístí diagonálně, veškeré verzálky nahradí literami malé abecedy, a grafiku následně doplní základními geometrickými tvary přesně v duchu meziválečné avantgardy. Načež nakladatel zažije náhlou srdeční příhodu a rozváže s milým typografem pracovní dohodu…

Zásadní rozpor spočívá v tom, že slovo moderní je velmi nejednoznačné. Může totiž označovat celou řadu zcela protikladných věcí z různých období naší minulosti. V devatenáctém století byla moderní písma bezpatková a také rozličné okrasné typy. Českou moderní architekturu počátku dvacátého století představují nudné bílé krabice a rondokubistické fasádní kreace. Moderní výtvarné umění definitivně končí v šedesátých letech, konec moderní typografie určit pravděpodobně nelze. Magické slůvko současný je o mnoho přesnější termín pro označení aktuálních tendencí v libovolném oboru. Termín se váže velmi těsně k době a kontextu, ve kterém zaznívá. Může kromě aktuálnosti zároveň označovat i jistou dočasnost nebo módnost daného řešení.

Je zde ovšem i jiná potíž: v audiovizuálním umění už celá desetiletí neexistuje žádná obecně přijímaná norma či tendence, a tak dosazování konkrétních významů jednotlivým slovům je v podstatě ryze subjektivní záležitostí. V mém případě představuje současná grafická úprava knih především příklon k určité formě minimalismu. Jasně srozumitelné sdělení bez nadbytečných příkras a bez podlézání obecnému vkusu. Design, který obsah nepopírá, nezvyšuje jeho hodnotu a zároveň není jen prázdnou, samoúčelnou křečí svého autora.

Při toulkách knihkupeckými krámy postupně narážím na několik edic, které mé chápání současného designu do značné míry naplňují. Ideálním příkladem jsou knihy z nakladatelství Fra — jednoduché, přímočaré, s formátem i úpravou prakticky shodnou u všech titulů. Konceptuální tendence v grafickém designu rozvíjejí spisy Josefa Škvoreckého navržené Petrem Babákem, vydávané od roku 2006 v Literární akademii: knížka s obsahem na obálce je příkladem sice extrémního, ale stále ještě funkčního purismu. Rád mám i edici Fresh nakladatelství Labyrint, upravenou studiem ReDesign. Dokazuje, že čisťounký knižní design může být svěží a hravý v celé sérii deseti i více titulů. Oceňuji užití jediného písma a jediného řezu v rámci celé knihy, zvláště když i písmový typ je vlastně současný, v kresbě lapidární a v sazbě klidný.

Vážně míněné uznání si ale zaslouží každý, kdo dokáže přesvědčit nakladatele, že knihu lze upravit i bez doslovnosti. Každý, kdo svou prací soustavně propaguje současný, kvalitní design, dobrá a čitelná písma. Každý, kdo má sílu a energii donekonečna prosazovat svou vizi bez ohledu na to, kolikrát si při tom nabije čumák.

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 8/2009. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.

„Nová“ Bible je titulem, na jakém se poštěstí pracovat jen jednou za život. Pokud hlavním smyslem nového překladu bylo přiblížit staré náboženské texty současnému čtenáři, lze předpokládat, že ani ve věci úpravy nebudou autoři lpět na historizujícím přístupu a odhodlají se k volnějšímu typografickému pojetí. Tato veskrze logická úvaha ovšem naráží na jeden zásadní paradox: nejlépe upravené knihy jsou totiž ty z úsvitu tištěné typografie — první Gutenbergovy bible z patnáctého století. Všechny pozdější knihy už nenávratně slevují z dřívějších nároků — velkých knižních formátů, luxusní výpravy i pečlivosti technického zpracování.

Přijmeme-li tuto skutečnost jako užitečné varování, že na starého dobrého Gutenberga se nesahá, docházíme nutně k osvobozujícímu poznání, že kniha v jednadvacátém století není o mnoho víc než kromobyčejným produktem denní potřeby. Jako časopis, telefon nebo počítač připojený k internetu. A výtvarné prostředky užité ke zprostředkování čtenářského zážitku mají být pokud možno neokázalé, civilní, ba asketické… Pokud podobně uvažovali i autoři úpravy, smekám pomyslný klobouk, protože cíle dosáhli beze zbytku. Bible vyšla ve třech typech vazby a několika barevných verzích. Levná varianta v pevných deskách, dražší v měkké imitaci kůže a luxusní v kůži a se zlatou ořízkou. Všechny tři jsou poměrně uměřené a zachovávají si svou vážnost i bez užití zbytečně křiklavých prostředků. Aniž by při tom rezignovaly na pěknou, citlivou úpravu.

Bible má svůj logotyp. Moderní značku Petra Stieglera tvoří Helvetica s téměř nulovým prokladem mezi znaky. Svislé dříky znaků jsou seříznuty do obloučku a připomínají tak vzdáleně způsob, jakým píše seříznuté pero — nástroj gotických manuskriptů. Provedení je však trochu amatérské a bezradné, pokusy upravit písmena B a e v podobném duchu jako i, b, l vyznívají násilně a nepřesvědčivě. Vyražené na vazbě se ještě nedokonalosti ztrácí, v tisku na titulní stránce uvnitř svazku jsou už docela rušivé.

Typografy-nihilisty se smyslem pro ironii jistě pobaví zjištění, že Bible je vysázena písmem Utopia (Robert Slimbach, 1989). Nebudu autora Luboše Kendru vinit ze záměrné zlomyslnosti — ostatně písmo v textu funguje velmi dobře. Má zkrácené dotahy i dostatečnou tmavost na to, aby bylo skvěle čitelné i v malých stupních a umožnilo kompresní sazbu s malým řádkovým prokladem, což je pro daný účel vpravdě kruciální vlastnost. Ovšem vzhledem k tomu, že je tiskový typ již poněkud staršího data, postrádá důležité typografické vymoženosti posledních let, které každé složitěji strukturované knize pomohou vyřešit některé drobné detaily. Mám na mysli zejména sazbu indexů a poznámkového aparátu. Zatímco v knize je pro indexy užito číslic vzniklých zmenšením obyčejných textových numer, moderní fonty už mnohdy obsahují sadu speciálně nakreslených číslic, které se do textu hodí lépe — jsou obvykle větší, širší, tmavší a v malých stupních lépe čitelné. V poznámkách pod čarou jsou číslice odkazující na verše nesmyslně vyznačeny kursivou, vazba mezi textem a poznámkou je tak nelogicky přetržena.

Vnitřní úprava je solidní, má však menší nedostatky. Neproložené řádky jsou až příliš dlouhé, přechod z jednoho řádku na druhý vyžaduje od čtenáře značné soustředění. Černou barvu textu doplňuje v záhlaví, paginaci a nadpisech doplňková červená. Nadpisy v textu jsou ale vyznačeny příliš okatě — větším stupněm, tmavším řezem, kursivou i barvou. Bohatě by postačilo střídmější vyznačení pouze doplňkovou barvou, případně v kombinaci s kursivou. Totéž platí pro živá záhlaví; proložené kapitálky se nehodí kombinovat s tučným řezem.

Výtečné je však technické zpracování. Knížky vytiskla nizozemská tiskárna Jongbloed, která se na podobné publikace specializuje. Chválím zvolené materiály. Jemný biblový papír sice prosvítá, ale to lze u tak nízké gramáže těžko brát jako chybu. Má krásnou žlutou barvu a je velmi příjemný na dotek, stejně jako potahový materiál knižního bloku. Hřbet svazku je jemně zaoblený, rožky stránek zakulacené, kniha se pohodlně rozvírá a hezky voní.

Mám takové tušení, že knihu zakoupí nejeden ateista jen proto, že je pěkná. Ale možná do ní občas nahlédne a něco si z ní přečte. A to není úplně špatný výsledek.

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 7/2009. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.

K účasti na typografickém workshopu zaměřeném na tvorbu digitálních písem mě coby lektora-asistenta laskavě přizval Filip Blažek (Typo.cz, Designiq), za což mu patří velký dík. Akce zorganizovaná paní Ewou Sataleckou se konala ve dnech 20.—31. 7. 2009 na zámku v polském Cieszyně. Workshop v anglickém jazyce byl rozdělen na dva pětidenní cykly: v první části se adepti typografie pod vedením českých lektorů seznámili s většinou podstatných principů tvorby a digitalizace latinské abecedy, druhá část, kterou vedl Gerry Leonidas (vedoucí programu MA Typeface Design v britském Readingu), byla zaměřena na zdokonalení autorských abeced zúčastněných „studentů“. Protože druhé části workshopu jsem se osobně nezúčastnil, podám stručný informativní referát alespoň z té první.

Jako nejvhodnější místo společného setkávání jsme zvolili zámeckou galerii, moderní stavbu s klimatizovanou, dostatečně velkou a dostatečně vybavenou přednáškovou místností. Bohatou teoretickou část prvního cyklu tvořily přednášky týkající se kresebných principů latinské abecedy, problematiky funkce a tvorby diakritických znamének a ovládání písmového programu FontLab Studio. Získané znalosti a dovednosti studenti okamžitě rozvíjeli v několika samostatných úkolech na papíře i na počítači, o výsledcích práce se následně až do pozdních odpoledních hodin vedly dlouhé a (troufám si tvrdit) poměrně plodné diskuse. Navrhovali jsme diakritiku k existujícím písmům, digitalizovali abecedy, nastavovali korektní metriku znaků i kerningové páry, generovali fonty, tiskli vzorové stránky, …

Snad proto, že cena za dvoutýdenní kurz nebyla nijak zvlášť nízká (440 Euro), sešla se zajímavá skupina deseti dostatečně motivovaných lidí, které skutečně bavilo pracovat. Dnes, po několika workshopech, kterých jsem se zúčastnil jako student i lektor, mám možnost srovnávat. Znovu se ukázalo, že nejdůležitější ze všeho je osobní nadšení všech aktérů. Sebelepší lektor nic nezmůže tam, kde není dostatek zájmu a zdravého zanícení. Setkal jsem se už s lidmi, kteří přišli dobrovolně, jen proto, aby účelně trávili svůj volný čas, i se studenty vysoké školy, kteří přišli jen z povinnosti a při první příležitosti se vytratili inhalovat omamné kuřivo či provozovat jiné podobně užitečné a zdraví prospěšné aktivity.

Proto mě velmi těší, že se v Cieszyně sešli příjemní a pracovití lidé, se kterými bylo potěšení tvořit a diskutovat, a to nejen o typografii. Věkový rozptyl od třiadvaceti do čtyřiapadesáti let je jistou zárukou různých pohledů na problematiku, zvláště připočteme-li k tomu skutečnost, že lidé měli dosti rozdílnou (či nulovou) zkušenost s tvorbou písma. A tak jsme společně pracovali ve skupině se studenty akademie, čerstvými absolventy i zkušenými pedagogy. Atmosféra byla přátelská, studentky podezřele krásné a vzájemné vztahy se utužovaly pravidelnými návštěvami rozličných restauračních zařízení na obou stranách státní hranice, popíjením v zámecké čajovně, grilováním lokálních specialit (jelito białe!), divokým tancem v non-stopech a pozdními návraty na ubikace.

Kladná odezva účastníků workshopu naštěstí rozptýlila mé počáteční obavy z případného mezinárodního fiaska, takže výsledkem je vlastně jen pozitivní zkušenost. Získal jsem nové přátele, cenné kontakty a vlastně jsem se i ledasčemu užitečnému přiučil. A navíc si odnáším jedno staronové předsevzetí: učit se, učit se, učit se.

Ostatní fotografie si můžete prohlédnout na Flickru, další várku na webu Slezského zámku.