Typofilos

V každé odnoži lidského konání narazíte na lidi, jimž záleží na tom, aby si právě jejich obor vydobyl uznání i u širší veřejnosti a dostalo se mu vážnosti, která jemu samojedinému náleží. A protože ona neuchopitelná veřejnost je, jak známo, instituce nevděčná, pasivní, těžkopádná, nevzdělaná a veskrze líná, je potřeba všemi dostupnými prostředky v ní vzbudit zájem, rozdmýchat oheň zdravé zvědavosti, přinést jí výsledek našeho snažení takříkajíc na stříbrném podnose, asi jako když pečení holubi sami létají do patřičných tělesných otvorů.

Pakliže toužíte vydobýt si pozornost, opakovaně se osvědčilo uspořádat soutěž spojenou s vyhlášením výsledků a následnou opulentní hostinou, kde se v přátelském duchu všichni zúčastnění pouštějí do dlouhých disputací, bodře se plácají po ramenou a lahodné chlebíčky zalévají ještě lahodnějšími víny. Zatímco filmaři mají své Oscary, Palmy či Lvy, televize Emmy a Elsy, to nakladatelé, knižní úpravci, ilustrátoři a tiskaři mají soutěž o Nejkrásnější české knihy, vyhlašovanou každoročně Památníkem národního písemnictví. Její ctižádostí je vybrat knihy, u nichž jsou grafická a typografická úprava i polygrafické zpracování v dokonalém souladu. Vyhlášení jsem se sice nikdy nezúčastnil, ale něco mi říká, že opulentní hostiny budou (pokud vůbec budou) o trochu méně opulentní a plácání po ramenou bude méně bodré zkrátka proto, že vydání knihy se jen málokdy stane vysoce prestižní společenskou událostí.

Poměrně pravidelně získávají ocenění bohatě ilustrované dětské knihy Petra Nikla. Nikl, který je ponejvíce znám působením v někdejším výtvarném uskupení Tvrdohlaví, odkazuje svou tvorbou k významu slova multimediální umělec, a to v prapůvodním, ještě nezkaleném slova smyslu. Každá z jeho aktivit se proměňuje „v umění“ jaksi přirozeně, jakkoliv to může působit na dospělého člověka infantilně či snad dokonce bizarně. Ale ono bývá nadmíru užitečné občas si připomenout, co je „hrát si“, a nezávaznou hrou objevovat staronové světy překypující fantazií; světy, v nichž vše je dovoleno, máte-li dostatek chuti radovat se ze znovunabyté svobody, jež nezná hranic. Veškeré vlivy autorovy vícevrstevnaté malířské, kreslířské, divadelní i hudební praxe se originálně spájejí i v jeho v imaginativní knižní tvorbě, orientované prvotně na dětského čtenáře. Podezřívám však mnohé rodiče, že Niklovy knihy kupují ratolestem hlavně proto, aby se z nich sami mohli těšit, až děti usnou.

Po předchozích knihách Pohádka o Rybitince, O Rybabě a Mořské duši a Lingvistické pohádky dorazila na knihkupecké pulty zatím poslední Niklova kniha Záhádky. V edici Modrý slon ji vydalo pražské nakladatelství Meander, graficky upravil Robert V. Novák ve spolupráci s autorem. V Záhádkách otevírá Nikl na ploše nadstandardního formátu 230 × 280 mm fantaskní svět plný roztodivných říkanek, složených ze zdánlivě nonsensových (či snad jen neumětelských) veršů, které jsou doplněny kresbami pohádkových zvířat-tvorů-živočichů, vyhlížejících stejně naivně jako básně, jež uvozují. Kniha je doslova a do poslední pastelkové linie výtvarným artefaktem. Každá její část má svébytné místo v kompaktní struktuře hravého vyprávění. Na luxusním papíře sametové barvy se vyjímají subtilní kresby v pastelových odstínech, vyvedené ještě o stupeň pečlivěji než druhdy dívčí malůvky v památnících mého dětství. Zdatně jim sekunduje dvojice sesterských písem delikátní kresby Dederon Sans a Dederon Serif od mladého písmaře Tomáše Brousila. To, co však knihu definitivně vytrhává z roviny obvyklosti, je její prostřední část, v níž celý jeden šestnáctistránkový tiskový arch je vertikálně rozřezán na třetiny. To umožňuje poskládat si z útržků textů takřka dadaistickou pohádkovou kompozici, z obrázků pak nesčetné varianty pitoreskního zvěrstva, jaké možná neznáte ani ze svých nejdivočejších snů…

S nadšením listuji v knize už několikátý den a stále ještě mě neopouští radost z toho, že kromě unylé spotřební produkce vycházejí čas od času také knihy, jež svého kupce nevtíravě kultivují a mají potenciál oslovit hnedle několik generací malých i velkých čtenářů. Stejně tak tomu bylo u několika výjimečných děl minulých desetiletí, mezi něž jsem do své knihovny Záhádky zařadil.

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 3/2008. Publikováno s laskavým souhlasem redakce. Upraveno.

Ve snaze decentralizovat Českou republiku a vytvořit pod Špilasem jakýsi protipól pražským pepíkům, utvořili jsme před několika měsíci s podobně naladěnými kolegy uskupení nazvané Fleuron, k němuž dodáváme podtitul typografické studio.

Ano. Je to podivný název. Je staromilsky typographický a nikdo ze studia pořádně neví, jak se vyslovuje. Ale zároveň poměrně dobře ilustruje snahu být sví i za cenu toho, že určité procento potenciálních klientů tím odradíme, protože nebudeme spadat do jejich představy o dodavateli (typo)grafických služeb.

Mám-li hovořit za sebe, hlavní důvod, proč jsem se před časem postavil na vlastní nohy, byl ten, že jsem se chtěl pokusit pracovat co možná nejvíce na zakázkách, kde já sám budu řídit jejich průběh, kde veškeré nezdary v komunikaci s klientem budou padat na mou hlavu a kde každého vítězství si budu vážit o to více, že jsem si je sám vybojoval. Na web jsme napsali, že velmi rádi spolupracujeme s lidmi, kteří znají naši dosavadní práci, a proto se obracejí na odborníka, kterému důvěřují. Myslím, že to je jeho nejpodstatnější myšlenka. Nehodlám se honit za mlhavým vítězstvím v pochybných výběrových řízeních, do kterých jsem byl přizván jen proto, aby vykuk zadavatel, který o mně nic neví, měl co nejvíce grafických návrhů zdarma. Nemíním se (lo)potit v závodech o rychlost zpracování nebo nejlevnější služby. A nechci se ani prezentovat pracemi, které jsem dokončil nerad, s nechutí, byť by třeba byly pro velkého klienta.

V těchto dnech zrovna spouštíme první verzi webového portfolia. Víc než ukřičený web, na němž se lidé neohrabaně snaží vnucovat lidem svou práci, se jedná o jednoduchou prezentaci zakázek, které nás těšily, protože jsme v nich neměli svázané ruce. Ačkoliv se někdy jedná o menší projekty nebo o práce pro neziskové organizace, které nedisponují neomezenými finančními prostředky, nebereme ztížené podmínky jako vážný hendikep, nýbrž především jako stimul k efektivnímu překonání zdánlivě nezdolatelných limitů.

Web se v současné chvíli nachází v betaverzi. Pracujeme na anglickém překladu a připravujeme několik drobných technologických perliček, které mají jeho funkčnost co do interaktivity obohatit. Přesto už však v tuto chvíli respektuje (na web až nebývale striktně) navrženou mřížku dokumentu, ve které do sebe všechno tak nějak zapadá a za niž jsem si vysloužil vulgární proklínání ze strany ostatních členů studia. Velký dík za skvělou technickou část patří Tomáši „Zoulu“ Znamenáčkovi, za pečlivé ostylování Pavlu „Kosárku“ Kozárkovi a za komentáře producentu všetečných otázek Davidu „Velkému Dé“ Březinovi.

A několik čísel na závěr. Práce na webu jsme spustili v září a na současné podobě tak pracovali téměř šest měsíců. V interní konferenci jsme si za tu dobu vyměnili 1613 emailů. Uskutečnili jsme jen dvě osobní schůzky, přičemž každou z nich pouze ve třech členech. Ve verzovacím systému máme v tuto chvíli uloženo 150 (sub)verzí projektu. Zprovoznit favicon.ico se podařilo po 42 komentářích. Počet vypitých povzbuzovacích nápojů už vyčíslit nelze.

Někdy — a stává se mi to zvláště u výtvarných publikací — hraji sám se sebou malou vědomostní hru: snažím se uhodnout úpravce té či oné knihy. Chtě nechtě má téměř každý autor svůj charakteristický rukopis, oblíbená písma, s nimiž zachází, či typografickou skladbu, jíž s oblibou užívá.

Prohlížím tak nejprve hřbety knih, a tu podle výtvarníka, jemuž monografie vyšla, tu podle písma, které důvěrně znám, tu jen tak ze zájmu vytáhnu některou knížku z knihkupecké police. Obhlédnu její přebal, vazbu a předsádky, kombinaci písem a třebas i poznámkový aparát, a správnost či pochybení v úsudku porovnám se jménem uvedeným v tiráži.

Navykli jsme nazývat technickou tiráží poslední stránku textu, pokračování středověkých kolofonů čili explicitů (z latinského liber explicitus est, kniha je rozvinuta [u konce]). Stránku, jež k nám promlouvá jmény autora, ilustrátora, úpravce, tiskaře či dalších osob, které se na tvorbě knihy podílely, popřípadě také písmem, jehož bylo v tisku užito. V dobách před digitalizací sazby, kdy kompletace knihy a její následné vytištění zabraly celé měsíce až roky, musel tiskař vzít každé jednotlivé písmeno do ruky, každý kovový typ vybrat z těžké tiskárenské kasy a vložit jej k ostatním do sázítka, vytvořit z něj pak celý řádek, celou stránku a celý tiskový arch. Bývalo tehdy obvyklé, zejména u bibliofilských tisků, věnovat této poslední stránce, jež pro mnohé čtenáře nic neznamená, příkladnou péči. Neznám mnoho oborů, kde produkt lidského úsilí je podobně neanonymní, nese jména všech svých tvůrců. Zatímco ve spodním prádle se jménem módního návrháře si nelibuji, do knižní tiráže se podívám vždy, když si novou knihu kupuji, a také vždycky, než ji po přečtení zavřu a vrátím zpět do knihovny…

Tiráž malých sbírek z edice Skvosty poezie od nakladatelství Odeon je strohá až minimalistická, shrnuje základní vydavatelské údaje. Je prostá stejně jako grafická úprava celé edice od Zdeňka Zieglera, ovšem ona úprava je ve svém minimalismu zároveň výtečná. Každá jednotlivá sbírka je malým výtvarným dílem, už od papírového, na omak příjemného přebalu, na němž vertikály žebrování od papírenské plsti protínají decentní tvaroslovné variace na lineární motivy. Úprava vnitřních stran je neokázalá, asymetrická podle středové osy, vévodí jí krásné bezserifové písmo Gill Sans z konce dvacátých let dvacátého století, neslavnější realizace britského písmaře Erica Gilla. Úpravu podtrhuje ilustrační doprovod českých grafiků a ilustrátorů, kterého je vždy právě tolik, aby nerušil, jen tu a tam dokresloval atmosféru básnického díla. Typografie kresbám nekonkuruje, nesnaží se ilustrovat ilustrace, doslovovat nevyslovitelné, je pokorným průvodcem čtenářskému zážitku, ponechává jen na milovníku poezie, aby si verše interpretoval po svém.

Jste-li pravidelným a pozorným čtenářem Skvostů poezie, neuniknou vám však drobné nedostatky, či spíše nekonzistence mezi jednotlivými svazky. Některé z nich trochu obtěžují. To například nestejné umístění edičního názvu na patitulu nebo názvu nakladatelství na knižním hřbetu. Jiné změny jsou naopak ku prospěchu. Ve starších číslech byly názvy básní vysázené s prostrkáním, asi o tři body menším stupněm než text, aby tak simulovaly malé kapitálky — velká písmena nakreslená písmařem na výšku liter malé abecedy. Protože však úpravce nepoužil speciálně nakreslený řez, působil název básně v porovnání s jejím textem příliš křehce, zakřiknutě, diakritická znaménka byla špatně čitelná. V pozdějších svazcích je už titul sázený verzálkami textového stupně, proto má výtka není namístě.

Přestože Odeon vsadil na české klasiky, kteří jsou bez rizika dlouhodobě dobře prodejní, celková úprava sbírek je na česká poměry až nebývale čistá, nepodbízivá, sází na inteligentního kupce. Věřím, že každý svazek budou čtenáři se zálibou vytahovat ze své knihovny a i po letech budou mít z nadčasových veršů i jejich úpravy trvalou potěchu. Za to nakladateli patří můj upřímný obdiv a dík.

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 2/2008. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.

Narazil jsem v poslední době s různými kolegy dvakrát na stejnou terminologickou nejasnost, která se táhne českým typografickým názvoslovím už celá desetiletí. Jedná se o nedostatečně srozumitelný význam slov patka a pata a s nimi související (přiznejme hned, že dosti nešťastné) rozdělení písem na patková a bezpatková.

Kde jinde začít v hledání pravdy než v odborné typografické literatuře… Vzal jsem si na pomoc několik svazků ze své knihovny. Jako referenční příručky mi posloužily zejména Tvorba typografického písma autora Oldřicha Menharta [1], Typografická písma latinková Oldřicha Hlavsy [2], Krásné písmo ve vývoji latinky Františka Muziky [3], Typografický manuál Vladimíra Berana a kolektivu [4] a text bývalé oborové normy 88 0111 Písmo, písmařství, písmolijectví [5]. Ve výběru bohužel převažují knihy z přelomu padesátých a šedesátých let, je to však dáno tím, že většina novějších publikací se definici odborných termínů nevěnuje dostatečně důkladně, nebo dokonce vůbec.

Rozdělení na patková a bezpatková písma se prosadilo převážně mezi laickou veřejností, ale výjimkou není ani dostupná odborná literatura. Vžil se v češtině termín patka pro příčná zakončení tahu písmena, která mají svůj předobraz v římských monumentálních nápisech (Scriptura Monumentalis), kde rozšíření konců tahů bylo důsledkem tehdejší kamenické techniky, jak udává ve svém veledíle František Muzika.

Literatura

Souběžně se však ujalo užívání anglického slůvka serif pro tentýž prvek písmové anatomie, označení serifová písma pak jako synonymum pro takzvané antikvy, které se přímým zakončením tahů vyznačují. Knižní úpravce Oldřich Hlavsa v Typografických písmech klade rovnítko mezi serif a patku, když kupříkladu na straně 131 píše, že „z verzálek jsou typické […] kolmé patky C, S“ a hned na straně 137, že „verzálky mají již tenké ploché serify“.

Problém nastává hned při srovnání s učebnicí Oldřicha Menharta, který v kapitole Anatomie typografického knižního písma píše, že „jsou to především serify, hlavy a patky písmen, které mají podstatný vliv na utváření celkového rázu písma a jeho plynulosti“. Přičemž patkami nazývá spodní, horizontálně vybíhající zakončení minusek a, b, d, u. Na straně 105 dokonce označuje patkou dolní svislý serif C, když tvrdí, že „hlava a patka pomáhají jen nedostatečně k vyvážení pravé poloviny písmena“.

To František Muzika je v užívání terminologie mnohem důslednější, v rejstříku prvního dílu odkazuje čtenáře „patka viz serify“. Serify dále dělí na jednostranné, oboustranné, ostré, skryté, štěpené, trojhranné, tupé a vyvinuté s příslušnými odkazy. Dolní zakončení dříků nazývá pata, ale zároveň jim tím neupírá možnost mít charakter serifu, popisuje například „horizontální serify na patách dříků malých liter b, d, u“.

Vladimír Beran se nemůže rozhodnout. Příčným zakončením tahů sice říká serify, ale pravostranný výběh minusky a označuje v nákresu na straně 13 žluté části patka, zatímco na předchozí straně udává, že pata písmena je dolní zakončení dříku minusek a, b, d, u.

Oborová norma

Domnívám se, že tvůrci oborové normy si byli velmi dobře vědomi zmatků, které i mezi odborníky zbytečně vznikají, a tak jim ve svém textu učinili jednou provždy přítrž. Ponechali pouze dva termíny, z ryze praktických důvodů je označení patka z hesel vypuštěno:

Serif: příčné zakončení tahu písmena (dříve nepřesně „patka“), rozlišuje se svislý serif — svislé zakončení oblých tahů, např. u písmen „C“, „S“; syn. Zásečka.

Pata: kresebné zakončení dříků písmen „a“, „b“, „d“, „u“, někdy také „U“.

Považuji za důležité upozornit na fakt, že patu coby stylotvorný prvek mohou obsahovat také písma bezserifová, například Helvetica či Akzidenz-Grotesk u minusky a (viz obrázek). Je nežádoucí nazývat tato zakončení svislého dříku slovem patka, stejně tak není vhodné označovat lineární bezserifová písma jako bezpatková. Hlava a pata litery, jednoznačné termíny, pak tvoří kompaktní, analogickou dvojici.

Je s podivem, že současná odborná literatura tuto problematiku dostatečně nereflektuje. Pavel Kočička a Filip Blažek v Praktické typografii [6] ještě považují bezserifový a bezpatkový za synonyma — na straně 245 své knihy píší hned pod nadpisem Bezserifová písma „grotesk navrhl Alois Studnička jako ukázku bezpatkového písma pro výuku výtvarné výchovy“. Ještě víc zabolí soustavné a neodborné dělení na patková a bezpatková v odborném časopise Typo [7], kde ani písmotvůrci v tomto nejsou výjimkou (František Štorm).

Řešení

Můj návrh je tedy prostý — ponechat písmové anatomii pouze patu, důsledně používat serify namísto patek a také jednoznačné rozdělení na serifová a bezserifová písma. To vše přinejmenším v odborné literatuře, kde je nutné užívat terminologii co nejsprávnější.

Shrnutí

Pata a patka, ačkoliv označují dvě odlišné věci, jsou matoucí, protože v odborné literatuře (starší i současné) jsou často používány nesprávně. Bývalá oborová norma na problém reagovala tím, že termín patka vypustila úplně a upřednostnila dostatečně zažité synonymum serif, což je jednoznačně funkční řešení. V okamžiku, kdy příčným zakončením písmových tahů neříkáme patka, je rozdělení písem na patková a bezpatková bezpředmětné.

(Aktualizováno a doplněno 12. 3. 2008.)

Literatura k prostudování

1. Tvorba typografického písma | Oldřich Menhart (první vydání, 1957)
2. Typografická písma latinková | Oldřich Hlavsa (druhé vydání, 1960)
3. Krásné písmo ve vývoji latinky | František Muzika (druhé vydání, 1963)
4. Typografický manuál | Vladimír Beran a kolektiv (třetí vydání, 2003)
5. 88 0111 Písmo, písmařství, písmolijectví; přepis na www.typo.cz
6. Praktická typografie | Pavel Kočička, Filip Blažek (druhé vydání, 2004)
7. Magazín Typo | www.magtypo.cz