Typofilos

Při pohledu na vrcholnou produkci grafických velmocí je snadné propadnout pocitům trudomyslnosti a méněcennosti. Při pohledu na stav a úroveň našeho vysokého školství ještě o poznání snáze a rychleji. Faktem je, že české prostředí ovlivnilo dějiny světové typografie více technologicky než umělecky, protože špičkové výkony jsou u nás stále více individuálními výjimkami než normálním stavem.

Rectorotor vytvořil třídu samu pro sebe. Ve své době byl nejnovějším a také nejefektivnějším vynálezem v boji proti hemeroidům, zácpě a potížím prostaty. Masáž per rectum byla zpříjemněna lubrikantem, vytékajícím z horní části tohoto zařízení „vědecké konstrukce“. Slogan hlásal, že je přístroj „dostatečně velký k tomu, aby byl efektivní, a dostatečně malý pro každého nad patnáct let…“ Ideální zařízení pro typografy a jiná sedavá zaměstnání!

V Praze se narodil Alois Senefelder, vynálezce litografie. Světlotisk vynalezl Jakub Husník, hlubotisk Karel Klíč a ofset Kašpar Hermann. Z historie víme, že každý pokrok si žádá oběti, a tak i jejich vynálezy a zlepšení zpravidla doprovázely značné ztráty na zdraví i životech. Nebozí tiskaři se v minulosti potýkali s mnoha zdravotními neduhy, jako je podráždění sliznice nebezpečnými výpary, chronické nemoci hrtanu a průdušek, krční choroby, plochost nohou, křečové žíly, sklesnutí ledvin, střev, křeče svalstva, nechutenství, zácpa, olovnatá kolika, křivice, bolesti hlavy, malátnost, závratě, nespavost, kožní onemocnění způsobená dvojchromanem draselným, dále pak různé ekzémy a puchýře, poruchy krvetvorby, krvácení z nosu a ledvin, epilepsie, krátkozrakost či neurastenie (přičítaná usilovné práci, pozornosti, účinku nočních směn a vlivu nikotinu a alkoholu!). Časté byly i úrazy na tiskových strojích, namátkou rozdrcení ruky nebo skalpování neupnuté kštice, v extrémních případech pak vznícení par prchavých ředidel. Ve dvacátých letech platila za největší postrach typografů tuberkulóza plic a ostatní nemoci dýchacího ústrojí — například v Itálii statistika z let 1921—1925 prokázala, že tiskaři a grafici tvořili skoro 30 % všech onemocnění tuberkulózou.

Oč bezpečnější život vede dnešní grafické pokolení! Kromě zkaženého zraku hrozí vlastně jen typické nemoci všech sedavých zaměstnání — hemeroidy, skoliosa, obezita a syndrom karpálního tunelu. Což je ve srovnání s neduhy našich předchůdců jednoznačně povzbudivé zjištění. Znatelně větším rizikem rizikem pro zdraví a život jsou ovšem nástrahy psychického ražení, především věčné rozpory mezi rozumem, velícím nepíchat do vosího hnízda, a citem, vyžadujícím vytváření duševních hodnot. Typografové jsou totiž převážně substance prchlivé, těkavé a éterické, duše nepraktické a romantické. Až do druhého dítěte a první hypotéky chtějí v prvé řadě prosazovat své umělecké vize a vrozené filantropické pnutí. Kulturní úroveň jejich bezprostředního okolí a záchrana světa jsou jim přednější než praktické aspekty jejich každodenního zaměstnání, nahrubo vyjádřené rovnicí ohnutý hřbet + pravidelná fakturace = hmotné statky. To logicky vyvolává různé třenice na bitevním poli obchodní praxe, a následně i hodnotové krize, táhlé deprese, sebelítost, cynismus a sklony k alkoholismu.

V odborných kruzích (po sedmi kouscích večer v hospodě) se rádo žehrá na nedostatek tvůrčích talentů, které by pozvedly úroveň kritického diskursu v oblasti grafického designu. Ale mezi cynickými alkoholiky a maniodepresivními zoufalci lze nové podněty hledat jen těžko. A protože naštěstí nemám dítě ani hypotéku, beru na sebe ten nelehký úkol zasadit se o zdraví a duševní pohodu našich grafiků sám, abychom se toho diskursu přece jen dočkali. Tímto textem bych rád apeloval na všechny pracovníky v našem průmyslu, stejně jako na mladé kádry typografického řemesla: choďte do přírody, pěstujte kaktusy a pelargonie, poslouchejte relaxační hudbu se zvuky dešťového pralesa, pořiďte si konečně sadu na badminton a také svůj vlastní Rectorotor, který úspěšně bojuje s hemeroidy, zácpou i potížemi prostaty. Nekuřte, cvičte, nepijte alkohol a hlavně — nepijte na ovoce!

Krátce před koncem roku si pravidelně dělávám typografickou radost. Nakoupím pár vypečených textových písem, aby bylo čím sázet nové knihy, napeču a nazdobím zlatavé typo perníčky, uvařím kastrůlek písmenkové polívky, vyčurám pé ef do černého sněhu za domem a zajdu si do města obstarat několik nechutně drahých knih. Zdá se, že nejsem jediný, kdo má v ten čas podobný nápad, protože v prosinci se do každého knihkupeckého krámku pravidelně nahrnou zástupy lidí, které tam člověk za celý rok nepotká. Uličky mezi regály vypadají těsnější než jindy, a člověk místo relaxační terapie v přívětivě poloprázdném obchůdku zažívá útrpnou hodinku uprostřed rozlíceného davu. Kdo pořád říká, že tištěná knížka je passé? Jestli si někdo myslí, že po svátečním kaprovi, salátu, koledách a rodinné hádce udělá omladině radost stažením nějaké umolousané empétrojky z iTunes, tak se šeredně plete.

Typo perníčky™

Takže máme třináctý, patnáctý nebo dvacátý prosinec, a nervózní čtyřicátníci v péřových bundách vytahují tisícovky z kapes, načež s pocitem zasloužené satisfakce odnášejí své hranaté igelitky ven do tmy a rozšlapané brněnské břečky, zatímco já se takticky uchyluji do oddělení českého jazyka, nacházejícího se zpravidla v některém vzdáleném koutě. Bývá v něm relativně dýchatelno, protože jazyk český je mrtvý, angličtina vládne světu a Čína s Indií už má přes dvě miliardy lidí. Anebo preventivně zapadnu k některému z posledních vytrvalých bouquinistů — majitelů malých pouličních antikvariátů, jež tak neodolatelně smrdí zatuchlým papírem a také mnoha interesantními tituly, které vyšly z módy už před lety, takže se na ně kilometrové fronty už dávno nestojí.

Žijeme v materialistickém světě, kde hodnota standardních tvrdých dárků se neměří jenom penězi. Dokonce i ty paperbacky z výprodeje mají pro většinu společnosti vyšší hodnotu než ordinérní sada ponožek nebo než film ukradený z Rapidsharu či jiného komunistického kanálu na sdílení dat. Což mi připomíná dojemnou skutečnost, že ještě za převratných dob Johanna Gensfleisch (čti „husí maso“) Gutenberga mívala kniha hodnotu celého domu. Nebo statku. Nebo stáda dobytka. Ne náhodou na výrobu luxusní knížky na teletinovém pergamenu (nazývaném legračním českým jménem bělpuch) vždy padlo početné stádo čerstvě narozených telat s kůžičkou hebkou jak růžové dětské půlky. A tak se nezřídka vzácná kniha připevňovala tlustým řetězem přímo ke čtecímu pultíku, aby neuváděla v pokušení slabší povahy. Tyto knihy na řetězu, latinsky nazývané libri catenati, jsou pro nás nostalgicky hladivým připomenutím dávno ztracených časů, kdy i jediný vlastněný titul mohl znamenat velké duševní a materiální bohatství.

Dneska už samozřejmě z knih velkou vědu neděláme. Je jich všude dost, nízké počty výtisků se dovedně maskují šíří vydávaných titulů, a na dračku jde hlavně nekomplikovaná literatura spotřební, oddychová, zábavná. Naše domácí knihovničky se na přelomu roku utěšeně plní dalším a dalším čtivem, ačkoliv se nedá zodpovědně říct, kolik z těch vánočních dárků se vůbec kdy přečte, a na kolik z nich bude další léta sedat prach. Je totiž statisticky dokázáno, že slunce vyjde každé ráno a že v domácí knihovně máme nejen knihy, které jsme četli nebo budeme číst. Nakonec se mezi nimi vždycky najde až překvapivě početná hromádka knížek, které si můžeme přečíst, pokud se nám čirou náhodou někdy v budoucnu bude chtít občerstvit ducha. Ale pravděpodobně to nikdy neuděláme. Protože — jak správně připomíná Jean Dubuffet — přílišná informovanost, přílišné zanícení pro umělecké výtvory ducha sterilizují.

Trh s informacemi nám v posledních letech povážlivě mutuje. Jak se tak přesouvá hromada vědění z papíru na obrazovku, začíná být zábavné pozorovat různé podoby nadšení nebo hysterie kolem avizovaného zániku klasického tištěného média. Na jedné straně plesají technokrati, vzrušení z toho, že si mohou na neergonomických čtečkách přečíst něco, co už v patnáctém století fungovalo a vypadalo o mnoho lépe než dnes. Na druhé straně barikády stojí zoufalí vydavatelé tisku, kteří sledují klesající prodeje svých titulů s vytřeštěnýma očima a se strachem o své důchody a ostatní sociální jistoty. Knižní nakladatel se v pudu sebezáchovy snaží zlevňovat výrobu a zvyšovat prodej, kde to jde. Používá k tomu různě sofistikované triky a reklamní kejkle (většinou neúčinné), redakci nazývá slzavým údolím a pije vodu z kohoutku, aby šel ostatním příkladem. V záchvatu inspirace si najme levného détépáka, se kterým pak po večerech smolí knižní obálky a pochvaluje si, jak dobře jim to společně odsýpá.

Vyrábíte-li knihy, brzy zjistíte, že ušetřit se dá na materiálech, hlavně papíru. Proto se většinou používá speciální (čti levný) voluminézní papír, který má tu vlastnost, že se při stejné plošné hmotnosti vyznačuje větším objemem. Papíry s vysokým volumenem bývají krásně nadýchané a působí dojmem, že jsou lehké jako pírko, knížka na volumenu má až dvojnásobný objem než stejný titul na běžném ofsetovém papíru. Čtenář je rád, že za své peníze dostal pořádnou briketu, nakladatel je rád, že vůbec prodal, a všichni jsou šťastní a spokojení.

Horší je, že laciné volumeny mají řadu negativních vlastností. Na světle jsou barevně nestálé nebo výrazně práší. Nejméně příjemná pro čtenáře je jejich malá opacita (neprůsvitnost), způsobující prosvítání tisku na druhou stranu listu. Je to zřejmě nějaká vymoženost moderního papíru, že jeho výrobce rezignuje na jednu z nejdůležitějších polygrafických vlastností. Mám doma hromady starých knih — a i když řada z nich je vytištěná na nekvalitní dřevité a lámavé papíry, které časem silně zežloutly nebo se mi už rozpadají v rukou —, tak s průsvitností u nich problém nikdy nebývá.

Jenže ona je to nakonec asi správná volba, že většina knih se tiskne na špatný papír. Z nouze ctnost. Protože málokterý titul si kvalitní papír opravdu zaslouží. Docela se těším, až se jednou část produkce opravdu přesune z knihkupectví na internet nebo do čtečky; až si budu chodit do kamenného obchodu pro tituly, které na první pohled stvrdí oprávněnost své existence na papíře a v tisku.

Doprovodným jevem svobody a demokracie se staly knižní cetky, memoáry náctiletých fotbalistů s kýblem gelu na hlavě, kuchařky socpopových zpěváků a opotřebovaných hvězdiček, které by na svém knižním škváru rády vydělaly nějakou škváru navíc. Prodávají se docela dobře, občas i trhnou nějaké rekordy, ale mluví se o tom málo, protože Harry Potter ani Stieg Larsson nemají rádi konkurenci lunárních kalendářů. O poznání hůř se prodává kvalitní literatura krásná a odborná, která s TV celebritami svádí nerovný souboj. Ale musí to tak být, že ze skutečných hodnot světská sláva zpravidla neplyne. Někdo namítne, že to způsobil zlotřilý kapitalismus, poučení ale vědí, že už v římské císařské době se na laciném a špatném papyrusu vydávaly sbírky ještě neznámých básníků a že ještě v humanismu se považovalo za nečestné, aby spisovatel za svou práci dostával zaplaceno. A že první honoráře za tištěné knihy se objevily až v 16. století. A že tehdy za skutečně úspěšné platilo to dílo, které bylo hojně patištěno.

Pořídil jsem si čtečku knih. Je levná, má rozměry asi jako menší paperback a prý se do ní vejde 1500 titulů. Teoreticky tak s sebou místo hromady knížek můžu nosit jen jedno zařízení o váze 240 gramů, kam natěsnám víc vědění, než jsem získal za posledních bezmála třicet let. Konec papírové knihy!, jásají technokrati, když se dočtou, že Amazon v USA prodal více elektronických knih než papírových s pevnou vazbou. Ale skutečnost bývá složitější než vize computerových vizionářů a strategie marketingových stratégů.

Můj přístroj umí za minutku stáhnout knihu z internetu, uživatelsky nastavovat proklad, velikost i typ písma, vytvářet záložky, sdílet citace na sociálních sítích a prohlížet internet. Vydrží nabitý několik týdnů, protože používá technologii pasivního displeje, který (na rozdíl od počítačového monitoru nebo mobilního telefonu) nesvítí, neunavuje čtenáře a nekazí mu zrak. A elektronický inkoust se už skoro neliší od potištěného papíru, dokonce je čitelný i na přímém slunci.

Ale jak se to vlastně čte? Zatím blbě. A ne proto, že zařízení umí jen 16 odstínů šedi. Ani proto, že rozlišení obrazovky je menší než u ofsetového tisku, protože tento nedostatek řeší vyhlazování písma. Tyto nepodstatné limity na funkci nemají zásadní vliv a jistě je odstraní některý z budoucích vývojových typů… Na výsledku je zkrátka evidentní, že se výrobce zapomněl při vývoji zeptat, co na finální počtení říká čtenář-typograf. Zjistil by, že zhusta skřípe zuby a jindy brečí nebo nadává.

Má čtečka neumí dělit slova a text formátuje zásadně do bloku, a tak v češtině, charakteristické množstvím troj a víceslabičných slov, vznikají často příliš velké mezislovní mezery, výrazně narušující vzhled textu. Každé zvětšení písma je krutě vykoupeno narušením jeho plynulosti. Prohlížet na čtečce Kindle web a sdílet poznámky je jako vytírat se jehličím. Jde to, ale bolí. V době, kdy mobilním zařízení dominuje rychlá a intuitivní dotyková technologie, působí pevně rozmístěná hardwarová tlačítka velmi neohrabaným dojmem. Vyhledávání textu nepodporuje češtinu a zběžné listování knihou i vyznačování důležitých částí je pomalejší než u klasické knihy. Šestipalcový displej je menší než formát A6, proto výsledný vzhled zobrazené stránky v zásadě odvisí od složitosti textu. Obstojí v případě beletrie, ale složitěji strukturované knihy už se na displej v optimální textové velikosti písma nevejdou, z toho důvodu se čtečka nehodí ani pro studování skript nebo odborných knih. Z univerzálního čtecího zařízení se tím stává omezený jednoúčelový produkt, vhodný skoro výhradně na nepodstatný literární brak, který zapomenu ještě před dočtením.

Jistě, za pár let bude elektronické čtení o světelné roky dále. Až se ustálí formát a dořeší ovládání, budou čtečky sloužit mnohem častěji a lépe než dnes, především pro novinové a časopisecké články nebo spotřební literaturu. Ale přesto se textový obsah, který nemá dopředu danou svou definitivní podobu, protože není známo finální zařízení, na kterém se bude zobrazovat, nikdy nemůže vyrovnat precizně (to jest staromódně) vysázené knížce. Tam, kde poučený designér nezvolí formát, nevybere ideální písmo i jeho velikost, nenastaví parametry dělení textu a další z mnoha nenápadných pravidel, které čtenáři zůstávají obvykle skryta, bude výsledkem vždy jen kompromis nebo studený prefabrikát.

Nakonec bude jen na čtenáři, ke které variantě se přikloní. Já zůstavám nemoderní a preferuji starý dobrý papír, protože e-kniha ještě přese všechny své výhody na starou dobrou tištěnou nestačí. Minimálně do doby, než její tvůrci začnou opravdu přemýšlet.

Pozn.: Milý čtenáři, považ, že tento text vznikl jako glosa do literárního časopisu. Odbornější a hlubší analýza problematiky je na cestě.

Knižní obálky Josefa Čapka dlouhodobě patří mezi nejstálejší držáky mezi bibliofily. Zdobí většinu výloh českých antikvariátů, čile se s nimi obchoduje v kamenných i elektronických obchodech a jsou populární mezi sběrateli, a dokonce i mezi tou částí veřejnosti, pro kterou třeba kniha zrovna není na úplném vrcholu jejich osobního zájmu.

Čapkův elementární grafismus, jeho rafinovaná stylizace skutečnosti, stručnost a úspornost výrazu odolávají nepřízni času více než dobře. Je až s podivem, že zrovna autor, který sám sebe vnímal spíše jako malíře a o své knižní tvorbě neměl přehnané mínění, se stal pro mnohé synonymem moderního knižního úpravce — třebaže jeho pojetí knižní úpravy bylo omezeno de facto jen na řešení obálky a ilustrací. Tam se však plně projevil jeho smysl pro pádnou výtvarnou zkratku, rafinovanou stylizaci a práci s elementárními grafickými tvary-znaky. Mnohdy ne nepodobnými estetice masek a primitivismu přírodních národů, o něž se Čapek velmi aktivně zajímal a které zůstaly kunsthistorií devatenáctého století (a pohříchu i kunsthistorií současnou) trestuhodně opomíjené. Picassovský údiv nad tvorbou civilizací nezatížených evropskou křesťanskou tradicí nakazil i Čapka, jenž v nich viděl únik mimo obvyklé mantinely grafické tvorby.

Primitivismus a kubistická fragmentace obrazu jsou jedněmi ze základních poznávacích znaků Čapkových linorytových ilustrací… ale zdaleka ne jediné. Při bližším prozkoumání zjistíme, že i poměrně pevně výtvarně semknutá Čapkova knižní grafika se větví do několika různých směrů. Že kromě expresivních námětů má v jeho tvorbě místo i jemná groteska, inspirace lidovým uměním nebo opojení jednoduchým ornamentálním rytmem. Jindy Čapkovy depresivní figury koketují se symbolismem Edvarda Muncha anebo pomocí jednoduchých grafických prostředků — například práci s diagonálním uspořádáním rytých linií — vytvářejí dynamické kompozice plné dramatického pohybu a napětí.

Přestože se Josef Čapek (zcela v duchu tehdejší moderny) ohrazoval proti přehnané estetizaci, vznešenosti a proti krásné knize s vycizelovanou ornamentální výzdobou, s dobovými tendencemi, reprezentovanými zejména chladným konstruktivismem nové typografie, byla jeho tvorba vlastně úplně mimoběžná. S postojem Tschicholdovým nebo Teigovým se sice shodoval v tom, že moderní kniha má být hlavně levná a praktická, ale prostředky, které k tomu volil, byly naprosto odlišné. Čapek zůstal netečný k suchopárné anonymitě moderní typografie; v opozici k industrializaci knižní grafiky prosazoval zejména ruční práci a individuální přístup ke každému svazku i autorovi. Z typografického hlediska už s grafickou avantgardou počátku dvacátého století neměl společné zhola nic, protože Čapkovo písmo, kopírující obvykle tvar objektů nebo figur, bylo naprosto organickou součástí kompozice, vyryté dokonce přímo do tiskové matrice stejnou linorytovou technikou. Písmo a obraz se u prolínají a dopňují, typografická skladba je velmi volně pojatá, spadá kamsi mimo tradici a mimo klasická hodnotová měřítka, která na ni obvykle uplatňujeme. I přesto, že Josefa Čapka lze za knižního grafika považovat vlastně jen částečně, jeho obálky a ilustrace se vyznačují jakousi nadčasovou kvalitou, pro které nás stále těší. Uchovaly si v sobě totiž velmi hmatatelný dotek jednoho konkrétního člověka — a snad to je na nich nejcennější.

Čapkova knižní tvorba vyšla souhrnně ve třetím svazku edice Moderní česká kniha, nazvaném trochu zvláštně (ale chytlavě) Vidět knihu. Vydalo nakladatelství Kant v milé úpravě Roberta V. Nováka.