Typofilos

Krajina České republiky se před každými volbami změní v přehlídku vymydlených obličejů, které na nás blahosklonně zhlížejí z billboardů a prostřednictvím marketingových hesel pronášejí zásadní životní moudra, ve snaze přesvědčit nás o významném přínosu politických idejí pro náš jindy tak bezvýznamný život a stát. Každý občan se najednou může ocitnout v samotném centru dění, protože právě jemu je adresovaná ta zářná budoucnost.

Naneštěstí se kdysi tak nesmírně propracovaná politická propaganda, prorůstající do všech možných sfér lidského života, v posledních létech rozmělnila v univerzální přehlídku vysmátých idiotů s kravatami. A vrchol originality dnes představuje politický kandidát se sakem švihácky přehozeným přes rameno. I když nám politické strany dokonale vytapetovaly veřejný prostor, možnosti agitační práce v exteriéru jsou ještě stále až trestuhodně nevyužité.

Mobilní propaganda

Vyčpělé politické kampaně a anti-kampaně by už potřebovaly závan čerstvého vzduchu. Dobře placení straničtí marketéři by udělali rozhodně lépe, kdyby místo angažování zahraničních mediálních takyodborníků zapátrali ve své knihovničce, jako jsem to dnes udělal já. Našel jsem v ní totiž báječnou příručku stranické propagandy, nazvanou Боевое оружие партии (Válečné zbraně Strany?). Kniha vyšla v roce 1977 v luxusním formátu, potažená rudým plátnem, vyzdobená zlatou ražbou a vytištěná na křídovém papíře. Je z ní dobře patrné, že ačkoliv také komunisté zahlcovali portréty svých ideových vůdců městský prostor, činili tak se značnou dávkou originality… a mnohdy i nechtěné komičnosti. Ale také humor do politiky patří!

Mír!

Jen máloco se vyrovná vlajce s podobiznou Lenina, připíchnuté ke vznášejícímu se balonu, stranickému video-terminálu a nástěnce v jednom, pojízdným nástěnkám na kolečkách (kombinovaným s hodinami a vlajkou) či různým falickým monumentům s pěticípým žaludem na vrcholu. Inspirace na nás číhá doslova na každé stránce a nevím, o kterou perlu s milým čtenářem podělit dříve… V hitparádě zásadních agitačních počinů rozhodně nesmí chybět deset metrů vysoký panel s blikajícím heslem MÍR, žárovkami orámovaný výkřik SLÁVA SOVĚTSKÉMU NÁRODU, protínající noční magistrálu, a hlavně panna Marie-brigádnice se svatozáří složenou z vavřínů, srpu a kladiva.

Nadoblačný VladiMÍR

Čím více se kochám sovětskou pokrokovostí v oblasti marketingových komunikací, tím zjevnější je skutečnost, že i prezentace našich politických uskupení by zasloužila mnohem větší propracovanost a údernost. Prostá barevná kodifikace je nedostatečná, navíc už je revoluční červená tradičně vyhrazena pro stranu, se kterou naši presidenti nemluví. Teprve řádně promyšlená sada grafických symbolů a jedinečných atributů může vytvořit cosi jako skutečný vizuální styl jednotlivých partají.

A sláva, ta nesmí nikdy chybět

Modře zbarvená neonová trubice, v půlkruhu obtočená kolem hlavy bezúhonného politika, by mohla aktivizovat také voliče se vztahem k tradičním křesťanským hodnotám. Dobrý slogan, vysázený tučnými kursivními verzálkami, orámovaný přetékajícími kelímky piva a výherními automaty KAJOT, by udělal mnohem lepší službu než poněkud primitivní oranžáda v ulicích. Na mítincích by se mohly rozdávat 3D brýle, které pupky stranických papalášů převedou do trojrozměrné podoby i na billboardech. Takhle dobře se vám povede, budete-li mě volit. Dámy a pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má? A podobně. Ostatně také politický kandidát oblečený v kožené bundě „křivák“ a plísňových džínách by působil mnohem důvěryhodněji než ve značkovém obleku — mohl by tak pomoci našemu obyčejnému člověku lépe se s ním identifikovat.

Váha a důležitost národního dědictví je přímo odvislá od toho, zda je nebo není dostatečně zdokumentováno a publikováno. Celá výtvarná hnutí i celé zástupy českých výtvarníků se svého objevení anebo rehabilitace dočkaly až v posledních letech, zatímco jiní na to své objevení ještě čekají. Co je psáno, je dáno, a co se už jednou otisklo na papír, stává se provždy veřejným bohatstvím, ze kterého lze čerpat a vůči kterému se lze ohrazovat.

Moderní česká kniha

Žijící autoři si své PR povětšinou zvládají obstarat sami, ale celé historické epochy výtvarné kultury si teprve musí počkat na svého badatele-nadšence, který se dobrovolně odsoudí k veřejné službě, o volných chvílích se přehrabuje v archivech a vtírá do společnosti galeristů a sběratelů, aby z nich vydoloval toužebný materiál pro svou práci. K takovým patří i Jindřich Toman, autor série Moderní česká kniha, která se po dlouhých pěti letech dočkala druhého dílu.

V roce 2004 vyšel péčí nakladatelství Kant první svazek Kniha v českém kubismu, zaměřený na vliv, jaký mělo moderní lomené tvarosloví počátku dvacátého století na knižní grafiku. Ačkoliv malířský kubismus byl typickým druhem importovaného výtvarného směru, na který se místní umělci adaptovali, specifický přínos českých autorů je nezpochybnitelný — kubistické principy se staly inspiračním zdrojem nejen pro malířský a sochařský projev, ale pronikly postupně i do užitého umění: architektury, designu, dokonce i do knižní grafiky, což je v rámci celého evropského kontextu jev zcela ojedinělý. V. H. Brunner, František Kysela, Method Kaláb i Josef Čapek dokonale transformovali lomené vidění světa do polohy užitého grafického umění, které i přese svou výchozí omezenou optiku tvoří variabilní grafický a typografický kosmos a zároveň i dostatečně soudržný výtvarný směr. Do něj se projektuje progresivní modernismus doby, pevností svých idejí dokonale zapadá do aktuálních potřeb proměněné společnosti.

Kniha v českém kubismu

Na sklonku roku 2009 se na pultech objevila kniha druhá, nadepsaná Foto/montáž tiskem, která se v některých ohledech trochu liší. Tvůrčí užití fotografie na knižních obálkách a v časopisech představuje mnohem širší a neohraničenější téma. I proto, že zatímco kubismus byl hnutím spíše krátkodobým a módním, technika fotografické montáže pokračuje s různými obměnami kontinuálně až do dneška. Bohatý obrazový soubor knižních obálek Jindřicha Štyrského a Toyen, Otakara Mrkvičky a Karla Teigeho, Františka Muziky a dalších představuje široké spektrum autorských přístupů k problematice moderní sériové produkce.

Při prohlížení souboru knižních obálek se ale nedokážu ubránit pocitu, že oběma knihám přece jen něco zásadního chybí. Titul série (Moderní česká kniha) naplňují jenom napůl, protože se vůbec nezaobírají problematikou vnitřní typografické úpravy. Grafika knižní obálky nebo řešení vazby jsou především plakátem vydávaného titulu, mají potenciální čtenáře zaujmout a nalákat ke koupi. Kniha jako trojrozměrný objekt se ale skládá také z knižního bloku, jehož výtvarné řešení má být v souladu s vazbou a přebalem, aby se obě tyto neoddělitelné složky vhodně doplňovaly. Bez přímého srovnání obojího se nedá posoudit, nakolik kvalitní je grafická úprava jako celek, a u neodborné veřejnosti se prohlubuje už tak dost pokřivený pohled na knižní grafiku, která se tak zplošťuje maximálně na řešení papírového přebalu.

Foto/Montáž tiskem

Řada lidí, mé nejbližší okolí nevyjímaje, vůbec netuší, že profese knižního grafika existuje. Mají pocit, že kniha se zhmotní v tiskárně a nebo rovnou v knihkupeckém krámě, zřejmě úplně bez doteku lidské ruky. Někteří sice chápou, že knižní obálka má svého autora, přinejmenším autora fotografie nebo ilustrace, ale autorství použitého písma nebo grafické úpravy je pro ně docela abstraktní pojem. Nerozumí tomu, že i formát knihy musel někdo navrhnout, že okraje stránky, řazení informací, velikost ani typ písma nespadly najednou shůry, ale jsou dílem konkrétního člověka, který strávil hodiny práce tím, že se snažil najít optimální vztah mezi formátem, písmem i obrazem, aby milovníka literatury při čtení pokud možno nic nerušilo a aby si z knihy odnesl kromě čtenářského zážitku i zážitek estetický.

Tu a tam slýchám stesky na neslavný úděl grafiků, ilustrátorů a typografů, jako by naše profese znamenaly přinejmenším spásu lidstva a automaticky i jednosměrný tiket do síně slávy. A i když ze své praxe vím, že kulturní rozhled většiny zadavatelů grafického designu je přinejmenším prachbídný, není to ještě bůhvíjaký důvod věšet hlavu nebo si kvůli tomu trhat žíly. Čím dřív si připustíme, že na komerčních zakázkách se obvykle umění neuplatní, tím spíš nám dojde, že přebytek energie lze namířit i jiným směrem — bez ohledu na to, jestli nám takové snažení vynese nějaké koruny navíc, nebo se nakonec projevím pouhým zaplesáním našeho citlivého srdéčka.

Nejlepší věci vznikají z nadšení, zadarmo nebo z trucu. Zdaleka největší prostor pro demonstraci vlastních schopností a názorů skýtají veškeré autorské projekty, do kterých je komukoliv zvenčí zakázáno vstupovat. Théâtre à domicile a akce v přírodě a perversní básnění a nahota na prodej představují jen některé možnosti, jak se realizovat, jsme-li osoby etherické, se sklony k exhibicionismu. Komu střevo není dáno a komu nahota nesluší, vezme s povděkem jakoukoliv jinou aktivitu, která mu dá aspoň šanci ve větší míře uplatnit svůj naturel. Tak třeba autorské knihy patří do kategorie takzvaného bezpečného umění, při němž se hrozba insultace pohoršeným davem snižuje prakticky na minimum. A možnost v jediném autorském objektu uplatnit sklony literární (či grafomanské), výtvarné a typografické je k nezaplacení.

Na hranici mezi plně autorskou knihou a spotřebním zbožím jsou tituly, jimž se dostalo nadstandardní péče, většinou ne záměrně, ale jaksi nedopatřením. Jsou to obvykle knihy, od kterých si nakladatel neslibuje žádný profit, a tak výtvarníkovi poněkud popustí vodítko. Tehdy se konečně mohou vyřádit lidé mnoha talentů, kteří jinak dlouhodobě strádají u komerčních titulů a pláčou nad nimi jako nad rozlitým mlékem. Pustí-li se úpravce do knihy takříkajíc zgruntu a osobně vybere papír, nakreslí písmo i ilustrace, dostáváme se do nejvyšších pater grafiky — k totálnímu designu. Takových knih je zaplaťpámbu jen málo a jsou milovníkům vkusně upravené literatury vzácností. Čas od času se některá objeví zapomenutá kdesi v hromadě odřených svazků, jindy si sama řekne o pozornost už nová, v knihkupectví.

Aucassin and Nicolete, středověká legenda v anglickém překladu, sice spadá spíše do kategorie bibliofilií, naplňuje však dost přesně definici totálního designu. Český grafik Vojtěch Preissig ji navrhl v roce 1931 pro členy sdružení Limited Editions Club. Vydáno tehdy bylo 1500 signovaných kusů, což byl na třicátá léta náklad spíše nicotný, dnes se však takový počet rovná obvyklému nákladu průměrné české prózy. Autor knihu vyzdobil řadou barevných ilustrací a pro sazbu vybral vlastní expresivní textové písmo (skromně pojmenované Preissigova antikva), vydané někdy ve dvacátých letech. Tištěno bylo ve Státní tiskárně v Praze na ruční papír J. W. Zanders a vázáno knihařem A. Tvrdým. Pro úpravu je typická pečlivá práce s původními Preissigovými grafickými ornamenty, které knize i celoplátěné vazbě propůjčují velmi specifické vyznění. Překvapí, že ornamenty nepůsobí staromódním dojmem a jejich lomené tvarosloví má vyloženě progresivní charakter. Aucassin and Nicolete patří dost možná k nejkrásnějším českým knihám vůbec.

Vypravit knihu vlastními ilustracemi se ve většině případů rovná šílenství, asi stejnému jako navrhnout pro ni vlastní písmo — málokdo kdy bude chtít takovou práci zaplatit. Ale cesta k nezapomenutí bývá dlážděna nejedním příkořím. A cena za nesmrtelnost musí být vysoká.

Více fotek na Flickru.

Mám kamaráda, který knihy nečte, ale kupuje si je jako povinnou bytovou dekoraci. Vedle řádky snobských časopisů Dolce Vita vyskládá levnou edici klasické světové literatury, přidá pár kusů dějin umění… a zaručeně mu stoupne sebevědomí. Také v prodejně nábytku a v kanceláři prezidenta republiky slouží knihy hlavně k tomu, aby spolu ladily asi jako salámy na háku a aby jejich hřbety tvořily vyváženou kompozici a barevnou harmonii nebo vhodně reprezentovaly majitelův majestát. Jsou tací, kteří nakupují v antikvariátu celé knižní edice podobně jako tapety do paneláku. Opakující se barevná textura nutností, pravidelný rytmus žádoucí, nízká cena výhodou. Knihovna tak plní nejen nezbytnou společenskou a reprezentativní funkci, ale navíc každý obývací pokoj kol dokola vytapetovaný zakulacenými hřbety zlepšuje karmu, léčí bércové vředy a hojí pocity méněcennosti.

Stav před rekonstrukci bibliothéky (se znuděným psem v pozadí)

Nejpozději při stěhování z bytu do bytu je třeba vyjmout z knihovničky všechny zaprášené svazky. Pokud nepatříte mezi vyznavače barevných harmonií, nastává jedinečná příležitost zamyslet se nad jejich reorganizací a vyzkoušet při tom některý z převratných systémů třídění informací. Možnost přemýšlet nad novým systémem v domácí knihovně se ostatně naskytne při každém malování inkriminovaného pokoje bílým vápnem a válečkem s motivem nadmutého jelena. A také vždy, když už se v některé sekci nenajde místo pro novou knihu a svazek umístíte naležato — převaha horizontálně orientovaných knih je totiž příslovečnou poslední kapkou a neklamným znamením, že stav se stal neúnosným a žádá si okamžitý radikální řez.

Amatéři řeší problém primitivním řazením podle abecedy nebo tematických okruhů. Abeceda postrádá smysl ve všech případech kromě krásné literatury, tematické celky jsou rozrušovány přítomností cizojazyčných publikací a problémy působí všechny knihy na rozhraní žánrů. Knihovníci a ztracené existence postupují podle mezinárodního desetinného třídění. K smíchu je řazení dle nakladatele nebo žánru a spoustu problémů způsobuje i sevřenost tam, kde od jednoho autora vlastníme více titulů. Racionální a zdánlivě snadné řešení problému se tak obvykle rychle promění v traumatizující zážitek.

Stav po dokončení (čtenář hrající překvapení v popředí!)

Tvůrčí charakterové skládají knihy od Gutenberga po současnost, aby pouhými několika kroky zleva doprava ve zkratce obsáhli celou historii evropské tištěné knihy. Polygrafové jedině podle technologie tisku — knihtisk nemůže ofsetu přijít na jméno. A každá správná bibliofilie se ze všeho nejvíc štítí knížek z nakladatelství Družstevní práce. Umělci a karikaturisté tvoří z knihovny pestrou koláž a geometrické obrazce, literáti se soustřeďují se na tvorbu poesie z obnažených hřbetů (Hollywood / Pod střechami Paříže / Oheň a touha / Jak se co dělá / Pták ohnivák / Rychlé šípy / Pozor, zde se střílí / Semena vědomí a podobně).

Jiné metody vyžadují ke svému pochopení dostatečnou erudici a všeobecný kulturní rozhled. Pak se Louis Kahn dobře vyjímá vedle bengálského slovníku, Růže pro Algernon vedle Nedvěd Grande Paolo a básník Li Po vedle CD s recitací Jiřiny Švorcové. K nejrafinovanějším setům patří Nauka o písmu od Menharta následovaná životopisem Edvarda Beneše a pojednáním o výrobě similijapanu. Pro pochopení vnitřních souvislostí je potom nutné pročíst, prohlédnout a osahat jednotlivé knihy, což bývá obzvlášť dobrodružné, máte-li právě hosty. V průběhu pití cejlonského čaje a degustace domácí pálenky vysvětlujete principy heuristické analýzy a vzbuzujete mezi přítomnými nehynoucí obdiv a podněcujete všeobecné badatelské zaujetí svého nejbližšího okolí, které kolikrát vydrží až do vašeho příštího malování…

Masová produkce, po které tolik volali všichni modernisté a pokrokové mozky ze začátku dvacátého století, s sebou nepřinesla jen větší dostupnost knih, ale v mnoha případech také chvat, nekvalitní materiály, lajdáctví a celkový pokles výtvarné i technické kvality produkce. Dnešní tiskové stroje už jsou sice mnohdy chytřejší než vaše bývalá přítelkyně, ale tam, kde nakladatel v knihách vidí v prvé řadě rohlíky a až ve druhé řadě kulturní počin, se situace nijak drasticky nemění.

Odborný knihomilný časopis Bibliofil, čísla z let 1929 a 1930.

Počet u nás vydaných knih od roku 1989 utěšeně stoupá, naneštěstí pro podnikavé duše ne přímo úměrně k počtu existujících nakladatelství. V roce 2006 vyšlo na sedmnáct tisíc knižních titulů a je logické, že tak enormní objem literatury nemůže několik desítek zkušených a schopných designérů, kteří jsou v oboru knižní grafiky činní, upravit ani v tom nejblaženějším snu. A proto většina produkce ještě stále spadá do spárů nadšenců, kteří se sice naučili kopírovat a vkládat text a většinou už také ví, jak sázet české uvozovky, ale v životě nebyli na výstavě designu, natož aby se zabývali jinou odbornou literaturou, než je nápověda v grafickém programu. Dobře prodejné jsou obecně jen levné produkty, pokud nepočítáme ty, které na nás spolehlivě vyskočí z každého televizního kanálu i z kapoty každé druhé tramvaje. Designéři jsou často zváni jen k práci na přebalu, protože málokdo chápe, že kniha není než trojrozměrný objekt, který funguje jedině sdílejí-li jeho vnitřní a vnější část stejné formální náležitosti.

Naštěstí diverzita lidských zájmů podmiňuje vznik bibliofilských tisků, případně knih, které jsou svým vydavatelem od začátku chápány jako artefakty, jež si zaslouží zvýšenou péči a pozornost… A nepočetné stavy milovníků a sběratelů hezky upravených knih se sdružují celá dvě staletí. První bibliofilský spolek, The Roxburghe Club, byl založen v Londýně 17. června 1812, pražský Spolek českých bibliofilů funguje od března roku 1908. Oba si při od počátku kladly za cíl shromažďovat a vydávat umělecky hodnotné tisky, které mají pozvednout úroveň čtenářstva. Taková krásná kniha se obvykle neobejde bez dobrého papíru ani bez krásného písma, ostatně známe příklady, kdy pro jedinou knihu byl navržen originální typ, klidně nemilosrdně rozlitý krátce po vydání literárního díla.

Jistěže, drahá knížka vyrobená z luxusních materiálů, upravená a vyzdobená odborníkem, se nikdy nestane objektem masového zájmu, protože prostředky vynaložené k její výrobě vysoce převyšují standard. Co na tom, že malé série knih na ručních papírech vždy mohly ovlivnit jen malou část veřejnosti? Každý zásadní oborový impuls vychází z okraje společnosti a představuje přístup, který je v protikladu s obvyklým stavem a jehož úkolem je nastolit rovnováhu sil. Ačkoliv bibliofilie se dnes považuje spíše za jakousi úchylku, jedinou skutečnou zvráceností je takzvaný biblioklasmus (z řeckého kladzō, štípám), tedy vytrhávání a vystřihování listů nebo ilustrací vzácných knih, ať už za účelem komerčního prospěchu, či pouze z dobrého rozmaru. Proto pokojíčky vyzdobené kolorovanými grafikami z letitých tlustopisů nejsou ani dnes zvláštní výjimkou, i když stále vedou laciné reprodukce Muchových plakátů.

Vydávat bibliofilii nutně neznamená ohlížet se do minulosti, imitovat staré tisky ani vyžívat se v čichání ředidla, leptání kovů či obarvování ilustrací. Knihomila nepotěší jen výpravné knihy s originálními grafikami — obvykle nepohrdne ani přednostním výtiskem na lepším papíře (alias tirage réservé) či soukromými tisky (éditions privées), zvláště když jsou v tiráži očíslovaný nebo podepsaný autorem. A aspoň o takové bychom měli znovu usilovat!