Typographie, grafika, čeština et cetera


Archiv pro ‘umění a kultura’ kategorii

Češi reprodukující aneb Letmý exkurs do tiskových metod

9. 4. 2007 | 21 komentářů

Nenapadá mě žádná jiná oblast lidského konání, kde by Čeští rodáci ovlivnili natolik světový vývoj, jako tomu bylo u vynálezů a zdokonalování reprodukčních tiskových technik. Zvyšující se kvalita papírů, náklady knih a periodik, vznik fotografie a potřeby reprodukování výtvarných děl si vyžádaly rozvinutí reprodukčních tiskových technik. Přestože se pro barevné reprodukce v tiskovinách užívá v dnešní době prakticky výhradně metoda ofsetového tisku, z historie známe několik dalších metod, z nichž některé, ač vysoce kvalitní, byly nakonec postupným vývojem a nároky na rychlost a flexibilitu vytlačeny. Je to trochu škoda, poněvadž každá z nich měla své neopakovatelné kouzlo a charakter.

Způsoby tisku jsou v zásadě čtyři. Tisk z výšky, z hloubky, z plochy a skrze síto. Nejstarší z nich je tisk z výšky, kdy tisková plocha je vyvýšena nad ostatní části tiskové matrice. Princip stejný jako u linorytu, který jste určitě zkoušeli ve škole — netisknoucí části plochy se většinou mechanicky (rytím, řezáním) vyhloubí, na vyvýšená místa se naválí tisková barva a následně otiskne na papír. Touto technikou však není možné reprodukovat složitou polotónovu grafiku, a tak bylo třeba hledat jiné postupy a jiná řešení.

Alois Senefelder a litografie

Věnování Senefelderovy Učebnice kamenotisku, komb. litografie, 1818

Věnování Senefelderovy Učebnice kamenotisku, kombinovaná litografie, 1818

Vynálezce litografie pocházel z Prahy. Narodil se v listopadu 1771 v rodině herce Petra Senefeldera. Během studií práv pokukoval Alois po divadelní kariéře, která jej nakonec dovedla k převratnému vynálezu tisku z plochy, když se pokoušel o levné rozmnožování divadelních her, které napsal. Přeskočíme-li nespočet marných pokusů, podařilo se mu nakonec — částečně dílem náhody — vymyslet zcela nový způsob, který je založen na odpuzování mastnoty a vody.

Na litografický kámen ze solenhoferského vápence se provede mastnou křídou nebo tuší pozitivní kresba. Povrch kamene se zaleptá kyselinou dusičnou ve vodním roztoku arabské gumy, což má za následek zvláštní vlastnost: je-li kámen vlhký, odpuzuje mastnou tiskařskou barvu na nepokreslených místech a kresbu naválenou barvou lze otiskovat na papír.

I přes mnohé životní peripetie dokázal Senefelder techniku v následujících letech nebývale rozvinout. Je autorem prakticky všech známých litografických variant — stříkané litografie, rytiny do kamene, autografie na křídový způsob i litografie vícebarevné. Sám navrhl několik typů tiskových strojů a principem metalografie, plošného tisku z kovové desky, položil základ modernímu ofsetu.

Nástěnný kalendář

Nástěnný kalendář, šestnáctibarevná litografie, Haase, Praha

Je nabíledni, že technika, kterou bylo možno psát na litografický kámen a přímo z něj otiskovat, našla své uplatnění v reprodukování písma. Značnou výhodou byl fakt, že autor textu nebyl omezený z písmoviny odlitou matricí, mohl tedy vyrovnávat snadno vnější světlosti jednotlivých písmen, libovolně písmena k sobě vázat a vzájemně propojovat, kaligrafovat svobodně špičatým nebo seříznutým perem, což však, pravda, vyvrcholilo v některých případech písmy neukázněných mravů a přebujelými barokizujícími tendencemi tehdejších písmařů. Zářným příkladem jsou vzorníky Jeana Midolle; zmiňme alespoň kuriosním stromovím písma přeplněný Abecedaire forestier (Lesní slabikář).

Karel Klíč a heliogravura

Dobrým východiskem pro reprodukování jednobarevných polotónových předloh byla technika tisku z hloubky, kdy do mechanicky (rytí, zrnění, škrábání) nebo chemicky (leptání) vyhloubené kovové desky se vtírá měditisková barva a tlakem válce otiskuje na navlhčený papír. Ve volné grafice umožnila tato metoda rozvinout množství originálních a působivých technik (suchá jehla, čárový a zrnkový lept, krejónová manýra, rezerváž…), jejichž existence připravila živnou půdu pro využití v průmyslové výrobě.

V roce 1852 objevil britský fotograf William Henry Fox Talbot nerozpustnost osvětlené chromované želatiny ve vodě a na tento objev navázal malíř, grafik a karikaturista Karel Václav Klíč svými experimenty s přenesením fotografie na měděnou desku. Spojil dohromady techniku akvatinty a Talbotův objev, aby tak dal vzniknout heliogravuře — doslova rytině světlem. Na měděnou desku rozptýlil rovnoměrně jemná zrnka syrského asfaltu, která na ni přitavil nahřáním nad kahanem. Na takto vzniklý rastr nalil vrstvu želatiny, zcitlivěnou vůči světlu dvojchromanem draselným, po zaschnutí želatiny přiložil na desku fotografický negativ a prudce ji osvítil. Ponořením do vlažné vody se grafika „vyvolala“ — voda odplavila neosvětlená místa a vytvořila na tiskové desce reliéf, který se dále leptal chloridem železitým. Výsledkem byla deska s různými stupni vyleptání, vhodná pro vysoce kvalitní tisk fotografií a polotónových předloh obecně. Klíč později ve své práci pokračoval v Anglii a krom toho, že nahradil vrstu asfaltu čtvercovou hlubotiskovou mřížkou, použil pro přenesení předlohy pigmentový papír a dočkal se ve světě značného uznání a rozšíření svého objevu.

Jakub Husník a světlotisk

Dvoustrana Gutenbergovy 42řádkové bible z roku 1455

Dvoustrana Gutenbergovy 42řádkové bible z roku 1455, světlotisk, 1955

S utvrzováním želatiny souvisí i nejdokonalejší z technik, světlotisk, fototypie či klihotypie, ačkoliv se řadí mezi metody tisku z plochy. Na skleněnou tiskovou desku se nanese tenká vrstva směsi želatiny, bílku a vodního skla, na niž se po zaschnutí nalije chromovaná želatina a usuší ve světlotiskových kamnech při teplotě 40—45 °C. Na želatině se vytvoří tiskové zrno, na něž je možno pod světlem nakopírovat negativ. Deska se následně umístí do studené vody, která odplaví neosvětlenou vrstvu, roztok glycerinu s vodou pak způsobí nabobtnání méně osvětlených a ne zcela zatvrdlých částí tiskové matrice. Nabobtnalá místa přijímají hůře barvu než místa světlem zcela utvrzená, což umožní tisk dokonale odstíněných polotónů. Hlavní výhoda a největší kvalita tkví v tom, že deska nemá prakticky žádný rastr, a tak nedochází přenosem ke snížení kvality otisku, jako je tomu u ostatních metod.

Problém s dokonalým upevněním želatiny na tiskovou desku vyřešil kolem roku 1869 právě český malíř Jakub Husník, od kterého však myšlenku odkoupil mnichovnský fotograf Josef Albert, po němž je vynález znám a patentován jako albertotypie. Smůla pro světlotisk je ta, že tisk je poměrně pomalý, želatina vydrží maximálně 2000 výtisků, přičemž je úspěšnost tisku závislá i na vlhkosti prostředí. Neobstál proto v nastalé konkurenci, i když zejména barevné světlotiskové reprodukce a faksimile se pyšnily na svou dobu špičkovou obrazovou kvalitou.

Kašpar Hermann a ofset

Litograf narozený roku 1871 v Kynšperku nad Ohří pracoval ve Spojených státech jako tiskař. Při snaze o zrychlení tisku na knihtiskových lisech vymyslel přenosný gumový válec, který přejímá barvu tiskové formy a otiskuje ji na papír, v roce 1904 navrhl první ofsetový stroj pro knihtisk a po návratu do Evropy vynalezl i stroj pro současný tisk lícní a rubové strany papíru na rotačním stroji s nekonečným pásem papíru, který byl postaven roku 1912.

Tak až si budete někdy listovat ve starší knize se světlotiskovými přílohami, vzpomeňte v dobrém na Jakuba Husníka. A až na vás zase při otevření poštovní schránky vypadne hromada reklamních letáků, můžete zplna hrdla proklít Aloise Senefeldera. A Kašpara Hermanna k tomu. :)

Literatura

  • Senefelder a polygrafie dneška: Kolektiv (SNTL, 1971)
  • Grafické techniky: Aleš Krejča (Aventinum, 1994)
  • Slovník a receptář malíře-grafika: Jan Rambousek (SNKLHU, 1953)

Nejhezčí český malíř

17. 3. 2007 | 9 komentářů

Čestný a poctivý člověk, uctivý, galantní k ženám, neodolatelný lev salonů, zároveň však také skaut upřímného srdce, jenž nikdy nezalhal, nikdy vědomě neublížil, muž s ocelovým zdravím, který již po sedmnáct let dodržuje Modrý život a největší radost mu činí, když si večer vybarví modré okénko za dobrý skutek. Čistá košile, čistý štít. Dámy a pánové, mistr Martin Salajka.

Martin Salajka

Sukuba, 2007

Vzpomínám si na nesčíslné příklady, kdy prokázal svou chrabrost a přispěchal na obranu slabých a utlačovaných, kdy prokázal své upřímné rytířství. Už při prvním našem setkání z něj vyzařovala radostná životní energie, kterou bez nároku na odměnu rozdával všem lidem, nehledě na vyznání, rasu, pohlaví. Věčně usměvavý, věčně s rukou nataženou k pomoci těm, již ji nejvíce potřebují.

Martin Salajka

Doprava 2, 2006

Život Martina Salajky, malíře tělem i duší, je plný podnětů, které s nezměrnou pílí a svědomitostí přetavuje ve výtvarné dílo vysokých obsahových i řemeslných kvalit. Milovník přírodyzvířat, vášnivý rybář, trpělivě vyčkávající na březích osamělých mokřin, ponurý mystik, okouzlený atmosférou nočních návratů mezi své blízké, příkladný student, čerpající inspiraci nejen v kouzelných jihomoravských scenériích, ale také v ruchu velkoměsta, jež se zavilostí sobě vlastní přenáší na malířské plátno, maje ještě v živé paměti atmosféru všech milých míst, stejnou atmosféru, kterou pak suverénně zprostředkovává milovníkům klasické malby.

Martin Salajka

Lyžaři, 2005

Jen ty jeho kocoviny bych zažívat nechtěl.

Martin Salajka

Baroko, 2004

P.S.: Přiznávám na rovinu, že sám bych tak blbý nadpis článku nevymyslel. Autorství patří Reflexu 28/2005, na jehož obálce se tehdy skvěl výkřik Veronika Drahotová, nejhezčí česká malířka.

P.S.2: Ano, vím, že kontrast textu a pozadí je malý. U textů, které nepřesahují délku odstavce, je to naprosto v pořádku. Opravdu.

Dopisy s cejchem na čele

11. 3. 2007 | 29 komentářů

Obdržím-li dopis s ručně nadepsanou obálkou (bez modrého pruhu, logotypu finanční instituce, policie či jiné verbeže) podobá se veškerá činnost spojená s jeho čtením malému obřadu. Přečtu si údaje na razítku, spočinu chvilku pohledem na nalepené známce, nezapomenu se podivit, o kolik zase obyčejný dopis podražil, a ještě než obálku rozříznu — není-li na ní uvedena zpětná adresa — snažím se uhodnout, kdo byl odesilatelem. Písmo napoví. A nejen to.

Pečeť

Klasický, ručně psaný dopis dostávám jen zřídka. Dnes už komunikace na větší vzdálenosti probíhá několika různými způsoby, z nichž obyčejná listovní zásilka je považována za nejméně praktickou. Telefon společně s e-mailem vytlačují dopis, dříve často jediný způsob, jak se s vzdálenou osobou dorozumívat, na okraj zájmu. A přestože je to řešení logické i praktické, přestože šetří čas i peníze, velkou radost mi vlastně nedělá.

Tak jako se z běžného života ruční psaní vytrácí, je zajímavé sledovat proměny rukopisu, jež mívají obdobný charakter i průběh. Málokdo dnes dokáže psát úhledně, čitelně, dát svému dopisu hezkou vnější formu, zdomácňuje psaní všech písmen verzálkami. Ale i tak je mi každý kousek papíru, jehož se dotkl psací nástroj, ona prodloužená ruka autorova, neskonale milejší než chladný, nepěkný strojový výstup z textového editoru nebo e-mail s chybami, k tomu prostý diakritiky, interpunkce i dalších zdánlivých samozřejmostí, jež postupně přestávají být samozřejmé.

Pečeťidlo

Existují případy, kdy chce pisatel kromě prosté informace dát adresátovi, ať už je jím osoba ve společnosti vážená nebo osoba pisateli milá, najevo úctu, popřípadě vyznat cit, ten nejsilnější nevyjímaje. Volí potom své oblíbené plnicí pero, vybírá k němu vhodný ruční papír, píše soustředěně a s rozmyslem, obálku následně opatří vlastní pečetí a vyšle důvěryhodného posla, aby zásilku včas a spolehlivě doručil.

Dostal jsem k narozeninám od jedné sympatické a inteligentní dívky se zálibou v krásných knihách (zvláštní to kombinace) darem pečetní vosk v rukodělné krabičce. Nejsem zvyklý na obdarovávání, vážil jsem si té milé pozornosti snad ještě o něco více a počal téměř okamžitě osnovat plán, jak ji prakticky využít. Zapátral jsem mezi rytci jednadvacátého století, abych nalezl toho, který mi dokáže vyrobit vlastní pečetidlo dle dodaného návrhu, a toto mé hledání se setkalo s úspěchem. Učinil jsem tak další krok za pozvednutí úrovně své písemné komunikace, protože výsledek nakonec předčil i ta největší očekávání…

Až tedy obdržíte list opatřený mým vlastnickým znakem, vězte, že si vás velice vážím. A pokud by na vás toto gesto mělo působit jakkoliv samolibě nebo podivně, říkám na svou obhajobu, že hlas toho, kdo stojí v ústraní a v opozici vůči průměrnosti, musí být vždy silnější než hlasy ostatních; to aby mezi nimi nezanikl.

Obrazem: Typomil na FaVU

28. 1. 2007 | 18 komentářů

Nečekaná věc se stala realitou: Pecinál vyrazil ze svého doupěte neřesti za účelem opájet se uměním vrstevníků, studentů brněnské Fakulty výtvarných umění. Může tedy přinést skromnou obrazovou reportáž pro ty, co to mají do Brna daleko.

Z pobočky na Údolní ulici, kde sídlí ateliér Intermédií, Environmentu, Tělového designu a podobných skopičin, jsem odcházel řekněme mírně rozpačitý (to se dalo čekat), a tak jsem pak chvátal do Rybářské ulice, že si trochu spravím chuť na něčem, co není tak úplně mimo hranice mého omezeného vnímání.

Typomil na FaVU

Idiot v popředí nebyl součástí instalace

Typomil na FaVU

V ateliéru grafického designu dostali studenti téma Světelná typografie…

Typomil na FaVU

…a někteří si s ním poradili velmi dobře

Typomil na FaVU

Braile by čuměl

Typomil na FaVU

Jako u doktora

Typomil na FaVU

Kdo si hraje, nezlobí

Typomil na FaVU

Čo ti jebe?

Lehce megalomanský a zároveň dosti pracný projekt z oblasti světelné typografie zrealizovala Šárka Dostálová, nakoukněte na její web.

Za fotky patří dík Powermacovi, můj milý fotoaparát se již odporoučel do věčných lovišť, odkud není návratu.

Normalizované školní písmo

21. 1. 2007 | 35 komentářů

Vzpomínám si dobře, jak jsem v první třídě dostal laciné plnicí pero s modrým inkoustem, savý papír a později také nezbytný zmizík, a učil se psát, s jazykem vyplazeným, první písmenka; trochu kostrbatá, se špatným sklonem, ale nadšený z toho, co mi vzniká pod rukama, že už jsem taky velký, protože se umím dorozumívat i jinak než posunky a slovy.

Opiš stejně krásně!

A třebaže ještě trvalo pár let, než jsem dokázal psát tak rychle jako maminka, ovšem bez oné úhledné formy, která jí byla vlastní, bylo už možná tehdy zaděláno na lásku k písmu, která naplno propukla o mnoho později. Dnes už mám sice profesionální kaligrafická pera, ale intenzivní zážitek z dětství stejně nepřehluší. Kolik z vás ještě umí napsat správně L anebo záludné Q? Měl jsem před časem problém vzpomenout si na některá písmenka, a tak jsem zašel do prodejny pedagogické literatury a koupil si všechny Písanky, co měli zrovna na skladě.

Hezky česky ™

Normalizovaná latinka z dob normalizace

Nepodařilo se mi sice zjistit, do kterého roku je datován vznik onoho normalizovaného písma, které jsem se před skoro dvaceti lety učil (pořád je stejné), ale teď už zase umím celou abecedu a jsem na to patřičně hrdý. Ale norma nebyla stejná vždy. Od počátku století se několikrát měnila, postupně se písmo zjednodušovalo a vzdalovalo od okrasnosti, která pro ně byla charakteristická v dobách mého praděda. V knize Písmo ve výtvarné výchově (1989) se k současné podobě píše:

Normalizovaná latinka, která je vzorem pro dnešní školní výuku psaní v České socialistické republice. Zmizelo střídání silných a slabých, písmo je zbaveno valné části zdobných prvků, aby jeho jednoduchost mohla být východiskem snadného, rychlého a osobitě odstíněného psaní.

Mám-li zapojit trochu analytického myšlení, negativně hodnotím především přehnaně stísněná písmena malé abecedy a zbytečně velké vzdálenosti mezi nimi, což rychlému psaní spíše odporuje. Horní obloučky u B, E, P, R, stejně jako optický střed ostatních verzálek, jsou posazeny příliš vysoko. Také to okrasné, „šnekovité“ zatočení tahu v horní části C, E, D, F, G aj. se mi jeví býti zhola nadbytečné.

Deutsche Schulschrift ™

Pátral jsem ve své knihovně a našel několik ukázek z normy německé. Byť je malá abeceda v kresbě takřka shodná (rozdíly lze najít ve zjednodušeném x a zkrácených přetazích) liší se zásadně v pojetí versálek, jež jsou oproti českému krasopisnému základu odvozené z písma „tiskacího“, a tak vedle nich působí i zjednodušená česká verze náramně komplikovaně.


Normalizovaná latinka NDR z roku 1968 od Renate Tost a Elisabeth Kästner. V praxi pak vypadá takto.

Normalizovaná latinka nemá zcela univerzální tvary, a tak najdeme poněkud odlišnou formu už na slovenských školách — a samozřejmě i v sousedních státech. Jako přiklad pro srovnání slouží normalizovaná latinka užívaná ve školách NDR a zajímavý pokus Renáty Tostové o její převedení v kurzívu, bližší tiskovému písmu a vhodnou i pro písařské úkoly, kde by přílišná osobitost byla na závadu.

Ovšemže také německá latinka určená do školních škamen prošla svým vývojem, a tak tedy přikládám dvě starší varianty německého skriptu, na nichž je ještě patrné staromódní krasopisné pojetí versálek.


Vlevo německý standard z dvacátých let, vpravo verze z roku 1941

Užitečné odkazy

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

Typo 365

Typo 365 je v pořadí druhá ročenka „nejlepších“ textů o typografii, do které jsem přispěl dvěma články. Najděte v ní ale i příspěvky od osob mnohem povolanějších (namátkou Reza Abedini, Erik van Blokland, Veronika Burian, Matthew Carter, Tobias Frere-Jones a další).

Doporučuji

Radkovi Sidunovi se povedlo zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milovníci typografie znají z knižní edice Gema z Odeonu. Alphapipe nabízí Briefcase Type Foundry.

Správa webu