Typographie, grafika, čeština et cetera


Archiv pro ‘umění a kultura’ kategorii

Lettrismus: písmo, gesto, znak, umění (2/2)

26. 4. 2008 | 2 komentářů

V úvodní části pojednání o fenoménu lettrismu ve výtvarném umění jsme se věnovali obecné charakteristice a přehledu význačných osobností, dnes navážeme detailním představením nejzajímavějších autorů.

Eduard Ovčáček - OK1 [1966]

Eduard Ovčáček — OK1 [1966] (detail) celá reprodukce

Eduard Ovčáček: opojení písmem

Jestliže pro mnohé výtvarníky bylo písmo záležitostí prchavou či náhodnou, v tvorbě Eduarda Ovčáčka, neúnavného experimentátora a zároveň jednoho z hlavních představitelů českého informelu, patřil lettrismus mezí nejsilnější proudy vlastního výtvarného programu, a to již v raném období jeho profesní dráhy. V malbách se začíná objevovat zřejmě od roku 1961, kdy Ovčáček do zvrásněné pasty obrazu vrývá jednotlivé grafémy; o něco později pronikají písmové znaky i do oblasti strukturální grafiky a leptu, v nichž se od prvotních – zdánlivě náhodných shluků fascinovaných samotnou výtvarnou kvalitou tvarů a jejich následným vrstvením – proměňují místy v celé slabiky a slova s přiznaným lexikálním významem, jenž tak odkrývá další významovou rovinu vzniknuvšího výjevu.

Eduard Ovčáček - Antropometrie [1982]

Eduard Ovčáček — Antropometrie [1982] (detail) celá reprodukce

Tvorba Eduarda Ovčáčka však nezůstala omezena jen technikou grafiky a malby, zároveň s nimi testuje v 60. letech nové možnosti práce s písmem v kolážích a dřevěných nebo sádrových skulpturách
a plastikách. Rozžhavenými kovovými literami propaluje průsvitný hedvábný papír… a z tohoto doteku dvou protichůdných principů vzniká originální dekoláž, plocha obrazu s nesčetnými stigmaty, cejchy na povrchu, často ještě doplněna o výstřižky novin a v pozdějších letech také o konkretizující lineární kresbu. Propalovanými archy Ovčáček polepuje i sádrové odlitky ženského těla (Antropometrie nebo Pravý prs J. H.), obdobným způsobem – vypalováním písma do zranitelného materiálu – vytváří desítky totemických dřevěných skulptur.

Eduard Ovčáček - Vstup černé [1981]

Eduard Ovčáček — Vstup černé [1981] (detail) celá reprodukce

Ani po založení Klubu konkretistů v roce 1968, jehož byl Ovčáček členem, se písmo z jeho tvorby nevytratilo – jen namísto expresivního uplatnění v ploše obrazu se podřídilo geometrizující výtvarné tendenci a aplikováním principu zmnožení odkrylo své nové kvality. A když se pak v 70. letech dostala do tematického popředí groteskní lidská figura, útržkovité texty se staly jejím přirozeným průvodcem a komentovaly dění na plátně, promlouvaly ústy hlavních aktérů k divákovi nebo nesly název obrazu (Otec Ubu ještě králem). Byla by škoda nezmínit Ovčáčkovy literární a písmové experimenty, které vytvářel souběžně s obrazy a plastickým uměním a díky nimž si vydobyl uznání v zahraničí.

Eduard Ovčáček - Legenda z Landeku [1992]

Eduard Ovčáček — Legenda z Landeku [1992] (detail) celá reprodukce

V souboru vizuální poezie nazvaném Fonetický slovník a Mechanické básně (1962–1964), jenž realizoval na stařičkém psacím stroji, rozvíjí verbální hru, jakoby udiven strukturou repetivních slabik ji tu uzavírá do prostého geometrického tvaru, tu jej porušuje shlukem neposedných liter, tu hledá sociační vazbu mezi textem a obrazem, který formuje. V cyklu Kruhy (1964–1966) se dostává kvalitě „datlované“ struktury ještě více místa, v souboru Čísla a litery z roku 1969 se v duchu nastupujícího neokonstruktivismu soustředí na vrstvení třeba i jediného grafému a jeho samojediné tvárnosti. Zcela mimo zmíněné cykly se nachází soubor Lekce velkého A ze srpna 1968 vytvořený v přímé návaznosti na vpád okupačních sovětských vojsk na území tehdejší ČSSR. Velkého bratra zde charakterizuje verzálka A s přisluhovači v podobě minusek, které v jednom obrazu dokonce svorně lezou do zadku A vytvořeného verzálkou B.

Jiří Kolář jitří koláž

Jiří Kolář - BN [60. léta]

Jiří Kolář — BN [60. léta] (detail) celá reprodukce

Odlišným přístupem se vyznačuje dílo Jiřího Koláře, u nějž se mnohovrstevnatá písmová textura stala nedělitelnou součástí jeho typogramů a koláží. Originalita Kolářova přesahuje škatulky pravověrných kunsthistoriků. Je totiž tvůrcem nebo zdokonalitelem ojedinělých technických postupů (třásňová koláž, chiasmáž, roláž, muchláž, siamiaca), jež mu otevřely cestu k nalezení zcela specifického výtvarného jazyka, který svého ocenění docílil nejprve ve Francii, kam se československý umělec, vypuzený nenávistným režimem z vlasti, uchýlil.

Jiří Kolář - Krvavé peníze [1965]

Jiří Kolář — Krvavé peníze [1965] (detail) celá reprodukce

Jiří Kolář byl především básník – vzešlý odnikud. Nebo přesněji básník vpadlý do poezie z mimokulturního prostředí. A ne ledajaký! Hrůzu totalitní zvůle, strachu a bezmoci zaznamenal v básních a deníkových záznamech z počátku 50. let, z nichž aktuálně a s mrazivou přesvědčivostí na nás působí obzvláště bezvýchodná Prométheova játra nebo cynický Návod k upotřebení. Kolářův literární jazyk vyčnívá z šedi vrozeným citem pro logický rytmus volného verše stejně tak jako schopností smísit ryzí intelektualismus s děním života na společenské periferii – včetně osobité vulgarizace jazyka a místa.

Jiří Kolář - Na počátku bylo slovo [1968]

Jiří Kolář — Na počátku bylo slovo [1968] (detail) celá reprodukce

Ke konci dekády už se však začal cítit skladbou klasické básně omezený, a pustil se tedy do usilovného hledání adekvátního jazyka, jenž by byl „nad slovem“, dovoloval mu daleko širší myšlenkový a interpretační záběr – vyjadřovat se už napříště jen obrazem. V raném období Kolářových strojopisných typogramů lze ještě mluvit o práci se slovem v jeho lexikální a sémantické podobě, ale posun k abstraktní písmové skladbě se v tomto kontextu jeví jako nevyhnutelný; počínaje Básněmi ticha a pokračuje Punktuelními básněmi a strojopisnými poctami výtvarníkům a literátům (Mahieu, Fautrier, Brancusi, Beckett) až k definitivu abstraktního tvaru.

Jiří Kolář - Vejce [1976]

Jiří Kolář — Vejce [1976] (detail) celá reprodukce

Mezi Kolářovými objevy v oblasti koláží vyzdvihněme zejména techniku chiasmáže, která byla pro jeho lettristické snažení určující. Chiasmus v literární terminologii představuje křížení slov, syntaktický paralelismus dvou větných struktur, z nichž jedna má opačný slovosled než druhá. Princip chiasmáže jako techniky výtvarné spočívá v dekonstrukci kompozice textem potištěné stránky, jejím rozpitváním, rozstříháním na drobné elementy a následným spojením, přeskupením těchto malých stavebních kamenů do nové architektonické skladby. Původní význam slov se tak ztrácí v neurčitosti monolitické textury, přičemž hemžení drobných liter knižního písma, prolínání hvězdných map nebo rytmus notové osnovy vytváří zcela nový řád neodvislý od původního smyslu. Kolářova chiasmáž neexistovala většinou osamoceně, mnohdy byla součástí propojení hned několika kolážových/dekolážových technik a sloužila vyššímu záměru, spočívajícím v prolínání dvou a více tematicky nebo časově zdánlivě nesouvisejících námětů, které teprve při vzájemném střetnutí obnažily novou a nečekanou rovinu významu. Obdobným způsobem se restrukturalizované písmo objevilo v četných objektech (Stupně vítězů, Jablko), někdy až na hranici plastiky a asamblážované básně.

Janladrou: kronikář lidstva

Janladrou - Au palais de Mallia [1989]

Janladrou — Au palais de Mallia [1989] (detail) celá reprodukce

Janladrou pochází z francouzského prostředí, ale svým dílem se dovolává paměti všeho lidstva, grafismu primitivních národů, jenž pojí s malířsky pojatou kaligrafií a moderní latinkou vývěsních štítů či heslovitých stencilových nápisů do bohaté, křiklavé směsi ne nepodobné počmáraným zdem velkoměstských ghett. Inspiračním zdrojem je mu veškeré písmo, s nímž se každodenně setkává, ale kromě něj také mnohá východiska evropského písemnictví – historie a prehistorie latinky, dokonce i zcela původní znaky jakoby vzdáleně inspirované písmem neznámých šamanů, egyptských faraónů anebo prostoupené vůněmi orientu. Prolnutí jazyka, písma a kultury, pokory k trvalým historickým hodnotám a nezúčastněné začlenění reklamní povrchnosti do obrazu činí z Janladroua originálního lettristu par excellence. Směska zdánlivě protichůdných vlivů se zcela přirozeně projevuje také v technické stránce malby.

Janladrou - Carrelage [1996—1997]

Janladrou — Carrelage [1996—1997] (detail) celá reprodukce

Vedle lymfatického rukopisu malířského štětce a kresebného vstupu do plochy plátna využívá výtvarník často i princip monotypického otisku – a tak se na jednom místě setkává okamžité gesto se znakem zprostředkovaným tiskovou matricí.

Kulturní dialog výtvarného díla, alespoň tak jak jej pojímá Janladrou, představuje stírání identity národa prostřednictvím písma vytrženého z prakticky neomezeného časoprostoru a jeho opětovné složení do nových komunikačních souvislostí. Takový přístup tu může sloužit ke zdůrazněnému mnohosti a rozmanitosti lidstva, zároveň obnažuje různé vývojové větve, které lze dále parafrázovat, aniž by jim takový postup jakkoliv ubíral na výpovědní hodnotě.

Janladrou - Les Insoumis n° 6 [1983]

Janladrou — Les Insoumis n° 6 [1983] (detail) celá reprodukce

Vzniklé obrazy pak lze číst přinejmenším ve dvou základních rovinách – jako osobité surreální verše nebo jako skrytý dorozumívací kanál, který lze dešifrovat neomezeným množstvím způsobů, přímo odvislých od podvědomé, profesní a lidské zkušenosti jeho konzumenta…

Slovo závěrem

Je nabíledni, že celý fenomén lettrismu nelze na vymezeném prostoru ani zdaleka obsáhnout. Autor textu, zpola ukázněný varovným prstem zodpovědného a nezávislého přístupu, je nakonec nucen vybírat to, co sám považuje za podstatné a směrodatné, jakkoli tak může pozorný čtenář nabýt pocitu, že ve výčtu chybí ta a ta osoba, tento konkrétní výtvarník, nebo že jedna vývojová etapa uzmula si pro sebe více prostoru na úkor ostatních. S takovou námitkou souhlasím a hnedle přiznávám, že mé stanovisko má být pouze jedním z mnoha, neusurpuje si právo být jediné správné. Stejně tak jsem zcela záměrně opomenul rozsáhlé užití písma v aktuálním umění, dále pak v konceptuálních prostorových instalacích, kde jeho výtvarná funkce je oslabena na naprosté minimum. Obojí si zajisté zaslouží zvláštní pojednání.

Literatura

  • Danchin, L. Jean Dubuffet | Terrail 2001
  • Jůza, V.: Eduard Ovčáček na Ostravsku | GVU Ostrava 2001
  • Jůza, V.: Eduard Ovčáček, soupis grafické tvorby z let 1961–1993 | GVU Ostrava 1993
  • Kříž, J.: Eduard Ovčáček, tvorba z let 1959–1999 | Gema Art 1999
  • Kříž, J.: Jean Dubuffet | Odeon 1989
  • Nešlehová, M.: Poselství jiného výrazu, pojetí informelu v českém umění 50. a první poloviny 60. let | Base, ARTetFACT 1997
  • Ovčáček, E.: Lekce velkého A | Trigon 1995
  • Primus, Z. & kolektiv: Vladimír Boudník, mezi avantgardou a undergroundem | Gallery 2004
  • Primus, Z.: Umění je abstrakce, česká vizuální kultura 60. let | Kant 2003
  • Valoch, J.: Písmo v obraze | Moravská galerie v Brně 1992
  • kolektiv: Jean Dubuffet | Národní galerie 1993
  • kolektiv: Janladrou | Památník národního písemnictví 1998

Lettrismus: písmo, gesto, znak, umění (1/2)

23. 4. 2008 | 2 komentářů

Lettrismus je fascinace písmem. Jeho plynutím, obnaženými tvary liter, dynamikou slova, okamžitým akcentem, kontrapunktem, pronikavým výkřikem nebo naopak lyrickou strukturou, již vytváří. Písmo, zvláště to užité ve volném výtvarném umění, má nesčetně podob, tak jako psát či tisknout lze na tisíc způsobů. Od exaktní kresby ostrým perem přes kaligrafování měkkou stopou sobolího štětce, otisk matrice odlité z písmoviny, stříkání skrze šablony, rytí a škrabání až po techniku koláže anebo dekoláže.

Jan Puni - Systematicko-dadaistická kompozice (1918)

Jan Puni – Systematicko-dadaistická kompozice [1918] (detail) celá reprodukce

(more…)

Záhádky rozkoší

20. 3. 2008 | 5 komentářů

V každé odnoži lidského konání narazíte na lidi, jimž záleží na tom, aby si právě jejich obor vydobyl uznání i u širší veřejnosti a dostalo se mu vážnosti, která jemu samojedinému náleží. A protože ona neuchopitelná veřejnost je, jak známo, instituce nevděčná, pasivní, těžkopádná, nevzdělaná a veskrze líná, je potřeba všemi dostupnými prostředky v ní vzbudit zájem, rozdmýchat oheň zdravé zvědavosti, přinést jí výsledek našeho snažení takříkajíc na stříbrném podnose, asi jako když pečení holubi sami létají do patřičných tělesných otvorů.

Záhádky, vazba

Hravost, která je pro Nikla příznačná, prostupuje i grafickou úpravou jeho knihy.

Pakliže toužíte vydobýt si pozornost, opakovaně se osvědčilo uspořádat soutěž spojenou s vyhlášením výsledků a následnou opulentní hostinou, kde se v přátelském duchu všichni zúčastnění pouštějí do dlouhých disputací, bodře se plácají po ramenou a lahodné chlebíčky zalévají ještě lahodnějšími víny. Zatímco filmaři mají své Oscary, Palmy či Lvy, televize Emmy a Elsy, to nakladatelé, knižní úpravci, ilustrátoři a tiskaři mají soutěž o Nejkrásnější české knihy, vyhlašovanou každoročně Památníkem národního písemnictví. Její ctižádostí je vybrat knihy, u nichž jsou grafická a typografická úprava i polygrafické zpracování v dokonalém souladu. Vyhlášení jsem se sice nikdy nezúčastnil, ale něco mi říká, že opulentní hostiny budou (pokud vůbec budou) o trochu méně opulentní a plácání po ramenou bude méně bodré zkrátka proto, že vydání knihy se jen málokdy stane vysoce prestižní společenskou
událostí.

Záhádky, vnitřní úprava

Evoluci nezastavíte. Zběsilá zvířena odkudsi z hlubin autorovy imaginace…

Poměrně pravidelně získávají ocenění bohatě ilustrované dětské knihy Petra Nikla. Nikl, který je ponejvíce znám působením v někdejším výtvarném uskupení Tvrdohlaví, odkazuje svou tvorbou k významu slova multimediální umělec, a to v prapůvodním, ještě nezkaleném slova smyslu. Každá z jeho
aktivit se proměňuje „v umění“ jaksi přirozeně, jakkoliv to může působit na dospělého člověka infantilně či snad dokonce bizarně. Ale ono bývá nadmíru užitečné občas si připomenout, co je „hrát si“, a nezávaznou hrou objevovat staronové světy překypující fantazií; světy, v nichž vše je dovoleno, máte-li dostatek chuti radovat se ze znovunabytésvobody, jež nezná hranic. Veškeré vlivy autorovy vícevrstevnaté malířské, kreslířské, divadelní i hudební praxe se originálně spájejí i v jeho v imaginativní knižní tvorbě, orientované prvotně na dětského čtenáře. Podezřívám však mnohé rodiče, že Niklovy knihy kupují ratolestem hlavně proto, aby se z nich sami mohli těšit, až děti usnou.

Záhádky, vnitřní úprava

…se přímo před očima čtenáře proměňuje do zcela nových zvířecích druhů.

Po předchozích knihách Pohádka o Rybitince, O Rybabě a Mořské dušiLingvistické pohádky dorazila na knihkupecké pulty zatím poslední Niklova kniha Záhádky. V edici Modrý slon ji vydalo pražské nakladatelství Meander, graficky upravil Robert V. Novák ve spolupráci s autorem. V Záhádkách otevírá Nikl na ploše nadstandardního formátu 230 × 280 mm fantaskní svět plný roztodivných říkanek, složených ze zdánlivě nonsensových (či snad jen neumětelských) veršů, které jsou doplněny kresbami pohádkových zvířat-tvorů-živočichů, vyhlížejících stejně naivně jako básně, jež uvozují. Kniha je doslova a do poslední pastelkové linie výtvarným artefaktem. Každá její část má svébytné místo v kompaktní struktuře hravého vyprávění. Na luxusním papíře sametové barvy se vyjímají subtilní kresby v pastelových odstínech, vyvedené ještě o stupeň pečlivěji než druhdy dívčí malůvky v památnících mého dětství. Zdatně jim sekunduje dvojice sesterských písem delikátní kresby Dederon Sans a Dederon Serif od mladého písmaře Tomáše Brousila. To, co však knihu definitivně vytrhává z roviny obvyklosti, je její prostřední část, v níž celý jeden šestnáctistránkový tiskový arch je vertikálně rozřezán na třetiny. To umožňuje poskládat si z útržků textů takřka dadaistickou pohádkovou kompozici, z obrázků pak nesčetné varianty pitoreskního zvěrstva, jaké možná neznáte ani ze svých nejdivočejších snů…

S nadšením listuji v knize už několikátý den a stále ještě mě neopouští radost z toho, že kromě unylé spotřební produkce vycházejí čas od času také knihy, jež svého kupce nevtíravě kultivují a mají potenciál oslovit hnedle několik generací malých i velkých čtenářů. Stejně tak tomu bylo u několika výjimečných děl minulých desetiletí, mezi něž jsem do své knihovny Záhádky zařadil.

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 3/2008. Publikováno s laskavým souhlasem redakce. Upraveno.

Aktuálně ze Zlína, Brna a Prahy o písmu, multimédiích, knihách, grafickém designu, vágusech a filosofii

10. 11. 2007 | 20 komentářů

Všechno souvisí se vším. Někdy se člověk nacestuje ažaž, ale třeba nakonec uvidí nevídané a pozná nepoznané.

Zastavení první: písmo

Prototype

Ve čtvrtek 8. listopadu byla v Bezejmenné galerii Fakulty informatiky Masarykovy univerzity v Brně zahájena výstava Prototype studentů grafického designu ze zlínské Baťovy univerzity, která představuje výběr studentských typografických prací z loňského akademického roku. Soudě podle pozvánky se jedná o mix iniciál, nalézaných písem, kaligrafických prací i prvních pokusů o autorskou abecedu pod vedením Lenky Baroňové.

Vernisáž jsem samozřejmě nestihl, protože v tak (s prominutím) blbý čas jsem se dopravit zkrátka nemohl. Ale nemusím zoufat já ani vy, co jste na tom obdobně, protože výstava trvá do poloviny ledna. A navíc — jak jsem se dozvěděl během páteční návštěvy Zlína — bude výstava ve zhruba dvojnásobném rozsahu prací pokračovat v únoru v prostorách tamní univerzity. Pokud už budete mít do Zlína cestu, naplánujte si ji nejlépe na 19.—23. 11., kdy se v Alternativě a „Dvanáctce“ koná multimediální festival Mixer s řadou přednášek o grafice (Aleš Najbrt a Zuzana Lednická, o které bude řeč později), grafitti, speciálních efektech, designu, motion grafice (Alan Záruba a Lukáš Veverka), hudbě a podobně. Program je docela nabitý, chystá se množství doprovodných akcí… podívejte se raději rovnou na www.mixer.utb.cz.

Intermezzo: René

Po návratu do Brna jsem cestou z autobusového nádraží pojal myšlenku, že musím učinit něco pro své kulturní vyžití, a tak jsem zašel do Místodržitelského paláce Moravské galerie na výstavu vítězných prací soutěže Nejkrásnější české knihy roku 2006, která probíhá od 11. 10. 2007 do 6. 1. 2008. Ale ještě než jsem dosáhl svého cíle, vlastně jen pouhých pár desítek metrů od výstavní budovy mne popatřil uslintaný vágus s obrovským barevným monoklem na pravém oku, drze mi zkřížil cestu a pravil: „Dobrý den, mé jméno je René Urbánek, bytem Údolní 21, a jsem filosof-buddhista, učitel učitelů, taoista, ale také katolík. Dříve jsem se věnoval výuce religionistiky, ale nyní, v této kapitalistické době, kdy již titulu neužívám, živořím na dně společnosti, ač nejsem komunista ani homosexuál, neholduji alkoholu ani drogám — vyjma celkem dvou cigaret vždy ráno a v poledne, pomáhají mi meditovat.“ Nejsem si jistý, co mě na Reném, tak fascinovalo, že jsem se zastavil, abych si poslechl celý příběh až do vyústění, kdy mě samozřejmě požádá o peníze; snad to byla ta květnatá mluva nebo dojemná nehybná nudle pod nosem, která mě tak přitahovala… vážně nevím. Dobře jsem udělal! Jinak bych si totiž nikdy nevyslechl asi dvacet citátů od Lao-c’ a nikdy se nedozvěděl, že:

  • Reného maminka měří sto padesát centimetrů
  • monokl pod okem mu způsobili zlí lidé za to, že somroval
  • žije v holobytu
  • je schizofrenik a jestli bude zlobit, půjde na operaci mozku
  • je vědecky dokázáno, že zubní kartáček stojí patnáct korun, zubní pasta osmnáct a paštika dvanáct
  • brzy mě požádá o horentní sumu, aby přežil týden do důchodu
  • věnuje se východní kaligrafii
  • za sto korun pro mě vytvoří kaligrafické dílo 83 metrů dlouhé a 35 metrů, 22 centimetrů a 16 milimetrů široké

Krom toho se mi také zalíbila přímočarost, s jakou mi nakázal, abych si vzal tužku a papír a napsal si, že mu mám na adresu René Urbánek, Údolní 21 co nejdříve zaslat:

  • jeden pár sportovní obuvi č. 46
  • Hrabala a Kafku
  • rádio + kazety Pink Floyd a Beethovena
  • den a hodinu, kdy se spolu setkáme před červeným kostelem, aby mi během pěti hodin vylíčil svůj život a já o něm mohl napsat knihu

Zkrátka: dal jsem nakonec učiteli učitelů padesát korun za krásný výkon, slíbil mu Kafku a Hrabala a vyloudil tím na jeho tváři až dětsky krásný úsměv. Pozvat ho na čaj a vyslechnout si rozpravu o globálním úpadku hodnot jsem už sice odmítl, ale i tak se se mnou René rozloučil jako s nejlepším přítelem, a to slovy: „Do pěti let mi vybavíš celý byt!“

Zastavení druhé: knihy

Nejkrásnější knihy roku 2006

Výstava nejkrásnějších českých knih není rozsáhlá, a tak je tradičně umístěna do několika vitrín v úzké chodbě vedle hajzlíků. Ke knihám, které nevidíte, se vyjadřovat nebudu, nejlepší bude, když si názor uděláte sami. Musím ale zmínit vizuální styl výstavy, který má na svědomí Zuzana Lednická ze studia Najbrt — nemůžu se zbavit pocitu, že právě Zuzana je hlavním tahounem studia, její realizace mi až na výjimky připadají nadmíru nápadité a výtvarně zdařilé zároveň. Celý jednoduše geniální nápad je letos postavený na vystřižených literách z Muzikova Krásného písma, nalepených na čistý bílý papír, dohromady tvoří text Nejkrásnější české knihy roku 2006. Litery jsou vybrané vesměs z přezdobených a patřičně bizarních titulkových písem 19. století, ale výsledek překvapivě nepůsobí příliš archaicky. Motiv se pak opakuje na katalogu, který nemá klasickou obálku, ale je ve hřbetu oblepený knihařským gázem, tvoří polotovar, knižní blok před zavěšenými do desek. Vítězné knížky jsou vevnitř doplněny informativními texty umístěnými na středovou osu a jsou tak samostatnými tirážemi. Vše originální, efektní, avšak nikoliv samoúčelné.

Jak je už zvykem, nejvíce cen (tři) získal Zdeněk Ziegler, který je zároveň členem poroty. Nevím, jestli je to nějaké české specifikum, ale nechápu, jak může v porotě zasedat člověk, který se zároveň svými pracemi v soutěži účastní. Tohle není diskuse o pravidlech nebo o tom, zda pro sebe pan Ziegler hlasuje, ale především otázka osobní profesionální etiky, která podobný střet zájmů zkrátka nepřipouští. Já si práce pana Zieglera vážím, jeho knihy opravdu patří k těm nejlépe upraveným, ale podobné jednání připadá nejen mně jako hrubě neprofesionální.

Instalace knih do vitrín je samozřejmě problematická proto, že z drtivé většiny výstavních exponátů uvidí návštěvník pouze obálku, a tak nemá možnost díla komplexně posoudit, což právě u knih je maximálně důležité. Naštěstí jsou aspoň některé vítězné knihy k zakoupení nebo nezávaznému prolistování u pokladny, kde jsem si velice hezky popovídal s milou starší paní, která mě upozornila na zlevněnou publikaci Český filmový plakát 20. století (upravenou Petrem Babákem, bude o něm řeč) a také na to, že od nového roku přecházejí knihy do vyšší sazby DPH. Ach jo.

Zastavení třetí: grafický design

KodexDesign

Kromě plakátu jsem v jednom regále objevil pro mě dosud neznámé nulté číslo sborníku nejen o vizuální komunikaci s názvem Kód, který byl výsledkem diplomové práce Markéty Hanzalové a vyšel v červnu 2004. Má pěkný novinový formát a příjemný papír, ale hlavně je nabitý čtivým obsahem. Velmi mě zaujal rozhovor s Danielem Bartekem z agentury Ogilvy & Mather (v obsahu nechtěně vtipně překřtěné na Ogilvy & mother, v samotném článku potom na Ogilvy & Mother). Bartek se velmi otevřeně a zasvěceně vyjadřuje o situaci zejména v české reklamě, vztahu s klienty, fluktuaci zaměstnanců, jejich (ne)schopnosti plnit zadání nebo vzdorovat nekoncepčním a nekompetentním požadavkům zadavatelů a podobně. Přestože ve firmě tohoto typu jsem nikdy nepracoval (a nikdy nebudu), stejné problémy, jen snad z trochu jiného úhlu, jsem často řešil nebo se s nimi aspoň v různých obdobách setkával. Ale i ostatní články stojí za to. František Štorm hovoří o etice typografů, Tomáš Brousil představuje své tehdy čerstvé písmo RePublic, zmiňuje se manifest First Things First 2000 a dostává se i na fotografie z vizuálně-reklamně-městského prostoru Prahy a Brna… a bohužel i na názor Petra Babáka na budoucnost grafického designu a potenciál manifestu FFF 2000, z něhož pro představu vybírám kuriosní „Rád bych, aby bylo daleko víc mladých, kteří skáčou starým po hlavách a dávají jim pěkně pokouřit“. Ach jo na druhou nebo možná stylověji tak to mi ho teda vyndej.

Obávám se, že žádné další číslo Kódu nevyšlo, web kodexdesign.net už nefunguje, což je škoda, protože obsah časopisu je opravdu zajímavý, bylo by hezké kdyby vedle reklamního Fontu a typografického Typa existovalo další komunikační médium. Celý projekt KodexDesign se v současnosti vlastně dostává do zajímavých souvislostí. V úvodu totiž slečna Hanzalová píše:

Projekt KodexDesign se snaží poukázat na nutnost udržení životních ideálů a předsevzetí i v práci grafického designéra, na nutnost přijmout odpovědnost za svou práci, na povinnost neustále se vzdělávat a komunikovat nejen s kolegy, ale i se zadavateli, budovat povědomí o našem oboru a jeho přínosu. Bohužel v České republice neexistuje organizace, která by zásadnějším způsobem přispěla k emancipaci profese a podpořila grafické designéry v jejich práci. (…) Pociťuji potřebu formulace určitých zásad, morálních přístupů a pomoci při jejich udržení.

Jak jsem nedávno psal, organizace s podobnými cíli právě vznikla. Pokud se chcete na utváření budoucnosti grafického designu podílet, můžete se k Unii připojit. Setkání členů se koná už v pondělí 12. 11. 2007 v 11.00 v prostorách Designcentra v Mozarteu a zváni jsou všichni zájemci o členství. Více na webu unie-grafickeho-designu.cz.

(Tak trochu zbytečné) Rozhovory o písmu rukopisném

22. 10. 2007 | jeden komentář

V nakladatelství Svět letos vyšly Rozhovory o písmu rukopisném Radany Lencové. Autorka při práci na svém doktorském projektu Kaligrafie dnes — rukopisné písmo, zaměřeném na proměny českého psacího vzoru a návrh jeho revitalizace, zpovídala čtyřiadvacet předních grafiků a pedagogů (plus sebe samu), aby tak zjistila jejich názory a postoje k problematice psaní, psacích předloh a řemeslně-uměleckého kaligrafování.

Rozhovory o písmu rukopisném

Co bylo zřejmě původně vlastním výzkumným materiálem, změnilo se časem v samostatný výstup v podobě knihy, jež je dle mého názoru od svého počátku špatně koncipovaná. A není to ani tak způsobeno některými neobratnými formulacemi a floskulemi, které padají na vrub spíše jazykové redaktorce Ireně Skoumalové. (Namátkou hned v prvním odstavci: Záměrem této publikace je podat zprávu, o čem je dnes rukopisné písmo a kaligrafie v očích písmařů, typografů, grafických designérů a výtvarníků.) Ten hlavní problém spočívá ve způsobu, jakým Lencová své partnery k dialogu zpovídá. Pokládá jim devět otázek zaměřených na to, co pro ně znamená rukopisné písmo a kaligrafie, zda si pamatují „svůj“ psací vzor ze základní školy, zda ručně psané písmo v praxi využívají a zda je důležité dbát na rukopis a jeho pěstování ve školách. Ale zatímco některým posílá mail a dává čas i prostor, aby se opravdu vyjádřili, ostatní zpovídá ústně (snad někde na chodbě VŠUP při cestě na oběd) a jejich jednoslovné odpovědi pak v knize přepisuje. Potom se může stát, že Clara Istlerová na otázku „jakému písmu jste se učila ve škole, pamatujete si ještě dnes jeho přesné tvary?“ odpoví „krasopis“, Aleš Najbrt zas na dotaz „jak hodnotíte vlastní rukopis a jaký k němu máte vztah?“ odvětí „jsem to já“… anebo Tomáš Brousil hlubokomyslně prohlásí, že „zda se kaligrafii chce či nechce věnovat kdokoli z grafiků a typografů, záleží na jejich libovůli“.

Ono to teď vypadá, že si dělám legraci, ale při čtení jsem se moc nesmál. Kdybych chtěl parafrázovat legendární scénku divadla Sklep, napsal bych, že jsem si vzal knihu na onu místnost a byl jsem rád, že jsem si ji vzal právě tam. Ukazuje se totiž, že autorka z obavy, aby nesnížila „odborný kredit“ své knihy, nevyškrtla rozhovory s těmi kolegy, jejichž názor sice v ústní komunikaci může klidně zaznít, aniž by se nad ním někdo pozastavil, ale pokud jej zaznamenáte knižně, vyzní ve vší své banální nahotě. A je to velká škoda, protože promyšlené odpovědi některých zpovídaných jakousi vypovídací hodnotu přece jen mají (Aleš Krejča, Miluše Pupětová nebo [pro mě překvapivě] i Robert V. Novák). Celkově je výsledek značně rozpačitý a nedokážu si představit, jak z něj kterýkoliv čtenář může vyvodit byť jen jediný obecný závěr. Většina dotázaných přiznává, že psané písmo používá málo a kaligrafii se nikdy soustavně nevěnovala. Pokud už výtvarníci s písmem či ručními zásahy v grafickém designu pracovali, nedá se mluvit o koncepčním přístupu, většina z nich takové zásahy chápe jako jednu barvu na paletě vyjadřovacích prostředků, které mají k dispozici, a neliší se v tom od středoškolských nebo vysokoškolských studentů, kteří podobným způsobem pracují téměř denně (výjimkou budiž Václav Bláha nebo Jiří Šalamoun, pro něž je rukopisné, resp. kaligrafované písmo poznávacím znamením).

Úvodní text mne také nenadchl, těžko stravitelné jsou pro mě názory typu: „Komunikace skrze kaligrafii má v sobě jistou eleganci. Na rozdíl od typografie nepostrádá originální výraz, individualitu i určité dramatické ladění.“ To je zkrátka bezpředmětné, kategorické odsuzování typografie, kterou slečna Lencová považuje za „anonymní“, „zdvořilou“, aniž by vzala v potaz, že typografické písmo je — stejně jako kaligrafie — grafickým prostředkem, který má obrovské množství podob, množství omezené pouze invencí výtvarníků, kteří je používají. Originální výraz, individualita ani dramatické ladění mu ve vrcholných typografických projevech rozhodně neschází. Polemizovat s ostatními názory je asi na tomto místě zbytečné, třeba se naskytne jiná příležitost… Bohužel stejně zbytečné jako celá kniha, kterou si koupí asi jenom písmoví nadšenci, například já. (A při rozhodování o koupi jsem opravdu váhal, protože kniha o rukopisu potištěná stříbrnou barvou se mi zkrátka příčí.)

Návrh nové psací latinky

Připouštím, že největší zvědavost ve mně vzbudila zmínka o hotovém návrhu na nový psací vzor, z něhož je v knize přetištěna ukázka bez podrobnějšího vysvětlujícího textu, a tak jsem slečnu Lencovou požádal, zda by mi nemohla poskytnout svou práci k nahlédnutí. Odkázala mne do knihovny VŠUP, což je pro mě, přiznávám, trochu nepraktické řešení. Dobrá zpráva nakonec však zní, že nápad publikovat o projektu něco časopisecky se autorce líbí, takže v příštím čísle revue Typo se snad dozvíme více. Jsem zvědav.

Aktualizace

Vida, tak přece jen je psací latinka Comenia Script, o které jsem už jednou tak trochu psal, k vidění

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

Typo 365

Typo 365 je v pořadí druhá ročenka „nejlepších“ textů o typografii, do které jsem přispěl dvěma články. Najděte v ní ale i příspěvky od osob mnohem povolanějších (namátkou Reza Abedini, Erik van Blokland, Veronika Burian, Matthew Carter, Tobias Frere-Jones a další).

Doporučuji

Radkovi Sidunovi se povedlo zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milovníci typografie znají z knižní edice Gema z Odeonu. Alphapipe nabízí Briefcase Type Foundry.

Správa webu