Typofilos

V nakladatelství Svět letos vyšly Rozhovory o písmu rukopisném Radany Lencové. Autorka při práci na svém doktorském projektu Kaligrafie dnes — rukopisné písmo, zaměřeném na proměny českého psacího vzoru a návrh jeho revitalizace, zpovídala čtyřiadvacet předních grafiků a pedagogů (plus sebe samu), aby tak zjistila jejich názory a postoje k problematice psaní, psacích předloh a řemeslně-uměleckého kaligrafování.

Co bylo zřejmě původně vlastním výzkumným materiálem, změnilo se časem v samostatný výstup v podobě knihy, jež je dle mého názoru od svého počátku špatně koncipovaná. A není to ani tak způsobeno některými neobratnými formulacemi a floskulemi, které padají na vrub spíše jazykové redaktorce Ireně Skoumalové. (Namátkou hned v prvním odstavci: Záměrem této publikace je podat zprávu, o čem je dnes rukopisné písmo a kaligrafie v očích písmařů, typografů, grafických designérů a výtvarníků.) Ten hlavní problém spočívá ve způsobu, jakým Lencová své partnery k dialogu zpovídá. Pokládá jim devět otázek zaměřených na to, co pro ně znamená rukopisné písmo a kaligrafie, zda si pamatují „svůj“ psací vzor ze základní školy, zda ručně psané písmo v praxi využívají a zda je důležité dbát na rukopis a jeho pěstování ve školách. Ale zatímco některým posílá mail a dává čas i prostor, aby se opravdu vyjádřili, ostatní zpovídá ústně (snad někde na chodbě VŠUP při cestě na oběd) a jejich jednoslovné odpovědi pak v knize přepisuje. Potom se může stát, že Clara Istlerová na otázku „jakému písmu jste se učila ve škole, pamatujete si ještě dnes jeho přesné tvary?“ odpoví „krasopis“, Aleš Najbrt zas na dotaz „jak hodnotíte vlastní rukopis a jaký k němu máte vztah?“ odvětí „jsem to já“… anebo Tomáš Brousil hlubokomyslně prohlásí, že „zda se kaligrafii chce či nechce věnovat kdokoli z grafiků a typografů, záleží na jejich libovůli“.

Ono to teď vypadá, že si dělám legraci, ale při čtení jsem se moc nesmál. Kdybych chtěl parafrázovat legendární scénku divadla Sklep, napsal bych, že jsem si vzal knihu na onu místnost a byl jsem rád, že jsem si ji vzal právě tam. Ukazuje se totiž, že autorka z obavy, aby nesnížila „odborný kredit“ své knihy, nevyškrtla rozhovory s těmi kolegy, jejichž názor sice v ústní komunikaci může klidně zaznít, aniž by se nad ním někdo pozastavil, ale pokud jej zaznamenáte knižně, vyzní ve vší své banální nahotě. A je to velká škoda, protože promyšlené odpovědi některých zpovídaných jakousi vypovídací hodnotu přece jen mají (Aleš Krejča, Miluše Pupětová nebo [pro mě překvapivě] i Robert V. Novák). Celkově je výsledek značně rozpačitý a nedokážu si představit, jak z něj kterýkoliv čtenář může vyvodit byť jen jediný obecný závěr. Většina dotázaných přiznává, že psané písmo používá málo a kaligrafii se nikdy soustavně nevěnovala. Pokud už výtvarníci s písmem či ručními zásahy v grafickém designu pracovali, nedá se mluvit o koncepčním přístupu, většina z nich takové zásahy chápe jako jednu barvu na paletě vyjadřovacích prostředků, které mají k dispozici, a neliší se v tom od středoškolských nebo vysokoškolských studentů, kteří podobným způsobem pracují téměř denně (výjimkou budiž Václav Bláha nebo Jiří Šalamoun, pro něž je rukopisné, resp. kaligrafované písmo poznávacím znamením).

Úvodní text mne také nenadchl, těžko stravitelné jsou pro mě názory typu: „Komunikace skrze kaligrafii má v sobě jistou eleganci. Na rozdíl od typografie nepostrádá originální výraz, individualitu i určité dramatické ladění.“ To je zkrátka bezpředmětné, kategorické odsuzování typografie, kterou slečna Lencová považuje za „anonymní“, „zdvořilou“, aniž by vzala v potaz, že typografické písmo je — stejně jako kaligrafie — grafickým prostředkem, který má obrovské množství podob, množství omezené pouze invencí výtvarníků, kteří je používají. Originální výraz, individualita ani dramatické ladění mu ve vrcholných typografických projevech rozhodně neschází. Polemizovat s ostatními názory je asi na tomto místě zbytečné, třeba se naskytne jiná příležitost… Bohužel stejně zbytečné jako celá kniha, kterou si koupí asi jenom písmoví nadšenci, například já. (A při rozhodování o koupi jsem opravdu váhal, protože kniha o rukopisu potištěná stříbrnou barvou se mi zkrátka příčí.)

Připouštím, že největší zvědavost ve mně vzbudila zmínka o hotovém návrhu na nový psací vzor, z něhož je v knize přetištěna ukázka bez podrobnějšího vysvětlujícího textu, a tak jsem slečnu Lencovou požádal, zda by mi nemohla poskytnout svou práci k nahlédnutí. Odkázala mne do knihovny VŠUP, což je pro mě, přiznávám, trochu nepraktické řešení. Dobrá zpráva nakonec však zní, že nápad publikovat o projektu něco časopisecky se autorce líbí, takže v příštím čísle revue Typo se snad dozvíme více. Jsem zvědav.

Aktualizace

Vida, tak přece jen je psací latinka Comenia Script, o které jsem už jednou tak trochu psal, k vidění…

Nenapadá mě žádná jiná oblast lidského konání, kde by Čeští rodáci ovlivnili natolik světový vývoj, jako tomu bylo u vynálezů a zdokonalování reprodukčních tiskových technik. Zvyšující se kvalita papírů, náklady knih a periodik, vznik fotografie a potřeby reprodukování výtvarných děl si vyžádaly rozvinutí reprodukčních tiskových technik. Přestože se pro barevné reprodukce v tiskovinách užívá v dnešní době prakticky výhradně metoda ofsetového tisku, z historie známe několik dalších metod, z nichž některé, ač vysoce kvalitní, byly nakonec postupným vývojem a nároky na rychlost a flexibilitu vytlačeny. Je to trochu škoda, poněvadž každá z nich měla své neopakovatelné kouzlo a charakter.

Způsoby tisku jsou v zásadě čtyři. Tisk z výšky, z hloubky, z plochy a skrze síto. Nejstarší z nich je tisk z výšky, kdy tisková plocha je vyvýšena nad ostatní části tiskové matrice. Princip stejný jako u linorytu, který jste určitě zkoušeli ve škole — netisknoucí části plochy se většinou mechanicky (rytím, řezáním) vyhloubí, na vyvýšená místa se naválí tisková barva a následně otiskne na papír. Touto technikou však není možné reprodukovat složitou polotónovu grafiku, a tak bylo třeba hledat jiné postupy a jiná řešení.

Alois Senefelder a litografie

Vynálezce litografie pocházel z Prahy. Narodil se v listopadu 1771 v rodině herce Petra Senefeldera. Během studií práv pokukoval Alois po divadelní kariéře, která jej nakonec dovedla k převratnému vynálezu tisku z plochy, když se pokoušel o levné rozmnožování divadelních her, které napsal. Přeskočíme-li nespočet marných pokusů, podařilo se mu nakonec — částečně dílem náhody — vymyslet zcela nový způsob, který je založen na odpuzování mastnoty a vody.

Na litografický kámen ze solenhoferského vápence se provede mastnou křídou nebo tuší pozitivní kresba. Povrch kamene se zaleptá kyselinou dusičnou ve vodním roztoku arabské gumy, což má za následek zvláštní vlastnost: je-li kámen vlhký, odpuzuje mastnou tiskařskou barvu na nepokreslených místech a kresbu naválenou barvou lze otiskovat na papír.

I přes mnohé životní peripetie dokázal Senefelder techniku v následujících letech nebývale rozvinout. Je autorem prakticky všech známých litografických variant — stříkané litografie, rytiny do kamene, autografie na křídový způsob i litografie vícebarevné. Sám navrhl několik typů tiskových strojů a principem metalografie, plošného tisku z kovové desky, položil základ modernímu ofsetu.

Je nabíledni, že technika, kterou bylo možno psát na litografický kámen a přímo z něj otiskovat, našla své uplatnění v reprodukování písma. Značnou výhodou byl fakt, že autor textu nebyl omezený z písmoviny odlitou matricí, mohl tedy vyrovnávat snadno vnější světlosti jednotlivých písmen, libovolně písmena k sobě vázat a vzájemně propojovat, kaligrafovat svobodně špičatým nebo seříznutým perem, což však, pravda, vyvrcholilo v některých případech písmy neukázněných mravů a přebujelými barokizujícími tendencemi tehdejších písmařů. Zářným příkladem jsou vzorníky Jeana Midolle; zmiňme alespoň kuriosním stromovím písma přeplněný Abecedaire forestier (Lesní slabikář).

Karel Klíč a heliogravura

Dobrým východiskem pro reprodukování jednobarevných polotónových předloh byla technika tisku z hloubky, kdy do mechanicky (rytí, zrnění, škrábání) nebo chemicky (leptání) vyhloubené kovové desky se vtírá měditisková barva a tlakem válce otiskuje na navlhčený papír. Ve volné grafice umožnila tato metoda rozvinout množství originálních a působivých technik (suchá jehla, čárový a zrnkový lept, krejónová manýra, rezerváž…), jejichž existence připravila živnou půdu pro využití v průmyslové výrobě.

V roce 1852 objevil britský fotograf William Henry Fox Talbot nerozpustnost osvětlené chromované želatiny ve vodě a na tento objev navázal malíř, grafik a karikaturista Karel Václav Klíč svými experimenty s přenesením fotografie na měděnou desku. Spojil dohromady techniku akvatinty a Talbotův objev, aby tak dal vzniknout heliogravuře — doslova rytině světlem. Na měděnou desku rozptýlil rovnoměrně jemná zrnka syrského asfaltu, která na ni přitavil nahřáním nad kahanem. Na takto vzniklý rastr nalil vrstvu želatiny, zcitlivěnou vůči světlu dvojchromanem draselným, po zaschnutí želatiny přiložil na desku fotografický negativ a prudce ji osvítil. Ponořením do vlažné vody se grafika „vyvolala“ — voda odplavila neosvětlená místa a vytvořila na tiskové desce reliéf, který se dále leptal chloridem železitým. Výsledkem byla deska s různými stupni vyleptání, vhodná pro vysoce kvalitní tisk fotografií a polotónových předloh obecně. Klíč později ve své práci pokračoval v Anglii a krom toho, že nahradil vrstu asfaltu čtvercovou hlubotiskovou mřížkou, použil pro přenesení předlohy pigmentový papír a dočkal se ve světě značného uznání a rozšíření svého objevu.

Jakub Husník a světlotisk

S utvrzováním želatiny souvisí i nejdokonalejší z technik, světlotisk, fototypie či klihotypie, ačkoliv se řadí mezi metody tisku z plochy. Na skleněnou tiskovou desku se nanese tenká vrstva směsi želatiny, bílku a vodního skla, na niž se po zaschnutí nalije chromovaná želatina a usuší ve světlotiskových kamnech při teplotě 40—45 °C. Na želatině se vytvoří tiskové zrno, na něž je možno pod světlem nakopírovat negativ. Deska se následně umístí do studené vody, která odplaví neosvětlenou vrstvu, roztok glycerinu s vodou pak způsobí nabobtnání méně osvětlených a ne zcela zatvrdlých částí tiskové matrice. Nabobtnalá místa přijímají hůře barvu než místa světlem zcela utvrzená, což umožní tisk dokonale odstíněných polotónů. Hlavní výhoda a největší kvalita tkví v tom, že deska nemá prakticky žádný rastr, a tak nedochází přenosem ke snížení kvality otisku, jako je tomu u ostatních metod.

Problém s dokonalým upevněním želatiny na tiskovou desku vyřešil kolem roku 1869 právě český malíř Jakub Husník, od kterého však myšlenku odkoupil mnichovnský fotograf Josef Albert, po němž je vynález znám a patentován jako albertotypie. Smůla pro světlotisk je ta, že tisk je poměrně pomalý, želatina vydrží maximálně 2000 výtisků, přičemž je úspěšnost tisku závislá i na vlhkosti prostředí. Neobstál proto v nastalé konkurenci, i když zejména barevné světlotiskové reprodukce a faksimile se pyšnily na svou dobu špičkovou obrazovou kvalitou.

Kašpar Hermann a ofset

Litograf narozený roku 1871 v Kynšperku nad Ohří pracoval ve Spojených státech jako tiskař. Při snaze o zrychlení tisku na knihtiskových lisech vymyslel přenosný gumový válec, který přejímá barvu tiskové formy a otiskuje ji na papír, v roce 1904 navrhl první ofsetový stroj pro knihtisk a po návratu do Evropy vynalezl i stroj pro současný tisk lícní a rubové strany papíru na rotačním stroji s nekonečným pásem papíru, který byl postaven roku 1912.

Tak až si budete někdy listovat ve starší knize se světlotiskovými přílohami, vzpomeňte v dobrém na Jakuba Husníka. A až na vás zase při otevření poštovní schránky vypadne hromada reklamních letáků, můžete zplna hrdla proklít Aloise Senefeldera. A Kašpara Hermanna k tomu. :)

Literatura

• Senefelder a polygrafie dneška: Kolektiv (SNTL, 1971)
• Grafické techniky: Aleš Krejča (Aventinum, 1994)
• Slovník a receptář malíře-grafika: Jan Rambousek (SNKLHU, 1953)

Čestný a poctivý člověk, uctivý, galantní k ženám, neodolatelný lev salonů, zároveň však také skaut upřímného srdce, jenž nikdy nezalhal, nikdy vědomě neublížil, muž s ocelovým zdravím, který již po sedmnáct let dodržuje Modrý život a největší radost mu činí, když si večer vybarví modré okénko za dobrý skutek. Čistá košile, čistý štít. Dámy a pánové, mistr Martin Salajka.

Vzpomínám si na nesčíslné příklady, kdy prokázal svou chrabrost a přispěchal na obranu slabých a utlačovaných, kdy prokázal své upřímné rytířství. Už při prvním našem setkání z něj vyzařovala radostná životní energie, kterou bez nároku na odměnu rozdával všem lidem, nehledě na vyznání, rasu, pohlaví. Věčně usměvavý, věčně s rukou nataženou k pomoci těm, již ji nejvíce potřebují.

Život Martina Salajky, malíře tělem i duší, je plný podnětů, které s nezměrnou pílí a svědomitostí přetavuje ve výtvarné dílo vysokých obsahových i řemeslných kvalit. Milovník přírody a zvířat, vášnivý rybář, trpělivě vyčkávající na březích osamělých mokřin, ponurý mystik, okouzlený atmosférou nočních návratů mezi své blízké, příkladný student, čerpající inspiraci nejen v kouzelných jihomoravských scenériích, ale také v ruchu velkoměsta, jež se zavilostí sobě vlastní přenáší na malířské plátno, maje ještě v živé paměti atmosféru všech milých míst, stejnou atmosféru, kterou pak suverénně zprostředkovává milovníkům klasické malby.

Jen ty jeho kocoviny bych zažívat nechtěl.

P.S.: Přiznávám na rovinu, že sám bych tak blbý nadpis článku nevymyslel. Autorství patří Reflexu 28/2005, na jehož obálce se tehdy skvěl výkřik Veronika Drahotová, nejhezčí česká malířka.

P.S.2: Ano, vím, že kontrast textu a pozadí je malý. U textů, které nepřesahují délku odstavce, je to naprosto v pořádku. Opravdu.

Obdržím-li dopis s ručně nadepsanou obálkou (bez modrého pruhu, logotypu finanční instituce, policie či jiné verbeže) podobá se veškerá činnost spojená s jeho čtením malému obřadu. Přečtu si údaje na razítku, spočinu chvilku pohledem na nalepené známce, nezapomenu se podivit, o kolik zase obyčejný dopis podražil, a ještě než obálku rozříznu — není-li na ní uvedena zpětná adresa — snažím se uhodnout, kdo byl odesilatelem. Písmo napoví. A nejen to.

Klasický, ručně psaný dopis dostávám jen zřídka. Dnes už komunikace na větší vzdálenosti probíhá několika různými způsoby, z nichž obyčejná listovní zásilka je považována za nejméně praktickou. Telefon společně s e-mailem vytlačují dopis, dříve často jediný způsob, jak se s vzdálenou osobou dorozumívat, na okraj zájmu. A přestože je to řešení logické i praktické, přestože šetří čas i peníze, velkou radost mi vlastně nedělá.

Tak jako se z běžného života ruční psaní vytrácí, je zajímavé sledovat proměny rukopisu, jež mívají obdobný charakter i průběh. Málokdo dnes dokáže psát úhledně, čitelně, dát svému dopisu hezkou vnější formu, zdomácňuje psaní všech písmen verzálkami. Ale i tak je mi každý kousek papíru, jehož se dotkl psací nástroj, ona prodloužená ruka autorova, neskonale milejší než chladný, nepěkný strojový výstup z textového editoru nebo e-mail s chybami, k tomu prostý diakritiky, interpunkce i dalších zdánlivých samozřejmostí, jež postupně přestávají být samozřejmé.

Existují případy, kdy chce pisatel kromě prosté informace dát adresátovi, ať už je jím osoba ve společnosti vážená nebo osoba pisateli milá, najevo úctu, popřípadě vyznat cit, ten nejsilnější nevyjímaje. Volí potom své oblíbené plnicí pero, vybírá k němu vhodný ruční papír, píše soustředěně a s rozmyslem, obálku následně opatří vlastní pečetí a vyšle důvěryhodného posla, aby zásilku včas a spolehlivě doručil.

Dostal jsem k narozeninám od jedné sympatické a inteligentní dívky se zálibou v krásných knihách (zvláštní to kombinace) darem pečetní vosk v rukodělné krabičce. Nejsem zvyklý na obdarovávání, vážil jsem si té milé pozornosti snad ještě o něco více a počal téměř okamžitě osnovat plán, jak ji prakticky využít. Zapátral jsem mezi rytci jednadvacátého století, abych nalezl toho, který mi dokáže vyrobit vlastní pečetidlo dle dodaného návrhu, a toto mé hledání se setkalo s úspěchem. Učinil jsem tak další krok za pozvednutí úrovně své písemné komunikace, protože výsledek nakonec předčil i ta největší očekávání…

Až tedy obdržíte list opatřený mým vlastnickým znakem, vězte, že si vás velice vážím. A pokud by na vás toto gesto mělo působit jakkoliv samolibě nebo podivně, říkám na svou obhajobu, že hlas toho, kdo stojí v ústraní a v opozici vůči průměrnosti, musí být vždy silnější než hlasy ostatních; to aby mezi nimi nezanikl.

Nečekaná věc se stala realitou: Pecinál vyrazil ze svého doupěte neřesti za účelem opájet se uměním vrstevníků, studentů brněnské Fakulty výtvarných umění. Může tedy přinést skromnou obrazovou reportáž pro ty, co to mají do Brna daleko.

Z pobočky na Údolní ulici, kde sídlí ateliér Intermédií, Environmentu, Tělového designu a podobných skopičin, jsem odcházel řekněme mírně rozpačitý (to se dalo čekat), a tak jsem pak chvátal do Rybářské ulice, že si trochu spravím chuť na něčem, co není tak úplně mimo hranice mého omezeného vnímání.

Lehce megalomanský a zároveň dosti pracný projekt z oblasti světelné typografie zrealizovala Šárka Dostálová, nakoukněte na její web.

Za fotky patří dík Powermacovi, můj milý fotoaparát se již odporoučel do věčných lovišť, odkud není návratu.