Typofilos

Lettrismus je fascinace písmem. Jeho plynutím, obnaženými tvary liter, dynamikou slova, okamžitým akcentem, kontrapunktem, pronikavým výkřikem nebo naopak lyrickou strukturou, již vytváří. Písmo, zvláště to užité ve volném výtvarném umění, má nesčetně podob, tak jako psát či tisknout lze na tisíc způsobů. Od exaktní kresby ostrým perem přes kaligrafování měkkou stopou sobolího štětce, otisk matrice odlité z písmoviny, stříkání skrze šablony, rytí a škrabání až po techniku koláže anebo dekoláže.

(dále…)

V každé odnoži lidského konání narazíte na lidi, jimž záleží na tom, aby si právě jejich obor vydobyl uznání i u širší veřejnosti a dostalo se mu vážnosti, která jemu samojedinému náleží. A protože ona neuchopitelná veřejnost je, jak známo, instituce nevděčná, pasivní, těžkopádná, nevzdělaná a veskrze líná, je potřeba všemi dostupnými prostředky v ní vzbudit zájem, rozdmýchat oheň zdravé zvědavosti, přinést jí výsledek našeho snažení takříkajíc na stříbrném podnose, asi jako když pečení holubi sami létají do patřičných tělesných otvorů.

Pakliže toužíte vydobýt si pozornost, opakovaně se osvědčilo uspořádat soutěž spojenou s vyhlášením výsledků a následnou opulentní hostinou, kde se v přátelském duchu všichni zúčastnění pouštějí do dlouhých disputací, bodře se plácají po ramenou a lahodné chlebíčky zalévají ještě lahodnějšími víny. Zatímco filmaři mají své Oscary, Palmy či Lvy, televize Emmy a Elsy, to nakladatelé, knižní úpravci, ilustrátoři a tiskaři mají soutěž o Nejkrásnější české knihy, vyhlašovanou každoročně Památníkem národního písemnictví. Její ctižádostí je vybrat knihy, u nichž jsou grafická a typografická úprava i polygrafické zpracování v dokonalém souladu. Vyhlášení jsem se sice nikdy nezúčastnil, ale něco mi říká, že opulentní hostiny budou (pokud vůbec budou) o trochu méně opulentní a plácání po ramenou bude méně bodré zkrátka proto, že vydání knihy se jen málokdy stane vysoce prestižní společenskou
událostí.

Poměrně pravidelně získávají ocenění bohatě ilustrované dětské knihy Petra Nikla. Nikl, který je ponejvíce znám působením v někdejším výtvarném uskupení Tvrdohlaví, odkazuje svou tvorbou k významu slova multimediální umělec, a to v prapůvodním, ještě nezkaleném slova smyslu. Každá z jeho
aktivit se proměňuje „v umění“ jaksi přirozeně, jakkoliv to může působit na dospělého člověka infantilně či snad dokonce bizarně. Ale ono bývá nadmíru užitečné občas si připomenout, co je „hrát si“, a nezávaznou hrou objevovat staronové světy překypující fantazií; světy, v nichž vše je dovoleno, máte-li dostatek chuti radovat se ze znovunabytésvobody, jež nezná hranic. Veškeré vlivy autorovy vícevrstevnaté malířské, kreslířské, divadelní i hudební praxe se originálně spájejí i v jeho v imaginativní knižní tvorbě, orientované prvotně na dětského čtenáře. Podezřívám však mnohé rodiče, že Niklovy knihy kupují ratolestem hlavně proto, aby se z nich sami mohli těšit, až děti usnou.

Po předchozích knihách Pohádka o Rybitince, O Rybabě a Mořské duši a Lingvistické pohádky dorazila na knihkupecké pulty zatím poslední Niklova kniha Záhádky. V edici Modrý slon ji vydalo pražské nakladatelství Meander, graficky upravil Robert V. Novák ve spolupráci s autorem. V Záhádkách otevírá Nikl na ploše nadstandardního formátu 230 × 280 mm fantaskní svět plný roztodivných říkanek, složených ze zdánlivě nonsensových (či snad jen neumětelských) veršů, které jsou doplněny kresbami pohádkových zvířat-tvorů-živočichů, vyhlížejících stejně naivně jako básně, jež uvozují. Kniha je doslova a do poslední pastelkové linie výtvarným artefaktem. Každá její část má svébytné místo v kompaktní struktuře hravého vyprávění. Na luxusním papíře sametové barvy se vyjímají subtilní kresby v pastelových odstínech, vyvedené ještě o stupeň pečlivěji než druhdy dívčí malůvky v památnících mého dětství. Zdatně jim sekunduje dvojice sesterských písem delikátní kresby Dederon Sans a Dederon Serif od mladého písmaře Tomáše Brousila. To, co však knihu definitivně vytrhává z roviny obvyklosti, je její prostřední část, v níž celý jeden šestnáctistránkový tiskový arch je vertikálně rozřezán na třetiny. To umožňuje poskládat si z útržků textů takřka dadaistickou pohádkovou kompozici, z obrázků pak nesčetné varianty pitoreskního zvěrstva, jaké možná neznáte ani ze svých nejdivočejších snů…

S nadšením listuji v knize už několikátý den a stále ještě mě neopouští radost z toho, že kromě unylé spotřební produkce vycházejí čas od času také knihy, jež svého kupce nevtíravě kultivují a mají potenciál oslovit hnedle několik generací malých i velkých čtenářů. Stejně tak tomu bylo u několika výjimečných děl minulých desetiletí, mezi něž jsem do své knihovny Záhádky zařadil.

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 3/2008. Publikováno s laskavým souhlasem redakce. Upraveno.

Všechno souvisí se vším. Někdy se člověk nacestuje ažaž, ale třeba nakonec uvidí nevídané a pozná nepoznané.

Zastavení první: písmo

Ve čtvrtek 8. listopadu byla v Bezejmenné galerii Fakulty informatiky Masarykovy univerzity v Brně zahájena výstava Prototype studentů grafického designu ze zlínské Baťovy univerzity, která představuje výběr studentských typografických prací z loňského akademického roku. Soudě podle pozvánky se jedná o mix iniciál, nalézaných písem, kaligrafických prací i prvních pokusů o autorskou abecedu pod vedením Lenky Baroňové.

Vernisáž jsem samozřejmě nestihl, protože v tak (s prominutím) blbý čas jsem se dopravit zkrátka nemohl. Ale nemusím zoufat já ani vy, co jste na tom obdobně, protože výstava trvá do poloviny ledna. A navíc — jak jsem se dozvěděl během páteční návštěvy Zlína — bude výstava ve zhruba dvojnásobném rozsahu prací pokračovat v únoru v prostorách tamní univerzity. Pokud už budete mít do Zlína cestu, naplánujte si ji nejlépe na 19.—23. 11., kdy se v Alternativě a „Dvanáctce“ koná multimediální festival Mixer s řadou přednášek o grafice (Aleš Najbrt a Zuzana Lednická, o které bude řeč později), grafitti, speciálních efektech, designu, motion grafice (Alan Záruba a Lukáš Veverka), hudbě a podobně. Program je docela nabitý, chystá se množství doprovodných akcí… podívejte se raději rovnou na www.mixer.utb.cz.

Intermezzo: René

Po návratu do Brna jsem cestou z autobusového nádraží pojal myšlenku, že musím učinit něco pro své kulturní vyžití, a tak jsem zašel do Místodržitelského paláce Moravské galerie na výstavu vítězných prací soutěže Nejkrásnější české knihy roku 2006, která probíhá od 11. 10. 2007 do 6. 1. 2008. Ale ještě než jsem dosáhl svého cíle, vlastně jen pouhých pár desítek metrů od výstavní budovy mne popatřil uslintaný vágus s obrovským barevným monoklem na pravém oku, drze mi zkřížil cestu a pravil: „Dobrý den, mé jméno je René Urbánek, bytem Údolní 21, a jsem filosof-buddhista, učitel učitelů, taoista, ale také katolík. Dříve jsem se věnoval výuce religionistiky, ale nyní, v této kapitalistické době, kdy již titulu neužívám, živořím na dně společnosti, ač nejsem komunista ani homosexuál, neholduji alkoholu ani drogám — vyjma celkem dvou cigaret vždy ráno a v poledne, pomáhají mi meditovat.“ Nejsem si jistý, co mě na Reném, tak fascinovalo, že jsem se zastavil, abych si poslechl celý příběh až do vyústění, kdy mě samozřejmě požádá o peníze; snad to byla ta květnatá mluva nebo dojemná nehybná nudle pod nosem, která mě tak přitahovala… vážně nevím. Dobře jsem udělal! Jinak bych si totiž nikdy nevyslechl asi dvacet citátů od Lao-c’ a nikdy se nedozvěděl, že:

• Reného maminka měří sto padesát centimetrů
• monokl pod okem mu způsobili zlí lidé za to, že somroval
• žije v holobytu
• je schizofrenik a jestli bude zlobit, půjde na operaci mozku
• je vědecky dokázáno, že zubní kartáček stojí patnáct korun, zubní pasta osmnáct a paštika dvanáct
• brzy mě požádá o horentní sumu, aby přežil týden do důchodu
• věnuje se východní kaligrafii
• za sto korun pro mě vytvoří kaligrafické dílo 83 metrů dlouhé a 35 metrů, 22 centimetrů a 16 milimetrů široké

Krom toho se mi také zalíbila přímočarost, s jakou mi nakázal, abych si vzal tužku a papír a napsal si, že mu mám na adresu René Urbánek, Údolní 21 co nejdříve zaslat:

• jeden pár sportovní obuvi č. 46
• Hrabala a Kafku
• rádio + kazety Pink Floyd a Beethovena
• den a hodinu, kdy se spolu setkáme před červeným kostelem, aby mi během pěti hodin vylíčil svůj život a já o něm mohl napsat knihu

Zkrátka: dal jsem nakonec učiteli učitelů padesát korun za krásný výkon, slíbil mu Kafku a Hrabala a vyloudil tím na jeho tváři až dětsky krásný úsměv. Pozvat ho na čaj a vyslechnout si rozpravu o globálním úpadku hodnot jsem už sice odmítl, ale i tak se se mnou René rozloučil jako s nejlepším přítelem, a to slovy: „Do pěti let mi vybavíš celý byt!“

Zastavení druhé: knihy

Výstava nejkrásnějších českých knih není rozsáhlá, a tak je tradičně umístěna do několika vitrín v úzké chodbě vedle hajzlíků. Ke knihám, které nevidíte, se vyjadřovat nebudu, nejlepší bude, když si názor uděláte sami. Musím ale zmínit vizuální styl výstavy, který má na svědomí Zuzana Lednická ze studia Najbrt — nemůžu se zbavit pocitu, že právě Zuzana je hlavním tahounem studia, její realizace mi až na výjimky připadají nadmíru nápadité a výtvarně zdařilé zároveň. Celý jednoduše geniální nápad je letos postavený na vystřižených literách z Muzikova Krásného písma, nalepených na čistý bílý papír, dohromady tvoří text Nejkrásnější české knihy roku 2006. Litery jsou vybrané vesměs z přezdobených a patřičně bizarních titulkových písem 19. století, ale výsledek překvapivě nepůsobí příliš archaicky. Motiv se pak opakuje na katalogu, který nemá klasickou obálku, ale je ve hřbetu oblepený knihařským gázem, tvoří polotovar, knižní blok před zavěšenými do desek. Vítězné knížky jsou vevnitř doplněny informativními texty umístěnými na středovou osu a jsou tak samostatnými tirážemi. Vše originální, efektní, avšak nikoliv samoúčelné.

Jak je už zvykem, nejvíce cen (tři) získal Zdeněk Ziegler, který je zároveň členem poroty. Nevím, jestli je to nějaké české specifikum, ale nechápu, jak může v porotě zasedat člověk, který se zároveň svými pracemi v soutěži účastní. Tohle není diskuse o pravidlech nebo o tom, zda pro sebe pan Ziegler hlasuje, ale především otázka osobní profesionální etiky, která podobný střet zájmů zkrátka nepřipouští. Já si práce pana Zieglera vážím, jeho knihy opravdu patří k těm nejlépe upraveným, ale podobné jednání připadá nejen mně jako hrubě neprofesionální.

Instalace knih do vitrín je samozřejmě problematická proto, že z drtivé většiny výstavních exponátů uvidí návštěvník pouze obálku, a tak nemá možnost díla komplexně posoudit, což právě u knih je maximálně důležité. Naštěstí jsou aspoň některé vítězné knihy k zakoupení nebo nezávaznému prolistování u pokladny, kde jsem si velice hezky popovídal s milou starší paní, která mě upozornila na zlevněnou publikaci Český filmový plakát 20. století (upravenou Petrem Babákem, bude o něm řeč) a také na to, že od nového roku přecházejí knihy do vyšší sazby DPH. Ach jo.

Zastavení třetí: grafický design

Kromě plakátu jsem v jednom regále objevil pro mě dosud neznámé nulté číslo sborníku nejen o vizuální komunikaci s názvem Kód, který byl výsledkem diplomové práce Markéty Hanzalové a vyšel v červnu 2004. Má pěkný novinový formát a příjemný papír, ale hlavně je nabitý čtivým obsahem. Velmi mě zaujal rozhovor s Danielem Bartekem z agentury Ogilvy & Mather (v obsahu nechtěně vtipně překřtěné na Ogilvy & mother, v samotném článku potom na Ogilvy & Mother). Bartek se velmi otevřeně a zasvěceně vyjadřuje o situaci zejména v české reklamě, vztahu s klienty, fluktuaci zaměstnanců, jejich (ne)schopnosti plnit zadání nebo vzdorovat nekoncepčním a nekompetentním požadavkům zadavatelů a podobně. Přestože ve firmě tohoto typu jsem nikdy nepracoval (a nikdy nebudu), stejné problémy, jen snad z trochu jiného úhlu, jsem často řešil nebo se s nimi aspoň v různých obdobách setkával. Ale i ostatní články stojí za to. František Štorm hovoří o etice typografů, Tomáš Brousil představuje své tehdy čerstvé písmo RePublic, zmiňuje se manifest First Things First 2000 a dostává se i na fotografie z vizuálně-reklamně-městského prostoru Prahy a Brna… a bohužel i na názor Petra Babáka na budoucnost grafického designu a potenciál manifestu FFF 2000, z něhož pro představu vybírám kuriosní „Rád bych, aby bylo daleko víc mladých, kteří skáčou starým po hlavách a dávají jim pěkně pokouřit“. Ach jo na druhou nebo možná stylověji tak to mi ho teda vyndej.

Obávám se, že žádné další číslo Kódu nevyšlo, web kodexdesign.net už nefunguje, což je škoda, protože obsah časopisu je opravdu zajímavý, bylo by hezké kdyby vedle reklamního Fontu a typografického Typa existovalo další komunikační médium. Celý projekt KodexDesign se v současnosti vlastně dostává do zajímavých souvislostí. V úvodu totiž slečna Hanzalová píše:

Projekt KodexDesign se snaží poukázat na nutnost udržení životních ideálů a předsevzetí i v práci grafického designéra, na nutnost přijmout odpovědnost za svou práci, na povinnost neustále se vzdělávat a komunikovat nejen s kolegy, ale i se zadavateli, budovat povědomí o našem oboru a jeho přínosu. Bohužel v České republice neexistuje organizace, která by zásadnějším způsobem přispěla k emancipaci profese a podpořila grafické designéry v jejich práci. (…) Pociťuji potřebu formulace určitých zásad, morálních přístupů a pomoci při jejich udržení.

Jak jsem nedávno psal, organizace s podobnými cíli právě vznikla. Pokud se chcete na utváření budoucnosti grafického designu podílet, můžete se k Unii připojit. Setkání členů se koná už v pondělí 12. 11. 2007 v 11.00 v prostorách Designcentra v Mozarteu a zváni jsou všichni zájemci o členství. Více na webu unie-grafickeho-designu.cz.

V nakladatelství Svět letos vyšly Rozhovory o písmu rukopisném Radany Lencové. Autorka při práci na svém doktorském projektu Kaligrafie dnes — rukopisné písmo, zaměřeném na proměny českého psacího vzoru a návrh jeho revitalizace, zpovídala čtyřiadvacet předních grafiků a pedagogů (plus sebe samu), aby tak zjistila jejich názory a postoje k problematice psaní, psacích předloh a řemeslně-uměleckého kaligrafování.

Co bylo zřejmě původně vlastním výzkumným materiálem, změnilo se časem v samostatný výstup v podobě knihy, jež je dle mého názoru od svého počátku špatně koncipovaná. A není to ani tak způsobeno některými neobratnými formulacemi a floskulemi, které padají na vrub spíše jazykové redaktorce Ireně Skoumalové. (Namátkou hned v prvním odstavci: Záměrem této publikace je podat zprávu, o čem je dnes rukopisné písmo a kaligrafie v očích písmařů, typografů, grafických designérů a výtvarníků.) Ten hlavní problém spočívá ve způsobu, jakým Lencová své partnery k dialogu zpovídá. Pokládá jim devět otázek zaměřených na to, co pro ně znamená rukopisné písmo a kaligrafie, zda si pamatují „svůj“ psací vzor ze základní školy, zda ručně psané písmo v praxi využívají a zda je důležité dbát na rukopis a jeho pěstování ve školách. Ale zatímco některým posílá mail a dává čas i prostor, aby se opravdu vyjádřili, ostatní zpovídá ústně (snad někde na chodbě VŠUP při cestě na oběd) a jejich jednoslovné odpovědi pak v knize přepisuje. Potom se může stát, že Clara Istlerová na otázku „jakému písmu jste se učila ve škole, pamatujete si ještě dnes jeho přesné tvary?“ odpoví „krasopis“, Aleš Najbrt zas na dotaz „jak hodnotíte vlastní rukopis a jaký k němu máte vztah?“ odvětí „jsem to já“… anebo Tomáš Brousil hlubokomyslně prohlásí, že „zda se kaligrafii chce či nechce věnovat kdokoli z grafiků a typografů, záleží na jejich libovůli“.

Ono to teď vypadá, že si dělám legraci, ale při čtení jsem se moc nesmál. Kdybych chtěl parafrázovat legendární scénku divadla Sklep, napsal bych, že jsem si vzal knihu na onu místnost a byl jsem rád, že jsem si ji vzal právě tam. Ukazuje se totiž, že autorka z obavy, aby nesnížila „odborný kredit“ své knihy, nevyškrtla rozhovory s těmi kolegy, jejichž názor sice v ústní komunikaci může klidně zaznít, aniž by se nad ním někdo pozastavil, ale pokud jej zaznamenáte knižně, vyzní ve vší své banální nahotě. A je to velká škoda, protože promyšlené odpovědi některých zpovídaných jakousi vypovídací hodnotu přece jen mají (Aleš Krejča, Miluše Pupětová nebo [pro mě překvapivě] i Robert V. Novák). Celkově je výsledek značně rozpačitý a nedokážu si představit, jak z něj kterýkoliv čtenář může vyvodit byť jen jediný obecný závěr. Většina dotázaných přiznává, že psané písmo používá málo a kaligrafii se nikdy soustavně nevěnovala. Pokud už výtvarníci s písmem či ručními zásahy v grafickém designu pracovali, nedá se mluvit o koncepčním přístupu, většina z nich takové zásahy chápe jako jednu barvu na paletě vyjadřovacích prostředků, které mají k dispozici, a neliší se v tom od středoškolských nebo vysokoškolských studentů, kteří podobným způsobem pracují téměř denně (výjimkou budiž Václav Bláha nebo Jiří Šalamoun, pro něž je rukopisné, resp. kaligrafované písmo poznávacím znamením).

Úvodní text mne také nenadchl, těžko stravitelné jsou pro mě názory typu: „Komunikace skrze kaligrafii má v sobě jistou eleganci. Na rozdíl od typografie nepostrádá originální výraz, individualitu i určité dramatické ladění.“ To je zkrátka bezpředmětné, kategorické odsuzování typografie, kterou slečna Lencová považuje za „anonymní“, „zdvořilou“, aniž by vzala v potaz, že typografické písmo je — stejně jako kaligrafie — grafickým prostředkem, který má obrovské množství podob, množství omezené pouze invencí výtvarníků, kteří je používají. Originální výraz, individualita ani dramatické ladění mu ve vrcholných typografických projevech rozhodně neschází. Polemizovat s ostatními názory je asi na tomto místě zbytečné, třeba se naskytne jiná příležitost… Bohužel stejně zbytečné jako celá kniha, kterou si koupí asi jenom písmoví nadšenci, například já. (A při rozhodování o koupi jsem opravdu váhal, protože kniha o rukopisu potištěná stříbrnou barvou se mi zkrátka příčí.)

Připouštím, že největší zvědavost ve mně vzbudila zmínka o hotovém návrhu na nový psací vzor, z něhož je v knize přetištěna ukázka bez podrobnějšího vysvětlujícího textu, a tak jsem slečnu Lencovou požádal, zda by mi nemohla poskytnout svou práci k nahlédnutí. Odkázala mne do knihovny VŠUP, což je pro mě, přiznávám, trochu nepraktické řešení. Dobrá zpráva nakonec však zní, že nápad publikovat o projektu něco časopisecky se autorce líbí, takže v příštím čísle revue Typo se snad dozvíme více. Jsem zvědav.

Aktualizace

Vida, tak přece jen je psací latinka Comenia Script, o které jsem už jednou tak trochu psal, k vidění…

Nenapadá mě žádná jiná oblast lidského konání, kde by Čeští rodáci ovlivnili natolik světový vývoj, jako tomu bylo u vynálezů a zdokonalování reprodukčních tiskových technik. Zvyšující se kvalita papírů, náklady knih a periodik, vznik fotografie a potřeby reprodukování výtvarných děl si vyžádaly rozvinutí reprodukčních tiskových technik. Přestože se pro barevné reprodukce v tiskovinách užívá v dnešní době prakticky výhradně metoda ofsetového tisku, z historie známe několik dalších metod, z nichž některé, ač vysoce kvalitní, byly nakonec postupným vývojem a nároky na rychlost a flexibilitu vytlačeny. Je to trochu škoda, poněvadž každá z nich měla své neopakovatelné kouzlo a charakter.

Způsoby tisku jsou v zásadě čtyři. Tisk z výšky, z hloubky, z plochy a skrze síto. Nejstarší z nich je tisk z výšky, kdy tisková plocha je vyvýšena nad ostatní části tiskové matrice. Princip stejný jako u linorytu, který jste určitě zkoušeli ve škole — netisknoucí části plochy se většinou mechanicky (rytím, řezáním) vyhloubí, na vyvýšená místa se naválí tisková barva a následně otiskne na papír. Touto technikou však není možné reprodukovat složitou polotónovu grafiku, a tak bylo třeba hledat jiné postupy a jiná řešení.

Alois Senefelder a litografie

Vynálezce litografie pocházel z Prahy. Narodil se v listopadu 1771 v rodině herce Petra Senefeldera. Během studií práv pokukoval Alois po divadelní kariéře, která jej nakonec dovedla k převratnému vynálezu tisku z plochy, když se pokoušel o levné rozmnožování divadelních her, které napsal. Přeskočíme-li nespočet marných pokusů, podařilo se mu nakonec — částečně dílem náhody — vymyslet zcela nový způsob, který je založen na odpuzování mastnoty a vody.

Na litografický kámen ze solenhoferského vápence se provede mastnou křídou nebo tuší pozitivní kresba. Povrch kamene se zaleptá kyselinou dusičnou ve vodním roztoku arabské gumy, což má za následek zvláštní vlastnost: je-li kámen vlhký, odpuzuje mastnou tiskařskou barvu na nepokreslených místech a kresbu naválenou barvou lze otiskovat na papír.

I přes mnohé životní peripetie dokázal Senefelder techniku v následujících letech nebývale rozvinout. Je autorem prakticky všech známých litografických variant — stříkané litografie, rytiny do kamene, autografie na křídový způsob i litografie vícebarevné. Sám navrhl několik typů tiskových strojů a principem metalografie, plošného tisku z kovové desky, položil základ modernímu ofsetu.

Je nabíledni, že technika, kterou bylo možno psát na litografický kámen a přímo z něj otiskovat, našla své uplatnění v reprodukování písma. Značnou výhodou byl fakt, že autor textu nebyl omezený z písmoviny odlitou matricí, mohl tedy vyrovnávat snadno vnější světlosti jednotlivých písmen, libovolně písmena k sobě vázat a vzájemně propojovat, kaligrafovat svobodně špičatým nebo seříznutým perem, což však, pravda, vyvrcholilo v některých případech písmy neukázněných mravů a přebujelými barokizujícími tendencemi tehdejších písmařů. Zářným příkladem jsou vzorníky Jeana Midolle; zmiňme alespoň kuriosním stromovím písma přeplněný Abecedaire forestier (Lesní slabikář).

Karel Klíč a heliogravura

Dobrým východiskem pro reprodukování jednobarevných polotónových předloh byla technika tisku z hloubky, kdy do mechanicky (rytí, zrnění, škrábání) nebo chemicky (leptání) vyhloubené kovové desky se vtírá měditisková barva a tlakem válce otiskuje na navlhčený papír. Ve volné grafice umožnila tato metoda rozvinout množství originálních a působivých technik (suchá jehla, čárový a zrnkový lept, krejónová manýra, rezerváž…), jejichž existence připravila živnou půdu pro využití v průmyslové výrobě.

V roce 1852 objevil britský fotograf William Henry Fox Talbot nerozpustnost osvětlené chromované želatiny ve vodě a na tento objev navázal malíř, grafik a karikaturista Karel Václav Klíč svými experimenty s přenesením fotografie na měděnou desku. Spojil dohromady techniku akvatinty a Talbotův objev, aby tak dal vzniknout heliogravuře — doslova rytině světlem. Na měděnou desku rozptýlil rovnoměrně jemná zrnka syrského asfaltu, která na ni přitavil nahřáním nad kahanem. Na takto vzniklý rastr nalil vrstvu želatiny, zcitlivěnou vůči světlu dvojchromanem draselným, po zaschnutí želatiny přiložil na desku fotografický negativ a prudce ji osvítil. Ponořením do vlažné vody se grafika „vyvolala“ — voda odplavila neosvětlená místa a vytvořila na tiskové desce reliéf, který se dále leptal chloridem železitým. Výsledkem byla deska s různými stupni vyleptání, vhodná pro vysoce kvalitní tisk fotografií a polotónových předloh obecně. Klíč později ve své práci pokračoval v Anglii a krom toho, že nahradil vrstu asfaltu čtvercovou hlubotiskovou mřížkou, použil pro přenesení předlohy pigmentový papír a dočkal se ve světě značného uznání a rozšíření svého objevu.

Jakub Husník a světlotisk

S utvrzováním želatiny souvisí i nejdokonalejší z technik, světlotisk, fototypie či klihotypie, ačkoliv se řadí mezi metody tisku z plochy. Na skleněnou tiskovou desku se nanese tenká vrstva směsi želatiny, bílku a vodního skla, na niž se po zaschnutí nalije chromovaná želatina a usuší ve světlotiskových kamnech při teplotě 40—45 °C. Na želatině se vytvoří tiskové zrno, na něž je možno pod světlem nakopírovat negativ. Deska se následně umístí do studené vody, která odplaví neosvětlenou vrstvu, roztok glycerinu s vodou pak způsobí nabobtnání méně osvětlených a ne zcela zatvrdlých částí tiskové matrice. Nabobtnalá místa přijímají hůře barvu než místa světlem zcela utvrzená, což umožní tisk dokonale odstíněných polotónů. Hlavní výhoda a největší kvalita tkví v tom, že deska nemá prakticky žádný rastr, a tak nedochází přenosem ke snížení kvality otisku, jako je tomu u ostatních metod.

Problém s dokonalým upevněním želatiny na tiskovou desku vyřešil kolem roku 1869 právě český malíř Jakub Husník, od kterého však myšlenku odkoupil mnichovnský fotograf Josef Albert, po němž je vynález znám a patentován jako albertotypie. Smůla pro světlotisk je ta, že tisk je poměrně pomalý, želatina vydrží maximálně 2000 výtisků, přičemž je úspěšnost tisku závislá i na vlhkosti prostředí. Neobstál proto v nastalé konkurenci, i když zejména barevné světlotiskové reprodukce a faksimile se pyšnily na svou dobu špičkovou obrazovou kvalitou.

Kašpar Hermann a ofset

Litograf narozený roku 1871 v Kynšperku nad Ohří pracoval ve Spojených státech jako tiskař. Při snaze o zrychlení tisku na knihtiskových lisech vymyslel přenosný gumový válec, který přejímá barvu tiskové formy a otiskuje ji na papír, v roce 1904 navrhl první ofsetový stroj pro knihtisk a po návratu do Evropy vynalezl i stroj pro současný tisk lícní a rubové strany papíru na rotačním stroji s nekonečným pásem papíru, který byl postaven roku 1912.

Tak až si budete někdy listovat ve starší knize se světlotiskovými přílohami, vzpomeňte v dobrém na Jakuba Husníka. A až na vás zase při otevření poštovní schránky vypadne hromada reklamních letáků, můžete zplna hrdla proklít Aloise Senefeldera. A Kašpara Hermanna k tomu. :)

Literatura

• Senefelder a polygrafie dneška: Kolektiv (SNTL, 1971)
• Grafické techniky: Aleš Krejča (Aventinum, 1994)
• Slovník a receptář malíře-grafika: Jan Rambousek (SNKLHU, 1953)