Typographie, grafika, čeština et cetera


Archiv pro ‘umění a kultura’ kategorii

Ordnung in der Hausbibliothek

9. 2. 2010 | 13 komentářů

Mám kamaráda, který knihy nečte, ale kupuje si je jako povinnou bytovou dekoraci. Vedle řádky snobských časopisů Dolce Vita vyskládá levnou edici klasické světové literatury, přidá pár kusů dějin umění… a zaručeně mu stoupne sebevědomí. Také v prodejně nábytku a v kanceláři prezidenta republiky slouží knihy hlavně k tomu, aby spolu ladily asi jako salámy na háku a aby jejich hřbety tvořily vyváženou kompozici a barevnou harmonii nebo vhodně reprezentovaly majitelův majestát. Jsou tací, kteří nakupují v antikvariátu celé knižní edice podobně jako tapety do paneláku. Opakující se barevná textura nutností, pravidelný rytmus žádoucí, nízká cena výhodou. Knihovna tak plní nejen nezbytnou společenskou a reprezentativní funkci, ale navíc každý obývací pokoj kol dokola vytapetovaný zakulacenými hřbety zlepšuje karmu, léčí bércové vředy a hojí pocity méněcennosti.

Před

Stav před rekonstrukci bibliothéky (se znuděným psem v pozadí)

Nejpozději při stěhování z bytu do bytu je třeba vyjmout z knihovničky všechny zaprášené svazky. Pokud nepatříte mezi vyznavače barevných harmonií, nastává jedinečná příležitost zamyslet se nad jejich reorganizací a vyzkoušet při tom některý z převratných systémů třídění informací. Možnost přemýšlet nad novým systémem v domácí knihovně se ostatně naskytne při každém malování inkriminovaného pokoje bílým vápnem a válečkem s motivem nadmutého jelena. A také vždy, když už se v některé sekci nenajde místo pro novou knihu a svazek umístíte naležato — převaha horizontálně orientovaných knih je totiž příslovečnou poslední kapkou a neklamným znamením, že stav se stal neúnosným a žádá si okamžitý radikální řez.

Amatéři řeší problém primitivním řazením podle abecedy nebo tematických okruhů. Abeceda postrádá smysl ve všech případech kromě krásné literatury, tematické celky jsou rozrušovány přítomností cizojazyčných publikací a problémy působí všechny knihy na rozhraní žánrů. Knihovníci a ztracené existence postupují podle mezinárodního desetinného třídění. K smíchu je řazení dle nakladatele nebo žánru a spoustu problémů způsobuje i sevřenost tam, kde od jednoho autora vlastníme více titulů. Racionální a zdánlivě snadné řešení problému se tak obvykle rychle promění v traumatizující zážitek.

Po

Stav po dokončení (čtenář hrající překvapení v popředí!)

Tvůrčí charakterové skládají knihy od Gutenberga po současnost, aby pouhými několika kroky zleva doprava ve zkratce obsáhli celou historii evropské tištěné knihy. Polygrafové jedině podle technologie tisku — knihtisk nemůže ofsetu přijít na jméno. A každá správná bibliofilie se ze všeho nejvíc štítí knížek z nakladatelství Družstevní práce. Umělci a karikaturisté tvoří z knihovny pestrou koláž a geometrické obrazce, literáti se soustřeďují se na tvorbu poesie z obnažených hřbetů (Hollywood / Pod střechami Paříže / Oheň a touha / Jak se co dělá / Pták ohnivák / Rychlé šípy / Pozor, zde se střílí / Semena vědomí a podobně).

Jiné metody vyžadují ke svému pochopení dostatečnou erudici a všeobecný kulturní rozhled. Pak se Louis Kahn dobře vyjímá vedle bengálského slovníku, Růže pro Algernon vedle Nedvěd Grande Paolo a básník Li Po vedle CD s recitací Jiřiny Švorcové. K nejrafinovanějším setům patří Nauka o písmu od Menharta následovaná životopisem Edvarda Beneše a pojednáním o výrobě similijapanu. Pro pochopení vnitřních souvislostí je potom nutné pročíst, prohlédnout a osahat jednotlivé knihy, což bývá obzvlášť dobrodružné, máte-li právě hosty. V průběhu pití cejlonského čaje a degustace domácí pálenky vysvětlujete principy heuristické analýzy a vzbuzujete mezi přítomnými nehynoucí obdiv a podněcujete všeobecné badatelské zaujetí svého nejbližšího okolí, které kolikrát vydrží až do vašeho příštího malování…

Tklivé novoročenky a firemní (ne)kultura

25. 12. 2009 | 4 komentářů

Zpravidla kolem patnáctého prosince se v grafickém studiu jakoby odnikud vyrojí zakázky na vytvoření novoročenky a způsobí všeobecný velký shon a především zoufalství těch nešťastníků, na které ona nemilá práce připadne. Malí i velcí podnikatelé bez rozdílu jsou totiž přesvědčeni, že obchodním partnerům všeho druhu je potřeba vnutit se ještě před koncem roku se svým logem a se svými produkty, nejlépe nějak vtipně zakomponovanými mezi rozličné jehličnany, dárky, padající hvězdy a třpytivé ozdoby.

Iiris Vispilä

Když jsem byl zaměstnán v továrně na výrobu kýče, většina dorazivších novoročenek putovala z poštovní schránky rovnou do krabice připravené k recyklaci. A nemám důvod myslet si, že osmdesát procent všech podobných vyznání nehynoucí náklonnosti, které během prosince doručí Česká pošta anebo poštovní server, je na tom jinak. Těžko uvěřím tomu, že sami odesilatelé hromadných neosobních přání v nich vidí více než formalitu, jejíž obsah se dávno vyprázdnil jako žaludek po bujaré silvestrovské oslavě. Srdce ekologa puká, když vidí to plýtvání materiálem — ale občané rozvinuté demokracie jsou už na plýtvání všeho druhu navyklí, a tak několik usoplených péefek navíc je nedokáže vyvést z rovnováhy ani v nejmenším. Má-li zasílání podobných přání vůbec nějaký smysl, je to jedině v rovině osobní, mezi přáteli, jejichž vztah není vymezen žádnými obchodními zájmy. Stisk ruky nebo krátké přání napsané vlastním škrabopisem obvykle znamená více než impozantní lakované kartony potištěné dojemnou vánoční pohodou.

Iiris Vispilä

V továrně na grafický ejakulát už naštěstí nedělám a ani klientské zdravice mi na soukromou adresu nechodí. Ale přece jen jsem ve schránce letos našel něco speciálního. Dárek. Místo Santa Clause a vysoké zvěře dorazila obálka s knihou. Poslal ji z Finska Sami Kortemäki, jeden z členů nizozemské písmolijny Underware, aniž bych se s ním osobně znal nebo pro Underware něco světoborného udělal. Loni jsem napsal recenzi jejich písma do časopisu, ke druhému písmu jsem poslal své komentáře (a dostal za to odměnou fonty), víc nic. A přesto mi pánové jen tak poslali plnobarevnou publikaci, kterou vyrobili z radosti a z lásky k pěkným a hodnotným věcem. Ne vzorník písem ani slevový kupón, od kterého by si slibovali nějaký profit. Namísto toho knížku, brožuru s osobním věnováním, takové přátelské potřesení rukou na dálku, ze kterého asi nebudou mít nic kromě dobrého pocitu.

Iiris Vispilä

Mezi nejblbější floskule dnešních dní patří spojení „firemní kultura“, pod kterým si manažeři představují uspořádání firemního večírku nebo výrobu firemních propisovaček. Ale mnohem blíže významu slov firemní kultura je prostá skutečnost, že člověk svou prací žije, že práce přirozeně prorůstá i do soukromého života a tvoří jeho nedílnou součást. Osobní, lidský přístup k zaměstnancům, kolegům i klientům, snaha o to, aby práce přinášela v prvé řadě uspokojení, a teprve ve druhé řadě jakékoliv hmotné požitky. A potom ani novoroční přání nemusí působit trapně, zbytečně a licoměrně. Rozvinutou firemní kulturu reprezentují hoši z Underware, kteří každý zaslaný dopis a balík poctivě „nakaligrafují“ tlustým fixem; lidé, kteří k faktuře přidají „firemní noviny“, v nichž figurují psi navlečení do žertovných zvířecích kostýmů.

Iiris Vispilä

Krása dvojjazyčného čtení

11. 11. 2009 | 2 komentářů

Kdo se někdy učil cizí jazyk z učebnice, jistě mi dá zapravdu, že to není činnost bůhvíjak zábavná. Existuje celá řada zajímavějších a lákavějších aktivit než skládání holých vět, doplňování předložek či správných tvarů sloves do vyhrazených kolonek. Navíc v případě jazykových učebnic se stalo zvykem zakrývat designérovu bezradnost  vysokým počtem barev, písem, tabulek a veselých efektů, a tak duše kadeta cizího jazyka trpí hned na dvou bojových frontách zároveň.

Edice Kanapka z nakladatelství Argo

Edice Kanapka z nakladatelství Argo

Praktickou metodou, jak zlepšovat svou pasivní znalost jazyka, je pravidelné vstřebávání cizojazyčných textů. Příležitostí je celá řada — obaly výrobků, zahraniční zpravodajské portály, sledování zahraničních filmů… ale nepochybně příjemnější než četba manuálu k automatické pračce je začíst se do některého klasického literárního kusu. Náročnost většiny literárních děl však může svého čtenáře záhy odradit; nutnost vyhledávat co chvíli neznámý výraz ve slovníku a také celková nejistota ohledně kvality vlastního „překladu“ představují dvě největší úskalí s četbou spojená. Na trhu proto existuje i zvláštní druh bilingválních publikací, ve kterých jsou původní text i jeho český překlad tištěny na jedné dvojstránce, což umožňuje jejich okamžité srovnání. Do této kategorie spadá také edice Kanapka nakladatelství Argo v úpravě Vojtěcha Domlátila z ateliéru Ilustrace a knižní grafiky na pražské VŠUP, a jedná se o nerozsáhlé texty (črty, povídky) významných světových autorů — prozatím byli vydáni Fitzgerald, Čechov a Kafka. 

Edice Kanapka z nakladatelství Argo

Největším kladem Domlátilova grafického řešení je práce s vlastními ilustracemi, jež knihám propůjčují jedinečný charakter. Obyčejně jde o drobné figurativní motivy, které v podobě rastru pokrývají celou plochu knižní vazby a jejichž fragmenty se opakují i na předsádkách. Titul knihy je zhotoven pomocí ražby zlatou, stříbrnou nebo barevnou fólií, typografie jednoduchá a stoprocentně účelná. K sazbě je užito písma prvorepublikového grafika, malíře a intelektuála Slavoboje Tusara. Charakterem sice spadá do kategorie typů knižních, pro svou vyšší míru dekorativnosti se však hodí spíše pro kratší literární útvary a dětské knihy. Pro edici Kanapka je výběr písma celkem vhodný, protože plocha textem potištěné stránky má ideálních dvaatřicet řádků, které se dobře a rychle čtou a neunavují. Zvláštností je užití dvou verzí Tusarova písma zároveň. Zatímco text originálu je vysázený „textovější“ variantou s klasickým dvojbříškovým a, českou sazbu charakterizuje minuska a s jediným bříškem, známou spíše z písem kursivních, a také okrouhlými verzemi liter v, y, k a dalších. Okrasná verze Tusarova písma odkazuje nejvíce k uměleckému směru Art deco anebo k tuzemskému národnímu slohu — rondokubismu —, který byl českým příspěvkem světovému modernímu umění na poli architektury a designu. Zvláštní výjimku tvoří Čechovova kniha, kde autor úpravy musel sáhnout pro písmo obsahující znaky nutné pro sazbu ruského jazyka. Volba písma však není úplně bez chyby, protože renesanční Minion má jiný charakter kresby a také zřetelně odlišné šířkové proporce znaků, proto s Tusarem dokonale neladí.

Edice Kanapka z nakladatelství Argo

Sazba do bloku působí u knih malých formátů a také v případě úzkých sloupců problémy se zajištěním přiměřených mezislovních mezer. Zvolená sazba „na praporek“ podobné potíže elegantně obchází. U bilingválních knih je také žádoucí, aby si texty na protějších stranách byly co nejpodobnější co do délky, aby se shodné pasáže textu vyskytovaly nejen na stejné dvojstránce, ale zároveň i na stejném řádku. To nesmírně usnadňuje porovnávání obou textů a zrychluje čtení. V sazbě na praporek je o mnoho snazší měnit šířku sazebního zrcadla tak, aby byl potřebný rozsah textu na stránce zachován, aniž by to působilo nápadně. Změna šíře sazby u textu zarovnaného do bloku je obvykle viditelná v průsvitu, a to může leckterého čtenáře-hnidopicha rušit. Důležitou roli hraje i to, že každá jazyková verze má jiný rozsah znaků — je například známo, že němčina bývá v sazbě výrazně delší než čeština, proto je obyčejně sázená do širšího sloupce… 

Edice Kanapka z nakladatelství Argo

Zkrátka a dobře — nová edice od nakladatelství Argo mi dělá velkou radost. Uvážená volba dobrého výtvarníka nás totiž obohatila o další pěknou sérii, kterou si s radostí koupím i přečtu. 

O týrání nakladatelů a moderním designu coby nástroji plamenné zloby

10. 9. 2009 | 8 komentářů

Knižní nakladatel je bytost bezelstná, nadmíru křehká, při neopatrném zacházení hrozí roztříštit se až na samotnou molekulární podstatu. Upřímně se vyděsí při pohledu na čistě typografickou obálku. Na čele mu vyvstávají krůpěje ledového potu už jen při zmínce o netradičním technickém řešení. Tři Otčenáše odříká pokaždé, když se paginace přesune ze spodního okraje sazby na kterékoliv jiné místo dvojstránky. Z každé nepotištěné stránky dostává černý kašel, psotník či svědivou vyrážku.

Vlevo typický titul nakladatelství Fra, vpravo zatím poslední přírůstek do svěží edice Fresh

Vlevo typický titul nakladatelství Fra, vpravo zatím poslední přírůstek do svěží edice Fresh

Čistým protikladem je mu typograf — rebel, podvratný živel a liška podšitá. Za svou práci bere nehorázné peníze, proto má neomezené množství času vymýšlet nespočet anarchistických aktivit, kterými nebohého nakladatele vytrvale a se zvrácenou rozkoší deprimuje. Donekonečna navrhuje nudné knižní obálky, které ani zdaleka nenaplňují spotřební podstatu upravovaného zboží, plýtvá místem, po nocích spisuje výhružné e-maily a odmítá přijmout dobře míněné designérské rady od překladatelů, sekretářek a zaměstnanců účetního oddělení. K nejrafinovanějším metodám týrání celého širokého okolí patří zejména poučování v oblasti názvosloví, jak si nyní názorně předvedeme.

Představme si běžnou situaci. Zadání pro vytvoření nové knihy zní použít moderní písmo a také knihu upravit moderně. Zkušený typograf proto bez váhání sáhne do své virtuální fontotéky pro klasicistní antikvu z počátku 18. století, bezmála tři sta let staré písmo označované anglickým adjektivem modern. Písmo na obálku umístí diagonálně, veškeré verzálky nahradí literami malé abecedy, a grafiku následně doplní základními geometrickými tvary přesně v duchu meziválečné avantgardy. Načež nakladatel zažije náhlou srdeční příhodu a rozváže s milým typografem pracovní dohodu…

Zásadní rozpor spočívá v tom, že slovo moderní je velmi nejednoznačné. Může totiž označovat celou řadu zcela protikladných věcí z různých období naší minulosti. V devatenáctém století byla moderní písma bezpatková a také rozličné okrasné typy. Českou moderní architekturu počátku dvacátého století představují nudné bílé krabice a rondokubistické fasádní kreace. Moderní výtvarné umění definitivně končí v šedesátých letech, konec moderní typografie určit pravděpodobně nelze. Magické slůvko současný je o mnoho přesnější termín pro označení aktuálních tendencí v libovolném oboru. Termín se váže velmi těsně k době a kontextu, ve kterém zaznívá. Může kromě aktuálnosti zároveň označovat i jistou dočasnost nebo módnost daného řešení.

Je zde ovšem i jiná potíž: v audiovizuálním umění už celá desetiletí neexistuje žádná obecně přijímaná norma či tendence, a tak dosazování konkrétních významů jednotlivým slovům je v podstatě ryze subjektivní záležitostí. V mém případě představuje současná grafická úprava knih především příklon k určité formě minimalismu. Jasně srozumitelné sdělení bez nadbytečných příkras a bez podlézání obecnému vkusu. Design, který obsah nepopírá, nezvyšuje jeho hodnotu a zároveň není jen prázdnou, samoúčelnou křečí svého autora.

Při toulkách knihkupeckými krámy postupně narážím na několik edic, které mé chápání současného designu do značné míry naplňují. Ideálním příkladem jsou knihy z nakladatelství Fra — jednoduché, přímočaré, s formátem i úpravou prakticky shodnou u všech titulů. Konceptuální tendence v grafickém designu rozvíjejí spisy Josefa Škvoreckého navržené Petrem Babákem, vydávané od roku 2006 v Literární akademii: knížka s obsahem na obálce je příkladem sice extrémního, ale stále ještě funkčního purismu. Rád mám i edici Fresh nakladatelství Labyrint, upravenou studiem ReDesign. Dokazuje, že čisťounký knižní design může být svěží a hravý v celé sérii deseti i více titulů. Oceňuji užití jediného písma a jediného řezu v rámci celé knihy, zvláště když i písmový typ je vlastně současný, v kresbě lapidární a v sazbě klidný.

Vážně míněné uznání si ale zaslouží každý, kdo dokáže přesvědčit nakladatele, že knihu lze upravit i bez doslovnosti. Každý, kdo svou prací soustavně propaguje současný, kvalitní design, dobrá a čitelná písma. Každý, kdo má sílu a energii donekonečna prosazovat svou vizi bez ohledu na to, kolikrát si při tom nabije čumák.

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 8/2009. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.

Typografie převážně svépomocí

22. 1. 2009 | žádné komentáře

„Poď, vole, budeme to dělat spolu…,“ pravil jednoho pozdního odpoledne básník Stöhr a udělal na mne prosebný pohled, který mohl znamenat cokoliv včetně nabídky ke společnému provozování erotiky. Ale jen těžko by mohl být známým autorem křesťanské lyriky, kdyby se mnou měl nečisté úmysly. Odstoupiv od monitoru, který do té doby zakrýval tělem, umožnil mi pohled na rozpracovanou úpravu literárního časopisu. „Tak — a už je to tady,“ pomyslel jsem si a nasucho polkl…

Literární periodika

Literární periodika

Venku se zrovna čerti ženili, bolelo mě v zádech a v odborných kruzích se mluvilo o tom, že Respekt dlouhodobě prodělává a že jej spasí zřejmě jen změna formátu na obrázkový časopis s barevnými reklamami. A lidé z oboru věděli, že to bude pro grafické studio příjemná zakázka za pěkné peníze. A mně tedy spadla do klína tato báječná nabídka spolupodílet se na úpravě literárního časopisu vydávaného spolkem milovníků literatury, listu závislého na dotacích z Ministerstva kultury. Vyhlídka dlouhých bezesných nocí strávených nad sponzorskou prací, zjevně bez možnosti rozhodovat o výsledné podobě média, mi nepřišla dvakrát vhod. Odmítl jsem. Ale přece jen ta zdánlivě bezvýznamná příhoda k něčemu byla dobrá. Rozvinula totiž dlouhou spirálu mých soukromých úvah nad pozicí literárních časopisů (a kulturních periodik vůbec) v naší společnosti a nad ekonomickými kritérii, která jejich chod i jejich grafickou úpravu přímo a zcela zásadně ovlivňují.

Na rozdíl od velkých komerčních časopisů vycházejících v několikatisícových nákladech jsou literární periodika stále artiklem minoritním, a tedy z povahy nevýdělečným. Autorské honoráře za solidní literárně-věděckou práci beztak adekvátně nezaplatí, peněz nazbyt tak logicky není ani na záležitosti týkající se jejich úpravy. Vydavatelé šetří a často si upravují médium sami nebo ve spolupráci se sazečem. V devadesátých letech byla podoba většiny časopisů právě z těchto důvodů tristní v každém významu onoho slova. Typicky smutným dokladem doby temna je například úprava Hosta z konce devadesátých let, která absenci invence a vkusu chabě zakrývala vysokým počtem zcela nevhodně použitých a kombinovaných písem.

Ohyzdné a především nepřehledné plátky plné chyb v sazbě se začaly zajídat nejen čtenářům (vydrží hodně), ale postupně i lidem v redakcích, kteří mívají možnost konfrontovat své dílo se západní konkurencí. A také — což je podstatné — mají přístup k množství knih, u nichž jsou rozdíly mezi prací amatérskou a prací skutečného grafického designéra dokonale markantní. Příklady táhnou a zároveň dokazují, že kvalitní design není zbytečný luxus, který si redaktor vytvoří sám, bude-li mít náhodou čas, ale že design mimo estetických kritérií řeší především nároky funkční. Vždy když v libovolném časopise tápu, nemohu najít paginaci, název rubriky nebo (chraň bůh!) její dokončení na další stránce, hledám v tiráži jméno autora úpravy, abych mu poslal výhružný dopis. Mám ale dojem, že poslední dobou už je grafická úroveň tištěných literárních periodik o poznání lepší a že to asi nějak souvisí s rostoucí péči věnovanou úpravě knih a také s rostoucím povědomím o tom, co to vlastně dobrý grafický design je.

Na konci roku 2008 zde na jedné straně stojí nenápadné, knižně a kultivovaně pojaté Souvislosti (studio Lacerta), na opačném pólu pak „obrázkový“ Host (pod úpravou je podepsán redaktor Martin Stöhr) s prudce dekadentními kolážemi Miroslava Huptycha na obálkách. Literární noviny (autor neznámý) jsou šedivé a výrazem nesoučasné. Oproti tomu kulturní týdeník A2 (design Helena Šantavá, sazba Marek Naglmüller) je příjemný, moderní a přehledný, prozrazuje jasnou koncepci i zručnost v úpravě. Grafiku brněnského, převážně divadelního časopisu Rozrazil navrhl jeho editor Pavel Řehořík a ladně zkombinovat písma se mu ani přes velké nasazení nepodařilo. Revolver Revue (výtvarník a redaktor Viktor Karlík) se svou typickou obálkou je vděčná vlastní tradici, ale ve vnitřní úpravě tápe kdesi mezi solidním konzervatismem a pokleslým plakátovým kýčem. Literární obtýdeník Tvar (Lukáš Pertl) pracuje docela příjemně s osobitými detaily a zachovává si tvář. Výrazně vyčnívá asi jen starosvětsky pojatá literární revue Weles (Leoš Knotek), která velmi dobře a adekvátně sborníkovému mediu pracuje s papírem i použitými písmy…

Zdá se tedy, že redaktoři si pořídili ještě blbuvzdornější grafické programy, než měli k dispozici v minulosti, z největších chyb se poučili a zcela evidentně si oblíbili písma českých autorů, kterých je v jejich časopisech přehršel. Přesto je však u většiny periodik stále zjevné, zda je upravoval poučený amatér, nebo skutečný odborník. A také jejich podoba mimoděk prozrazuje mnohé o tom, kým se cítí vydavatel být, jak vnímá sám sebe a jak vlastně vnímá svého čtenáře.

Vyšlo v (absolutně nejčastěji redesignovaném) literárním měsíčníku Host 1/2009. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

Typo 365

Typo 365 je v pořadí druhá ročenka „nejlepších“ textů o typografii, do které jsem přispěl dvěma články. Najděte v ní ale i příspěvky od osob mnohem povolanějších (namátkou Reza Abedini, Erik van Blokland, Veronika Burian, Matthew Carter, Tobias Frere-Jones a další).

Doporučuji

Radkovi Sidunovi se povedlo zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milovníci typografie znají z knižní edice Gema z Odeonu. Alphapipe nabízí Briefcase Type Foundry.

Správa webu