Typographie, grafika, čeština et cetera


Archiv pro ‘umění a kultura’ kategorii

Aldo van Eyck a jeho železobetonová hřišťata

20. 6. 2016 | jeden komentář

V rámci symposia k Bienále Brno vystoupily v sobotu ve Scale Denisa Kollarová a Anna van Lingen, aby představily svůj projekt Seventeen Playgrounds, věnovaný tvorbě architekta Aldo van Eycka, přesněji řečeno jeho dětským hřišťatům pro město Amsterdam. Van Eyckova tvorba očividně představuje jeden z úplně nejkrásnějších a nejčistších příkladů moderní městské architektury, jež zásadně a okamžitě pozitivně mění vzhled, fungování i atmosféru města.

Vše začalo v roce 1947, kdy architekt navrhl své první amsterdamské hřiště, ale už brzy nato se jeho koncepce stala nesmírně populární mezi občany, kteří sami začali urgovat městskou reprezentaci, aby nechala zbudovat podobná hřiště i v jejich nejbližším okolí. Výsledkem pak bylo několik stovek unikátních míst určených pro děti (a jejich rodiče), výrazně promlouvající do života občanů a zároveň i ovlivňující jejich estetické vnímání.

aldo-van-eyck1

Důvodů popularity van Eyckova přístupu bylo hned několik. V prvé řadě samozřejmě řešení ožehavého problému trávení volného času městských dětí. Před válkou si děti hrály přímo na ulici a na řece, ve vnitroblocích domů a dalších improvizovaných místech. V poválečné době, v souvislosti s nárůstem automobilové dopravy, se stalo městské prostředí méně bezpečné. Aldo van Eyck vytvořil místa s jasným účelem a poselstvím, přikročil k nim ale geniálně v tom, že je koncipoval jako naprosto přirozenou součást veřejného prostoru. Jeho hřiště nebyla nikdy oplocenými, izolovanými, uzavřenými klecemi, právě naopak — všechna logicky navazovala na existující zástavbu, přizpůsobovala se jí a nebo s ní byla v přímé interakci.

aldo-van-eyck3

Nová hřiště vznikala primárně na místech různě zanedbaných, na nevyužitých dvorcích, úzkých parcelách po zbouraných domech, často ale i na místech, kde si je dnes už vůbec neumíme představit, uprostřed rušného bulváru a také mezi dvěma souběžnými silnicemi… zkrátka kdekoliv, kde se naskytlo jen trochu místa pro dětskou hru.

Druhým důležitým faktorem, který zapříčinil popularitu amsterdamských hřišťat, byl nesporný cit architekta reakci na konkrétní prostředí a prostorové dispozice. V rozporu s aktuálním stavem, kdy je hřiště více méně náhodným seskupením dřevěných a plastových katalogových objektů uvnitř obdélníkového oplocení, koncipoval van Eyck veškeré své realizace přímo na míru. Z toho vyplývá, že půdorys hřiště, jeho struktura i vzhled se mohly dramaticky lišit místo od místa, přestože byla každá realizace v zásadě tvořena obdobnými objekty. Univerzálnost, modularita a jednoduchost jednotlivých prvků připouštěla nekonečně mnoho smysluplných variant. Navíc byly veškeré prostorové konfigurace řešeny maximálně prakticky: tak, aby měli případní dohlížející rodičové dokonalý přehled o dění i bez toho, aby byli nuceni průběžně měnit svoji polohu.

aldo-van-eyck2

Hovoříme-li o stavebních prvcích, které se v Amsterdamu používaly, je třeba zmínit dva zásadní momenty ústící v nadčasovost van Eyckovy práce: prvním z nich je kvalitní materiálové řešení (čistý hliník a beton), druhým z nich ryze abstraktní pojetí všech stavebních prvků. Jednoduché hliníkové hrazdy ve tvaru obdélníku, velké kulovité prolézačky, kruhové betonové stupínky a samozřejmě i různě velká a různě tvarovaná pískoviště: kruhová, čtvercová, trojúhelníková i šestiúhelníková, obyčejně opatřená sníženými vstupy dovnitř objektu.

Herní prostory bez křiklavých signálních barev a návodných, příliš konkretizujících motivů, utvářely nejen logické pokračování městské zástavby, ale především cenný prostor určený pro dětskou fantazii. Dítě není jen pasivním účastníkem mobilních atrakcí vyrobených z plastu a majících tvar draka, slepice nebo hradu. Samo se stává hybatelem dění, samo zdolává překážky pomocí vlastní síly, mrštnosti a představivosti.

aldo-van-eyck4

My, kteří jsme vyrůstali ještě v komunismu, si dobře pamatujeme, že sídlištní hřiště aplikovala mnohé obdobné principy, kterých ve své práci využíval Aldo van Eyck. Lišila se ale především ve dvou oblastech: ve využívání křiklavých nátěrů (červená, žlutá) a v příliš mechanickém, katalogovém rozmisťování jednotlivých herních prvků. Dá se říci, že tím naše východoevropská hřišťata dokonale vystihovala „étos“ výstavby paneláků, nic to ale nemění na tom, že paneláková sídliště byla — na rozdíl od amsterdamského veřejného prostoru — poněkud bezútěšná.

aldo-van-eyck6

Denisa Kollarová a Anna van Lingen již několik let mapují rychle mizející pozůstatky van Eyckových hřišť. A nejen to — jsou také v kontaktu s městským úřadem, jehož úředníky se snaží přesvědčit o univerzální kvalitě řešení vzniklého na konci čtyřicátých let. Představa, že by se jim podařilo některá z hřišť zachránit či revitalizovat, případně z nich utvořit jakýsi inspirační zdroj pro budoucí úvahy o místech se stejným účelem, však není příliš reálná. Hlavní překážkou jsou dnešní přísné bezpečnostní regule, které de facto znemožňují tvorbu hřišť bez oplocení, postavených přímo uprostřed městského života a provozu, hřišť sestavených jen z kovu a betonu. Přesto stojí za úvahu, jestli ta místa, která dnes už považujeme za málo bezpečná, nevychovávala děti k větší zodpovědnosti než všechny ty debilní skákací hrady a trampolíny.

aldo-van-eyck5

Tanec v ruinách. Nálezy Jiřího koláře

23. 11. 2014 | žádné komentáře

Včera skončila v Galerii Smečky druhá výstava (vedle té v Museu Kampa), konaná u příležitosti stého výročí narození Jiřího Koláře. Jmenovala se Tanec v ruinách, stála deset korun a představila nedávno nalezené práce z Kolářova raného tvůrčího období. K výstavě vyšel katalog (poprvé jsem ho zahlédl ve formě makulatur v tiskárně Libertas/Indigoprint), upravený Petrem Bosákem a Robertem Jansou. Reklama říká, že koncepce knihy je nekonvenční, ale na první pohled publikace vypadá jako úplně normální katalog ve vazbě V2 nebo V4. Teprve při bližším prozkoumání se ukáže, v čem ta nekonvenční koncepce má spočívat, a jsou to konkrétně tyto dvě věci:

1) Použití různých druhů papíru pro knižní blok
2) Použití různých formátů papírů

Tanec v ruinách

Střídání papírů mám rád a zde hezky podtrhuje ten kolážový princip tvorby. Druhá věc mě víc štve než těší, protože výsledkem je knížka, ve které se špatně listuje. Zatímco nahoře a dole je klasicky zaříznutá, na vnější straně se různost formátů projevuje tak, že jednotlivé stránky náhodně přesahují o jeden nebo dva milimetry ven. Vypadá to víc jako chyba než záměr, a manipulace s blokem je kvůli tomu trochu nepříjemná.

Měl bych asi ještě zmínit, že uvnitř bloku se občas náhodně objeví nepotištěný list papíru, seříznutý rovně nebo šikmo pár centimetrů od vnějšího okraje dovnitř. Je to všechno jakoby cool, ale veškeré vložené vakáty nemají žádný jiný smysl než vypadat cool, nebo jsem ten smysl aspoň neobjevil. Vakáty neoddělují jednotlivé části knihy, nenesou žádnou informaci, prostě jenom trčí uvnitř bloku a vytvářejí určitý typ materiálového kontrastu, což ve výsledku působí poněkud samoúčelně. Ale po pravdě — kdo jsem já, abych to hodnotil?

V každém případě je to docela hezká knížečka a coby fanoušek Koláře jsem ji samozřejmě hned přidal k těm ostatním kolářovským monografiím a katalogům, které už v domácí knihovně mám. Neobešlo se to ale bez jedné trochu komediální příhody.

Na výstavě jsem si všiml, že vedle katalogu mají ještě jinou brožuru stejného formátu a s jinou obálkou, opatřenou kruhovými výseky. Pak se mezi mnou a prodavačkou odehrála přibližně následující konverzace.

— Dobrý den, támhle máte katalog k výstavě… ale co je ta druhá knížka stejného formátu, která stojí dvojnásobek?
— To je úplně stejný katalog, který se liší jen obálkou.
— Super, mohl bych se na něj podívat?
— Říkám, že to je úplně stejný katalog.
— A můžu si ho vzít do ruky a prohlídnout si zblízka tu perforaci?
— Já vám ho takhle zdálky ukážu, protože je to úplně stejný katalog. Nechci, aby nám ho lidi osahali, my jsme dostali jenom šest kusů.
— Aha, ale já bych si ho docela rád koupil, tak si ho chci nejdřív prohlídnout, můžu se na něj konečně podívat!?

Dotyčná dáma se nechala třikrát prosit, než mi dala do ruky jeden obyčejný katalog s papírovou obálkou. A i tak se tvářila se, jako bych chtěl rukama upatlanýma od čokolády nebo rovnou od hoven osahávat nějaké umělecké dílo za sedm milionů tři sta padesát tisíc. Katalog jsem si nakonec koupil, třebaže mne paní svým chováním dost aktivně odrazovala. A i přesto, že cena 600 Kč je naprosto neadekvátní publikaci o rozsahu 148 stran. Ale asi jsem blázen, ten výsek jsem prostě chtěl. Vzadu na obálce je číslování 14/20, což má asi znamenat, že jde o „limitovanou edici“ dvaceti kusů. V tom případě asi bude obálka tištěná digitálně a vysekávaná ručně, vážně nevím.

Tanec v ruinách

Tanec v ruinách

Později u vína jsem si pak ještě všiml, že je knížka špatně slepená — pod obálkou je úplně vytečené lepidlo. Tady se Indigoprint moc nevytáhl, palec dolů. Ve Smečkách už výstava sice skončila, ale ještě pořád můžete jít na Kampu, kde je Kolář vystavený až do ledna 2015.

Type O Negative — October Rust

29. 5. 2014 | žádné komentáře

Type O Negative logo

Zvukový bonbónek pro vaše uši. Jestli mě paměť nešálí, byla těmito slovy nadepsaná recenze na desku October Rust od brooklynských Type O Negative, publikovaná někdy v roce 1996 v jakémsi rockovém časopise, nejspíš asi ve Sparku. Pak jsem viděl v televizi videoklip My girlfriend’s girlfriend, a to v nezapomenutelném hudebním pořadu Eso, moderovaném afektovanou Terezou „Čágobelo“ Pergnerovou. Muselo to být ještě v době, kdy brala jen piko, ještě chvíli před tím, než nafotila lechtivé fotky pro erotický magazín a těžce vydělané miliony pak rychle projela v heroinu. Vzpomínám si, že klip mě tehdy moc nebavil, přestože v něm byly psychedelické barvy a docela pěkné lesby, a muzika mi přišla primitivní a vcelku bezduchá. Kdybych jen tušil!

Až teprve o rok nebo o dva později se ke mně dostalo celé album v iksté kopii na audiokazetě. A byl jsem lapen, téměř okamžitě a v podstatě navždy. Těžká, depresivní, pomalá, ale extrémně melodická hudba, plná lásky, násilí, hudebních i skutečných orgasmů, dekadence, tlení a umírání. Temné klávesové vyhrávky, podladěné kytary, záhrobní basa… a nad tím vším čněl hlas. HLAS!

Peter Steele — třímetrový orangutan na steroidech, s uhrančivýma očima, do mramoru vysekanými lícními kostmi, havraními vlasy až na zem a basovou kytarou zavěšenou na tlustém řetězu. Be my drrrrruidess, volá čtyřmetrový Steele ve stejnojmenné skladbě a nechává si záležet na obzvlášť brutálním a neamerickém R. I’ll do anything to make you cum. I’ll do anything to make you…, mručí o kousek dál spasitel Steele a docela mu to věříte, třebaže jste třeba hetero. Am I good enough for you?, ptá se — nejspíš jenom řečnicky — barbar Steele a chce se vám křičet, že ano, že je úplně boží a nikdo mu to už nevezme. Osmimetrový basák Steele pravidelně střídá čistý mužný hlas se záhrobním šepotem i brutálním mručením. Desetimetrový Steele se vznáší nad kytarami… a když potom zavelí Die with me, máte nezvladatelnou chuť nechat se přemluvit.

S každým dalším poslechem se mi to album víc a víc zarývalo pod kůži, až se z něj nakonec stala jedna z nejdůležitějších a taky nejposlouchanějších desek mého života. Dopřávám si ho v plných doušcích a na plné koule přesně v takové večery, jaký je dnes. Když za oknem padají dlouhé špagáty vody a pokrývají ulice čpavým vlhkem. Nejsem fanatik a mám samozřejmě rád i spoustu jiné muziky, ale k October Rust se stejně vracím pořád dokola. Patří mezi těch několib alb, která jsem slyšel asi tisíckrát, pamatuji si jednotlivé skladby podle názvů a většinu z nich poznám už po několika prvních tónech, akordech, skřecích či zasténání. Což se o drtivé většině hudby, kterou jsem si později pořídil digitálně, říct rozhodně nedá. Dokonce i zvuk toho alba, vlastně zvuk celé kapely, je nezaměnitelný a neopakovatelný. Zatímco na koncertech hrávali TON většinou docela strašlivě, studiová alba v sobě mají cosi magického, nepopsatelného. Typický zvuk, jedinečné vstvení nástrojů, hromový vokál, dunivé bicí a skoro nekonečné, někdy i patnáctiminutové balady. Je to ještě metal? Doom metal, gotický rock, nebo snad dokonce pop? Všechno dohromady a možná právě nic z toho… Zvukový bonbónek pro vaše uši.

S kapelou vzácné krevní skupiny se pojí jedna grafickodesignérská zajímavost. Je to první kapela, u které jsem si všiml jednotného vizuálního stylu. Má svoji korporátní barvu — zelenou — která se objevuje na všech albech, na fotkách, na oblečení, dokonce i na hudebních nástrojích. A i všechny obaly řadových desek dodržují jednotnou typografickou úpravu, totiž písmo úhledně poskládané do protějších rohů.

Type O Negative

Stejně důsledně působí „logo“ kapely, zcela nemetalové. Chytré, jednoduché, moderní a v kontextu temně rockových žánrů podobně progresivní jako celá hudební tvorba skupiny. Značka vynikne především v kontrastu se všemi těmi death/doom/blackmetalovými zrůdnostmi.

Hned od chvíle, co jsem si pořídil gramofon, měl jsem October Rust na seznamu věcí, které mi rozhodně ve sbírce nesmí chybět. Ale vinyl byl dlouho nedostupný, tak jsem si ho pořídil až dnes, po dlouhém čekání. Konečně se teď deska vyjímá vedle podobně brilantního staršího brášky pod názvem Bloody Kisses, vydaného v roce 1993. A taky vedle posledního alba Dead Again (2007), které svým názvem předznamenalo konec kapely. O tři roky později totiž Peter Steele zemřel na srdeční příhodu.

El pé platně

28. 5. 2013 | 3 komentářů

Stihl jsem sice ještě oposlouchat pár nahrávek z kotoučového magnetofonu, ale celé moje dětství na přelomu osdesátek a devadesátek mě provázely staré audiokazety. Nejprve pochybné černé kopie dovezené z polské burzy za padesát ká čé, později regulérní nahrávky z českých obchodů za dvě sta padesát. Na děšivých kazeťácích za pár stovek bylo úplně jedno, co přehráváte, vždycky to nakonec hrálo strašlivě. Pokud jste ovšem neměli pátou nebo šestou kopii Guns N’ Roses, ta hrála ještě o pořádnej kus hůř. Ostatně přestávkové šmelení s kazetami, to byla vedle čáry a hokeje na lavici jedna z hlavních kratochvílí jinak trudných let na základní škole.

Pioneer PL112 + Receiver SX450

Někdy tak kolem roku 1995 se u nás začaly hromadně nakupovat kompaktní disky, jenže při cenách kolem pěti set padesáti Kč za zahraniční album to byla absurdní investice, nahrávající pažravým producentům. Už po roce 2000 rozšiřovali své kolekce CD jen staří fotrové, my ostatní jsme kvapně přešli na brutálně komprimované MP3. A šmelení s kopiemi kazet se transformovalo v neřízenou distribuci všemožných výpalků. Vzpomínám si, že v roce 1998, kdy ještě nebylo samozřejmostí mít doma počítač a vypalovačku, se chodilo do specializovaných firem, kde vám za stovky korun (!) vypálili jedno cédéčko. Dnes už se tomu děti asi budou smát…

Asi před deseti lety, když jsem se přestěhoval do Brna, měl jsem v pronajatém bytě jakýsi prehistorický gramofon s integrovaným zesilovačem a propojenými bedničkami. Nehrálo to dohromady moc dobře, ale na občasné buzerování opilých kamarádů deskami se Sagvanem Tofi taková sestava stačila ažaž. Pak jsem se ale odstěhoval do jiného bytu, a posledních osm let byl odsouzený k poslouchání hudby výhradně z plastových bedniček od počítače, na kterých se dalo kroutit akorát ovladačem výšek, to bylo vše. Když nad tím teď přemýšlím, nikdy v životě jsem ještě neměl řádnou aparatůru, na které by bylo možné užít si ta kvanta hudby, co jsem postupně nasbíral z ripovaných CD a různě postahovaných empétrojek. Takže pravděpodobně už trpím absolutní, nevratnou hudební hluchotou… a v podstatě nevím, jak má znít pořádná muzika.

Bez ohledu na to, že chyběl gramofon, kupoval jsem si příležitostně vinylové desky; kvůli obsahu i kvůli designu. V posledních letech zažívá starý vinyl neskutečnou renesanci — a ať už si o souboji analogové a digitální hudby myslíte cokoliv, tak velká černá deska na pořádném gramofonu je nejen hudební, ale doslova rituální zážitek, kterému trapné plastové disky ani empétrojky z flešky konkurovat nemůžou. Takže když už se moje sbírka desek začala povážlivě rozrůstat, začalo být jasné, že další akvizicí musí být gramofon a solidní reproduktory k němu.

Jsa totální hi-fi-laik, napsal jsem o plánované akvizici na Facebook a dostal doporučení na prodejce na Aukru, který je blázen do audiotechniky a nabízí občas opravdové skvosty. Můj plán investovat do gramofonu a bedniček „pár tisíc“ vzal rychlé za své, té krásné technice se prostě nedalo odolat. Takže nakonec jsem koupil vintage gramofon, zesilovač i bedny, a vytvořil z nich docela obstojnou aparaturu. Jistě, mohl jsem si pořídit nové komponenty, ale většina současných produktů s digitálními displeji nemá duši, jsou to v Číně smontované bazmeky s papírově nabušeným výkonem. To zachovalý gramofon, který už hraje čtyřicet let, v sobě má kus historie, není to fádní černá krabice s plastovými tlačítky a dálkovým ovládáním.

Pioneer PL112 + Receiver SX450

Japonský Pioneer dělal v sedmdesátých letech úžasné produkty. V každém katalogu (dají se najít na internetu) měl celou škálu gramofonů od plně manuálních přes poloautomaty (auto return) až po plně automatické, které vám v průběhu přehrávání upletly svetr. Mnozí pravověrní hifisté dodnes říkají, že manuál očesaný až na kost je nejlepší, obejde se bez nadbytečných součástek, které se časem pokazí. Já jsem to dlouho zvažoval a nakonec se přiklonil k manuálnímu gramofonu PL112, jak byl nabízený v katalogu 1976/1977. Jedná se vlastně o funkčně nejjednodušší verzi z celé produktové řady, obsahuje pouze přepínač rychlosti, zvedání ramene a nastavení antiskatingu. Čistý, jednoduchý, založený na kombinaci kovu, dřeva a hezké typografie. Nejen na svou dobu je gramofon na vysoké konstrukční úrovni — má kvalitní ramínko, dvojí odpružení a motorek v nezávislé kinematické sestavě.

Ve zhruba stejné době vyráběl Pioneer i nádherné stereo receivery. V katalogu 1978/1979 nabízí několik příbuzných typů s podobným vzhledem i technickými parametry (ve kterých se samozřejmě vůbec nevyznám). Moc se mi líbil typ s černým předním panelem a analogovými budíky, ale musel bych dlouho čekat, než dorazí z opravny, rozhlas totiž nefungoval stereofonně. Takže nakonec jsem si vybral coby alternativu Pioneer SX-450. Jednoduchý, ale velice pěkný přístroj, který má všechno, co od něj chci. Receiver dohromady s gramofonem svým designem ladí skvěle, mají stejnou barvu dřeva a pocházejí dokonce od jednoho majitele. Zkoušel jsem přehrávat rádio, ale už jsem si úplně odvykl — některé stanice buď šumí, nebo hrají čistě jen v mono, chtělo by to asi připojit lepší anténu. V době, kdy už všechna rádia vysílají digitálně, asi nemá cenu řešit klasický analogový příjem. Stejně z českého vysílání poslouchám jen Vltavu a Jazz, přičemž druhá jmenovaná stanice klasicky po vlnách nevysílá vůbec.

Pioneer PL112 + Receiver SX450

Říká se, že minimálně padesát procent investice do aparatury by mělo jít do reproduktorů, protože zvuk závisí hlavně na nich. To jsem sice nedodržel, ale i tak se mi, myslím, podařilo pořídit za málo peněz hodně muziky (a to doslova). Hlavně ve srovnání s plastovými ubožáky k počítači je to učiněný ráj. Anglická firma Bower&Wilkins patří mezi renomované výrobce reprosoustav, nejznámější je díky svému šílenému šnečímu výrobku Nautilus v ceně cca jeden a půl milionu ká čé (ten si schválně najděte). V devadesátých letech uvedli na trh velice populární řadu DM601, která svého času patřila mezi špičku v dané kategorii. Postupně se dočkala dvou pokračování (S2, S3) a zlé jazyky tvrdí, že první typ hrál lépe než jeho „vylepšení“ bráchové. Reproduktory jsou kromě nadčasového designu zajímavé i tím, že mají kevlarovou membránu basového reproduktoru, vyznačují se vysokou tuhostí při nízké hmotnosti. A všichni hráči Counter Strike vědí, že z kevlaru se vyrábějí mimo jiné neprůstřelné vesty. Nejsou to úplně maličké bedny, s rozměry 356×204×244 se nacházejí spíše na horní hranici daného segmentu. Při instalaci doma jsem je neměl kam narvat, protože všude překážejí knížky. Jedna police v knihovně si ještě říká o převrtání do jiné polohy, jednou se k tomu budu muset dotlačit.

Dohromady to všechno hraje nádherně, nemá cenu rozpitvávat detaily. Balzám. Úplně nadšený jsem hlavně z jazzových nahrávek, které na sestavě hrají božsky, zpěvavé výšky se střídají se zadumanými tóny kontrabasu, ve středech to valí jako o život. Největší trik samozřejmě je, že i u tak staré sestavy se dá do AUX vstupu připojit kabel vedoucí od notebooku — na receiveru dvakrát cinch, v počítači obyčejný 3,5mm jack. Receiver pak žene do beden všechno možné, internetovým rádiem a Google Music počínaje, filmy a Youtube konče.

V současné době vycházejí velmi často takzvané audiofilské edice na silnějších 180gramových (až 200gramových) vinylech. Oproti tenčím 120 až 140gramovým nahrávkám by měly mít lepší a dynamičtější zvuk a větší odolnost proti opotřebení. Těžší deska = víc materiálu, takže teoreticky i dražší výroba. Jenže většina vinylů stejně obsahuje recyklovaný plast (až 30 procent), takže tlustá deska nemusí znamenat automatickou výhodu. Může mít v sobě různé nečistoty, které negativně ovlivní zvuk i na fungl nové desce, bude to praskat. Z toho důvodu se ještě prodává tzv. Virgin Vinyl, ve kterém by už žádný recyklovaný materiál být neměl.

Teď vidím, že jsem se úplně zbytečně rozepsal o nezáživných technikáliích a zapomněl se zmínit o tom hlavním, totiž o samotných gramodeskách. Ale vy už to všechno dávno znáte, protože patří k dobrým mravům vědět, že je to jedno z nejvděčnějších médií, ke kterému se člověk může dostat. Rozměr LP je jedno velké plátno, na kterém se můžete vyřádit o mnoho víc než na kompaktu anebo, nedejbože, audiokazetě. O-BROV-SKÁ plocha pro písmo a obraz. Takový malý plakát, kam se toho vejde hromada, když zrovna chcete. K tomu navíc ještě neobvyklý čtvercový formát a tedy i nekonečné možnosti kompozice, rotace titulu, zkrátka totální fantazie. Z éry dlouhohrajících desek pochází přehršle ikonického grafického designu, mezi nejznámější kousky určitě patří floydovské album The Dark Side of the Moon od londýnské designérské skupiny Hipgnosis, která dělala i pro Led Zeppelin, Yes, Genesis a spoustu dalších muzikantů. Dokonale čistá grafika se známým optickým hranolem, rozkládajícím bílé světlo na barevné spektrum. Reedice vydaná ke čtyřicátému výročí vzniku alba má stejnou úpravu jako originální britské výlisky z roku 1973 a neobsahuje tudíž žádné plevelné nápisy, jenom ilustraci. Označení kapely původně řešila malá samolepka na ochranné fólii, po rozbalení Vám zůstala čirá krása.

Dark Side of the Moon

No ale i v československém Supraphonu nebo Pantonu se našlo dost hezkých obalů na gramodesky, zvlášť v oblasti vážné hudby, kde se mohl dobře uplatnit náš tradiční cit pro typografii lépe než na singlu Holky z naší školky. Vysloveně boží je Šeherezáda Rimského-Korsakova, kterou navrhl Gustav Šeďa v roce 1970. To je krásný příklad náramného typografického „loga“, citlivě odkazujícího na arabské písmo… Není to jenom prostor titulní strany LP desky, který se dá graficky zpracovat. Častá jsou alba obsahující dvě desky, protože celá nahrávka by se v odpovídající kvalitě na jedinou fošnu nevešla. Bývají uložené ve dvojitém obalu, kterému se říká gatefold, prostor pro grafiku se tím zvětšuje na úctyhodný dvojnásobek. Kromě obalu je potřeba upravit i středovou samolepku na samotné desce, v posledních letech navíc přibyla možnost vyrábět desky v jiné než černé barvě, možnosti jsou tím o dost pestřejší. Existují desky zelené, modré, červené i bílé, skvěle vypadají vinyly průhledné. Finální řešení představují desky potištěné grafikou celé od středu až po okraj — obsahují buď motiv z obalu LP, nebo samostatnou grafiku…

Šeherezáda

Přijde mi docela pozoruhodné, že na vinylu dnes vycházejí především metalová alba. Nevím, jestli je to móda, náhoda nebo boží vůle, ale faktem je, že pokud chcete v roce 2013 koupit nové desky, nejvíce toho najdete v metalových žánrech. Díky tomu jsem bez velké námahy sehnal některé zásadní desky z devadesátých let, které tvoří nezbytný základ mé temnější části diskotéky. Zaplesal jsem nad Type O Negative (Bloody Kisses) i My Dying Bride (The Angel and the Dark River), juchal u Opeth (Orchid, z novějších Blackwater Park, Damnation, Herritage), teď jim ještě sháním kamarády: zejména Moonspell, Anathemu a některé další. Coby typograf nesmím zapomenout ani na Master’s Hammer Františka Štorma — strašlivě srandovní blackmetalová muzika (astrálně-hekatombický senilní gay-metal) a taky skvělá grafická úprava se Stormovými dřevořezy.

Gramodesky

Mimo metal přehrávám i některou rockovou klasiku a pár českých úchyláren (Sagvan, Dalibor Janda, Kotwald—Hložek), momentálně si ale dávám za úkol sehnat všechna nejoblíbenější jazzová alba včetně moderních nahrávek; bude to v každém případě Esperanza Spalding i Amy Winehouse, David Dorůžka bohužel na černé desce nevyšel. Naštěstí je ale k dostání spousta rozhlasových her, mezi moje nejoblíbenější určitě patří troj-LP Hrabě Monte Christo se Soukupem a taky Komisař Maigret s Hrušínským — toť veliká slast!

A protože pár božích desek mi pořád ještě chybí (špatně se shání), doplním ještě malý inzerát. Koupím teď hned za přiměřenou cenu LP platně:

  • Type O Negative: October Rust
  • Type O Negative: World coming down
  • Moonspell: Wolfheart
  • Moonspell: Irreligious
  • Moonspell: Sin/Pecado
  • The Gathering: Mandylion
  • The Gathering: Nighttime Birds

Jestli se něčeho podobného chcete zbavit, pište mi rychle na mail info@book-design.eu!

Převážně pražská invaze do brněnské galerie

16. 11. 2011 | jeden komentář

Meziměstská, mezinárodní ani meziplanetární řevnivost, dokonce ani jakákoliv jiná podoba nacionalismu a vyprseného patriotismu mě ani za mák nezajímají. Pro brněnské firmy ale pracuji docela rád, protože se mi zdá logické a správné podporovat lidi, kteří jsou součástí mého privátního prostředí k životu. Proto svou prací (nebo penězi) vyjadřuji podporu nejen místnímu nakladateli, ale i zelináři a uzenáři, hospodskému, holkám od tyče a pouličním prodejcům čehokoliv. Ani mimobrněnské peníze mi moc nesmrdí, takže spím docela klidně ani při fakturaci většinou nemívám špatné svědomí.

Atrium — katalogy výstav v Pražákově paláci Moravské galerie

Atrium — katalogy výstav v Pražákově paláci Moravské galerie

Funguje to i naopak, takže mi neušlo, že Moravská galerie se stala klidným přístavem mimobrněnských, především pražských designérů. Tvůrci vizuálního stylu Moravské galerie jsou už několik let pánové z pražského studia Side 2. Na rozdíl od starého a nepřehledného webu od (pražských) DGU, který nám tady dlouho ztrpčoval život, se jim povedlo poměrně vkusně a jednoduše, v duchu minimalistického švýcarského stylu, upravit web i tiskoviny tak, aby se netloukly s rozmanitým vizuálním obsahem, který galerie návštěvníkům nabízí. Rád si prohlížím výstavní programy, které mi chodí do schránky, rád nakupuji knihy v Místodržitelském paláci, kde mají polepené regály infantilními samolepkami. Fantastickou práci odvedlo studio Side 2 především na vizuálním stylu pro Jurkovičovu vilu, která shodou okolností stojí jen pár metrů od mého bytu a spadá pod křídla Moravské galerie. Pomocí — vlastně primitivních — pixelových ilustrací dokázali vtipně navázat na dekorační balast slovenského architekta, ale zároveň vytvořili originální a hlavně funkční orientační systém i kouzelné tištěné prospekty. Dokonalý balanc mezi starým a novým, gejzír nápadů a poctivá práce.

Nijak se netajím výrazně menším nadšením z propagace Bienále Brno, které Moravská galerie pořádá, a je mi jedno, jestli v soutěži o vizuální styl vítězí pražští designéři, nebo intergalaktická expedice. U vítězných prací mi zpravidla uniká jejich smysl, často jsou odtržené od reality a odmítají srozumitelně komunikovat podstatu neseného sdělení. Aktuální plakáty od Adély Svobodové (?) naštěstí patří k těm lepším z posledních let. Vystačí si jen s typografií odkazující na pestrost grafického designu, nesnaží se o komplikovaný a zdánlivě rafinovaný komunikační kód, který zpravidla víc otravuje než těší. Nemohu se dočkat ostatních realizací, snad nezklamou.

Úplně čerstvou zkušenost teď ale mám s katalogy krátkých výstav v atriu Pražákova paláce. Pro Moravskou galerii je upravuje Radim Peško, který žije v Amsterodamu a věnuje se kromě grafického designu i tvorbě nepříliš krásných, ale v jistém ohledu originálních autorských písem. Ačkoliv mě Peškova tvorba většinou zdaleka míjí, série katalogů Atrium mě baví tím, s jakou lehkostí se dovede vypořádat s nesourodými uměleckými projekty. Výsledkem je seriál subtilních sešitků, které svou střídmostí a rezignací na přehnanou „kreativitu“ dobře slouží zamýšlenému účelu ve zhuštěné podobě informovat o jednotlivých autorech. I přes velký záběr projektů si všechny katalogy drží pevnou koncepční linii, obálky citují nebo parafrázují umělecká díla či jejich fragmenty. Pomocí několika signálních barev a obrysových linií vytvářejí sérii decentních, neinvazivních a zpravidla i abstraktních kompozic. Pěkná realizace na minimálním prostoru několika stránek.

Moravská galerie nepochybně má určitou vizi. Ví, kam směřuje a jakým způsobem se chce prezentovat. Ačkoliv ne všechny výstupy mě dovedou oslovit, na výsledcích je s odstupem času vidět, že vedení má dlouhodobou ambici dát prostor současnému designu, který se často vymyká průměrnosti, líbivosti a někdy i zbytečně bojácným očekáváním, která jako veřejnost máme.

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

Typo 365

Typo 365 je v pořadí druhá ročenka „nejlepších“ textů o typografii, do které jsem přispěl dvěma články. Najděte v ní ale i příspěvky od osob mnohem povolanějších (namátkou Reza Abedini, Erik van Blokland, Veronika Burian, Matthew Carter, Tobias Frere-Jones a další).

Doporučuji

Radkovi Sidunovi se povedlo zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milovníci typografie znají z knižní edice Gema z Odeonu. Alphapipe nabízí Briefcase Type Foundry.

Správa webu