Typofilos

Tak nám začaly prázdniny, milé děti. Abyste se následující dva měsíce nenudily, připravil jsem pro vás malou hru. Zde naskenovaný sešitek Zeměpisné rébusy pro mě z knihovny před několika měsíci zachránila Maruška, které tímto srdečně děkuji. O dalších skvostech získaných stejným způsobem si můžeme povědět někdy jindy, ale teď se prosím soustřeďme na tuto báječnou hříčku, kterou roku 1936 vydala Státní grafická škola v Praze. Obsahuje dvaadvacet pekelně zábavných grafických rébusů, které v sobě skrývají rozmanitá města, státy, poloostrovy, řeky a podobně. Dávám to sem na blogísek hlavně proto, že ve značné výhodě jsou znalci českého jazyka a typografové — několik řešení je totiž založeno na práci s přesmyčkami, diakritikou či interpunkcí. Příjemnou zábavu!

Kdo první všechno uhodne, dostane ode mě Perverše s věnováním. Musí si je ale vyzvednout po dohodě v Brně, protože se mi kvůli tomu nechce chodit na poštu. :) Aktualizace: rébusy nejdříve a nejlépe vyluštil Jirka Chomát, dostane knížku.

Do komentářů prosím nepište správná řešení, abyste nepokazili hru ostatním. Pokud jste už zoufalí a s rébusy si nevíte rady, na řešení odkazuji v komentáři číslo 7.

My, pionýři 7. A třídy 13. ZDŠ v Ústí N. L.-Bukově, se zavazujeme, že sebereme tolik železa, kolik vážila kosmická loď Východ i s astronautem. (Ohníček, 1961, č. 6)

Základní školy byly ještě v osmdesátých letech plné kolektivního dětského nadšení. Sbíralo se kdeco — papír i železo, na radiátorech se sušily pomerančové slupky a v hodinách výtvarné výchovy jsme kreslili kromě pohledů z okna i nezbytnou Auroru. A pro mnohé měla poměrně výsadní postavení vědeckofantastická literatura, která zakrývala nedostatek dobrodružství v socialistické mizérii. Mars se tak mohl stát zástupným symbolem pro dovolenou u moře, výlety na Venuši suplovaly únik z panelákového sídliště a kosmická technika, vyobrazená na obálkách časopisů a dostupná v podobě hraček, zdatně konkurovala nedostupné elektronice.

Režim si zprvu, na začátku padesátých let, s celým žánrem science fiction nevěděl rady, protože se vymykal oficiálním tendencím v duchu sorely. Později si ale uvědomil, že braková literatura i veskrze technicky orientovaná časopisecká média mu skýtají obrovskou příležitost k elegantní propagandě, kterou je možné snadno a bezbolestně ordinovat…

Zbytek článku je zveřejněn na serveru Typo.cz, ostatní fotografie pak na Picase.

Právě vyšly Perverše, sbírka mých básniček z posledních let. O vlastní poetické knížce jsem uvažoval už dlouho, ale teprve v listopadu loňského roku jsem se odhodlal udělat pořádek v archivu a oslovit při té příležitosti Martina Stöhra, jestli by o to v Hostu neměli zájem. Několik měsíců se nic nedělo, protože Martin se zalekl měkkých análních průduchů, a odmítal si ostatní básničky přečíst. Teprve po několika urgencích a pod pohrůžkou násilí se konečně odhodlal pustit do řádného čtení, a nakonec i souhlasil s vydáním, zvláště když jsem slíbil, že z toho nakonec určitě bude docela hezký knižní špalíček.

Nesporná výhoda celé práce byla v tom, že jsem sbírku bral jako čistě autorskou záležitost a vymínil si, že do ní nikdo nebude zasahovat. Nebylo nutné ohlížet se na rozpočet, protože jsem se rozhodl, že na vlastní knížce nebudu šetřit a udělám ji tak, jak sám uznám za vhodné. Z toho důvodu jsem si mohl dovolit zvolit poměrně luxusní poloplátěnou vazbu, vysoce kvalitní papíry, dvojbarevný tisk a ražbu. Knihu dělají materiály — minimálně z třiceti procent. V tomto případě možná i víc.

Grafika, ač jednoduchá, vznikala delší dobu. Zpočátku jsem počítal s žertovným názvem Hladivé průjmy dlaní, který mě inspiroval ku vytváření rozmanitých zlatavých koláčů s dotěrnými mouchami naokolo, později jsem si pohrával s myšlenkou doslovného převedení titulu sbírky do vizuální podoby. Nakonec jsem se ale podvolil doporučení (z)odpovědného redaktora a přiklonil se k libozvučnému názvu Perverše, který byl pro všechny případy přichystaný v zásobě. Několik týdnů jsem pak vytvářel minimalistické ilustrace, inspirované především krajinou ohanbí, a dobře se bavil nad všemi těmi uplakanými klitorisy, vagínami s patkou, pěstěným knírkem a podobně.

Perverše mají osmdesát stran a obsahují přes dvacet původních ilustrací. Vyšly v nákladu pěti set kusů, z nichž prvních padesát přednostních výtisků pro přátele je v tiráži číslováno a signováno. Knížku je možné koupit přímo na webu nakladatele nebo u Kosmasu. Základní informace jsou k dispozici na Fleuronu, efektní animace na soukromém webu, fotografie ve vyšším rozlišení na Picase.

Krajina České republiky se před každými volbami změní v přehlídku vymydlených obličejů, které na nás blahosklonně zhlížejí z billboardů a prostřednictvím marketingových hesel pronášejí zásadní životní moudra, ve snaze přesvědčit nás o významném přínosu politických idejí pro náš jindy tak bezvýznamný život a stát. Každý občan se najednou může ocitnout v samotném centru dění, protože právě jemu je adresovaná ta zářná budoucnost.

Naneštěstí se kdysi tak nesmírně propracovaná politická propaganda, prorůstající do všech možných sfér lidského života, v posledních létech rozmělnila v univerzální přehlídku vysmátých idiotů s kravatami. A vrchol originality dnes představuje politický kandidát se sakem švihácky přehozeným přes rameno. I když nám politické strany dokonale vytapetovaly veřejný prostor, možnosti agitační práce v exteriéru jsou ještě stále až trestuhodně nevyužité.

Mobilní propaganda

Vyčpělé politické kampaně a anti-kampaně by už potřebovaly závan čerstvého vzduchu. Dobře placení straničtí marketéři by udělali rozhodně lépe, kdyby místo angažování zahraničních mediálních takyodborníků zapátrali ve své knihovničce, jako jsem to dnes udělal já. Našel jsem v ní totiž báječnou příručku stranické propagandy, nazvanou Боевое оружие партии (Válečné zbraně Strany?). Kniha vyšla v roce 1977 v luxusním formátu, potažená rudým plátnem, vyzdobená zlatou ražbou a vytištěná na křídovém papíře. Je z ní dobře patrné, že ačkoliv také komunisté zahlcovali portréty svých ideových vůdců městský prostor, činili tak se značnou dávkou originality… a mnohdy i nechtěné komičnosti. Ale také humor do politiky patří!

Mír!

Jen máloco se vyrovná vlajce s podobiznou Lenina, připíchnuté ke vznášejícímu se balonu, stranickému video-terminálu a nástěnce v jednom, pojízdným nástěnkám na kolečkách (kombinovaným s hodinami a vlajkou) či různým falickým monumentům s pěticípým žaludem na vrcholu. Inspirace na nás číhá doslova na každé stránce a nevím, o kterou perlu s milým čtenářem podělit dříve… V hitparádě zásadních agitačních počinů rozhodně nesmí chybět deset metrů vysoký panel s blikajícím heslem MÍR, žárovkami orámovaný výkřik SLÁVA SOVĚTSKÉMU NÁRODU, protínající noční magistrálu, a hlavně panna Marie-brigádnice se svatozáří složenou z vavřínů, srpu a kladiva.

Nadoblačný VladiMÍR

Čím více se kochám sovětskou pokrokovostí v oblasti marketingových komunikací, tím zjevnější je skutečnost, že i prezentace našich politických uskupení by zasloužila mnohem větší propracovanost a údernost. Prostá barevná kodifikace je nedostatečná, navíc už je revoluční červená tradičně vyhrazena pro stranu, se kterou naši presidenti nemluví. Teprve řádně promyšlená sada grafických symbolů a jedinečných atributů může vytvořit cosi jako skutečný vizuální styl jednotlivých partají.

A sláva, ta nesmí nikdy chybět

Modře zbarvená neonová trubice, v půlkruhu obtočená kolem hlavy bezúhonného politika, by mohla aktivizovat také voliče se vztahem k tradičním křesťanským hodnotám. Dobrý slogan, vysázený tučnými kursivními verzálkami, orámovaný přetékajícími kelímky piva a výherními automaty KAJOT, by udělal mnohem lepší službu než poněkud primitivní oranžáda v ulicích. Na mítincích by se mohly rozdávat 3D brýle, které pupky stranických papalášů převedou do trojrozměrné podoby i na billboardech. Takhle dobře se vám povede, budete-li mě volit. Dámy a pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má? A podobně. Ostatně také politický kandidát oblečený v kožené bundě „křivák“ a plísňových džínách by působil mnohem důvěryhodněji než ve značkovém obleku — mohl by tak pomoci našemu obyčejnému člověku lépe se s ním identifikovat.

Váha a důležitost národního dědictví je přímo odvislá od toho, zda je nebo není dostatečně zdokumentováno a publikováno. Celá výtvarná hnutí i celé zástupy českých výtvarníků se svého objevení anebo rehabilitace dočkaly až v posledních letech, zatímco jiní na to své objevení ještě čekají. Co je psáno, je dáno, a co se už jednou otisklo na papír, stává se provždy veřejným bohatstvím, ze kterého lze čerpat a vůči kterému se lze ohrazovat.

Moderní česká kniha

Žijící autoři si své PR povětšinou zvládají obstarat sami, ale celé historické epochy výtvarné kultury si teprve musí počkat na svého badatele-nadšence, který se dobrovolně odsoudí k veřejné službě, o volných chvílích se přehrabuje v archivech a vtírá do společnosti galeristů a sběratelů, aby z nich vydoloval toužebný materiál pro svou práci. K takovým patří i Jindřich Toman, autor série Moderní česká kniha, která se po dlouhých pěti letech dočkala druhého dílu.

V roce 2004 vyšel péčí nakladatelství Kant první svazek Kniha v českém kubismu, zaměřený na vliv, jaký mělo moderní lomené tvarosloví počátku dvacátého století na knižní grafiku. Ačkoliv malířský kubismus byl typickým druhem importovaného výtvarného směru, na který se místní umělci adaptovali, specifický přínos českých autorů je nezpochybnitelný — kubistické principy se staly inspiračním zdrojem nejen pro malířský a sochařský projev, ale pronikly postupně i do užitého umění: architektury, designu, dokonce i do knižní grafiky, což je v rámci celého evropského kontextu jev zcela ojedinělý. V. H. Brunner, František Kysela, Method Kaláb i Josef Čapek dokonale transformovali lomené vidění světa do polohy užitého grafického umění, které i přese svou výchozí omezenou optiku tvoří variabilní grafický a typografický kosmos a zároveň i dostatečně soudržný výtvarný směr. Do něj se projektuje progresivní modernismus doby, pevností svých idejí dokonale zapadá do aktuálních potřeb proměněné společnosti.

Kniha v českém kubismu

Na sklonku roku 2009 se na pultech objevila kniha druhá, nadepsaná Foto/montáž tiskem, která se v některých ohledech trochu liší. Tvůrčí užití fotografie na knižních obálkách a v časopisech představuje mnohem širší a neohraničenější téma. I proto, že zatímco kubismus byl hnutím spíše krátkodobým a módním, technika fotografické montáže pokračuje s různými obměnami kontinuálně až do dneška. Bohatý obrazový soubor knižních obálek Jindřicha Štyrského a Toyen, Otakara Mrkvičky a Karla Teigeho, Františka Muziky a dalších představuje široké spektrum autorských přístupů k problematice moderní sériové produkce.

Při prohlížení souboru knižních obálek se ale nedokážu ubránit pocitu, že oběma knihám přece jen něco zásadního chybí. Titul série (Moderní česká kniha) naplňují jenom napůl, protože se vůbec nezaobírají problematikou vnitřní typografické úpravy. Grafika knižní obálky nebo řešení vazby jsou především plakátem vydávaného titulu, mají potenciální čtenáře zaujmout a nalákat ke koupi. Kniha jako trojrozměrný objekt se ale skládá také z knižního bloku, jehož výtvarné řešení má být v souladu s vazbou a přebalem, aby se obě tyto neoddělitelné složky vhodně doplňovaly. Bez přímého srovnání obojího se nedá posoudit, nakolik kvalitní je grafická úprava jako celek, a u neodborné veřejnosti se prohlubuje už tak dost pokřivený pohled na knižní grafiku, která se tak zplošťuje maximálně na řešení papírového přebalu.

Foto/Montáž tiskem

Řada lidí, mé nejbližší okolí nevyjímaje, vůbec netuší, že profese knižního grafika existuje. Mají pocit, že kniha se zhmotní v tiskárně a nebo rovnou v knihkupeckém krámě, zřejmě úplně bez doteku lidské ruky. Někteří sice chápou, že knižní obálka má svého autora, přinejmenším autora fotografie nebo ilustrace, ale autorství použitého písma nebo grafické úpravy je pro ně docela abstraktní pojem. Nerozumí tomu, že i formát knihy musel někdo navrhnout, že okraje stránky, řazení informací, velikost ani typ písma nespadly najednou shůry, ale jsou dílem konkrétního člověka, který strávil hodiny práce tím, že se snažil najít optimální vztah mezi formátem, písmem i obrazem, aby milovníka literatury při čtení pokud možno nic nerušilo a aby si z knihy odnesl kromě čtenářského zážitku i zážitek estetický.