Typofilos

Při recenzování nových písem jsme si s Davidem uvědomili akutní potřebu co nejpřesnější a nejsrozumitelnější písmové terminologie. Dobré názvosloví pojmenovává jednoznačně veškeré části liter. Umožňuje tak udržet terminologickou konzistenci mezi texty dvou nebo více autorů a činí snazším následný překlad textů do cizího jazyka.

Připravili jsme proto v průběhu posledních týdnů dokument Písmová anatomie, který je (soudě dle mého chabého přehledu o zahraniční literatuře) pravděpodobně nejpodrobnějším anatomickým přehledem, jaký existuje.

Česká literatura se nám jeví nedostatečná a nedůsledná, navíc v ní existuje několik nejasných či kolizních termínů, které se snažíme vyřešit, odstranit nebo obejít. Pokoušíme se také najít co nejvíce pojítek mezi českým a anglickým názvoslovím. Nejdůležitějším zdrojem, ze kterého v české terminologii vycházíme, je text bývalé oborové normy 88 0111 Písmo, písmařství, písmolijectví (přepis na Typo.cz). Text normy je dodnes zřejmě to nejpodrobnější nejpřesnější, co v českém jazyce k problematice vyšlo. Přihlížíme také k druhému vydání Krásného písma ve vývoji latinky od Františka Muziky, který s názvoslovím nakládá pečlivé a dosti přesně. Ke studiu názvosloví s lítostí nedoporučujeme jinak užitečnou Tvorbu typografického písma od Oldřicha Menharta, v níž některé termíny jsou ještě neujasněné, a spíše nedoporučujeme Typografický manuál Vladimíra Berana a kol., který obsahuje nepřesnosti. Z dostupných anglických textů jsme vyhodnotili jako nejvhodnější anatomii Philipa Gaskella, kterou dále doplňujeme s ohledem na další zdroje a vlastní invenci. Protože se však s ostatní literaturou zčástí rozcházíme, v přehledu literatury ji nezmiňujeme.

Asi největším zásahem do konvenčního přístupu k terminologii je důsledné rozdělení na dvě skupiny: tahy vesrus detaily (+ zakončení). Tím v podstatě eliminujeme problematické nákresy v odborné literatuře, kde jedna část litery může mít v češtině až tři různé názvy, což studenty typografie zbytečně mate.

Vůči textu Normy se vymezujeme především při definování náběhu, kde se přidržujeme anglického významu. Náběhem (instroke) ozačujeme otevřený počáteční tah písmene, který se zpravidla napojuje do dříku (horní partie minusky a) či přechází do oblouku (horní partie c, S anebo kursivních minusek b, d, f apod.). Výběh (outstroke) je pak otevřený výběhový tah (pata a, d, výběh e, chvost j, y atd.).

Oproti obvyklé změti čar a popisek (k vidění i u P. Gaskella) volíme — dle našeho soudu mnohem přehlednější — způsob číslování a následné pojmenování v přiložené legendě. Krom zvýšení estetična je nabíledni, že jakékoliv změny to maximálně usnadňuje.

V současné době neexistuje závazný normativní dokument, který by komukoliv předepisoval, jak má s písmovou terminologií nakládat. Náš příspěvek k dané problematice je především souborem doporučení, ke kterým jsme po pečlivém studiu dospěli. Zda se ho přidrží i ostatní autoři, záleží jen a pouze na jejich libovůli. Jsme samozřejmě otevřeni diskusi, která nám může pomoci anatomický přehled dále zdokonalit. Zásadní výhodou elektronické publikace je otevřenost změnám, čili faktické a fundované připomínky jsou víc než vítány. Česká část se nachází ve verzi 1.0, anglická ještě čeká na konzultaci s angloamerickými typografy.

V poslední páteční podvěčer se v šermířském klubu LAG uspořádal historicky první moravský TypoSraz. Zatímco křesťanští vydavatelé pokleslé brněnské poezie účast na poslední chvíli odřekli s tím, že víra jim zakazuje na Velký pátek se zmastit z piva a vepřových kolen, slovenské dizajnéry zčistajasna začalo loupat v kříži, a tak jsme celé setkání nakonec pojali o něco komorněji, než bylo zprvu zamýšleno.

Ale hned v úvodu jsme nasadili laťku vysoko a v rámci seznamování sehráli tradiční scénku s vizitkami (OMG! It even has a watermark!). Ti, kteří vizitek neměli, opíjeli nás báchorkami o tom, jak poslední dali Johnu Hudsonovi, kterýžto k jejich štěstí nepřišel, aby tato legrační tvrzení vyvrátil.

To od Alberta-Jan Poola, který se předem písemně omluvil, dorazila poštou rozstříhaná písmenka, a tak na dobrou půlhodinu nás zabavil roztomilou typographickou hrou Type Matching. Ačkoliv se mi vychloubání ze srdce protiví, nemohu nezaujatě neprozradit, že v prvním kole jsem prokázal důkladnou znalost serifových písem a s přehledem zvítězil. Ve druhém kole (bezserifovém) jsem tajně dal šanci Filipu Blažkovi, který coby český delegát ATypI se zpoceným čelem a rozklepanýma rukama zachraňoval, co se dalo. Holt typocelebrity stárnou a nová krev se již dere na jejich notně zvětralá místa. Velkým zklamáním pro všechny přítomné ovšem byl výkon dua Lukáš Veverka + Skákala z brněnské Fakulty výtvarných umění VUT. Nejenže od sebe oba pánové okatě opisovali, ale všem písmům říkali zásadně Tajms. Ostuda.

Postupem času, s spolu se zvyšujícím se počtem zkonzumovaných nápojů a tataráků, se formální soudržnost večera pomalu vytrácela. A tak — abych mu navrátil punc serioznosti — namazal jsem si poslední topinku důkladně česnekem a s poněkud již zauzleným jazykem přednesl zčásti improvizovaný referát o úrovni současné romantické literatury, který dík mé žertovné opilosti nebyl až tolik trapný, jak jsme všichni čekali. Přesto však po něm zůstala pachuť na patře, bylo proto přímo vysvobozením, když úderem půlnoci zavolal Štefan Sagmajstr, že už na nás čeká v gay klubu za rohem a máme co nejrychleji přijít, protože začínají hrát ploužáky. No a poněvadž jsme byli právě na odchodu, slovo dalo slovo, i vyrazili jsme do víru skutečného nočního dění, objednali si pivní koktejly s pruhovanými růžovými brčky a oprášili své legendární taneční umění.

Nedlouho po tom se stal zvláštní úkaz. Před očima se mi vytvořil mlžný opar, který zakryl doslova vše (včetně ztráty fotoaparátu), co se dále odehrálo až do chvíle, než jsem se přede dveřmi bytu vypotácel z vozu taxislužby. Probuzení bylo vysušené, bolestné, a v poště čekal na přečtení jediný e-mail. Ale stál za to. Bylo v něm: Si hovado. Uz s Tebou nikam nepudu.

A tak to má být.

V každé odnoži lidského konání narazíte na lidi, jimž záleží na tom, aby si právě jejich obor vydobyl uznání i u širší veřejnosti a dostalo se mu vážnosti, která jemu samojedinému náleží. A protože ona neuchopitelná veřejnost je, jak známo, instituce nevděčná, pasivní, těžkopádná, nevzdělaná a veskrze líná, je potřeba všemi dostupnými prostředky v ní vzbudit zájem, rozdmýchat oheň zdravé zvědavosti, přinést jí výsledek našeho snažení takříkajíc na stříbrném podnose, asi jako když pečení holubi sami létají do patřičných tělesných otvorů.

Pakliže toužíte vydobýt si pozornost, opakovaně se osvědčilo uspořádat soutěž spojenou s vyhlášením výsledků a následnou opulentní hostinou, kde se v přátelském duchu všichni zúčastnění pouštějí do dlouhých disputací, bodře se plácají po ramenou a lahodné chlebíčky zalévají ještě lahodnějšími víny. Zatímco filmaři mají své Oscary, Palmy či Lvy, televize Emmy a Elsy, to nakladatelé, knižní úpravci, ilustrátoři a tiskaři mají soutěž o Nejkrásnější české knihy, vyhlašovanou každoročně Památníkem národního písemnictví. Její ctižádostí je vybrat knihy, u nichž jsou grafická a typografická úprava i polygrafické zpracování v dokonalém souladu. Vyhlášení jsem se sice nikdy nezúčastnil, ale něco mi říká, že opulentní hostiny budou (pokud vůbec budou) o trochu méně opulentní a plácání po ramenou bude méně bodré zkrátka proto, že vydání knihy se jen málokdy stane vysoce prestižní společenskou
událostí.

Poměrně pravidelně získávají ocenění bohatě ilustrované dětské knihy Petra Nikla. Nikl, který je ponejvíce znám působením v někdejším výtvarném uskupení Tvrdohlaví, odkazuje svou tvorbou k významu slova multimediální umělec, a to v prapůvodním, ještě nezkaleném slova smyslu. Každá z jeho
aktivit se proměňuje „v umění“ jaksi přirozeně, jakkoliv to může působit na dospělého člověka infantilně či snad dokonce bizarně. Ale ono bývá nadmíru užitečné občas si připomenout, co je „hrát si“, a nezávaznou hrou objevovat staronové světy překypující fantazií; světy, v nichž vše je dovoleno, máte-li dostatek chuti radovat se ze znovunabytésvobody, jež nezná hranic. Veškeré vlivy autorovy vícevrstevnaté malířské, kreslířské, divadelní i hudební praxe se originálně spájejí i v jeho v imaginativní knižní tvorbě, orientované prvotně na dětského čtenáře. Podezřívám však mnohé rodiče, že Niklovy knihy kupují ratolestem hlavně proto, aby se z nich sami mohli těšit, až děti usnou.

Po předchozích knihách Pohádka o Rybitince, O Rybabě a Mořské duši a Lingvistické pohádky dorazila na knihkupecké pulty zatím poslední Niklova kniha Záhádky. V edici Modrý slon ji vydalo pražské nakladatelství Meander, graficky upravil Robert V. Novák ve spolupráci s autorem. V Záhádkách otevírá Nikl na ploše nadstandardního formátu 230 × 280 mm fantaskní svět plný roztodivných říkanek, složených ze zdánlivě nonsensových (či snad jen neumětelských) veršů, které jsou doplněny kresbami pohádkových zvířat-tvorů-živočichů, vyhlížejících stejně naivně jako básně, jež uvozují. Kniha je doslova a do poslední pastelkové linie výtvarným artefaktem. Každá její část má svébytné místo v kompaktní struktuře hravého vyprávění. Na luxusním papíře sametové barvy se vyjímají subtilní kresby v pastelových odstínech, vyvedené ještě o stupeň pečlivěji než druhdy dívčí malůvky v památnících mého dětství. Zdatně jim sekunduje dvojice sesterských písem delikátní kresby Dederon Sans a Dederon Serif od mladého písmaře Tomáše Brousila. To, co však knihu definitivně vytrhává z roviny obvyklosti, je její prostřední část, v níž celý jeden šestnáctistránkový tiskový arch je vertikálně rozřezán na třetiny. To umožňuje poskládat si z útržků textů takřka dadaistickou pohádkovou kompozici, z obrázků pak nesčetné varianty pitoreskního zvěrstva, jaké možná neznáte ani ze svých nejdivočejších snů…

S nadšením listuji v knize už několikátý den a stále ještě mě neopouští radost z toho, že kromě unylé spotřební produkce vycházejí čas od času také knihy, jež svého kupce nevtíravě kultivují a mají potenciál oslovit hnedle několik generací malých i velkých čtenářů. Stejně tak tomu bylo u několika výjimečných děl minulých desetiletí, mezi něž jsem do své knihovny Záhádky zařadil.

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 3/2008. Publikováno s laskavým souhlasem redakce. Upraveno.

Ve snaze decentralizovat Českou republiku a vytvořit pod Špilasem jakýsi protipól pražským pepíkům, utvořili jsme před několika měsíci s podobně naladěnými kolegy uskupení nazvané Fleuron, k němuž dodáváme podtitul typografické studio.

Ano. Je to podivný název. Je staromilsky typographický a nikdo ze studia pořádně neví, jak se vyslovuje. Ale zároveň poměrně dobře ilustruje snahu být sví i za cenu toho, že určité procento potenciálních klientů tím odradíme, protože nebudeme spadat do jejich představy o dodavateli (typo)grafických služeb.

Mám-li hovořit za sebe, hlavní důvod, proč jsem se před časem postavil na vlastní nohy, byl ten, že jsem se chtěl pokusit pracovat co možná nejvíce na zakázkách, kde já sám budu řídit jejich průběh, kde veškeré nezdary v komunikaci s klientem budou padat na mou hlavu a kde každého vítězství si budu vážit o to více, že jsem si je sám vybojoval. Na web jsme napsali, že velmi rádi spolupracujeme s lidmi, kteří znají naši dosavadní práci, a proto se obracejí na odborníka, kterému důvěřují. Myslím, že to je jeho nejpodstatnější myšlenka. Nehodlám se honit za mlhavým vítězstvím v pochybných výběrových řízeních, do kterých jsem byl přizván jen proto, aby vykuk zadavatel, který o mně nic neví, měl co nejvíce grafických návrhů zdarma. Nemíním se (lo)potit v závodech o rychlost zpracování nebo nejlevnější služby. A nechci se ani prezentovat pracemi, které jsem dokončil nerad, s nechutí, byť by třeba byly pro velkého klienta.

V těchto dnech zrovna spouštíme první verzi webového portfolia. Víc než ukřičený web, na němž se lidé neohrabaně snaží vnucovat lidem svou práci, se jedná o jednoduchou prezentaci zakázek, které nás těšily, protože jsme v nich neměli svázané ruce. Ačkoliv se někdy jedná o menší projekty nebo o práce pro neziskové organizace, které nedisponují neomezenými finančními prostředky, nebereme ztížené podmínky jako vážný hendikep, nýbrž především jako stimul k efektivnímu překonání zdánlivě nezdolatelných limitů.

Web se v současné chvíli nachází v betaverzi. Pracujeme na anglickém překladu a připravujeme několik drobných technologických perliček, které mají jeho funkčnost co do interaktivity obohatit. Přesto už však v tuto chvíli respektuje (na web až nebývale striktně) navrženou mřížku dokumentu, ve které do sebe všechno tak nějak zapadá a za niž jsem si vysloužil vulgární proklínání ze strany ostatních členů studia. Velký dík za skvělou technickou část patří Tomáši „Zoulu“ Znamenáčkovi, za pečlivé ostylování Pavlu „Kosárku“ Kozárkovi a za komentáře producentu všetečných otázek Davidu „Velkému Dé“ Březinovi.

A několik čísel na závěr. Práce na webu jsme spustili v září a na současné podobě tak pracovali téměř šest měsíců. V interní konferenci jsme si za tu dobu vyměnili 1613 emailů. Uskutečnili jsme jen dvě osobní schůzky, přičemž každou z nich pouze ve třech členech. Ve verzovacím systému máme v tuto chvíli uloženo 150 (sub)verzí projektu. Zprovoznit favicon.ico se podařilo po 42 komentářích. Počet vypitých povzbuzovacích nápojů už vyčíslit nelze.

Někdy — a stává se mi to zvláště u výtvarných publikací — hraji sám se sebou malou vědomostní hru: snažím se uhodnout úpravce té či oné knihy. Chtě nechtě má téměř každý autor svůj charakteristický rukopis, oblíbená písma, s nimiž zachází, či typografickou skladbu, jíž s oblibou užívá.

Prohlížím tak nejprve hřbety knih, a tu podle výtvarníka, jemuž monografie vyšla, tu podle písma, které důvěrně znám, tu jen tak ze zájmu vytáhnu některou knížku z knihkupecké police. Obhlédnu její přebal, vazbu a předsádky, kombinaci písem a třebas i poznámkový aparát, a správnost či pochybení v úsudku porovnám se jménem uvedeným v tiráži.

Navykli jsme nazývat technickou tiráží poslední stránku textu, pokračování středověkých kolofonů čili explicitů (z latinského liber explicitus est, kniha je rozvinuta [u konce]). Stránku, jež k nám promlouvá jmény autora, ilustrátora, úpravce, tiskaře či dalších osob, které se na tvorbě knihy podílely, popřípadě také písmem, jehož bylo v tisku užito. V dobách před digitalizací sazby, kdy kompletace knihy a její následné vytištění zabraly celé měsíce až roky, musel tiskař vzít každé jednotlivé písmeno do ruky, každý kovový typ vybrat z těžké tiskárenské kasy a vložit jej k ostatním do sázítka, vytvořit z něj pak celý řádek, celou stránku a celý tiskový arch. Bývalo tehdy obvyklé, zejména u bibliofilských tisků, věnovat této poslední stránce, jež pro mnohé čtenáře nic neznamená, příkladnou péči. Neznám mnoho oborů, kde produkt lidského úsilí je podobně neanonymní, nese jména všech svých tvůrců. Zatímco ve spodním prádle se jménem módního návrháře si nelibuji, do knižní tiráže se podívám vždy, když si novou knihu kupuji, a také vždycky, než ji po přečtení zavřu a vrátím zpět do knihovny…

Tiráž malých sbírek z edice Skvosty poezie od nakladatelství Odeon je strohá až minimalistická, shrnuje základní vydavatelské údaje. Je prostá stejně jako grafická úprava celé edice od Zdeňka Zieglera, ovšem ona úprava je ve svém minimalismu zároveň výtečná. Každá jednotlivá sbírka je malým výtvarným dílem, už od papírového, na omak příjemného přebalu, na němž vertikály žebrování od papírenské plsti protínají decentní tvaroslovné variace na lineární motivy. Úprava vnitřních stran
je neokázalá, asymetrická podle středové osy, vévodí jí krásné bezserifové písmo Gill Sans z konce dvacátých let dvacátého století, neslavnější realizace britského písmaře Erica Gilla. Úpravu podtrhuje ilustrační doprovod českých grafiků a ilustrátorů, kterého je vždy právě tolik, aby nerušil, jen tu a tam dokresloval atmosféru básnického díla. Typografie kresbám nekonkuruje, nesnaží se ilustrovat ilustrace, doslovovat nevyslovitelné, je pokorným průvodcem čtenářskému zážitku, ponechává jen na milovníku poezie, aby si verše interpretoval po svém.

Jste-li pravidelným a pozorným čtenářem Skvostů poezie, neuniknou vám však drobné nedostatky, či spíše nekonzistence mezi jednotlivými svazky. Některé z nich trochu obtěžují. To například nestejné umístění edičního názvu na patitulu nebo názvu nakladatelství na knižním hřbetu. Jiné změny jsou naopak ku prospěchu. Ve starších číslech byly názvy básní vysázené s prostrkáním, asi o tři body menším stupněm než text, aby tak simulovaly malé kapitálky — velká písmena nakreslená písmařem na
výšku liter malé abecedy. Protože však úpravce nepoužil speciálně nakreslený řez, působil název básně v porovnání s jejím textem příliš křehce, zakřiknutě, diakritická znaménka byla špatně čitelná. V pozdějších svazcích je už titul sázený verzálkami textového stupně, proto má výtka není namístě.

Přestože Odeon vsadil na české klasiky, kteří jsou bez rizika dlouhodobě dobře prodejní, celková úprava sbírek je na česká poměry až nebývale čistá, nepodbízivá, sází na inteligentního kupce. Věřím, že každý
svazek budou čtenáři se zálibou vytahovat ze své knihovny a i po letech budou mít z nadčasových veršů i jejich úpravy trvalou potěchu. Za to nakladateli patří můj upřímný obdiv a dík.

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 2/2008. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.