Typographie, grafika, čeština et cetera


Archiv pro ‘typografie’ kategorii

Typografické tetování

28. 11. 2013 | 32 komentářů

Ještě než definitivně seknu s designem, chtěl jsem udělat poslední větší projekt — typografické tetování. Tady je. A abych nemusel odpovídat pořád dokola na stejné otázky, doplňuji pár informací.

První a poslední autoerotická fotka, kterou hodlám zveřejnit

První a poslední autoerotická fotka, kterou hodlám zveřejnit

Je to docela paradox, ale jediná velká kultura, u níž byla tradice dlouhodobě přetržená, je právě ta evropská. Křesťanství zdobení těla neuznávalo, ba dokonce odsuzovalo, takže poslední bezmála dva tisíce let jsme měli utrum. Výjimku tvořili námořníci, kteří si ze svých cest přiváželi kromě peněz a kořisti i různá tetování, a postupně tak tento vlastně už starodávný fenomén přivedli zpět k životu. Všude jinde na planetě se ale vydatně tetovalo: v Japonsku, Indonésii, Africe, Oceánii, na Tahiti, dokonce i mezi Eskymáky. Důvody byly spíš náboženské a rituální než dekorativní — tetování chránilo před zlými duchy, dodávalo odvahu, symbolizovalo odolnost vůči fyzické bolesti a udržovalo silnou lokální tradici.

To všechno se v západní kultuře už dávno vytratilo, dnes je bohužel normální na ruku si dát lebku, na záda čínského draka a na pytlík třeba Patricka Duffyho. Svým způsobem asi rozumím tomu, že pro řadu lidí je lákavé nechat si udělat nádherné tradiční japonské tetování. Otázkou zůstává, jaký smysl to má pro Středoevropana, který nikdy v Japonsku nebyl, ani nezná význam jednotlivých obrazů nebo symbolů. A on to skutečně je docela sofistikovaný systém s jasnou vnitřní logikou. Japonské tetování je dlouhodobě asociováno s kriminálními živly, s podsvětím, přesněji řečeno s jakuzou. Mezi mnoha lidmi stále vzbuzuje odpor anebo strach. Na některá veřejná místa, jako jsou sauny a koupaliště, je vstup s tetováním dodnes zakázán.

Mimochodem: kriminální tatuáž, toto stigma sociálně vyloučených a uzavřených klanů, se netýká jen Dálného východu. V podstatě všude na světě patří tetování vězňů k typickým projevům dané subkultury. To platí pro Spojené státy, Rusko a nakonec vlastně i Českou republiku. Vězeňská tetování opakují obdobná výtvarná schémata i symboly a řídí se jasnými pravidly. Každé tetování má svůj význam, funguje jako atribut svého nositele a vypovídá něco o jeho vlastnostech, schopnostech a minulosti. Existují pak typická tetování zlodějů i vrahů, obrazové motivy dohromady tvoří jakousi kroniku dané osoby. Pravidla jsou to velmi tvrdá a zneužití „posvátných“ symbolů se nemilosrdně trestá. Kdo se chlubí cizím peřím anebo neprokáže, že mu tetování po právu náleží, je přinucen obrázek odstranit. Třeba střepem…

Původní záměr, nakonec jenom začátek většího projektu

Původní záměr, nakonec jenom začátek většího projektu

Moje rámcová úvaha byla jednoduchá: vynechat růže, delfíny, motorky jména současných nebo bývalých holek, kluků, dětí nebo zvířat. Soustředit se na design vystihující moji profesi způsobem, který rychle nezastará. Zároveň jsem od začátku počítal s tím, že tetování se bude postupně rozšiřovat, a tak se do budoucí podoby promítl požadavek na jednoduchou a logickou návaznost v tvarosloví a barvách, aby tetování v každém stádiu tvořilo maximálně kompaktní celek. Současná tetování (minimálně většina těch, co člověk vidí u nás) jsou pouze dekorace, postrádají jakoukoliv reálnou vazbu na svého nositele. Na rozdíl od minulosti a v rozporu se zvyky kmenů nebo národů, u kterých mělo tetování staletí dlouhou tradici a kromě dekorativní funkce i funkce mystikou nebo mytologickou, současné tetování se v podstatě omezuje na nejprimitivnější popkulturní odkazy a nápodoby všeho a všech. Tomu jsem se chtěl obloukem vyhnout.

A co to má jako symbolizovat? Myslím, že to není těžké uhodnout. Protože se ze mě nakonec nestal potapěč ani učitel češtiny, nýbrž knižní grafik, mám neustále tendence všechno okolo sebe rovnat do elegantních kompozic, různě barevně ladit, zdobit, olepovat štítky a opatřovat nápisy. Většinu dostupných médií jsem už vyčerpal, takže vlastní tělo bylo logicky na řadě; je to jenom další zajímavý materiál, který se dá nějak typograficky zpracovat. Spousta nevyužitého místa pro ty z nás, které sužuje horror vacuii. Nabízely se dvě možnosti: buď zkusit pracovat s motivem knihy, nebo jen s písmem. No a protože ta druhá možnost mnohem lépe splňovala požadavek na postupnou rozšiřitelnost, zabýval jsem se už jenom písmem. Písmo je základní vyjadřovací prostředek, který v práci používám. A kdyby to záleželo jenom na mně, tak všechny knížky upravuji čistě typograficky, bez ozdob, ilustrací nebo nablblých fotek. Tak proč si neudělat aspoň čistě typrografickou tatuáž?

Takže: tetování je opravdické a nedá se umýt. Ani Solvinou. Zkoušel jsem to!

Bolí to? Ano i ne, záleží na konkrétní části těla. Nejméně bolestivé jsou paže, i když existují některá citlivější místa (pod loktem, na kloubech, žíly na zápěstí). Jestli jste se zkoušeli píchnout jehlou nebo špendlíkem, tak máte zhruba představu. Rozdíl je v tom, že tady dostanete sto vpichů za vteřinu. Plochy se dělají hráběmi, kde je těch jehel deset nebo víc, takže to máte tisíc vpichů za vteřinu. Plné plochy, jaké mám já, jsou nepříjemné v tom, že vyžadující mnohonásobné vracení na jedno místo, aby byla barva dostatečně plná a sytá. Hrudní kost nebo žebra bolí. Dost.

Výroba jednoho menšího písmenka trvá asi tak půl hodiny, větší zabere asi hodinu. Hodinové tetování nevadí, po třech hodinách chcete jít domů, pět a více hodin je pro šílence. Tetování většího rozsahu zabere několik sezení. U mě to bylo asi tak osm v průměru po třech až čtyřech hodinách. Většinu času jsme věnovali rozšiřování, pár hodin různých opravám na místech, kde plocha nebyla napoprvé perfektní.

Základní hojení probíhá týden až čtrnáct dní. Zpočátku se tetování chová jako velká odřenina, takže prvních pár dní si připadáte jako po hávarii na kole. Hojení do hloubky zabere tak pět týdnů, pak máte fajnovou novou kůži.

Drobná potíž je v tom, že písmo má pravidelné, exaktní tvary, a lidská kůže je měkký a tvárný materiál, který dokonalou přesnost neumožňuje. Proto jsem rovnou vyloučil možnost jakýchkoliv malých textů, a rozhodl se aplikovat jenom litery ve větším měřítku, u kterých se případná nepřesnost anebo nešikovnost tatéra pokud možno ztratí. Tím jsem v podstatě stanovil rámec pro svoji grafiku. Když jsem si dělal průzkum v knížkách a na webu, ukázalo se, že pole typografického tetování je skoro neorané. Jistěže, existují sice různé nápisy anebo litery na těle, ale netvoří zpravidla žádné smysluplnější celky, omezují se na různé krátké proklamace. Pak jsem si ale vzpomněl, že typografické tetování má americký písmař Dan Rhatigan, což mě zachránilo. U něj jsem si ověřil, že koncept bude fungovat dobře, jedná se totiž o skoro stejný přístup.

Zatímco Dan si na ruce postupně dokresluje písma svých kamarádů, já jsem si vybral titulková písma, která mám rád a z nichž většinu používám pravidelně ve svých knížkách. Původně jsem sice experimentoval s archivními nálezy, které jsou uvedeny ve dvojdílném albu Type: A Visual History of Typefaces & Graphic Styles, ale výsledek byl zbytečně archaický, moc retro, chyběl mu současnější výraz. Aktuální kompozici tak tvoří hlavně písma, která mám v oblibě a která rád a často používám při své každodenní práci.

Nemám úplně dokonalý přehled, ale použil jsem několik písem ze Suitcase Tomáše Brousila (Tabac Sans, Bistro, Metalista) či Stormtype Františka Štorma (Trivia Serif a Slab, Moyenage, Preissig, Týfa), pár věcí od Underware (Liza, Fakir, Bello) či Adobe a po jednom písmu ze slovenské URTD Ondreje Jóba (ION) a Just Another Foundry Tima Ahrense (Herb).

Později, jak jsem se posouval od předloktí k ramenům, se ukázalo, že je potřeba trochu zvětšit měřítko. A taky mě napadlo, že bych si mohl nakreslit nějaké grafémy vlastní. Takže jsem připravil dvě variace na deleatur a dva pokusy o řeckou deltu atd. Tím jsem ukončil první fázi: paže, ramena a hrudník, pokračování ještě bude, ale asi až na jaře příštího roku. Pak už fakt končím s typografií a jdu dělat něco užitečného.

Nové písmo ze Suitcase: Ladislav

7. 7. 2013 | jeden komentář

V roce 2003 došlo k významné události pro (nejen) český grafický design: široké veřejnosti bylo představeno dílo Ladislava Sutnara, jednoho z nejvlivnějších českých grafických designérů vůbec. Stalo se tak prostřednictvím velké retrospektivní výstavy v Jízdárně Pražského hradu a také díky rozsáhlé monografické publikaci, vydané v témže roce pod názvem Ladislav Sutnar — Praha — New York — Design in Action. Kromě toho, že editorka Iva Janáková uspořádala množství materiálu z mnoha oblastí, kterým se Sutnar věnoval (knihy, vizuální styl, hračky, malba), měli jsme možnost seznámit se i se Sutnarovými příspěvky k designu písma. Ty sice nikdy v jeho tvorbě nehrály hlavní roli, přesto se jednalo o důležitou součást jeho práce na vizuálních stylech a orientačních systémech. Mimo to odrážely základní principy jeho myšlení a specifickým způsobem rozvíjely odkaz avantgardní typografie, zejména geometricky konstruovaných grotesků. Sutnarově typografii se věnovalo i číslo 5 časopisu Typo ze září 2003, tím ovšem výčet mně známých informačních zdrojů víceméně končí.

V posledních letech jsme zaznamenali několik pokusů o využití Sutnarova písma v grafickém designu. Ať už to bylo v přímé souvislosti s jeho prací, nebo nezávisle na ní. Prvním příspěvkem byla digitalizace Marka Pistory u příležitosti oné retrospektivní výstavy. Osm grafiků tehdy zpracovalo plakáty na Sutnarovské téma a Marek na jeden z nich písmo použil. Později Jana Vahalíková z Marvilu použila písmo pro vizuální styl designérského studia Olgoj Chorchoj. A nakonec někdy v roce 2010 připravil vlastní digitální verzi (a jednu alternativní stencilovou) Petr Bosák pro Brněnský architektonický manuál, průvodce moderní brněnskou architekturou.

Nyní je konečně k veřejně dispozici variace na Sutnarovo písmo od písmaře Tomáše Brousila. Jak je u Tomáše dobrým zvykem, nejedná se o slepou digitalizaci dostupných předloh, ale o úplně nové písmo. Odvozené je sice ze Sutnarovy práce, ovem zároveň přizpůsobené nárokům současné typografie — výtvarně i technicky. Pod názvem Ladislav vychází soubor dvanácti řezů včetně doleva nakloněných kursiv, samozřejmostí je podpora mnoha OpenType funkcí a stylistických alternativ. Moderní typografie vám teď pod rukama vzniká úplně sama!

Abych neopakoval jinými slovy to, co už bylo řečeno jinde, přetiskuji doprovodný text k písmu, který najdete na tematické stránce u příležitosti vydání nového písma:

Ladislav Sutnar (1897—1976) patřil mezi nejvýznamnější a také nejvěstrannější pionýry moderního grafického a informačního designu. Bylo tedy jen otázkou času, kdy do své odbornosti zahrne i tvorbu písma. Stalo se tak v roce 1958, kdy nakreslil část abecedy a soubor číslic pro označení domů v newyorském Bronxu, obdobný koncept později rozvíjel i v orientačním systému pro tamní Brooklyn School. Není překvapivé, že Sutnarovo písmo obsahuje všechny typické znaky jeho práce: jednoduchost, srozumitelnost, přímočarost a silný grafický účinek.

Písmo Ladislav revitalizuje Sutnarův odkaz, třebaže žádné jeho původní písmo necituje doslovně. Dodržuje však jejich technicistní charakter i výchozí principy konstrukce znaků — jednoduchý modulární systém spojovaných základních geometrických segmentů. Tento přístup ovlivňuje všechny oblé tvary minusek i verzálek, stejně jako tvarosloví většiny číslic.

Kresba verzálek je odvozena z dochovaných tušových předloh pro navigační systém v Brooklyn School. Významně jsou ovšem upraveny proporce většiny znaků, aby optické hledisko převážilo nad omezujícím lpěním nad matematikou. V průběhu práce došlo k několika konstrukčním změnám v řešení jednotlivých detailů, jako je napojení diagonál u M, N, R, 4, nebo celých znaků (například Q, S, 2). Soubor díky tomu působí mnohem vyrovnanějším dojmem, zlepšila se i čitelnost.

Srovnání Sutnarova písma a jeho revitalizované verze. (Zdroj: ladislav.suitcasetype.com)

Srovnání Sutnarova písma a jeho revitalizované verze. (Zdroj: ladislav.suitcasetype.com)

Klíč k tvarosloví minusek nacházíme v nápisu na ceduli pro označení obytného domu č. 645 na Castle Hill Av. — příznačná je pro něj tvarová kompozice malého a. Minusky plynule navazují na charakter písmen velké abecedy, především na jednoduchou kostru oproštěnou od všech postradatelných detailů. Jednoznačně nejvýraznějším znakem celého souboru je atypická kresba g, tvořená dvěma nespojenými kružnicemi a uchem ve tvaru tečky. Ostatní znaky jsou řešeny střídmě, civilně.

Ladislav: předloha a digitální písmo. (Zdroj: ladislav.suitcasetype.com)

Ladislav: předloha a digitální písmo. (Zdroj: ladislav.suitcasetype.com)

Rodinu Ladislav tvoří dvanáct řezů, jejichž základem jsou čtyři dukty od tenkého Light po temný Bold. Kromě tradiční kurzívy je rodina doplněna o atypickou, doleva nakloněnou kurzívu. Ta byla kompletně překreslena, aby opticky působila přirozeně a tvořila harmonický celek se všemi dukty stojaté varianty písma.

Dvanáct řezů včetně dvou typů kursiv. (Zdroj: ladislav.suitcasetype.com)

Dvanáct řezů včetně dvou typů kursiv. (Zdroj: ladislav.suitcasetype.com)

Kromě výchozích znaků minusek a verzálek jsme připravili množství stylistických alternativ, které významně zpestří sazbu a ovlivní rytmus sazby. Stylistická sada 01 nahrazuje kompresní oblé znaky variantami odvozenými z kruhu (C, D, G, O, Q, a, b, d, e, o, p, q), dále je možno zapnout náběhy dříků u napojení obloučitých tvarů (b, d, m, n, r, u) anebo různé tvarové alternativy znaků (S, X, g, s, x, &). Samozřejmě aplikujeme i ostatní funkce moderních písem, například verzálkové pozice pomlček, uvozovek a šipek, které se aktivují automaticky po zapnutí verzálkové sazby. Sada diakritických znamének v sadě je tradičně velmi rozsáhlá, podporujeme všechny středoevropské jazyky a také tuřečtinu, welštinu a další.

Ladislav Sutnar celý svůj život zasvětil propagaci srozumitelné vizuální komunikace. Nejprve v Československu a od roku 1939 také v New Yorku, kde se zařadil po bok ostatních významných emigrantů, jako byli El Lisickij, Herbert Bayer či László Moholy-Nagy. Sutnar se postupně věnoval grafické úpravě knih a časopisů, plakátů, reklamní grafice, produktovým katalogům, vizuálnímu stylu i orientačním systémům. Navrhoval však i dřevěné hračky a loutky, zabýval se scénografií, tvorbou nápojového skla či porcelánu, významnou součástí jeho tvorby byl výstavní design a dokonce i volná malba. Své poznatky o designu a vizuálním toku zaznamenal v několika odborných publikacích (Controlled Visual Flow, Visual Design in Action), které se řadí mezi nejdůležitější texty o grafickém designu vůbec. Sutnarovo jednoduché puristické písmo z padesátých let umožnilo uplatnit v plné míře principy meziválečného konstruktivismu a logicky navázat na progresivní tendence obsažené již v Rennerově meziválečné Futuře.

Knihy a typografie podruhé

13. 12. 2012 | 2 komentářů

Je to malý krok pro člověka, ale obrovský skok pro lidstvo. Vlastně naopak. V prosinci vyšlo druhé vydání odborné publikace Knihy a typografie, kterou jsem napsal před rokem a půl. A jelikož cvalík právě dorazil z tiskárny, neuškodí napsat k němu několik slov, změn je totiž víc než dost.

Původní náklad se poměrně rychle vyprodal a kniha už od jara prakticky nebyla k dostání. Na léto byl naplánovaný dotisk, na kterém jsme chtěli vydělat nějaké další miliony. Nakonec mi ale přišlo mnohem smysluplnější vydání odložit, podívat se na téma s odstupem a dopsat nebo upravit věci, které jsem napoprvé nestihl nebo zcela neuzavřel. Původní plán byl doplnit dvě nebo tři desítky stran, nakonec však obsah narostl téměř o devadesát stránek, a to skoro ve všech směrech.

Knihy a typografie (2)

Je to paradox, ale prakticky beze změn zůstala celá dlouhá pasáž o digitálním čtení, která jako jediná hrozila, že bude rychle zastarávat. Ukázalo se ale, že přestože trh nabídl slušnou řadu nových zařízení (čteček, tabletů), jejich hlavní problémy se zobrazováním dlouhého textu přetrvávají. Díky tomu jsem se mohl soustředit na jiná témata, z mého pohledu vlastně mnohem zajímavější.

Knihy a typografie (2)

V původní podobě jsem ponechal i všechny úvodní eseje, v jejich neprospěch jsem ale přidal na obsahu oběma dalším oddílům. Konečně jsem doplnil kus textu o vyznačovacích řezech a především kapitálkách, rozšířil ukázky sazby speciálních mezer, kapitoly o formátech a struktuře knihy, přidal celou řadu nových ukázek reálné knižní sazby. Dříve oficiálně nepublikovaný je rozsáhlý text o tom, jak má vypadat kvalitní diakritika, doplnil jsem také typografy oblíbenou anatomii písem i základní typografické názvosloví, aby se člověk ve všech těch smyčkách, okách a picách (neplésti s pičema) vyznal.

Knihy a typografie (2)

Text se dočkal řady stylistických úprav i nápravy některých chyb, které jsme napoprvé přehlédli. Výsledkem je publikace, která o dost přesněji odpovídá mému původnímu záměru, má totiž celkem 312 stran nabitých obsahem. To vše včetně další nálože nejapných vtipů, na které si někteří stěžovali. Menší proměnou prošlo i technické zpracování a nastavení sazby. Blok je konečně šitý, ne lepený, místo ražby z fólie jsem použil slepotisk. Přibyla druhá doplňková barva (červená), objevuje se na předsádkách, kapitálku i stužce. Vyšperkoval jsem parametry sazby, takže text je celkově hustší a vyznačuje se téměř dokonalými mezerami.

Knihy a typografie (2)

Nejčastější otázka zní: Mám si kupovat druhé vydání, když už mám to první? Odpověď je prostá. Pakliže jste milovníci typografie a chcete mít doma komplexní „příručku“, druhé vydání vás pravděpodobně potěší. Pokud vás ale zajímají výhradně eseje, koupě vás zklame, rozšířeny byly výhradně praktické části knihy.

Knihy a typografie (2)

Další informace již tradičně na mém webu, pro zájemce jsem připravil ukázku v PDF. Knížku si můžete objednat všude možně, třeba u nakladatele nebo na Kosmasu. Ideální vánoční dárek.

Greta Sans od Typotheque: spíš zklamání

12. 4. 2012 | jeden komentář

Peter Biľak zvládá marketing dobře. Má pod kontrolou sociální sítě (Facebook, Twitter), zveřejnil hezké propagační video a napsal velký článek na odborný typografický server I love typography. Takže zprávy o nové Gretě Sans jsem prostě nemohl minout — začaly na mě vyskakovat prakticky odevšad. Jelikož jsem ale člověk málo důvěřivý a nenechám se ošálit perfektním technickým zpracováním ani chytrým dávkováním informací, neodpustím si několik odstavců, ve kterých nabídnu svůj pohled, nezatížený prodejními ambicemi.

O serifové Gretě jsem psal před více než čtyřmi lety. A písmo autorů Biľak a Djurek jsem veskrze chválil, i když nějaké výhrady koncepčního rázu jsem přece jen měl. A podobné je to i dnes, i když tentokrát budu kritizovat o trochu víc. Ještě než se pustím do toho kverulantství, chci poznamenat, že umím ocenit práci, která za Gretou je. Jedná se bezpochyby o velmi dobré písmo, profesionálně zpracované, s širokou nabídkou znaků a obrovskými možnostmi užití. Výhrady bych měl snad jen ke kursivám, které mi přijdou už tradičně trochu polámané a nevzhledné, ale vyznačují dobře, to je hlavní.

Greta Sans

Greta Sans (zdroj: Typotheque)

Kvalita, nebo spíš kvantita?

Víc mě zajímá fakt, že písmo je nabízeno — jestli to dobře počítám — v desíti duktech a čtyřech šířkách s kursivami, celkem tedy osmdesáti řezech. Číslo je to úctyhodné a určitě teď řadě lidí spadla čelist, protože kromě základních řezů ve škále od vlasového po supertučný máme i varianty zúžené, kompresní a rozšířené skoro až ad absurdum. A tady je podle mě hlavní problém celého systému: extrémní polohy prostě nefungují.

Předně jsem přesvědčený, že důvody pro vznik maximálně zúžených nebo rozšířených duktů jsou většinou obchodní, nikoliv praktické. Vždycky dobře vypadá, když napíšete, že písmová rodina má sto šedesát nebo tisíc pět set devadesát šest řezů, dobře se to pak prodává a v novinách nebo časopisech vám za takové písmo rádi utrhnou ruce. V extrémech už ale textový typ zpravidla ztrácí většinu svých původních charakteristik. Greta Sans to potvrzuje dokonale. V supertučných polohách se totiž nebezpečně přibližuje bizarnímu zprznění Gillova grotesku pod názvem Gill Sans Ultra Bold. I u Grety dochází k nehezké deformaci původního (krásného!) písma a celkové disproporci veškerého tvarosloví. Litery sice nejsou mechanicky zdeformované, ale schází jim přiměřené vyvážení šířky a výšky, ztrácí téměř veškerou svou eleganci. Co je přípustné u výrazných titulkových abeced, textové typy zpravidla nesnesou. Jakkoliv o nich můžeme tvrdit, že balancují na hranici titulkového písma.

Greta System

Myslím, že by v Typotheque udělali nejlépe, kdyby půlku řezů nemilosrdně vyhodili, bylo by z toho nakonec asi lepší písmo. (zdroj: Typotheque)

Velká síť řezů v rámci jedné rodiny samozřejmě není žádná novinka — opírá se o první (a možná i nejlepší) realizaci tohoto druhu, Frutigerův Univers. Adrian Frutiger přišel v padesátých letech minulého století s novátorskou myšlenkou, že písmová rodina nemusí být jen lineární systém o několika duktech, ale může se jednat o velmi komplexní, prostorový systém řezů od zúžených po rozšířené a od vlasových po tučné. Na rozdíl od většiny epigonů ale Frutiger záměrně (!) na začátku nakreslil velmi uměřené statické písmo, moderní neogrotesk s vertikálním a horizontálním zakončením tahů, písmo prosté jemných detailů a všech nadbytečných nesmyslů. To mu umožnilo rozšiřovat a zužovat písmo tak, aby si ve všech polohách zachovalo čitelnost, jednotu výrazu a maximální možnou konzistenci. A především díky tomu, že si na začátku zvolil adekvátní písmařský princip, podařilo se mu obhájit vytvořený systém a vytvořit jednu z nejvýznamnějších a po právu nejoblíbenějších rodin za posledních let.

Eurostile (zdroj: MyFonts)

Eurostile (zdroj: MyFonts)

Velké využití pro nové schéma skýtají především písma geometricky konstruovaná, odvozená ze čtverce, jako je Eurostile Alda Novarese. Ve většině ostatních případů, zvláště tam, kde autor znásilňuje typy svou povahou spíše dynamické, dochází k narušení přirozených proporcí a devastaci původního písma. Zdá se mi čím dál víc, že interpolace je dobrý pomocník, ale začíná být svým uživatelům trochu nebezpečná. V módní honbě za stovkami řezů někdy zapomínají na původní určení svého písma a natahují je do extrémů, které jsou ve výsledku spíše kontraproduktivní. Jistěže, bezserifové písmo snese mnohem větší napínání duktu i proporcí než antikva, ale také má své limity. Autoři si jich byli evidentně vědomi, protože udělali maximum pro to, aby i v nejtenčích řezech udrželi slušnou čitelnost: přistoupili k několika změnám v kresbě některých interpunčních znamének a transformovali smyčku g i minusku a do jednobříškových (obvykle kursivních) variant. Možná jim tato nutnost mohla naznačit, že onu pomyslnou hranici už překročili.

Ani sto řezů nepomůže tam, kde chybí vzdělání

Druhý problém podobných širokých písmových systémů je ten, že jenom málokdo s nimi umí pracovat. Je to pořád ještě kategorie písem, která ke svému účelnému využití vyžaduje studium, rozhled a zkušenost. Kdybych chtěl být jízlivý, tak napíšu, že s nimi často neumí zacházet ani jejich autoři. Podívám-li se na ukázky novinové sazby na blogu Typotheque, nevidím nic jiného než ledabyle vyskládanou paletu duktů a řezů. Jestli to má být návod pro budoucí uživatele, přijde mi docela slabý, protože tam, kde schází přehledná vizuální hierarchie, střídání písem je spíše na obtíž. Pokud jde pouze o vzorník řezů, který připomíná novinovou úpravu, pak nemám výhrady.

Greta Sans v praxi

Greta Sans v praxi (zdroj: Typotheque)

Obávám se, že designérům nepomůže ani návod pro kombinování vyznačovacích řezů a pro vytváření optických kompenzací. Celé schéma má funkci spíše dekorační než praktickou, protože kombinace řezů předpokládají cit a zkušenost. Podobné návodné tabulky více zmatou než pomohou. Ale možná se mýlím.

Shodou okolností jsem se s problémem superrodin a kombinování mnoha řezů na ploše jediné stránky potýkal několik měsíců nazpět. A ověřil jsem si, že zdrženlivost v kombinování písem a řezů má někdy větší hodnotu než obrovská fontotéka. Přestože jsem měl k dispozici několik desítek řezů, použil jsem dohromady jen osm včetně kursiv. Navíc jsem místo kombinace serifového a bezserifového písma ze stejné rodiny sáhl po grotesku odjinud, protože jsem měl pocit, že za daných okolností funguje lépe. Ale o tom raději až příště, bude to ještě na delší povídání a hodně obrázků.

Co žádá nakladatel od knižní obálky

26. 2. 2012 | 17 komentářů

Furt dokola to lidem vtloukám do hlavy, vedla se o tom řeč na knižním semináři v Hubu a určitě jsem skoro totéž psal i do té svojí knížky: Pořád ještě spousta nakladatelů u nás i v zahraničí nechápe, že obálka a vnitřní úprava knihy jsou nedílnými součástmi jednoho celku. Že nelze svěřit jednu půlku práce designérovi, a druhou půlku neřešit vůbec, nebo ji splácat podle nějakého umaštěného mustru, který se v redakci vynořil neznámo odkud a neznámo kdy. Výsledek bývá strašný. A knihu to degraduje na (více či méně zdařilou sazbu) zabalenou do barevného plakátu, který vypadá, jako by právě přiletěl z jiného světa. Skoro se ani nedivím těm, co mají představu, že knižní grafik je toliko malíř (fotograf, vizuální umělec či jiný artista), a nezamýšlejí se ani vteřinu nad tím, že i vnitřní uspořádání knížky má svého autora. Že vybrat písmo, proklad, umístit paginaci a vyřešit všechny ostatní navigační prvky knihy je úkol pro zkušeného odborníka. Zvlášť tehdy, má-li vnitřní úprava dokonale harmonovat s vazbou a obálkou.

Nejsem ale zdaleka první, kdo pravidelně apeluje na „své“ nakladatele i neodbornou veřejnost. Stejným problémem se zabývali designéři už na začátku dvacátého století, jak to dokládá anketa na téma Knižní obálka, uspořádaná časopisem Typografia v roce 1935. Redakce oslovila několik významných osobností, například Stanislava Maršo, Josefa Čapka nebo Ladislava Sutnara. A právě Sutnar v několika odstavcích geniálně shrnul podstatu celého problému:

Rád bych zde proto především zdůraznil, že považuji knihu a její dočasnou ochranu obálku, nebo trvalejší ochranu vazbu i s ochranným obalem, za jediný celek. Jednotlivé části, aniž došly újmy na své funkci, musí být v přímé souvislosti a bezprostřední závislosti jedna na druhé. Vnitřní grafická výstavba knihy, tj. v souhlasu s obsahem knihy vhodně volený typ a stupeň písma, posazení sloupce na stránkách, způsob vnitřní úpravy, rozdělení a rozčlenění na díly a kapitoly, jejich skloubení s titulním listem, jenž je návěštím knihy, to vše má své logické pokračování v obálce.

Jako v nové architektuře je fasáda domu odrazem účelného uspořádání půdorysu, tak knižní obálka má být důsledkem a stejnorodým výrazem vnitřního typografického řešení knihy, jeho vyvrcholením a uzavřením. […]

Co žádá nakladatel od knižní obálky? Jsou různé způsoby, jak se kniha uvádí na knihkupeckém trhu a jak se doporučuje čtenářům. Důležitým bývá knihkupcův výklad, a na venkově obchodní cestující prodává často jen na podkladě líbivé obálky. Ustálilo se proto rčení: knižní obálka má knihu snadno a dobře prodat. Kniha má se vemlouvat kupci svým obalem. Tím se také stává, že výtvarník bývá pověřen často jen vyřešením obálky, a kritériem pro hodnotu obálky je pak to, jak který nakladatel své reklamě rozumí, co obálka chce dosáhnout, v jakém okruhu čtenářů chce najít své odběratele. Podle toho zvolí si svého kreslíře nebo navrhovatele, a protože každý chce svou knihu výhodně zpeněžit, činívá se u obálek tak často tolik ústupků nasládlé líbivosti, pestré všehochuti a zálibám ve vulgárním barvotisku.

Ke konci ještě poznamenávám: aniž podceňují reklamní stránku obálky a také aniž bych chtěl generalizovat, domnívám se, že by si každé hodnotné literární dílo plně zasloužilo, aby nakladatel věnoval nejméně týž zájem, se kterým se snažívá vyvolit vhodnou obálku, také i vnitřní odborné a  pečlivě úpravě knihy a jejímu dobrému tisku, jež přece jen obálku většinou přetrvají.

Typografia 42, 1935, strana 70. Kráceno.

Komu čest, tomu čest. Podepisuji.

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

Typo 365

Typo 365 je v pořadí druhá ročenka „nejlepších“ textů o typografii, do které jsem přispěl dvěma články. Najděte v ní ale i příspěvky od osob mnohem povolanějších (namátkou Reza Abedini, Erik van Blokland, Veronika Burian, Matthew Carter, Tobias Frere-Jones a další).

Doporučuji

Radkovi Sidunovi se povedlo zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milovníci typografie znají z knižní edice Gema z Odeonu. Alphapipe nabízí Briefcase Type Foundry.

Správa webu