Typographie, grafika, čeština et cetera


Archiv pro ‘typografie’ kategorii

Smějící se bestie (s očima vypálenýma od monitoru)

11. 12. 2015 | 5 komentářů

Nemáme moře, tulipány, moderní architekturu ani jiné atrakce, kterými bychom se mohli ve světě chlubit. Veškeré pokusy o zvelebení naší země narážejí na omezený lidský potenciál a historicky podložená fakta o české povaze — jsme národ vyčuraných zlodějů a většina lidí nedohlédne za roh svého paneláku či za svou příští výplatu. Základními vývozními artikly naší země jsou pivo, hokej a modelky, ale umíme s tím docela dobře žít a umíme si z toho občas udělat srandu. Za posledních sto let jsme se jako národ nijak významně nepodíleli na běhu světa. A pokud ano, pak prostřednictvím několika solitérů, kteří byli dost zarputilí na to, aby se vymanili z průměrnosti. V literatuře už dlouho neznamenáme nic, ve výtvarném umění jakbysmet, přiživujeme se na ostatních a doprovázíme to rozjíveným bestiálním šklebem. Jestli dnes Česko má nějaký význam, pak jedině v oborech, které jsou natolik okrajové, že je většina společnosti vůbec nevnímá. A takovou charakteristiku dokonale splňuje tvorba písma — obor, o jehož existenci většina populace nemá nejmenší tušení, ale dosáhli jsme v něm mimořádných úspěchů.

Zdroj: typo9010.cz

Zdroj: typo9010.cz

Ani já jsem do svých patnácti slovo typografie neznal. Měl bych snad? V druhé půlce devadesátých let jsem chodil na uherskohradišťskou umprumku. Na dějiny umění, propagrační grafiku a do klubu čichačů toluenu a konzumentů Alpy. Pivo se pilo ze zavařovaček, většina plakátů se pořád ještě zhotovovala ručně, takže velké nápisy jsme kreslili podle malštoku a malé obtiskovali z Propisotu. Byly nám sice k dispozici jakési dýchavičné počítače, ale když už se z našich nepoužitelných dat podařilo vytisknout něco jako plakát, byla to spíš náhoda než důkaz našich schopností. Dnes už bych nám za tu amatérskou grafiku plnou základních chyb nejraději urazil ruce. Pracovali jsme s nekvalitními fonty dodávanými ke grafickým programům a k operačnímu systému. Neměly většinou kerning, kapitálky, ani pravé kursivy, nakonec i českou diakritiku obsahovalo jenom pár písem z těch několika stovek dostupných. Ale bylo to o trochu lepší než drátem do oka. Pak konečně přišla spása, to když začala hromadně kolovat cédéčka s kradenými fonty, neboť kupovat písma tehdy nikoho nenapadlo ani v nejdivočejším snu. Česká republika byla normální klondajk a na Dušína si už nikdo hrát nechtěl.

Stejně jsem raději než k počítačům chodil dolů do dílny leptat kovy a fetovat ředidla. Když člověk zůstal v dílně až do večera, nikdo tam nepřekážel a dalo se pořádně pracovat. Tiskl jsem zrnkové lepty na satinýrce a lina na starém knihtiskovém stroji, jiní litografie a později síto. Měl jsem rád svoji umaštěnou zástěru a tiskové stroje a řezačky a leštičky a brusnou pastu, litografické kameny jsme používali na roztírání barev a támhle v rohu byla postavená hezká Bostonka. Ten největší poklad byl ale na chodbě před dílnou — těžké staré kasy s písmovým materiálem. Pod vlivem Vladimírka a jiných explosionalistických prožitků jsem začal tisknout hlubotisky plné zmaru, z desek zraňovaných kladivem či pilníkem, ze zinkových tabulí počmáraných jehlou. Internet tehdy teprve začínal, takže tam to ještě nebylo, ale v kterési knížce jsem objevil lettristické koláže a plastiky Eduarda Ovčáčka. Kolářovy práce už jsem samozřejmě znal, zapůsobil na mě i Antoni Tàpies, Jean Dubuffet a v knihovně jsem náhodou narazil na všechny tři Hlavsovy Typographie. Vše se pak propojilo dohromady v akvatintách využívajících písmový materiál z těch kas, aby nakonec vznikla série čistě lettristických grafik, rozvíjená asi dva roky, prakticky až do absolutoria.

O designu jsem samozřejmě nevěděl zhola nic, v podstatě mě míjel, a písmo jsem chápal jenom jako soubor vizuálně přitažlivých tvarů, které člověk může různě znásilňovat, když má zrovna chuť. Jakmile ovšem vyschly zdroje z letních brigád v prasečáku a bylo najednou jasné, že bez práce se univerzita utáhnout nedá, rychle jsem ze svého ignorantství vystřízlivěl. Byla to éra prvního zaměstnání v grafickém studiu a léta úplně nových slov. Interpunkce, diakritika, účaří. Inicála, praporek, akcidence. Indexy. Brzy se ukázalo, že existuje cosi jako sazba, že práce s textem má svoje zažitá pravidla a že člověk nesmí být úplné prase, když se chce designem seriosně živit. Nakoupil a přečetl jsem jsem skoro všechnu dostupnou oborovou literaturu českou i zahraniční, počínaje Blažkem/Kočičkou přes kanonického Muziku, Hlavsu, Bringhursta, Kapra, Rudera, Hochuliho i další. Zamiloval jsem si písma i texty Františka Štorma, s nadšením zaregistroval tehdy začínajícího Tomáše Brousila, stejně jako některé spíše sváteční písmaře (Najbrt, Pistora), autory „nové“ typografie (Peško) a excelentní časopisy (Raut, Živel, Deleatur). V nezvyklé euforii, která následovala, jsem za necelý týden napsal a zveřejnil na webu typografickou příručku pro nejširší veřejnost, na niž potom v roce 2005 navázal i blog, inspirovaný potřebou pružně reagovat na okolní dění. Jak vidíte, ten blog kupodivu funguje ještě dnes po deseti letech, třebaže už na něj přispívám jenom sporadicky.

Jak si tady teď vylévám srdce a zamačkávám nostalgickou slzu, napadá mne, že jeden z nejlepších nápadů, co jsem kdy měl, bylo vlísat se do přízně redaktorů revue Typo — časopisu, který jsem odjakživa upřímně uznával. A v redakci byli tak hodní (nebo naivní), že mi dovolili na stránkách Typa rozvíjet vlastní pochybné teorie o typografii, tvorbě písma i knižní grafice. Nevědomky mě tím přinutili víc studovat a víc přemýšlet nad tím, co a kde plácnu. Hlavně díky nim už teď nemám potřebu psát do každého textu řiť jen proto, abych byl zajímavý; v podstatě mě přinutili dospět, jakkoliv depresivně to možná zní. Rok 2010 byl ten, kdy jsem si dovolil naposled ulítnout a vydal autorskou sbírku poezie, až po okraj přeplněnou kosočtverci a análními průduchy. Od té doby už ale sekám latinu, poctivě dělám pěkné knížky, klaním se uctivě zasloužilým profesorům a závidím všem hezčím, schopnějším a úspěšnějším grafikům, typografům i písmařům, které kolem sebe potkávám. A že jich je!

Koho zajímá, co se u nás za dvacet let od roku 1990 v oblasti tvorby písma vytvořilo, neměl by minout epesní dvojjazyčnou publikaci Typo 9010, kterou dohromady poskládali Tomáš Brousil, Petra Dočekalová, Radek Sidun a Zuzana Lednická. Obsahuje na čtyři sta písem od více než stovky autorů a pěkně souhrnně představuje moderní českou písmařinu. Víc toho najdete na webu Typo9010.cz, kde se dá knížka objednat.

Kterak jsem šel ven a dostal tam řádný pojeb

13. 5. 2015 | 30 komentářů

Na křesty a autorská čtení moc nechodím, vlastně takřka vůbec. Výjimečně zajdu morálně podpořit některého autora, pro kterého jsem pracoval, ale jenom tehdy, když je kniha dobrá a když se za svou práci nestydím. Většinou někde v koutě vypiju litr nebo dva vína, abych nemusel s nikým mluvit, a jdu zas domů. Takhle jsem zašel nedávno na čtení Honzy Němce, který napsal príma knížku o Drtikolovi, no a teď pro změnu na křest Spouště Sáry Vybíralové — konal se dole v kavárně Veletržáku.

Sára napsala skvělé, literárně vyzrálé povídky, ke knížce mi ale moc neseděla anotace. Text jsem četl a vnímal jinak a z těch vícevrstevnatých povídek jsem si pro grafiku vybral jeden obraz, který mě při čtení praštil do očí — trochu lascivní Sára, která v psaní nejde pro nějakého toho šulínka nebo přisprostlé péčko daleko, své muže neustále dráždí rudou rtěnkou, jemnými náznaky i okatě vyzývavými pohledy. Tak proto kosočtverec, klasicistní ornament, ženské písmo, knížečka s hvězdičkou, jaká se dává do rohu obrazovky ve filmech pro dospělé diváky. Ne že by to byla jediná vstva a kvalita, ale grafický design je pro mě nakonec vždycky nejsilnější tam, kde dosahuje maximální zkratky a mistrné stylizace. Jiní grafici třeba postupují úplně jinak, stejně si ale myslím, že vměstnat 300 nebo kolik stránek textu na jeden obrázek 130×200 mm není v lidských silách. Ani když máte k dispozici osmnáct fotošopů a tisíc pět set sedmdesát grafických efektů.

Sára Vybíralová: Spoušť

Sára Vybíralová: Spoušť

Sára Vybíralová: Spoušť

Sára Vybíralová: Spoušť

Sára Vybíralová se se mnou na křtu seznámila vcelku originálně; přistoupila ke mně, podala mi ruku a řekla, že na mě je naštvaná, protože je moje úprava „genderově nevyvážená“. Úplně mě to polekalo, protože to bylo, přísahám, poprvé, co jsem se osobně a naživo setkal s genderovou tematikou. Zatím jsem ji vnímal jenom jako srandovní akademickou debatu na půdách humanistických škol. A měl jsem až do včerejška za to, že dokonce i samotné posluchačky gender studies se na přednáškách smíchy plácají do kolen. Proto mě ani ve snu nenapadlo, že když někam prdnete kosočtverec, je třeba přidat ještě bimbase, aby byl svět zase zpátky v rovnováze a aby se naplnily kvóty na rovnoměrné zastoupení pohlaví na předsádkách beletristických knih. Mrzí mne, že jsme si o tom nepopovídali trochu víc.

Ještě o stupeň zajímavější ale byla debata s Janou Beránkovou, pro kterou jsem před několika lety na dálku připravoval malý katalog ke studentské výstavě. Debata vlastně není přesný výraz, protože já jsem se ke slovu prakticky nedostal. Nikdy jsme se s Janou neviděli osobně, takže jsme si potřásli rukou, načež mne dáma doslova zjebala jako pětileté dítě. Jak jsem si, proboha, mohl dovolit dát kosočtverec na knížku ženské autorky, „která se o něco snaží“? Úplně jsem svou prací knížku Sáře zničil, protože stylizace dámského pohlavního ústrojí na obálce knihy je hnusná a sexistická urážka.

Škoda, že nebyla příležitost — chtěl jsem se s dámou pobavit o grafickém designu, o zkratce, o stylizaci, o hledání výrazu, třeba i o pochybách o vlastní práci. Namítl jsem na svou obranu jen to, že sebevědomý debut si zaslouží taky sebevědomou úpravu. A že bych dal směle kosočtverec na knížku i autorovi mužskému. Ale bylo to marné, marné, marné, nedostal jsem šanci a dáma odešla, aniž by mi věnovala jedinou vteřinu nebo jediný pohled navíc.

V takových rozpacích jsem nebyl minimálně since o mně Radka Denemarková napsala, že jsem prázdný, amúzický pozér s dýmkou v koutku úst — za to, že jsem odmítl dát do její knížky fotky ze staré Prahy, kterých mi „přivlekla plný kufr“. Ne že by svazek byl ve výsledku zvlášť podařený, ve finále jsme stejně uvařili klasický kompromisní segedín, ze kterého dnes s odstupem žádnou radost nemám. Přesto se jakýmsi záhadným způsobem probojoval mezi dvacet nejkrásnějších knih veletrhu ve Frankfurtu — v konkurenci 7400 vystavovatelů. Nedělám si iluze, že ty knihy vybírala kompetentní porota, jinak by totiž volila úplně jinak, ale i tak to je zajímavý paradox.

Boje o grafickou úpravu jsou únavné, ale nutné, pokud člověk nechce rezignovat na svoji práci a stát se jenom jakousi obsluhou počítače nebo pásu s knihami. Dobře si vzpomínám, jaké protesty u pozůstalých vyvolala úprava posmrtně vydaného Díla Jana Balabána, kterou jsem přinesl do nakladatelství circa před pěti lety. Bylo to trochu náročné, ale nakonec jsem si řešení víceméně obhájil, čtenáři mi úpravu občas pochválí, první svazek dostal cenu v Nejkrásnějších českých knihách a celá série později dostala zlato v European Design Awards.

Co je vlastně důležitější měřítko? Názor a vkus autora textu, nebo jakýsi obecný zájem o to, aby knížka plnila svůj účel, poutala na krámě a měla svoji vlastní nezpochybnitelnou kvalitu? Má vůbec mluvit autor knihy do její grafické úpravy, nebo už mu ve chvíli odevzdání rukopisu dílo nepatří? Kdo je vlastně kompetentní rozhodovat o tom, jak má výsledný produkt vypadat? Je to autor, který text napsal a zná ho nejlépe? Nebo nakladatel, který se o knížku stará a podstupuje jako jediný podnikatelské riziko? Nebo designér, který jako jediný má patřičnou odbornost a může k textu vytvořit paralelní doprovod v odlišném médiu? Neznám odpověď, ale ze zkušenosti vím, že tyto tři osoby se jenom málokdy dohodnou, aniž by to znamenalo rezignaci na jasný názor a výraz.

Sebevědomá úprava s názorem bude každopádně jitřit vášně. A je to tak správně. „Otevírání debaty“ o grafickém designu, byť to někdy trochu bolí, nás všechny nutí přemýšlet, artikulovat a někdy i revidovat svoje postoje. Na Facebooku se nedávno strhla jedna taková ostrá debata o mojí úpravě série Ernesta Hemingwaye pro Odeon. Nejčastější námitka krom prostého „nelíbí“ byla, že je design málo uctivý k autorovi, že je neadekvátní. Je to naprosto legitimní názor a těžko s ním mohu polemizovat. Stejně ale věřím, že knihy jednadvacátého století mají být upraveny současně, třebaže to někdo na socsíti bude vnímat jako málo uctivé.

A teď si představte ten úděs na tvářích militantních feministek, kdyby se náhodou dozvěděly, že Spoušť Sáry Vybíralové je vysázená písmem Kunda od Vojty Říhy.

Update: Ženy ◊ musí ◊ najít ◊ pozitivní ◊ vztah ◊ ke ◊ své ◊ vagině
Update 2: Vojtova Kunda oceněna na European Design Awards
Update 3: Manuál pro myšlenkového impotenta Martina Pecinu!

Kozel zahradníkem, prase typografem. Jak zdevastovat školní písmo

19. 8. 2014 | 79 komentářů

Letos se nám v oblasti školního písma pro děti nebývale urodilo. Máme se radovat?

Začalo to nedávno zprávou, že nakladatelství Fraus vydává učebnice s písmem Comenia Script A, které je svým názvem i vzhledem až nebezpečně podobné psacímu písmu Comenia Script autorky Radany Lencové. Jak k tomu písmu Fraus přišel? Studiem kaligrafie? Napodobováním písma jiného autora? Ani to, ani ono. Když se před několika lety u Františka Štorma prodávala digitální verze Comenia Scriptu, ve Frausu si koupili licenci a nyní tím stejným písmem sázejí své učebnice. Písmem Radany Lencové konkurují písmu Radany Lencové. S tím rozdílem, že jejich didaktické pomůcky jsou o desetikoruny levnější a našinec, jak známo, rád ušetří. Jaký je mezi oběma písmy rozdíl? Vlastně dost podstatný. Zatímco Comenia Script A byla původní verze školního písma, vzniklá z doktorské práce R. Lencové, aktuální verze je zdokonalená, přepracovaná, vychází z letitého testování na českých základních školách. Zjednodušeně řečeno: nakladatelství Fraus jsou typičtí vyčuránci, kteří by se rádi snadno přiživili na práci jiného člověka. To už je ale práce spíše pro právníky než pro mne, aby tuto bizarní situaci náležitě rozsoudili.

Dnes se z médií dozvídáme, že Nové písmo ve školách dostalo konkurenci. Jak je to možné? To dnes lidi nemají nic lepšího na práci než vymýšlet další a další psací vzory pro děti? Padesát let si na psací písmo nikdo nevzpomněl. Posledních šest let se zuřivě debatuje o tom, jak naše děti budou dementní, když začnou psát nespojitým písmem. A najednou zde máme vedle sebe tři nové psací vzory, které spolu mají na školách soutěžit. Nuže, podívejme se blíže na tento nový pokus z nakladatelství Nová škola, nazvaný hezky česky NNS Script (který pro jisté zjednodušení budu dále nazývat WTF Script).

Au au, nové písmo, to to bolí, au au.

Au au, nové písmo, to to bolí, au au.

Základní informace o tomto paskvilu písmu načerpáme na webu pisemetiskacim.cz. Píšeme tiskacím. Tiskacím? Co to je vlastně tiskací písmo? Dobrá otázka, děkuji za ni. Tiskací písmo je hovadský název pro něco, čemu se někdy dříve říkalo písmo hůlkové, což je jiný hovadský název pro nespojité lineární písmo, které se více než klasickým kaligrafovaným skriptům podobá tištěné abecedě. Důsledek pojmenování „tiskací písmo“ je, že dnes rodiče protestují proti zavádění „tiskacího písma“ namísto „psacího“ a brečí, že jejich děti nebudou umět psát. Vážení a milí, každé písmo, které napíšete rukou a psacím nástrojem, je „psací“. Proto se Comenia jmenuje Comenia Script, je to skript, písmo psané tužkou, perem, brkem, prstem, zaječí tlapkou. Oproti starému vzoru je sice zjednodušené a primárně nespojené, přesto je to stále písmo, které se píše, kupodivu docela pohodlně a rychle (přinejmenším rychleji než ten starý vzor).

Máme zde tedy nové písmo WTF Script, které o sobě tvrdí, že vlastně není skriptem, a já o něm tvrdím, že to není písmo, nýbrž prasení latinské abecedy. Radana Lencová, když koncipovala své školní písmo, vycházela ze studia latinky, inspirovala se především v renesančních skriptech a kursivách, které se vyznačují relativně dobrou čitelností. Renesanční skripty bez všemožných okras, ozdůbek a kudrlin, které na latinku později navěsila písma barokní a především klasicistní. Comenia Script vychází z kaligrafické zkušenosti, ale přizpůsobuje ji současnému zvyku, vkusu a novým potřebám. Navíc má velice propracovanou didaktiku a vychází z důkladného ověřování na českých školách.

Autor písma WTF Script nejenže neumí kaligrafovat, ale podle mého názoru ani neumí držet tužku. Co motivuje diagnostikovaného dysgrafika k tomu, aby učil ostatní psát? Je to buď nebetyčná drzost, nebo snaha svézt se na módní vlně a vydělat nějakou tu korunu za každou cenu. Nebo kombinace obojího, to bude asi nejlepší vysvětlení.

Každopádně — důležitější než motivace a politika je vždycky výsledek. A ten je v případě WTF Scriptu naprosto tristní. Jedním z problematických aspektů starého psacího písma, které se ve školách vyučuje, byly nevhodné, nepřirozené proporce. Zatímco u většiny tistěných textových písem i většiny čitelných (!) skriptů je poměr velké a malé abecedy zjednodušeně řečeno v poměru asi 3 : 2, u českého psacího vzoru je velká abeceda oproti střední výšce (výšce minusek) prakticky dvojnásobná. Zpomaluje to psaní, zhoršuje čitelnost a kazí vzhled psaného textu. Stejný nešvar se objevuje ve WTF Scriptu. S tím rozdílem, že písmo nakladatelství Nová škola si z matematiky a geometrie udělalo posvátnou krávu a liniaturu písma podřizuje matematickým zákonitostem vskutku důsledně.

NNS/WTF Scipt v praxi. Vypíchněte mi někdo oči.

NNS/WTF Scipt v praxi. Vypíchněte mi někdo oči.

Každý typograf a každý kaligraf vám řekne, že odvozovat písmo z geometrie je bohapustý nesmysl. A každý amatérský písmař začne své písmo navrhovat právě na geometrických základech. Je to ovšem pitomost. I u typicky geometricky konstruovaných písem, která vypadají, že vycházejí z kruhu, čtverce, obdélníku, kosodélníku nebo já nevím čeho, se provádí řada optických korekcí. Proto jsou horizontální tahy užší než vertikální, proto je střední výška písma výše než uprostřed verzálek, proto se příčky A, H posouvají dolů anebo nahoru směrem od účaří, proto bývá horní bříško B zmenšené oproti spodnímu. Vyjma modulárních písem, u kterých se zmíněné nedokonalosti berou jako charakteristický rys, vždy se před geometrií a matematikou upřednostňuje optické hledisko.

Ne tak u WTF Scriptu. Ten má totiž v konstrukci liter jasno. Minusky kreslí na polovinu verzálek. Příčky A, E, F, H klade důsledně doprostřed výšky znaků, jakkoliv absurdně to působí (viz A), bříška B kreslí stejně vypouklá, dokonce i diagonály M se setkávají uprostřed písmene. Stejné prasárny potom obsahuje i malá abeceda. Proboha! Kdy naposled jsme viděli písmo, u kterého jsou horní dotahy na dvojnásobek střední výšky? A viděli jsme kdy vůbec písmo, jehož minuska „t“ má dřík na výšku verzálek? Pochybuji o tom — takové písmo s největší pravděpodobostí vůbec neexistuje, protože by odporovalo konstrukci latinky, jak se vyvíjela poslední dvě tisíciletí. Autor WTF Scriptu je zřejmě jiného názoru, prezentuje nám zde alternativní verzi latinského písma… a dost možná i alternativní verzi reality.

Podstatou psaného písma je jeho plynulost, návaznost tahů, přirozenost vedení psacího nástroje. Pak se nemůže stát, že minuska „e“ bude mít zalomený oblý tah, při jehož psaní si vykloubíte obě ruce. Těžko se vám budou pohodlně psát písmenka osově souměrná (u, m, n), prostá jakéhokoliv sklonu, náběhů i výběhů. Vylámete si na nich zuby.

Samostatnou kapitolou je vyrovnání znaků, tedy mezery mezi písmeny. Autoři WTF Scriptu připravili digitální verzi písma, jsou jím vysázené doprovodné texty v učebnicích. A i z malých náhledů na webu je zjevné, že písmo je vyrovnané obludně, jestli vůbec je nějak vyrovnané. Abeceda je příliš těsná, v mnoha kombinacích děravá, a tudíž hnusná a nečitelná. Přitom přimeřené a přirozené mezery mezi znaky jsou jedním z nejdůležitějších parametrů čitelnosti vůbec.

Na tom písmu je špatné úplně všechno. Výčtem chyb, nedostatků a upozorňováním na amatérismus bychom mohli strávit hodiny debat a popsat další a další stránky textu. Jenom úprava „učebnic“ by vydala na pěkný semestrální úkol na některé vysoké škole. A mohlo by to být čtení neskutečně zábavné, kdyby se rukojmím podobných experimentů nestaly právě děti. To je na celé věci asi nejsmutnější.

Také ilustrace dělali odborníci.

Také ilustrace dělali odborníci.

Ale bylo by to stejně zbytečné. Pochybuji, že Nová škola, s. r. o., i s celým svým kolektivem debilů autorů písma a učebnic, bude mít aspoň špetku sebereflexe. Jestliže nebyli schopni věnovat čas a energii alespoň základní orientaci v problematice písma a psaní, je veškerá snaha marná. Rodičům bych doporučil, aby se WTF Scriptu vyhnuli co největším obloukem a svým dětem pořídili písanky Comenia Script. To je totiž jediná kvalitní alternativa ke starému psacímu vzoru.

Briefcase, nová česká písmolijna

S novými písmy a písmolijnami se nám teď v Československu roztrhl ten příslovečný pytlík. A je to dobře — z navrhování písma se konečně stává úplně běžná věc, asi jako z navrhování log, knížek, plakátů, elpíček nebo obalů na sušenky. Studenti středních a vysokých škol, stejně jako stařešinové grafického designu, teď místo u piva a Startek vysedávají u papírů, Fontlabů či Glyphsů… a produkují pěknou hromadu originálních, často i prudce použitelných písem. Srdce našince plesá, pořád je z čeho vybírat!

Mezi nové projekty patří Briefcase Tomáše Brousila a Radka Siduna. On ten projekt vlastně není až tak úplně nový, protože se na něm pracuje minimálně rok a půl, ale teprve teď se písmolijna oficiálně otevřela světu krásným typovečírkem ve Veletržáku, který byl zajímavý nejen tím, že se na něm objevili skoro všichni naši typografičtí bohové, ale i tím, že se na něm rozkradlo úplně vše, počínaje taškami a konče nafukovacími balónky. Ještě dnes potkávám na Břevnově různá podivná, netypograficky vyhlížející individua, prohýbající se pod mrkví, salátem a secondhandovými hadříky naditými taškami s logem BC.

Thomas & Ruhller (zdroj: Briefcasetype.com)

Thomas & Ruhller (zdroj: Briefcasetype.com)

Briefcase hned na začátku spouští prodej celé dvacítky písem nebo rovnou písmových rodin. Chlapci si vytyčili úkol pořádně zdigitalizovat zejména různé dnes již legendární špeky navržené studenty a absolventy pražské Umprumky. To je vlastně docela originální nápad, protože díky tomu máme možnost nahlédnout poněkud jiný přístup k tvorbě písma, charakteristický pro lidi, kteří se primárně živí grafickým designem a do návrhů vlastních abeced se pouští zpravidla jen tehdy, když cítí potřebu použít vlastní specifické písmo pro konkrétní projekt. Díky tomu jsou dnes za pár šušňů k dostání výrazná titulková písma Aleše Najbrta (Reflex či Thomas & Ruhller), Marka Pistory (MerkurVafle), jedna archaická kreace Jany Horáčkové (Rebecca) i písmové hříčky Petra Babáka (Trhan, Šijan, Řezan, Prkno).

Isnpirace pro Alphapipe (zdroj: Briefcasetype.com)

Isnpirace pro Alphapipe (zdroj: Briefcasetype.com)

Vedle nich se ale samozřejmě objevují i písma nová a čerstvá, nebo aspoň dříve pořádně neviděná. Radkovi Sidunovi se povedlo nádherně zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milci typografie znají z krásné knižní edice Gema z Odeonu, jmenuje se teď Alphapipe. Jakub Samek nakreslil bezvadné neproporcionální písmo Reformulate, beroucí si to nejlepší z počítačového i kaligrafického přístupu. Originálně pracuje s odkazem minulosti i Honza Novák — především jeho Falster Grotesk ukazuje, že koncept švýcarského grotesku ještě není úplně mrtvý, ale umím si představit, že i Liguria si najde své využití. Nu a zvlášť je potřeba zmínit největší a nejrozmanitější soubor, protože celých pět rodin a superrodin dal dohromady Vojta Říha, pro kterého není písmo zdaleka jen vedlejšákem, u kterého si odpočine v přestávce mezi návrhem obalu na mléčnou čokoládu a kampaně pro Volvo. Naopak, Vojta dělá písmo na plný plyn a má už za sebou pořádný kus práce. Vedle zábavného sportovního Dresu nebo z architektury odkoukaného Motelu (Sans, Slab) si po obědě levou zadní klidně vystřihne kaligrafické Kakao či náhrobní Steiner, případně karlovarský Pramen (Sans, Slab), inspirovaný jakýmsi starým písmem J. Rathouského. Pořádná typonálož.

Dres (zdroj: Briefcasetype.com)

Dres (zdroj: Briefcasetype.com)

Přestože míra použitelnosti jednotlivých písem je dle mého poněkud rozkolísaná, jsem z nabídky Briefcase nadšen a tleskám všemi dostupnými packami. Je to krásný vhled do nedávné historie, umožňující nám osahat si některá písma spojená s designem a projekty devadesátých let, jakož i příležitost rozšířit po čase fontotéku o to nejaktuálnější ze současné české tvorby. K některým písmům se ještě rád vrátím ve speciálních textech, zaslouží si to.

Typografická značka pro Adama

21. 3. 2014 | jeden komentář

V pondělí se na mě obrátil Adam Schorcht, kolega z dýmkařského klubu a majitel nejkrásnějšího pěstěného kníru široko daleko, že jede v sobotu někam do zahraničí na soutěž nebo veletrh a chce tam prodávat pár dýmek, které vyrobil. Prý k tomu potřebuje nějaké logo se svým jménem, značku, raznici, potisk na pytlík a tak.

Adam 100 Bold

Adam 100 Bold

Adam 100 UltraBold

Adam 100 UltraBold

Adam 100 Black

Adam 100 Black

Já už v posledních letech prakticky žádná loga, značky ani vizuální styly nedělám. Zoufale mě nebaví vysvětlovat lidem, proč by měli zaplatit padesát nebo pět set tisíc za logo a vizuální styl, který často fakt nepotřebují, ale masáž markeťáků a grafiků je pořád přesvědčuje o opaku. Pro živnostníka jsou to obrovské náklady a po pravdě řečeno ani lecjaká menší firma není ochotná zaplatit za značku to, co bez mrknutí oka vysolí v obchodu s elektronikou za jeden nebo dva počítače. Stejně jim nakonec stačí dobré písmo, materiál, dobře zvolené barvy. Nepsal jsem to už někam? Nejspíš ano, ale některé věci je asi potřeba do zblbnutí opakovat.

Ale tohle je trochu jiný případ. Adam má pěkný koníček, vyrábí dýmky. Je to evidentně práce za fajfku, ne za peníze, ale o to zábavnější. Téma ideální, termín šibeniční, tak to máme rádi. Žádné velké sraní, všechno se musí udělat rychle a dobře. Původně chtěl Adam pracovat se svastikou, ale to jsme se nakonec shodli, že od druhé světové války jsou všechny svastiky úplně odepsané, bez ohledu na to, že se symbol svastiky používá v různých kulturách už tisíce let. A k tomu ještě Adam, Áda, svastika, ty nácky už vám nikdo neodpáře.

Od výčepního jsme vyptali jeden blok s účtenkami a já jsem hned nakreslil pár znaků a námětů, kudy bychom se mohli ubírat. Zásadní pro značku dýmek je skutečnost, že se ve většině případů objeví vyražená na fajfce v miniaturní velikosti. Mívá zpravidla od deseti do patnácti milimetrů, víc ne. To znamená jediné: žádné detaily, žádné okrasy, musí to být jednoduchá koncepce, která snese brutální zmenšení. Určitě by byla hloupost malovat tam nějaké dýmky nebo kořeny vřesovce — značka stejně bude fungovat výhradně v kontextu dýmky. Klidně tam může být želva nebo paraple… nebo nic, jen nápis. Hned jsem začal čmárat ty svoje bauhausovské trojúhelníky a později z nich vyplynuly další tvary: opracovaný diamant a podobné blbosti.

Skica!

Skica!

Myslím, že z mého hospodského výkonu Adam moc nadšený nebyl, ale papíry jsem si vzal domů a druhý den je překreslil v InDesignu do vektorů, pak už to začalo vypadat líp. Verzí jsem měl asi deset, ale čtyři varianty odvozené z toho prvního nápadu jsem dýmkaři poslal, aby si sám řekl, co mu nejvíc konvenuje. Nikdy to nedělám, protože si pak klienti začnou vymýšlet a kombiovat verzi šest s verzí čtyřicet pět, a to nedopadá dobře. Tentokrát mi to ale bylo vlastně jedno. Adam se přiklonil se k první (nejjednodušší) variantě, za což jsem ho samozřejmě musel pochválit, má vkus.

Vektorová skica

Vektorová skica

U tenkého lineárního loga (stejně jako u písma) vždycky narazíte na problém, že se nemůže moc zvětšovat a zmenšovat, protože v malých velikostech se na stránce úplně propadne. Od počátku mi proto bylo jasné, že budu muset udělat minimálně dvě verze pro různé velikosti. Tenkou značku pro tisk na pytlíky nebo krabičky a upravenou verzi se silnějšími tahy a zvětšeným prostrkáním pro ražbu a jiná miniaturní užití. Když už jsem nakreslil dvě optické velikosti, tak mě napadlo, že bych mezi nimi mohl intepolovat, zkrátka nechat udělat dvě prostřední verze počítač. V Illustratoru to fakt nešlo, takže jsem si otevřel FontLab, písmenka nakreslil tam a použil jeho interpolační nástroj, který pracuje docela dobře. A při té příležitosti mě napadlo nedělat vektorová loga, ale vyrobit rovnou čtyři písma, což má hned několik výhod: Stačí nainstalovat písmo, logo potom můžete kdykoliv okamžitě napsat. Dají se vymýšlet různé varianty, slitky, dají se písma šikovně pojmenovat, aby uživatel věděl, co s nimi má dělat. A tak jsem to taky udělal. Připravil jsem fonty pro velikost 100, 48, 24 a 10 typografických bodů. A pojmenoval je Adam 100, Adam 48, Adam 24 a Adam 10, aby se v tom každý hned vyznal. Funguje to pak dost jednoduše. V sázecím programu napíšete „adam“, „Adam“ nebo „ADAM“ a písmenka se nahradí logem/ligaturou, která má navíc elegantní podtržení.

Optické velikosti: minusky

Optické velikosti: minusky

V téhle fázi jsem dostal nápad nakreslit ještě nějaké varianty pro každý znak. Proto jsem na pozice verzálek udělal stínované verze, původně tedy variantu tři z mých návrhů logotypu.

Optické velikosti: verzálky

Optické velikosti: verzálky

A taky jsem dokreslil jeden nekonečný trojúhelník, takový ten klasický optický klam. K dýmkaření se hodí: nekonečno, koloběh, čas. Vyvolá se napsáním tří za sebou následujících minusek nebo verzálek „a“. Nu a pak mě to začalo dost bavit, proto jsem začal dělat i ornamenty. Na pozicích číslic 1—9 se tak objevily jednoduché obláčky, tvořené jedním až devíti kruhy. Nule jsem přiřadil zakouřený trojúhelník. A když už mám obláčky, mohl bych ještě nakreslit nějaké fajfky. Tady jsou.

Ligatury

Ligatury

V této fázi máme k dispozici čtyři písma pro různé velikosti. Každé obsahuje verzálky, minusky, logo, trojúhelník, obláčky a dýmky. Z těch se dá velice jednoduše, prostým psaním na klávesnici, tvořit nekonečně mnoho variant loga a spousta doprovodné grafiky. Hutnost dýmu se zvětší prostým zmenšením řádkového prokladu, anebo naopak provětrá jeho zvětšením. K dýmu můžete přidávat fajky, takže se z nich bude kouřit jako o život.

Doprovodná grafika mi od jisté chvíle začala připadat zajímavější než původní logo. Minimálně je zábavnější. Ale ukázalo se, že verze písma pro deset bodů při desetinásobném zvětšení vypadá blbě. Je to logické: má obrovské prostrkání znaků, aby se zlepšila čitelnost v nepatrných velikostech. Ale to tučné písmo přes celou stránku mě začalo dost vzrušovat, takže nakonec jsem vyrobil ještě tři další řezy s upravenou metrikou. Ve výsledku mám sedm písem. V prvé řadě čtyři optické řezy (Adam 100, 48, 24 a 10). A pak ještě tři tučnosti pro užití v akcidenci (kromě Adam 100 Regular jsou to řezy Bold, ExtraBold a Black).

Možná že časem ještě dokreslím další ornamenty a blbůstky, chtělo by to taky udělat pár finálních úprav v metrice. Optické kompenzace tahů jsem až na jeden moc zahlušený znak nikde nedělal, protože vlastně netvořím písmo, nýbrž slepenec geometrických tvarů. Tučné verze titulkového písma by měly být správně trochu zvětšené nad účaří. V tomhle případě zbytečná práce. Ale i tak se mi za dva večery povedlo připravit cosi jako úplně blbuvzdorný vizuální styl, který dokáže obstarat i malé dítě. Mimo to jsem si na něm bleskově ověřil pár věcí, které vím o písmu, a to maximálně zábavnou formou. Tady si to můžete prohlédnout v PDF. Kuřbě zdar.

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

Typo 365

Typo 365 je v pořadí druhá ročenka „nejlepších“ textů o typografii, do které jsem přispěl dvěma články. Najděte v ní ale i příspěvky od osob mnohem povolanějších (namátkou Reza Abedini, Erik van Blokland, Veronika Burian, Matthew Carter, Tobias Frere-Jones a další).

Doporučuji

Radkovi Sidunovi se povedlo zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milovníci typografie znají z knižní edice Gema z Odeonu. Alphapipe nabízí Briefcase Type Foundry.

Správa webu