Typofilos

Lettrismus je fascinace písmem. Jeho plynutím, obnaženými tvary liter, dynamikou slova, okamžitým akcentem, kontrapunktem, pronikavým výkřikem nebo naopak lyrickou strukturou, již vytváří. Písmo, zvláště to užité ve volném výtvarném umění, má nesčetně podob, tak jako psát či tisknout lze na tisíc způsobů. Od exaktní kresby ostrým perem přes kaligrafování měkkou stopou sobolího štětce, otisk matrice odlité z písmoviny, stříkání skrze šablony, rytí a škrabání až po techniku koláže anebo dekoláže.

(more…)

Na knižním trhu se mi nejvíce líbí různost vydávaných titulů, šíře záběru nakladatelů, kteří dychtivému spotřebiteli nabízejí lákavou, přepestrou směs čtiva, z kterého si vybere snad každý. Počínaje literaturou, kterou nazývám provozní a řadí se mezi ni různé slovníky a turistické průvodce, třebas až po poezii, nacházející se kdesi na opačném pólu. Nebo ta škála od největšího škváru až po díla, která se s jistou obavou v hlase odvažujeme označit za pilíře civilizací!

Naprosto zásadním místem, kde dochází ke střetu generací i kultur, jsou Levné knihy, odkud si nejeden návštěvník odnáší náruč knih, celé pestrobarevné kytice úhledných bloků rozvoněných novým papírem. Ošuntělý pán přede mnou bere něco o Hitlerovi, mladší paní jedno leporelo a dvě plastová letadla, ošklivá studentka jakousi filozofi i a já… já neodolám a kupuji si celkem čtyři obsáhlé ženské romány v celkovém úhrnu cirka dvou set osmdesáti korun.

Dlužno podotknout, že do prodejny jsem šel za zcela jiným účelem (žánrem), ale ženská literatura ležela na tak exponovaném místě a v takové čtvereční rozloze, že jsem ji zkrátka nemohl minout. Při pohledu na bizarní obálky, kde ztepilé milenecké páry se kolem sebe popínavě ovíjejí a zářivá luna ostentativně vychází zpoza hradního sídla na vrcholu skaliska nad rozbouřeným mořem, jsem nekontrolovaně vyprskl smíchy a vysloužil si za toto faux pas zdrcující pohledy okolo hlídkujícího personálu. Po Tajemném snoubenci dám šanci Šarlatové vdově, pak asi otevřu Srdce plamene a na závěr si šetřím favorita, Blankytné snění, říkám si, zatímco odcházím obtěžkán tolikým čtivem.

V případě milostné série od Levných knih KMa se jedná o pozoruhodný počin, ve kterém se mísí různě protichůdné vlivy. Ponechám-li stranou literární kvality děl, fascinuje mě zejména technická stránka věci. Typografická úprava novel je standardně nudná a nestojí za bližší zkoumání, ale sazba stránek od Bohumila Bednáře je na dobré úrovni, bez chyb znesnadňujících čtení. Jiným případem jsou ovšem zoufale amatérské překlady z angličtiny, doslova přemnožené přivlastňovacími zájmeny a špatným skloňováním, které neodstranila ani redaktorka Slávka Járová.

Ještě pořád držel její ruku. Haven ji pomalu stáhla zpět, svírajíc prsty kolem jeho prstů, a vedla ho k sobě. Sedl si vedle ní na matraci, nádherný ve své nahotě, jeho penis se mezi jeho stehny tyčil vysoko a chtivě.

V přímém rozporu s neokázalou sazbou jsou vyvedeny obálky brožovaných knih od autora Milana Jaroše, na nichž se objevuje tisíc a jedna kýčovitá variance na zamilovaný (heterosexuální) pár. ON, ryze současný univerzální krasavec kolem třiceti let, bujná kštice, vystavuje na odiv vypracované tělo, ať už je odvážně svlečený do půli těla, vyčuhuje mu z košile rameno či má jen decentní rozhalenku à la Tofi (avšak vždy oholen, vyholen). ONA, pětadvacet, výrazné poprsí, lehký historický kostým, sdostatek tajnosnubný a vyzývavý zároveň. Okolí tvoří v lepším případě malba rozkvetlých luk, v horším případě romanticky rozostřená fotografie zámeckého parku, v nejhorším případě nekvalitní foto mořského vlnobití v nízkém rozlišení. Kol spiklenců lásky se doporučuje vytvořit mlhavý opar či zlatavou záři a platí, že čím víc barev, tím lépe. Korunu celému veledílu nasazuje titul knihy, který je kromě tisku zlatou barvou vyražen do obálky slepotiskem, a tak má navíc plastický efekt. V případě, že je titul příliš dlouhý a nevešel by se na obálku dostatečně velký, nerozpakuje se autor písmo zdeformovat — vždyť on to čtenář skrze dojetím zvlhlé oči stejně nezaregistruje…

Chtělo by se říci, že kupec si takový kýč žádá. Že kýčovitá historická próza vyžaduje stejně obskurní grafickou úpravu. A bývá to i argument nakladatelů, majících pocit, že nejlépe vědí, co je a co není pro jejich čtenáře stravitelné, že pokud by udělali krok stranou od zavedeného schématu daného žánru, nastal by okamžitý úprk čtenářstva. Při soukromě zájmovém zjišťování, kdo vlastně vydává a čte romantickou prózu, jsem objevil blog Renčina červená knihovna, kde funguje slibná komunita návštěvníků. Roku 2007 uspořádala autorka anketu o nejhezčí obálky, ze které vychází najevo, že ani čtenáři, kterým jsou novely určeny, nejsou se současnou tristní úrovní grafiky spokojeni. Což je minimálně důvod k zamyšlení.

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 4/2008. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.

Při recenzování nových písem jsme si s Davidem uvědomili akutní potřebu co nejpřesnější a nejsrozumitelnější písmové terminologie. Dobré názvosloví pojmenovává jednoznačně veškeré části liter. Umožňuje tak udržet terminologickou konzistenci mezi texty dvou nebo více autorů a činí snazším následný překlad textů do cizího jazyka.

Připravili jsme proto v průběhu posledních týdnů dokument Písmová anatomie, který je (soudě dle mého chabého přehledu o zahraniční literatuře) pravděpodobně nejpodrobnějším anatomickým přehledem, jaký existuje.

Česká literatura se nám jeví nedostatečná a nedůsledná, navíc v ní existuje několik nejasných či kolizních termínů, které se snažíme vyřešit, odstranit nebo obejít. Pokoušíme se také najít co nejvíce pojítek mezi českým a anglickým názvoslovím. Nejdůležitějším zdrojem, ze kterého v české terminologii vycházíme, je text bývalé oborové normy 88 0111 Písmo, písmařství, písmolijectví (přepis na Typo.cz). Text normy je dodnes zřejmě to nejpodrobnější nejpřesnější, co v českém jazyce k problematice vyšlo. Přihlížíme také k druhému vydání Krásného písma ve vývoji latinky od Františka Muziky, který s názvoslovím nakládá pečlivé a dosti přesně. Ke studiu názvosloví s lítostí nedoporučujeme jinak užitečnou Tvorbu typografického písma od Oldřicha Menharta, v níž některé termíny jsou ještě neujasněné, a spíše nedoporučujeme Typografický manuál Vladimíra Berana a kol., který obsahuje nepřesnosti. Z dostupných anglických textů jsme vyhodnotili jako nejvhodnější anatomii Philipa Gaskella, kterou dále doplňujeme s ohledem na další zdroje a vlastní invenci. Protože se však s ostatní literaturou zčástí rozcházíme, v přehledu literatury ji nezmiňujeme.

Asi největším zásahem do konvenčního přístupu k terminologii je důsledné rozdělení na dvě skupiny: tahy vesrus detaily (+ zakončení). Tím v podstatě eliminujeme problematické nákresy v odborné literatuře, kde jedna část litery může mít v češtině až tři různé názvy, což studenty typografie zbytečně mate.

Vůči textu Normy se vymezujeme především při definování náběhu, kde se přidržujeme anglického významu. Náběhem (instroke) ozačujeme otevřený počáteční tah písmene, který se zpravidla napojuje do dříku (horní partie minusky a) či přechází do oblouku (horní partie c, S anebo kursivních minusek b, d, f apod.). Výběh (outstroke) je pak otevřený výběhový tah (pata a, d, výběh e, chvost j, y atd.).

Oproti obvyklé změti čar a popisek (k vidění i u P. Gaskella) volíme — dle našeho soudu mnohem přehlednější — způsob číslování a následné pojmenování v přiložené legendě. Krom zvýšení estetična je nabíledni, že jakékoliv změny to maximálně usnadňuje.

V současné době neexistuje závazný normativní dokument, který by komukoliv předepisoval, jak má s písmovou terminologií nakládat. Náš příspěvek k dané problematice je především souborem doporučení, ke kterým jsme po pečlivém studiu dospěli. Zda se ho přidrží i ostatní autoři, záleží jen a pouze na jejich libovůli. Jsme samozřejmě otevřeni diskusi, která nám může pomoci anatomický přehled dále zdokonalit. Zásadní výhodou elektronické publikace je otevřenost změnám, čili faktické a fundované připomínky jsou víc než vítány. Česká část se nachází ve verzi 1.0, anglická ještě čeká na konzultaci s angloamerickými typografy.

V poslední páteční podvěčer se v šermířském klubu LAG uspořádal historicky první moravský TypoSraz. Zatímco křesťanští vydavatelé pokleslé brněnské poezie účast na poslední chvíli odřekli s tím, že víra jim zakazuje na Velký pátek se zmastit z piva a vepřových kolen, slovenské dizajnéry zčistajasna začalo loupat v kříži, a tak jsme celé setkání nakonec pojali o něco komorněji, než bylo zprvu zamýšleno.

Ale hned v úvodu jsme nasadili laťku vysoko a v rámci seznamování sehráli tradiční scénku s vizitkami (OMG! It even has a watermark!). Ti, kteří vizitek neměli, opíjeli nás báchorkami o tom, jak poslední dali Johnu Hudsonovi, kterýžto k jejich štěstí nepřišel, aby tato legrační tvrzení vyvrátil.

To od Alberta-Jan Poola, který se předem písemně omluvil, dorazila poštou rozstříhaná písmenka, a tak na dobrou půlhodinu nás zabavil roztomilou typographickou hrou Type Matching. Ačkoliv se mi vychloubání ze srdce protiví, nemohu nezaujatě neprozradit, že v prvním kole jsem prokázal důkladnou znalost serifových písem a s přehledem zvítězil. Ve druhém kole (bezserifovém) jsem tajně dal šanci Filipu Blažkovi, který coby český delegát ATypI se zpoceným čelem a rozklepanýma rukama zachraňoval, co se dalo. Holt typocelebrity stárnou a nová krev se již dere na jejich notně zvětralá místa. Velkým zklamáním pro všechny přítomné ovšem byl výkon dua Lukáš Veverka + Skákala z brněnské Fakulty výtvarných umění VUT. Nejenže od sebe oba pánové okatě opisovali, ale všem písmům říkali zásadně Tajms. Ostuda.

Postupem času, s spolu se zvyšujícím se počtem zkonzumovaných nápojů a tataráků, se formální soudržnost večera pomalu vytrácela. A tak — abych mu navrátil punc serioznosti — namazal jsem si poslední topinku důkladně česnekem a s poněkud již zauzleným jazykem přednesl zčásti improvizovaný referát o úrovni současné romantické literatury, který dík mé žertovné opilosti nebyl až tolik trapný, jak jsme všichni čekali. Přesto však po něm zůstala pachuť na patře, bylo proto přímo vysvobozením, když úderem půlnoci zavolal Štefan Sagmajstr, že už na nás čeká v gay klubu za rohem a máme co nejrychleji přijít, protože začínají hrát ploužáky. No a poněvadž jsme byli právě na odchodu, slovo dalo slovo, i vyrazili jsme do víru skutečného nočního dění, objednali si pivní koktejly s pruhovanými růžovými brčky a oprášili své legendární taneční umění.

Nedlouho po tom se stal zvláštní úkaz. Před očima se mi vytvořil mlžný opar, který zakryl doslova vše (včetně ztráty fotoaparátu), co se dále odehrálo až do chvíle, než jsem se přede dveřmi bytu vypotácel z vozu taxislužby. Probuzení bylo vysušené, bolestné, a v poště čekal na přečtení jediný e-mail. Ale stál za to. Bylo v něm: Si hovado. Uz s Tebou nikam nepudu.

A tak to má být.

V každé odnoži lidského konání narazíte na lidi, jimž záleží na tom, aby si právě jejich obor vydobyl uznání i u širší veřejnosti a dostalo se mu vážnosti, která jemu samojedinému náleží. A protože ona neuchopitelná veřejnost je, jak známo, instituce nevděčná, pasivní, těžkopádná, nevzdělaná a veskrze líná, je potřeba všemi dostupnými prostředky v ní vzbudit zájem, rozdmýchat oheň zdravé zvědavosti, přinést jí výsledek našeho snažení takříkajíc na stříbrném podnose, asi jako když pečení holubi sami létají do patřičných tělesných otvorů.

Pakliže toužíte vydobýt si pozornost, opakovaně se osvědčilo uspořádat soutěž spojenou s vyhlášením výsledků a následnou opulentní hostinou, kde se v přátelském duchu všichni zúčastnění pouštějí do dlouhých disputací, bodře se plácají po ramenou a lahodné chlebíčky zalévají ještě lahodnějšími víny. Zatímco filmaři mají své Oscary, Palmy či Lvy, televize Emmy a Elsy, to nakladatelé, knižní úpravci, ilustrátoři a tiskaři mají soutěž o Nejkrásnější české knihy, vyhlašovanou každoročně Památníkem národního písemnictví. Její ctižádostí je vybrat knihy, u nichž jsou grafická a typografická úprava i polygrafické zpracování v dokonalém souladu. Vyhlášení jsem se sice nikdy nezúčastnil, ale něco mi říká, že opulentní hostiny budou (pokud vůbec budou) o trochu méně opulentní a plácání po ramenou bude méně bodré zkrátka proto, že vydání knihy se jen málokdy stane vysoce prestižní společenskou
událostí.

Poměrně pravidelně získávají ocenění bohatě ilustrované dětské knihy Petra Nikla. Nikl, který je ponejvíce znám působením v někdejším výtvarném uskupení Tvrdohlaví, odkazuje svou tvorbou k významu slova multimediální umělec, a to v prapůvodním, ještě nezkaleném slova smyslu. Každá z jeho
aktivit se proměňuje „v umění“ jaksi přirozeně, jakkoliv to může působit na dospělého člověka infantilně či snad dokonce bizarně. Ale ono bývá nadmíru užitečné občas si připomenout, co je „hrát si“, a nezávaznou hrou objevovat staronové světy překypující fantazií; světy, v nichž vše je dovoleno, máte-li dostatek chuti radovat se ze znovunabytésvobody, jež nezná hranic. Veškeré vlivy autorovy vícevrstevnaté malířské, kreslířské, divadelní i hudební praxe se originálně spájejí i v jeho v imaginativní knižní tvorbě, orientované prvotně na dětského čtenáře. Podezřívám však mnohé rodiče, že Niklovy knihy kupují ratolestem hlavně proto, aby se z nich sami mohli těšit, až děti usnou.

Po předchozích knihách Pohádka o Rybitince, O Rybabě a Mořské duši a Lingvistické pohádky dorazila na knihkupecké pulty zatím poslední Niklova kniha Záhádky. V edici Modrý slon ji vydalo pražské nakladatelství Meander, graficky upravil Robert V. Novák ve spolupráci s autorem. V Záhádkách otevírá Nikl na ploše nadstandardního formátu 230 × 280 mm fantaskní svět plný roztodivných říkanek, složených ze zdánlivě nonsensových (či snad jen neumětelských) veršů, které jsou doplněny kresbami pohádkových zvířat-tvorů-živočichů, vyhlížejících stejně naivně jako básně, jež uvozují. Kniha je doslova a do poslední pastelkové linie výtvarným artefaktem. Každá její část má svébytné místo v kompaktní struktuře hravého vyprávění. Na luxusním papíře sametové barvy se vyjímají subtilní kresby v pastelových odstínech, vyvedené ještě o stupeň pečlivěji než druhdy dívčí malůvky v památnících mého dětství. Zdatně jim sekunduje dvojice sesterských písem delikátní kresby Dederon Sans a Dederon Serif od mladého písmaře Tomáše Brousila. To, co však knihu definitivně vytrhává z roviny obvyklosti, je její prostřední část, v níž celý jeden šestnáctistránkový tiskový arch je vertikálně rozřezán na třetiny. To umožňuje poskládat si z útržků textů takřka dadaistickou pohádkovou kompozici, z obrázků pak nesčetné varianty pitoreskního zvěrstva, jaké možná neznáte ani ze svých nejdivočejších snů…

S nadšením listuji v knize už několikátý den a stále ještě mě neopouští radost z toho, že kromě unylé spotřební produkce vycházejí čas od času také knihy, jež svého kupce nevtíravě kultivují a mají potenciál oslovit hnedle několik generací malých i velkých čtenářů. Stejně tak tomu bylo u několika výjimečných děl minulých desetiletí, mezi něž jsem do své knihovny Záhádky zařadil.

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 3/2008. Publikováno s laskavým souhlasem redakce. Upraveno.