Typographie, grafika, čeština et cetera


Archiv pro ‘nezařazené’ kategorii

Aldo van Eyck a jeho železobetonová hřišťata

20. 6. 2016 | jeden komentář

V rámci symposia k Bienále Brno vystoupily v sobotu ve Scale Denisa Kollarová a Anna van Lingen, aby představily svůj projekt Seventeen Playgrounds, věnovaný tvorbě architekta Aldo van Eycka, přesněji řečeno jeho dětským hřišťatům pro město Amsterdam. Van Eyckova tvorba očividně představuje jeden z úplně nejkrásnějších a nejčistších příkladů moderní městské architektury, jež zásadně a okamžitě pozitivně mění vzhled, fungování i atmosféru města.

Vše začalo v roce 1947, kdy architekt navrhl své první amsterdamské hřiště, ale už brzy nato se jeho koncepce stala nesmírně populární mezi občany, kteří sami začali urgovat městskou reprezentaci, aby nechala zbudovat podobná hřiště i v jejich nejbližším okolí. Výsledkem pak bylo několik stovek unikátních míst určených pro děti (a jejich rodiče), výrazně promlouvající do života občanů a zároveň i ovlivňující jejich estetické vnímání.

aldo-van-eyck1

Důvodů popularity van Eyckova přístupu bylo hned několik. V prvé řadě samozřejmě řešení ožehavého problému trávení volného času městských dětí. Před válkou si děti hrály přímo na ulici a na řece, ve vnitroblocích domů a dalších improvizovaných místech. V poválečné době, v souvislosti s nárůstem automobilové dopravy, se stalo městské prostředí méně bezpečné. Aldo van Eyck vytvořil místa s jasným účelem a poselstvím, přikročil k nim ale geniálně v tom, že je koncipoval jako naprosto přirozenou součást veřejného prostoru. Jeho hřiště nebyla nikdy oplocenými, izolovanými, uzavřenými klecemi, právě naopak — všechna logicky navazovala na existující zástavbu, přizpůsobovala se jí a nebo s ní byla v přímé interakci.

aldo-van-eyck3

Nová hřiště vznikala primárně na místech různě zanedbaných, na nevyužitých dvorcích, úzkých parcelách po zbouraných domech, často ale i na místech, kde si je dnes už vůbec neumíme představit, uprostřed rušného bulváru a také mezi dvěma souběžnými silnicemi… zkrátka kdekoliv, kde se naskytlo jen trochu místa pro dětskou hru.

Druhým důležitým faktorem, který zapříčinil popularitu amsterdamských hřišťat, byl nesporný cit architekta reakci na konkrétní prostředí a prostorové dispozice. V rozporu s aktuálním stavem, kdy je hřiště více méně náhodným seskupením dřevěných a plastových katalogových objektů uvnitř obdélníkového oplocení, koncipoval van Eyck veškeré své realizace přímo na míru. Z toho vyplývá, že půdorys hřiště, jeho struktura i vzhled se mohly dramaticky lišit místo od místa, přestože byla každá realizace v zásadě tvořena obdobnými objekty. Univerzálnost, modularita a jednoduchost jednotlivých prvků připouštěla nekonečně mnoho smysluplných variant. Navíc byly veškeré prostorové konfigurace řešeny maximálně prakticky: tak, aby měli případní dohlížející rodičové dokonalý přehled o dění i bez toho, aby byli nuceni průběžně měnit svoji polohu.

aldo-van-eyck2

Hovoříme-li o stavebních prvcích, které se v Amsterdamu používaly, je třeba zmínit dva zásadní momenty ústící v nadčasovost van Eyckovy práce: prvním z nich je kvalitní materiálové řešení (čistý hliník a beton), druhým z nich ryze abstraktní pojetí všech stavebních prvků. Jednoduché hliníkové hrazdy ve tvaru obdélníku, velké kulovité prolézačky, kruhové betonové stupínky a samozřejmě i různě velká a různě tvarovaná pískoviště: kruhová, čtvercová, trojúhelníková i šestiúhelníková, obyčejně opatřená sníženými vstupy dovnitř objektu.

Herní prostory bez křiklavých signálních barev a návodných, příliš konkretizujících motivů, utvářely nejen logické pokračování městské zástavby, ale především cenný prostor určený pro dětskou fantazii. Dítě není jen pasivním účastníkem mobilních atrakcí vyrobených z plastu a majících tvar draka, slepice nebo hradu. Samo se stává hybatelem dění, samo zdolává překážky pomocí vlastní síly, mrštnosti a představivosti.

aldo-van-eyck4

My, kteří jsme vyrůstali ještě v komunismu, si dobře pamatujeme, že sídlištní hřiště aplikovala mnohé obdobné principy, kterých ve své práci využíval Aldo van Eyck. Lišila se ale především ve dvou oblastech: ve využívání křiklavých nátěrů (červená, žlutá) a v příliš mechanickém, katalogovém rozmisťování jednotlivých herních prvků. Dá se říci, že tím naše východoevropská hřišťata dokonale vystihovala „étos“ výstavby paneláků, nic to ale nemění na tom, že paneláková sídliště byla — na rozdíl od amsterdamského veřejného prostoru — poněkud bezútěšná.

aldo-van-eyck6

Denisa Kollarová a Anna van Lingen již několik let mapují rychle mizející pozůstatky van Eyckových hřišť. A nejen to — jsou také v kontaktu s městským úřadem, jehož úředníky se snaží přesvědčit o univerzální kvalitě řešení vzniklého na konci čtyřicátých let. Představa, že by se jim podařilo některá z hřišť zachránit či revitalizovat, případně z nich utvořit jakýsi inspirační zdroj pro budoucí úvahy o místech se stejným účelem, však není příliš reálná. Hlavní překážkou jsou dnešní přísné bezpečnostní regule, které de facto znemožňují tvorbu hřišť bez oplocení, postavených přímo uprostřed městského života a provozu, hřišť sestavených jen z kovu a betonu. Přesto stojí za úvahu, jestli ta místa, která dnes už považujeme za málo bezpečná, nevychovávala děti k větší zodpovědnosti než všechny ty debilní skákací hrady a trampolíny.

aldo-van-eyck5

Bydlím v ghettu a možná jsem rasista

23. 3. 2006 | 28 komentářů

Bydlím v ghettu, odpovídám už pár dní svým známým s úsměvem, když se mě ptají na životní peripetie. Aha — a to je kde? Na Cejlu.

Brno a zátiší s květinami...

„Jó v gétů, tenkrát v gétů,“ notuji si čekaje na ranní spoj dnes již legendární píseň Erica Cartmana a pozoruji tu impozantní skrumáž non-stopů, sex-shopů, zastaváren a pochybných fast-foodů, kterou korunuje jeden hnusný typizovaný Interspar.

„Promiňte, pane, že vás vyrušuji,“ osloví mne náhle tak mile asi čtrnáctiletá dívenka upraveného vzhledu, zatímco do sebe hladově tlačím hnusnou řeckou bulkou v původní vietnamské úpravě. „Mohl byste mi prosím tady v trafice koupit elemka? Ona mi je nechce prodat…“ Narychlo polknu těžce kousek syrového masa, aby jí nedopatřením nepřistál spolu se slinami na tom pěkňoučkém obličeji, a zavrtěním hlavou doprovázeným důrazným „ne“ dávám slečně jasně na srozuměnou, co si jako správný skaut myslím o kouření nezletilých. „Debil,“ zaslechnu ještě ladně odcházející mladou dámu promlouvat ke své společnici a musím se tomu nahlas a od srdce zasmát. Jsem prostě hajzl.

Brno, výkup barevných...

Kdo nezná Cejl, nebyl v Brně. Čtvrť je to nechvalně proslulá především díky hustému osídlení romskými spoluobčany. Hloučky zevlujících tmavočechů se začínají na ulici objevovat kolem poledne a kolikrát nezmizí až do pozdních nočních hodin. Čas od času jejich bezstarostný hlahol ještě doprovází skutečně velmi hlasitá taneční hudba vycházející z otevřených oken. Své osobní teritorium rozšiřují prakticky do všech světových stran — rádi se slézají kupříkladu před Domem umění na nedalekém Malinovského náměstí. Není divu, o cikánech je dostatečně známo, že k umění a kultuře vždy měli veskrze pozitivní vztah. Jsou to též lidé vesměs hraví, bývají proto k zastižení zejména v místních hernách, odevzdaně civíce na tanec barevných světýlek a cirkusová čísla roztančených bubínků výherních automatů. O jejich smyslu pro rodinu dostatečně svědčí například fakt, že hojně navštěvují přilehlé zastavárny, kde patrně nakupují cenově dostupné vybavení k zvelebení a zútulnění své početné domácnosti.

Brno má také výherní automaty...

Faktem je, že jsem v sobě objevil kus rasistického plevele. Když takhle večer míjím skupinku snědopleťáků, nastražím vždy smysly. Povytáhnu si ušní boltce navrch hlavy, rozšířím zorničky, aby více přivykly na tmu neosvětlených zákoutí, zkrátím popruhy na tašce a zkontroluji obsah kapes a stav tkaniček na obou botách, kdyby bylo náhodou třeba prchat. Možná rasismus a možná jen svého druhu prevence. Na druhou stranu je pravda, že obdobně se chovám i v případě, že potkám bandu nadrátovaných holohlavců s vyšívanými šálami kolem krku (na barvu textilie tentokrát nehledím). Jsem holt jednoduchý člověk a myslím si, že nevinná paušalizace občas není na škodu.

Jen jsem tak cestou do práce uvažoval, jestli je důvod se cikánů obávat. Pěstní potyčku jsem s nimi neměl více než deset let, ozbrojenou ještě déle. (Ano, považuji kameny, cihly a tyče za zbraně.) Ale stejně se nemůžu zbavit opatrnosti, když mě bodře osloví člen větší takové skupinky. Hned mám tendence rozhlédnout se, co se děje kolem a jaké jsou možnosti.

Brno vám nastaví zrcadlo

Asi to částečně souvisí s prostředím, v němž žijí. Pokud je někde typická cikánská čtvrť, je osídlena zejména nezaměstnanými. Čili obecně vzato nižší sociální vrstvou, v níž jak známo jsou sklony k trestné činnosti prokazatelně výrazně vyšší. Nějaká obecná souvislost mezi prostředím, sociální úrovní a trestným činem nebo jen nepříjemným obtěžováním jistě existuje.

Mimo to se každá taková komunita nějak vymezuje proti normálu nebo systému. Někteří si rádi hrají na chudáky, kterým bílí ohromně ubližují, další při každém příslibu pro ně výhodnějšího sociálního zaopatření prchají do zahraničí podívat se na zlaté prase. Ale tu závislost na našem sociálním systému mají, soudě podle statistik, často společnou a stále se mi zdá, že jim tento způsob nadmíru vyhovuje. Čest výjimkám.

A pak, když jsem míjel budovu Hlavního nádraží, jsem si vzpomněl na nepočetné skupinky pankáčů nezřídka se v těch místech povalujících. A kolik toho mají s opálenými Čechy společného. Tváří se tak ukrutně nezávisle, rebelsky až protistátně, dokonce se sami nazývají odpadem, ale je to taková rebelie z principu. Především sami sebe přesvědčují, jak nezávislí jsou na okolí a kolik svobody mají, ale nakonec stejně žebrají na ulici o pár korun na laciné víno. Což o to, ty drobné jim čas od času dám, ale spíše ze soucitu než proto, že bych k nim snad choval nějaké sympatie. Mnohem raději peníze vrazím do ruky někomu, kdo v podchodu hraje na kytaru. V mých očích si to pivo zaslouží. Na rozdíl od těch, kteří pro své pohodlí nemusí dělat vůbec nic.

Smutné je pro mě hlavně vědomí, že na lidi, kteří v životě nepracovali, přispívám ze svého každý měsíc, aniž mám šanci nějak to ovlivnit. Nebo mám? Za chvíli jsou volby…

A kde že to vlastně jsem?

28. 10. 2005 | 2 komentářů

Pokud jste pravidelným návštěvníkem serveru www.typomil.com, jistě si pamatujete na Monology nejen o typografii, kde se objevilo několik (pseudo)odborných článků o knižní grafice, grafickém designu a typografii. A protože forma měla k dokonalosti daleko a protože jsem se rozhodl přispívat nejen na tato témata o něco častěji, zvolil jsem mírně odlišný způsob publikování, tentokrát již více periodického charakteru.

Po laškování s publikačním systémem Blogger (brrr, hnusné slovo), jsem (doufám definitivně) přešel na WordPress, který má uživatelsky příjemnou správu a umí všechno to, co jsem pro svou práci potřeboval a co si bez znalosti PHP nedokážu sám naprogramovat. Prozatím používám modifikovanou šablonu Sebastiana Schmiega, uvidím, jestli budu mít chuť vyhrát si se zcela vlastním stylem, změny budou každopádně průběžně probíhat.

Vzhledem k faktu, že monolog by měl díky nové možnosti přidávání komentářů přejít více v dialog mé osoby a vás ostatních, nastala i nutná změna názvu.

A proto vás srdečně vítá Typofilos! Název jistě trochu prapodivný, o to více však mnohoznačný. V první řadě se hlásí do rodiny webů na typomil.com. Je složeninou slov „typo“, tedy znak, písmo, a „filos“ — láska. Láska k písmu, varianta termínu typomil. Krom toho evokuje slovo filosofie a filos je možno s přimhouřenýma očima považovat též za odkaz na anglické „files“, dokumenty. Interpretaci nechávám volně na vás.

Na tomto místě se tak s většími či menšími přestávkami budete setkávat s glosami, veskrze subjektivními pohledy na problematiku typografie a grafického designu, patrně se dotknu též nešvarů rodného jazyka dnešních dní a budu hořekovat nad zbytečnou amerikanizací češtiny, v neposlední řadě můžete očekávat i zcela soukromé a bezvýznamné zvratky na všelijaká témata, hlavně nevybíravou kritiku všeho možného.

Tak s chutí do toho…

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

Typo 365

Typo 365 je v pořadí druhá ročenka „nejlepších“ textů o typografii, do které jsem přispěl dvěma články. Najděte v ní ale i příspěvky od osob mnohem povolanějších (namátkou Reza Abedini, Erik van Blokland, Veronika Burian, Matthew Carter, Tobias Frere-Jones a další).

Doporučuji

Radkovi Sidunovi se povedlo zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milovníci typografie znají z knižní edice Gema z Odeonu. Alphapipe nabízí Briefcase Type Foundry.

Správa webu