Typofilos

Knižní obálky Josefa Čapka dlouhodobě patří mezi nejstálejší držáky mezi bibliofily. Zdobí většinu výloh českých antikvariátů, čile se s nimi obchoduje v kamenných i elektronických obchodech a jsou populární mezi sběrateli, a dokonce i mezi tou částí veřejnosti, pro kterou třeba kniha zrovna není na úplném vrcholu jejich osobního zájmu.

Čapkův elementární grafismus, jeho rafinovaná stylizace skutečnosti, stručnost a úspornost výrazu odolávají nepřízni času více než dobře. Je až s podivem, že zrovna autor, který sám sebe vnímal spíše jako malíře a o své knižní tvorbě neměl přehnané mínění, se stal pro mnohé synonymem moderního knižního úpravce — třebaže jeho pojetí knižní úpravy bylo omezeno de facto jen na řešení obálky a ilustrací. Tam se však plně projevil jeho smysl pro pádnou výtvarnou zkratku, rafinovanou stylizaci a práci s elementárními grafickými tvary-znaky. Mnohdy ne nepodobnými estetice masek a primitivismu přírodních národů, o něž se Čapek velmi aktivně zajímal a které zůstaly kunsthistorií devatenáctého století (a pohříchu i kunsthistorií současnou) trestuhodně opomíjené. Picassovský údiv nad tvorbou civilizací nezatížených evropskou křesťanskou tradicí nakazil i Čapka, jenž v nich viděl únik mimo obvyklé mantinely grafické tvorby.

Primitivismus a kubistická fragmentace obrazu jsou jedněmi ze základních poznávacích znaků Čapkových linorytových ilustrací… ale zdaleka ne jediné. Při bližším prozkoumání zjistíme, že i poměrně pevně výtvarně semknutá Čapkova knižní grafika se větví do několika různých směrů. Že kromě expresivních námětů má v jeho tvorbě místo i jemná groteska, inspirace lidovým uměním nebo opojení jednoduchým ornamentálním rytmem. Jindy Čapkovy depresivní figury koketují se symbolismem Edvarda Muncha anebo pomocí jednoduchých grafických prostředků — například práci s diagonálním uspořádáním rytých linií — vytvářejí dynamické kompozice plné dramatického pohybu a napětí.

Přestože se Josef Čapek (zcela v duchu tehdejší moderny) ohrazoval proti přehnané estetizaci, vznešenosti a proti krásné knize s vycizelovanou ornamentální výzdobou, s dobovými tendencemi, reprezentovanými zejména chladným konstruktivismem nové typografie, byla jeho tvorba vlastně úplně mimoběžná. S postojem Tschicholdovým nebo Teigovým se sice shodoval v tom, že moderní kniha má být hlavně levná a praktická, ale prostředky, které k tomu volil, byly naprosto odlišné. Čapek zůstal netečný k suchopárné anonymitě moderní typografie; v opozici k industrializaci knižní grafiky prosazoval zejména ruční práci a individuální přístup ke každému svazku i autorovi. Z typografického hlediska už s grafickou avantgardou počátku dvacátého století neměl společné zhola nic, protože Čapkovo písmo, kopírující obvykle tvar objektů nebo figur, bylo naprosto organickou součástí kompozice, vyryté dokonce přímo do tiskové matrice stejnou linorytovou technikou. Písmo a obraz se u prolínají a dopňují, typografická skladba je velmi volně pojatá, spadá kamsi mimo tradici a mimo klasická hodnotová měřítka, která na ni obvykle uplatňujeme. I přesto, že Josefa Čapka lze za knižního grafika považovat vlastně jen částečně, jeho obálky a ilustrace se vyznačují jakousi nadčasovou kvalitou, pro které nás stále těší. Uchovaly si v sobě totiž velmi hmatatelný dotek jednoho konkrétního člověka — a snad to je na nich nejcennější.

Čapkova knižní tvorba vyšla souhrnně ve třetím svazku edice Moderní česká kniha, nazvaném trochu zvláštně (ale chytlavě) Vidět knihu. Vydalo nakladatelství Kant v milé úpravě Roberta V. Nováka.

Nepřipadám si zatím dost gay, ale do hošanů z písmolijny Underware jsem rozhodně zamilovaný. Radost mi dělají pravidelně, a to nejen originálními písmy, ale také svými soukromými projekty, které zcela evidentně nejsou motivované touhou udělat kšetf, ale prostou radostí z tvořivého úsilí. Ostatně psal jsem o tom třeba tady a nevidím důvod opakovat se.

Naposledy mě tihle tři typografové potěšili unikátní (raritní, jedinečnou, bibliofilskou) knížkou Book of war, mortification and love, kterou napsal Ruud Linssen. Nebude od věci říci si k tomu pár zajímavých informací.

V roce 2006 vyšlo v Underware báječné písmo Fakir (velkou osmistránkovou recenzi jsem napsal před dvěma lety pro podzimní Typo 33). Jeho autoři v té době nebyli spokojení se svými nápady na reprezentativní vzorník nebo publikaci, a tak se rozhodli nechat projekt u ledu do doby, než dostanou nějaký geniální nápad. K tomu došlo asi o rok později, když si uvědomili, že pro většinu aktivit kolem Fakira bylo společné téma dobrovolného strádání. Číst lomená písma (i jejich novodobé modifikace) je zkrátka utrpení, co si budeme povídat.

A v té souvislosti přišel pánům z Underware na mysl dánský básník a žurnalista Ruud Linssen, který se jevil jako dobrý kandidát pro napsání povídky na dané téma. K překvapení všech Linssen souhlasil. „Dejte mi tři měsíce,“ řekl… a půl roku o něm nikdo neslyšel. Dlužno podotknout, že Linssen celou tu dobu na knížce pracoval a trvalo mu pak další dva roky, než ji dokončil. Spisovatel tvrdí, že každou větu minimálně pětkrát přepsal. A dodává, že tahle knížka mu změnila život.

A když už pan spisovatel při psaní tak rád (dobrovolně) trpěl, dal se přemluvit, aby si nechal vzít krev, kterou se celý náklad vytiskne. Ano, ta knížka je vytištěná krví autora. A jestli vás zajímá, jak se z krve vyrábí ofsetová barva, neměli byste minout tato dvě videa (trailer + delší verze). Za zmínku určitě stojí, že v průběhu tiskového procesu se zjistilo, že stránky knihy byly špatně vyřazeny na arch a část nákladu se musela vyhodit. A také to, že se k tisku spotřebovalo pětkrát více krve, než ukazuje odkazované video. Když trpět, tak pořádně!

Kniha vyšla v nákladu 2000 kusů, všechny výtisky jsou v tiráži číslovány. Další fotky jsou k vidění na Picase.

V tomhle počasí se má touha dělat nebo psát něco smysluplného blíží nule. Pokud jste na tom podobně, ale nechcete se u vody jenom grilovat, uděláte nejlépe, když si koupíte moji knížku, abych měl na pivo. Zaprvé uděláte dobrý skutek, zadruhé to prospěje vašemu mentálnímu zdraví, protože ani v tomhle parnu (polsky pornu!) není docela úplně vhodné rezignovat na hodnotnou literaturu, a ochuzovat se tak o významné kulturní zážitky. K chlupaté dece a flašce dobrého vína si teď můžete přibalit knížku, kterou jsem vlastnoručně podepsal. A až se před svou nastávající vytasíte se signovanou kopií Perverší (Perveršů), případně rovnou s jednou z padesáti číslovaných kopií, nezůstane jedna dírka suchá.

Objednávat můžete z mého soukromého webu, kde také najdete veškeré potřebné informace. Akce trvá do konce léta, nebo do odvolání.

Tak nám začaly prázdniny, milé děti. Abyste se následující dva měsíce nenudily, připravil jsem pro vás malou hru. Zde naskenovaný sešitek Zeměpisné rébusy pro mě z knihovny před několika měsíci zachránila Maruška, které tímto srdečně děkuji. O dalších skvostech získaných stejným způsobem si můžeme povědět někdy jindy, ale teď se prosím soustřeďme na tuto báječnou hříčku, kterou roku 1936 vydala Státní grafická škola v Praze. Obsahuje dvaadvacet pekelně zábavných grafických rébusů, které v sobě skrývají rozmanitá města, státy, poloostrovy, řeky a podobně. Dávám to sem na blogísek hlavně proto, že ve značné výhodě jsou znalci českého jazyka a typografové — několik řešení je totiž založeno na práci s přesmyčkami, diakritikou či interpunkcí. Příjemnou zábavu!

Kdo první všechno uhodne, dostane ode mě Perverše s věnováním. Musí si je ale vyzvednout po dohodě v Brně, protože se mi kvůli tomu nechce chodit na poštu. :) Aktualizace: rébusy nejdříve a nejlépe vyluštil Jirka Chomát, dostane knížku.

Do komentářů prosím nepište správná řešení, abyste nepokazili hru ostatním. Pokud jste už zoufalí a s rébusy si nevíte rady, na řešení odkazuji v komentáři číslo 7.

My, pionýři 7. A třídy 13. ZDŠ v Ústí N. L.-Bukově, se zavazujeme, že sebereme tolik železa, kolik vážila kosmická loď Východ i s astronautem. (Ohníček, 1961, č. 6)

Základní školy byly ještě v osmdesátých letech plné kolektivního dětského nadšení. Sbíralo se kdeco — papír i železo, na radiátorech se sušily pomerančové slupky a v hodinách výtvarné výchovy jsme kreslili kromě pohledů z okna i nezbytnou Auroru. A pro mnohé měla poměrně výsadní postavení vědeckofantastická literatura, která zakrývala nedostatek dobrodružství v socialistické mizérii. Mars se tak mohl stát zástupným symbolem pro dovolenou u moře, výlety na Venuši suplovaly únik z panelákového sídliště a kosmická technika, vyobrazená na obálkách časopisů a dostupná v podobě hraček, zdatně konkurovala nedostupné elektronice.

Režim si zprvu, na začátku padesátých let, s celým žánrem science fiction nevěděl rady, protože se vymykal oficiálním tendencím v duchu sorely. Později si ale uvědomil, že braková literatura i veskrze technicky orientovaná časopisecká média mu skýtají obrovskou příležitost k elegantní propagandě, kterou je možné snadno a bezbolestně ordinovat…

Zbytek článku je zveřejněn na serveru Typo.cz, ostatní fotografie pak na Picase.