Typographie, grafika, čeština et cetera


Archiv pro ‘knihy a periodika’ kategorii

Tanec v ruinách. Nálezy Jiřího koláře

23. 11. 2014 | žádné komentáře

Včera skončila v Galerii Smečky druhá výstava (vedle té v Museu Kampa), konaná u příležitosti stého výročí narození Jiřího Koláře. Jmenovala se Tanec v ruinách, stála deset korun a představila nedávno nalezené práce z Kolářova raného tvůrčího období. K výstavě vyšel katalog (poprvé jsem ho zahlédl ve formě makulatur v tiskárně Libertas/Indigoprint), upravený Petrem Bosákem a Robertem Jansou. Reklama říká, že koncepce knihy je nekonvenční, ale na první pohled publikace vypadá jako úplně normální katalog ve vazbě V2 nebo V4. Teprve při bližším prozkoumání se ukáže, v čem ta nekonvenční koncepce má spočívat, a jsou to konkrétně tyto dvě věci:

1) Použití různých druhů papíru pro knižní blok
2) Použití různých formátů papírů

Tanec v ruinách

Střídání papírů mám rád a zde hezky podtrhuje ten kolážový princip tvorby. Druhá věc mě víc štve než těší, protože výsledkem je knížka, ve které se špatně listuje. Zatímco nahoře a dole je klasicky zaříznutá, na vnější straně se různost formátů projevuje tak, že jednotlivé stránky náhodně přesahují o jeden nebo dva milimetry ven. Vypadá to víc jako chyba než záměr, a manipulace s blokem je kvůli tomu trochu nepříjemná.

Měl bych asi ještě zmínit, že uvnitř bloku se občas náhodně objeví nepotištěný list papíru, seříznutý rovně nebo šikmo pár centimetrů od vnějšího okraje dovnitř. Je to všechno jakoby cool, ale veškeré vložené vakáty nemají žádný jiný smysl než vypadat cool, nebo jsem ten smysl aspoň neobjevil. Vakáty neoddělují jednotlivé části knihy, nenesou žádnou informaci, prostě jenom trčí uvnitř bloku a vytvářejí určitý typ materiálového kontrastu, což ve výsledku působí poněkud samoúčelně. Ale po pravdě — kdo jsem já, abych to hodnotil?

V každém případě je to docela hezká knížečka a coby fanoušek Koláře jsem ji samozřejmě hned přidal k těm ostatním kolářovským monografiím a katalogům, které už v domácí knihovně mám. Neobešlo se to ale bez jedné trochu komediální příhody.

Na výstavě jsem si všiml, že vedle katalogu mají ještě jinou brožuru stejného formátu a s jinou obálkou, opatřenou kruhovými výseky. Pak se mezi mnou a prodavačkou odehrála přibližně následující konverzace.

— Dobrý den, támhle máte katalog k výstavě… ale co je ta druhá knížka stejného formátu, která stojí dvojnásobek?
— To je úplně stejný katalog, který se liší jen obálkou.
— Super, mohl bych se na něj podívat?
— Říkám, že to je úplně stejný katalog.
— A můžu si ho vzít do ruky a prohlídnout si zblízka tu perforaci?
— Já vám ho takhle zdálky ukážu, protože je to úplně stejný katalog. Nechci, aby nám ho lidi osahali, my jsme dostali jenom šest kusů.
— Aha, ale já bych si ho docela rád koupil, tak si ho chci nejdřív prohlídnout, můžu se na něj konečně podívat!?

Dotyčná dáma se nechala třikrát prosit, než mi dala do ruky jeden obyčejný katalog s papírovou obálkou. A i tak se tvářila se, jako bych chtěl rukama upatlanýma od čokolády nebo rovnou od hoven osahávat nějaké umělecké dílo za sedm milionů tři sta padesát tisíc. Katalog jsem si nakonec koupil, třebaže mne paní svým chováním dost aktivně odrazovala. A i přesto, že cena 600 Kč je naprosto neadekvátní publikaci o rozsahu 148 stran. Ale asi jsem blázen, ten výsek jsem prostě chtěl. Vzadu na obálce je číslování 14/20, což má asi znamenat, že jde o „limitovanou edici“ dvaceti kusů. V tom případě asi bude obálka tištěná digitálně a vysekávaná ručně, vážně nevím.

Tanec v ruinách

Tanec v ruinách

Později u vína jsem si pak ještě všiml, že je knížka špatně slepená — pod obálkou je úplně vytečené lepidlo. Tady se Indigoprint moc nevytáhl, palec dolů. Ve Smečkách už výstava sice skončila, ale ještě pořád můžete jít na Kampu, kde je Kolář vystavený až do ledna 2015.

Museum tisku v Lyonu

20. 1. 2013 | žádné komentáře

Když jsem byl tento týden v Lyonu, udělal jsem si čas podívat se do Musée de l’imprimerie. Nachází se přímo v centru, jenom pár minut od náměstí Bellecour s ruským kolem, které se kupodivu točilo i v půlce ledna.

Do Musea tisku, založeného roku 1964, se vchází z úzké uličky malým ústupkovým portálem, celá budova je historická, stálá expozice poměrně rozsáhlá a dost členitá. Nikdo tam neprudí, takže si můžete skoro všechno osahat a vyfotit. Výstava obsahuje prakticky vše, co člověk potřebuje vědět o historii tisku od patnáctého až do dvacátého století. Výstavní exponáty doprovází krátké informační panely, na kterých se i typografií nepolíbený člověk dozví základní informace o technologiích, typografickém názvosloví nebo principu jednotlivých tiskových metod.

Nechybí samozřejmě papíry, starý tiskový materiál, písmové kasy i s literami, raznice, hotové stránky kovové sazby, dřevorytové matrice, původní ocelorytiny, litografické kameny. Mezi exponáty je prý Gutenbergova dvaačtyřicetiřádková bible (asi jen část, celou jsem nikde neviděl) nebo Plantinova čtyřjazyčná „polyglotická“ bible (Biblia Regia). Zastoupeny jsou významně i francouzské tisky, jakož i knihtiskové a litografické lisy, bankovky, noviny a staré fotosázecí stroje.

V museu se kromě toho nachází i několik mimoevropských exponátů, různé pečetní válečky, egyptský papyrus nebo i korejská sazba z pohyblivých liter, které byly údajně odlity v roce 1420, tedy více než dvacet let před Gutenbergovým „vynálezem“.

Spoustu fotek ve vysokém rozlišení si můžete prohlédnout v Google Fotkách.

Museum tisku

Museum tisku

Museum tisku

Museum tisku

Museum tisku

Papírna v Charavines

20. 1. 2013 | 2 komentářů

Díky milé nabídce Antalisu jsem měl možnost podívat se do papírny ve francouzském Charavines. Společnost ArjoWiggins, pod kterou továrna spadá, je u nás dobře známá nabídkou speciálních grafických papírů, mezi její značky patří prémiový Rives nebo Conqueror. Donedávna vlastnili v ArjoWiggins papírny čtyři, na pokles poptávky ale reagovali postupně zavřením většiny provozů, a to včetně papírny v Rives, vzdálené asi šestnáct kilometrů od Charavines, která byla založená už v šestnáctém století. Velká škoda, že se jim nepovedlo zachovat toto historické dědictví.

Papírna v Charavines

Založení továrny v Charavines se datuje asi do poloviny devatenáctého století. Dnes má jeden jediný papírenský stroj, na kterém se vyrábějí všechny současné značky i gramáže. Stroj je to relativně malý, ale jestli jste nikdy nic podobného neviděli, tak vězte, že i takovýto maličký stroj, na kterém vyrobíte pás papíru o šířce asi dva a půl metru, má délku kolem dvou set metrů, v průběhu kterých se ze vstupních surovin vyrobí finální pás (nebo spíše kotouč) papíru.

Papírna v Charavines

Stroj na výrobu papíru vynalezl v roce 1799 Nicholas-Louis Robert, do té doby se vyráběl papír jen ručně, a to primárně ze starých bavlněných nebo lněných hadrů. Ty se vybělily na slunci, rozsekaly na malé části a roztloukaly ručně nebo pomocí různých primitivních mechanismů. Nejprve to byla okovaná dřevěná kladiva, později v sedmnáctém století už o poznání šikovnější mlecí stroj, takzvaný holandr.

Papírna v Charavines

Výroba papíru je postavená na přísunu velkého množství vody, proto papírna vždycky stojí někde na řece. Surovinou pro výrobu papíru bývala rozemletá vlákna rostlinného nebo živočišného původu smísená s vodou, různými plnidly, klížidly a případně i barvivy. Výsledkem je kaše nazývaná papírovina. Na začátku procesu obsahuje jedno procento vláken (zbytek tvoří voda), postupně se obsah vody snižuje na tři až osm procent. Papírovina se při ruční výrobě nabírala na síto o velikosti budoucího archu, se sítem se zatřáslo v obou směrech, aby se vlákna pravidelně rozprostřela, vzájemně propletla a zplstila. Většina vody pak odtekla, plstěný materiál se překlopil na houně a postupně pod tlakem vysušil. Voilá, máte papír.

Papírna v Charavines

Dnes se k výrobě používá primárně celulóza (buničina) získaná chemickou cestou ze dřeva, část produkce ale obsahuje i příměs recyklovaného odpadového papíru, jinak je postup velmi podobný tomu v minulosti. Celý papírenský stroj je především soustava mnoha válců, které papír lisují, vtláčejí do něj strukturu, případně vysoušejí. Na začátku stroje máte káď s papírovinou, ta postupně přechází na síto, kde se odplaví většina vody. Budoucí papír jde mezi válce, které jej uhlazují a lisují, sušicí bubny a kalandrovací válce — ty nám papír pěkně vyhladí a vyžehlí. Pokud je to potřeba, jedna soustava válců obsahuje laserem vyfrézovanou strukturu, která se otiskne do matérie, to jsou pak ty různé žebrované papíry, připomínající ruční výrobu. Na konci stroje jsou umístěny kotouče, na něž se „nekonečný“ pás papíru navíjí. Prodává se v rolích nebo rozřezaný na archy.

Papírna v Charavines

Hromadu fotek najdete tradičně na Picase.

Knihy a typografie podruhé

13. 12. 2012 | 2 komentářů

Je to malý krok pro člověka, ale obrovský skok pro lidstvo. Vlastně naopak. V prosinci vyšlo druhé vydání odborné publikace Knihy a typografie, kterou jsem napsal před rokem a půl. A jelikož cvalík právě dorazil z tiskárny, neuškodí napsat k němu několik slov, změn je totiž víc než dost.

Původní náklad se poměrně rychle vyprodal a kniha už od jara prakticky nebyla k dostání. Na léto byl naplánovaný dotisk, na kterém jsme chtěli vydělat nějaké další miliony. Nakonec mi ale přišlo mnohem smysluplnější vydání odložit, podívat se na téma s odstupem a dopsat nebo upravit věci, které jsem napoprvé nestihl nebo zcela neuzavřel. Původní plán byl doplnit dvě nebo tři desítky stran, nakonec však obsah narostl téměř o devadesát stránek, a to skoro ve všech směrech.

Knihy a typografie (2)

Je to paradox, ale prakticky beze změn zůstala celá dlouhá pasáž o digitálním čtení, která jako jediná hrozila, že bude rychle zastarávat. Ukázalo se ale, že přestože trh nabídl slušnou řadu nových zařízení (čteček, tabletů), jejich hlavní problémy se zobrazováním dlouhého textu přetrvávají. Díky tomu jsem se mohl soustředit na jiná témata, z mého pohledu vlastně mnohem zajímavější.

Knihy a typografie (2)

V původní podobě jsem ponechal i všechny úvodní eseje, v jejich neprospěch jsem ale přidal na obsahu oběma dalším oddílům. Konečně jsem doplnil kus textu o vyznačovacích řezech a především kapitálkách, rozšířil ukázky sazby speciálních mezer, kapitoly o formátech a struktuře knihy, přidal celou řadu nových ukázek reálné knižní sazby. Dříve oficiálně nepublikovaný je rozsáhlý text o tom, jak má vypadat kvalitní diakritika, doplnil jsem také typografy oblíbenou anatomii písem i základní typografické názvosloví, aby se člověk ve všech těch smyčkách, okách a picách (neplésti s pičema) vyznal.

Knihy a typografie (2)

Text se dočkal řady stylistických úprav i nápravy některých chyb, které jsme napoprvé přehlédli. Výsledkem je publikace, která o dost přesněji odpovídá mému původnímu záměru, má totiž celkem 312 stran nabitých obsahem. To vše včetně další nálože nejapných vtipů, na které si někteří stěžovali. Menší proměnou prošlo i technické zpracování a nastavení sazby. Blok je konečně šitý, ne lepený, místo ražby z fólie jsem použil slepotisk. Přibyla druhá doplňková barva (červená), objevuje se na předsádkách, kapitálku i stužce. Vyšperkoval jsem parametry sazby, takže text je celkově hustší a vyznačuje se téměř dokonalými mezerami.

Knihy a typografie (2)

Nejčastější otázka zní: Mám si kupovat druhé vydání, když už mám to první? Odpověď je prostá. Pakliže jste milovníci typografie a chcete mít doma komplexní „příručku“, druhé vydání vás pravděpodobně potěší. Pokud vás ale zajímají výhradně eseje, koupě vás zklame, rozšířeny byly výhradně praktické části knihy.

Knihy a typografie (2)

Další informace již tradičně na mém webu, pro zájemce jsem připravil ukázku v PDF. Knížku si můžete objednat všude možně, třeba u nakladatele nebo na Kosmasu. Ideální vánoční dárek.

Škoda nevařit, škoda nechválit

28. 5. 2012 | 3 komentářů

Na kuchařku Martina Škody jsem narazil na kterémsi informačním portálu. Sedmnáctiletý student, který napíše knížku o vaření — „český Jamie Oliver“ — to je zpravodajský šlágr par excellence, toť se ví. Kvalita je vždycky až druhořadá, podstatný je především mediální obraz celé události.

Škoda nevařit

Já osobně se raději poučím u trošku starších a zkušenějších kuchařů, ostatně mám pocit, že Martin jejich pořady zná líp než já. Jeho míchaná vajíčka totiž důsledně kopírují ta Gordona Ramsayho, stejně tak vajíčkovou omeletu odkoukal od Jamieho, svého vzoru. Původní recept na focacciu, pizzu nebo risotto si najdu raději u Emanuela Ridiho, má to v krvi (a já v knihovně).

Asi bych mohl pokračovat dále, ale není to smyslem mého textu. Těžko říct, jestli se na základních receptech dá něco nového vymyslet. Vlastně ani ta kuchařka není určena pro mě, je evidentně cílená především na autorovy vrstevníky, kterým nabízí docela pestrou světovou kuchyni. A kuchařské knihy jsou ze své podstaty vždycky kompilační literatura. Fakt.

Škodovu knihu jsem si koupil z úplně jiného důvodu než kvůli vaření. Má totiž famózní grafickou úpravu od Petra Bosáka a Roberta Jansy (2011 Designers). Ale to není moc přesný výrok, protože kromě grafiky jsou to také ilustrace, fotografie, materiály a vazba, které spolu dobře hrají a podílejí se na výjimečném výsledku.

Na první pohled mě samosebou zaujaly originální autorovy portréty Johany Pošové s divokou explozí kuchařských surovin — originální a vtipný nápad, co funguje. Stejně dobře působí předělové ilustrace (Alexey Klyuykov) nebo módní měkká šitá vazba s odkrytým hřbetem, kterou známe už z loňské knížky Zde jsou psi od stejných autorů. Pro kuchařku dost nezvyklé řešení, ale průhledný plastový obal na způsob školních sešitů svazek chrání před upatlanýma rukama a různými povětrnostními vlivy, na něž člověk ve vlastní kuchyni narazí. Miluji přírodní savé papíry, natáhnou do sebe tiskařskou barvu a umí hezky stárnout, takže i tady jsem si doslova zachrochtal blahem.

Grafická úprava je založená na jednoduché mřížce a pestrých barvách, navigace naviguje a geometricky konstruovaný grotesk se pro sazbu tohoto druhu literatury hodí skvěle. Má navíc ten romanticky progresivní charakter typografické moderny, který ještě pořád nevychází z módy. Kniha jako celek je dokonalým příkladem současné, velmi hravé, v dobrém slova smyslu módní, ale pořád ještě naprosto účelné grafiky, co vydrží stejně tak dlouho jako klasické recepty na steak, zelňačku, karlovarský knedlík i ostatní šmakulády z obsahu.

Některá přiznání bolí, třeba právě to dnešní: nemohl jsem kvůli té kuchařce spát, tak moc mě dráždila celistvost a promyšlenost její úpravy. Obávám se, že průměrný čtenář si nikdy neuvědomí, kolik práce a zkušenosti za takovým produktem je. Ale my od fochu bychom měli občas smeknout před frajery, co umí líp než my.

Martin Škoda: Škoda nevařit. Kuchařka plná hudby
Smart Press, 2012

Škoda nevařit

Škoda nevařit

Škoda nevařit

Škoda nevařit

Škoda nevařit

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

Typo 365

Typo 365 je v pořadí druhá ročenka „nejlepších“ textů o typografii, do které jsem přispěl dvěma články. Najděte v ní ale i příspěvky od osob mnohem povolanějších (namátkou Reza Abedini, Erik van Blokland, Veronika Burian, Matthew Carter, Tobias Frere-Jones a další).

Doporučuji

Radkovi Sidunovi se povedlo zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milovníci typografie znají z knižní edice Gema z Odeonu. Alphapipe nabízí Briefcase Type Foundry.

Správa webu