Typofilos

Tu a tam slýchám stesky na neslavný úděl grafiků, ilustrátorů a typografů, jako by naše profese znamenaly přinejmenším spásu lidstva a automaticky i jednosměrný tiket do síně slávy. A i když ze své praxe vím, že kulturní rozhled většiny zadavatelů grafického designu je přinejmenším prachbídný, není to ještě bůhvíjaký důvod věšet hlavu nebo si kvůli tomu trhat žíly. Čím dřív si připustíme, že na komerčních zakázkách se obvykle umění neuplatní, tím spíš nám dojde, že přebytek energie lze namířit i jiným směrem — bez ohledu na to, jestli nám takové snažení vynese nějaké koruny navíc, nebo se nakonec projevím pouhým zaplesáním našeho citlivého srdéčka.

Nejlepší věci vznikají z nadšení, zadarmo nebo z trucu. Zdaleka největší prostor pro demonstraci vlastních schopností a názorů skýtají veškeré autorské projekty, do kterých je komukoliv zvenčí zakázáno vstupovat. Théâtre à domicile a akce v přírodě a perversní básnění a nahota na prodej představují jen některé možnosti, jak se realizovat, jsme-li osoby etherické, se sklony k exhibicionismu. Komu střevo není dáno a komu nahota nesluší, vezme s povděkem jakoukoliv jinou aktivitu, která mu dá aspoň šanci ve větší míře uplatnit svůj naturel. Tak třeba autorské knihy patří do kategorie takzvaného bezpečného umění, při němž se hrozba insultace pohoršeným davem snižuje prakticky na minimum. A možnost v jediném autorském objektu uplatnit sklony literární (či grafomanské), výtvarné a typografické je k nezaplacení.

Na hranici mezi plně autorskou knihou a spotřebním zbožím jsou tituly, jimž se dostalo nadstandardní péče, většinou ne záměrně, ale jaksi nedopatřením. Jsou to obvykle knihy, od kterých si nakladatel neslibuje žádný profit, a tak výtvarníkovi poněkud popustí vodítko. Tehdy se konečně mohou vyřádit lidé mnoha talentů, kteří jinak dlouhodobě strádají u komerčních titulů a pláčou nad nimi jako nad rozlitým mlékem. Pustí-li se úpravce do knihy takříkajíc zgruntu a osobně vybere papír, nakreslí písmo i ilustrace, dostáváme se do nejvyšších pater grafiky — k totálnímu designu. Takových knih je zaplaťpámbu jen málo a jsou milovníkům vkusně upravené literatury vzácností. Čas od času se některá objeví zapomenutá kdesi v hromadě odřených svazků, jindy si sama řekne o pozornost už nová, v knihkupectví.

Aucassin and Nicolete, středověká legenda v anglickém překladu, sice spadá spíše do kategorie bibliofilií, naplňuje však dost přesně definici totálního designu. Český grafik Vojtěch Preissig ji navrhl v roce 1931 pro členy sdružení Limited Editions Club. Vydáno tehdy bylo 1500 signovaných kusů, což byl na třicátá léta náklad spíše nicotný, dnes se však takový počet rovná obvyklému nákladu průměrné české prózy. Autor knihu vyzdobil řadou barevných ilustrací a pro sazbu vybral vlastní expresivní textové písmo (skromně pojmenované Preissigova antikva), vydané někdy ve dvacátých letech. Tištěno bylo ve Státní tiskárně v Praze na ruční papír J. W. Zanders a vázáno knihařem A. Tvrdým. Pro úpravu je typická pečlivá práce s původními Preissigovými grafickými ornamenty, které knize i celoplátěné vazbě propůjčují velmi specifické vyznění. Překvapí, že ornamenty nepůsobí staromódním dojmem a jejich lomené tvarosloví má vyloženě progresivní charakter. Aucassin and Nicolete patří dost možná k nejkrásnějším českým knihám vůbec.

Vypravit knihu vlastními ilustracemi se ve většině případů rovná šílenství, asi stejnému jako navrhnout pro ni vlastní písmo — málokdo kdy bude chtít takovou práci zaplatit. Ale cesta k nezapomenutí bývá dlážděna nejedním příkořím. A cena za nesmrtelnost musí být vysoká.

Více fotek na Flickru.

Mám kamaráda, který knihy nečte, ale kupuje si je jako povinnou bytovou dekoraci. Vedle řádky snobských časopisů Dolce Vita vyskládá levnou edici klasické světové literatury, přidá pár kusů dějin umění… a zaručeně mu stoupne sebevědomí. Také v prodejně nábytku a v kanceláři prezidenta republiky slouží knihy hlavně k tomu, aby spolu ladily asi jako salámy na háku a aby jejich hřbety tvořily vyváženou kompozici a barevnou harmonii nebo vhodně reprezentovaly majitelův majestát. Jsou tací, kteří nakupují v antikvariátu celé knižní edice podobně jako tapety do paneláku. Opakující se barevná textura nutností, pravidelný rytmus žádoucí, nízká cena výhodou. Knihovna tak plní nejen nezbytnou společenskou a reprezentativní funkci, ale navíc každý obývací pokoj kol dokola vytapetovaný zakulacenými hřbety zlepšuje karmu, léčí bércové vředy a hojí pocity méněcennosti.

Stav před rekonstrukci bibliothéky (se znuděným psem v pozadí)

Nejpozději při stěhování z bytu do bytu je třeba vyjmout z knihovničky všechny zaprášené svazky. Pokud nepatříte mezi vyznavače barevných harmonií, nastává jedinečná příležitost zamyslet se nad jejich reorganizací a vyzkoušet při tom některý z převratných systémů třídění informací. Možnost přemýšlet nad novým systémem v domácí knihovně se ostatně naskytne při každém malování inkriminovaného pokoje bílým vápnem a válečkem s motivem nadmutého jelena. A také vždy, když už se v některé sekci nenajde místo pro novou knihu a svazek umístíte naležato — převaha horizontálně orientovaných knih je totiž příslovečnou poslední kapkou a neklamným znamením, že stav se stal neúnosným a žádá si okamžitý radikální řez.

Amatéři řeší problém primitivním řazením podle abecedy nebo tematických okruhů. Abeceda postrádá smysl ve všech případech kromě krásné literatury, tematické celky jsou rozrušovány přítomností cizojazyčných publikací a problémy působí všechny knihy na rozhraní žánrů. Knihovníci a ztracené existence postupují podle mezinárodního desetinného třídění. K smíchu je řazení dle nakladatele nebo žánru a spoustu problémů způsobuje i sevřenost tam, kde od jednoho autora vlastníme více titulů. Racionální a zdánlivě snadné řešení problému se tak obvykle rychle promění v traumatizující zážitek.

Stav po dokončení (čtenář hrající překvapení v popředí!)

Tvůrčí charakterové skládají knihy od Gutenberga po současnost, aby pouhými několika kroky zleva doprava ve zkratce obsáhli celou historii evropské tištěné knihy. Polygrafové jedině podle technologie tisku — knihtisk nemůže ofsetu přijít na jméno. A každá správná bibliofilie se ze všeho nejvíc štítí knížek z nakladatelství Družstevní práce. Umělci a karikaturisté tvoří z knihovny pestrou koláž a geometrické obrazce, literáti se soustřeďují se na tvorbu poesie z obnažených hřbetů (Hollywood / Pod střechami Paříže / Oheň a touha / Jak se co dělá / Pták ohnivák / Rychlé šípy / Pozor, zde se střílí / Semena vědomí a podobně).

Jiné metody vyžadují ke svému pochopení dostatečnou erudici a všeobecný kulturní rozhled. Pak se Louis Kahn dobře vyjímá vedle bengálského slovníku, Růže pro Algernon vedle Nedvěd Grande Paolo a básník Li Po vedle CD s recitací Jiřiny Švorcové. K nejrafinovanějším setům patří Nauka o písmu od Menharta následovaná životopisem Edvarda Beneše a pojednáním o výrobě similijapanu. Pro pochopení vnitřních souvislostí je potom nutné pročíst, prohlédnout a osahat jednotlivé knihy, což bývá obzvlášť dobrodružné, máte-li právě hosty. V průběhu pití cejlonského čaje a degustace domácí pálenky vysvětlujete principy heuristické analýzy a vzbuzujete mezi přítomnými nehynoucí obdiv a podněcujete všeobecné badatelské zaujetí svého nejbližšího okolí, které kolikrát vydrží až do vašeho příštího malování…

Masová produkce, po které tolik volali všichni modernisté a pokrokové mozky ze začátku dvacátého století, s sebou nepřinesla jen větší dostupnost knih, ale v mnoha případech také chvat, nekvalitní materiály, lajdáctví a celkový pokles výtvarné i technické kvality produkce. Dnešní tiskové stroje už jsou sice mnohdy chytřejší než vaše bývalá přítelkyně, ale tam, kde nakladatel v knihách vidí v prvé řadě rohlíky a až ve druhé řadě kulturní počin, se situace nijak drasticky nemění.

Odborný knihomilný časopis Bibliofil, čísla z let 1929 a 1930.

Počet u nás vydaných knih od roku 1989 utěšeně stoupá, naneštěstí pro podnikavé duše ne přímo úměrně k počtu existujících nakladatelství. V roce 2006 vyšlo na sedmnáct tisíc knižních titulů a je logické, že tak enormní objem literatury nemůže několik desítek zkušených a schopných designérů, kteří jsou v oboru knižní grafiky činní, upravit ani v tom nejblaženějším snu. A proto většina produkce ještě stále spadá do spárů nadšenců, kteří se sice naučili kopírovat a vkládat text a většinou už také ví, jak sázet české uvozovky, ale v životě nebyli na výstavě designu, natož aby se zabývali jinou odbornou literaturou, než je nápověda v grafickém programu. Dobře prodejné jsou obecně jen levné produkty, pokud nepočítáme ty, které na nás spolehlivě vyskočí z každého televizního kanálu i z kapoty každé druhé tramvaje. Designéři jsou často zváni jen k práci na přebalu, protože málokdo chápe, že kniha není než trojrozměrný objekt, který funguje jedině sdílejí-li jeho vnitřní a vnější část stejné formální náležitosti.

Naštěstí diverzita lidských zájmů podmiňuje vznik bibliofilských tisků, případně knih, které jsou svým vydavatelem od začátku chápány jako artefakty, jež si zaslouží zvýšenou péči a pozornost… A nepočetné stavy milovníků a sběratelů hezky upravených knih se sdružují celá dvě staletí. První bibliofilský spolek, The Roxburghe Club, byl založen v Londýně 17. června 1812, pražský Spolek českých bibliofilů funguje od března roku 1908. Oba si při od počátku kladly za cíl shromažďovat a vydávat umělecky hodnotné tisky, které mají pozvednout úroveň čtenářstva. Taková krásná kniha se obvykle neobejde bez dobrého papíru ani bez krásného písma, ostatně známe příklady, kdy pro jedinou knihu byl navržen originální typ, klidně nemilosrdně rozlitý krátce po vydání literárního díla.

Jistěže, drahá knížka vyrobená z luxusních materiálů, upravená a vyzdobená odborníkem, se nikdy nestane objektem masového zájmu, protože prostředky vynaložené k její výrobě vysoce převyšují standard. Co na tom, že malé série knih na ručních papírech vždy mohly ovlivnit jen malou část veřejnosti? Každý zásadní oborový impuls vychází z okraje společnosti a představuje přístup, který je v protikladu s obvyklým stavem a jehož úkolem je nastolit rovnováhu sil. Ačkoliv bibliofilie se dnes považuje spíše za jakousi úchylku, jedinou skutečnou zvráceností je takzvaný biblioklasmus (z řeckého kladzō, štípám), tedy vytrhávání a vystřihování listů nebo ilustrací vzácných knih, ať už za účelem komerčního prospěchu, či pouze z dobrého rozmaru. Proto pokojíčky vyzdobené kolorovanými grafikami z letitých tlustopisů nejsou ani dnes zvláštní výjimkou, i když stále vedou laciné reprodukce Muchových plakátů.

Vydávat bibliofilii nutně neznamená ohlížet se do minulosti, imitovat staré tisky ani vyžívat se v čichání ředidla, leptání kovů či obarvování ilustrací. Knihomila nepotěší jen výpravné knihy s originálními grafikami — obvykle nepohrdne ani přednostním výtiskem na lepším papíře (alias tirage réservé) či soukromými tisky (éditions privées), zvláště když jsou v tiráži očíslovaný nebo podepsaný autorem. A aspoň o takové bychom měli znovu usilovat!

Počátek dvacátého století byl nesporně dobou divokých uměleckých i celospolečenských změn. Vliv volného moderního umění se neprojevil jen v architektuře a nábytku, ale logicky začal pronikat i do oblasti knižní kultury, která zůstávala téměř pět století v základu nezměněná. Důraznější mechanizace výroby knižních titulů změnila knihu z bibliofilské polohy v objekt masové spotřeby. Modernisté dvacátého století byli přesvědčeni, že nová doba si žádá nejen obměnu grafického repertoáru, ale také proměnu samotných textů. V počáteční fázi ještě redesignovali staré tituly v duchu moderní grafiky, ve druhé etapě měli už sami literáti plodit texty přiměřené nové epoše a novým společenským potřebám. 

Modernista věří, že pokrok je v mechanizaci, glorifikuje stroje a uznává především to, co je masové a sériové. Tvrdí, že každý užitý objekt je předem determinován svou funkcí a že tato funkce připouští jediné možné konstrukční nebo tvarové řešení. Na konstrukci je kladen velký důraz — i proto se „avantgardnímu“ grafickému designu dvacátých a třicátých let říká konstruktivistická grafika. Z umění konstruktivismu si totiž vypůjčuje základní stavební prvky: abstraktní estetiku, asymetrické principy i dynamické diagonály, které by kdykoliv dříve působily zcizujícím či samoúčelným dojmem. 

Jedním z nejvýraznějších mluvčích avantgardního designu byl Karel Teige, který již od počátku dvacátých let poměrně důsledně uplatňoval principy nové typografie. A protože se na redefinování grafické kultury podílel s obrovským nadšením, vytvořil velké grafické dílo, které se stalo základem rozsáhlé výstavy uspořádané letos nejprve v Muzeu umění Olomouc a na sklonku roku také v pražském Domě U Zlatého prstenu, pod názvem Karel Teige / Zbyněk Baladrán: Asymetrická harmonie. Ačkoliv nebývá zvykem uvádět jméno kurátora v názvu výstavy, v tomto případě se tak stalo právem. Baladránovo řešení expozice se výrazně podílelo na celkovém dojmu z výstavy. Knihy, řazené chronologicky, spájené do schémat, pavouků a obdélníkových rámů, se staly součástí prezentovaných děl — absorbovaly do sebe základní skladební principy Teigeho tvorby, odvozené od primárních geometrických elementů, pospojovaných do různě dynamisovaných kompozičních vztahů.

Ostatně východiska takzvané nové typografie jsou velmi pevně spjata s vývojem moderního umění a jeho postupným abstrahováním. Vznik moderního grafického designu byl nepochybně podmíněn malbami Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče i kompozicemi Alexandra Rodčenka a Lajose Kassaka. Abstraktní motivy a čisté spektrální barvy se staly základem výrazových prostředků výmarského Bauhausu i nizozemského hnutí De Stijl. Dá se říci, že v modernismu dvacátých a třicátých let minulého století lze pozorovat poslední celospolečenský (mezinárodní) sloh, pronikající z malby do architektury, designu i grafiky. A není podstatné, zda dnes jednotlivé odnože či jednotlivé osobnosti řadíme do funkcionalismu, konstruktivismu či neoplasticismu — všem těmto směrům byla společná snaha utvářet nový, moderní ráz města, krajiny a interiéru, s ohledem na požadavky své doby i na tehdejší obecně levicové smýšlení. Touha po kolektivním a sociálně spravedlivém uspořádání společnosti a po dostupnosti výrobků a služeb všem bez rozdílu, jsou pro danou dobu příznačné.

Karel Teige se nacházel u samotného zrodu nové typografie — už v roce 1922 některé z jejích principů aplikoval ve své designérské praxi. Splečně s Jaromírem Krejcarem v časopise Život, od roku 1923 v publikacích Devětsilu. Zařadil se tak mezi progresivní a novátorské výtvarníky své doby, jakými byli El Lisickij, Jan Tschichold, Theo Van Doesburg, Herbert Bayer či Lajos Kassak. Do jisté míry předběhl i jiného názorově i geograficky spřízněného souputníka, Ladislava Sutnara, do jehož tvorby proniká nová typografie až v roce 1925 (časopis Výtvarné snahy) a naplno bují okolo roku 1930.

Společně s výstavou byla vydána také výtečná kniha, která sumarizuje Teigeho dílo, přináší ukázky jeho publikační činnosti a přibližuje nám tím ducha doby, která se už zřejmě nebude opakovat. Revoluční nadšení lidí, majících pocit, že pomocí designu mění okolní svět, má v sobě značnou porci naivity, ale zároveň nás ten přízračný entuziasmus, čirá upřímnost i průzračná čistota pokrokových idejí fascinují. A to i přesto, že mnohé z grafických projevů avantgardního hnutí patří do kategorie slepých uliček.

Nahrazování knižních typů monolineárními písmy bez serifů bylo jedním z mnoha šlápnutí vedle, protože beletrie se s takzvanými grotesky příliš nesnáší. Úsměvně dnes působí snahy o důsledné zavedení „malopisu“, tedy odstranění všech písmen velké abecedy. Toto opatření mělo ušetřit námahu sazečům, zastavit plýtvání sazebním materiálem a zlepšit vzhled sazby na stránce narušované přítomností konstrukčně odlišného typu abecedy bez proměnlivé výšky znaků. Ale už Teigova stať Vyřadit velká písmena?, publikovaná v roce 1930 a sázená příkladně pouze minuskami, je dobrým dokladem toho, jak nepřehlednou a matoucí se sazba prostá verzálek může stát. Stejně tak se neujaly ani snahy Jana Tschicholda odstranit odstavcové zarážky — další z mnoha modernistických hokuspokusů, jejichž důsledkem byla jedině ztráta pohodlné orientace v textu. Ostatně sám Tschichold pochopil, že měnit čtenářské zvyklosti, formované stovky let, je činnost začasté kontraproduktivní, a pokorně se po čase navrátil ke klasickému pojetí knižní úpravy. Podobný (i když méně radikální) vývoj prodělal také Teige, jenž ve čtyřicátých letech výrazně rozšířil své pole působnosti o práci s fotografií a fotografickou koláží a v typografické úpravě obálek začal znovu akceptovat klasická typografická písma i některé abecedy spíše pokleslého rázu a úpadkového charakteru.

Menšímu srovnání Teigeho tvorby s prací Ladislava Sutnara se nemohu vyhnout, už proto, že Sutnar se své glorifikace v České republice dočkal poměrně nedávno — velkou výstavou a monografií z roku 2003. Tam, kde Teige pracuje poněkud bezradně výběrem písma, jeho kompozicí i formálními náležitostmi, Sutnar je od svých počátků o mnoho citlivější, k písmu má evidentní respekt. Zatímco mnohé z kompozic, které navrhoval Teige, lze chápat s odstupem času především jako cenný dokument doby a přechodnou vývojovou etapu, valná většina Sutnarovy práce v oblasti grafického designu zůstává aktuální a inspirativní stále. Ba co víc — mnohé realizace by bez připomínek i dodatečných úprav obstály i dnes (obálky časopisu Žijeme i knih pro nakladatelství Družstevní práce…). Je to snad tím, že u Sutnara vždy převládalo ratiō nad avantgardou? Nevím.

Ať tak či onak, avantgardní grafika z počátku dvacátého století předznamenala cestu postupné proměny grafického designu. Řada z jejích typických prvků — jako například asymetrické uspořádání plochy či používání nových druhů písem — se stala nejen základem mezinárodního typografického stylu šedesátých let, ale také zcela samozřejmou výbavou všech poučených výtvarníků. Rozumný člověk už sice na slohovost v designu nevěří, ale i pro něj může být grafický konstruktivismus zdrojem inspirace pro další práci.

Ukázky jsou z knihy Karel Teige a typografie, kterou vydalo nakladatelství Arbor vitae společně s Akropolis. Grafickou úpravu, sazbu a zlom mají na svědomí Luboš Drtina, Miroslav Kloss a Tomáš Brousil, písma Gloriola a Kulturista jsou ze Suitcase Type Foundry.

Kdo se někdy učil cizí jazyk z učebnice, jistě mi dá zapravdu, že to není činnost bůhvíjak zábavná. Existuje celá řada zajímavějších a lákavějších aktivit než skládání holých vět, doplňování předložek či správných tvarů sloves do vyhrazených kolonek. Navíc v případě jazykových učebnic se stalo zvykem zakrývat designérovu bezradnost  vysokým počtem barev, písem, tabulek a veselých efektů, a tak duše kadeta cizího jazyka trpí hned na dvou bojových frontách zároveň.

Edice Kanapka z nakladatelství Argo

Praktickou metodou, jak zlepšovat svou pasivní znalost jazyka, je pravidelné vstřebávání cizojazyčných textů. Příležitostí je celá řada — obaly výrobků, zahraniční zpravodajské portály, sledování zahraničních filmů… ale nepochybně příjemnější než četba manuálu k automatické pračce je začíst se do některého klasického literárního kusu. Náročnost většiny literárních děl však může svého čtenáře záhy odradit; nutnost vyhledávat co chvíli neznámý výraz ve slovníku a také celková nejistota ohledně kvality vlastního „překladu“ představují dvě největší úskalí s četbou spojená. Na trhu proto existuje i zvláštní druh bilingválních publikací, ve kterých jsou původní text i jeho český překlad tištěny na jedné dvojstránce, což umožňuje jejich okamžité srovnání. Do této kategorie spadá také edice Kanapka nakladatelství Argo v úpravě Vojtěcha Domlátila z ateliéru Ilustrace a knižní grafiky na pražské VŠUP, a jedná se o nerozsáhlé texty (črty, povídky) významných světových autorů — prozatím byli vydáni Fitzgerald, Čechov a Kafka. 

Největším kladem Domlátilova grafického řešení je práce s vlastními ilustracemi, jež knihám propůjčují jedinečný charakter. Obyčejně jde o drobné figurativní motivy, které v podobě rastru pokrývají celou plochu knižní vazby a jejichž fragmenty se opakují i na předsádkách. Titul knihy je zhotoven pomocí ražby zlatou, stříbrnou nebo barevnou fólií, typografie jednoduchá a stoprocentně účelná. K sazbě je užito písma prvorepublikového grafika, malíře a intelektuála Slavoboje Tusara. Charakterem sice spadá do kategorie typů knižních, pro svou vyšší míru dekorativnosti se však hodí spíše pro kratší literární útvary a dětské knihy. Pro edici Kanapka je výběr písma celkem vhodný, protože plocha textem potištěné stránky má ideálních dvaatřicet řádků, které se dobře a rychle čtou a neunavují. Zvláštností je užití dvou verzí Tusarova písma zároveň. Zatímco text originálu je vysázený „textovější“ variantou s klasickým dvojbříškovým a, českou sazbu charakterizuje minuska a s jediným bříškem, známou spíše z písem kursivních, a také okrouhlými verzemi liter v, y, k a dalších. Okrasná verze Tusarova písma odkazuje nejvíce k uměleckému směru Art deco anebo k tuzemskému národnímu slohu — rondokubismu —, který byl českým příspěvkem světovému modernímu umění na poli architektury a designu. Zvláštní výjimku tvoří Čechovova kniha, kde autor úpravy musel sáhnout pro písmo obsahující znaky nutné pro sazbu ruského jazyka. Volba písma však není úplně bez chyby, protože renesanční Minion má jiný charakter kresby a také zřetelně odlišné šířkové proporce znaků, proto s Tusarem dokonale neladí.

Sazba do bloku působí u knih malých formátů a také v případě úzkých sloupců problémy se zajištěním přiměřených mezislovních mezer. Zvolená sazba „na praporek“ podobné potíže elegantně obchází. U bilingválních knih je také žádoucí, aby si texty na protějších stranách byly co nejpodobnější co do délky, aby se shodné pasáže textu vyskytovaly nejen na stejné dvojstránce, ale zároveň i na stejném řádku. To nesmírně usnadňuje porovnávání obou textů a zrychluje čtení. V sazbě na praporek je o mnoho snazší měnit šířku sazebního zrcadla tak, aby byl potřebný rozsah textu na stránce zachován, aniž by to působilo nápadně. Změna šíře sazby u textu zarovnaného do bloku je obvykle viditelná v průsvitu, a to může leckterého čtenáře-hnidopicha rušit. Důležitou roli hraje i to, že každá jazyková verze má jiný rozsah znaků — je například známo, že němčina bývá v sazbě výrazně delší než čeština, proto je obyčejně sázená do širšího sloupce… 

Zkrátka a dobře — nová edice od nakladatelství Argo mi dělá velkou radost. Uvážená volba dobrého výtvarníka nás totiž obohatila o další pěknou sérii, kterou si s radostí koupím i přečtu.