Typofilos

Jmenuje se tak deska opavské rockové kapely a není z toho názvu úplně jasné, nakolik jsou severomoravští muzikanti sveřepí odpůrci přetechnizované hudby a nakolik mají jen smysl pro humor. Hrát rock je dnes trochu nemoderní, a tak je potřeba udělat si ze sebe občas legraci. Ale kupodivu má ten skoro už prehistorický hudební žánr stále dost příznivců — své o tom ví slovenská Tublatanka i německý powermetalový Helloween.

Kdyby se člověk staral o to, co je moderní, asi by to v životě daleko nedopracoval. Být nemoderní chce čím dál tím větší odvahu a zatvrzelost — reklama a davová psychóza umí na lidstvu napáchat nevratné škody. Můžete se sice klanět iPadu, protože se po něm dá krásně patlat prstem, ale za rok budete mít nutkání vyměnit jej za novou verzi, která bude tenčí a rychlejší. Až za chvíli vyjde z módy, budete se stydět s ním vyjít mezi lidi. Leda že byste chtěli hrát na retro notu a budit pozornost. Život veškeré spotřební elektroniky je jepičí povahy… a jenom málokteré zařízení si uchováme déle než dva nebo tři roky. Hezky upravené Hlavsovy, Muzikovy, Seydlovy nebo Solperovy knížky mám pořád. Dá se s nimi chodit mezi lidi i bez obav, že vzbudí úsměšky nebo veřejné pohoršení; budí totiž především nezájem.

Vyhrabal jsem teď v příruční knihovně několik zástupců svého prvního dětského čtení. V Dášeňce mám vložené lístečky s matčiným podpisem na důkaz, kolik stránek jsem za den přečetl, aby byla učitelka spokojená. Knížka reprezentuje svého majitele, a s trochou fantazie lze každou knížku upravit k obrazu svému. Zohýbané stránky, vlastní ilustrace ze skvrn od marmelády, drobky, čáry pastelkami, různé vpisky a marginále (nebo krajničky, jak jim říkával Komenský), ručně psaná věnování nebo ex libris… všechno jsou to drobnosti, které říkají cosi o historii literárního kusu a identifikují čtenáře, jeho minulost, preference a charakter. Dřív si někteří knihomilové pořizovali knihy ve formě in albis, vlastně ještě nesložených tiskařských arších, které si později nechali opatřit vazbou podle svého gusta. Jindy knížku nechali převázat, protože se původní nakladatelská vazba poškodila a nedělala knize ani jejímu majiteli velkou čest. Člověk si pak mohl vybrat třeba kus vepřovice a přílípnout k tomu pestré mramorované předsádky, aby ostatním ukázal, že je kulturní a že má cit pro krásno.

Knížky se mnou zůstávají i navzdory tomu, že valnou většinu hudebních CD i starých polských kazet jsem postupně vyházel do sběru. Ale mám ještě několik gramodesek, které si nechávám hlavně proto, že u nich jsou často hudba a velkoformátová grafika na obalu až v dojemné rovnováze. Elpíčko Večírek od Sagvana Tofiho, krále české popové hudby, jsem přehrával poránu návštěvám, které u mě vyspávaly pivní maraton. Ostatní hudbu už mám jenom v kompjútru a je jí tam dobře.

Počítač je užitečná věc, která zpřístupnila typografii i nepraktickým a nešikovným lidem, mezi které se počítám. Někdy bývá zdrojem zábavy, třeba když vám umře disk a vy jste od přírody líní pořádně data zálohovat. Při těch veselých událostech jsem poztrácel různé věci, třeba spoustu hotové grafiky z minulých let. Kupodivu mám však v knihovně všechny knihy, které jsem upravil. A dokud nepřijde živelná pohroma, určitě tam ještěnějaký čas zůstanou… a údaje v tirážích budou dokazovat, že jsem na nich nechal kousek života.

Tištěná kniha patří k těm krásným zbytečnostem, jež nám bývá líto vyhodit, i když občas překážejí. Na rozdíl od minulých dekád je to víc věc užitku než předmět zbožňování, spíš věc pro radost než předmět víry. Už se netisne hortulus animae, ta něžná zahrádka duše, dokonce ani výpravné bible na pergamenu, přesto se pořád vyplatí aspoň některé knížky si ponechat.

Knihy vydává nakladatelství. Smyslem existence nakladatelství je produkovat tituly, které uživí redakci a externí spolupracovníky. To jsou kromě ředitelů (čím více, tím lépe) zejména redaktoři, grafici, sazeči, korektoři, marketingové oddělení a sekretariát. U extrémně malých nakladatelství tyto funkce zastává jedna osoba, v bohatých nakladatelstvích je jich i několik.

V nakladatelství kromě stálých zaměstnanců najdete také různé imaginární postavy: patří mezi ně v prvé řadě tiskařský šotek (na kterého se s oblibou svádějí veškeré chyby sazečů a korektorů), ale především Náš čtenář. Přichází na řadu zpravidla tehdy, když dojdou všechny rozumné argumenty a diskuse s knižním úpravcem se ocitne v mrtvém bodě. Našeho čtenáře sice nikdy nikdo neviděl, ale v nakladatelství se na něj odvolává každý, kdo potřebuje prosadit svou. Říká se třeba „Náš čtenář by takovou úpravu nepochopil“ nebo „V knize nemohou být vakáty, protože Náš čtenář nechce kupovat prázdné listy“ nebo „Náš čtenář si chce hlavně počíst“. Zkrátka a dobře, do Našeho čtenáře lze projektovat veškeré osobní ambice a názory.

Surové umělecké dílo — budoucí kniha — bývá dodáno do redakce jako elektronický dokument vysázený veselým komixovým písmem. Z něj se po velkých debatách kusy textu vyhází a zpřehází, zbytek se přepíše a přepustí redaktorovi nebo korektorovi, který se snaží opravit alespoň nejhorší stylistické a gramatické chyby. Hotový rukopis nebo překlad pak dostane knižní úpravce (či redaktor, básník nebo jiný umělec), aby navrhl podobu svazku.

Pod knižním grafikem si většina lidí představí rozevlátého malíře v baretu a zástěře, jenž si na chvilku odskočil od rozmalovaného plátna. Skutečnost je o poznání fádnější — knihy se dnes realizují na počítači. Je to sice naprosto neumělecké, ale zároveň nesmírně efektivní. Zatímco dříve trvalo vydání knihy klidně i rok nebo více, dnešní rekordmani jsou schopni zkrátit termíny na několik týdnů, při zvláště radostných příhodách (úmrtí princezny nebo papeže) dokonce na dny.

Propisot, tempery, kanagom a malštok už dnes při návrhu úpravy používají jen pamětníci VŘSR a zapřísáhlí odpůrci elektřiny, kteří do redakce nosí od salámu umaštěné papíry s takzvaným předpisem sazby. To jest muzejní artefakt, který dříve sloužil jako předloha typografického řešení knižních dvoustran; obsahoval různé linky, nápisy a číslice, udávající velikost a typ písma, míru odsazení prvního řádku odstavce a podobně. Vypadá sice děsně sofistikovaně, ale je k ničemu, protože designér jednadvacátého století stejnou věc udělá bez papíru, rychleji a někdy i lépe.

Přežije-li navržené grafické řešení připomínky redakce, korektorů, redaktorů a náhodných kolemjdoucích, doputuje i k autorovi textu. Každý literát je umělec. A má bratra, ženu, matku, přítelkyni nebo kamaráda. A ti všichni mají vlastní představy o tom, jak by kniha neměla vypadat. To je třeba zohlednit. Čas od času někdo z nich dodá vlastní ilustrace, nápady nebo makety, a nikdo z nich nezapomene autorovi úpravy poradit, co má zvětšit, přebarvit nebo posunout a jaké písmo má použít.

Je-li schválená úprava, texty se vysází, sazba zkontroluje, opraví, zkontroluje, opraví a pošle do tiskárny. Následujících čtrnáct dní se všichni modlí, aby modrá barva nevyšla v tisku fialová a aby se kniha nerozlepovala. Když je místo modré zelená a kniha se rozpadá v ruce, tiskař pokrčí rameny a tiskárna poskytne slevu. Načež jde kniha přes distribuci ke čtenářům a recenzentům, kteří ji ve vzácné shodě pohaní, protože je blbá, a autorovi díla se navrhne, aby radši vyučoval kalanetiku, zahradničil nebo zdobil cukroví. Ale jen málokterý si dá říct.

Krátce před koncem roku si pravidelně dělávám typografickou radost. Nakoupím pár vypečených textových písem, aby bylo čím sázet nové knihy, napeču a nazdobím zlatavé typo perníčky, uvařím kastrůlek písmenkové polívky, vyčurám pé ef do černého sněhu za domem a zajdu si do města obstarat několik nechutně drahých knih. Zdá se, že nejsem jediný, kdo má v ten čas podobný nápad, protože v prosinci se do každého knihkupeckého krámku pravidelně nahrnou zástupy lidí, které tam člověk za celý rok nepotká. Uličky mezi regály vypadají těsnější než jindy, a člověk místo relaxační terapie v přívětivě poloprázdném obchůdku zažívá útrpnou hodinku uprostřed rozlíceného davu. Kdo pořád říká, že tištěná knížka je passé? Jestli si někdo myslí, že po svátečním kaprovi, salátu, koledách a rodinné hádce udělá omladině radost stažením nějaké umolousané empétrojky z iTunes, tak se šeredně plete.

Typo perníčky™

Takže máme třináctý, patnáctý nebo dvacátý prosinec, a nervózní čtyřicátníci v péřových bundách vytahují tisícovky z kapes, načež s pocitem zasloužené satisfakce odnášejí své hranaté igelitky ven do tmy a rozšlapané brněnské břečky, zatímco já se takticky uchyluji do oddělení českého jazyka, nacházejícího se zpravidla v některém vzdáleném koutě. Bývá v něm relativně dýchatelno, protože jazyk český je mrtvý, angličtina vládne světu a Čína s Indií už má přes dvě miliardy lidí. Anebo preventivně zapadnu k některému z posledních vytrvalých bouquinistů — majitelů malých pouličních antikvariátů, jež tak neodolatelně smrdí zatuchlým papírem a také mnoha interesantními tituly, které vyšly z módy už před lety, takže se na ně kilometrové fronty už dávno nestojí.

Žijeme v materialistickém světě, kde hodnota standardních tvrdých dárků se neměří jenom penězi. Dokonce i ty paperbacky z výprodeje mají pro většinu společnosti vyšší hodnotu než ordinérní sada ponožek nebo než film ukradený z Rapidsharu či jiného komunistického kanálu na sdílení dat. Což mi připomíná dojemnou skutečnost, že ještě za převratných dob Johanna Gensfleisch (čti „husí maso“) Gutenberga mívala kniha hodnotu celého domu. Nebo statku. Nebo stáda dobytka. Ne náhodou na výrobu luxusní knížky na teletinovém pergamenu (nazývaném legračním českým jménem bělpuch) vždy padlo početné stádo čerstvě narozených telat s kůžičkou hebkou jak růžové dětské půlky. A tak se nezřídka vzácná kniha připevňovala tlustým řetězem přímo ke čtecímu pultíku, aby neuváděla v pokušení slabší povahy. Tyto knihy na řetězu, latinsky nazývané libri catenati, jsou pro nás nostalgicky hladivým připomenutím dávno ztracených časů, kdy i jediný vlastněný titul mohl znamenat velké duševní a materiální bohatství.

Dneska už samozřejmě z knih velkou vědu neděláme. Je jich všude dost, nízké počty výtisků se dovedně maskují šíří vydávaných titulů, a na dračku jde hlavně nekomplikovaná literatura spotřební, oddychová, zábavná. Naše domácí knihovničky se na přelomu roku utěšeně plní dalším a dalším čtivem, ačkoliv se nedá zodpovědně říct, kolik z těch vánočních dárků se vůbec kdy přečte, a na kolik z nich bude další léta sedat prach. Je totiž statisticky dokázáno, že slunce vyjde každé ráno a že v domácí knihovně máme nejen knihy, které jsme četli nebo budeme číst. Nakonec se mezi nimi vždycky najde až překvapivě početná hromádka knížek, které si můžeme přečíst, pokud se nám čirou náhodou někdy v budoucnu bude chtít občerstvit ducha. Ale pravděpodobně to nikdy neuděláme. Protože — jak správně připomíná Jean Dubuffet — přílišná informovanost, přílišné zanícení pro umělecké výtvory ducha sterilizují.

Trh s informacemi nám v posledních letech povážlivě mutuje. Jak se tak přesouvá hromada vědění z papíru na obrazovku, začíná být zábavné pozorovat různé podoby nadšení nebo hysterie kolem avizovaného zániku klasického tištěného média. Na jedné straně plesají technokrati, vzrušení z toho, že si mohou na neergonomických čtečkách přečíst něco, co už v patnáctém století fungovalo a vypadalo o mnoho lépe než dnes. Na druhé straně barikády stojí zoufalí vydavatelé tisku, kteří sledují klesající prodeje svých titulů s vytřeštěnýma očima a se strachem o své důchody a ostatní sociální jistoty. Knižní nakladatel se v pudu sebezáchovy snaží zlevňovat výrobu a zvyšovat prodej, kde to jde. Používá k tomu různě sofistikované triky a reklamní kejkle (většinou neúčinné), redakci nazývá slzavým údolím a pije vodu z kohoutku, aby šel ostatním příkladem. V záchvatu inspirace si najme levného détépáka, se kterým pak po večerech smolí knižní obálky a pochvaluje si, jak dobře jim to společně odsýpá.

Vyrábíte-li knihy, brzy zjistíte, že ušetřit se dá na materiálech, hlavně papíru. Proto se většinou používá speciální (čti levný) voluminézní papír, který má tu vlastnost, že se při stejné plošné hmotnosti vyznačuje větším objemem. Papíry s vysokým volumenem bývají krásně nadýchané a působí dojmem, že jsou lehké jako pírko, knížka na volumenu má až dvojnásobný objem než stejný titul na běžném ofsetovém papíru. Čtenář je rád, že za své peníze dostal pořádnou briketu, nakladatel je rád, že vůbec prodal, a všichni jsou šťastní a spokojení.

Horší je, že laciné volumeny mají řadu negativních vlastností. Na světle jsou barevně nestálé nebo výrazně práší. Nejméně příjemná pro čtenáře je jejich malá opacita (neprůsvitnost), způsobující prosvítání tisku na druhou stranu listu. Je to zřejmě nějaká vymoženost moderního papíru, že jeho výrobce rezignuje na jednu z nejdůležitějších polygrafických vlastností. Mám doma hromady starých knih — a i když řada z nich je vytištěná na nekvalitní dřevité a lámavé papíry, které časem silně zežloutly nebo se mi už rozpadají v rukou —, tak s průsvitností u nich problém nikdy nebývá.

Jenže ona je to nakonec asi správná volba, že většina knih se tiskne na špatný papír. Z nouze ctnost. Protože málokterý titul si kvalitní papír opravdu zaslouží. Docela se těším, až se jednou část produkce opravdu přesune z knihkupectví na internet nebo do čtečky; až si budu chodit do kamenného obchodu pro tituly, které na první pohled stvrdí oprávněnost své existence na papíře a v tisku.

Doprovodným jevem svobody a demokracie se staly knižní cetky, memoáry náctiletých fotbalistů s kýblem gelu na hlavě, kuchařky socpopových zpěváků a opotřebovaných hvězdiček, které by na svém knižním škváru rády vydělaly nějakou škváru navíc. Prodávají se docela dobře, občas i trhnou nějaké rekordy, ale mluví se o tom málo, protože Harry Potter ani Stieg Larsson nemají rádi konkurenci lunárních kalendářů. O poznání hůř se prodává kvalitní literatura krásná a odborná, která s TV celebritami svádí nerovný souboj. Ale musí to tak být, že ze skutečných hodnot světská sláva zpravidla neplyne. Někdo namítne, že to způsobil zlotřilý kapitalismus, poučení ale vědí, že už v římské císařské době se na laciném a špatném papyrusu vydávaly sbírky ještě neznámých básníků a že ještě v humanismu se považovalo za nečestné, aby spisovatel za svou práci dostával zaplaceno. A že první honoráře za tištěné knihy se objevily až v 16. století. A že tehdy za skutečně úspěšné platilo to dílo, které bylo hojně patištěno.

Pořídil jsem si čtečku knih. Je levná, má rozměry asi jako menší paperback a prý se do ní vejde 1500 titulů. Teoreticky tak s sebou místo hromady knížek můžu nosit jen jedno zařízení o váze 240 gramů, kam natěsnám víc vědění, než jsem získal za posledních bezmála třicet let. Konec papírové knihy!, jásají technokrati, když se dočtou, že Amazon v USA prodal více elektronických knih než papírových s pevnou vazbou. Ale skutečnost bývá složitější než vize computerových vizionářů a strategie marketingových stratégů.

Můj přístroj umí za minutku stáhnout knihu z internetu, uživatelsky nastavovat proklad, velikost i typ písma, vytvářet záložky, sdílet citace na sociálních sítích a prohlížet internet. Vydrží nabitý několik týdnů, protože používá technologii pasivního displeje, který (na rozdíl od počítačového monitoru nebo mobilního telefonu) nesvítí, neunavuje čtenáře a nekazí mu zrak. A elektronický inkoust se už skoro neliší od potištěného papíru, dokonce je čitelný i na přímém slunci.

Ale jak se to vlastně čte? Zatím blbě. A ne proto, že zařízení umí jen 16 odstínů šedi. Ani proto, že rozlišení obrazovky je menší než u ofsetového tisku, protože tento nedostatek řeší vyhlazování písma. Tyto nepodstatné limity na funkci nemají zásadní vliv a jistě je odstraní některý z budoucích vývojových typů… Na výsledku je zkrátka evidentní, že se výrobce zapomněl při vývoji zeptat, co na finální počtení říká čtenář-typograf. Zjistil by, že zhusta skřípe zuby a jindy brečí nebo nadává.

Má čtečka neumí dělit slova a text formátuje zásadně do bloku, a tak v češtině, charakteristické množstvím troj a víceslabičných slov, vznikají často příliš velké mezislovní mezery, výrazně narušující vzhled textu. Každé zvětšení písma je krutě vykoupeno narušením jeho plynulosti. Prohlížet na čtečce Kindle web a sdílet poznámky je jako vytírat se jehličím. Jde to, ale bolí. V době, kdy mobilním zařízení dominuje rychlá a intuitivní dotyková technologie, působí pevně rozmístěná hardwarová tlačítka velmi neohrabaným dojmem. Vyhledávání textu nepodporuje češtinu a zběžné listování knihou i vyznačování důležitých částí je pomalejší než u klasické knihy. Šestipalcový displej je menší než formát A6, proto výsledný vzhled zobrazené stránky v zásadě odvisí od složitosti textu. Obstojí v případě beletrie, ale složitěji strukturované knihy už se na displej v optimální textové velikosti písma nevejdou, z toho důvodu se čtečka nehodí ani pro studování skript nebo odborných knih. Z univerzálního čtecího zařízení se tím stává omezený jednoúčelový produkt, vhodný skoro výhradně na nepodstatný literární brak, který zapomenu ještě před dočtením.

Jistě, za pár let bude elektronické čtení o světelné roky dále. Až se ustálí formát a dořeší ovládání, budou čtečky sloužit mnohem častěji a lépe než dnes, především pro novinové a časopisecké články nebo spotřební literaturu. Ale přesto se textový obsah, který nemá dopředu danou svou definitivní podobu, protože není známo finální zařízení, na kterém se bude zobrazovat, nikdy nemůže vyrovnat precizně (to jest staromódně) vysázené knížce. Tam, kde poučený designér nezvolí formát, nevybere ideální písmo i jeho velikost, nenastaví parametry dělení textu a další z mnoha nenápadných pravidel, které čtenáři zůstávají obvykle skryta, bude výsledkem vždy jen kompromis nebo studený prefabrikát.

Nakonec bude jen na čtenáři, ke které variantě se přikloní. Já zůstavám nemoderní a preferuji starý dobrý papír, protože e-kniha ještě přese všechny své výhody na starou dobrou tištěnou nestačí. Minimálně do doby, než její tvůrci začnou opravdu přemýšlet.

Pozn.: Milý čtenáři, považ, že tento text vznikl jako glosa do literárního časopisu. Odbornější a hlubší analýza problematiky je na cestě.