Typographie, grafika, čeština et cetera


Archiv pro ‘grafický design’ kategorii

Předvolební agitka po tisící osmé

8. 5. 2010 | jeden komentář

Krajina České republiky se před každými volbami změní v přehlídku vymydlených obličejů, které na nás blahosklonně zhlížejí z billboardů a prostřednictvím marketingových hesel pronášejí zásadní životní moudra, ve snaze přesvědčit nás o významném přínosu politických idejí pro náš jindy tak bezvýznamný život a stát. Každý občan se najednou může ocitnout v samotném centru dění, protože právě jemu je adresovaná ta zářná budoucnost.

Naneštěstí se kdysi tak nesmírně propracovaná politická propaganda, prorůstající do všech možných sfér lidského života, v posledních létech rozmělnila v univerzální přehlídku vysmátých idiotů s kravatami. A vrchol originality dnes představuje politický kandidát se sakem švihácky přehozeným přes rameno. I když nám politické strany dokonale vytapetovaly veřejný prostor, možnosti agitační práce v exteriéru jsou ještě stále až trestuhodně nevyužité.

Mobilní propaganda

Mobilní propaganda

Vyčpělé politické kampaně a anti-kampaně by už potřebovaly závan čerstvého vzduchu. Dobře placení straničtí marketéři by udělali rozhodně lépe, kdyby místo angažování zahraničních mediálních takyodborníků zapátrali ve své knihovničce, jako jsem to dnes udělal já. Našel jsem v ní totiž báječnou příručku stranické propagandy, nazvanou Боевое оружие партии (Válečné zbraně Strany?). Kniha vyšla v roce 1977 v luxusním formátu, potažená rudým plátnem, vyzdobená zlatou ražbou a vytištěná na křídovém papíře. Je z ní dobře patrné, že ačkoliv také komunisté zahlcovali portréty svých ideových vůdců městský prostor, činili tak se značnou dávkou originality… a mnohdy i nechtěné komičnosti. Ale také humor do politiky patří!

Mír!

Mír!

Jen máloco se vyrovná vlajce s podobiznou Lenina, připíchnuté ke vznášejícímu se balonu, stranickému video-terminálu a nástěnce v jednom, pojízdným nástěnkám na kolečkách (kombinovaným s hodinami a vlajkou) či různým falickým monumentům s pěticípým žaludem na vrcholu. Inspirace na nás číhá doslova na každé stránce a nevím, o kterou perlu s milým čtenářem podělit dříve… V hitparádě zásadních agitačních počinů rozhodně nesmí chybět deset metrů vysoký panel s blikajícím heslem MÍR, žárovkami orámovaný výkřik SLÁVA SOVĚTSKÉMU NÁRODU, protínající noční magistrálu, a hlavně panna Marie-brigádnice se svatozáří složenou z vavřínů, srpu a kladiva.

Nadoblačný Vladimír

Nadoblačný VladiMÍR

Čím více se kochám sovětskou pokrokovostí v oblasti marketingových komunikací, tím zjevnější je skutečnost, že i prezentace našich politických uskupení by zasloužila mnohem větší propracovanost a údernost. Prostá barevná kodifikace je nedostatečná, navíc už je revoluční červená tradičně vyhrazena pro stranu, se kterou naši presidenti nemluví. Teprve řádně promyšlená sada grafických symbolů a jedinečných atributů může vytvořit cosi jako skutečný vizuální styl jednotlivých partají.

A sláva, ta nesmí nikdy chybět

A sláva, ta nesmí nikdy chybět

Modře zbarvená neonová trubice, v půlkruhu obtočená kolem hlavy bezúhonného politika, by mohla aktivizovat také voliče se vztahem k tradičním křesťanským hodnotám. Dobrý slogan, vysázený tučnými kursivními verzálkami, orámovaný přetékajícími kelímky piva a výherními automaty KAJOT, by udělal mnohem lepší službu než poněkud primitivní oranžáda v ulicích. Na mítincích by se mohly rozdávat 3D brýle, které pupky stranických papalášů převedou do trojrozměrné podoby i na billboardech. Takhle dobře se vám povede, budete-li mě volit. Dámy a pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má? A podobně. Ostatně také politický kandidát oblečený v kožené bundě „křivák“ a plísňových džínách by působil mnohem důvěryhodněji než ve značkovém obleku — mohl by tak pomoci našemu obyčejnému člověku lépe se s ním identifikovat.

Kupé 5

29. 11. 2009 | 6 komentářů

V průběhu pátku 27. 11. a soboty 28. 11. se v prostoru žilinské Stanice konal pátý ročník mezinárodní designérské konference Kupé. Tématem byla soutěž, soutěživost (konkurenceschopnost) a s přednáškami vystoupilo deset spíkrů z České a Slovenské republiky, Rakouska a Velké Británie.

Kupé 5, Žilina

Kupé 5, Žilina

Kupé dlouhodobě předchází dobrá pověst neformálního setkání designérů především ze zemí Visegrádské čtyřky, a tak se těší dobrému zdraví a dobré návštěvnosti. V pátek se ale ukázalo, že přechod na angličtinu, ke kterému došlo minulý rok, je větší problém, než by se mohlo zdát a než by si asi návštěvníci mohli přát. Nikdo z přednášejících na celé konferenci nebyl rodilý mluvčí a někteří z nich si na cizí řeči vylámali zuby a zlámali jazyk.

Niko Manikas se rozhodl spolehnout na svou výřečnost, ale asi zapomněl připravit si ke svému programu i prezentaci, protože jediné obrázky, které ukázal, měl na hromadě triček, která ze sebe v průběhu přednášky svlékal. To bylo sice originální, bohužel ta trička neobsahovala nic přínosného a ani Niko neřekl nic víc než to, že s některými klienty se spolupracuje špatně a s některými dobře.

Tomek Budzyn na Kupé 5

Tomek Budzyn

Prvním z vrcholů Kupé bylo vystoupení Tomasze Budzyna, který se zaměřil především na polské veřejné soutěže a jejich výsledky. Přednáška byla na mnoha místech nesmírně vtipná a situace kolem vizuálních stylů polských úřadů byla jistě povědomá i Čechům a Slovákům, kteří dlouhodobě narážejí na prakticky totožné problémy.

Andrea KesslerBernhard Faiss se rozhodli tématu co možná nejvíce vzdálit, a tak představili hlavně svou práci, ve které pro téma soutěž ani soutěživost nebylo místo. Z jejich prezentace, založené na různých nadšeneckých a neziskových projektech, navíc vznikl dojem, že ke svému životu nepotřebují peníze a že žijí ze vzduchu. Ačkoliv jejich realizace měly svou nespornou váhu, neschopnost mluvit k věci jejich přednášku trochu degradovala.

Andrea Kessler

Andrea Kessler

Na podobnou notu jako Tomek Budzyn zahráli Lukáš VeverkaJirka Toman, kteří se věnovali veřejným soutěžím a výběrovým řízením v České republice. Zatímco Lukáš udělal výzkum mezi letošními soutěžemi na logotypy, Jirka vybral především velké vizuální styly (Zlín, Praha, logo ČR, Zoo Praha), na kterých popsal českou situaci v této oblasti. Hlavně díky časopisu Font je tato problematika u české odborné veřejnosti docela dobře známa, ale pro účastníky z ostatních zemí byl představený obrazový materiál určitě přínosem.

Zuzana Wienk byla nejlepší volbou pro zakončení formálního programu prvního dne. Svou brilantní angličtinou a srozumitelnou a věcnou přednáškou si získala celý sál. Pozitivní na jejím vystoupení bylo také to, že jako jediná nepracuje jako designér, je novinářka a ředitelka Aliance Fair-Play. V přednášce se věnovala zejména transparentnosti výběrových řízení a databázi slovenských politiků, ve které je možné ověřovat si jejich majetkové poměry a angažovanost v různých podnicích a radách. K jednomu výroku však mám osobní výtku — Zuzana tvrdila, že designéři mají zahodit své ego a pracovat v první řadě pro veřejné blaho. Ačkoliv nadšení pro veřejné blaho sdílím i já, do procesu vzniku grafického designu vstupuje tolik limitujících faktorů (klient, peníze, čas, poroty), že není v silách designéra některé věci ovlivnit. Moc formovat veřejný prostor a také hlavní zodpovědnost za prostředí, ve kterém žijeme, je zejména na straně zadavatelů — státu, měst i soukromých podniků.

Desetiminutová přestávka trvá v průměru třicet minut

Nový poznatek: desetiminutová přestávka trvá v průměru třicet minut

Sobotní program zahájil Alan Záruba, který si „koupil“ nevyužitých sedm minut od Niko Manikase, aby mohl hovořit déle. Popsal velmi důkladně výběrové řízení na logotyp České televize a následnou tříletou práci na implementaci nového vizuálního stylu, boj s odbojem v ČT, dílčí úspěchy i některé prohry. Z přednášky vyplynulo, že oproti původnímu plánu se v současné chvíli nepočítá s nasazením vítězného loga. To celou soutěž a snažení celého týmu, který na proměně vizuálu ČT pracoval, sráží k zemi, je to typické plivnutí mocných do tváře odborné i neodborné veřejnosti. Alanova přednáška právem patřila k těm nejlépe hodnoceným.

Joana Niemeyer mluvila spíše o spolupráci než o soutěžení, jako jediná se však dotkla trestuhodně opomíjeného fenoménu soutěživosti mezi designéry, poměřování sil a také vzájemné kritiky. Zaráží mě jen, že ačkoliv do Žiliny cestovala třináct hodin, přednášku stihla za osm a půl minuty. Pokud je limit stanoven na dvacet minut, je v zájmu každého aktéra připravit si pro jistotu přednášku o něco delší, aby nedošlo k trapným okamžikům, kdy překvapený spíkr omluvně konstatuje, že je rychlý, a s pokrčením ramen odejde z pódia…

Party time

Party time

Na závěr vystoupil Pavel Zelenka, který hovořil o účasti ve výběrovém řízení na vizuální styl mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, kde jeden dream team tvořila porota a druhý vyzvaní účastníci. Část prostoru přenechal Alanu Zárubovi, jenž byl členem odborné poroty a představil ostatní soutěžní koncepty — byly mezi nimi skutečné perly, zvláště práce od Redesignu a studia Najbrt.

Není jednoduché Kupé 5 zhodnotit. Pod neformálním pojetím konference si nepředstavuji organizační chaos, kdy do poslední chvíle nevíte, kolik nocí a kde vlastně budete spát. Úspěch podobné akce je vždy závislý na výběru dobrých spíkrů, což se organizátorům podařilo splnit jen na padesát procent. Technika fungovala bezchybně, projekce mezi přednáškami byly perfektní a pro tělem i duchem mladé byla připravena taneční (tuc-tuc) párty. Záleží asi na tom, co si člověk od takové akce slibuje. Pokud se spoléhá na připravený program, může se dostavit zklamání. Pokud jede hlavně z relaxačních důvodů a jeho cílem je především setkat se s přáteli a poznat nové lidi, bude spokojený — v páteční večer se jedlo, pilo a diskutovalo do pozdních nočních hodin. A protože se řadím do druhé skupiny, sám za sebe můžu být spokojený.

Ostatní fotky najdete na Flickru.

Nejkrásnější české knihy roku 2008

7. 10. 2009 | žádné komentáře

Na výstavu pořádanou Památníkem národního písemnictví chodím každý rok, mám to coby knihomil a typomil jaksi v popisu práce. Po dobrém půlroce od vyhlášení bývá otevřena v Místodržitelském paláci Moravské galerie v Brně. V pozvánce tradičně říkají výstavnímu prostoru nadneseně ambit, ve skutečnosti se jedná o uzoučkou chodbu s hajzlem na jedné a se vstupem do malé výstavní síně na druhé straně. Vpravo je výhled na obvykle pusté nádvoří, které se zaplňuje jen o velkých akcích (např. Bienále) diskutéry a alkoholiky, vlevo je solidně zakouřená kavárna, jejíž návštěvníci svým halekáním spolehlivě přeruší každé úvodní slovo. Ono ale není o co stát, člověk se stejně nikdy nedozví více než z pozvánky nebo katalogu. Krátký proslov má zřejmě za úkol dlouho nenudit, a tak se odbude spočítáním přihlášených knih a připomenutím předsedy odborné komise. Žádný happening se nekoná, takže kdo se těšil na pálení knih, má jako vždy smůlu.

Nejkrásnější české knihy roku 2008

Moc nás ale není. Myslím těch knihomilů. Na vernisáž, která se konala 24. 9., přišlo asi deset lidí, kteří se zase záhy — po vypití jednoho pohárku vína — vytrousili. Nepřišel ani ředitel Marek Pokorný, s nímž jsem loni vedl v Hostu zábavnou korespondenční přestřelku, takže jsme si nemohli dát vzájemně do nosu.

Vystavovat knihy ve vitrínách je hloupost. To jsem psal už předminule a od té doby se nic nemění. Kdyby se expozice přesunula z chodby do některého hlídaného sálu galerie, bylo by možné nechat knihy volně k prolistování. Jinak celá akce postrádá smysl. Knižní grafika opravdu není jen záležitostí hezké obálky. Galerie argumentuje tím, že na závěr výstavy (v lednu) pořádá derniéru spojenou s listováním ve vítězných knihách, to je ale velmi chabá náhražka za takto závažný nedostatek. Naštěstí je možné alespoň část vítězných knih ohmatat či zakoupit v prodejně uvnitř budovy. Odhadem je tam ale k mání asi jen čtvrtina vystavených titulů, což je docela málo.

Nejkrásnější české knihy roku 2008

K vítězům se toho asi moc napsat nedá. Některé knihy jsou skvělé, u jiných mám tu nebo onu výhradu. Ostatně je to soutěž z velké části estetická a různé názory jsou naprosto přípustné. Volba je záležitostí komise, ta rozhoduje. Nemám jediný důvod myslet si, že je nekompetentní. K vítězi kategorie Krásná literatura jsem své připomínky napsal posledně, tím s podobnými rozbory prozatím končím.

Jednu poznámku si ke komisi ovšem neodpustím. Moc bych se divil, kdyby její předseda v některé kategorii nezvítězil. A proto jsem rád, že se dá na aspoň na některé věci v životě spolehnout. Za rok 2006 si tři ceny odnesl předseda Zdeněk Ziegler, tentokrát dostala předsedkyně Klára Kvízová jen jedno první místo v kategorii knih pro děti a mládež. Ale i to se počítá. V katalogu má Klára hezký text o tom, jak se dělá nejkrásnější kniha, takže je to vlastně docela stylové.

Nejkrásnější české knihy roku 2008

Nicméně katalog je jinak obrovským zklamáním. Po skvělé práci Zuzany Lednické (2006) a Štěpána Malovce s Martinem Odehnalem (2007) je to propad přímo propastný. Tentam je konceptuální přístup minulých let, tatam je snaha propojit katalog s tematikou knih; práce Jaroslava a Matěje Bárty je totálně tuctová. Na obálce vyskládané knížky, uvnitř informace o knihách nalevo, reprodukce napravo, typografie bez nápadu, v rozích oranžové obdélníčky, dál už nic. Žádný vztah ke knihám, žádná technická zvláštnost, žádná idea, žádný signifikantní prvek. Kdyby se jednalo o katalog kuličkových ložisek nebo turistických salámů, úprava by zřejmě byla úplně stejná. Škoda, že tentokrát Památník národního písemnictví rezignoval na oslovení výrazných osobností a obrátil se na obyčejnou tiskárnu. Velmi si tím uškodil.

Studená statistika přihlášených knih a autorů je ale přece jen k něčemu dobrá. Umožňuje porovnávat úspěchy grafiků a ilustrátorů. Vyplývá z ní například, že tři knihy upravené Martinem Strnadem dostaly ocenění a čtvrtá postoupila do užšího výběru. Pavel Rút má ve výběru tři knihy, čtvrtá na cenu dosáhla. Filip Heyduk dostal dvě ceny, Aleš Najbrt také dvě. Fantastická práce. Gratuluji!

Foto: archiv Moravské galerie

Typo.cz v novém

1. 10. 2009 | 2 komentářů

Je známo, že nejsem velkým přítelem publikování rozličných novinek a odkazů, tentokrát ale velice rád udělám výjimku. Po několika letech totiž došlo ke zcela zásadní změně formátu serveru Typo.cz, který byl po dlouhou dobu zřejmě nejrozsáhlejším českým zdrojem informací o písmu a typografii. Teprve dnes se ovšem proměnil v moderní typografický portál se vším všudy. Největší změnou je sloučení s webem česko-anglické revue TYPO, takže na jednom místě teď můžete načerpat veškeré dostupné informace o časopisu a jeho předplatném, stejně jako rozličné aktuality z typografického dění. Tak šup! Nejkratší cestou — Typo.cz. A nezapomeňte se k Typu připojit na TwitteruFacebooku.

typo1

Mirek Daneš, Baba Himhi a Zelená příšera

25. 3. 2009 | 6 komentářů

Poslední měsíce při práci nejraději poslouchám rozhlasové hry a čtené knihy. Metodou pokus-omyl jsem postupně zjistlil, že zdaleka nejstravitelnější je nenáročná, dějová literatura. Že napínavý Jules Verne obstojí při práci na grafické úpravě lépe než Milan Kundera a že navrhování plakátů je sice možné zpříjemnit si některým Kafkovým románem, ale ještě lépe jde od ruky s chlapeckými knihami Jaroslava Foglara. Díky tomuto zjištění jsem nejenže překonal některé náročné zakázky, ale také si tím hezky osvěžil dobu před patnácti lety, kdy jsem trávíval takřka celé prázdniny s nosem zabořeným ve všem, co Jestřáb napsal.

Vlevo netradiční vydání Pokladu Černého delfína v úpravě Viktora Šafáře a s ilustracemi Milana Zezuly (1966), uprostřed nehynoucí klasika mého dětství ilustrovaná Bohumilem Konečným (1969), vpravo úpadek nové éry — Marko Čermák na prahu nového tisíciletí.

Vlevo netradiční vydání Pokladu Černého delfína v úpravě Viktora Šafáře a s ilustracemi Milana Zezuly (1966), uprostřed nehynoucí klasika mého dětství ilustrovaná Bohumilem Konečným (1969), vpravo úpadek nové éry — Marko Čermák na prahu nového tisíciletí.

Když na začátku devadesátých let začala vycházet nová vydání Foglarových knih, nechávala mě úplně chladným — opakovaně jsem se vracel k vydáním o třicet let starším. V šedesátých letech vyšla v Olympii pěkná vázaná knížka Pod junáckou vlajkou i  sequel Devadesátka pokračuje, obě s báječnými ilustracemi Bohumila Konečného. Nová vydání sebraných spisů v Olympii ilustroval zčásti Marko Čermák, který mě aktivně štval už jako ilustrátor, který nahradil Dr. Fischera v rychlošípáckých komixech. Dnes mi Čermákovy Šípy nejvíce připomínají mladé svazáky na chmelové brigádě, někdy mám chuť domalovat jim pionýrské šátky svázané krabičkou od zápalek. Zatímco Fischer dosáhl v posledních příbězích Rychlých šípů maximálně rozvolněného výrazu, od začátku toporné Čermákovy figury se v devadesátých letech rozmělnily do stále stejných typů s bujarými kšticemi. Helena Zmatlíková pro dospívající chlapce. Podobný osud potkal i jiné (kultovní) dětské autory. Nespočetněkrát jsem četl trojdílné vydání Vinnetoua z roku 1967, ilustrované Zdeňkem Burianem. Přestože brožované svazky už se mi dávno rozpadaly v rukou, a bylo třeba s nimi nakládat s maximální opatrností. Dvojdílné vydání v Kentauru (1990), opatřené anatomicky zoufale nepodařenými ilustracemi Pavla Žiláka jsem nepřečetl ani jednou. Burianova Tarzana v laciných sešitových vydáních jsem upřímně miloval, pozdější vázaná vydání v Pasece už kouzlo neměla.

Dnes mě na Rychlých šípech baví nejvíce lidová tvořivost.

Dnes mě na Rychlých šípech baví nejvíce lidová tvořivost.

Proč vlastně jsem nová vydání svých oblíbených knih zavrhl? Byla to jen nostalgie? Šlo jen o lepší ilustrace, nebo se na výsledku podílelo více aspektů? Dnes si myslím, že mnohé z oněch starších vydání měly především těžko definovatelnou atmosféru, která konvenovala mladé duši toužící po čteném dobrodružství. Ilustrování knih pro mládež se věnovala řada lidí, v současnosti už malíři tehdejšího typu nejsou — není poptávka. Máme několik dobrých autorů pro nejmenší děti, ale v oblasti ilustrace pro mládež zůstává, zdá se, vakuum.

V dětství jsem přirozeně žádné konkrétní odborné ponětí o typografii ani grafickém designu neměl, ale každý svazek jsem vnímal, cítil a prožíval, nasával. Kresby v Batličkových knihách jsem dříve chápal jako prvořadý prvek, dnes už knihu registruji na mnohých dalších rovinách. Foglarova Devadesátka pokračuje z roku 1969 je vysázená pěkným, širokým Baskervillem na poctivém smetanovém papíře, který neprosvítá. Historie Svorné sedmy (2000) je vyvedena nepodařenou verzí starého novinového písma a vytištěná na zašedlém papíru. Ta stará kniha má celoplátěnou nakladatelskou vazbu a pěknou barevnou obálku, třebaže již trochu poničenou. Nový Foglar ze sebraných spisů má lesklou laminovanou vazbu, která se dá umýt, když jste prase a knihu si pobryndáte; opravdová pozitiva hledám marně. Člověk by čekal, že každé další vydání starého bestselleru (zvláště u stejného nakladatele) bude zákonitě lepší po výtvarné i technické stránce, že se z minulých chyb vydavatel poučí, případně že naváže na to, co se minule podařilo. Často je tomu přesně naopak.

Toť se ví, že celá řada foglarovek a mayovek vyšla ještě před rokem 1989 i v mnoha nekvalitních edicích. Nepodařená vydání však byla bohatě kompenzována několika luxusními svazky, na kterých si nakladatel dal záležet. Avšak nová vydání mládežnické klasiky mezi sebou žádné podařené kousky nemají. Jsou jako Mirek Daneš, zlý stínadelský dvojník Mirka Dušína, nebo jako Haha Bimbi alias Baba Himhi neboli Alžbětina Prknářová, parodie na milou a hodnou dívku. Marko Čermák je možná ona tajemná Zelená příšera a v Olympii dnes sedí Bohouš, Štětináč a na ředitelské židli — himbajs šůviks — Dlouhé bidlo.

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 4/2009. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

Typo 365

Typo 365 je v pořadí druhá ročenka „nejlepších“ textů o typografii, do které jsem přispěl dvěma články. Najděte v ní ale i příspěvky od osob mnohem povolanějších (namátkou Reza Abedini, Erik van Blokland, Veronika Burian, Matthew Carter, Tobias Frere-Jones a další).

Doporučuji

Radkovi Sidunovi se povedlo zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milovníci typografie znají z knižní edice Gema z Odeonu. Alphapipe nabízí Briefcase Type Foundry.

Správa webu