Typofilos

Přeji si design obsahově správný, skladebně soudržný a věcně srozumitelný. Chci, aby byl obrazově silný, zároveň promyšleně elegantní, ale zejména nadčasový. Massimo Vignelli.

Už to ve mně zrálo dlouho, tak ven s tím. Někdy mi připadá, že když nejsem takříkajíc v centru dění (rozuměj Praha a zbytek západní polokoule), je můj život ochuzený o něco podstatného, velkého, trochu postrádám vážnost a nemám prst přitlačený na tepu doby, má slova pozbývají účinku, stávají se pouhými slaboduchými a závistivými výkřiky. Ale od toho mám přece svůj provinční web, abych zde mohl ejakulovat negaci, kdykoliv se mi líbí, abych do českého internetu vypustil trochu chorobného semene. A to já tuze rád.

Zabředl jsem během posledních týdnů s minimem vlastního přičinění hned několikrát na různých místech do pla(men)ných diskusí o grafickém designu, odkazu minulosti a moderním směřování užité grafiky, což ve mně ještě více utvrdilo vlastní postoje k celému problému — a protože jste to vy, milé děti, podělím se s vámi o vše zjištěné (a přesto zůstanu trochu nejednoznačný a tajemný).

Historické okénko

Užité umění coby komplexní odnož lidského konání si od svých počátků žádalo vzdělávací instituce. Už náš vizionář reklamy Tomáš Baťa pocítil potřebu patřičně vzdělaných zaměstnanců, a tak s rozhodností sobě vlastní založil v roce 1939 Školu umění ve Zlíně, která měla naplnit jeho představu o ústavu vychovávajícím tvůrčí osobnosti zběhlé též v činnostech spojených s propagací průmyslu. Vlastně ani Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze v té době nelenila a chrlila absolventy, kteří měli k diplomu kromě průpravy v kreslení dostat i zkušenosti z oborů užitně-výtvarných. Jenže na rozdíl od Baťovy (střední) školy byla vždycky VŠUP mnohem umělečtější, ostatně učili tam především význační umělci své doby, takže více než potřeby průmyslu se v ateliérech řešily aktuální výtvarné směry a všechny ty věci kolem uměleckého jsoucna, kterým já moc nerozumím.

Nové trendy?

Co mi ale připadá zvláštní je fakt, že ta tíha „umění“ je pražskou VŠUP ještě stále prostoupena více, než by bylo zdrávo, často právě na úkor „průmyslu“. Chápu a samozřejmě i bezvýhradně uznávám potřebu vzdělávat výrazné osobnosti silně se vymykající průměru, ale neztotožňuji se s popíráním vazby na primární funkci konečného produktu (logo, noviny, katalog, židle, dům, …). Protože design, ať už průmyslový, grafický nebo sama architektura, zůstává přese všechny naše osobní touhy ve většině případů pouhým nástrojem k podpoření obsahu, dává produktu adekvátní a obecně srozumitelnou tvář.

A zde, u slova adekvátní, narážíme na problém, s nímž se mnoho nadějných grafiků někdy neobratně potýká, poněvadž jejich touha po sebeprosazení je mnohem silnější než uvědomění si prapodstaty svého oboru. Protože bez výjimky všechny uměleckoprůmyslové obory vznikly syntézou výtvarného oboru s určitým průmyslovým odvětvím, jejich cílem je v prvé řadě účelně upravit nebo tvarovat produkt tak, aby se dobře používal, byl pohodlný a pokud možno i krásný a nadčasový. Když se podívám na cíle Ateliéru grafického designu a nových médií, který na VŠUP vede Petr Babák, neustále se v textu skloňují slova jako experiment, risk, výzkum nebo laboratoř, ale ostatní věci, třeba výtvarné a řemeslné, na jejichž základech každý dobrý design stojí, jsou zmíněny jen na okraj. Třeba aby Petra nemohl nikdo nařknout z toho, že vzdělává lidi, kteří pak v reálném životě neobstojí.

Ne, vysoká škola skutečně není reklamní agentura, s tím souhlasím, jenže pokud se stane z experimentu osobní program většiny absolventů, mění se dobrá myšlenka v dvojsečnou zbraň a tito lidé jen stěží budou přínosem pro užitou grafiku, potažmo celou naši společnost. Grafický design totiž není hra na osobní hrdinství, ale práce jako každá jiná, o to více zodpovědná, že se s ní setkáváme na každém kroku a znatelně spoluvytváří prostředí, ve kterém se chtě-nechtě musíme denně pohybovat.

Přestože cítím, že silných osobností je nedostatek, nechápu moc ty nové trendy v grafice, které obecně rozeznávám dva a rozdělil bych je asi na „samoúčelný minimalismus“ a „uctívání chaosu“.

Jednoduše nesrozumitelné

Pokud správně rozumím popudům, z nichž čerpá minimalismus třeba v architektuře, je zejména o to, aby díky prostoru, který není zahlcený přemírou předmětů a tvarů, vynikly právě jeho jednotlivosti, byl umocněný účinek každého pečlivě zvoleného kusu např. nábytku. Tomu říkám řešení účelné. Samoúčelným minimalismem nazývám výtvarné projevy, kde je veškerá vizuální informace omezena na naprosté minimum. Bílá stránka, triviální práce s písmem a absence barvy nebo obrazu sice patří mezi formálně příbuzné prvky, nicméně grafika, jejímž hlavním smyslem je nějak informovat, si žádá hlavně přehlednou hierarchii informací, což je podstatná věc, jejíž nedostatek začínám v mnoha případech silně pociťovat.

O to více se pak nefunkčnost podobných řešení projevuje v navrhování webových stránek postrádajících téměř jakékoliv smysluplné navigační vodítko. Na webu časopisu Dot Dot Dot se sice člověk po čase nějak zorientuje (jakmile pochopí, co jsou odkazy), ale třeba stránky Moravské galerie v Brně mě i po několikeré návštěvě nepřestávají překvapovat, protože představují nesmyslně organizovanou změť textu, která porušuje všechna na webu zažitá navigační pravidla. Zjistit, co je a co není odkazem, se dá většinou pouze tak, že rejdíte myší po celé stránce a čekáte, jestli se objeví podtržení nebo aspoň „pacička“. Prima prima prím, ale to je prosím web významné uměleckoprůmyslové instituce. A blogy designérů? Pche!

V zajetí chaosu

Pak ještě registruji zmíněné uctívání chaosu, které ač se sice na první pohled jeví jako přístup zcela odlišný, společných prvků je vlastně požehnaně. Chaos mě odrazuje. Jakmile se dostanu do spleti protichůdných obrazových a textových informací, jsem zmatený a nespokojený, chybí mi opěrný bod, od nějž se odvíjí logická struktura jednotlivostí. Ovšem program experimentu si žádá své oběti, proto se v rámci něj musí bořit již postavené, místo návaznosti stavebních prvků, konstrukce, přichází dekonstukce, bourání vyzkoušeného, logika věci je odvržena a nahrazena sebestřednou autoerotikou.

Ale přesto některým motivům takového jednání rozumím. Autor nás provokuje, chce nás upoutat, překvapit a šokovat, vzbudit v nás nějakou odezvu, ale nezapomínejme na to, že na získanou pozornost musí bezpodmínečně navazovat sdělnost. Nešokujeme, nýbrž prodáváme aneb Kolik už jsme viděli krásných televizních reklam a nepamatujeme si, co propagovaly…?

Nejvíce zamrzí, že se z výsledku znatelně vytrácí estetično. Můžeme mít na výtvarné umění, jehož je grafický design přece jen součástí, názory značně odlišné, ale jsem si víc než jistý, že naznačení uctívači dekonstrukce by z našeho hodnocení radost neměli. O nadčasovosti pak nemůže být řeč, móda je to plytká a bezobsažná.

Nejdřív to hlavní

V srpnovém vydání časopisu Typo napsal Jan Michl trefný článek o naivním manifestu Fist things First z roku 1964 (text manifestu zde), který v po více než pětatřiceti letech resuscitoval Rick Poynor. Dovolím si Michla citovat:

Nepotřebnými věcmi rozumí pisatelé to, co všichni kritikové „nepotřebných věcí“ vždycky pod tímto pojmem rozuměli — totiž věci, které oni sami nepotřebují, což jsou v případě autorů textu věci jako psí suchary, značková káva, krémy proti celulitidě apod. Potřebnými a užitečnými věcmi myslí pisatelé naopak to, co prosazovatelé potřebných věcí vždy tímto slovem rozuměli — totiž ty věci, které sami považují za nanejvýš potřebné a užitečné, v našem případě kvalitní grafické úpravy knih, časopisů, vzdělávacích programů, informačních projektů apod. […] Hlavním problémem takového postoje je, že nejenom grafičtí designéři, ale každá společenská skupina […] považuje za to hlavní něco, co je součástí specifického světa oné skupiny a co je většinou buď lhostejné, nebo také nepřijatelné příslušníkům jiných skupin.

Zmíněný manifest vlastně poukazuje na důležitou věc. Grafici se obecně považují za něco výjimečného, za umělce, kteří nemohou marnit svůj drahocenný čas navrhováním krabiček na trojbarevné zubní pasty nebo gelů na vlasy, ale mají výsadní právo zabývat se pouze prestižními zakázkami z oblasti úpravy knih nebo tvorby vizuálního stylu. Proboha, já taky nechci dělat letáky pro supermarkety, ale necítím potřebu iniciovat nějaké plytké manifesty a myslet si, že tím změním svět. Jenže obávám se, že studenti uměleckých škol by byli mezi prvními signatáři, protože škola v nich živí jakýsi pocit výlučnosti, dává jim prostor pro experiment, aniž by je varovala, že se skončením studia může přijít velké rozčarování, poněvadž tržní svět není ani v nejmenším experimentu nakloněný.

Nemilosrdná řeč čísel a peněz totiž nezná slova jako ego — a egoismus je hlavním neduhem těch, kterým schází pokora. Ať už se nám to líbí nebo ne, i grafika má pevné kořeny, ze kterých vyrůstá. A ano, může se větvit do mnoha různých směrů, ba je to nanejvýš žádoucí, nicméně cesta odporu a popírání již objeveného a funkčního zřejmě nepřináší své plody. Z moderního grafického designu se pomalu vytrácí srozumitelnost, místo pomocníka komunikace se začíná proměňovat v rébus, který nikdo nemáme čas luštit. Nekomunikuje. Ale o tom zase až příště…

Končící léto bylo výstavám nejen grafického designu zaslíbené. Minimálně v Brně jsme se mohli těšit hned z několika vynikajících přehlídek českého a světového užitého umění. Ke třem z nich se ještě nakrátko vrátím.

Papež kouřil trávu

Výstava The Pope Smoked Dope, která v Brně skončila už v květnu, ale pokračuje v Muzeu umění Olomouc a v Severočeském muzeu v Liberci, si dala za úkol volně sumarizovat rockovou alternativní vizuální kulturu 60. let dvacátého století. Název výstavy odkazuje na desku skupiny The Lower East Side s newyorkským hudebníkem Davidem Peelem v čele. Ten David Peel byl docela vtipný člověk, kromě zmíněného alba totiž natočil třeba i desky Have a Marijuana, Death to Disko, John Lennon for President nebo Search to Destroy…

Přehlídka obsahuje především obaly gramofonových desek, plakáty a časopisy spojené s érou rocku, hippies nebo takzvaného big-beatu a svým zaměřením sahá od Beatles a Rolling Stones přes Boba Dylana, Jimmiho Hendrixe, The Who, Kryla a Olympic až někam po český underground s Plastic People of the Universe v čele.

Velké pozornosti se dostalo psychedelickému stylu pestrých barev a extrémně nečitelných pokroucených a ručně kreslených nápisů, které byly mezi (nejen) marihuanou osvobozenými hudebníky a výtvarníky hodně populární. Co mě ale vlastně zaujalo nejvíce jsou propagační materiály k výstavě, které nejenže navozují tu správnou atmosféru 60. let, ale místo slepého kopírování ji rozšiřují a vtipně parafrázují. Je vidět, že si autoři (Adam Macháček a Sébastien Bohner) dali záležet, nastudovali kupu dobových materiálů a poznání přetavili v originální a jednoznačně nepřehlédnutelný produkt. Bravo! K sehnání je skvělý katalog s vyhulenými samolepkami zabalený v obrovském barevném plakátu, dá se koupit v některých knihkupectví nebo třeba na Kosmasu.

Sto ikon českého designu

Z jiného soudku je projekt Terezy Bruthansové a Jana Králíčka nazvaný Czech 100 Design Icons. Nenechte se zmást názvem, protože výstava nesdružuje jen průmyslový design, ale přesahuje i do oblasti knižní grafiky, architektury nebo filmového umění.

Význačné osobnosti českého výtvarně-užitého umění vybraly stovku výrobků, objektů nebo staveb, aby na nich ukázaly, jakým vývojem si Češi za poslední století prošli. Není to vlastně výběr vždy úplně vážně míněný, strnulý a přehnaně reprezentativní, protože kromě nesporných uměleckoprůmyslových děl (kubistického nábytku nebo vrcholných produktů automobilismu) dali autoři místy průchod i osobním sympatiím a nostalgii. Právě proto je mi projekt blízký. Zvláště dříve narození jistě ocení výrobky spojené se svým dětstvím — Tatru 603 nebo Sonet Duo, my mladší ale určitě dobře známe alespoň Millerova Krtečka, Zemanovu Cestu do pravěku či klasické botasky.

Výstava je putovní a tím, že se objevuje mimo klasické galerie, má šanci oslovit široké publikum. Katalog ze studia Najbrt je vkusně zpracovaný (jen na některých místech trochu nepřehledný); od koupě může odradit jedině cena kolem 500 Korun. Projektu se také věnovaly dva díly pořadu Styl uváděného Českou televizí (první díl, druhý díl), navštívit můžete i oficiální web.

Bienále Brno 2006

Brněnské bienále je svým způsobem zárukou kvality. Asi se vám nebudou všechny práce líbit, ale dávají možnost seznámit se s grafickým designem překračujícím hranice České republiky, a to ne pouze geograficky, ale především rozdílem přístupů, názorů a zkušeností, proto si troufám tvrdit, že je to akce, která může znatelně rozšířit obzory i lidem mimo náš obor. Prostor dostala také celá řádka plakátů vyznačujících se odvážným přístupem v tom smyslu, že se stávají více uměleckým dílem než propagační grafikou, protože jsou na hranici čitelnosti a srozumitelnosti. Můj šálek kávy to třeba není, ale chápu, že své místo si vybojovaly. Kromě hlavní přehlídky věnované plakátu a vizuálnímu stylu si zaslouží zvýšenou pozornost výstavy doprovodné, které se letos dost povedly:

V Design centru ČR vystavuje svou tvorbu a hravé typografické plakáty laureátka 20. Bienále Brno 2002 Catherine Zask, v uměleckoprůmyslovém muzeu najdete díla mezinárodní poroty a výstavu Práce z Číny.

V Pražákově paláci se nachází Grafický design v bílé krychli, což je dost zajímavá událost: Iniciátor výstavy, Peter Biľak, byl trochu rozčarovaný ze způsobu, jakým se grafický design na Bienále prezentuje, totiž bez vazby na místo svého určení, a tak oslovil grafiky a studia, aby vytvořili plakáty propagující výstavu, které se tímto plakátem zároveň zúčastní. K hotovým dílům jsou přiloženy i veškeré přípravné skici a návrhy, můžeme proto sledovat celý proces tvorby plakátu. Příjemná věc.

Až v samotném podkroví sousedního Pražákova paláce se nachází možná to nejzajímavější, přehlídka pojmenovaná Z Marsu. Oproti ostatním pracem zde schází kontakt se zadavatelem zakázky, všechny knihy, časopisy nebo multimediální prezentace jsou odtržené od světa komerce a vznikly na popud samotných autorů, což nám dává hezkou příležitost pozorovat celou škálu výtvarných názorů limitovaných pouze hranicemi, které si stanovil jejich tvůrce. Vystavených exponátů jsou snad stovky, takže se vyplatí vyšetřit si na výstavu dostatek času.

Abychom měli seznam kompletní, připomínám, že v Pražákově paláci se nachází ještě výstava Hledej design! Studentů Ateliéru grafického designu a vizuální komunikace pražské VŠUP a výběr prací Milana Grygara (neviděl jsem).

Co mě letos obtěžovalo nejvíce? Propagace samotného Bienále z rukou Radima Peška. Pominu-li neslané nemastné plakáty, které mě prostě neoslovily, hlavní expozice sice vypadá velmi výrazně a efektně (viz přiložené fotografie), ale je veskrze nepraktická, protože křiklavé oranžové tapety ruší samotné výstavní exponáty. Místo toho, aby umocňovala jejich účin, snaží se s nimi soupeřit, odvádí od nich pozornost. To je velká škoda.

Hlavní výstava potrvá do 15. října 2006, ale některé doprovodné skončí už v polovině září. Takže pokud jste ještě všechny akce nestihli, pořád máte příležitost. A jen tak na okraj — za den se to fakt všechno projít nedá…

Po delší době, kdy jsem pracoval na spoustě komerce, jsem dostal nabídku k velice příjemné práci. Nadace Partnerství pořádá v rámci programu Strom života anketu Strom České republiky 2006. Spolu s kamarádem Pavlem „powermacem“ Hrubošem jsme zpracovávali propagační materiály reklamní kampaně, která startuje dne 1. 8. 2006, mimo jiné i kraťoučký animovaný spot pro televizní vysílání. V následujícím příspěvku se pokusím na tomto jednoduchém příkladu popsat, jak taková věc probíhá, jaká má úskalí a na co je třeba si dát pozor, aby vznikl pokud možno co nejlepší produkt.

Východiska

Hned začátku práce jsme si stanovili hlavní cíle kampaně (ártdájrektři a marketinkdájrektři tomu moderně říkají bríf), budu raději rovnou citovat ze zadání zakázky:

Anketou chceme upozornit na význam stromů pro životní prostředí. Prostřednictvím stromů, chceme přivést lidi k zájmu o prostředí, ve kterém žijí. Chceme podpořit sázení stromů a péči o ně. Tato na první pohled pouhá hra má schopnost přimět lidi, aby si více všímali a více se zajímali o osud krajiny, která je obklopuje. A to je vlastně hlavní myšlenkou ankety o nejsympatičtější stromy.

U tohoto typu práce máme obrovskou výhodu v tom, že se nejedná o propagaci technického charakteru, nesnažíme se prodávat motorové pily, opalovací krémy nebo zlevněné zájezdy, vzniká tedy dostatečný prostor pro uplatnění vlastní výtvarné a myšlenkové vize, máme relativně málo omezení, poněvadž nejsme svázáni konkrétním výrobkem, ale prezentujeme myšlenku, nápad. Kromě toho je téma přírody a stromů až nebývale pestré.

Reklamní předměty

Práce na projektu začala vymyšlením sloganu „I velcí lidé měli svůj strom… a jaký je ten váš?“, jehož autorem, stejně jako námětu reklamního spotu, je kolega Pavel. Na tričkách a samolepkách jsme slogan rozvedli do podoby tří témat vztahu člověka a stromu — Adam a Eva, Isaac Newton a Budha —, pro jejichž život a život ostatních lidí měl strom zásadní význam. Jednotlivé příběhy myslím netřeba detailně představovat, jejich znalost patří k základnímu vzdělání. Téma vzniku teorie gravitační síly, legendární osvícení Isaaca Newtona po dopadu jablka, jsme vybrali jako námět animace. Tady došlo k první chybě, které jsem se dopustil. Protože se trika tiskla se značným předstihem, nedokázal jsem odhadnout, jakým způsobem budeme animaci zpracovávat a jestli zvolený výtvarný styl bude pohodlně realizovatelný i ve 2D animaci (nebyl).

Výtvarná složka

Každopádně coby jakýsi základ se vytvořená stylizace Newtona dala využít, rozpracoval jsem fyzika v několika desítkách kreseb, až jsem se dostal k finální podobě. Záměrně jsem vybral „retro“ barevnost, abychom zřetelně zdůraznili, že se jedná o příběh z minulosti. To mi dále umožnilo využít dvě poměrně zářivé barvy: okrovou pro oblečení Newtona a křiklavě červenou pro inkriminované jablko. Výtvarný styl jsme potom začali používat i na dalších propagačních materiálech, např. plakátech.

Storyboard

Stopáž reklamního spotu byla stanovena v rozmezí 20—30 vteřin, počítali jsme s vysíláním na celoplošné a kabelové televizi, dále i v kinech. Po dopilování kresebného stylu jsem přistoupil ke zpracování kresleného scénáře, jemuž se odborně říká storyboard. (Zmíněné dvě složky lze pohodlně prohodit, já jsem zvolil tento postup.) Storyboard je pro příběhovou animaci limitovanou časem naprosto nezbytný, protože dovoluje poměrně přesně určit načasování scén a styl kamery a střihu v jednotlivých záběrech. Ačkoliv to není obvyklé, já jsem vytvořil storyboardy dva. První z nich jsem si pro sebe nazval ideový — na něm jsem si zběžně nahodil základní prvky animace a nejpodstatnější scénáristické prvky. Druhý storyboard byl pojmenován vývarný a obsahoval konečnou grafiku spotu, přibližné časování a zvukový doprovod. Vlastně se dá říci, že už se v tomto případě jedná spíše o podrobný technický scénář, jaký známe třeba u celovečerních filmů.

Za dobu, co pracuji v oblasti reklamy, jsem se naučil, že forma prezentace je důležitá, a proto jsem si na druhé verzi scénáři dal velice záležet, byla totiž předložena klientovi ke schválení. Grafiku jsem vytiskl na formát A2 a nalepil na černý karton, účin byl, myslím, slušný.

O co jsem se ve scénáři snažil především:

1) Podat srozumitelně a vtipně Newtonův příběh
2) Vytvořit přesvědčivé prostředí
3) Zpracovat téma neotřele, aby byl spot jasně identifikovatelný

U práce na bodu dva jsem se velmi dobře bavil. Aby se divák mohl i ve velmi krátkém časovém úseku ztotožnit s prostředím, vymyslel jsem několik drobností pro oživení scény. Takových, aby nerušily, ale zároveň dodaly „filmu“ na uvěřitelnosti. Protože jsme náš příběh umístili na venkov, přidal jsem kromě ovocných stromů do scény kálející kravičku, letící ptáky a plující mračna. Detaily jsou u podobného typu práce dost důležité.

Výroba

Nějakou dobu jsme řešili, jaký animační postup zvolit. Vzhledem k tomu, že mé výtvarné podklady byly vektorové, uvažoval jsem o nasazení Flashe coby jediného animačního softwaru, který jakž takž ovládám. Kvůli oprávněným Pavlovým námitkám, mimo jiné ohledně nevhodnosti výstupu pro televizní vysílání, jsme jej zavrhli. Ostatně neumožňoval použít některé techniky, které jsem vyžadoval, nikoliv ovšem striktně (rozostření animace v prvním plánu apod.). Nakonec jsme se tedy dohodli, že MgA. powermac coby úspěšně dostudovaný animátor (gratuluji!) se chopí rozpohybování v kompozičním programu — Adobe After Effects — zatímco já mu budu pedantsky stát za zády a zahrnovat jej desítkami více či méně důležitých připomínek, což jsem následně s nebývalou rozkoší činil. Tímto mu děkuji za nebývalou trpělivost. Pracovní screenshot.

V průběhu výroby jsme zjistili strašnou věc. I přes pečlivou přípravu byla animace příliš dlouhá, překročili jsme stanovený časový limit. Mimo to došlo doslova na poslední chvíli ze strany zadavatele k rozšíření závěrečné části o další text a loga partnerů, s čímž jsme nepočítali. Nastala tedy nepříjemná práce, v průběhu níž došlo k očesávání od nadbytečného balastu nesouvisejícího s hlavní dějovou linkou. A tak jsme ubírali, zkracovali, vynechávali a dělali kompromisy, abychom i do krátkého časového úseku vměstnali pokud možno pěkný a čitelný příběh.

Ozvučení a postprodukční práce

Animace bez zvuku je jako maturitní večírek bez alkoholu, to dá rozum. Jelikož nemáme ani jeden dostatečné technické zázemí, ozvučení jsme vyráběli doslova na koleně (a na něm položeném notebooku), a tak je výsledek — řekněme obstojný. Zvuky jsou z různých zdrojů a v různé kvalitě, snad ale nebudou až tolik rušivé, aby citlivé divákovou ouško došlo k výraznější újmě. V hodině dvanácté (rozuměj v plánovaný den vysílání) jsme dostali dabing závěrečné části od z poloprofesionálního studia na brněnské JAMU a doplnili jej do hotového filmečku.

S tou profesionalitou to ale nebude tak horké, jelikož přiteplený hlasový doprovod se hodí spíše do spotu na propagaci dámské inkontinence. Chyba byla, že jsme nebyli při nahrávání přímo ve studiu, ale to ani nebylo z časových a organizačních důvodů dost dobře možné. Museli jsme tedy pracovat s tím málem, co bylo k dispozici, takže z nahraných materiálů se použilo jen nutné minimum. Pro zvětšení dynamiky mluveného slova jsme zvukovou stopu o několik procent zrychlili, snad je výsledek aspoň trochu snesitelný. Poslední úpravou pak bylo citlivé přidání šumu a nečistot do hotového filmu, abychom posílili jakýsi starobylý dojem z historického námětu (přestože vzhledem k vročení scény to není úplně logické, filmový průmysl tehdy samozřejmě neexistoval).

Co se povedlo a co ne

Animace je krátká a s tím souvisí její hlavní neduh. Scénář se ukázal být příliš komplikovaný na tak krátkou stopáž, proto děj možná působí až příliš rázovitým dojmem. Mým záměrem byl řekněme pomalejší, plynule odsýpající příběh s vtipným vyústěním. O nepovedeném hlasovém doprovodu jsem už hovořil, naopak z hlediska zapamatovatelnosti jsme kresebné 2D zpracování zvolili dobře. V dnešní době se s podobným typem reklamních spotů setkáváme jen sporadicky, čili každá vlaštovka podobného typu má šanci zaujmout.

Finální verze animace (WMV, 3 MB)

Celoplošná televize nakonec sponzorování akce formou uvolnění vysílacího času odmítla, a tak se s hotovou animací setkáte zřejmě jen na kabelových televizích, případně před projekcí na filmových festivalech. To ovšem nikomu nebrání, aby Strom života podpořil. Komu není osud české krajiny lhostejný, může poslat dárcovskou SMS. Podrobnosti se dozvíte na webu Nadace Partnerství. A já jdu na pivo.

Mám takový neodbytný pocit, že příliv vyloženě hnusných slov do češtiny je poslední dobou až nebývale silný. Touha být důležitý zadupává zdravý úsudek do země, a tak se různé patvary vyrojily jak houby po dešti.

Kreatůry

Na něco se zvyknout dá, na něco asi nikdy. Už jsem se tak nějak smířil s tím, že všechno musí být dynamické, aby to v dnešní době vůbec stálo za povšimnutí, zvykl jsem si pomalu i na to, že je-li někdo tvůrčí, nezní to zmlsaným kosmopolitním uším dostatečně sexy, takže musí být aspoň kreativní. Přejímání cizích slov je sice věc přirozená a nutná, ale občas ty snahy vytvářet z nich nová slova vyznívají naprosto směšně, a proto slovo kreativec považuji za jednoho z kandidátů na zmetek roku. Připadá mi to asi tak chytře vymyšlené, jako bych od adjektiva gravidní utvořil gravidec, nebo od slova fiktivní tvořil fiktivec.

Jakmile má někdo webu v popisu své profese napsáno jsem kreativec (a že jich je), okamžitě jeho stránku zavírám. Možná vám to připadá jako povýšený postoj a podivný typ jazykového snobství, ale kromě toho, že je mi to slovo neskonale protivné, je jedním z klasických příkladů tupé zástěrky absence obsahu. Ačkoliv zní tak honosně, hned zkraje dává tušit, že navoněné hovno zůstane i nadále jen hovnem. Korunu tomu nasadil nejmenovaný ředitel reklamní agentury, který mi v hovoru mezi čtyřma očima prozradil, že jeho zaměstnanec je kreatyvysta. Díky, nechci.

Frílánceři

Ale ono těch nešvarů je samozřejmě více. Během zhruba posledního roku jsem několikrát náhodně narazil na slůvko mně doposud neznámé, ale — soudě podle četného užívání na webech „kreatyvců“ — značně populární. Freelancer. Člověk už dnes prostě nemůže být takzvaně na volné noze, musí se ověsit kočičím zlatem v podobě módních anglických slůvek, protože jedině tak se může v tvrdé konkurenci prosadit!

A dnes tedy budu neústupný a zadám domácí úkol. Všichni, kdo máte na webu kreativec nebo freelancer, okamžitě to smažte!

Bývají určitá období v historii každého státu, kdy se narodí celá generace výjimečných lidí, nebo je společnost ve zvláštním rozpoložení umožňujícím vznik trvalých uměleckých hodnot. Jedním z těchto období byla šedesátá léta minulého století a začátek let sedmdesátých, doba, v níž ještě byl patrný tep české nové vlny, jež něco ze své silné nadprůměrnosti a magičnosti přenesla i do tvorby filmových plakátů. Protože právě v té zvláštní situaci, která volnému umění mnoho nepřála, dostalo české výtvarné umění silný impuls stimulující výtvarníky k horečnaté práci na užitém umění.

Asi největší rána přišla s normalizací po roce 1968, na dlouhá léta nastal útlum, ze kterého se čeští tvůrci jakoby vzpamatovávají vlastně dodnes. A tak nám nezbývá nic jiného než vracet se do minulosti a těšit se díly z toho šťastného období, kdy český filmový plakát byl pojmem světové úrovně.

Byli to zejména Zdeněk Ziegler, Jiří Balcar, Karel Vaca a duo „Vyleťalovců“, již dali tvář celému jednomu výtvarnému oboru. A když jsem tedy shodou náhod narazil na originální výtisky těchto vpravdě uměleckých děl, neváhal jsem více než pár vteřin, a několik plakátů k vlastní převeliké radosti koupil. V kontrastu s komerční americkou plytkostí vyznívají hravé české kolážované a malované plakáty ještě o stupeň silněji, uchvacují výtvarnou precizností a tvůrčí invencí, hledáním stovek podob, jaké může zpodobněné filmové dílo mít. Namísto popisnosti fantazie, místo vyretušovaných hereckých obličejů akcent tvůrčího ducha a zřetelný dotek lidské ruky.

Obzvláště pro díla manželů Vyleťalových mám zvláštní slabost. I když vlastně vůbec nejsem příznivcem Vyleťalových fantasticko-surreálních maleb, užité na plakátech mi připadají skvělé, v kontextu filmu nepůsobí jako křečovité ilustrace, tím spíše jsou to mnohovrstevnaté obrazy z několika plány, scény jitřící a rozvíjející lidskou představivost a znásobující možnosti interpretace filmu. Například jeho ztvárnění Hitchcockových Ptáků patří mezi špičková díla nejen své doby. A pak — Něžná Olgy Vyleťalové-Poláčkové se ne nadarmo stala symbolem českého plakátu pro svou neobyčejnou a tajemnou atmosféru, zcela nepochybně si zaslouží prestižní místo na mé zdi.

Vzpomněl jsem si při té příležitosti na jeden ze svých nejoblíbenějších českých filmů, temně hororovou Pannu a netvora od Juraje Herze, k němuž byli manželé Vyleťalovi přizváni jako výtvarníci. Všechny ty obrazy a sochy, které se ve filmu objevují, jsou jejich společným dílem, a obzvláště maska netvora, ona ohyzdná ptačí hlava, je naprosto výtečná. (V jednom rozhovoru řekl pan Herz, že byl Vyleťal velice pečlivý člověk, masku stále upravoval a přidával na ni kousky syrového masa, aby vypadala co nejlépe…)

Je obrovská škoda, že ty dřívější plakáty v místní úpravě byly zcela nahrazeny stereotypními americkými vzory s nulovou nápaditostí a originalitou, které u nás stačí jen přeložit a vytisknout. Někde jsem slyšel nebo snad četl, že americká filmová studia mají přímo tabulky na to, jak velká má být hlava hlavního protagonisty, použité písmo a další prvky. Vůbec bych se nedivil, kdyby tomu tak bylo, poněvadž zvrhlost západních amerických marketingových odborníků odkojených studiemi nákupního chování a růstu tržeb asi nezná mezí…

Novátorské plakáty na zahraniční filmy nejsou nějakým českým specifikem, docela šikovní jsou třeba i Poláci, před časem byla dokonce uspořádána velká výstava s názvem Český filmový plakát dvacátého století a vydána stejnojmenná publikace, kterou nelze než doporučit.

A protože mám dnes dobrou náladu, budu nadělovat. Kdo chce neskenované plakáty Něžná a Let mrtvého ptáka v tiskové kvalitě, nechť mi napíše na mail uvedený v patě stránky.