Typofilos

Na výstavu pořádanou Památníkem národního písemnictví chodím každý rok, mám to coby knihomil a typomil jaksi v popisu práce. Po dobrém půlroce od vyhlášení bývá otevřena v Místodržitelském paláci Moravské galerie v Brně. V pozvánce tradičně říkají výstavnímu prostoru nadneseně ambit, ve skutečnosti se jedná o uzoučkou chodbu s hajzlem na jedné a se vstupem do malé výstavní síně na druhé straně. Vpravo je výhled na obvykle pusté nádvoří, které se zaplňuje jen o velkých akcích (např. Bienále) diskutéry a alkoholiky, vlevo je solidně zakouřená kavárna, jejíž návštěvníci svým halekáním spolehlivě přeruší každé úvodní slovo. Ono ale není o co stát, člověk se stejně nikdy nedozví více než z pozvánky nebo katalogu. Krátký proslov má zřejmě za úkol dlouho nenudit, a tak se odbude spočítáním přihlášených knih a připomenutím předsedy odborné komise. Žádný happening se nekoná, takže kdo se těšil na pálení knih, má jako vždy smůlu.

Moc nás ale není. Myslím těch knihomilů. Na vernisáž, která se konala 24. 9., přišlo asi deset lidí, kteří se zase záhy — po vypití jednoho pohárku vína — vytrousili. Nepřišel ani ředitel Marek Pokorný, s nímž jsem loni vedl v Hostu zábavnou korespondenční přestřelku, takže jsme si nemohli dát vzájemně do nosu.

Vystavovat knihy ve vitrínách je hloupost. To jsem psal už předminule a od té doby se nic nemění. Kdyby se expozice přesunula z chodby do některého hlídaného sálu galerie, bylo by možné nechat knihy volně k prolistování. Jinak celá akce postrádá smysl. Knižní grafika opravdu není jen záležitostí hezké obálky. Galerie argumentuje tím, že na závěr výstavy (v lednu) pořádá derniéru spojenou s listováním ve vítězných knihách, to je ale velmi chabá náhražka za takto závažný nedostatek. Naštěstí je možné alespoň část vítězných knih ohmatat či zakoupit v prodejně uvnitř budovy. Odhadem je tam ale k mání asi jen čtvrtina vystavených titulů, což je docela málo.

K vítězům se toho asi moc napsat nedá. Některé knihy jsou skvělé, u jiných mám tu nebo onu výhradu. Ostatně je to soutěž z velké části estetická a různé názory jsou naprosto přípustné. Volba je záležitostí komise, ta rozhoduje. Nemám jediný důvod myslet si, že je nekompetentní. K vítězi kategorie Krásná literatura jsem své připomínky napsal posledně, tím s podobnými rozbory prozatím končím.

Jednu poznámku si ke komisi ovšem neodpustím. Moc bych se divil, kdyby její předseda v některé kategorii nezvítězil. A proto jsem rád, že se dá na aspoň na některé věci v životě spolehnout. Za rok 2006 si tři ceny odnesl předseda Zdeněk Ziegler, tentokrát dostala předsedkyně Klára Kvízová jen jedno první místo v kategorii knih pro děti a mládež. Ale i to se počítá. V katalogu má Klára hezký text o tom, jak se dělá nejkrásnější kniha, takže je to vlastně docela stylové.

Nicméně katalog je jinak obrovským zklamáním. Po skvělé práci Zuzany Lednické (2006) a Štěpána Malovce s Martinem Odehnalem (2007) je to propad přímo propastný. Tentam je konceptuální přístup minulých let, tatam je snaha propojit katalog s tematikou knih; práce Jaroslava a Matěje Bárty je totálně tuctová. Na obálce vyskládané knížky, uvnitř informace o knihách nalevo, reprodukce napravo, typografie bez nápadu, v rozích oranžové obdélníčky, dál už nic. Žádný vztah ke knihám, žádná technická zvláštnost, žádná idea, žádný signifikantní prvek. Kdyby se jednalo o katalog kuličkových ložisek nebo turistických salámů, úprava by zřejmě byla úplně stejná. Škoda, že tentokrát Památník národního písemnictví rezignoval na oslovení výrazných osobností a obrátil se na obyčejnou tiskárnu. Velmi si tím uškodil.

Studená statistika přihlášených knih a autorů je ale přece jen k něčemu dobrá. Umožňuje porovnávat úspěchy grafiků a ilustrátorů. Vyplývá z ní například, že tři knihy upravené Martinem Strnadem dostaly ocenění a čtvrtá postoupila do užšího výběru. Pavel Rút má ve výběru tři knihy, čtvrtá na cenu dosáhla. Filip Heyduk dostal dvě ceny, Aleš Najbrt také dvě. Fantastická práce. Gratuluji!

Foto: archiv Moravské galerie

Je známo, že nejsem velkým přítelem publikování rozličných novinek a odkazů, tentokrát ale velice rád udělám výjimku. Po několika letech totiž došlo ke zcela zásadní změně formátu serveru Typo.cz, který byl po dlouhou dobu zřejmě nejrozsáhlejším českým zdrojem informací o písmu a typografii. Teprve dnes se ovšem proměnil v moderní typografický portál se vším všudy. Největší změnou je sloučení s webem česko-anglické revue TYPO, takže na jednom místě teď můžete načerpat veškeré dostupné informace o časopisu a jeho předplatném, stejně jako rozličné aktuality z typografického dění. Tak šup! Nejkratší cestou — Typo.cz. A nezapomeňte se k Typu připojit na Twitteru a Facebooku.

Poslední měsíce při práci nejraději poslouchám rozhlasové hry a čtené knihy. Metodou pokus-omyl jsem postupně zjistlil, že zdaleka nejstravitelnější je nenáročná, dějová literatura. Že napínavý Jules Verne obstojí při práci na grafické úpravě lépe než Milan Kundera a že navrhování plakátů je sice možné zpříjemnit si některým Kafkovým románem, ale ještě lépe jde od ruky s chlapeckými knihami Jaroslava Foglara. Díky tomuto zjištění jsem nejenže překonal některé náročné zakázky, ale také si tím hezky osvěžil dobu před patnácti lety, kdy jsem trávíval takřka celé prázdniny s nosem zabořeným ve všem, co Jestřáb napsal.

Vlevo netradiční vydání Pokladu Černého delfína v úpravě Viktora Šafáře a s ilustracemi Milana Zezuly (1966), uprostřed nehynoucí klasika mého dětství ilustrovaná Bohumilem Konečným (1969), vpravo úpadek nové éry — Marko Čermák na prahu nového tisíciletí.

Když na začátku devadesátých let začala vycházet nová vydání Foglarových knih, nechávala mě úplně chladným — opakovaně jsem se vracel k vydáním o třicet let starším. V šedesátých letech vyšla v Olympii pěkná vázaná knížka Pod junáckou vlajkou i sequel Devadesátka pokračuje, obě s báječnými ilustracemi Bohumila Konečného. Nová vydání sebraných spisů v Olympii ilustroval zčásti Marko Čermák, který mě aktivně štval už jako ilustrátor, který nahradil Dr. Fischera v rychlošípáckých komixech. Dnes mi Čermákovy Šípy nejvíce připomínají mladé svazáky na chmelové brigádě, někdy mám chuť domalovat jim pionýrské šátky svázané krabičkou od zápalek. Zatímco Fischer dosáhl v posledních příbězích Rychlých šípů maximálně rozvolněného výrazu, od začátku toporné Čermákovy figury se v devadesátých letech rozmělnily do stále stejných typů s bujarými kšticemi. Helena Zmatlíková pro dospívající chlapce. Podobný osud potkal i jiné (kultovní) dětské autory. Nespočetněkrát jsem četl trojdílné vydání Vinnetoua z roku 1967, ilustrované Zdeňkem Burianem. Přestože brožované svazky už se mi dávno rozpadaly v rukou, a bylo třeba s nimi nakládat s maximální opatrností. Dvojdílné vydání v Kentauru (1990), opatřené anatomicky zoufale nepodařenými ilustracemi Pavla Žiláka jsem nepřečetl ani jednou. Burianova Tarzana v laciných sešitových vydáních jsem upřímně miloval, pozdější vázaná vydání v Pasece už kouzlo neměla.

Dnes mě na Rychlých šípech baví nejvíce lidová tvořivost.

Proč vlastně jsem nová vydání svých oblíbených knih zavrhl? Byla to jen nostalgie? Šlo jen o lepší ilustrace, nebo se na výsledku podílelo více aspektů? Dnes si myslím, že mnohé z oněch starších vydání měly především těžko definovatelnou atmosféru, která konvenovala mladé duši toužící po čteném dobrodružství. Ilustrování knih pro mládež se věnovala řada lidí, v současnosti už malíři tehdejšího typu nejsou — není poptávka. Máme několik dobrých autorů pro nejmenší děti, ale v oblasti ilustrace pro mládež zůstává, zdá se, vakuum.

V dětství jsem přirozeně žádné konkrétní odborné ponětí o typografii ani grafickém designu neměl, ale každý svazek jsem vnímal, cítil a prožíval, nasával. Kresby v Batličkových knihách jsem dříve chápal jako prvořadý prvek, dnes už knihu registruji na mnohých dalších rovinách. Foglarova Devadesátka pokračuje z roku 1969 je vysázená pěkným, širokým Baskervillem na poctivém smetanovém papíře, který neprosvítá. Historie Svorné sedmy (2000) je vyvedena nepodařenou verzí starého novinového písma a vytištěná na zašedlém papíru. Ta stará kniha má celoplátěnou nakladatelskou vazbu a pěknou barevnou obálku, třebaže již trochu poničenou. Nový Foglar ze sebraných spisů má lesklou laminovanou vazbu, která se dá umýt, když jste prase a knihu si pobryndáte; opravdová pozitiva hledám marně. Člověk by čekal, že každé další vydání starého bestselleru (zvláště u stejného nakladatele) bude zákonitě lepší po výtvarné i technické stránce, že se z minulých chyb vydavatel poučí, případně že naváže na to, co se minule podařilo. Často je tomu přesně naopak.

Toť se ví, že celá řada foglarovek a mayovek vyšla ještě před rokem 1989 i v mnoha nekvalitních edicích. Nepodařená vydání však byla bohatě kompenzována několika luxusními svazky, na kterých si nakladatel dal záležet. Avšak nová vydání mládežnické klasiky mezi sebou žádné podařené kousky nemají. Jsou jako Mirek Daneš, zlý stínadelský dvojník Mirka Dušína, nebo jako Haha Bimbi alias Baba Himhi neboli Alžbětina Prknářová, parodie na milou a hodnou dívku. Marko Čermák je možná ona tajemná Zelená příšera a v Olympii dnes sedí Bohouš, Štětináč a na ředitelské židli — himbajs šůviks — Dlouhé bidlo.

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 4/2009. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.

Za bohatou společnost považujeme tu, která se šplhá na pomyslný vrchol Maslowovy pyramidy. Kdo již nasytil fyziologické potřeby jídla, bezpečí a sounáležitosti se smečkou, může pomýšlet také na nejvyšší mety, stupně vítězů: naplnění potřeby uznání, úcty a seberealizace. Šťastné národy, zbavené starostí existenčních, pěstují v hojné míře literaturu a filmová umění, společenské tance, píší články do odborných periodik a připouštějí si téměř výhradně starosti existenciální, metafyzické, nadstandardní. Třeba jen proto, že mohou, třeba jen z dobrého rozmaru. Pro dnešek se k příslušníkům šťastných národů přidávám i já.

Úvahy z Ekologických dnů Olomouc jedině na recyklovaný papír. Surová vazba bez hřbetu i potahového materiálu, bez pestré čtyřbarevné obálky i laku. Písmo vyrobené nejlépe pomocí šetrné elektřiny. Distribuovat pěšmo nebo na kole!

Člověk si na své pouti za pohodlným životem vymyslel celou řadu předmětů i kratochvilných aktivit, které mu mají dlouhé čekání na smrt zpříjemnit. Naneštěstí je většina produktů lidského úsilí v konečném důsledku spíše přítěží, navíc se z nich zpravidla stává přebytečný odpad. Přesto je člověk nenasytný po výdobytcích tvořivého ducha a rád se obklopuje věcmi zhusta neužitečnými, ale přesto krásnými. Dochází k interesantnímu jevu — laciné spotřební zboží má výlučný obal, protože se pak lépe prodává. Jsem přesvědčen, že jedině jsou-li vnitřní a vnější formy v souladu, můžeme produkt považovat za smysluplný. Lenka Lanczová na pergamenu je stejně nepatřičná jako reprezentativní publikace v kapesním formátu, přesto se podobné věci pravidelně dějí. Konzumní literatuře sluší paperback. Jsou knihy, které by měly být tištěny jedině na novinový papír, aby se šetřila příroda, jiné na papír toaletní — ty by se daly použít rovnou dvakrát. Mnohé knihy by raději neměly vycházet vůbec, protože jsou bez užitku, tedy zbytečné. Dobrá úprava je pouze ta, která je jaksi adekvátní danému produktu — v případě knížky adekvátní kvalitám jejího obsahu a zručnosti literátova pera. S lítostí registruji sazbu z písem renomovaných typografů v televizních kuchařkách i na úlisných plakátech zdiskreditovaných politických stran. A proto se přimlouvám za design účelný, svému obsahu i spotřebitelům adekvátní.

Pokleslá literatura má mít zásadně pokleslou grafickou úroveň a mizerné knihařské zpracování. Není nic horšího, než když nekvalitní literaturu upravují vzdělaní a kultivovaní lidé a když vychází na drahých papírech a v luxusních edicích. Čtenář si koupí pěknou knihu, odchází z knihkupectví v radostném očekávání, načež doma se zcela přirozeně dostaví velké rozčarování. Rozpadá-li se románový příběh už po deseti stránkách, je také nutné předem domluvit s tiskárnou lepení svazku klovatinami s prošlou záruční lhůtou, aby se po půlhodině čtení rozpadal také knižní blok ve čtenářových rukou. Povinnou četbu tiskněme na vlhké a zatuchlé archy s bohatě rozbujelými plísněmi. Slizké knihy, lifestylové časopisy a reprodukce děl Kristiána Kodeta nechť jsou tištěny na zrcadlově lesklý křídový papír, bohatě laminovány i lakovány. Každý jiný přístup je vypočítavý, lživý a falešný. Na falši je ostatně založen celý reklamní průmysl, jenž ke svému fungování prostředky grafického designu užívá. Lidé v agenturách vytvářejí propagaci produktům, jež jsou jim většinou dokonale cizí — urputně se snaží nadhodnocovat produkty a služby svých klientů. Pracovat na zakázce, s jejímž obsahem se nemohu ztotožnit, je obyčejně důsledkem rezignace na vlastní cíle a na zodpovědnost za svět, který mne obklopuje. Proto znovu oroduji za design smysluplný a také za design pravdivý.

Mnohým by se ulevilo, kdyby byl princip adekvátního designu doveden k dokonalosti. Mám už před očima inzerát nabízející místo v bankovním sektoru: Místo vitálního, úspěšného manažera by z něj hleděl znuděný chlapík v pomačkané košili s propoceným límcem. Namísto proklamací typu „mladý a dynamický kolektiv“ nebo „nadstandardní platové ohodnocení“ dokonale postačí výčet požadavků na uchazeče a výmluvná cifra. Případným zájemcům je hned jasné, že je čeká frustrující práce mezi podobně frustrovanými jedinci. Na oplátku by nemuseli věnovat energii psaní vyprázdněných formulací do profesního životopisu, aby se v očích korporace učinili lepšími, než ve skutečnosti jsou. Stačí udat co nejpřesněji počet hodin, které hodlají denně strávit soukromou korespondencí a přispíváním v diskusích na zpravodajských serverech. Tomu říkám férová spolupráce.

Telefonní operátoři, banky, sázkové kanceláře ani úřady si hezký vizuální styl ani pěkně upravené výroční zprávy nezaslouží, protože jejich hlavní pracovní náplní je dlouhodobě okrádat lidi o peníze a čas. Dobří designéři nechť pracují především pro kulturní a vzdělávací instituce všech stupňů a dostávají za to daňové úlevy, protože z prospívají svému okolí. Společnost je totiž zdravá pouze tehdy, dbá-li na bohaté kulturní vyžití a celoživotní vzdělávání všech, kteří o to projevují zájem. Dokud budeme místo knihoven stavět obchodní centra a sportovní areály a dokud místo humanistů budou stát v čelech republik neúspěšní ekonomové, se zlou se potážeme.

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 3/2009. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.

S velkým zájmem jsem dnes rozečetl článek Michala Rydvala v A2 číslo 36, věnovaný mimo jiné problematice probíhajícího bienále grafického designu, ale čím déle jsem se mu věnoval, tím více mne nadzvedával ze židle. Nic proti tomu, že autor volí silně konfrontační tón, dopouští se ale řady dezinterpretačních výroků, polopravd a vágních tvrzení, která vydává za objektivní stanoviska.

Podezírám jej, že letošní bienále vůbec nenavštívil, protože výstavám grafického designu vytýká věci, které právě na letošním Bienále Brno výtky nezaslouží. Pro účast na přehlídce totiž není potřeba určit obecné téma, na které se grafici snaží našroubovat své práce, protože ona přehlídka je letos vymezena jen okruhem designérských disciplín: grafický design, písmo a ilustrace v knihách, časopisech, novinách a digitálních médiích. Bez jakéhokoliv dalšího omezení. Stejně tak se až na několik výjimek nevyskytují publikace, kterými nelze listovat, ba právě naopak. Stovky knih a časopisů jsou rozprostřeny ve výstavním prostoru, bezvýhradně přístupné všem zájemcům o důkladné prozkoumání.

Vážněji než věcné nedostatky Rydvalova textu však vnímám jeho naříkání nad úrovní českého designu obecně. Vždyť přece nejen ten náš zlatý český design je pragmatický, efektní, přizpůsobivý — toto všechno jsou symptomy doby, nezbytné průvodní jevy současného světa, v němž vládne blahobyt a ve kterém pro hlubší sdělení nezbývá místo zkrátka proto, že naše životy jsou o mnoho snadnější a pohodlnější než kdykoliv předtím. Rydvala vnímá negativně vytrácení textu z designu, absenci interpretace. Jenže užitá grafika není a nikdy nebyla volné umělecké dílo, neživotný výstavní exponát z muzea, opatřený názvem, vročením a vysvětlujícím komentářem či dokonce katalogem. Veškerý současný design je (měl by být) podmíněn svým účelem; a bez účelu přirozeně ztrácí veškerý smysl. Každý jeden plakát, kniha nebo obal musí obstát sám o sobě, protože ten, komu je produkt grafického designéra určen, jej bude prohlížet, číst, používat. Musí to být smutné zjištění, narušující romantické ideály o uspořádání světa, ale užitá grafika je a i nadále bude závislá na zadavatelích a jejich osobních cílech. Umělecké pojetí grafiky tak má předem vymezeno jen úzký manévrovací prostor, přesah do konceptuálního umění je spíše kratochvílí, nikoliv nezbytností. Výstava Práce z Marsu na minulém brněnském bienále představila experimentů a prací nezávislých na osobě zadavatele zvenčí víc než dost.

Autor si v textu klade spoustu řečnických otázek, ale s odpověďmi si evidentně neví rady, sám ani žádná řešení nenabízí. Vzniká u nás opravdu tak málo autorských a odvážných realizací?, ptá se naoko dětinsky. Vzniká u nás přesně tolik odvážných realizací, kolik jich naši klienti unesou, na které oni sami mají odvahu. Stejně jako autor se domnívám, že grafický design u nás je nedospělý. Důvodem ale nejsou nedospělí designéři — ti mají výborných nápadů nepřeberné množství —, nýbrž české klientské prostředí, které ještě neuzrálo k tomu, aby tvůrčí experiment považovalo za nutnou součást svého fungování. Protože je to především odvaha klientů a jejich osobní a finanční risk, který alespoň čas od času umožňuje realizovat neotřelé myšlenky.

Otištěno v A2 č. 37/2008.