Typofilos

Procházeje se ulicemi známých i neznámých měst a míst, byv zároveň patřičně vzdělán v oboru písmomalířském a též jsa znám svou citlivostí k otázkám jazykovým, naráží člověk při chůzi uvnitř městské zástavby na mnohé písmové realisace v architektuře, jež prozkoumá pohledem nejprve po stránce písmařské estetiky: zváží sám a pro svou potěchu použité písmo a duktus, rozpal a sklon, barvu i měřítko, načež odtrhne svůj zrak od těchto zdánlivých detailů, jejichž přítomnost nevnímá zástup uspěchaných kolemjdoucích zdaleka tak citlivě jako on (vnímá-li je vůbec), až nakonec přečte si v duchu ještě jednou celý text, čímž ukončí své soukromé zkoumání, nazývané též někdy napůl výsměšně nemocí z povolání. Řeknu vám, že někdy jsou to skutečné perly.

A nebo raději začněme jinak… Shodnou-li se na něčem lingvisté, ti kultivovaní prostovlasí pánové (dámy prominou) ponoření myšlenkami do tučných svazků ohmataných knih — ano, titíž pánové, již se zalíbením hovoří jedním dechem o fonetice, morfologii a syntaxi, sémantice i lexikologii —, shodnou-li se tedy na něčem tito lingvisté, je to především myšlenka, že jedno z největších bohatství jedince spočívá jakýmsi lákavě tajemným způsobem v jeho národní identitě, již podvědomě sdílí se svými krajany i napříč světadíly; v myšlenkách, slovech, básních a událostech, které jedině v příznivé konstalaci času, lidí, náhodných okolností a genia loci vznikají a které zároveň díky vlastnímu jazyku mohou být zaznamenány v nezředěné podobě — se všemi charakteristikami svého vzniku, jež do jiného prostředí a do jiného jazyka jsou prakticky nepřenositelné. A pokud snad ano, tak jen stěží a za cenu nemalých ústupků. Nu považte sami: cožpak lze Hrabalovy krasosmutné prózy anebo Čapkovské povídky předat ve vší celistvosti někomu, kdo české jazykové a geografické prostředí nepoznal? Nelze. Snad moderní básnické texty Kolářovy, Magorovy či Hrabětovy je možno přeložit do cizích jazyků, aby většina podstatného zůstala zachována, ale jsou to zároveň texty vyznačující se částečným vytržením z proudu času i klimatu, takové, jaké rádi nazýváme nadčasovými proto, že opouštějí — někdy samovolně a někdy záměrně — reálie dnešního ve prospěch obecné výpovědi, platné a nezpochybnitelné dnes i za dvacet nebo sto let; tím více, že mají své hmatatelné souputníky v zahraniční literatuře.

Pravděpodobně největší krásou a zároveň i prokletím českého jazyka je jeho různost. Stejná různost, již se snažil prokázat Dobrovský, když připravil k vydání Deutsch-Böhmisches Wörtebuch, tutéž rozmanitost propagoval o několik dekád později Pavel Eisner ve svém veledíle Chrám i tvrz. Milovník češtiny je za to rád, poněvadž tato pestrost je mu municí pro osobitý styl a odstínění drobných významových rozdílů, neposedné dítko se však trápí diktáty, větnými rozbory a souborem výjimek namísto toho, aby se věnovalo všeliké činnosti, která mu v tomto věku připadá o mnoho důležitější. A má snad i částečně pravdu, když vezmeme v úvahu, že rozmanitost češtiny přináší s sebou rozličné svízele a často i leckterá nedorozumění… Buďme však přece jen rádi, že jsou to nedorozumění zhusta neškodná, a někdy dokonce i vtipná.

Jako by nebylo dost na tom, že uvíznout v lepkavé síti utkané českými jazykovědci je tak snadné, podrážejí nám nohy opětovaně také různá místní nářečí, zvyklosti, hantýrky a (quasi)odborné termíny, ke kterým je třeba přihlédnout, nechceme-li si takzvaně trhnout ostudu a dělat si legraci z jevů, jež jsou v podstatě jen povahopisem určitého prostředí, sociální skupiny.

Je to už poněkud delší čas, co jsem se zamýšlel nad předložkovými vazbami na prodejně, na dílně a jim podobnými, které u mne mají lehkou (avšak znatelnou) příměs lidovosti, atmosféru provinčních měst, kde čas plyne tím zvláštně zpomaleným způsobem, který s oblibou popisují autoři laskavé prózy. Vybavují se mi tehdy vesnice mého dětství, kde upocení traktoristé z doby dávno před klimatizacemi orali přilehlá pole, zapíjejíce dlouhou šichtu zvětralým pivem zabaleným v Rudém právu, a navečer na skladě vyfasovali voňavou Solvinu, aby ze sebe smyli dotěrný černý prach. Vzpomínám i na pupkaté montéry a svářeče, kteří na dílně při práci usilovně kleli — možná proto, že nesnesitelné vedro museli místo piva spláchnout žlutou sodovkou s neodbytným rojem vos, neboť na ně při práci bylo více vidět než na polonahé solitéry v polích…

Předložka „na“ se používá ve významu určení místa (kam) a vyjadřuje zpravidla přesnější lokalizaci na povrchu onoho místa (na trávě, na moři, na zádech, na posteli, …). Oproti tomu předložka „v“ je určena pro vyjádření významu uvnitř, zpravidla se jí tedy užívá ve spojeních typu v restauraci, v bance, v domě apod. V případě, kdy vyjadřujeme, že děj probíhá v rámci nějakého místa nebo instituce, je i zde možné, nebo dokonce žádoucí použít předložku „na“ (na poště, na nádraží, na kolejích, na fakultě, na Buchlově, …), ačkoliv je potom nutné rozpoznat konkrétní význam na/uvnitř místa nebo na povrchu podle okolního kontextu. Dokážeme pak jistě vyjmenovat nemalé množství příkladů, kdy lze použít kteroukoliv z těchto předložek, aniž by se význam změnil (na poli/v poli, na zahradě/v zahradě, na okrese/v okrese). Jak už to tak v češtině bývá, u některých jiných však působí spojka „na“ ve významu v rámci místa více než nepatřičně, cize, přestože podle zmíněné jazykové logiky její užití připadá v úvahu (na bance, na restauraci).

Velmi často je však volba té či oné formy podmíněna dalšími faktory a v neposlední řadě i místním územ. (Příruční mluvnice češtiny, LN, 2003.)

Dá se tedy říci, že užití dané předložky je zčásti závislé na vůli autora/pisatele, zčásti je třeba respektovat obvyklou normu a zvyklosti. V některých případech mění užití té které předložky význam sdělení (srov.: byl jsem v úřadě [pracuji tam] X byl jsem na úřadě [vyřídit nějaké papíry]). A nakonec jsou i případy, kdy už sice existuje slovní spojení obvyklé, ale pozornost by si ráda vydobyla invence mluvčího nebo pisatele, a tehdy dochází k těm nejzajímavějším slovním spojením, která svou originalitou udeří čtenáře či kolemjdoucího do očí, vzbudí v něm živý zájem nebo aspoň pobavený smích.

Cenu sympatie za měsíc duben proto získává text Nabídka platí pouze na okýnku z brněnského McDonaldu na náměstí Svobody. Manažer pobočky, který se mi prokáže patřičnými doklady, nechť si u mne vyzvedne jedna zánovní Pravidla českého pravopisu (Academia, 2005) a McFacku zdarma coby milou pozornost neboli dárek zdarma.

Grafickou úpravu novin považuji za jednu z vrcholových disciplín v oblasti typografie a grafického designu vůbec. Klade totiž před svého tvůrce obrovské překážky, které jen málokdo zdolá se ctí a hlavou vztyčenou, jak se můžeme dennodenně přesvědčit, nahlédneme-li za výlohy novinových stánků.

Hlavní potíže způsobují designérovi především obrovské množství textu na každé stránce, nesourodé typy informací, jež je třeba upravovat (články, glosy, tabulky, reklama), nekvalitní recyklovaný papír a s ním související snížená kvalita barevných reprodukcí, a v neposlední řadě též problém ten, jak vytvořit optimální mřížku stránky, do níž lze co nejrychleji a nejpohodlněji vkládat texty různorodého rozsahu, aby byl dodržen stránkový rejstřík a zároveň neutrpěl jemnocit pozorného čtenáře. Jakkoliv dobře navržený design pak také vyžaduje následně přesné dodržování, jakož i souhru dalších pracovníků, zejména pozornost a pečlivost sazeče, jenž s designem dále pracuje. Jedná se proto o vysoce odbornou práci, která si žádá skutečného profesionály, aby byly všechny vyjmenované nároky beze zbytku splněny.

The Guardian

Obecně vzato se úroveň novinové úpravy postupně zlepšuje, a to také díky dostupné odborné literatuře a zvyšující se kvalitě tisku a používaných materiálů. Mezi nejlépe upravené noviny patří britský The Guardian s nákladem blížícím se čtyřem stům tisíc výtisků denně, ostatně v roce 2006 obdržel — společně s polským deníkem Rzeczpospolita — cenu za nejlépe upravené noviny, již uděluje Society for News Design. A jelikož se mi zrovna jeden výtisk Guardianu povaluje na stole, je to vhodná příležitost podívat se na něj trochu detailněji. Zvláštní pozornost si totiž zasluhuje už jen proto, že jej charakterizuje vskutku vynikající práce s typografií. Pro účel krátkého rozboru použiji weekend edition, která se od obyčejného vydání liší předně rozsahem, dále několika nepodstatnými detaily.

Kdo to má na svědomí

Autory současného vzhledu, představeného v roce 2005, jsou dva mladí a velmi nadějní designéři Christian Schwarz a Mark Porter, kteří exkluzivně pro periodikum navrhli antikvu Guardian Egyptian Text, titulkovou variantu Guardian Egyptian, dvě verze grotesku nazvané Guardian Sans a Guardian Text Sans, a také jeho speciální zúženou verzi určenou pro sportovní rubriky a v ní obsažené tabulkové údaje. Všech pět zmíněných písmových rodin má společné charakteristiky typické pro moderní novinové písmo, kterými je celkově spíše užší obraz, značně zvětšená střední výška a s ní související krátké horní a dolní dotahy. Titulkové varianty jsou nakresleny v široké škále řezů, která umožňuje vytvářet na ploše stránky efektní (ale funkční!) kontrasty za použití prostých typografických prostředků — dramatické střídání velmi tenkého „light“ a tučného „black“ řezu představuje hlavní poznávací znamení deníku. Titulní stránky příloh jsou typické snahou o prosvětlenou písmovou kompozici s dominantní fotografií nebo ilustrací. Koneckonců záměr vytvořit layout s dostatkem bílého místa, které umocňuje účin grafiky a napomáhá oddělit od sebe vizuálně jednotlivé rubriky, je na první pohled evidentní. Když jsem hovořil o „současném vzhledu“, je třeba také podotknout, že úprava se postupně mírně proměňuje, od svého zveřejnění doznala mírných změn.

Sazba

Stránky jsou rozděleny na pět konstantních sloupců, celá řada článků je uvozena krásnou tenkou, či naopak velmi tučnou iniciálou vysokou celých osm řádků. Sazba je vcelku pečlivá, prostá řek, přemíry vyznačování a z velké části také parchantů (občas se nějaký najde). Ačkoliv se v textu používají důsledně minuskové číslice, v záhlaví stránek, titulcích a perexech se střídají nahodile číslice minuskové i verzálkové, což trochu zamrzí. Sazečských chyb se při podrobnějším zkoumání najde více, scházejí například pomlčky v případech, kdy se v textu vyskytuje „od—do“. Osobně mi nevyhovuje úprava titulků, které jsou „nalepeny“ na předcházející obrázek nebo horizontální linku, což trochu postrádá logiku — právě tam bych volil mezeru spíše větší. Ale vzhledem k tomu, že tento systém je dodržován v celém periodiku, nedělá mi větší problém jej akceptovat jako jeden ze stylotvorných prvků.
The Guardian je zřejmě bohatý deník. Může si dovolit velice dobré fotografy a ilustrátory, kteří podtrhují vysoce kvalitní úpravu svým dílem. Prakticky se dá říci, že nekvalitní reprodukce se na stránky nedostane.

Ve srovnání s širokou světovou konkurencí vychází Guardian skutečně víc než dobře. Nepřináší sice mnoho neotřelých nápadů, ale dotahuje léty vše odzkoušené prakticky k dokonalosti. Jeho vzhled je seriózní, autoři se vyvarovali experimentování s textovým blokem, netříští tak pečlivě promyšlený typografický systém dalšími grafickými elementy. Provedl jsem také letmé srovnání s českou „konkurencí“ z níž vyšly české deníky — počínaje nejprodávanějším a konče tím bývalým rudým (přestože v nich dochází pomaličku k určitým změnám k lepšímu) — naprosto tragicky. Porovnejte raději sami. Nuda, šeď, zmatek a chyby, to jsou bohužel ještě stále slova, která charakterizují české noviny nejlépe. Ani před časem redesignované Lidovky za mnoho nestojí.

Užitečné odkazy

• Digitální vydání Guardianu
• Newsdesigner blog

Nečekaná věc se stala realitou: Pecinál vyrazil ze svého doupěte neřesti za účelem opájet se uměním vrstevníků, studentů brněnské Fakulty výtvarných umění. Může tedy přinést skromnou obrazovou reportáž pro ty, co to mají do Brna daleko.

Z pobočky na Údolní ulici, kde sídlí ateliér Intermédií, Environmentu, Tělového designu a podobných skopičin, jsem odcházel řekněme mírně rozpačitý (to se dalo čekat), a tak jsem pak chvátal do Rybářské ulice, že si trochu spravím chuť na něčem, co není tak úplně mimo hranice mého omezeného vnímání.

Lehce megalomanský a zároveň dosti pracný projekt z oblasti světelné typografie zrealizovala Šárka Dostálová, nakoukněte na její web.

Za fotky patří dík Powermacovi, můj milý fotoaparát se již odporoučel do věčných lovišť, odkud není návratu.

Od 1. října 2006 je k dostání nové vydání výroční publikace The Best of Newspaper Design s pořadovým číslem 27, kterou vydává Society for Newspaper Design.

Hezky upravené knihy od SfND přinášejí přehled absolutní špičky z toho, co se v daném roce v oblasti navrhování novin vyskytlo, jsou obrovským inspiračním zdrojem pro grafiky a typografy, kteří navrhují noviny a jiné periodické publikace. Každé číslo je rozděleno do několika logických celků, kromě kategorie Nejlépe navržených novin jsou to také kapitoly Zvláštní uznání poroty, Přílohy, Tematické speciály, Redesign a další. Na níže přiložených ilustracích jsou záběry z loňského vydání, jehož část si můžete prolistovat na Amazonu, aktuální číslo pak zakoupit tamtéž nebo (o něco dráž) na libris.cz.

Osobně bych uvítal, kdyby kromě náhledů celých stránek došlo i na zobrazení některých výjimečně vydařených typografických detailů, případně informací o použitých písmech, ale to je asi jediná výraznější výtka, kterou mám.

Přeji si design obsahově správný, skladebně soudržný a věcně srozumitelný. Chci, aby byl obrazově silný, zároveň promyšleně elegantní, ale zejména nadčasový. Massimo Vignelli.

Už to ve mně zrálo dlouho, tak ven s tím. Někdy mi připadá, že když nejsem takříkajíc v centru dění (rozuměj Praha a zbytek západní polokoule), je můj život ochuzený o něco podstatného, velkého, trochu postrádám vážnost a nemám prst přitlačený na tepu doby, má slova pozbývají účinku, stávají se pouhými slaboduchými a závistivými výkřiky. Ale od toho mám přece svůj provinční web, abych zde mohl ejakulovat negaci, kdykoliv se mi líbí, abych do českého internetu vypustil trochu chorobného semene. A to já tuze rád.

Zabředl jsem během posledních týdnů s minimem vlastního přičinění hned několikrát na různých místech do pla(men)ných diskusí o grafickém designu, odkazu minulosti a moderním směřování užité grafiky, což ve mně ještě více utvrdilo vlastní postoje k celému problému — a protože jste to vy, milé děti, podělím se s vámi o vše zjištěné (a přesto zůstanu trochu nejednoznačný a tajemný).

Historické okénko

Užité umění coby komplexní odnož lidského konání si od svých počátků žádalo vzdělávací instituce. Už náš vizionář reklamy Tomáš Baťa pocítil potřebu patřičně vzdělaných zaměstnanců, a tak s rozhodností sobě vlastní založil v roce 1939 Školu umění ve Zlíně, která měla naplnit jeho představu o ústavu vychovávajícím tvůrčí osobnosti zběhlé též v činnostech spojených s propagací průmyslu. Vlastně ani Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze v té době nelenila a chrlila absolventy, kteří měli k diplomu kromě průpravy v kreslení dostat i zkušenosti z oborů užitně-výtvarných. Jenže na rozdíl od Baťovy (střední) školy byla vždycky VŠUP mnohem umělečtější, ostatně učili tam především význační umělci své doby, takže více než potřeby průmyslu se v ateliérech řešily aktuální výtvarné směry a všechny ty věci kolem uměleckého jsoucna, kterým já moc nerozumím.

Nové trendy?

Co mi ale připadá zvláštní je fakt, že ta tíha „umění“ je pražskou VŠUP ještě stále prostoupena více, než by bylo zdrávo, často právě na úkor „průmyslu“. Chápu a samozřejmě i bezvýhradně uznávám potřebu vzdělávat výrazné osobnosti silně se vymykající průměru, ale neztotožňuji se s popíráním vazby na primární funkci konečného produktu (logo, noviny, katalog, židle, dům, …). Protože design, ať už průmyslový, grafický nebo sama architektura, zůstává přese všechny naše osobní touhy ve většině případů pouhým nástrojem k podpoření obsahu, dává produktu adekvátní a obecně srozumitelnou tvář.

A zde, u slova adekvátní, narážíme na problém, s nímž se mnoho nadějných grafiků někdy neobratně potýká, poněvadž jejich touha po sebeprosazení je mnohem silnější než uvědomění si prapodstaty svého oboru. Protože bez výjimky všechny uměleckoprůmyslové obory vznikly syntézou výtvarného oboru s určitým průmyslovým odvětvím, jejich cílem je v prvé řadě účelně upravit nebo tvarovat produkt tak, aby se dobře používal, byl pohodlný a pokud možno i krásný a nadčasový. Když se podívám na cíle Ateliéru grafického designu a nových médií, který na VŠUP vede Petr Babák, neustále se v textu skloňují slova jako experiment, risk, výzkum nebo laboratoř, ale ostatní věci, třeba výtvarné a řemeslné, na jejichž základech každý dobrý design stojí, jsou zmíněny jen na okraj. Třeba aby Petra nemohl nikdo nařknout z toho, že vzdělává lidi, kteří pak v reálném životě neobstojí.

Ne, vysoká škola skutečně není reklamní agentura, s tím souhlasím, jenže pokud se stane z experimentu osobní program většiny absolventů, mění se dobrá myšlenka v dvojsečnou zbraň a tito lidé jen stěží budou přínosem pro užitou grafiku, potažmo celou naši společnost. Grafický design totiž není hra na osobní hrdinství, ale práce jako každá jiná, o to více zodpovědná, že se s ní setkáváme na každém kroku a znatelně spoluvytváří prostředí, ve kterém se chtě-nechtě musíme denně pohybovat.

Přestože cítím, že silných osobností je nedostatek, nechápu moc ty nové trendy v grafice, které obecně rozeznávám dva a rozdělil bych je asi na „samoúčelný minimalismus“ a „uctívání chaosu“.

Jednoduše nesrozumitelné

Pokud správně rozumím popudům, z nichž čerpá minimalismus třeba v architektuře, je zejména o to, aby díky prostoru, který není zahlcený přemírou předmětů a tvarů, vynikly právě jeho jednotlivosti, byl umocněný účinek každého pečlivě zvoleného kusu např. nábytku. Tomu říkám řešení účelné. Samoúčelným minimalismem nazývám výtvarné projevy, kde je veškerá vizuální informace omezena na naprosté minimum. Bílá stránka, triviální práce s písmem a absence barvy nebo obrazu sice patří mezi formálně příbuzné prvky, nicméně grafika, jejímž hlavním smyslem je nějak informovat, si žádá hlavně přehlednou hierarchii informací, což je podstatná věc, jejíž nedostatek začínám v mnoha případech silně pociťovat.

O to více se pak nefunkčnost podobných řešení projevuje v navrhování webových stránek postrádajících téměř jakékoliv smysluplné navigační vodítko. Na webu časopisu Dot Dot Dot se sice člověk po čase nějak zorientuje (jakmile pochopí, co jsou odkazy), ale třeba stránky Moravské galerie v Brně mě i po několikeré návštěvě nepřestávají překvapovat, protože představují nesmyslně organizovanou změť textu, která porušuje všechna na webu zažitá navigační pravidla. Zjistit, co je a co není odkazem, se dá většinou pouze tak, že rejdíte myší po celé stránce a čekáte, jestli se objeví podtržení nebo aspoň „pacička“. Prima prima prím, ale to je prosím web významné uměleckoprůmyslové instituce. A blogy designérů? Pche!

V zajetí chaosu

Pak ještě registruji zmíněné uctívání chaosu, které ač se sice na první pohled jeví jako přístup zcela odlišný, společných prvků je vlastně požehnaně. Chaos mě odrazuje. Jakmile se dostanu do spleti protichůdných obrazových a textových informací, jsem zmatený a nespokojený, chybí mi opěrný bod, od nějž se odvíjí logická struktura jednotlivostí. Ovšem program experimentu si žádá své oběti, proto se v rámci něj musí bořit již postavené, místo návaznosti stavebních prvků, konstrukce, přichází dekonstukce, bourání vyzkoušeného, logika věci je odvržena a nahrazena sebestřednou autoerotikou.

Ale přesto některým motivům takového jednání rozumím. Autor nás provokuje, chce nás upoutat, překvapit a šokovat, vzbudit v nás nějakou odezvu, ale nezapomínejme na to, že na získanou pozornost musí bezpodmínečně navazovat sdělnost. Nešokujeme, nýbrž prodáváme aneb Kolik už jsme viděli krásných televizních reklam a nepamatujeme si, co propagovaly…?

Nejvíce zamrzí, že se z výsledku znatelně vytrácí estetično. Můžeme mít na výtvarné umění, jehož je grafický design přece jen součástí, názory značně odlišné, ale jsem si víc než jistý, že naznačení uctívači dekonstrukce by z našeho hodnocení radost neměli. O nadčasovosti pak nemůže být řeč, móda je to plytká a bezobsažná.

Nejdřív to hlavní

V srpnovém vydání časopisu Typo napsal Jan Michl trefný článek o naivním manifestu Fist things First z roku 1964 (text manifestu zde), který v po více než pětatřiceti letech resuscitoval Rick Poynor. Dovolím si Michla citovat:

Nepotřebnými věcmi rozumí pisatelé to, co všichni kritikové „nepotřebných věcí“ vždycky pod tímto pojmem rozuměli — totiž věci, které oni sami nepotřebují, což jsou v případě autorů textu věci jako psí suchary, značková káva, krémy proti celulitidě apod. Potřebnými a užitečnými věcmi myslí pisatelé naopak to, co prosazovatelé potřebných věcí vždy tímto slovem rozuměli — totiž ty věci, které sami považují za nanejvýš potřebné a užitečné, v našem případě kvalitní grafické úpravy knih, časopisů, vzdělávacích programů, informačních projektů apod. […] Hlavním problémem takového postoje je, že nejenom grafičtí designéři, ale každá společenská skupina […] považuje za to hlavní něco, co je součástí specifického světa oné skupiny a co je většinou buď lhostejné, nebo také nepřijatelné příslušníkům jiných skupin.

Zmíněný manifest vlastně poukazuje na důležitou věc. Grafici se obecně považují za něco výjimečného, za umělce, kteří nemohou marnit svůj drahocenný čas navrhováním krabiček na trojbarevné zubní pasty nebo gelů na vlasy, ale mají výsadní právo zabývat se pouze prestižními zakázkami z oblasti úpravy knih nebo tvorby vizuálního stylu. Proboha, já taky nechci dělat letáky pro supermarkety, ale necítím potřebu iniciovat nějaké plytké manifesty a myslet si, že tím změním svět. Jenže obávám se, že studenti uměleckých škol by byli mezi prvními signatáři, protože škola v nich živí jakýsi pocit výlučnosti, dává jim prostor pro experiment, aniž by je varovala, že se skončením studia může přijít velké rozčarování, poněvadž tržní svět není ani v nejmenším experimentu nakloněný.

Nemilosrdná řeč čísel a peněz totiž nezná slova jako ego — a egoismus je hlavním neduhem těch, kterým schází pokora. Ať už se nám to líbí nebo ne, i grafika má pevné kořeny, ze kterých vyrůstá. A ano, může se větvit do mnoha různých směrů, ba je to nanejvýš žádoucí, nicméně cesta odporu a popírání již objeveného a funkčního zřejmě nepřináší své plody. Z moderního grafického designu se pomalu vytrácí srozumitelnost, místo pomocníka komunikace se začíná proměňovat v rébus, který nikdo nemáme čas luštit. Nekomunikuje. Ale o tom zase až příště…