Typofilos

Když jsem před čtyřmi lety spoluzakládal „typografické studio“, tak jsem si opravdu myslel, že to je dobrý nápad. Grafický design je natolik široká disciplína, že jen málokdy jediný člověk dokáže obsáhnout několik specializací zároveň a všechny na špičkové úrovni. Několik takových lidí znám, ale nepatřím mezi ně. Líbila se mi myšlenka spolupracovat na některých projektech s šikovnými kolegy z oboru. Nakonec se ale ukázalo, že spolupracujeme asi tak na jednom projektu ročně a že každý z nás má dost svých vlastních zakázek. Já jsem začal dělat skoro výhradně knižní grafiku, jiní písmo, překlady, programování nebo hry, takže kompatibilita našich profesí najednou byla skoro nulová. Z domény fleuron.cz se postupně stalo mé vlastní portfolio a bylo jen otázkou času, kdy úplně zanikne a nebo se přerodí v něco dalšího.

Za těch devět let, co se živím grafikou, jsem si vyzkoušel ledacos. A mohl bych teoreticky být průměrný reklamní grafik, průměrný webový grafik, dobrý HTML či CSS kodér a obstojný textař, ale mnohem radši budu nadprůměrný knižní úpravce, protože to je jediný obor, který mě opravdu zajímá. Z toho důvodu už ani jiné zakázky nepřijímám. A když náhodou ano, tak se jimi zpravidla nikde nechlubím.

Krom toho mě dost unavovalo udržování čtyř různých webů na různých doménách, a tak jsem si pořídil doménu další :) a sloučil soukromý web se svým portfoliem. A protože čím dál tím více tíhnu k systémovým řešením místo grafické onanie, udělal jsem ten nejjednodušší a na udržování nejméně pracný web, jakého jsem byl schopen. Je to vlastně jen galerie realizací s pár krátkými texty. Na adrese book-design.eu teď bude všechno pohromadě: knižní grafika i moje publikace Knihy a typografie a Perverše. Až se mi někdy bude chtít, opravím nedostatky a dodělám anglickou verzi, abych byl konečně opravdový světák.

Při pohledu na vrcholnou produkci grafických velmocí je snadné propadnout pocitům trudomyslnosti a méněcennosti. Při pohledu na stav a úroveň našeho vysokého školství ještě o poznání snáze a rychleji. Faktem je, že české prostředí ovlivnilo dějiny světové typografie více technologicky než umělecky, protože špičkové výkony jsou u nás stále více individuálními výjimkami než normálním stavem.

Rectorotor vytvořil třídu samu pro sebe. Ve své době byl nejnovějším a také nejefektivnějším vynálezem v boji proti hemeroidům, zácpě a potížím prostaty. Masáž per rectum byla zpříjemněna lubrikantem, vytékajícím z horní části tohoto zařízení „vědecké konstrukce“. Slogan hlásal, že je přístroj „dostatečně velký k tomu, aby byl efektivní, a dostatečně malý pro každého nad patnáct let…“ Ideální zařízení pro typografy a jiná sedavá zaměstnání!

V Praze se narodil Alois Senefelder, vynálezce litografie. Světlotisk vynalezl Jakub Husník, hlubotisk Karel Klíč a ofset Kašpar Hermann. Z historie víme, že každý pokrok si žádá oběti, a tak i jejich vynálezy a zlepšení zpravidla doprovázely značné ztráty na zdraví i životech. Nebozí tiskaři se v minulosti potýkali s mnoha zdravotními neduhy, jako je podráždění sliznice nebezpečnými výpary, chronické nemoci hrtanu a průdušek, krční choroby, plochost nohou, křečové žíly, sklesnutí ledvin, střev, křeče svalstva, nechutenství, zácpa, olovnatá kolika, křivice, bolesti hlavy, malátnost, závratě, nespavost, kožní onemocnění způsobená dvojchromanem draselným, dále pak různé ekzémy a puchýře, poruchy krvetvorby, krvácení z nosu a ledvin, epilepsie, krátkozrakost či neurastenie (přičítaná usilovné práci, pozornosti, účinku nočních směn a vlivu nikotinu a alkoholu!). Časté byly i úrazy na tiskových strojích, namátkou rozdrcení ruky nebo skalpování neupnuté kštice, v extrémních případech pak vznícení par prchavých ředidel. Ve dvacátých letech platila za největší postrach typografů tuberkulóza plic a ostatní nemoci dýchacího ústrojí — například v Itálii statistika z let 1921—1925 prokázala, že tiskaři a grafici tvořili skoro 30 % všech onemocnění tuberkulózou.

Oč bezpečnější život vede dnešní grafické pokolení! Kromě zkaženého zraku hrozí vlastně jen typické nemoci všech sedavých zaměstnání — hemeroidy, skoliosa, obezita a syndrom karpálního tunelu. Což je ve srovnání s neduhy našich předchůdců jednoznačně povzbudivé zjištění. Znatelně větším rizikem rizikem pro zdraví a život jsou ovšem nástrahy psychického ražení, především věčné rozpory mezi rozumem, velícím nepíchat do vosího hnízda, a citem, vyžadujícím vytváření duševních hodnot. Typografové jsou totiž převážně substance prchlivé, těkavé a éterické, duše nepraktické a romantické. Až do druhého dítěte a první hypotéky chtějí v prvé řadě prosazovat své umělecké vize a vrozené filantropické pnutí. Kulturní úroveň jejich bezprostředního okolí a záchrana světa jsou jim přednější než praktické aspekty jejich každodenního zaměstnání, nahrubo vyjádřené rovnicí ohnutý hřbet + pravidelná fakturace = hmotné statky. To logicky vyvolává různé třenice na bitevním poli obchodní praxe, a následně i hodnotové krize, táhlé deprese, sebelítost, cynismus a sklony k alkoholismu.

V odborných kruzích (po sedmi kouscích večer v hospodě) se rádo žehrá na nedostatek tvůrčích talentů, které by pozvedly úroveň kritického diskursu v oblasti grafického designu. Ale mezi cynickými alkoholiky a maniodepresivními zoufalci lze nové podněty hledat jen těžko. A protože naštěstí nemám dítě ani hypotéku, beru na sebe ten nelehký úkol zasadit se o zdraví a duševní pohodu našich grafiků sám, abychom se toho diskursu přece jen dočkali. Tímto textem bych rád apeloval na všechny pracovníky v našem průmyslu, stejně jako na mladé kádry typografického řemesla: choďte do přírody, pěstujte kaktusy a pelargonie, poslouchejte relaxační hudbu se zvuky dešťového pralesa, pořiďte si konečně sadu na badminton a také svůj vlastní Rectorotor, který úspěšně bojuje s hemeroidy, zácpou i potížemi prostaty. Nekuřte, cvičte, nepijte alkohol a hlavně — nepijte na ovoce!

My, pionýři 7. A třídy 13. ZDŠ v Ústí N. L.-Bukově, se zavazujeme, že sebereme tolik železa, kolik vážila kosmická loď Východ i s astronautem. (Ohníček, 1961, č. 6)

Základní školy byly ještě v osmdesátých letech plné kolektivního dětského nadšení. Sbíralo se kdeco — papír i železo, na radiátorech se sušily pomerančové slupky a v hodinách výtvarné výchovy jsme kreslili kromě pohledů z okna i nezbytnou Auroru. A pro mnohé měla poměrně výsadní postavení vědeckofantastická literatura, která zakrývala nedostatek dobrodružství v socialistické mizérii. Mars se tak mohl stát zástupným symbolem pro dovolenou u moře, výlety na Venuši suplovaly únik z panelákového sídliště a kosmická technika, vyobrazená na obálkách časopisů a dostupná v podobě hraček, zdatně konkurovala nedostupné elektronice.

Režim si zprvu, na začátku padesátých let, s celým žánrem science fiction nevěděl rady, protože se vymykal oficiálním tendencím v duchu sorely. Později si ale uvědomil, že braková literatura i veskrze technicky orientovaná časopisecká média mu skýtají obrovskou příležitost k elegantní propagandě, kterou je možné snadno a bezbolestně ordinovat…

Zbytek článku je zveřejněn na serveru Typo.cz, ostatní fotografie pak na Picase.

Krajina České republiky se před každými volbami změní v přehlídku vymydlených obličejů, které na nás blahosklonně zhlížejí z billboardů a prostřednictvím marketingových hesel pronášejí zásadní životní moudra, ve snaze přesvědčit nás o významném přínosu politických idejí pro náš jindy tak bezvýznamný život a stát. Každý občan se najednou může ocitnout v samotném centru dění, protože právě jemu je adresovaná ta zářná budoucnost.

Naneštěstí se kdysi tak nesmírně propracovaná politická propaganda, prorůstající do všech možných sfér lidského života, v posledních létech rozmělnila v univerzální přehlídku vysmátých idiotů s kravatami. A vrchol originality dnes představuje politický kandidát se sakem švihácky přehozeným přes rameno. I když nám politické strany dokonale vytapetovaly veřejný prostor, možnosti agitační práce v exteriéru jsou ještě stále až trestuhodně nevyužité.

Mobilní propaganda

Vyčpělé politické kampaně a anti-kampaně by už potřebovaly závan čerstvého vzduchu. Dobře placení straničtí marketéři by udělali rozhodně lépe, kdyby místo angažování zahraničních mediálních takyodborníků zapátrali ve své knihovničce, jako jsem to dnes udělal já. Našel jsem v ní totiž báječnou příručku stranické propagandy, nazvanou Боевое оружие партии (Válečné zbraně Strany?). Kniha vyšla v roce 1977 v luxusním formátu, potažená rudým plátnem, vyzdobená zlatou ražbou a vytištěná na křídovém papíře. Je z ní dobře patrné, že ačkoliv také komunisté zahlcovali portréty svých ideových vůdců městský prostor, činili tak se značnou dávkou originality… a mnohdy i nechtěné komičnosti. Ale také humor do politiky patří!

Mír!

Jen máloco se vyrovná vlajce s podobiznou Lenina, připíchnuté ke vznášejícímu se balonu, stranickému video-terminálu a nástěnce v jednom, pojízdným nástěnkám na kolečkách (kombinovaným s hodinami a vlajkou) či různým falickým monumentům s pěticípým žaludem na vrcholu. Inspirace na nás číhá doslova na každé stránce a nevím, o kterou perlu s milým čtenářem podělit dříve… V hitparádě zásadních agitačních počinů rozhodně nesmí chybět deset metrů vysoký panel s blikajícím heslem MÍR, žárovkami orámovaný výkřik SLÁVA SOVĚTSKÉMU NÁRODU, protínající noční magistrálu, a hlavně panna Marie-brigádnice se svatozáří složenou z vavřínů, srpu a kladiva.

Nadoblačný VladiMÍR

Čím více se kochám sovětskou pokrokovostí v oblasti marketingových komunikací, tím zjevnější je skutečnost, že i prezentace našich politických uskupení by zasloužila mnohem větší propracovanost a údernost. Prostá barevná kodifikace je nedostatečná, navíc už je revoluční červená tradičně vyhrazena pro stranu, se kterou naši presidenti nemluví. Teprve řádně promyšlená sada grafických symbolů a jedinečných atributů může vytvořit cosi jako skutečný vizuální styl jednotlivých partají.

A sláva, ta nesmí nikdy chybět

Modře zbarvená neonová trubice, v půlkruhu obtočená kolem hlavy bezúhonného politika, by mohla aktivizovat také voliče se vztahem k tradičním křesťanským hodnotám. Dobrý slogan, vysázený tučnými kursivními verzálkami, orámovaný přetékajícími kelímky piva a výherními automaty KAJOT, by udělal mnohem lepší službu než poněkud primitivní oranžáda v ulicích. Na mítincích by se mohly rozdávat 3D brýle, které pupky stranických papalášů převedou do trojrozměrné podoby i na billboardech. Takhle dobře se vám povede, budete-li mě volit. Dámy a pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má? A podobně. Ostatně také politický kandidát oblečený v kožené bundě „křivák“ a plísňových džínách by působil mnohem důvěryhodněji než ve značkovém obleku — mohl by tak pomoci našemu obyčejnému člověku lépe se s ním identifikovat.

V průběhu pátku 27. 11. a soboty 28. 11. se v prostoru žilinské Stanice konal pátý ročník mezinárodní designérské konference Kupé. Tématem byla soutěž, soutěživost (konkurenceschopnost) a s přednáškami vystoupilo deset spíkrů z České a Slovenské republiky, Rakouska a Velké Británie.

Kupé 5, Žilina

Kupé dlouhodobě předchází dobrá pověst neformálního setkání designérů především ze zemí Visegrádské čtyřky, a tak se těší dobrému zdraví a dobré návštěvnosti. V pátek se ale ukázalo, že přechod na angličtinu, ke kterému došlo minulý rok, je větší problém, než by se mohlo zdát a než by si asi návštěvníci mohli přát. Nikdo z přednášejících na celé konferenci nebyl rodilý mluvčí a někteří z nich si na cizí řeči vylámali zuby a zlámali jazyk.

Niko Manikas se rozhodl spolehnout na svou výřečnost, ale asi zapomněl připravit si ke svému programu i prezentaci, protože jediné obrázky, které ukázal, měl na hromadě triček, která ze sebe v průběhu přednášky svlékal. To bylo sice originální, bohužel ta trička neobsahovala nic přínosného a ani Niko neřekl nic víc než to, že s některými klienty se spolupracuje špatně a s některými dobře.

Tomek Budzyn

Prvním z vrcholů Kupé bylo vystoupení Tomasze Budzyna, který se zaměřil především na polské veřejné soutěže a jejich výsledky. Přednáška byla na mnoha místech nesmírně vtipná a situace kolem vizuálních stylů polských úřadů byla jistě povědomá i Čechům a Slovákům, kteří dlouhodobě narážejí na prakticky totožné problémy.

Andrea Kessler a Bernhard Faiss se rozhodli tématu co možná nejvíce vzdálit, a tak představili hlavně svou práci, ve které pro téma soutěž ani soutěživost nebylo místo. Z jejich prezentace, založené na různých nadšeneckých a neziskových projektech, navíc vznikl dojem, že ke svému životu nepotřebují peníze a že žijí ze vzduchu. Ačkoliv jejich realizace měly svou nespornou váhu, neschopnost mluvit k věci jejich přednášku trochu degradovala.

Andrea Kessler

Na podobnou notu jako Tomek Budzyn zahráli Lukáš Veverka a Jirka Toman, kteří se věnovali veřejným soutěžím a výběrovým řízením v České republice. Zatímco Lukáš udělal výzkum mezi letošními soutěžemi na logotypy, Jirka vybral především velké vizuální styly (Zlín, Praha, logo ČR, Zoo Praha), na kterých popsal českou situaci v této oblasti. Hlavně díky časopisu Font je tato problematika u české odborné veřejnosti docela dobře známa, ale pro účastníky z ostatních zemí byl představený obrazový materiál určitě přínosem.

Zuzana Wienk byla nejlepší volbou pro zakončení formálního programu prvního dne. Svou brilantní angličtinou a srozumitelnou a věcnou přednáškou si získala celý sál. Pozitivní na jejím vystoupení bylo také to, že jako jediná nepracuje jako designér, je novinářka a ředitelka Aliance Fair-Play. V přednášce se věnovala zejména transparentnosti výběrových řízení a databázi slovenských politiků, ve které je možné ověřovat si jejich majetkové poměry a angažovanost v různých podnicích a radách. K jednomu výroku však mám osobní výtku — Zuzana tvrdila, že designéři mají zahodit své ego a pracovat v první řadě pro veřejné blaho. Ačkoliv nadšení pro veřejné blaho sdílím i já, do procesu vzniku grafického designu vstupuje tolik limitujících faktorů (klient, peníze, čas, poroty), že není v silách designéra některé věci ovlivnit. Moc formovat veřejný prostor a také hlavní zodpovědnost za prostředí, ve kterém žijeme, je zejména na straně zadavatelů — státu, měst i soukromých podniků.

Nový poznatek: desetiminutová přestávka trvá v průměru třicet minut

Sobotní program zahájil Alan Záruba, který si „koupil“ nevyužitých sedm minut od Niko Manikase, aby mohl hovořit déle. Popsal velmi důkladně výběrové řízení na logotyp České televize a následnou tříletou práci na implementaci nového vizuálního stylu, boj s odbojem v ČT, dílčí úspěchy i některé prohry. Z přednášky vyplynulo, že oproti původnímu plánu se v současné chvíli nepočítá s nasazením vítězného loga. To celou soutěž a snažení celého týmu, který na proměně vizuálu ČT pracoval, sráží k zemi, je to typické plivnutí mocných do tváře odborné i neodborné veřejnosti. Alanova přednáška právem patřila k těm nejlépe hodnoceným.

Joana Niemeyer mluvila spíše o spolupráci než o soutěžení, jako jediná se však dotkla trestuhodně opomíjeného fenoménu soutěživosti mezi designéry, poměřování sil a také vzájemné kritiky. Zaráží mě jen, že ačkoliv do Žiliny cestovala třináct hodin, přednášku stihla za osm a půl minuty. Pokud je limit stanoven na dvacet minut, je v zájmu každého aktéra připravit si pro jistotu přednášku o něco delší, aby nedošlo k trapným okamžikům, kdy překvapený spíkr omluvně konstatuje, že je rychlý, a s pokrčením ramen odejde z pódia…

Party time

Na závěr vystoupil Pavel Zelenka, který hovořil o účasti ve výběrovém řízení na vizuální styl mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, kde jeden dream team tvořila porota a druhý vyzvaní účastníci. Část prostoru přenechal Alanu Zárubovi, jenž byl členem odborné poroty a představil ostatní soutěžní koncepty — byly mezi nimi skutečné perly, zvláště práce od Redesignu a studia Najbrt.

Není jednoduché Kupé 5 zhodnotit. Pod neformálním pojetím konference si nepředstavuji organizační chaos, kdy do poslední chvíle nevíte, kolik nocí a kde vlastně budete spát. Úspěch podobné akce je vždy závislý na výběru dobrých spíkrů, což se organizátorům podařilo splnit jen na padesát procent. Technika fungovala bezchybně, projekce mezi přednáškami byly perfektní a pro tělem i duchem mladé byla připravena taneční (tuc-tuc) párty. Záleží asi na tom, co si člověk od takové akce slibuje. Pokud se spoléhá na připravený program, může se dostavit zklamání. Pokud jede hlavně z relaxačních důvodů a jeho cílem je především setkat se s přáteli a poznat nové lidi, bude spokojený — v páteční večer se jedlo, pilo a diskutovalo do pozdních nočních hodin. A protože se řadím do druhé skupiny, sám za sebe můžu být spokojený.

Ostatní fotky najdete na Flickru.